Bg. 9.14

Mahātmā se nedá vyrobit onálepkováním obyčejného člověka. Tady je popis příznaků mahātmy: neustále opěvuje slávu Nejvyššího Pána Kṛṣṇy, Osobnosti Božství. Nedělá nic jiného, než že pořád oslavuje Pána. To znamená, že není impersonalista. Když mluvíme o oslavování, vztahuje se to na Nejvyššího Pána, Jeho svaté jméno, věčnou podobu, transcendentální vlastnosti a neobyčejné zábavy. To všechno je předmětem oslavování. Mahātmā je tedy připoutaný k Nejvyšší Osobnosti Božství.

Člověka připoutaného k brahma-jyoti, neosobnímu rysu Nejvyššího Pána, Bhagavad-gītā jako mahātmu nepopisuje. Toho popisuje jinak v následujícím verši. Mahātmā se pořád věnuje různým formám oddané služby, které uvádí Śrīmad-Bhāgavatam: naslouchání o Viṣṇuovi a opěvování Viṣṇua, ne nějakého poloboha nebo člověka. To je oddanost: śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, a smaraṇam – vzpomínání na Něho. Takový mahātmā je pevně odhodlaný získat nakonec společnost Nejvyššího Pána v některé z pěti transcendentálních ras neboli nálad. Aby toho dosáhl, zapojuje všechny činnosti – mysli, těla i hlasu – do služby Nejvyššímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi. Tomu se říká úplné vědomí Kṛṣṇy.

K oddané službě patří určité dané činnosti – například postit se v některé dny, jako jedenáctý den po novu a úplňku (Ekādaśī), den Pánova zjevení a tak dále. Tato pravidla předepisují velcí ācāryové těm, kdo se skutečně ucházejí o přijetí do společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství v transcendentálním světě. Mahātmové, velké duše, všechna tato pravidla přísně dodržují, a proto zaručeně dosáhnou výsledku, který si přejí.

Jak je uvedeno ve druhém verši této kapitoly, oddaná služba je nejen snadná, ale člověk se jí může věnovat s radostnou náladou. Nemusí se podrobovat žádné přísné askezi. Pod vedením zkušeného duchovního učitele může zasvětit tento život oddané službě a v jakémkoliv postavení, ať už jako hospodář, sannyāsī nebo brahmacārī, může kdekoliv na světě oddaně sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, a tak se stát skutečným mahātmou, velkou duší.