Toto je citát z Vidagdha-mādhavy (1.2), což je divadelní hra, kterou napsal Śrīla Rūpa Gosvāmī.

V minulé kapitole bylo prokázáno, že Kṛṣṇa, syn Vrajendry (krále Vradži), je Nejvyšší Osobnost Božství se šesti vznešenými atributy. Na své planetě, známé jako Goloka, si věčně užívá transcendentálně rozmanitého majestátu. Pánovy věčné zábavy na této duchovní planetě Kṛṣṇaloce se nazývají aprakaṭa neboli neprojevené, protože se nacházejí mimo zorné pole podmíněných duší. Pán Kṛṣṇa je neustále všude, ale když není viditelný naším zrakem, nazývá se aprakaṭa, neprojevený.

Manv-antara je období, po které vládne jeden Manu. Vláda čtrnácti Manuů se rovná délce jednoho dne (dvanácti hodin) Brahmova života. Stejně dlouhá je i Brahmova noc. Tyto údaje obsahuje hodnověrná kniha Sūrya-siddhānta, která pojednává o astronomii. Bengálský překlad této knihy pořídil velký profesor astronomie a matematiky, Bimal Prasād Datta, později známý jako Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī, jenž byl naším milostivým duchovním mistrem. Titul Siddhānta Sarasvatī dostal za svůj překlad Sūrya-siddhānty a titul Gosvāmī Mahārāja získal, když přijal sannyās, stav odříkání.

Jména čtrnácti Manuů znějí: (1) Svāyambhuva, (2) Svārociṣa, (3) Uttama, (4) Tāmasa, (5) Raivata, (6) Cākṣuṣa, (7) Vaivasvata, (8) Sāvarṇi, (9) Dakṣa-sāvarṇi, (10) Brahma-sāvarṇi, (11) Dharma-sāvarṇi, (12) Rudraputra (Rudra-sāvarṇi), (13) Raucya neboli Deva-sāvarṇi a (14) Bhautyaka neboli Indra-sāvarṇi.

Nyní probíhá období Vaivasvaty Manua, během kterého se zjevuje Pán Caitanya. Nejdříve se na konci Dvāpara-yugy dvacáté osmé divya-yugy zjevuje Pán Kṛṣṇa a potom se v Kali-yuze stejné divya-yugy zjevuje Pán Caitanya. Pán Kṛṣṇa a Pán Caitanya se zjevují jednou v každém Brahmově dni neboli jednou ve čtrnácti manv-antarách, z nichž každá se skládá ze sedmdesáti jedna divya-yug.

Od začátku Brahmova dne, který trvá 4 320 000 000 let, přijde a odejde šest Manuů, a teprve potom se zjeví Pán Kṛṣṇa. Před zjevením Pána Kṛṣṇy tedy uběhne z Brahmova dne 1 975 320 000 let. To je astronomický výpočet podle slunečních let.

Dāsya, sakhya, vātsalya a śṛṅgāra jsou transcendentální druhy láskyplné služby Pánu. O śānta-rase neboli neutrálním stádiu v tomto verši není zmínka, protože na úrovni této rasy člověk sice považuje Absolutní Pravdu za vznešenou a velikou, ale dál jeho představa nesahá. Pro materialistické filosofy je śānta-rasa ušlechtilou ideou, ale toto idealistické ocenění je pouhý začátek; mezi vztahy v duchovním světě stojí nejníže. Śānta-rase není připisována příliš velká důležitost, neboť jakmile se mezi poznávajícím a poznávaným rozvine sebemenší porozumění, dochází okamžitě k opětování láskyplných transcendentálních vztahů. Dāsya-rasa je základní vztah mezi Kṛṣṇou a Jeho oddanými, a z toho důvodu považuje tento verš dāsyu za první stádium transcendentální oddané služby.

Sestoupení Śrī Kṛṣṇy, Absolutní Osobnosti Božství, je zcela záměrné. V Bhagavad-gītě je řečeno, že ten, kdo zná pravdu o zjevení Pána Kṛṣṇy a Jeho různých činnostech, je okamžitě osvobozen a nemusí po opuštění svého současného hmotného těla znovu poklesnout na úroveň existence, která se vyznačuje rozením a umíráním. Jinými slovy, ten, kdo Kṛṣṇu skutečně pozná, dovede svůj život k dokonalosti. Nedokonalý život realizujeme v hmotné existenci v pěti různých vztazích, které tu s každým sdílíme: neutralitě, služebnictví, přátelství, rodičovské lásce a milostné lásce mezi manželem a manželkou nebo milencem a milenkou. Těchto pět vztahů, kterých si v hmotném světě užíváme, je zvráceným odrazem vztahů s Absolutní Osobností Božství, jež existují na transcendentální úrovni. Śrī Kṛṣṇa, Absolutní Osobnost, sestupuje proto, aby těchto pět věčně existujících vztahů oživil. Své transcendentální zábavy ve Vradži tedy projevuje z toho důvodu, aby lidé mohli být k této úrovni jednání přitahováni, a mohli zanechat napodobování těchto vztahů na světské úrovni. Poté, co Pán všechny tyto činnosti plně projeví, odejde.

I když Pán uděluje čistou transcendentální lásku jen zřídka, bez této čisté lásky k Bohu, prosté ploduchtivých činností i empirické spekulace, nemůže nikdo v životě dosáhnout dokonalosti.

Po svém zjevení Pán Kṛṣṇa uvažoval o tom, že nerozdával transcendentální osobní vztahy druhu dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya, které má se svými oddanými. Člověk má možnost z védské literatury pochopit vědu o Nejvyšší Osobnosti Božství, a tak se stát oddaným Pána a uctívat Jej v rámci usměrňujících pravidel popsaných v písmech, ale tímto způsobem nepochopí, jak Kṛṣṇovi slouží obyvatelé Vradžabhúmi. Jednání Pána ve Vrindávanu nelze pochopit pouhým následováním obřadních pravidel uvedených v písmech. Následováním pokynů písem lze samozřejmě zvýšit svoje vnímání Pánovy slávy, ale to nám neumožní navázat s Ním osobní vztah. Věnovat přílišnou pozornost Pánově vznešené slávě znamená mít menší naději, že s Ním navážeme osobní láskyplné vztahy. Pán se tedy rozhodl, že se zjeví jako Pán Caitanya, aby učil principy tohoto láskyplného jednání.

Ti, kdo se věnují oddané službě podle obřadních zásad popsaných v písmech, dosáhnou těchto různých druhů osvobození. Přestože však tito oddaní mohou získat sārṣṭi, sārūpya, sāmīpya a sālokya, nezajímají se o ně, protože jsou spokojeni pouhým prokazováním transcendentální láskyplné služby Pánu. Pátý druh osvobození, sāyujya, nikdy nepřijmou dokonce ani ti oddaní, kteří provádějí pouze obřadní uctívání. Sāyujya neboli splynutí se září Brahmanu Nejvyšší Osobnosti Božství je touhou impersonalistů, a oddaný se o ně nikdy nezajímá.

Budeme-li se sdružovat s čistým oddaným, uděláme takový pokrok, že se nebudeme snažit dosáhnout osvobození sārṣṭi, sārūpya, sāmīpya ani sālokya, jelikož je budeme vnímat jako určitý druh smyslového požitku. Čistí oddaní nežádají od Pána nic pro svůj osobní prospěch. Nepřijmou osobní výhody dokonce ani tehdy, jsou-li jim nabídnuty, protože jejich jedinou touhou je uspokojovat transcendentální láskyplnou službou Nejvyšší Osobnost Božství. Tuto nejvyšší podobu oddané služby nemůže učit nikdo jiný než samotný Pán. Když tedy Pán přijal roli inkarnace pro Kali-yugu, aby šířil slávu zpívání Hare Kṛṣṇa – způsobu uctívání doporučeného pro tento věk – rozdával zároveň proces oddané služby na úrovni spontánní transcendentální lásky. Pán se zjevil v podobě oddaného jako Pán Caitanya, aby učil nejvyšší zásady duchovního života.

Verše 22 a 23 vyslovil Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.7–8). Následující verše 24 a 25 pocházejí také z Bhagavad-gīty (3.24,21).

Tento citát z díla Bilvamaṅgala Ṭhākura se nachází v Laghu-bhāgavatāmṛtě (1.5.37).

Prathama-sandhyā znamená začátek věku. Každý věk je podle astronomických výpočtů rozdělen na dvanáct částí. První z nich je známa jako prathama-sandhyā. Tato prathama-sandhyā a śeṣa-sandhyā, což je poslední období věku předcházejícího, vytvářejí přelom mezi dvěma věky. Podle Sūrya-siddhānty trvá prathama-sandhyā Kali-yugy 36 000 slunečních let. Pán Caitanya se zjevil během prathama-sandhyi poté, co uplynulo 4 586 slunečních let Kali-yugy.

Pán Caitanya zůstal hospodářem pouze do konce svého dvacátého čtvrtého roku života. Potom vstoupil do stavu odříkání a v tomto hmotném světě zůstal projevený do svých čtyřiceti osmi let. Jeho śeṣa-līlā neboli závěrečná část Jeho činností tedy trvala dvacet čtyři let.

Někteří takzvaní vaiṣṇavové říkají, že ve vaiṣṇavské sampradāyi neboli učednické posloupnosti se až do doby Pána Caitanyi stav odříkání nepřijímal. To není příliš inteligentní tvrzení. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās od Śrīpādy Keśavy Bhāratīho, příslušníka Śaṅkarovy školy, která pro sannyāsī schvaluje pouze deset jmen. Řád sannyāsa však existoval již dlouho před příchodem Śrīpādy Śaṅkarācāryi, a to ve vaiṣṇavské posloupnosti od Viṣṇu Svāmīho. V sampradāyi Viṣṇu Svāmīho existuje deset různých druhů jmen sannyāsīch a 108 různých jmen pro sannyāsī, kteří přijali tri-daṇḍu neboli trojitou tyč sannyāsīho. To je schváleno védskými pravidly. Vaiṣṇavský sannyās tedy existoval už před zjevením Śaṅkarācāryi, ale ti, kdo o tom nic nevědí, zbytečně prohlašují, že ve vaiṣṇavské sampradāyi sannyās neexistuje.

V době Pána Caitanyi měl Śaṅkarācārya ve společnosti velmi silný vliv. Lidé si mysleli, že sannyās lze přijmout pouze v Śaṅkarově učednické posloupnosti. Pán Caitanya sice mohl provádět svoje misionářské činnosti jako hospodář, ale shledal, že život hospodáře je pro Jeho misi překážkou. Rozhodl se tedy přijmout sannyās, stav odříkání. A protože mělo Jeho přijetí sannyāsu upoutat pozornost veřejnosti a nechtěl narušovat společenské konvence, přijal stav odříkání od sannyāsīho z Śaṅkarācāryovy učednické posloupnosti, i když bylo možné přijmout sannyās i ve vaiṣṇavské sampradāyi.

Sannyāsīm v Śaṅkarově sampradāyi je udělováno deset různých jmen: (1) Tīrtha, (2) Āśrama, (3) Vana, (4) Araṇya, (5) Giri, (6) Parvata, (7) Sāgara, (8) Sarasvatī, (9) Bhāratī a (10) Purī. Předtím, než někdo přijme sannyās, má některé ze jmen náležících brahmacārīmu, asistentovi sannyāsīho. Sannyāsī s tituly Tīrtha a Āśrama obvykle sídlí ve Dvárace a jejich jméno jako brahmacārī je Svarūpa. Ti, kdo jsou známí pod jmény Vana a Araṇya, sídlí v Purušóttamě neboli Džagannáth Purí a jejich jméno jako brahmacārī je Prakāśa. Ti, kteří mají jména Giri, Parvata a Sāgara, sídlí obvykle v Badarikášramu a jejich jméno jako brahmacārī je Ānanda. Ti, kdo mají tituly Sarasvatī, Bhāratī a Purī, sídlí obvykle v Šringérí v jižní Indii a jejich jméno jako brahmacārī je Caitanya.

Śrīpāda Śaṅkarācārya založil v Indii čtyři kláštery na čtyřech světových stranách (sever, jih, východ a západ) a svěřil je čtyřem sannyāsīm, kteří byli jeho žáky. Pod vedením těchto čtyř hlavních klášterů dnes existují stovky jejich odnoží. I když mezi nimi existuje oficiální soulad, v jejich jednání je mnoho rozdílů. V těchto klášterech existují čtyři hlavní směry, známé jako Ānandavāra, Bhogavāra, Kīṭavāra a Bhūmivāra, které postupem času rozvinuly různá pojetí a slogany.

Podle pravidel učednické posloupnosti musí ten, kdo chce vstoupit do odříkavého stavu Śaṅkarācāryovy školy, nejprve projít výcvikem jako brahmacārī pod vedením pravého sannyāsīho. Brahmacārī dostane jméno podle skupiny, ke které patří sannyāsī, jemuž asistuje. Pán Caitanya přijal sannyās od Keśavy Bhāratīho. Když k němu poprvé přišel, byl přijat jako brahmacārī se jménem Śrī Kṛṣṇa Caitanya Brahmacārī. Po přijetí sannyāsu se rozhodl, že si jméno Kṛṣṇa Caitanya ponechá.

Vysvětlení toho, proč Pán Caitanya poté, co přijal sannyās od Bhāratīho, odmítl přijmout jméno Bhāratī, nepředložily velké autority v učednické posloupnosti až do doby, kdy s ním sám od sebe vystoupil Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja. Vysvětlil, že v Śaṅkarově sampradāyi si sannyāsī myslí, že se stal Nejvyšším, a protože se chtěl Pán Caitanya tomuto mylnému pojetí vyhnout, ponechal si jméno Śrī Kṛṣṇa Caitanya, aby zdůraznil svoje postavení věčného služebníka. Brahmacārī má sloužit duchovnímu mistrovi, a On proto nechtěl tento vztah služby svému duchovnímu mistrovi popírat. To vztahu mezi žákem a duchovním mistrem prospívá.

Hodnověrné biografie se také zmiňují o tom, že Pán Caitanya při zasvěcení do sannyāsu přijal jeho symboly, jako je daṇḍa (tyč) a nádoba na žebrání.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.8.13).

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.27). Vyslovil ho jeden z devíti vznešených mystiků, světec Karabhājana, když králi Nimimu popisoval různé rysy Pána v různých věcích.

Praktickým náboženským systémem pro každého je v současném věku Kali zpívání jmen Boha. To v tomto věku zavedl Pán Caitanya. Bhakti-yoga ve skutečnosti začíná zpíváním svatých jmen, jak potvrzuje Madhvācārya ve svém komentáři k Muṇḍaka Upaniṣadě, v němž cituje verš z Nārāyaṇa-saṁhity:

„Ve Dvāpara-yuze by lidé měli uctívat Pána Viṣṇua výhradně podle usměrňujících zásad Nārada-pañcarātry a dalších takových autorizovaných knih. Ve věku Kali by však měli pouze zpívat svatá jména Nejvyšší Osobnosti Božství.“ O Hare Kṛṣṇa mantře je konkrétní zmínka v mnoha Upaniṣadách, například v Kalisantaraṇa Upaniṣadě, kde stojí:

„Když prozkoumáme celou védskou literaturu, nenajdeme pro tento věk vznešenější náboženský proces, než je zpívání Hare Kṛṣṇa.“

Tyto tělesné rysy nemůže mít nikdo jiný než samotný Nejvyšší Pán, který okouzluje živé bytosti působením svojí iluzorní energie. Jsou příznakem toho, že se jedná o inkarnaci Viṣṇua a nikoho jiného.

Tento verš pochází z Mahābhāraty (Dāna-dharmy, Viṣṇu-sahasra-nāma-stotry). Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa ve svém komentáři k Viṣṇu-sahasra-nāma-stotře zvaném Nāmārtha-sudhā ve významu k tomuto verši tvrdí, že podle důkazů v Upaniṣadách je Pán Caitanya Nejvyšší Osobnost Božství. Vysvětluje, že suvarṇa-varṇaḥ znamená „zlatá pleť“. Cituje též védský verš yadā paśyaḥ paśyate rukma-varṇaṁ kartāram īśaṁ puruṣaṁ brahma-yonim (Muṇḍaka Up. 3.1.3). Rukma-varṇaṁ kartāram īśaṁ se vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství s barvou pleti připomínající tekuté zlato. Puruṣam znamená Nejvyšší Pán a brahma-yonim vyjadřuje, že je také Nejvyšší Brahman. Tento odkaz tedy rovněž potvrzuje, že Pán Caitanya je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Jiný význam pasáží, ve kterých se mluví o Pánově zlaté pleti, je, že osobnost Pána Caitanyi je stejně úchvatná, jako je zlato přitažlivé. Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa také vysvětlil, že slovo varāṅga znamená „neobyčejně krásný“.

Pán Caitanya přijal sannyās a opustil rodinný život proto, aby kázal svoji misi. Je vyrovnaný v různých významech. Jednak vysvětluje důvěrnou pravdu o Osobnosti Božství a za druhé každého uspokojuje poznáním a připoutaností ke Kṛṣṇovi. Klidný je proto, že se vyhýbá všem tématům, která se nevztahují ke službě Kṛṣṇovi. Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa vysvětlil, že slovo niṣṭhā vyjadřuje, že je neochvějně zaměřený na zpívání svatého jména Kṛṣṇy. Pán Caitanya porazil všechny odpůrce oddané služby, zvláště monisty, kteří cítí přímo odpor k osobnímu rysu Nejvyššího Pána.

Tento verš vyslovil světec Karabhājana ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.31).

Tento text je převzatý ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32). Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětlil tento verš ve svém komentáři k Bhāgavatamu, známém jako Krama-sandarbha, kde uvádí, že se Pán Kṛṣṇa zjevuje také se zlatou pletí. Tento zlatý Pán Kṛṣṇa je Pán Caitanya, jehož uctívají inteligentní lidé současného věku. To ve Śrīmad-Bhāgavatamu potvrzuje Garga Muni, který řekl, že i když je dítě Kṛṣṇa načernalé, zjevuje se také v dalších třech barvách, a to červené, bílé a žluté. Svoji bílou a červenou barvu projevil ve věcích Satya a Tretā. Zbývající žlutou barvu však neprojevil, dokud se nezjevil jako Pán Caitanya, známý též jako Gaura Hari.

Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, že kṛṣṇa-varṇam znamená Śrī Kṛṣṇa Caitanya. Kṛṣṇa-varṇa a Kṛṣṇa Caitanya jsou jedno a totéž. Jméno Kṛṣṇa se objevuje u obou, u Pána Kṛṣṇy i u Pána Caitanyi Kṛṣṇy. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství, ale vždy popisuje Kṛṣṇu, a tak si opěvováním Jeho jména a podoby a vzpomínáním na ně vychutnává transcendentální blaženost. Pán Kṛṣṇa se osobně zjevuje jako Pán Caitanya, aby kázal nejvyšší poselství.

Pán Caitanya stále zpívá svaté jméno Kṛṣṇy a také je popisuje ostatním. A protože je samotný Kṛṣṇa, bude každý, kdo Ho potká, automaticky zpívat svaté jméno Kṛṣṇy a později ho také přibližovat ostatním. Člověk je tak naplněn transcendentálním vědomím Kṛṣṇy, které ho ponoří do transcendentální blaženosti. Jako Kṛṣṇa se tedy Pán zjeví každému, a to buď osobně, nebo prostřednictvím zvuku. Když jen člověk zahlédne Pána Caitanyu, okamžitě si vzpomene na Pána Kṛṣṇu. Proto Ho lze přijmout jako viṣṇu-tattvu. Jinak řečeno, Pán Caitanya je samotný Pán Kṛṣṇa.

To, že Pán Caitanya je Pán Kṛṣṇa, dále potvrzují slova sāṅgopāṅgāstra-pārṣadam. Jeho tělo neustále zdobí santálové dřevo a santálová pasta. Svojí zcela výjimečnou krásou si podmaňuje všechny lidi tohoto věku. Když Pán sestupuje jindy, používá občas k poražení démonských lidí své zbraně, ale v tomto věku si je podmaňuje svojí dokonale přitažlivou postavou jako Caitanya Mahāprabhu. Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, že Jeho krása je Jeho astra neboli zbraň k pokoření démonů. Rozumí se, že díky Jeho dokonalé přitažlivosti s Ním všichni polobozi žili jako Jeho společníci. Jeho činy byly neobvyklé a Jeho společníci úžasní. Když šířil saṅkīrtanové hnutí, zaujal tím mnoho velkých učenců a ācāryů, zvláště v Bengálsku a Uríse. Pána Caitanyu vždy doprovázejí Jeho nejbližší druhové, jako je Pán Nityānanda, Advaita, Gadādhara a Śrīvāsa.

Śrīla Jīva Gosvāmī cituje verš z védské literatury, který říká, že není nutné provádět okázalé oběti nebo obřady. Vysvětluje to tak, že místo těchto vnějších pompézních činností by se měli všichni lidé bez ohledu na kastu, barvu pleti či vyznání sejít a uctívat Pána Caitanyu zpíváním Hare Kṛṣṇa. Kṛṣṇa-varṇaṁ tviṣākṛṣṇam znamená, že by měl být kladen důraz na jméno Kṛṣṇy. Pán Caitanya učil filosofii vědomí Kṛṣṇy a zpíval Kṛṣṇovo jméno. Měl by tedy být uctíván tak, že se všichni sejdou a budou zpívat mahā-mantru: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Šířit uctívání v kostelech, chrámech nebo mešitách již není možné, protože o to lidé ztratili zájem. Zpívat Hare Kṛṣṇa však mohou kdykoliv a kdekoliv. Uctíváním Pána Caitanyi tak mohou provádět tu nejvznešenější činnost a splnit nejvyšší účel náboženství, kterým je uspokojit Svrchovaného Pána.

Śrīla Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, slavný žák Pána Caitanyi, řekl: „Protože byly zásady transcendentální oddané služby ztraceny, zjevil se Śrī Kṛṣṇa Caitanya, aby znovu přinesl proces oddanosti. Je tak milostivý, že rozdává lásku ke Kṛṣṇovi. Každý by měl být čím dál více přitahován k Jeho lotosovým nohám, jako bzučící včely přitahuje lotosový květ.“

Tento verš je Dvitīya Śrī Caitanyāṣṭaka 1 ze Stava-māly Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento verš je Dvitīya Śrī Caitanyāṣṭaka 8 ze Stava-māly Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento verš je Prathama Śrī Caitanyāṣṭaka 1 ze Stava-māly Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.14). Vyslovil ho Brahmā k Pánu Kṛṣṇovi.

Pokud je v hmotném světě od původního předmětu nějaká část oddělena, daného předmětu tím ubude. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ale činnostmi māyi není ani v nejmenším ovlivněn. Īśopaniṣad říká:

„Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je dokonalý a úplný, a protože je plně dokonalý, jsou všechny Jeho expanze, jako je například tento hmotný svět, dokonale vybaveny jako úplné celky. Cokoliv z tohoto úplného celku vychází, je také samo o sobě úplné. A protože On je úplný celek, zůstává v dokonalé rovnováze i přesto, že z Něho vychází tolik dalších úplných celků.“ (Śrī Īśopaniṣad, vzývání)

Na úrovni Absolutního se jedna plus jedna rovná jedna a jedna minus jedna je také jedna. Části Nejvyššího Pána by tedy neměly být chápány v hmotném smyslu. V duchovním světě nemá hmotná energie žádný vliv a hmotné posuzování částí tam nepatří. V patnácté kapitole Bhagavad-gīty Pán říká, že živé bytosti jsou Jeho nedílné části. V duchovních i hmotných vesmírech je nespočet živých bytostí, ale Pán Kṛṣṇa i přesto zůstává úplný sám v sobě. Myslet si, že Bůh ztratil svoji osobnost, protože se rozdělil na mnoho částí po celém vesmíru, je iluze. To je hmotný pohled. Takto lze uvažovat pouze pod vlivem hmotné energie, māyi. V duchovním světě není hmotná energie přítomna.

V kategorii viṣṇu-tattvy nedochází u žádné z následujících expanzí k úbytku síly, stejně jako nedochází k úbytku světla svíce, od které zapalujeme další svíce. Jedna svíce může zapálit tisíce dalších, a stále si zachová stejnou svítivost. I když se všechny viṣṇu-tattvy, od Kṛṣṇy a Pána Caitanyi po Rāmu, Nṛsiṁhu, Varāhu a tak dále, zjevují v různých podobách a různých věcích, všechny se vyznačují stejnou nejvyšší silou.

Polobozi, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, přicházejí do styku s hmotnou energií, a jejich moc a síla jsou proto jiného stupně. Všechny inkarnace Viṣṇua však mají stejnou moc, neboť Jich se māyā nemůže ani dotknout.

Slovo pāṣaṇḍa je zde velice důležité. Jako pāṣaṇḍa je označován ten, kdo přirovnává Nejvyšší Osobnost Božství k polobohům. Tito pāṣaṇḍové se snaží snížit Nejvyššího Pána na světskou úroveň. Někdy si vytvoří svého imaginárního Boha, nebo jako Boha přijmou obyčejného člověka a prohlašují, že se vyrovná Nejvyšší Osobnosti Božství. Jsou tak hloupí, že někoho představují jako novou inkarnaci Pána Caitanyi nebo Kṛṣṇy, přestože jedná úplně jinak, než by pravá inkarnace měla, a tak matou nevinné lidi. Inteligentního člověka, který studuje vlastnosti Nejvyšší Osobnosti Božství s ohledem na védské souvislosti, však nemohou zmást.

Pāṣaṇḍové neboli ateisté nemohou zábavy Pána ani transcendentální láskyplnou službu Pánu pochopit. Myslí si, že oddaná služba není o nic lepší, než obyčejné ploduchtivé činnosti (karma). Bhagavad-gītā (4.8) nicméně potvrzuje, že Nejvyšší Pán i Jeho oddaní vždy krotí tyto hloupé ateisty tak, že zachraňují poctivé a trestají ničemy (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). Ničemové se vždy snaží popírat existenci Nejvyšší Osobnosti Božství a klást překážky do cesty oddané služby. Pán tedy posílá své právoplatné zástupce a též se zjevuje sám, aby s těmito nesmysly skoncoval.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je otcem a zakladatelem saṅkīrtanového hnutí. K tomu, kdo Ho uctívá obětováním svého života, peněz, inteligence a slov tomuto saṅkīrtanovému hnutí, se Pán přihlásí a požehná mu. O ostatních se dá říci, že jsou hloupí, protože ze všech obětí, ve kterých může člověk uplatnit svou energii, je oběť pro saṅkīrtanové hnutí tou nejslavnější.

Z deseti přestupků proti zpívání svatého jména Nejvyšší Osobnosti Božství, Hare Kṛṣṇa, je osmým přestupkem dharma-vrata-tyāga-hutādi-sarva-śubha-kriyā-sāmyam api pramādaḥ. Nikdy bychom neměli považovat zpívání svatých jmen Boha za rovnocenné zbožným činnostem, jako je rozdávání milodarů brāhmaṇům nebo svatým osobám, otevírání dobročinných vzdělávacích institucí, rozdávání jídla zdarma a tak dále. Výsledky zbožných činností se výsledkům zpívání svatého jména Kṛṣṇy nevyrovnají.

Védská písma říkají:

„I kdyby člověk rozdal při zatmění slunce jako milodary deset miliónů krav, žil po milióny let u soutoku Gangy s Jamunou nebo obětoval horu zlata brāhmaṇům, nezíská tím ani setinu prospěchu ze zpívání Hare Kṛṣṇa.“ Jinak řečeno, ten, kdo považuje zpívání Hare Kṛṣṇa za nějakou zbožnou činnost, je na scestí. Samozřejmě, že to zbožné je, ale skutečností zůstává, že Kṛṣṇa a Jeho jméno jsou transcendentální, a tudíž stojí vysoko nade všemi světskými zbožnými činnostmi. Zbožné jednání je na hmotné úrovni, kdežto zpívání svatého jména Kṛṣṇy je zcela na duchovní úrovni. I když to pāṣaṇḍī nechápou, zbožná činnost se nikdy nedá se zpíváním svatého jména srovnávat.

Śrīla Jīva Gosvāmī použil verš (kṛṣṇa-varṇam tviṣākṛṣṇam), který zde byl citován jako verš 52 a jenž pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu 11.5.32, jako úvodní vzývání přízně ve své knize Bhāgavata-sandarbha neboli Ṣaṭ-sandarbha. Tento verš (81) je jeho vysvětlením a v daném díle se objevuje hned za ním, jako verš druhý. Verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu vyslovil Karabhājana, jeden z devíti velkých mudrců, a je obšírně vysvětlen v Sarva-saṁvādinī, což je komentář Jīvy Gosvāmīho k jeho vlastnímu dílu Ṣaṭ-sandarbha.

Antaḥ kṛṣṇa označuje toho, kdo neustále myslí na Kṛṣṇu. Tento postoj je nejvýraznějším rysem Śrīmatī Rādhārāṇī. I když na Kṛṣṇu neustále myslí mnoho oddaných, nikdo v tomto ohledu nepřekoná gopī, mezi nimiž je Śrīmatī Rādhārāṇī v myšlení na Kṛṣṇu nejdokonalejší. Vědomí Kṛṣṇy Śrīmatī Rādhārāṇī dalece převyšuje vědomí Kṛṣṇy ostatních oddaných. A protože Pán Caitanya v touze poznat Kṛṣṇu přijal roli Śrīmatī Rādhārāṇī, myslel na Kṛṣṇu stejným způsobem jako Ona. Tak Kṛṣṇu díky svému myšlení na Něho neustále překrýval.

Śrī Kṛṣṇa Caitanya, který byl navenek velmi světlé pleti, podobné tekutému zlatu, zároveň projevil své věčné společníky, majestát, expanze a inkarnace. Kázal zpívání Hare Kṛṣṇa a ti, kdo přijímají útočiště u Jeho lotosových nohou, jsou slavní.

Tento verš pochází ze Stotra-ratny (12), kterou napsal Yamunācārya, duchovní mistr Rāmānujācāryi. Transcendentální činnosti, rysy, podoba a vlastnosti Kṛṣṇy jsou popsány v hodnověrných písmech a Kṛṣṇa sám sebe vysvětluje v Bhagavad-gītě, nejhodnověrnějším písmu na světě. Dále je vysvětlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu, který je považován za výklad Vedānta-sūtry. Pán Kṛṣṇa je tedy přijímán jako Nejvyšší Osobnost Božství na základě těchto zjevených písem, ne na základě názorů lidí. V moderní době si jistá skupina hlupáků myslí, že mohou Bohem zvolit kohokoliv, stejně jako je někdo zvolen politickým vůdcem. Transcendentální Nejvyšší Osobnost Božství však dokonale popisují hodnověrná písma. V Bhagavad-gītě Pán říká, že pouze hlupáci se Mu vysmívají a myslí si, že jako Kṛṣṇa může mluvit každý.

Kṛṣṇovy činnosti jsou neobyčejné dokonce i podle historických záznamů. Kṛṣṇa tvrdil: „Jsem Bůh,“ a také podle toho jednal. Māyāvādī si myslí, že o sobě každý může prohlašovat, že je Bůh, ale to je jejich iluze, protože nikdo jiný nemůže provádět tak neobyčejné činnosti jako Kṛṣṇa. Když byl jako dítě na klíně své matky, zabil démonici Pūtanu. Potom zahubil démony Tṛṇāvartu, Vatsāsuru a Baku. Když trochu povyrostl, zabil démony Aghāsuru a Vṛṣabhāsuru. Bůh je tedy Bohem od samého začátku. Nápad, že se někdo může stát Bohem pomocí meditace, je směšný. Tvrdou snahou lze realizovat svoji božskou povahu, ale nikdy se nestaneme Bohem. Asurové neboli démoni, kteří si myslí, že se Bohem může stát kdokoliv, jsou zavrženi.

Hodnověrná písma sestavily osobnosti, jako je Vyāsadeva, Nārada, Asita a Parāśara, což nejsou obyčejní lidé. Všichni následovníci védského způsobu života tyto slavné osobnosti uznávají, protože jejich hodnověrná písma jsou v naprostém souladu s védskými texty. Ti, kdo mají démonskou povahu, však jejich výrokům nevěří a záměrně vystupují proti Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a Jeho oddaným. Dnes se mezi obyčejnými lidmi stalo módou psát, co je napadne, a nechat se od dalších obyčejných lidí považovat za inkarnace Boha. Tato démonská mentalita je odsouzena v sedmé kapitole Bhagavad-gīty, kde je řečeno, že lotři a nejnižší z lidí, hlupáci a oslové kvůli své démonské povaze nejsou schopni přijmout Nejvyšší Osobnost Božství. Jsou přirovnáni k ulūkům neboli sovám, které na slunečním světle nemohou otevřít oči. Protože nesnášejí sluneční světlo, schovávájí se před ním, a tak jej nikdy nespatří. Nemohou uvěřit, že by taková záře mohla existovat.

Tento verš je také citátem z Yamunācāryovy Stotra-ratny (13). Vše, co je pokryto māyou, se nachází v omezeném prostoru, čase a myšlence. Dokonce i největší projev, který jsme schopni vnímat – nebe – má také své hranice. Z hodnověrných písem je totiž zřejmé, že nad tímto nebem se nachází pokryv ze sedmi vrstev, z nichž každá je desetkrát silnější než ta předchozí. Tyto pokryvy jsou obrovské, ale ať s nimi či bez nich, prostor je omezený. Naše schopnost přemýšlet o čase či prostoru je také omezená. Čas je věčný; můžeme si představit miliardy a bilióny let, ale to bude stále neúměrná představa o čase. Naše nedokonalé smysly tedy o velikosti Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, nemohou ani uvažovat, ani Jej nemůžeme vtěsnat do hranic času nebo naší schopnosti myslet. Proto je Jeho postavení popsáno slovem ullaṅghita. Pán je vůči prostoru, času a myšlence transcendentální, a přestože se v nich objevuje, zůstává stále na transcendentální úrovni. I když je Pánova transcendentální existence zahalena prostorem, časem a myšlenkou, čistí oddaní Jej mohou vidět v Jeho osobních rysech mimo prostor, čas a myšlenku. Jinými slovy, i když Pána oči obyčejných lidí nevidí, ti, kdo díky své transcendentální oddané službě stojí mimo zahalující vrstvy, Jej vidět mohou.

Někdy se může zdát, že je slunce zakryto mrakem, ale ve skutečnosti není zakryto slunce, ale oči nepatrných lidí pod mrakem. Když tito nepatrní lidé vzlétnou v letadle nad mraky, uvidí slunce i jeho záři bez překážek. Pokrytí māyou je také velmi silné, ale Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.14):

„Tuto Mou božskou energii, sestávající z tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat. Avšak ti, kdo se Mi odevzdali, ji snadno překročí.“ Překonat vliv energie klamu je velice obtížné, ale ti, kdo jsou odhodláni se chytit lotosových nohou Pána, jsou ze spárů māyi vysvobozeni. Čistí oddaní proto mohou Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, poznat, ale démoni kvůli svému bezbožnému chování nikoliv, i kdyby viděli mnoho zjevených písem a Pánových neobyčejných činností.

Lidé, kteří rozvinou povahu asurů jako Rāvaṇa a Hiraṇyakaśipu, nemohou Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, zpochybňováním Jeho autority nikdy poznat. Před svými čistými oddanými se však Śrī Kṛṣṇa nemůže skrýt.

Toto je verš z Padma Purāṇy. Viṣṇu-bhaktové neboli oddaní vědomí si Kṛṣṇy jsou známí jako devové (polobozi). Ateisté, kteří v Boha nevěří nebo se za Něho sami prohlašují, jsou asurové (démoni). Asurové se vždy věnují ateistickým materialistickým činnostem a vymýšlejí způsoby, jak využívat hmotné zdroje k uspokojování smyslů. Viṣṇu-bhaktové, oddaní vědomí si Kṛṣṇy, jsou také činní, ale jejich cílem je svojí oddanou službou těšit Nejvyšší Osobnost Božství. Navenek to může vypadat, že pracují stejným způsobem, ale jejich záměry jsou vzhledem k rozdílnému vědomí zcela opačné. Asurové pracují pro osobní smyslový požitek, kdežto oddaní pracují pro uspokojení Nejvyššího Pána. Všichni pracují svědomitě, ale jejich pohnutky se liší.

Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je určeno pro devy neboli oddané. Démoni se činností spojených s vědomím Kṛṣṇy nemohou účastnit, a oddaní vědomí si Kṛṣṇy se zase nemohou účastnit démonských činností, to znamená pachtit se jako kočky a psi jen za uspokojením smyslů. To těm, kdo jsou si vědomi Kṛṣṇy, nic neříká. Oddaní přijímají pouze ty nejnutnější životní potřeby, aby si uchovali schopnost sloužit Kṛṣṇovi. Energii, která jim zbyde, využívají pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, které jim pomůže přemístit se do Kṛṣṇova sídla díky tomu, že na Něho neustále myslí, dokonce i v okamžiku smrti.

Kdykoliv Nejvyšší Osobnost Božství sestupuje ve své lidské podobě, posílá napřed všechny své oddané, kteří pak jednají jako Jeho otec, učitel a společníci v mnoha rolích. Tyto osobnosti se zjevují předtím, než sestoupí Nejvyšší Osobnost Božství. Před zjevením Pána Śrī Kṛṣṇy Caitanyi Mahāprabhua se zjevili Jeho oddaní, jako je Śrī Mādhavendra Purī; Jeho duchovní mistr, Śrī Īśvara Purī; Jeho matka, Śrīmatī Śacī-devī; Jeho otec, Śrī Jagannātha Miśra, a Śrī Advaita Ācārya.

Advaita Ācārya viděl, že se celý svět věnuje hmotně zbožným či bezbožným činnostem, a nikde nebylo ani stopy po oddané službě neboli vědomí Kṛṣṇy. Pravdou je, že vyjma vědomí Kṛṣṇy není v tomto hmotném světě ničeho nedostatek. Milostí Nejvyššího Pána je o všechny hmotné nezbytnosti postaráno. Někdy pociťujeme nedostatek kvůli našemu špatnému hospodaření, ale skutečným problémem je, že si lidé nejsou vědomi Kṛṣṇy. Všichni se oddávají hmotnému smyslovému požitku, avšak nemají žádné plány na konečné vyřešení svých skutečných problémů – zrození, nemoci, stáří a smrti. Tyto čtyři druhy hmotného utrpení se nazývají bhava-roga neboli hmotné nemoci a vyléčit je lze pouze vědomím Kṛṣṇy. Proto je vědomí Kṛṣṇy největším požehnáním pro společnost.

Takovýto vážný zájem o prospěch veřejnosti dělá z člověka pravého ācāryu. Ācārya své následovníky nevykořisťuje. Protože je důvěrným služebníkem Pána, jeho srdce je vždy plné soucitu s trpícím lidstvem. Ví, že veškeré utrpení je způsobené nedostatkem oddané služby Pánu, a proto se vždycky snaží najít způsoby, jak změnit činnosti lidí, aby byly příznivé pro dosažení oddanosti. To je kvalifikace ācāryi. I když byl Śrī Advaita Prabhu sám dost mocný na to, aby se postaral o nápravu, jako pokorný služebník si myslel, že nikdo nemůže zlepšit pokleslý stav lidské společnosti, dokud se osobně nezjeví Pán.

V pevném sevření māyi se vězni první třídy tohoto hmotného světa mylně považují za šťastné, protože jsou bohatí, mocní, nápadití a tak dále. Tato hloupá stvoření nevědí, že jsou pouhými hračkami v rukách hmotné přírody a že její nemilosrdné nástrahy mohou každým okamžikem rozdrtit všechny jejich plány na bezbožné činnosti na prach. Tito hloupí vězni nevidí, že bez ohledu na to, jak se jim podaří uměle vylepšit svoje postavení, pohromy v podobě opakovaného zrození, nemoci, stáří a smrti se budou vždy vymykat jejich kontrole. Ve své hlouposti zanedbávají tyto hlavní životní problémy a zabývají se nerozumnými věcmi, které jim nepomohou jejich skutečné problémy vyřešit. Jsou si vědomi toho, že nechtějí zemřít nebo trpět bolestmi nemocí a stáří, ale pod vlivem energie klamu zůstávají zcela lhostejní a nedělají nic pro to, aby tyto problémy vyřešili. Tomu se říká māyā. Lidé v sevření māyi jsou po smrti uvrženi do stavu zapomnění a podle své karmy se v příštím životě stanou psy nebo bohy, i když většina z nich se stane psy. Aby se v příštím životě mohli stát bohy, musí začít s oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, jinak mají jisté, že se stanou podle přírodních zákonů psy nebo prasaty.

Vězni třetí třídy jsou po hmotné stránce chudší, a tak se snaží napodobovat vězně první třídy, protože i jim chybí poznání o tom, v jakém vězení se ve skutečnosti nacházejí. Tak jsou také ošáleni hmotnou přírodou. Úlohou ācāryi je však změnit činnosti vězňů jak první, tak třetí třídy pro jejich skutečný prospěch. Toto snažení z něho dělá oddaného, který je Pánu velice drahý. Pán jasně říká v Bhagavad-gītě, že Mu v lidské společnosti není nikdo dražší než oddaný, který Mu neustále slouží tím, že hledá způsoby, jak kázat poselství Boha v zájmu skutečného prospěchu světa. Takzvaní ācāryové věku Kali se více zajímají o vykořisťování svých následovníků než o zmírňování jejich utrpení, ale Śrī Advaita Prabhu se jako ideální ācārya staral o zlepšení podmínek světa.

Māyāvādský stoupenec filosofie nedvojnosti se mylně domnívá, že mezi ním a Pánem není rozdíl, a proto na Pána není schopen volat jako Advaita Prabhu. I když se Advaita Prabhu od Pána skutečně neliší, přesto s Ním ve svém vztahu nikdy nesplyne, ale věčně Mu slouží jako Jeho úplná část. To je pro māyāvādī nepochopitelné, protože uvažují na základě hmotného smyslového vnímání, a proto si myslí, že nedvojnost nutně znamená ztratit oddělenou totožnost. Z tohoto verše je ale jasné, že Advaita Prabhu si svoji oddělenou totožnost zachovává, i když se od Pána neliší.

Śrī Caitanya Mahāprabhu kázal filosofii nepochopitelné současné jednoty s Pánem a odlišnosti od Něho. Pochopitelný dualismus a monismus jsou představy nedokonalých smyslů, které nemohou dosáhnout Transcendence, protože ta přesahuje představy omezené energie. Činnosti Śrī Advaity Prabhua však názorně dokazují nepochopitelnou nedvojnost. Ten, kdo se odevzdá Śrī Advaitovi Prabhuovi, tedy může snadno porozumět filosofii nepochopitelného současného dualismu a monismu.

Toto je verš z Gautamīya-tantry.

V rámci oddané služby lze Pána Kṛṣṇu snadno potěšit lístkem rostlinky tulasī a trochou vody. Pán v Bhagavad-gītě (9.26) říká, že Jej velice potěší lístek, květ, ovoce nebo trocha vody (patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam), jsou-li obětovány s oddaností. Od svých oddaných přijímá jakoukoliv službu. I ti nejchudší oddaní kdekoliv na světě mohou obstarat malý květ, ovoce, lístek a trochu vody, a pokud jsou tyto obětiny, zvláště lístky tulasī a voda z Gangy, Kṛṣṇovi obětovány s oddaností, je velmi spokojen. Je řečeno, že Kṛṣṇu tato oddaná služba natolik těší, že za ni nabídne oddanému sám sebe. Śrīla Advaita Ācārya to věděl, a tak se rozhodl zavolat Osobnost Božství Kṛṣṇu, aby sestoupil, uctíváním lístky tulasī a vodou z Gangy.

Tento text ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.9.11) je modlitba Pána Brahmy k Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi, ve které žádá o požehnání, aby mohl tvořit. Poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství lze získat z popisů védských písem. Brahma-saṁhitā (5.29) například uvádí, že ve svém sídle z kamene cintāmaṇi (zázračného kamene) Pán Kṛṣṇa jedná jako pasáček krav a obsluhují Ho stovky a tisíce bohyní štěstí. Māyāvādī se domnívají, že oddaní si Kṛṣṇovu podobu vymysleli, ale popisy Kṛṣṇy a Jeho různých transcendentálních podob se nacházejí v hodnověrných védských písmech.

Slovo śruta ve śrutekṣita-pathaḥ znamená Védy a slovo īkṣita vyjadřuje, že způsobem, jak poznat Nejvyšší Osobnost Božství, je správné studium védských písem. Boha nebo Jeho podoby si nemůžeme vymýšlet. Ti, kdo mají vážný zájem o osvícení, žádné výmysly neberou v potaz. Zde Brahmā říká, že Kṛṣṇu lze poznat cestou správného pochopení védských textů. Je-li člověk na základě studia podoby, jména, vlastností, zábav a doprovodu Osobnosti Božství přitahován k Pánu, může provádět oddanou službu. Pánova podoba se otiskne do jeho srdce a zůstane tam transcendentálně umístěna. Dokud oddaný nerozvine transcendentální lásku k Pánu, nebude moci na Pána v srdci neustále myslet. Toto neustálé myšlení na Pána je vznešenou dokonalostí jógového procesu, jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (6.47), kde stojí, že kdokoliv, kdo je pohroužen v takových myšlenkách, je nejlepší ze všech yogīch. Tato transcendentální pohrouženost se nazývá samādhi. Čistý oddaný, který vždy myslí na Nejvyšší Osobnost Božství, je kvalifikovaný Pána vidět.

O Urugāyovi (Pánu, jenž je oslavován vznešenými modlitbami) nemůže nikdo mluvit, dokud není transcendentálně pokročilý. Brahma-saṁhitā (5.33) potvrzuje, že Pán má nespočet podob (advaitam acyutam anādim ananta-rūpam). Pán se expanduje do nesčetného množství podob zvaných svāṁśa. Když oddaný poté, co o nich slyšel, k jedné přilne a vždy na ni myslí, Pán se mu v ní zjeví. Pán Kṛṣṇa těší zvláště ty oddané, v jejichž srdcích sídlí díky jejich vznešené transcendentální lásce.