Důvěrné důvody zjevení Śrī Caitanyi Mahāprabhua

Pochopit význam této sanskrtské śloky může pouze ten, komu se dostalo bezpříčinné milosti Pána Caitanyi. Pán Śrī Kṛṣṇa je absolutní Osobnost Božství a nelze Jej vidět světskými prostředky, protože si vyhrazuje právo nebýt odhalen intelektuálním úsilím neoddaných. Bez ohledu na tyto skutečnosti však milostí Pána Caitanyi Mahāprabhua může i malé dítě snadno poznat Pána Śrī Kṛṣṇu a Jeho transcendentální zábavy ve Vrindávanu.

Ve čtvrtém verši třetí kapitoly bylo jasně řečeno, že se Pán Caitanya zjevil, aby šířil lásku ke Kṛṣṇovi a zpívání Jeho transcendentálního svatého jména, Hare Kṛṣṇa. To byl však pouze druhotný význam zjevení Pána Caitanyi. Jak se dozvíme z této kapitoly, skutečný důvod byl jiný.

Z Bhagavad-gīty víme, že se Pán zjevuje v určitých intervalech, aby obnovil duchovní kulturu, která časem upadá. Pán Śrī Kṛṣṇa se zjevil na konci Dvāpara-yugy, aby znovu pozvedl tuto duchovní kulturu lidské společnosti a zároveň aby projevil svoje transcendentální zábavy. Viṣṇu je autorizovaným Pánem, jenž udržuje stvořený vesmír, a také hlavním Božstvem, které zjednává nápravu, pokud dojde k nesrovnalostem v řízení vesmírného stvoření. Śrī Kṛṣṇa je však původní Pán a nezjevuje se proto, aby prováděl takové úpravy v řízení, nýbrž výhradně proto, aby projevil své transcendentální zábavy, a přivábil tak pokleslé duše zpátky domů, zpátky k Bohu.

Na konci poslední Dvāpara-yugy však došlo ke shodě v čase určeném pro nápravu v řízení i pro zjevení Pána Śrī Kṛṣṇy. Když se tedy Śrī Kṛṣṇa zjevil, splynul s Ním i Viṣṇu, Pán, který udržuje, protože s Ním v době Jeho zjevení splynou všechny úplné části a expanze absolutní Osobnosti Božství.

V době, kdy se zjevil Pán Kṛṣṇa, se o zabíjení asurů neboli nevěřících, jako byl Kaṁsa a Jarāsandha, postaral Viṣṇu přítomný v Kṛṣṇově osobě. Toto zabíjení, které Pán Śrī Kṛṣṇa zdánlivě prováděl, probíhalo jen mimochodem a bylo pro Něho spíše příležitostnou činností. Hlavním záměrem zjevení Pána Kṛṣṇy však bylo inscenovat divadelní představení svých transcendentálních zábav ve Vradžabhúmi, a tak projevit nejvyšší úroveň transcendentálních nálad ve výměnách lásky mezi živou bytostí a Nejvyšším Pánem. Tyto výměny nálad se nazývají rāga-bhakti neboli oddaná služba Pánu v transcendentální extázi. Pán Śrī Kṛṣṇa chce všechny podmíněné duše seznámit se skutečností, že rāga-bhakti Jej přitahuje více než vidhi-bhakti neboli usměrňovaná oddaná služba. Ve Védách (Taittirīya Up. 2.7) je řečeno: raso vai saḥ – Absolutní Pravda je studnicí všech druhů vzájemných výměn láskyplných citů. Pán je také bezpříčinně milostivý a chce nás obdařit touto rāga-bhakti. Proto se zjevil prostřednictvím své vnitřní energie, aniž by k tomu byl nucen nějakou vnější silou.

Přirozeným rysem Pána je, že se svým oddaným zjevuje podle povahy jejich oddané služby. Ačkoliv lidé obvykle uctívají Boha s úctou, vrindávanské zábavy ukázaly, že Pána více těší, když na Něho oddaný myslí jako na svého drahého syna, osobního přítele či milovaného snoubence a slouží Mu s touto přirozenou náklonností. V těchto transcendentálních vztazích se Pán stává podřízeným objektem lásky. Tato čistá láska k Bohu není znečištěna žádnou příměsí nadbytečných neoddaných tužeb a není smíchána s žádným druhem plodonosných činností či empirické spekulace. Jedná se o čistou a přirozenou lásku k Bohu, která se spontánně probouzí na absolutní úrovni. Tato oddaná služba je vykonávána v příznivé atmosféře, kterou neruší hmotné nálady.

Ve čtvrté kapitole Bhagavad-gīty Pán Kṛṣṇa potvrzuje, že v dávných dobách (nějakých 120 miliónů let před bitvou na Kurukšétře) vysvětlil mystickou filosofii Gīty bohu Slunce. Toto poselství bylo předáváno v učednické posloupnosti, ale časem se z nějakého důvodu tento řetězec přerušil, a tak se Pán Śrī Kṛṣṇa zjevil znovu a učil Arjunu pravdy Bhagavad-gīty. V té době Pán přednesl svému příteli Arjunovi tento verš (Bg. 4.11).

V Caitanya-caritāmṛtě jsou popsány tři druhy oddané služby: bhakti (obyčejná oddaná služba), śuddha-bhakti (čistá oddaná služba) a viddha-bhakti (smíšená oddaná služba).

Je-li oddaná služba vykonávána s nějakým hmotným záměrem a s příměsí plodonosných činností, mentální spekulace či mystické yogy, nazývá se smíšená nebo nepravá oddaná služba. Vedle bhakti-yogy popisuje Bhagavad-gītā také karma-yogu, jñāna-yogu a dhyāna-yogu. Yoga znamená spojení s Nejvyšším Pánem, což je možné pouze prostřednictvím oddanosti. Plodonosné činnosti končící oddanou službou, filosofická spekulace končící oddanou službou a praktikování mysticismu končící oddanou službou jsou známé (v tomto pořadí) jako karma-yoga, jñāna-yoga a dhyāna-yoga. Taková oddaná služba ale obsahuje příměsi těchto tří druhů hmotných činností.

Pro ty, kdo se hluboce ztotožňují s tělem, je doporučena karma-yoga neboli zbožné jednání. Pro ty, kdo své vlastní já ztotožňují s myslí, je doporučena filosofická spekulace neboli jñāna-yoga. Ale oddaní na duchovní úrovni tato materialistická pojetí smíšené oddanosti nepotřebují. Smíšená oddaná služba nesměřuje přímo k lásce k Nejvyšší Osobnosti Božství. Služba prováděná přísně v souladu se zjevenými písmy je proto lepší než taková viddha-bhakti, protože je prostá všech druhů hmotného znečištění. Vykonává se s vědomím Kṛṣṇy, jen pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Ti, kdo jsou spontánně oddáni Pánu a netouží po hmotném zisku, se nazývají oddaní s náklonností. Služba Pánu je spontánně přitahuje a kráčejí ve stopách seberealizovaných duší. Jejich čistá oddanost (śuddha-bhakti), projevující se z čisté lásky k Bohu, stojí nad usměrňujícími zásadami autoritativních písem. Láskyplná extáze někdy transcenduje usměrňující zásady; je však zcela na duchovní úrovni a nedá se napodobovat. Usměrňující zásady napomáhají obyčejným oddaným dosáhnout úrovně dokonalé lásky k Bohu. Čistá láska ke Kṛṣṇovi je dokonalostí čisté oddanosti, a čistá oddaná služba se od spontánní oddané služby neliší.

Bezchybné následování usměrňujících zásad je vidět na Vaikuṇṭhách, kam se lze jejich přísným dodržováním dostat. Spontánní čistá láskyplná služba se však nachází pouze na Kṛṣṇaloce.

Čistá oddaná služba je ztělesněna v jednání obyvatel Vradžabhúmi (Vrindávanu). Během zatmění slunce Pán přijel z Dváraky a setkal se s obyvateli Vrindávanu u Samanta-paňčaky. Pro dívky z Vradžabhúmi to bylo setkání velmi bolestivé, protože Pán Kṛṣṇa je zdánlivě opustil, aby žil ve Dvárace. Pán však s pocitem velké zavázanosti ocenil čistou oddanou službu vradžských dívek vyslovením tohoto verše (Bhāg. 10.82.44).

Podle Upaniṣad závisejí všechny živé bytosti na nejvyšší živé bytosti, Osobnosti Božství. V Kaṭha Upaniṣadě (2.2.13) je řečeno: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān – jedna věčná živá bytost podporuje všechny ostatní věčné živé bytosti. Protože Nejvyšší Osobnost Božství všechny ostatní živé bytosti udržuje, zůstávají Mu podřízené i tehdy, když se k Pánu připojí v láskyplných vztazích.

Podřízený oddaný se však někdy během opětování nejčistší transcendentální lásky snaží získat vrch nad nadřazeným partnerem. Ten, kdo s Pánem láskyplně jedná, jako kdyby byl Jeho matka nebo otec, někdy převezme roli Nejvyšší Osobnosti Božství. Jeho postavení někdy zaujme i Pánova snoubenka či milenka. Takové snahy jsou však projevem nejvyšší lásky. Jen z čisté lásky podřízená milenka Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, vynadá. Pán má z takového kárání radost a přijímá je velice příznivě. Projevy přirozené lásky způsobují, že se tyto činnosti stávají zdrojem požitku. Při uctívání Nejvyššího Pána s úctou se tato přirozená láska neobjevuje, protože oddaný považuje Pána za nadřízeného.

Usměrňující zásady oddané služby jsou určeny pro ty, kdo ještě neprobudili svoji přirozenou lásku k Bohu. Když se však tato láska projeví, všechny usměrňovací metody jsou překonány, a mezi Pánem a Jeho oddaným existuje čistá láska. I když se někdy na této úrovni lásky zdá, že má oddaný nad Pánem převahu nebo že porušuje usměrňující zásady, je toto jednání mnohem pokročilejší než běžné jednání s úctou a bázní, podle usměrňujících zásad. Oddaný, který je skutečně oproštěný od všech přívlastků díky své naprosté láskyplné připoutanosti k Nejvyššímu, projevuje spontánní lásku k Bohu, jež je vždy nadřazená oddanosti usměrněné zásadami.

Neformální mluva milenců je znakem čisté náklonnosti. Uctívají-li oddaní svého milého jako nejúctyhodnější objekt, je vidět, že jim chybí spontánní láskyplné city. Začátečník, který se řídí védskými pokyny určenými k usměrnění těch, kterým schází čistá láska k Bohu, může navenek vypadat vznešeněji než oddaný se spontánní láskou k Bohu. Skutečností však zůstává, že spontánní čistá láska usměrněnou oddanou službu dalece převyšuje. Tato čistá láska k Bohu je vždy slavná, ve všech ohledech slavnější než uctivá oddaná služba oddaného s menší náklonností.

Pán Kṛṣṇa v podobě Pána Caitanyi vzdělává své oddané, jak se postupně dostat až na úroveň čisté oddané služby. Proto se pravidelně zjevuje jako oddaný, aby se zúčastnil různých úžasných činností, které popisuje ve své vznešené filosofii a učení.

V duchovním nebi existuje nespočetné množství Vaikuṇṭh, na nichž Pán přijímá službu, kterou Mu prokazují Jeho věční oddaní v uctivé náladě. Proto Śrī Kṛṣṇa představuje své nejdůvěrnější zábavy tak, jak si jich užívá ve svém transcendentálním sídle. Tyto zábavy jsou tak přitažlivé, že přitahují dokonce i Pána samotného, který si je proto vychutnává v podobě Pána Caitanyi.

Yogamāyā je jméno vnitřní energie, která způsobuje, že se Pán zapomene a stane se předmětem lásky svých čistých oddaných v různých transcendentálních náladách. Tato energie yogamāyā navozuje v myslích dívek z Vradži rozpoložení, díky kterému považují Pána Kṛṣṇu za svého milence. Toto rozpoložení bychom však nikdy neměli srovnávat se světskou nedovolenou sexuální láskou. I když se zdá, že je čistá láska takových oddaných sexuální, nemá se sexuální psychologií nic společného. Měli bychom s jistotou vědět, že v tomto vesmírném projevu nemůže existovat nic, co by nemělo svůj skutečný protějšek na duchovní úrovni. Všechny hmotné projevy jsou emanacemi Transcendence. Erotické zásady milenecké lásky, které se odrážejí ve smíšených materialistických hodnotách, jsou zvrácenými odrazy duchovní reality, ale dokud nejsme dostatečně vzděláni v duchovní vědě, nemůžeme této realitě porozumět.

Vaikuṇṭhským planetám v duchovním nebi vládne Nārāyaṇa. Jeho oddaní mají stejné tělesné rysy jako On a slouží Mu s oddaností na úrovni úcty. Nad těmito Vaikuṇṭhami je však Goloka neboli Kṛṣṇaloka, kde původní Osobnost Božství, Kṛṣṇa, ve svých nevázaných milostných vztazích plně projevuje svoji energii blaženosti. A protože oddaní v hmotném světě o těchto zábavách téměř nic nevědí, Pán jim je chce ukázat.

Na Goloce Vṛndāvanu probíhá výměna lásky známá jako parakīya-rasa. Je to něco jako zalíbení vdané ženy v jiném muži, než je její manžel. V tomto světě je takový vztah odporný, protože je zvráceným odrazem parakīya-rasy v duchovním světě, kde je nejvyšším druhem milostného vztahu. Tyto city mezi oddaným a Pánem vznikají vlivem yogamāyi. Bhagavad-gītā říká, že oddané na nejvyšší úrovni opatruje daiva-māyā neboli yogamāyā: mahātmānās tu māṁ pārtha daivīṁ prakṛtim āśritāḥ (Bg. 9.13). Ti, kdo jsou skutečně velké duše (mahātmové), jsou plně pohrouženi ve vědomí Kṛṣṇy a neustále zaneprázdněni službou Pánu. Jsou pod ochranou daivī-prakṛti neboli yogamāyi. Yogamāyā vytváří situaci, ve které je oddaný připraven pro lásku ke Kṛṣṇovi překročit všechny usměrňující zásady. U oddaného je přirozené, že nechce překračovat zákony úcty k Nejvyšší Osobnosti Božství, ale pod vlivem yogamāyi je připraven udělat cokoliv, aby zdokonalil svoji lásku k Nejvyššímu Pánu.

Ti, kdo jsou pod vlivem hmotné energie, vůbec nejsou schopni činnosti yogamāyi vnímat, protože podmíněná duše těžko pochopí čisté vztahy mezi Pánem a Jeho oddanými. Pokud však člověk vykonává oddanou službu podle usměrňujících pravidel, může se stát velice pokročilým, a pak začne vnímat jednání s čistou láskou, řízené yogamāyou.

V duchovních láskyplných citech, podnícených energií yogamāyou, se jak Kṛṣṇa, tak vradžské dívky zapomínají v duchovní extázi. Pod vlivem tohoto zapomnění hraje přitažlivá krása gopī důležitou roli v transcendentálním uspokojení Pána, který nemá nic společného se světským sexem. Protože duchovní láska k Bohu stojí nad vším světským, navenek to vypadá, že gopī porušují pravidla světské morálky. To světské moralisty ustavičně mate. Yogamāyā proto Pána a Jeho zábavy ukrývá před zraky materialistů, což je potvrzeno i v Bhagavad-gītě (7.25), kde Pán říká, že si vyhrazuje právo nezjevovat se každému.

Činnosti yogamāyi umožňují Pánu a gopīm, aby se v láskyplné extázi někdy setkali a někdy odloučili. Tyto Pánovy transcendentální láskyplné vztahy jsou pro empiriky, zahloubané v neosobním rysu Absolutní Pravdy, nepředstavitelné. Pán se proto materialistům osobně zjevuje, aby jim daroval tu nejvyšší podobu duchovní realizace a zároveň aby vychutnával její esenci. Je tak milostivý, že osobně sestupuje, aby pokleslé duše odvedl zpátky domů, do království Boha, kde jsou Pánovy erotické principy věčně vychutnávány v jejich skutečné podobě, zcela odlišné od zvrácené sexuální lásky, která je tolik zbožňována pokleslými dušemi v jejich chorobném stavu a které se tolik oddávají. Pán projevuje rāsa-līlu v podstatě proto, aby přiměl všechny pokleslé duše k zavržení jejich chorobné morálky a zbožnosti a aby je přivábil do království Boha, kde si mohou užívat skutečnosti. Ten, kdo opravdu pochopí, co rāsa-līla je, zajisté získá odpor k světskému sexu. Uslyší-li realizovaná duše o Pánově rāsa-līle ze správného zdroje, úplně se zřekne hmotné sexuální rozkoše.

Když gopī zaslechly zvuk Kṛṣṇovy flétny, vyběhly uprostřed noci ven, jen aby se s Ním setkaly. Śrīla Rūpa Gosvāmī podle toho složil pěkný verš (viz Ādi 5.224), který popisuje překrásného chlapce jménem Govinda, jak ve svitu měsíce stojí na břehu Jamuny se svou flétnou u rtů. Ti, kdo si chtějí užívat života na základě materialistické společnosti, přátelství a lásky, by neměli chodit k Jamuně podívat se na Govindovu podobu. Zvuk flétny Pána Kṛṣṇy je tak sladký, že kvůli němu gopī zapomněly na své vztahy k příbuzným a utekly uprostřed noci za Kṛṣṇou.

Tím, že takto opustily své domovy, gopī porušily védská pravidla rodinného života. To naznačuje, že když se plně projeví přirozené pocity lásky ke Kṛṣṇovi, může oddaný zavrhnout i obecně platná společenská pravidla. V hmotném světě pouze zaujímáme různá postavení s různými atributy, ale čistá oddaná služba začíná v okamžiku, kdy jsme od všech těchto atributů osvobozeni. K tomu dojde, jakmile se probudí láska ke Kṛṣṇovi.

Spontánní náklonnost Śrī Kṛṣṇy k Jeho drahým nedílným částem vytváří nadšení, které nutí Śrī Kṛṣṇu a gopī sejít se. Ke zvětšení tohoto transcendentálního nadšení je mezi milým a milou potřeba nálady odloučení. V podmínkách hmotného strádání po utrpení způsobeném odloučením nikdo netouží. Na transcendentální úrovni však toto odloučení díky své absolutní povaze svazek lásky posiluje a obohacuje touhu milenců po setkání. Čas odloučení přináší z transcendentálního pohledu více chuti než skutečné setkání, které postrádá pocity rostoucího očekávání, neboť oba milenci jsou přítomni.

Mnoho realizovaných duší, jako například Raghunātha dāsa Gosvāmī a král Kulaśekhara, důrazně doporučovalo, abychom tuto spontánní lásku k Bohu rozvinuli i za cenu toho, že porušíme veškerá tradiční pravidla morálky a zbožnosti. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī, jeden ze šesti Gosvāmīch z Vrindávanu, ve svých modlitbách zvaných Manah-śikṣā napsal, že bychom měli jednoduše uctívat Rādhu a Kṛṣṇu s plnou pozorností. Na dharmaṁ nādharmaṁ śruti-gaṇa-niruktaṁ kila kuru – neměli bychom se příliš zajímat o provádění védských obřadů či pouhé následování usměrňujících pravidel.

Také král Kulaśekhara napsal ve své knize Mukunda-mālā-stotra (5):

„Nepřitahuje mě provádění náboženských obřadů ani držba nějakého světského království. Smyslové požitky mě nezajímají; nechť přicházejí a odcházejí v souladu s mými předešlými činy. Mojí jedinou touhou je s neochvějnou oddaností sloužit lotosovým nohám Pána, i kdybych se zde měl dále rodit život za životem.“

Tento text je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.36). Nejvyšší Osobnost Božství má nespočetné množství expanzí své transcendentální podoby, které věčně existují v duchovním světě. Tento hmotný svět je pouze zvráceným odrazem světa duchovního, kde se vše projevuje bez nedostatků. Tam je vše ve stavu své původní existence, mimo vládu času. Čas nemůže zhoršovat nebo jakkoliv rušit podmínky v duchovním světě, kde různé expanze Nejvyšší Osobnosti Božství přijímají uctívání od různých živých bytostí v jejich přirozeném duchovním postavení. V duchovním světě vše existuje na úrovni ryzího dobra. Dobro, které nacházíme v hmotném světě, je znečištěné kvalitami vášně a nevědomosti.

Když se říká, že lidská životní podoba představuje nejlepší postavení pro oddanou službu, má to svůj zvláštní význam, protože pouze v ní může živá bytost obnovit svůj věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Lidská podoba je v koloběhu životních druhů v hmotném světě považována za nejvyšší. Ten, kdo využije tohoto nejvyššího druhu hmotné podoby, tak může znovu získat svoje postavení v oddané službě Pánu.

Inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství se zjevují ve všech životních druzích, i když je to pro lidský mozek nepochopitelné. Pánovy zábavy se liší v závislosti na schopnosti je vnímat, kterou živé bytosti v různých druzích těl mají. Když se zjevuje v lidské podobě, udílí lidské společnosti své nejmilostivější požehnání. Právě tehdy dostává lidstvo možnost zaměstnat se v různých druzích věčné služby Pánu.

Zvláštní přirozený zájem o popisy určité zábavy Boha naznačuje, jaké je věčné postavení dané živé bytosti. Zbožňování, služebnictví, přátelství, rodičovská náklonnost a milenecká láska – to je pět základních vztahů s Kṛṣṇou. Nejdokonalejší úroveň milostného vztahu, obohacená mnoha city, skýtá oddanému náladu s tou nejvyšší možnou chutí.

Pán se zjevuje v mnoha inkarnacích – jako ryba, želva a kanec, jako Paraśurāma, Pán Ráma, Buddha a tak dále – aby oplácel různé přístupy živých bytostí v různých stádiích evoluce. Milostný vztah zvaný parakīya-rasa je bezpříkladnou dokonalostí lásky, kterou Pán Kṛṣṇa a Jeho oddaní projevují.

Takzvaní oddaní známí jako sahajiové se snaží Pánovy zábavy napodobovat navzdory tomu, že nechápou mileneckou lásku Jeho expanzí energie blaženosti. Jejich povrchní napodobování může na cestě rozvoje duchovního vztahu s Pánem způsobit zmatek. Hmotná sexualita nemůže být nikdy s duchovní láskou na úrovni ryzího dobra srovnávána. Činnosti sahajiyů člověka pouze stáhnou hlouběji do hmotného znečištění smyslů a mysli. Kṛṣṇovy transcendentální zábavy ukazují věčnou službu Adhokṣajovi, Nejvyššímu Pánu, jenž stojí mimo veškeré představy hmotných smyslů. Materialistické podmíněné duše transcendentálním výměnám lásky nerozumí, ale rády se ve jménu oddané služby věnují uspokojování smyslů. Nezodpovědní lidé, kteří si o zábavách Rādhy a Kṛṣṇy myslí, že jsou to obyčejné pletky, nemohou činnosti Nejvyššího Pána nikdy pochopit. Tanec rāsa inscenuje Kṛṣṇova vnitřní energie yogamāyā a je mimo dosah osob ovlivněných hmotou. Sahajiyové překrucují smysl výroků tat-paratvena nirmalam a tat-paro bhavet, a tak se ve své zvrácenosti snaží házet bláto do transcendence. Na základě překrouceného výkladu slov tādṛśīḥ krīdāḥ si chtějí užívat sexu, přičemž se tváří, že napodobují Pána Kṛṣṇu. Člověk však musí správně pochopit význam těchto slov skrze inteligenci autorizovaných gosvāmīch. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v modlitbách ke Gosvāmīm vyjádřil svoji neschopnost pochopit tyto duchovní vztahy takto:

„Až budu dychtit po pochopení literatury, kterou zanechali Gosvāmī, pak budu schopen pochopit transcendentální láskyplné vztahy Rādhy a Kṛṣṇy.“ Jinými slovy, dokud člověk není vyškolen v učednické posloupnosti pocházející od Gosvāmīch, nemůže Rādhu a Kṛṣṇu poznat. Podmíněné duše mají přirozeně nechuť k pochopení duchovní existence Pána, a pokud se snaží poznat transcendentální povahu Pánových zábav pohrouženy v materialismu, budou se jistě dopouštět chyb jako sahajiyové.

Tento příkaz se vztahuje na čisté oddané. Začátečníci budou schopni tyto věci pochopit teprve poté, co dosáhnou vyšší úrovně usměrněnou oddanou službou pod zkušeným vedením duchovního mistra. Potom budou také způsobilí k naslouchání o milostném poměru mezi Rādhou a Kṛṣṇou.

Dokud stále žijeme hmotným podmíněným životem, musíme dodržovat přísnou kázeň týkající se morálních a nemorálních činností. Absolutní svět je transcendentální a prostý takovýchto rozdílů, protože tam nemůže být nic znečištěné. V tomto hmotném světě je však kvůli sexuálnímu apetytu nutné rozlišovat mezi morálním a nemorálním chováním. V duchovním světě sexuální činnosti neexistují. Poměry mezi milenci v duchovním světě jsou projevy čisté transcendentální lásky a ryzí blaženosti.

Ten, koho nepřitahuje transcendentální krása rasy, bude stažen na úroveň zalíbení ve hmotě, jednání znečištěného hmotou, a tak bude postupně spět do nejtemnějších oblastí pekelného života. Pochopením milostné lásky Rādhy a Kṛṣṇy se však od připoutanosti k hmotné, takzvané lásce mezi mužem a ženou člověk osvobodí. Podobně ten, kdo pochopí čistou rodičovskou lásku, kterou ke Kṛṣṇovi chovají Nanda a Yaśodā, bude zachráněn před pouty hmotné rodičovské náklonnosti. Přijme-li někdo Kṛṣṇu jako nejvyššího přítele, hmotné přátelství pro něho ztratí kouzlo, a tak se vyhne nepříjemným překvapením spojených s takzvaným přátelstvím hádavých materialistů. Přitahuje-li někoho služba Kṛṣṇovi, nemusí již dále sloužit hmotnému tělu v degradovaném stavu hmotné existence, kde si dělá falešné naděje, že se v budoucnosti stane vládcem. A také toho, kdo neutrálně vidí Kṛṣṇovu vznešenost, nebude jež nikdy přitahovat takzvaná úleva, kterou poskytuje neosobní nebo voidistická filosofie. Nebudeme-li přitahováni transcendentální povahou Kṛṣṇy, budeme zcela jistě přitahováni hmotným požitkem, čímž se zapleteme do těsné sítě ctnostných a hříšných činností, a tak budeme pokračovat v převtělování z jednoho hmotného těla do druhého. Nejvyšší životní dokonalosti lze dosáhnout pouze vědomím Kṛṣṇy.

Když se Rūpa Gosvāmī setkal s Pánem Caitanyou Mahāprabhuem v Prajágu (Iláhábádu), uctivě se Mu poklonil s prohlášením, že Pán Caitanya je velkodušnější než jakýkoliv jiný avatāra Kṛṣṇy, protože rozdává lásku ke Kṛṣṇovi. Jeho misí bylo oživit lásku k Bohu. Dosáhnout úrovně lásky k Bohu je nejvyšším cílem lidské podoby. Pán Caitanya nezavedl nějaký nový náboženský systém, jak si někdy lidé myslí. Náboženské systémy jsou určeny k tomu, aby poukázaly na existenci Boha, který je potom obvykle chápán jako vesmírný dodavatel. Transcendentální mise Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua však znamená rozdávat lásku k Bohu všem. Každý, kdo Boha přijímá jako Nejvyššího, může přijmout proces zpívání Hare Kṛṣṇa a začít Boha milovat. Proto je Pán Caitanya nejvelkodušnější. Tak velkoryse šířit oddanou službu může pouze Kṛṣṇa osobně. Pán Caitanya je proto Kṛṣṇa.

V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa učil filosofii odevzdání se Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo se Nejvyššímu Pánu odevzdal, může udělat další pokrok tím, že se bude učit Ho milovat. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které šířil Pán Caitanya, je proto zvláště určeno těm, kdo jsou si vědomi přítomnosti Nejvyššího Pána, svrchovaného vládce všeho. Jeho misí je učit lidi, jak se mohou zapojit do transcendentální láskyplné služby. Je samotný Kṛṣṇa a v postavení oddaného učí službu sobě. To, že Pán přijímá ve věčné podobě Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua roli oddaného, je další z Jeho úžasných rysů. Podmíněná duše nemůže absolutní Osobnost Božství dosáhnout svojí nedokonalou snahou, a proto je úžasné, že Pán Śrī Kṛṣṇa dal v podobě Pána Gaurāṅgy každému možnost k Němu snadno dospět.

Svarūpa Dāmodara Gosvāmī Pána Śrī Caitanyu popsal jako samotného Kṛṣṇu v rozpoložení Rādhārāṇī neboli jako spojení Rādhy a Kṛṣṇy. Záměrem Pána Caitanyi je vychutnávat v transcendentální lásce Kṛṣṇovu sladkost. Nechce si o sobě myslet, že je Kṛṣṇa, protože si přeje být v postavení Rādhārāṇī. Na to bychom neměli zapomínat. Jistý druh takzvaných oddaných známých jako nadīyā-nāgarī nebo gaura-nāgarī předstírá, že se k Pánu Caitanyovi vztahují s city gopī, ale zapomínají na to, že nevystupoval jako Kṛṣṇa neboli ten, kdo si užívá, ale jako ten, kdo požitek přináší, čili oddaný Kṛṣṇy. Výmysly nepovolaných osob, které předstírají, že povolané jsou, Pán Caitanya nepřijímal. To, co představují gaura-nāgarī, je v upřímném vykonávání mise Pána Caitanyi pouze rušivým prvkem. Pán Caitanya je nepochybně samotný Kṛṣṇa a nikdy se neliší od Śrīmatī Rādhārāṇī. Rozpoložení zvané odborně vipralambha-bhāva, které Pán z důvěrných důvodů přijal, by však nemělo být pod rouškou služby narušováno. Materialisté by se neměli zbytečně vměšovat do transcendentálních záležitostí, a tak vyvolávat Pánovu nelibost. Na tento druh úchylky v oddané službě bychom si vždy měli dávat pozor. Oddaný není od toho, aby Kṛṣṇu rušil. Śrīla Rūpa Gosvāmī vysvětlil, že oddaná služba je ānukūlyena neboli konaná s příznivým postojem ke Kṛṣṇovi. Jednat vůči Kṛṣṇovi nepříznivě není projevem oddanosti. Kaṁsa byl Kṛṣṇův nepřítel. Neustále na Kṛṣṇu myslel, ale jenom jako na svého nepřítele. Této nepříznivé, takzvané službě, se musíme vždy vyhýbat.

Pán Caitanya přijal roli Rādhārāṇī a my bychom toto postavení měli podporovat tak, jak to dělal Svarūpa Dāmodara v Gambhíře (místnosti, ve které Pán Caitanya bydlel v Purí). Vždy Pánu Caitanyovi připomínal pocity odloučení Rādhy, jak jsou popsány ve Śrīmad-Bhāgavatamu, a Pán jeho asistenci oceňoval. Avšak gaura-nāgarī, kteří Pána Caitanyu staví do role toho, kdo si užívá, a sebe do role těch, kterých si užívá, nemají uznání ani Pána Caitanyi ani Jeho následovníků. Tito hloupí imitátoři nedostanou žádná požehnání, ale naopak jsou ponecháni zcela stranou. Jejich výmysly jsou v rozporu se zásadami Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Nauku o Kṛṣṇově transcendentálním požitku není možné spojovat s naukou o transcendentálních pocitech odloučení od Kṛṣṇy v roli Rādhārāṇī.

V transcendentálních vztazích s Pánem není nikdo výše nebo níže než ti druzí, protože na absolutní úrovni je vše rovnocenné. To však neznamená, že mezi nimi nejsou transcendentální rozdíly. Transcendentální vztah milostné lásky je tedy považován za nejvyšší dokonalost.

Toto je verš (2.5.38) z Bhakti-rasāmṛta-sindhu od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Za nejúplnější ze čtyř druhů láskyplné služby, jimiž jsou dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya, je považována mādhurya. Tento milostný vztah je dále rozdělen na druhy svakīya a parakīya. Svakīya je vztah, kdy Kṛṣṇa hraje roli řádného manžela, a parakīya je vztah, kdy je Kṛṣṇa milencem. Odborníci na tuto oblast dospěli k závěru, že transcendentální extáze nálady parakīya je díky většímu nadšení lepší. Toto stádium milostné lásky nacházíme u těch, kdo se s vroucí láskou odevzdali Pánu, i když dobře věděli, že této nedovolené lásce k milenci se ve společnosti nedostává morálního schválení. Riziko, jež se s tímto druhem lásky k Bohu pojí, ji nadřazuje vztahům, kde toto riziko není přítomno. Takové riziko je však právoplatné pouze v transcendentálním světě. V hmotném světě milostná láska k Bohu na úrovních svakīya a parakīya neexistuje, a parakīya se neprojevuje ani nikde na Vaikuṇṭě kromě části Goloky Vṛndāvanu známé jako Vradža.

Někteří oddaní mají za to, že si Kṛṣṇa věčně užívá na Goloce Vṛndāvanu, ale že jenom někdy přichází na úroveň Vradži, aby si užíval parakīya-rasy. Šest Gosvāmīch z Vrindávanu však vysvětlilo, že Kṛṣṇovy vradžské zábavy jsou stejně věčné jako Jeho ostatní zábavy na Goloce Vṛndāvanu. Vradža je důvěrná část Goloky Vṛndāvanu. Podobné vradžské zábavy, které Kṛṣṇa projevil na povrchu této planety, jsou věčně projevené ve Vradži na Goloce Vṛndāvanu, kde je věčně přítomná i parakīya-rasa.

Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī ve třetí kapitole tohoto díla jednoznačně uznal skutečnost, že Kṛṣṇa se v tomto hmotném světě zjevuje na konci věku Dvāpara dvacáté osmé catur-yugy Vaivasvaty Manua a přináší s sebou svůj Vradžadhám, věčné sídlo svých nejvznešenějších zábav. Pán se zjevuje působením svojí vnitřní energie a také veškerý svůj doprovod přivádí bez jakékoliv vnější pomoci. Caitanya-caritāmṛta dále uvádí, že rozpoložení parakīya existuje pouze v této transcendentální oblasti a nikde jinde. I když je tato nejvyšší forma extáze přítomna pouze v nejdůvěrnější části duchovního světa, bezpříčinnou milostí Pána můžeme do této neviditelné Vradži nahlédnout.

Nejdokonalejším zosobněním transcendentální nálady, jíž vychutnávají gopī z Vradži, je Śrīmatī Rādhārāṇī, která představuje zralé pojetí této transcendentální nálady milostné lásky. Její pocity nechápe dokonce ani samotný Pán. Intenzita Její láskyplné služby je tou nejvyšší podobou extáze. Ve vychutnávání Pánových vlastností v tomto nejvyšším transcendentálním rozpoložení nemůže Śrīmatī Rādhārāṇī nikdo překonat. Proto samotný Pán chtěl v podobě Pána Śrī Gaurāṅgy zaujmout Její postavení. Poté si vychutnával nejvyšší úroveň parakīya-rasy tak, jak je projevena v transcendentálním sídle Vradži.

Texty 51 a 52 jsou Prathama Śrī Caitanyāṣṭaka 2 a Dvitīya Śrī Caitanyāṣṭaka 3 ze Stava-māly Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento text pochází z deníku Śrīly Svarūpy Dāmodara Gosvāmīho. Mezi prvními čtrnácti verši Śrī Caitanya-caritāmṛty je pátý.

Tito dva transcendentalisté, Rādhā a Kṛṣṇa, jsou pro materialisty hádankou. Výše zmíněný popis Rādhy a Kṛṣṇy z deníku Śrīly Svarūpy Dāmodara je zhuštěným vysvětlením, ale k pochopení tajemství těchto dvou osobností je třeba hlubokého duchovního porozumění. Jeden si užívá jako dva. Śrī Kṛṣṇa je energetický zdroj a Śrīmatī Rādhārāṇī je vnitřní energie. Podle vedāntské filosofie není mezi energetickým zdrojem a jeho energií rozdíl; jsou totožné. Nelze mezi nimi dělat rozdíly, stejně jako nelze oddělit oheň a teplo.

Vše, co se týká Absolutního, je v rámci relativní existence nepochopitelné. Pochopit tuto jednotu zdroje a jeho energie je na úrovni relativního vědomí velmi těžké. Jediným klíčem k porozumění těmto spletitostem transcendence je filosofie nepochopitelné jednoty a odlišnosti, kterou učil Śrī Caitanya.

Rādhārāṇī je ve skutečnosti vnitřní energií Śrī Kṛṣṇy a věčně stupňuje Jeho blaženost. Tomu impersonalisté bez pomoci oddaného mahā-bhāgavaty nikdy neporozumějí. Již samotné slovo „Rādhā“ vyjadřuje, že Śrīmatī Rādhārāṇī je věčně nejvyšší vládkyní potěšení Śrī Kṛṣṇy, a jako taková je prostředníkem v předávání služby živých bytostí Śrī Kṛṣṇovi. Proto oddaní z Vrindávanu vyhledávají milost Śrīmatī Rādhārāṇī, aby mohli být uznáni jako láskyplní služebníci Śrī Kṛṣṇy.

Pán Caitanya Mahāprabhu přichází osobně za pokleslými podmíněnými dušemi tohoto železného věku, aby předal nejvyšší princip transcendentálních vztahů k Pánu. Jedná přitom hlavně v roli své vnitřní energie blaženosti.

Śrī Kṛṣṇa, absolutní Osobnost Božství, je všemocnou a úplnou podobou transcendentálního bytí, poznání a blaženosti. Jeho vnitřní energie se projevuje nejprve jako sat neboli bytí. Je to část, která expanduje Pánovu existenci. Když ta samá energie projeví úplné poznání, nazývá se cit nebo samvit, a ta expanduje Pánovy transcendentální podoby. Pokud nakonec ta samá energie jedná jako zprostředkovatel blaženosti, nazývá se hlādinī čili transcendentální energie blaženosti. Takto projevuje Pán svoji vnitřní energii ve třech transcendentálních kategoriích.

O energii hlādinī pojednává obšírně Śrīla Jīva Gosvāmī ve své práci Prīti-sandarbha, kde cituje prohlášení Véd: „K Osobnosti Božství vede jedině oddaná služba. Setkat se s Pánem tváří v tvář může oddaný pouze prostřednictvím oddané služby. Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, přitahuje oddaná služba a svrchovanost védského poznání spočívá právě ve znalosti vědy o oddané službě.“

Co je tím přitažlivým prvkem, který Pána nadchne tak, že oddanou službu přijme? Jaká je povaha takové služby? Védská písma nás učí, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Absolutní Pravda, je soběstačný a že Jej māyā neboli nevědomost v žádném případě nemůže ovlivnit. To znamená, že síla, která Nejvyššího přemůže, musí být čistě duchovní. Nemůže být součástí hmotného stvoření. Neosobní pojetí blaženosti Brahmanu je hmotné, ale blaženost, kterou prožívá Nejvyšší Osobnost Božství, nemůže být hmotné povahy. Oddaná služba je vzájemný vztah dvou osob, a proto nemůže být omezena pouze na naše vlastní já. Blaženost seberealizace, brahmānanda, se tedy s oddanou službou nedá vůbec srovnat.

Vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství je tří druhů, a to hlādinī-śakti neboli energie blaženosti, sandhinī-śakti neboli energie bytí a samvit-śakti neboli energie poznání. Ve Viṣṇu Purāṇě (1.12.69) je Pán osloven následovně: „Ó Pane, jsi oporou všeho. Tři atributy hlādinī, sandhinī a samvit se v Tobě nacházejí jako jedna duchovní energie. Hmotné kvality, které zapříčiňují štěstí, neštěstí a jejich směsi, však v Tobě nejsou přítomny, protože nemáš žádné hmotné vlastnosti.“

Hlādinī je osobním projevem blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství, jejímž prostřednictvím si Pán užívá radosti. Tato energie blaženosti je v Nejvyšším Pánu přítomná neustále, a proto nelze přijmout domněnku impersonalistů, že se Pán zjevuje v hmotné kvalitě dobra. Závěr impersonalistů je v rozporu s védským tvrzením, že Pán vlastní transcendentální energii blaženosti. Projeví-li se milostí Pána tato energie blaženosti v osobě oddaného, říká se tomuto projevu láska k Bohu. „Láska k Bohu“ je pouze jiný název pro Pánovu energii blaženosti. Výměna oddané služby mezi Pánem a Jeho oddaným je tedy projevem Pánovy transcendentální energie blaženosti.

I když tato Pánova energie, která Jej vždy obohacuje transcendentální blažeností, není hmotná, Śaṅkarovi stoupenci ji za hmotnou považují, protože o totožnosti Nejvyššího Pána a Jeho energie blaženosti nic nevědí. Tito nevzdělanci nemohou pochopit rozdíl mezi neosobní duchovní blažeností a různorodostí v rámci duchovní energie blaženosti. Energie hlādinī poskytuje Pánu veškerou transcendentální blaženost, a On ji uděluje svému čistému oddanému.

Pánovy energie vysvětluje Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhagavat-sandarbha (103): transcendentální energie, kterou Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, udržuje svoji existenci, se nazývá sandhinī. Transcendentální energie, pomocí které zná sám sebe a která umožňuje ostatním, aby Jej poznali, se nazývá samvit. Transcendentální energie, která Jemu i Jeho oddaným přináší transcendentální blaženost, se nazývá hlādinī.

Úplný projev těchto energií se nazývá viśuddha-sattva. Když Nejvyšší Pán sestoupí do hmotného světa, je tato úroveň duchovní různorodosti projevena dokonce i tam. Zábavy a projevy Pána v hmotném světě proto nejsou v žádném případě hmotné, ale jsou zcela na transcendentální úrovni. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že každý, kdo pochopí transcendentální povahu Pánova zjevení, činností a odchodu, je způsobilý k tomu, aby byl po opuštění své hmotné schránky zbaven hmotných pout. Pak může vstoupit do duchovního království a sdružovat se s Nejvyšší Osobností Božství, přičemž mezi ním a Pánem dochází k výměnám energie hlādinī. Ve světské kvalitě dobra jsou příměsi vášně a nevědomosti, a proto se jí říká miśra-sattva. Avšak transcendentální různorodost viśuddha-sattvy je všech světských kvalit zcela prostá. Viśuddha-sattva je tudíž náležitou atmosférou, ve které lze vnímat Pána, Osobnost Božství, a Jeho transcendentální zábavy. Duchovní různorodost je věčně nezávislá na jakýchkoliv hmotných podmínkách a nijak se neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství, protože je stejně jako On absolutní. Na základě moci energie samvit vnímají Pán a s Ním i Jeho oddaní energii hlādinī přímo.

Jak přímo i nepřímo potvrzují všechny védské texty, hmotné kvality přírody ovládají podmíněné duše, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jimi nikdy ovlivněn není. V jedenáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (11.25.12) Pán Kṛṣṇa říká: sattvaṁ rajas tama iti guṇājīvasya naiva me – „Hmotné kvality dobra, vášně a nevědomosti se týkají podmíněných duší, ale nikdy ne Mě, Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Viṣṇu Purāṇa to potvrzuje:

„Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, se nachází nad kvalitami dobra, vášně a nevědomosti. Žádné hmotné kvality se v Něm nenacházejí. Kéž je s námi tento Nārāyaṇa, původní osoba, která zaujímá zcela transcendentální postavení, spokojený.“ V desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (10.27.4) vychvaluje Indra Kṛṣṇu:

„Můj drahý Pane, Tvoje sídlo je viśuddha-sattva, což znamená, že ho nikdy nenarušují hmotné kvality, a činnosti, jež se tam odehrávají, jsou transcendentální láskyplnou službou Tvým nohám. Dobro, odříkání a askeze oddaných ještě zkrášlují tyto činnosti, které nejsou nikdy znečištěny kvalitami vášně a nevědomosti. Hmotné kvality se Tě za žádných okolností nemohou dotknout.“

Pokud kvality hmotné přírody nejsou projevené, říká se, že jsou na úrovni dobra. Když se však navenek projeví a začnou vytvářet různorodost hmotné existence, říká se, že jsou na úrovni vášně. Schází-li v nich činnost a různorodost, říká se, že jsou na úrovni nevědomosti. Vážnost je jinými slovy znakem dobra, činorodost znakem vášně a nečinnost znakem nevědomosti. Nad všemi těmito projevy světských kvalit se nachází viśuddha-sattva. Převládá-li v ní sandhinī, lze ji vnímat jako existenci všeho. Převládá-li v ní samvit, lze ji vnímat jako poznání v transcendenci, a převládá-li v ní hlādinī, lze ji vnímat jako nejdůvěrnější lásku k Bohu. Viśuddha-sattva, která je souhrnným projevem těchto tří energií, je hlavním rysem království Boha.

Absolutní Pravda je tedy podstatou reality, věčně projevenou ve třech energiích. Projevem vnitřní energie Pána je nepředstavitelně různorodý duchovní svět, projevem okrajové energie jsou živé bytosti a projevem vnější energie je hmotný vesmír. Absolutní Pravdu proto tvoří tyto čtyři principy: samotný Nejvyšší Pán neboli Osobnost Božství, Jeho vnitřní energie, Jeho okrajová energie a Jeho vnější energie. Podoba Pána a její expanze jako svayam-rūpa a vaibhava-prakāśa si přímo užívají vnitřní energie, jež věčně projevuje duchovní svět, nejdůvěrnější ze všech energetických projevů. Vnější projev neboli hmotná energie dává podmíněným živým bytostem od Brahmy až po nepatrného mravence těla, která je pokrývají. Tato zahalující energie je projevena v rámci tří kvalit hmotné přírody a živé bytosti ji mohou vnímat jak ve vyšších, tak i v nižších formách života.

Každá ze tří složek vnitřní energie – sandhinī, samvit a hlādinī – ovlivňuje jednu z vnějších energií, kterými jsou ovládány živé bytosti. Tento vliv projevuje tři kvality hmotné přírody a s konečnou platností dokazuje, že okrajová energie neboli živé bytosti jsou věčnými služebníky Pána a jako takoví jsou ovládáni buď vnitřní, nebo vnější energií.

Tento verš je z Viṣṇu Purāṇy (1.12.69).

Kṛṣṇův otec, matka a vše, co patří k Jeho domácnosti, jsou projevy stejné viśuddha-sattvy. Nachází-li se živá bytost ve stavu čistého dobra, může pochopit podobu, vlastnosti a ostatní rysy Nejvyšší Osobnosti Božství. Vědomí Kṛṣṇy začíná právě na této úrovni čistého dobra. I když na začátku může být realizace Kṛṣṇy slabá, je realizován jako Vāsudeva, absolutně všemohoucí neboli nejpřednější Božstvo, vládnoucí všem energiím. Pokud se však živá bytost dostane na úroveň viśuddha-sattva, jež je transcendentální třem kvalitám hmotné přírody, může díky svému služebnickému postoji vnímat podobu, vlastnosti a ostatní rysy Nejvyšší Osobnosti Božství. Tato úroveň čistého dobra je úrovní pochopení, protože Nejvyšší Pán se vždy nachází v duchovním stavu bytí.

Kṛṣṇa je vždy zcela duchovní. Vedle rodičů Osobnosti Božství je i vše ostatní, co s Ním souvisí, projevem sandhinī-śakti čili přeměnou viśuddha-sattvy. Aby to bylo zcela jasné, můžeme říci, že tato část vnitřní energie, sandhinī-śakti, udržuje a projevuje veškerou různorodost duchovního světa. Pánovi služebníci a služebnice, Jeho společnice i Jeho otec a matka jsou stejně jako vše ostatní v království Boha přeměny sandhinī-śakti neboli duchovní existence. Podobně tato energie bytí, sandhinī-śakti, expanduje ve vnější energii veškerou různorodost hmotného vesmíru, podle kterého si můžeme udělat zběžnou představu, jak vypadá duchovní svět.

Tento text ze Śrīmad-Bhāgavatamu (4.3.23) vyslovil Pán Śiva, když odsuzoval Dakṣu, otce Satī, jako Viṣṇuova odpůrce. Je zde nade všechny pochyby potvrzeno, že Pán Kṛṣṇa, Jeho jméno, Jeho sláva, Jeho vlastnosti a vše, co se s Ním přímo pojí, existuje na úrovni sandhinī-śakti, Pánovy vnitřní energie.

Výsledkem činnosti samvit-śakti je schopnost poznávat. Tuto schopnost má Pán i živé bytosti. Śrī Kṛṣṇa má jako Nejvyšší Osobnost Božství úplné poznání o všem a všude, a proto nemá s poznáváním problémy. Zatímco obyčejné živé bytosti brání v poznávání nespočetné překážky, Pán může získat poznání tak, že na danou věc pouze pohlédne. Poznávání živých bytostí se dělí do tří kategorií: přímé poznání, nepřímé poznání a zvrácené poznání. Smyslové vnímání hmotných předmětů hmotnými smysly, jako je oko, ucho, nos a ruka, přinese vždy zcela jistě poznání zvrácené. Tuto iluzi předvádí hmotná energie, zvráceně ovlivněná samvit-śakti. Negativní poznávání objektu, jenž je mimo dosah smyslového vnímání, je cesta nepřímého poznávání, což není úplně nedokonalé, ale výsledkem je pouze částečné poznání v podobě neosobní duchovní realizace a monismu. Je-li však poznávací činitel samvit osvícen energií hlādinī, která je součástí stejné duchovní energie, jednají pak společně, a jedině tímto způsobem lze dosáhnout poznání Osobnosti Božství. V tomto stavu by měla být samvit-śakti udržována. Hmotné poznání a nepřímé duchovní poznání jsou jejími vedlejšími produkty.

Výsledkem působení hlādinī-śakti je láska k Bohu, a ta je dvou druhů: čistá láska k Bohu a znečištěná láska k Bohu. Živá bytost se stane čistým milovníkem Boha pouze tehdy, když je obdařena hlādinī-śakti vycházející z Kṛṣṇy, aby mohla Kṛṣṇu přitahovat. Je-li však stejná hlādinī-śakti znečištěna vnější, hmotnou energií a vychází-li z živé bytosti, Kṛṣṇu nezaujme, nýbrž živou bytost bude přitahovat kouzlo hmotné energie. Tehdy se živá bytost zblázní, ale ne láskou k Bohu, nýbrž honbou za hmotným smyslovým požitkem, a tak ji kvůli styku s kvalitami přírody uchvátí jejich vzájemné působení, vytvářející pocity úzkosti a neštěstí.

Ryzí činnosti hlādinī-śakti se projevují při jednání vrajských dívek a Śrīmatī Rādhārāṇī, která je v této transcendentální skupině nejpřednější. Podstatou hlādinī-śakti je láska k Bohu, podstatou lásky k Bohu je bhāva neboli transcendentální cit, a vyvrcholení této bhāvy se nazývá mahābhāva. Zosobněním těchto tří aspektů transcendentálního vědomí je Śrīmatī Rādhārāṇī, a díky tomu je nejvyšším principem lásky k Bohu a tím, koho Śrī Kṛṣṇa nejvíce miluje.

Toto je citát z Ujjvala-nīlamaṇi (Rādhā-prakaraṇa 3) od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Śrīmatī Rādhārāṇī je zcela duchovní, stejně jako Kṛṣṇa. Nikdo by Ji neměl považovat za hmotnou. V žádném případě není jako podmíněné duše s jemnohmotnými a hrubohmotnými těly, jež pokrývají smysly. Je zcela duchovní povahy a Její tělo i mysl také. Protože je Její tělo duchovní, Její smysly jsou také duchovní, a tak Její smysly, mysl a tělo plně září láskou ke Kṛṣṇovi. Jako ztělesnění hlādinī-śakti (části Pánovy vnitřní energie skýtající blaženost) je pro Śrī Kṛṣṇu jediným zdrojem požitku.

Śrī Kṛṣṇa si neužívá ničeho, co se od Něho vnitřně liší. Rādhā a Śrī Kṛṣṇa jsou proto totožní. Část sandhinī vnitřní energie Śrī Kṛṣṇy projevila nejpřitažlivější podobu Śrī Kṛṣṇy, a stejná vnitřní energie v podobě hlādinī projevila Śrīmatī Rādhārāṇī, která přitahuje i toho, kdo je sám nejpřitažlivější. V transcendentálních zábavách Śrī Kṛṣṇy se Śrīmatī Rādhārāṇī nikdo nevyrovná.

Tento verš je z Brahma-saṁhity (5.37).

Jak již bylo dříve vysvětleno, Kṛṣṇa a Rādhā jsou jedna osoba ve dvou podobách, a tudíž jsou totožní. Kṛṣṇa se expanduje do mnoha inkarnací a úplných částí, jako jsou puruṣové, a Śrīmatī Rādhārāṇī se podobně expanduje do mnoha podob jako bohyně štěstí, královny a dívky z Vradži. Všechny tyto expanze jsou Její úplné části. Každá z těchto ženských podob Kṛṣṇy nachází svůj protějšek v úplných expanzích Viṣṇua. Tyto expanze se přirovnávají k odrazům původní podoby, od které se neliší. Ženské odrazy Kṛṣṇovy energie blaženosti jsou na stejné úrovni jako samotný Kṛṣṇa.

Úplné expanze Kṛṣṇovy osobnosti se označují jako vaibhava-vilāsa a vaibhava-prakāśa a podobně jsou popsány i expanze Rādhy. Bohyně štěstí jsou podoby vaibhava-vilāsa a královny jsou podoby vaibhava-prakāśa. Dívky z Vradži, osobní společnice Rādhārāṇī, jsou přímými expanzemi Jejího těla. Jako expanze Její osobní podoby a transcendentální povahy zprostředkovávají v Pánových zábavách pod svrchovaným dohledem Śrīmatī Rādhārāṇī rozmanité výměny lásky. V transcendentálním světě lze plně vychutnávat různorodost požitku. Společnost velkého množství osobností podobných Rādhārāṇī, jež jsou známé také jako gopī nebo sakhī, ještě zvětšuje hojnost transcendentálních nálad. Tyto expanze Śrīmatī Rādhārāṇī jsou nezbytné proto, aby obohacovaly energii blaženosti Śrī Kṛṣṇy, neboť různorodost nespočetných milenek je pro Něho zdrojem požitku. Jejich transcendentální výměny lásky jsou nejznamenitějšími vrindávanskými zábavami. Skrze tyto expanze vlastního těla napomáhá Śrīmatī Rādhārāṇī Pánu Kṛṣṇovi ve vychutnávání tance rāsa a podobných činností. A protože je středem květu rāsa-līly, je také známá pod jmény, která nalezneme v dalších verších.

Tento verš je z Bṛhad-gautamīya-tantry.

Slova kṛṣṇa-mayī mají dva významy. Zaprvé se jako kṛṣṇa-mayī označuje osoba, která o Kṛṣṇovi vždy přemýšlí uvnitř i vně a vzpomíná na Kṛṣṇu, kamkoliv jde nebo kamkoliv pohlédne. Druhým významem je, že Kṛṣṇova osobnost je plná lásky, a proto se Rādhārāṇī nazývá kṛṣṇa-mayī, neboť se od Něho jako Jeho energie lásky neliší.

Jméno „Rādhā“ je odvozeno od slovního kořene ārādhana, což znamená „uctívání“. Osobnost, jež všechny ostatní předčí v uctívání Kṛṣṇy, tedy může být označena jako Rādhikā neboli nejlepší služebník.

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.30.28).

Puruṣottama Bhaṭṭācārya, jeden z obyvatel Navadvípu, chtěl přijmout stav odříkání ještě před tím, než tak učinil Pán. Opustil proto domov a odešel do Váránasí, kde od jednoho māyāvādského sannyāsīho přijal stav brahmacaryi a jméno Śrī Dāmodara Svarūpa. Krátce nato však Váránasí opustil, aniž přijal sannyās, a odešel do Níláčaly, Džagannáth Purí, kde přebýval Pán Caitanya. Tam se s Caitanyou Mahāprabhuem setkal a celý svůj život zasvětil Jeho službě. Stal se tajemníkem a stálým společníkem Pána Caitanyi. Často podněcoval Pánovu energii blaženosti zpíváním vhodných písní, které byly vždy velmi vítané. Jen díky milosti Svarūpy Dāmodara, který znal důvěrný význam mise Pána Caitanyi, se mohli o skutečném Pánově záměru dozvědět i všichni Pánovi oddaní.

Svarūpa Dāmodara je označován jako Lalita-devī neboli druhá expanze Rādhārāṇī. Verš 160 autoritativní Gaura-gaṇoddeśa-dīpiky z pera Kavi- karṇapūry však Svarūpu Dāmodara popisuje jako Viśākhu-devī, která slouží Pánu na Goloce Vṛndāvanu. Z toho lze vyvodit, že Śrī Svarūpa Dāmodara je přímá expanze Rādhārāṇī, jež Pánu pomáhá prožívat rozpoložení Śrīmatī Rādhārāṇī.

Srdce Pána Caitanyi oplývalo pocity Śrīmatī Rādhārāṇī a Jeho podoba připomínala Její. Jeho rozpoložení popsal Svarūpa Dāmodara jako rādhā-bhāva-mūrti, rozpoložení Rādhārāṇī. Tuto rādhā-bhāvu těžko pochopí ten, kdo je zaneprázdněn uspokojováním smyslů na světské úrovni. Pokud je však člověk od smyslných žádostí osvobozen, může jí porozumět. Pochopení rādhā-bhāvy, musíme získat od Gosvāmīch neboli těch, kdo své smysly opravdu ovládají. Z těchto autorizovaných zdrojů se dozvídáme, že rozpoložení Śrīmatī Rādhārāṇī je nejvyšší dokonalostí milostné lásky, což je nejvyšší z pěti transcendentálních nálad, a je úplnou dokonalostí lásky ke Kṛṣṇovi.

Tyto transcendentální vztahy lze chápat na dvou úrovních – vznešené a nejvznešenější. Láskyplné vztahy projevené ve Dvárace patří ke vznešeným, a nejvznešenějšího postavení je dosaženo v projevech zábav ve Vrindávanu. Rozpoložení Pána Caitanyi je tedy bezpochyby nejvznešenější.

Inteligentní člověk zaměstnaný čistou oddanou službou může ze života Śrī Caitanyi Mahāprabhua pochopit, že Pán vždy pociťoval odloučení od Kṛṣṇy. V tomto odloučení si někdy myslel, že Kṛṣṇu našel, a radostně prožíval setkání s Ním. Tato odloučení a setkání mají zvláštní význam. Pokusí-li se někdo pochopit vznešené postavení Pána Caitanyi, aniž by to věděl, zcela jistě dojde k mylným závěrům. Nejprve musíme být zcela seberealizovaní. Jinak se může stát, že budeme Pána mylně považovat za nāgaru neboli toho, kdo si užívá s dívkami z Vradži, čímž se dopustíme chyby zvané rāsa-bhāsa neboli smíšení různých nálad.