Bg. 9.13

Tento verš jasně udává, kdo je mahātmā. Prvním znakem mahātmy je, že setrvává na úrovni božské přirozenosti. Neovládá ho hmotná příroda. A jak toho dosáhnout? O tom se píše v sedmé kapitole: zpod vlády hmotné přírody se okamžitě vymaní ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. To je předpoklad. Jakmile někdo odevzdá svou duši Nejvyšší Osobnosti Božství, může vlivu hmotné přírody uniknout. To je první krok. Živá bytost patří k okrajové energii, a jakmile se tedy osvobodí od vlády hmotné přírody, dostává se pod vedení duchovní přírody, zvané daivī prakṛti, „božská přirozenost“. Ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství a tak pokročí na duchovní úroveň, se stává velkou duší, mahātmou.

Mahātmā neodvrací pozornost k ničemu mimo Kṛṣṇu, protože dobře ví, že Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osoba, příčina všech příčin. O tom nepochybuje. Taková velká duše, mahātmā, se vyvíjí ve společnosti dalších mahātmů, čistých oddaných. Čisté oddané nepřitahují ani jiné podoby Kṛṣṇy, jako je například čtyřruký Mahā-viṣṇu. Jen Kṛṣṇova dvouruká podoba je přitahuje. Když je nezajímají ani jiné aspekty Kṛṣṇy, o to méně je lákají podoby polobohů nebo jiných lidských bytostí. Veškeré soustředění upínají na Kṛṣṇu. Bez ustání slouží Pánu s vědomím Kṛṣṇy a nenechávají se ničím rozptýlit.