Zábavy Pána Caitanyi Mahāprabhua v mládí

Mezi kastovními brāhmaṇy a pokročilými vaiṣṇavy existuje trvalá neshoda, protože kastovní brāhmaṇové neboli smārtové jsou toho názoru, že se člověk nemůže stát brāhmaṇou, dokud nezmění tělo. Jak jsme se již několikrát zmínili, je třeba pochopit, že díky působení svrchované moci Pána je možné vše, což vysvětluje Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī. Caitanya Mahāprabhu je stejně jako Kṛṣṇa zcela nezávislý. Nikdo proto nemůže bránit Jeho činnostem. Jestliže chce, může svou milostí i z yavany neboli nečistého následovníka nevédských zásad učinit ušlechtilého člověka s výborným chováním. Při našem šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy k tomu skutečně dochází. Členové dnešního hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se nenarodili v Indii, ani nepatří k védské kultuře, ale během krátké doby čtyř nebo pěti let se jen díky zpívání Hare Kṛṣṇa mantry stali tak úžasnými oddanými, že dokonce i v Indii jsou příznivě přijímáni jako dobře vychovaní vaiṣṇavové všude, kam přijdou.

Méně inteligentní lidé to sice nechápou, ale právě to je zvláštní moc Pána Caitanyi Mahāprabhua. Tělo toho, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se ve skutečnosti mnoha způsoby mění. Když naši oddaní zpívají v ulicích, i ve Spojených státech se americké dámy a pánové ptají, zda jsou to opravdu Američané, protože by nikdo neočekával, že se z Američanů najednou stanou tak hezcí oddaní. I křesťanští kněží žasnou, když vidí, jak se všichni tito chlapci z židovských a křesťanských rodin připojují k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Nikdy předtím nebrali žádné náboženské zásady vážně, ale nyní se stali upřímnými oddanými Pána. Lidé všude vyjadřují svůj údiv a my jsme velice pyšní na transcendentální chování našich studentů. Takové divy jsou samozřejmě možné pouze milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Nejedná se o nic obyčejného či světského.

Podle ájurvédské medicíny udržují celou fyziologickou soustavu v chodu tři prvky, jmenovitě vāyu, pitta a kapha (vzduch, žluč a hlen). Výměšky uvnitř těla se přeměňují na další látky, jako je krev, moč a stolice, avšak dojde-li k poruše metabolismu, stává se z těchto výměšků vlivem vzduchu v těle kapha neboli hlen. Pokud vylučování žluči a hromadění hlenu naruší proudění vzduchu v těle, může podle ájurvédské medicíny vzniknout padesát devět různých nemocí, z nichž jednou je šílenství.

Pod záminkou poruch tělesného vzduchu a metabolismu se Śrī Caitanya Mahāprabhu choval jako blázen a ve své škole pak začal vysvětlovat gramatiku sloves ve světle vědomí Kṛṣṇy. Pán veškerou gramatiku vysvětlil ve vztahu ke Kṛṣṇovi, a tím nabádal své žáky, aby se zřekli světského vzdělání, protože lepší je stát se vědomým si Kṛṣṇy, a tak ve vzdělání dosáhnout úrovně nejvyšší dokonalosti. Na tomto základě později Śrī Jīva Gosvāmī sestavil mluvnici s názvem Hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa. Obyčejní lidé taková vysvětlení považují za projevy šílenství. Pánovým záměrem v předstírání šílenství tedy bylo vysvětlit, že cokoliv zažíváme, není nic než vědomí Kṛṣṇy, protože vše se dá s vědomím Kṛṣṇy spojit. Tyto zábavy Pána Caitanyi Mahāprabhua byly obšírně popsány v první kapitole Madhya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty.

Śrī Caitanya Mahāprabhu šel do Gaji, aby s úctou vykonal oběť pro své předky. Tomu se říká piṇḍa-dāna. Ve védské společnosti musí člověk po smrti svého příbuzného, zvláště otce nebo matky, jít do Gaji a tam nabídnout obětiny lotosovým nohám Pána Viṣṇua. V Gaji se proto scházejí stovky a tisíce lidí denně, aby provedli oběť śrāddha. Pán Caitanya Mahāprabhu tuto zásadu také dodržoval, a proto šel obětovat piṇḍu svému zesnulému otci. Měl to štěstí, že se tam setkal s Īśvarou Purīm.

Když se Śrī Caitanya Mahāprabhu vydal v doprovodu mnoha svých žáků do Gaji, cestou onemocněl. Měl vysokou horečku, a proto své žáky požádal, aby přinesli vodu, kterou byly omyty nohy brāhmaṇů. Když ji přinesli, Pán ji vypil a uzdravil se. Každý by tedy měl mít postavení brāhmaṇy v úctě, jak Śrī Caitanya Mahāprabhu naznačil. Ani Pán, ani Jeho žáci se k brāhmaṇům nechovali neuctivě.

Následovníci Pána musí být připraveni projevovat brāhmaṇům veškerou patřičnou úctu. Kazatelé hnutí Pána Caitanyi však nesouhlasí s tím, když se někdo vydává za brāhmaṇu a nemá k tomu potřebné vlastnosti. Následovníci Pána Caitanyi nemohou slepě přijmout jako brāhmaṇu každého, kdo se narodil v brāhmaṇské rodině. Neměli bychom proto bez rozlišování následovat Pánův příklad prokazování úcty brāhmaṇům a pít vodu, kterou byly omyty jejich nohy. Znečišťujícím vlivem Kali-yugy brāhmaṇské rodiny postupně zdegradovaly a klamou lidi zneužíváním jejich sentimentu.

Jednoho dne seděl Śrī Caitanya Mahāprabhu na Viṣṇuově trůnu v domě Śrīvāse Prabhua a v náladě sobě vlastní tehdy řekl: „Moje matka se dopustila přestupku u lotosových nohou Advaity Ācāryi. Dokud tento přestupek u lotosových nohou vaiṣṇavy neodčiní, nebude moci získat lásku ke Kṛṣṇovi.“ Když to všichni oddaní slyšeli, vydali se přivést Advaitu Ācāryu. Cestou na setkání s Pánem Advaita Ācārya opěvoval vlastnosti matky Śacīdevī a po příchodu k Němu upadl v extázi na zem. Śacīdevī tehdy na pokyn Pána Śrī Caitanyi využila příležitosti a dotkla se lotosových nohou Advaity Ācāryi. Śrī Caitanyu Mahāprabhua jednání Jeho matky velice potěšilo a řekl: „Nyní byl přestupek mé matky, kterého se u lotosových nohou Advaity Ācāryi dopustila, napraven, a tak může bez potíží získat lásku ke Kṛṣṇovi.“ Tímto příkladem Pán Caitanya každého poučil, že dopustí-li se někdo přestupku u lotosových nohou vaiṣṇavy, nepřinese mu jeho pokrok žádné výsledky, i kdyby byl, co se týče vědomí Kṛṣṇy, velice pokročilý. Měli bychom se proto mít před urážkami vaiṣṇavy velmi na pozoru. Śrī Caitanya-caritāmṛta takový přestupek popisuje takto:

Stejně jako může šílený slon rozdupat všechny rostliny v zahradě, můžeme jediným přestupkem proti lotosovým nohám vaiṣṇavy zničit veškerou oddanou službu, kterou jsme v životě nashromáždili.

Po této události jednoho dne Advaita Ācārya Prabhu požádal Caitanyu Mahāprabhua, aby projevil vesmírnou podobu, kterou tak milostivě ukázal Arjunovi. Pán Caitanya s tímto návrhem souhlasil, a Advaita Ācārya měl to štěstí, že mohl vidět Pánovu vesmírnou podobu.

Abhiṣek je zvláštní obřad u příležitosti instalace Božstva. Božstvo se během tohoto obřadu omývá mlékem a vodou, potom se uctívá a nakonec převlékne. Tento abhiṣek probíhal ve Śrīvāsově domě. Všichni oddaní uctívali Pána rozličnými předměty podle svých možností a Pán každému požehnal podle jeho touhy.

Podoba Ṣaḍ-bhuja neboli Pán Śrī Gaurasundara se šesti pažemi představuje tři inkarnace. Podoba Pána Śrī Rāmacandry je zastoupena lukem v jedné ruce a šípem v druhé, podoba Pána Śrī Kṛṣṇy je zastoupena hůlkou a flétnou, jaké obvykle nosí pasáčci krav, a Pán Caitanya Mahāprabhu je zastoupen sannyāsa-daṇḍou a nádobou na vodu zvanou kamaṇḍalu.

Śrīla Nityānanda Prabhu se narodil ve vesnici Ékačakra v okrese Bírbhúm jako syn Padmāvatī a Hāḍāie Paṇḍita. V dětství si hrál jako Balarāma. Když trochu vyrostl, přišel do domu Hāḍāie Paṇḍita jistý sannyāsī a chtěl, aby šel paṇḍitův syn s ním jako asistující brahmacārī. Hāḍāi Paṇḍita okamžitě souhlasil a svého syna mu dal, i když pro něho bylo odloučení tak zdrcující, že brzy po synově odchodu zemřel. Nityānanda Prabhu s tímto sannyāsīm navštívil mnoho poutních míst. Říká se, že s ním žil po mnoho dní v Mathuře, a tehdy uslyšel o zábavách Pána Caitanyi Mahāprabhua v Navadvípu. Odešel proto do Bengálska, aby se s Pánem setkal. Po příchodu do Navadvípu byl hostem v domě Nandany Ācāryi. Pán Caitanya věděl, že Nityānanda Prabhu již přišel, a poslal za Ním své oddané. Tak došlo k setkání Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Nityānandy Prabhua.

Tento popis obšírně rozebírá Śrī Caitanya-maṅgala.

Na pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua uspořádal Nityānanda Prabhu v noci za úplňku pro Pána Vyāsa-pūju. Zorganizoval Vyāsa-pūju neboli guru-pūju za pomoci Śrīvāse Ṭhākura. Jelikož je Vyāsadeva původní guru (duchovní mistr) všech, kdo následují védské zásady, nazývá se uctívání duchovního mistra Vyāsa-pūjā. Během Vyāsa-pūji probíhal saṅkīrtan, a když se Nityānanda Prabhu snažil pověsit Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi na krk girlandu, uviděl v Pánu Caitanyovi sám sebe. V duchovním postavení Pána Caitanyi Mahāprabhua a Nityānandy Prabhua neboli Kṛṣṇy a Balarāmy není žádný rozdíl. Oba jsou pouze různými projevy Nejvyšší Osobnosti Božství. Během tohoto zvláštního obřadu mohli všichni oddaní Pána Caitanyi Mahāprabhua pochopit, že Pán Caitanya a Nityānanda Prabhu se od sebe neliší.

Jedné noci se Śacīdevī zdálo, že domácí Božstva Kṛṣṇa a Balarāma přijala podoby Caitanyi a Nityānandy a prali se spolu, jak to děti dělávají, o to, kdo sní naivedyu neboli jídlo obětované Božstvu. Dalšího dne řízením Pána Caitanyi pozvala Śacīdevī Nityānandu, aby v jejím domě přijal prasādam. Viśvambhara (Pán Caitanya) a Nityānanda tedy jedli spolu a Śacīdevī si uvědomila, že nejsou nikdo jiný než Kṛṣṇa a Balarāma. Když to pochopila, omdlela.

Jagāi a Mādhāi byli dva bratři, kteří se narodili v Navadvípu v jedné vážené brāhmaṇské rodině, ale později propadli všem druhům hříšných činností. Nityānanda Prabhu a Haridāsa Ṭhākura kázali na pokyn Pána Caitanyi vědomí Kṛṣṇy od domu k domu. Při tomto kázání narazili na dva rozběsněné opilé bratry Jagāie a Mādhāie, kteří je začali honit, jen co je uviděli. Dalšího dne Mādhāi zasáhl Nityānandu Prabhua střepem z hliněného hrnce do hlavy a Nityānanda začal krvácet. Jakmile se o tom dozvěděl Śrī Caitanya Mahāprabhu, okamžitě se tam přihnal, připravený oba bratry potrestat. Když však nejmilostivější Pán Gaurāṅga viděl Jagāiovo kajícné chování, ihned ho obejmul. Oba dva hříšní bratři viděli tváří v tvář Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a objímali Ho, čímž se okamžitě očistili. Pán je tedy zasvětil do zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry a osvobodil.

V místnosti Božstev musí být za trůnem lůžko pro Božstvo. (To by se mělo okamžitě zavést ve všech našich střediscích. Nezáleží na tom, jestli je lůžko velké nebo malé; mělo by mít takové rozměry, aby se vešlo pohodlně do místnosti pro Božstva, ale musí být alespoň nějaké.) Jednoho dne si Pán Caitanya Mahāprabhu sedl v domě Śrīvāse Ṭhākura na Viṣṇuovo lůžko a všichni oddaní Ho uctívali védskými mantrami Puruṣa-sūkty, počínaje veršem sahasra-śīrṣā puruṣaḥ sahasrākṣaḥ sahasra-pāt. Toto veda-stuti by se také mělo zavést, bude-li to možné, pro instalaci Božstev. Během koupání Božstva musí všichni kněží a oddaní zpívat tuto Puruṣa-sūktu a přitom Božstvu obětovat příslušné předměty pro uctívání, jako jsou květy, ovoce, vonné tyčinky, předměty pro ārati, naivedya, vastra a ozdoby. Všichni oddaní takto uctívali Pána Caitanyu Mahāprabhua a On setrval v extázi po sedm prahar neboli dvacet jedna hodin. Využil příležitosti k tomu, aby oddaným ukázal, že je původní Nejvyšší Osobností Božství, Kṛṣṇou, který je zdrojem všech ostatních inkarnací, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (10.8): aham sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate. Všechny podoby Nejvyšší Osobnosti Božství neboli viṣṇu-tattvy emanují z těla Pána Kṛṣṇy. Pán Caitanya Mahāprabhu také odhalil všechna tajná přání oddaných, a tak si byli všichni zcela jisti, že je Nejvyšší Osobností Božství.

Někteří oddaní tento Pánův projev extáze nazývají sāta-prahariyā bhāva neboli „jedenadvacetihodinová extáze“, zatímco jiní mahābhāva-prakāś nebo mahā-prakāś. Popis této sāta-prahariyā bhāvy se nachází v deváté kapitole Madhya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty, kde se uvádí, že jednu služebnou, která se jmenovala Duḥkhī, požehnal Śrī Caitanya Mahāprabhu jménem Sukhī. Nechal také zavolat Kholāvecu Śrīdhara a ukázal Mu svůj mahā-prakāś. Potom zavolal Murāriho Guptu a ukázal mu svoji podobu Pána Rāmacandry. Dal požehnání Haridāsovi Ṭhākurovi a Advaitu Ācāryu Prabhua požádal, aby vyložil Bhagavad-gītu takovou, jaká je (gītāra satya-pāṭha). Prokázal také zvláštní přízeň Mukundovi.

Caitanya Mahāprabhu začal jednoho dne křičet „Śūkara! Śūkara!“ Když se takto dovolával kančí inkarnace Pána, přijal svoji podobu inkarnace kance a vyskočil Murārimu Guptovi na ramena. Držel malou gāḍu, nálevku s hubicí, což představovalo symbolické vyzvednutí Země z hlubin oceánu, zábavu Pána Varāhy.

Śuklāmbara Brahmacārī bydlel v Navadvípu na břehu Gangy, a když jednou Śrī Caitanya Mahāprabhu tančil v extázi, Śuklāmbara Brahmacārī k Němu přišel se svým žebradlem, ve kterém měl rýži. Pán byl tak spokojený se svým oddaným, že se mošny okamžitě zmocnil a začal tu syrovou rýži jíst. Nikdo Mu v tom nebránil, a tak ji snědl všechnu.

Abychom obyčejnému člověku něco zdůraznili, můžeme to třikrát zopakovat, jako třeba: „Musíš to udělat! Musíš to udělat! Musíš to udělat!“ Bṛhan-nāradīya Purāṇa takto opakovaně zdůrazňuje zpívání svatého jména, aby ho lidé vzali vážně, a vysvobodili se tak ze spárů māyi. Naše praktická zkušenost v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po celém světě je, že pouhým pravidelným zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry podle předepsaných zásad se mnoho miliónů lidí dostává na duchovní úroveň života. Všechny naše studenty proto žádáme, aby zpívali alespoň šestnáct kol této harer nāma mahā-mantry denně bez přestupků a dodržovali usměrňující zásady. Jejich úspěch tak bude bez pochyby zajištěn.

Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy klade důraz pouze na zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, kdežto ti, kdo neznají tajemství úspěchu pro tento věk Kali, se zbytečně zabývají rozvojem poznání, praktikováním mystické jógy, plodonosným jednáním či marným odříkáním. Pouze tak ztrácejí čas a matou své následovníky. Když na to otevřeně poukážeme před publikem, naši odpůrci se na nás rozzlobí. Śāstry nám však nařizují nedělat těmto takzvaným jñānīm, yogīm, karmīm a tapasvīm žádné ústupky. Když říkají, že jsou stejně dobří jako my, musíme říci, že dobří jsme pouze my, a oni ne. To není naše neústupnost, ale nařízení śāster, od nichž se nesmíme odchýlit. To je potvrzeno v dalším verši Caitanya-caritāmṛty.

Taková snášenlivost (taror iva sahiṣṇunā) je velmi těžká, ale když budeme skutečně zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, automaticky se rozvine. Ten, kdo je díky zpívání Hare Kṛṣṇa mantry pokročilý v rozvoji duchovního vědomí, ji nepotřebuje vyvíjet odděleně, protože pouhým pravidelným zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry oddaný vyvine všechny dobré vlastnosti.

Tráva je v tomto verši zvláště uvedena proto, že neprotestuje, ani když po ní každý šlape. To znamená, že duchovní mistr nebo vedoucí by neměl být pyšný na svoje postavení, ale měl by být vždy pokornější než obyčejný člověk a měl by pokračovat s šířením hnutí Caitanyi Mahāprabhua prostřednictvím zpívání Hare Kṛṣṇa mantry.

Při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry je možné, že se člověk zpočátku dopouští mnoha přestupků, kterým se říká nāmābhāsa a nāma-aparādha. Na této úrovni není možné zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry dosáhnout dokonalé lásky ke Kṛṣṇovi. Je proto nutné zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru podle zásad výše zmíněného verše tṛṇād api su-nīcena taror iva sahiṣṇunā. V této souvislosti je třeba si povšimnout toho, že zpívání zahrnuje pohyb horního a dolního rtu i jazyka. To vše se musí při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry zapojit. Slova „Hare Kṛṣṇa“ je třeba vyslovovat i slyšet velice zřetelně. Občas totiž někdo místo zpívání se správnou výslovností za pomoci rtů a jazyka pouze mechanicky vydává syčivé zvuky. Zpívání je velice jednoduché, ale je třeba ho praktikovat zodpovědně. Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī proto všechny vyzývá, aby tento verš neustále nosili pověšený kolem krku.

Zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry je přístupné všem, ale někdy přicházejí nevěřící, aby zpívání rušili. Zde je naznačeno, že za takových okolností mají být dveře chrámu zavřené. Vpuštěni by měli být pouze ti, kdo chtějí opravdu opěvovat Pána, ostatní ne. Pokud však společné zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry probíhá ve velkém, ponecháváme naše chrámy otevřené, aby se mohl připojit každý, a milostí Pána Caitanyi Mahāprabhua to přináší dobré výsledky.

Za účelem zneuctění Śrīvāse Ṭhākura chtěl tento brāhmaṇa, Gopāla Cāpāla, dokázat, že je to vlastně śākta neboli uctívač Bhavānī, bohyně Durgy, a že se za vaiṣṇavu pouze vydává. V Bengálsku probíhá mezi oddanými bohyně Kālī a oddanými Pána Kṛṣṇy neustálé soupeření. Bengálci obecně velice lpí na uctívání bohyní Durgy, Kālī, Śītaly a Caṇḍī, zvláště jsou-li to pojídači masa a opilci. Takovíto oddaní, známí jako śāktové neboli ti, kdo uctívají śakti-tattvu, chovají neustálou zášť vůči vaiṣṇavům. Jelikož byl Śrīvāsa Ṭhākura v Navadvípu dobře známým a váženým vaiṣṇavou, chtěl ho Gopāla Cāpāla pošpinit tím, že ho poníží na úroveň śāktů. Položil proto před dveře Śrīvāse Ṭhākura různé předměty pro uctívání Bhavānī, manželky Pána Śivy, jako je červená květina, list banánovníku, džbán vína a načervenalou santálovou pastu. Když potom ráno Śrīvāsa Ṭhākura před svými dveřmi uviděl všechny tyto věci, svolal vážené sousedy a ukázal jim, že v noci uctíval Bhavānī. Těmto vznešeným lidem to bylo velice líto a zavolali metaře, aby celé místo uklidil a očistil ho vodou a kravským trusem. Tato událost s Gopālem Cāpālem není popsána v Caitanya-bhāgavatě.

Védská společnost se dělí na čtyři třídy – brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry – a pod nimi se nacházejí pañcamové (doslova „příslušníci páté třídy“), kteří mají nižší postavení než śūdrové. Vyšší třídy – brāhmaṇové, kṣatriyové, a dokonce i vaiśyové – byli známí jako brāhmaṇa-saj-jana. Zvláště brāhmaṇové byli známí jako saj-janové neboli vážení a ušlechtilí lidé, kteří vedli celou společnost. Pokud ve vsi došlo k nějaké neshodě, lidé chodili za těmito váženými brāhmaṇy pro urovnání. Nyní je velice těžké takové brāhmaṇy a saj-jany najít, a proto jsou všechny vesnice i města v takovém rozkladu, že už nikde nevládne klid ani štěstí. Aby došlo k obnově dokonale kulturní civilizace, musí být po celém světě zavedeno vědecké rozdělení společnosti na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry. Dokud nebudou někteří lidé vytrénováni jako brāhmaṇové, nemůže ve společnosti zavládnout klid a mír.

Lidé, kteří jsou ve védské společnosti zaměstnáni veřejnými úklidovými pracemi, jako je odstraňování výkalů a zametání ulic, se nazývají hāḍi. Někdy jsou nedotknutelní, zvláště když jsou v zaměstnání. I oni však mají právo stát se oddanými. To udává Śrī Bhagavad-gītā (9.32), kde Pán vyhlašuje:

„Ó synu Pṛthy, i lidé nižšího zrození – ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci) – mohou dosáhnout nejvyššího cíle, pokud se ke Mně uchýlí.“

V Indii žije mnoho nedotknutelných příslušníků nižší třídy, ale podle vaiṣṇavských zásad je vítán každý, aby přijal toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy na duchovní úrovni života, a tak se zbavil svých problémů. Na hmotné úrovni rovnocennost ani bratrství nemohou existovat.

Když Pán Caitanya říká tṛṇād api su-nīcena taror iva sahiṣṇunā, naznačuje tím, že se musíme povznést nad hmotné pojetí života. Jakmile někdo opravdu pochopí, že není hmotným tělem, ale duchovní duší, bude pokornější než příslušník nižší třídy, protože bude duchovně pokročilý. Tato pokora, kdy se člověk považuje za nižšího než tráva, se nazývá su-nīcatva, a být snášenlivější než strom se nazývá sahiṣṇutva neboli snášenlivost. Věnovat se oddané službě a nezajímat se o hmotné pojetí života se nazývá amānitva, nezájem o světskou úctu, ale přesto se oddaný v tomto postavení nazývá māna-da, protože je připravený bez váhání projevit úctu druhým.

Mahátmá Gándhí započal hnutí hari-jana, aby očistil nedotknutelné, ale neuspěl, protože si myslel, že hari-janou neboli osobním společníkem Pána se člověk může stát nějakými hmotnými úpravami. To však není možné. Dokud plně nezrealizujeme, že nejsme toto tělo, ale duchovní duše, nepřipadá v úvahu, abychom se stali hari-janou. Ti, kdo nekráčejí ve stopách Pána Caitanyi Mahāprabhua a Jeho učednické posloupnosti, nedovedou rozlišit mezi hmotou a duší, a proto jsou všechny jejich představy pouze zašmodrchanou směsicí problémů. Ve skutečnosti jsou ztracení v matoucí síti Māyādevī.

Vypadá to, že Gopāla Cāpāla byl sice hříšný, mluvka a urážel druhé, ale zároveň byl upřímný. Věřil proto, že Caitanya Mahāprabhu je inkarnace Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který přišel vysvobodit všechny podmíněné duše, a tak Pána prosil o milost, aby vysvobodil i jeho. Nebyl si však vědom toho, že osvobozování pokleslých duší neznamená léčení jejich tělesných nemocí, i když faktem je, že člověk vysvobozený ze spárů hmoty se automaticky zbaví i hmotných tělesných nemocí. Gopāla Cāpāla chtěl být osvobozen pouze od tělesného utrpení, které mu působila lepra. Śrī Caitanya sice jeho upřímné naléhání přijal, ale přál si ho poučit o skutečné příčině jeho utrpení.

Na tomto místě bychom si měli uvědomit, že veškeré naše utrpení v tomto hmotném světě, zvláště to způsobené nemocemi, prožíváme kvůli svým minulým hříšným činnostem. A mezi všemi hříšnými činnostmi jsou činy namířené z holé zášti vůči čistému oddanému pokládány za krajně nebezpečné. Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl, aby Gopāla Cāpāla pochopil příčinu svého utrpení. Každý, kdo obtěžuje čistého oddaného zaměstnaného šířením slávy svatého jména Pána, bude zajisté potrestán jako Gopāla Cāpāla. To je ponaučení Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jak uvidíme, ten, kdo urazí čistého oddaného, nemůže nikdy Caitanyu Mahāprabhua uspokojit, dokud svého přestupku nebude upřímně litovat, a tak ho nenapraví.

Je mnoho stoupenců tantry, kteří chtějí jíst maso a pít víno, a proto na místech, kde se pálí mrtvoly, provádějí černé umění spočívající v uctívání bohyně Bhavānī. Tito hlupáci si také myslí, že tato bhavānī-pūjā je stejně dobrá, jako když se uctívá Pán Kṛṣṇa oddanou službou. Takové odporné tantrické činnosti vykonávané takzvanými svāmīmi a yogīmi zde Pán Caitanya Mahāprabhu zavrhuje. Říká, že tato bhavānī-pūjā určená k pití vína a jedení masa člověka rychle uvrhne do pekelného života. Pekelný je již samotný způsob uctívání, a tak i výsledek musí být nutně pekelný, a nic jiného.

Mnoho darebáků tvrdí, že každý nakonec dosáhne Brahmanu, ať přijme jakoukoliv cestu. Z tohoto verše však můžeme vidět, jak takoví lidé dospějí do Brahmanu. I když se Brahman šíří všude, ale vnímání Brahmanu v různých objektech vede k různým výsledkům. V Bhagavad-gītě (4.11) Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham – „Každého odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdává.“ Māyāvādī určitě Brahman v jistých aspektech realizují, ale realizace Brahmanu v podobě vína, žen a masa není stejná realizace, jakou získají oddaní zpíváním, tančením a jedením prasādam. Māyāvādští filosofové se vzdělávají v bezcenném poznání, a tak považují všechny druhy realizace Brahmanu za stejné a rozdíly neberou v úvahu. I když je Kṛṣṇa všude, zároveň díky své nepochopitelné energii všude není. Realizace Brahmanu tantrického kultu tedy není stejná jako realizace Brahmanu čistých oddaných. Dokud člověk nedosáhne této nejvyšší realizace Brahmanu, vědomí Kṛṣṇy, nevyhne se trestu. Všichni lidé kromě oddaných vědomých si Kṛṣṇy jsou do určité míry pāṣaṇḍī neboli démoni, a tak je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, trestá, jak je řečeno dále.

Mise Pána Caitanyi je stejná jako mise Pána Kṛṣṇy, kterou popisuje v Bhagavad-gītě (4.7–8):

„Kdykoliv a kdekoliv dojde k úpadku náboženství a nárůstu bezbožnosti, tehdy osobně sestoupím, ó potomku Bharaty. Zjevuji se věk za věkem, abych osvobodil zbožné, zničil ničemné a znovu ustanovil náboženské zásady.“

Zde je vysvětleno, že skutečným záměrem inkarnace Boha je zabíjet ateisty a pečovat o oddané. Pán neříká, jako tolik ničemných inkarnací, že ateisté a oddaní jsou na stejné úrovni. Śrī Caitanya Mahāprabhu neboli Pán Śrī Kṛṣṇa, skutečná Osobnost Božství, tuto myšlenku nepodporuje.

Ateisté si zasluhují trest, kdežto oddaní mají být ochraňováni. Prosazovat tuto zásadu je misí všech avatārů neboli inkarnací. Inkarnaci proto musíme rozeznat podle činností, ne na základě lidových hlasů nebo mentálních výmyslů. Śrī Caitanya Mahāprabhu při svém kazatelském působení ochraňoval oddané a zničil mnoho démonů. Zvláště se zmínil o tom, že māyāvādští filosofové jsou největší démoni, a proto všechny ostatní varoval, aby neposlouchali māyāvādskou filosofii: māyāvādī-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa. Pouhé poslouchání māyāvādských výkladů śāster člověka zničí (Cc. Madhya 6.169).

Ukazuje se, že ti, kdo urazí vaiṣṇavu, neustále trpí, aniž by zemřeli. Viděli jsme na vlastní oči, že jeden velký vaiṣṇava-aparādhī neustále trpěl tak, že se ani hýbat nemohl, ale přesto nezemřel.

O vesnici Kulija uvádí Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi tuto poznámku. Vesnice, která byla původně známá jako Kulija, se rozrostla v město, které je dnes známé jako Navadvíp. V různých autorizovaných knihách, jako je Bhakti-ratnākara, Caitanya-carita-mahākāvya, Caitanya-candrodaya-nāṭaka a Caitanya-bhāgavata se zmiňuje, že vesnice Kulija leží na západním břehu Gangy. Ještě dnes se v oblasti známé jako Koladvíp nachází místo kuliyāra gañja a další s názvem kuliyāra daha. Obě leží na území dnešního města Navadvípu. V době Pána Caitanyi Mahāprabhua patřily tyto dvě vesnice na západním břehu Gangy s názvy Kulija a Páhárpur pod správu Báhirdvípu. Tehdy se jako Navadvíp označovalo místo na východním břehu Gangy, kterému se dnes říká Antardvíp. Toto místo ve Šrí Májápuru je dodnes známé jako Dvíper Máth. Nedaleko Kánčadápády se nachází další místo jménem Kulija, avšak to není ta Kulija, o které je zmínka zde. Toto místo nelze přijmout jako aparādha-bhañjanera pāṭa neboli místo, kde byl odpuštěn přestupek, protože k tomu došlo ve výše zmíněné Kuliji na západním břehu Gangy. Kvůli podnikání se mnoho závistivých lidí staví proti odhalení skutečného místa a někdy vydávají neautorizovaná místa za autorizovaná.

Je třeba s naprostou jistotou vědět, že Pán není nikdy ovlivněn žádným prokletím ani požehnáním, protože je transcendentální. Kletbám a Yamarājovým trestům podléhají pouze obyčejné živé bytosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu je jakožto Nejvyšší Osobnost Božství mimo dosah takových trestů či požehnání. Každý, kdo to s vírou a láskou pochopí, bude sám osvobozen od všech prokletí vyslovených brāhmaṇy nebo kýmkoliv jiným. Caitanya-bhāgavata se o této události nezmiňuje.

Mukundovi Dattovi bylo jednou zakázáno přijít do společnosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua, protože se sdružoval s māyāvādskými impersonalisty. Když Pán Caitanya projevil svůj mahā-prakāś, volal jednoho po druhém všechny oddané a žehnal jim, zatímco Mukunda Datta čekal přede dveřmi. Oddaní řekli Pánovi, že venku čeká Mukunda, ale Pán odpověděl: „S Mukundou Dattou hned tak spokojený nebudu, protože mezi oddanými sice vysvětluje oddanou službu, ale potom jde mezi māyāvādī, aby od nich naslouchal Yoga-vāśiṣṭha-rāmāyaṇě, která je plná māyāvādské filosofie. Proto jsem s ním velice nespokojený.“ Mukunda Datta stál venku, a když uslyšel Pána takto mluvit, měl obrovskou radost, že s ním Pán bude alespoň někdy v budoucnu spokojený, i když s ním nyní spokojený není. Pán však porozuměl, že se Mukunda Datta hodlá společnosti māyāvādīch provždy vzdát, a nechal ho tedy okamžitě zavolat. Tak ho vysvobodil ze společnosti māyāvādīch a poskytl mu společnost čistých oddaných.

Advaita Ācārya byl žákem Mādhavendry Purīho, což byl duchovní mistr Īśvary Purīho. Īśvara Purī, duchovní mistr Śrī Caitanyi Mahāprabhua, byl tedy duchovním bratrem Advaity Ācāryi. Śrī Caitanya Mahāprabhu se proto k Advaitovi Ācāryovi choval jako ke svému duchovnímu mistrovi. Advaitovi Ācāryovi se však toto chování Pána Caitanyi nelíbilo, protože chtěl, aby Ho Pán bral jako svého věčného služebníka. Advaita Prabhu chtěl být služebníkem Pána, a ne Jeho duchovním mistrem. Vymyslel proto plán, jak se Pánu znelíbit. V kruhu nějakých nešťastných māyāvādīch začal vykládat cestu filosofické spekulace, a když se to Pán Caitanya Mahāprabhu dozvěděl, okamžitě tam šel a rozzuřeně začal Advaitu Ācāryu bít. Advaita Ācārya se tehdy dal samou radostí do tance a prohlásil: „Jen se podívejte, jak se Mi splnila Moje touha! Pán Caitanya Mahāprabhu se ke Mně tak dlouho choval uctivě, ale nyní Mnou opovrhuje. To je moje odměna. Má Mě tak rád, že Mě chtěl zachránit z rukou māyāvādīch.“ Jakmile to Pán Caitanya Mahāprabhu uslyšel, zastyděl se, ale zároveň měl z Advaity Ācāryi velkou radost.

Po masovém nagar-saṅkīrtanu na protest proti správcovi Čándovi Kázímu se z Kázího stal oddaný. Śrī Caitanya Mahāprabhu se potom se svojí saṅkīrtanovou skupinou vrátil do Śrīdharova domu a Čánd Kází šel s Ním. Všichni oddaní si tam chvíli odpočinuli a napili se vody ze Śrīdharovy potlučené plechové nádoby. Pán tuto vodu přijal proto, že nádoba patřila Jeho oddanému. Čánd Kází se potom vrátil domů. Místo, kde odpočívali, se dodnes nachází na severovýchodní straně Májápuru a je známé jako kīrtana-viśrāma-sthāna – „místo, kde odpočívala kīrtanová skupina.“

V den mahā-prakāśe Pán Caitanya Mahāprabhu obejmul Haridāse Ṭhākura a řekl mu, že není nikým jiným než inkarnací Prahlāda Mahārāje. Když Viśvarūpa přijal sannyās, Śacīmāta si myslela, že Ho k tomu přemluvil Advaita Ācārya. Nařkla Ho za to, a tím se dopustila přestupku u Jeho lotosových nohou. Později Pán Caitanya přiměl matku, aby přijala prach z lotosových nohou Advaity Ācāryi, a tak byla její vaiṣṇava-aparādha odčiněna.

Jednou, když Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvětloval slávu transcendentální síly Pánova svatého jména, Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, jeden nešťastný student řekl, že oslavování svatého jména je v śāstrāch zveličené, aby ho lidé přijali. To byl studentův výklad slávy svatého jména. Říká se tomu artha-vāda a je to jeden z deseti přestupků u lotosových nohou svatého jména Pána. Existuje sice mnoho druhů přestupků, ale nāma-aparādha, přestupek u lotosových nohou svatého jména, je krajně nebezpečný. Pán proto všechny varoval, aby se tomu rouhači nedívali do tváře. Sám se okamžitě oblečený vykoupal v Ganze, aby všechny poučil, že se takové nāma-aparādě mají vyhýbat. Svaté jméno je totožné s Nejvyšší Osobností Božství. Mezi osobou Boha a Jeho svatým jménem není rozdíl. To je absolutní postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo dělá mezi Pánem a Jeho svatým jménem rozdíly, je proto nazýván pāṣaṇḍī neboli nevěřící, ateistický démon. Oslavování svatého jména je oslavováním Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdy bychom se neměli pokoušet rozlišovat mezi Pánem a Jeho jménem nebo vykládat slávu svatého jména jako pouhé zveličování.

Karmī, jñānī, yogī, tapasvī a studenti védské literatury, kteří postrádají vědomí Kṛṣṇy, pouze mlátí prázdnou slámu bez toho, aby získali nějaký konečný prospěch, protože postrádají jasné poznání o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství. Nemají ani dostatek víry, aby se k Němu přiblížili vykonáváním oddané služby, i když je všude tato služba opakovaně zdůrazňována, jako například v tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.20). Bhagavad-gītā (18.55) také prohlašuje: bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ – „Nejvyššího Pána lze poznat takového, jaký je, jen oddanou službou.“ Chce-li někdo opravdu Nejvyšší Osobu poznat, musí přijmout cestu oddané služby, a ne ztrácet čas bezvýslednou filosofickou spekulací, plodonosným jednáním, mystickou jógou nebo tvrdou askezí a odříkáním. Jinde v Bhagavad-gītě (12.5) to Pán potvrzuje: kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām – „Pro ty, jejichž mysl lpí na neprojevené neosobní podobě Nejvyššího, je pokrok velice nesnadný.“ Lidé, kteří jsou připoutaní k Pánovu neosobnímu rysu, musí podstupovat velké těžkosti, ale ani pak nejsou schopni Absolutní Pravdu poznat. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11) vysvětluje: brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate. Dokud člověk nepozná Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který je zdrojem jak Brahmanu, tak Paramātmy, nachází se, co se týče Absolutní Pravdy, stále v temnotě.

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.81.16), který před Pánem Śrī Kṛṣṇou vyslovil Sudāmā Vipra. Tento i předešlý verš, které jsou citovány ze Śrīmad-Bhāgavatamu, jasně ukazují, že i když je Kṛṣṇa tak vznešený, že Ho nikdo nemůže uspokojit, projevuje svoji vznešenost tím, že je osobně spokojený dokonce i s někým, kdo je z mnoha hledisek nekvalifikovaný. Sudāmā Vipra se narodil v rodině brāhmaṇů a byl učenec a Kṛṣṇův spolužák, ale přesto si o sobě myslel, že není hoden toho, aby byl přísně vzato označován za brāhmaṇu. Říkal o sobě, že je brahma-bandhu, což znamená „ten, kdo se narodil v rodině brāhmaṇů, ale komu scházejí brāhmaṇské vlastnosti.“ Protože však Kṛṣṇa choval Sudāmu Vipru ve velké úctě, obejmul ho, i když to nebyl běžný brāhmaṇa, ale brahma-bandhu neboli přítel brāhmaṇské rodiny. Murāri Gupta nemohl být označen ani jako brahma-bandhu, protože se narodil v rodině vaidyů, a byl tedy v rámci rozdělení společnosti považován za śūdru. Kṛṣṇa však Murārimu Guptovi udělil zvláštní milost, protože to byl Pánův milý oddaný, jak prohlásil Śrī Caitanya Mahāprabhu. Významem rozsáhlého pojednání Śrī Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura na toto téma je, že Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, nemůže uspokojit žádná kvalifikace z hmotného světa, ale stačí jen, aby se začala rozvíjet oddaná služba Pánu, a vše se stává příznivým.

Členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy se nemohou označovat ani za brahma-bandhuy. Jediný způsob, jak můžeme Kṛṣṇu uspokojit, je tedy následovat pokyny Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který říká:

„Každého, koho potkáš, pouč o tom, co učí Kṛṣṇa. Tak se na Můj pokyn staň duchovním učitelem a vysvoboď lidi ve své zemi.“ (Cc. Madhya 7.128). My se tedy pouze snažíme jednat podle nařízení Śrī Caitanyi Mahāprabhua a říkáme lidem tohoto světa o Bhagavad-gītě takové, jaká je. Tak budeme moci uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu.

V Indii je mango považováno za nejlepší, když je červené a žluté, má malou pecku a jemnou slupku a je tak chutné, že člověka uspokojí, když sní jediný plod. Mango je považováno za krále veškerého ovoce.

Neoddaní nevěří, že se to stalo, ale v Májápuru se dodnes nachází místo, kde tento strom rostl. Říká se mu Ámra-ghatta nebo Ám-gháta.

Pro Pána Caitanyu Mahāprabhua bylo pravidlem rozdávat po skončení kīrtanů prasādam. Členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy musí také po kīrtanu vždy rozdat publiku nějaké prasādam.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti říká, že když jednou Pán Caitanya kousek za vesnicí prováděl saṅkīrtan, objevila se nad Ním mračna. Pán je svou svrchovanou vůlí požádal, aby se rozptýlila, a ona Ho poslechla. Díky této události je to místo dodnes známé jako Mégher-čor. Jelikož se tok Gangy změnil, nyní je jako Mégher-čor známá vesnice s názvem Bélpukurija, která se původně nacházela na místě zvaném Táranvás. V Madhya-khaṇḍě Caitanya-maṅgaly Śrīly Locana dāse Ṭhākura se také vypráví, že jednou na sklonku dne dostali všichni vaiṣṇavové velký strach, neboť se nad jejich hlavami objevily večerní mraky, které hrozivě hřměly. Pán se však chopil karatālů a začal zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, přičemž vzhlížel do nebe, jako kdyby dával nařízení polobohům na vyšších planetách. Všechny nakupené mraky se pak roztrhaly, a když se nebe vyčistilo a vyšel měsíc, Pán se dal se svými šťastnými a spokojenými oddanými do radostného tance.

Madhya-khaṇḍa Caitanya-maṅgaly popisuje tuto událost takto: Śrīvāsa Paṇḍita prováděl obřad śrāddha pro svého otce, a jak je zvykem, poslouchal u toho tisíc jmen Pána Viṣṇua. Tehdy se tam objevil Gaurahari (Pán Caitanya) a také se s naprostou spokojeností zaposlouchal do tisíce jmen Pána Viṣṇua. Jakmile Pán Caitanya uslyšel svaté jméno Pána Nṛsiṁhy, pohroužil se do svých myšlenek a rozzuřil se jako Nṛsiṁha Prabhu v náladě hněvu. Oči Mu zčervenaly, zježily se Mu chlupy na těle, celé Jeho tělo se chvělo a vydával hromový řev. Najednou popadl kyj, načež se lidé začali bát a mysleli si: „Jakého přestupku jsme se to dopustili?“ Poté se ale Śrī Caitanya Mahāprabhu uklidnil a sedl si na své místo.

Pán Caitanya Mahāprabhu přijal náladu Pána Śivy, protože je také Śiva. Podle filosofie acintya-bhedābheda-tattva se Pán Śiva neliší od Pána Viṣṇua, ale přesto Pán Śiva není Pán Viṣṇu, stejně jako jogurt není nic jiného než mléko, ale zároveň to mléko není. Pitím jogurtu člověk nezíská prospěch, který lze získat z mléka. Podobně nelze uctíváním Pána Śivy dosáhnout osvobození. Ti, kdo touží po osvobození, musí uctívat Pána Viṣṇua. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.4): mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣu avasthitaḥ. Vše spočívá na Pánu, protože vše je Jeho energie, ale On zároveň není všude. To, že Pán Caitanya přijal náladu Pána Śivy, není nic neobyčejného, avšak nikdo by si neměl myslet, že uctíváním Pána Śivy uctívá Pána Caitanyu. To by byla chyba.

Brāhmaṇové se obvykle stávali astrology, ájurvédskými lékaři, učiteli a kněžími. Přestože byli vysoce vzdělaní a vážení, chodili od domu k domu, aby rozdávali své poznání. Brāhmaṇa šel do domu hospodáře, aby ho v prvé řadě poučil o činnostech, které se měly vykonat k určitému tithi neboli datu, ale pokud byl v té rodině někdo nemocný, členové rodiny se s brāhmaṇou radili jako s lékařem a brāhmaṇa jim dal pokyny i nějaké léky. Jelikož brāhmaṇové byli také zkušenými astrology, ptali se lidé často na svoji minulost, současnost a budoucnost.

I když tedy tento brāhmaṇa přišel do domu Pána Caitanyi jako žebrák, Pán Caitanya Mahāprabhu ho přijal s hlubokou úctou, protože to byl kvalifikovaný brāhmaṇa, který dokonale ovládal vědu o astrologii. Přestože brāhmaṇové chodili od domu k domu jako žebráci, byli přijímáni jako vznešení hosté. Tak to chodilo v hinduistické společnosti před pěti sty lety, v dobách Caitanyi Mahāprabhua. Ještě před sto, a dokonce ještě i před padesáti či šedesáti lety, v době našeho dětství, chodili takoví brāhmaṇové jako pokorní žebráci navštěvovat hospodáře, a lidé tak milostí těchto brāhmaṇů získávali velký prospěch. Velkou výhodou bylo, že hospodář ušetřil mnoho peněz za lékaře, protože brāhmaṇové byli obvykle schopni vedle objasňování minulosti, současnosti a budoucnosti vyléčit i všechny druhy nemocí jednoduše několika radami a nějakými léky. Nikomu tak nescházela možnost získat prospěch ze služeb prvotřídního lékaře, astrologa a kněze. Důležití členové ISKCONu by měli věnovat pečlivou pozornost naší škole v Dallasu, kde se děti učí sanskrt a angličtinu, aby se staly dokonalými brāhmaṇy. Budou-li opravdu vychovány jako dokonalí brāhmaṇové, mohou zachránit společnost před ničemy a násilníky a lidé mohou žít šťastně pod ochranou kvalifikovaných brāhmaṇů. Bhagavad-gītā (4.13) proto zvláště zdůrazňuje rozdělení společnosti (cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ). Dnes se však bohužel někteří lidé prohlašují za brāhmaṇy pouze na základě původu, i když nemají žádné kvalifikace. Celá společnost proto žije v chaosu.

Pomocí astrologie může člověk poznat minulost, současnost a budoucnost. Moderní západní astrologové o minulosti či budoucnosti nic nevědí a ani o současnosti nedovedou říci nic dokonalého. Zde však slyšíme, že tento astrolog ihned poté, co obdržel pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua, začal se svými výpočty. Nebylo to žádné divadlo; opravdu věděl, jak skrze astrologii určit minulý život. Dodnes existující pojednání s názvem Bhṛgu-saṁhitā popisuje způsob, jak se může každý okamžitě dozvědět, čím byl v minulosti a čím bude v budoucnosti. Brāhmaṇové, kteří chodili od domu k domu jako žebráci, takové rozsáhlé poznání dokonale ovládali. Nejvyšší poznání tak bylo snadno dostupné i tomu nejchudšímu člověku ve společnosti. I ten nejchudší člověk se mohl astrologa zeptat na svoji minulost, současnost či budoucnost, a obešlo se to bez obchodní smlouvy i přemrštěných cen. Brāhmaṇa mu svým poznáním přinesl veškerý prospěch, aniž by žádal o jakoukoliv odměnu, a chudý člověk mu na oplátku dal hrst rýže nebo něco ze svého majetku, aby brāhmaṇu uspokojil. V dokonalé lidské společnosti je dokonalé poznání jakéhokoli vědního oboru – ať se jedná o lékařství, astrologii, teologii a tak dále – přístupné dokonce i tomu nejchudšímu člověku, aniž by se musel obávat, čím zaplatí. Dnes však bez peněz nikdo právní, lékařskou, astrologickou ani kněžskou pomoc nedostane, a protože jsou lidé většinou chudí, je jim přínos těchto velkých věd upřen.

Zde jsou některé informace o vaikuṇṭhském neboli duchovním světě. Vaikuṇṭha znamená „bez úzkosti“. V hmotném světě jsou všichni plní úzkosti, ale v Bhagavad-gītě (8.20) je popsán jiný svět, ve kterém žádná úzkost nevládne:

„Existuje však ještě jiná, neprojevená příroda, která je věčná a transcendentální vůči této projevené a neprojevené hmotě. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je všechno v tomto světě zničeno, ona zůstává beze změn.“

Stejně jako je v hmotném světě mnoho planet, je i v duchovním světě mnoho miliónů planet, které se nazývají Vaikuṇṭhaloky. Všechny tyto Vaikuṇṭhaloky neboli vyšší planety spočívají v záři Nejvyšší Osobnosti Božství. V Brahma-saṁhitě je řečeno (yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi-), že záře Brahmanu, jež vychází z těla Nejvyššího Pána, vytváří nesčetné množství planet v duchovním i hmotném světě; takže tyto planety jsou výtvorem Nejvyšší Osobnosti Božství. Astrolog viděl, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je ta samá Osobnost Božství. Můžeme si jen představovat, jak musel být tento astrolog učený, a přesto chodil jako obyčejný žebrák od domu k domu, aby společnosti přinášel ten největší prospěch.

Zde je jasně řečeno, že Absolutní Pravda, Nejvyšší Brahman je v konečném pohledu Nejvyšší Osobnost Božství. Počátkem všech věcí je tedy osoba. V Bhagavad-gītě (10.8) je to potvrzeno: mattaḥ sarvaṁ pravartate – vše má svůj počátek v Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán je svrchovaná živá bytost, a proto vše, co existuje, hmotné i duchovní, emanuje z Nejvyšší Osoby, z nejvyššího života. Teorie moderních vědců, že život pochází z hmoty, je nesmysl. Hmota i život pocházejí ze života. Vědci bohužel tento vědecký fakt neznají a jen tápou v temnotě svého takzvaného poznání.

Pomocí astrologické vědy lze odhalit dokonce i postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Vše je třeba rozlišovat podle příznaků. Nejvyšší Osobnost Božství se rozpozná podle příznaků popsaných v śāstrāch. Není pravda, že se kdokoliv může stát Bohem, aniž by to bylo doloženo písmy.