Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpíval: śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu dayā kara more. Modlí se o milost Pána Caitanyi, který je inkarnací milosti a zjevil se zvláště proto, aby pozvedl pokleslé duše. Čím více je kdo pokleslý, tím větší má nárok na přízeň Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Musí být jen velice upřímný a mít vážný zájem. Může být znečištěný všemi špatnými vlastnostmi této Kali-yugy, ale pokud se odevzdá lotosovým nohám Śrī Caitanyi Mahāprabhua, Pán ho zcela jistě osvobodí. Nejlepším příkladem jsou Jagāi a Mādhāi. V tomto věku Kali je prakticky každý jako Jagāi a Mādhāi, ale saṅkīrtanové hnutí zavedené Pánem Caitanyou Mahāprabhuem stále proudí jako velká řeka, která zaplavuje celý svět, a Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy tak úspěšně pozvedá všechny pokleslé duše, aby je zbavila jejich znečištění.

I když Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho oddaní v učednické posloupnosti mohou v debatách porazit veškeré učence, vědce a filosofy, a tak prokázat svrchovanost Osobnosti Božství, jejich hlavním zájmem kazatelů je zavést všude saṅkīrtan. Jen porážet učence a filosofy není povinností kazatele. Kazatelé musí zároveň zavádět saṅkīrtanové hnutí, protože to je mise Caitanyovy školy.

Člověk musí nejdříve zjistit, co je cílem života, a potom pochopit, jak ho dosáhnout. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy každému ukazuje, že cílem života je poznat Kṛṣṇu a že pro dosažení tohoto cíle je třeba praktikovat vědomí Kṛṣṇy následováním postupů, které se zřetelem na autoritativní śāstry a Védy předepsali Gosvāmī.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.13.8) je uvedeno: granthān naivābhyased bahūn na vyākhyām upayuñjīta – „Člověk by neměl číst mnoho knih nebo se živit přednášením z mnoha knih, zvláště pokud je oddaný.“ Je třeba se vzdát ambice být učencem, který si svojí učeností získá světskou slávu a finanční prostředky. Pokud někdo rozptyluje svoji pozornost studiem mnoha knih, nemůže svoji mysl upřít na oddanou službu, ani nemůže mnoho písem pochopit, protože jsou plná závažných výroků a významů. Podle názoru Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura jsou ti, kdo tíhnou ke studiu mnoha různých knih pojednávajících o různých tématech, zvláště o plodonosných činnostech a filosofické spekulaci, kvůli své rozvětvené pozornosti připraveni o možnost čisté oddané služby.

Člověk má přirozený sklon k plodonosným činnostem, náboženským obřadům a filosofické spekulaci. Takto odedávna zmatená živá bytost nechápe, co je skutečný cíl jejího života, a její životní úsilí je tak zmařeno. Nevinní lidé, tímto způsobem svedení, jsou připraveni o ryzí kṛṣṇa-bhakti, oddanou službu Pánu. Tapana Miśra je toho názorným příkladem. Byl to učenec, ale nedokázal zjistit, co je skutečný cíl života. Dostal proto možnost si vyslechnout, jak Pán Caitanya Mahāprabhu učil Sanātanu Gosvāmīho. Pokyn, který dal Pán Caitanya Tapanovi Miśrovi, je zvláště významný pro ty, kteří se potulují z místa na místo a shromažďují mnoho knih, i když je ani nečtou, a proto jsou zmatení ohledně životního cíle.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na tomto pokynu Pána Caitanyi Mahāprabhua, že musíme pravidelně a podle předepsaných zásad zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. My své západní žáky skromně žádáme, aby zpívali alespoň šestnáct kol denně, ale někdy vidíme, že nejsou schopni zpívat ani těchto šestnáct kol a místo toho přinášejí mnoho knih o askezi a metodách uctívání, jež mnoha způsoby rozptylují jejich pozornost. Hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je založeno na zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Pán Caitanya Tapanovi Miśrovi v první řadě poradil, aby svoji mysl zaměřil na toto zpívání. My, členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, musíme tento pokyn Caitanyi Mahāprabhua přísně následovat.

Caitanya Mahāprabhu žil v době setkání s Tapanou Miśrou jako hospodář a nic nenaznačovalo tomu, že v budoucnosti přijme sannyās. Tím, že poslal Tapanu Miśru do Váránasí, však naznačil, že v budoucnosti sannyās přijme, a až bude učit Sanātanu Gosvāmīho, Tapana Miśra bude moci využít této příležitosti, aby se dozvěděl, co je cílem života a jakým způsobem ho dosáhnout.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po vzoru Pána Caitanyi Mahāprabhua také rozdává Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a vybízí lidi po celém světě, aby ji zpívali. Dáváme lidem nesmírné bohatství transcendentální literatury přeložené do všech důležitých světových jazyků a milostí Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua se tato literatura ve velkém prodává a lidé zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru s velkou chutí. To je způsob kázání Caitanyova hnutí. A protože Pán chtěl, aby se toto hnutí šířilo po celém světě, Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy se pokorným způsobem snaží, aby tuto vizi Śrī Caitanyi Mahāprabhua naplnila na celém světě, a zvláště v západních zemích.

V Bhagavad-gītě (8.6) je řečeno: yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram – to, jak člověk přemýšlí celý svůj život, určí kvalitu jeho myšlenek v čase umírání, a tak po smrti získá příslušné tělo. Podle této zásady tedy Lakṣmīdevī, bohyně štěstí z Vaikuṇṭhy, jistě po smrti odešla zpátky domů na Vaikuṇṭhaloku, protože byla v odloučení od Pána pohroužená v myšlenkách na Něho.

V Bhagavad-gītě (2.13) je řečeno:

„Tak jako vtělená duše přechází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Seberealizovaná duše se touto změnou nenechá zmást.“ Takovéto verše z Bhagavad-gīty nebo kteréhokoliv jiného védského písma dávají drahocenné pokyny pro situaci, kdy někdo zemře. Z rozhovorů o těchto pokynech Bhagavad-gīty nebo Śrīmad-Bhāgavatamu může jistě rozvážný člověk pochopit, že duše nikdy neumírá, ale přechází z jednoho těla do druhého. Tomu se říká převtělování duše. Duše přichází do tohoto hmotného světa a vytváří si tělesné vztahy s otcem, matkou, sestrami, bratry, ženou a dětmi, ale všechny tyto vztahy se pojí s tělem, ne s duší. Bhagavad-gītā proto říká: dhīras tatra na muhyati – rozvážní nejsou těmito fenomenálními změnami v hmotném světě rozrušeni. Takové pokyny jsou tattva-kathā neboli skutečná pravda.

Stejně jako má moderní doba mnoho přeborníků ve sportu, v Indii bylo dříve mnoho vzdělanců, kteří byli přeborníky v učenosti. Jednou takovou osobou byl Keśava Kāśmīrī ze státu Kašmír. Cestoval po celé Indii a nakonec přišel do Navadvípu, aby vyzval tamní učence. Navadvípské učence se mu však bohužel porazit nepodařilo, protože ho porazil vzdělaný chlapec Caitanya Mahāprabhu. Později pochopil, že Caitanya Mahāprabhu není nikdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství. Odevzdal se Mu tedy a po nějakém čase se stal čistým vaiṣṇavou v Nimbārkově sampradāyi. Napsal dílo zvané Kaustubha-prabhā, komentář ke komentáři k Vedāntě existujícímu v Nimbārka-sampradāyi pod názvem Parijāta-bhāṣya.

O Keśavovi Kāśmīrīm se zmiňuje Bhakti-ratnākara a také vyjmenovává jeho předchůdce v učednické posloupnosti Nimbārka-sampradāyi: (1) Śrīnivāsa Ācārya, (2) Viśva Ācārya, (3) Puruṣottama, (4) Vilāsa, (5) Svarūpa, (6) Mādhava, (7) Balabhadra, (8) Padma, (9) Śyāma, (10) Gopāla, (11) Kṛpā, (12) Deva Ācārya, (13) Sundara Bhaṭṭa, (14) Padmanābha, (15) Upendra, (16) Rāmacandra, (17) Vāmana, (18) Kṛṣṇa, (19) Padmākara, (20) Śravaṇa, (21) Bhūri, (22) Mādhava, (23) Śyāma, (24) Gopāla, (25) Balabhadra, (26) Gopīnātha, (27) Keśava, (28) Gokula a (29) Keśava Kāśmīrī. V Bhakti-ratnākaře je řečeno, že Keśava Kāśmīrī byl oblíbeným oddaným matky Sarasvatī, bohyně učenosti. Díky její milosti byl velice vlivným učencem a největším přeborníkem mezi všemi učenci na všech čtyřech stranách své země. Dostal proto titul dig-vijayī, což znamená „ten, kdo porazil všechny na všech světových stranách“. Patřil k vážené brāhmaṇské rodině z Kašmíru. Později na pokyn Pána Caitanyi Mahāprabhua zanechal vyhrávání různých přeborů a stal se velkým oddaným. Připojil se k Nimbārka-sampradāyi, jednoho z vaiṣṇavských společenství v rámci védské kultury.

Ve školách sanskrtu se v minulosti nejdříve důkladně vyučovala gramatika, a to pokračuje i dnes. Od studenta se očekávalo, že se ji bude na začátku života poctivě učit dvanáct let, protože pokud zvládne sanskrtskou gramatiku, bude mít přístup ke všem śāstrām. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl známý tím, že studenty učil gramatiku, a proto Keśava Kāśmīrī poukázal nejprve na Jeho postavení učitele gramatiky. Keśava Kāśmīrī byl velice pyšný na svoji literární kariéru; první hodiny gramatiky měl už dávno za sebou, a tak si myslel, že se postavení Nimāie Paṇḍita s jeho vlastním nedá vůbec srovnávat.

Sanskrt má mnoho škol gramatiky, mezi kterými jsou nejznámější systémy Pāṇiniho a gramatiky Kalāpa a Kaumudī. Nauka o gramatice měla různá odvětví a student je měl všechny za dvanáct let prostudovat. Caitanya Mahāprabhu, známý také jako Nimāi Paṇḍita, učil své studenty gramatiku, a ti se tak stali výbornými žongléry se slovy podle pravidel složité gramatiky. Téměř každý, kdo je zběhlý ve studiu gramatiky, interpretuje śāstry mnoha způsoby tak, že mění významy kořenů jejich slov. Student gramatiky dokáže někdy hrou s gramatickými pravidly úplně změnit význam celé věty. Keśava Kāśmīrī se Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi nepřímo vysmíval, neboť Mu naznačil, že i když je velkým učitelem gramatiky, taková gramatická hra s kořeny slov nevyžaduje velké zkušenosti. To bylo vyzvání Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jelikož bylo předurčeno, že Keśava Kāśmīrī bude muset diskutovat śāstry s Nimāiem Paṇḍitem, chtěl Pána od samého začátku nějak zastrašovat. Pán mu tedy odpověděl následovně.

Protože byl Keśava Kāśmīrī trochu pyšný, Pán jeho nemístnou pýchu ještě zvětšil tím, že se představil jako méně významný, než je on. Lichotil mu následovně.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu nepřímo snížil hodnotu poezie Keśavy Kāśmīrīho tím, že mu sarkasticky odpověděl: „Ano, tvoje verše jsou tak hezké, že jim nerozumí nikdo jiný než ty a tvoje uctívaná matka, bohyně učenosti.“ Keśava Kāśmīrī byl oblíbeným oddaným matky Sarasvatī, bohyně učenosti, ale Caitanya Mahāprabhu jako Pán bohyně učenosti má právo mluvit o jejích oddaných sarkasticky. Jinými slovy, i když byl Keśava Kāśmīrī pyšný na přízeň bohyně učenosti, nevěděl, že ji sám Caitanya Mahāprabhu ovládá, protože On je Nejvyšší Osobnost Božství.

Slovo śruti-dhara má v této souvislosti velký význam. Śruti znamená „naslouchání“ a dhara znamená „ten, kdo je schopen pochytit“. Původně, před začátkem Kali-yugy, byl śruti-dharou téměř každý, zvláště mezi inteligencí, brāhmaṇy. Jakmile student vyslechl od svého mistra kteroukoli védskou moudrost, navždy si ji zapamatoval. Nebylo třeba se učit z knih, a proto tenkrát ani neexistovaly. Duchovní mistr předal žákovi védské mantry a jejich vysvětlení a žák si je navždy zapamatoval, aniž by musel nahlížet do knih.

Stát se śruti-dharou, tím, kdo si pamatuje pouhým vyslechnutím, je pro studenta velký úspěch. V Bhagavad-gītě (10.41) Pán říká:

„Věz, že veškeré bohaté, krásné a slavné výtvory pocházejí z pouhého zlomku Mé nádhery.“

Kdykoliv vidíme něco neobyčejného, měli bychom vědět, že tento výjimečný projev je zvláštní milostí Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Caitanya Mahāprabhu proto přeborníkovi, Keśavovi Kāśmīrīmu, odpověděl, že stejně jako je on nadmíru pyšný na to, že je oblíbeným oddaným matky Sarasvatī, někdo jiný, jako třeba samotný Caitanya Mahāprabhu, se díky přízni Nejvyšší Osobnosti Božství může stát śruti-dharou, a tak se vše naučit zpaměti jen pouhým vyslechnutím.

Nejen že si Śrī Caitanya Mahāprabhu vybral ze stovky veršů tento a zapamatoval si ho, i když je brāhmaṇa recitoval jako vichr, ale Pán také rozebral jeho přednosti a nedostatky. Verš nejen vyslechl, ale také ho okamžitě podrobil kritickému rozboru.

V posledním řádku verše citovaného Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se mnohokrát opakuje písmeno bha, a to ve slovech bhavānī, bhartur, vibhavati a adbhuta. Takovému opakování se říká anuprāsa neboli aliterace. Slova lakṣmīr iva a viṣṇoś caraṇa-kamalotpatti jsou příklady upamā-alaṅkāry, neboť projevují metaforickou krásu. Ganga je voda a Lakṣmī je bohyně štěstí. A jelikož mezi vodou a osobou ve skutečnosti není žádná podoba, je toto přirovnání obrazné.

Básník odpověděl: „Ano – verš, který jsi recitoval, je zcela v pořádku.“

Keśava Kāśmīrī chtěl nejdříve Pána Śrī Caitanyu Mahāprabhua znejistit prohlášením, že není pokročilým studentem literárního stylu, a proto nemůže hodnotit verš plný metafor a literárních ozdob. Tento argument má něco do sebe. Člověk nemůže kritizovat lékaře, pokud sám není lékař, a nemůže kritizovat právníka, pokud sám není právník. Keśava Kāśmīrī proto nejdříve snížil Pánovo postavení. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl pro tohoto přeborníka pouhým studentem gramatiky – jak se tedy mohl opovážit kritizovat velkého básníka, jakým byl on? Pán Caitanya ho proto kritizoval jiným způsobem. Řekl, že v literární kariéře sice není pokročilý, ale že slyšel od druhých, jak takovou poezii kritizovat, a jako śruti-dhara, který má dokonalou paměť, věděl, jak má takové hodnocení provést.

Výrok kariyāchi śravaṇa („vyslechl jsem“) je významný v tom smyslu, že vyslechnutí je důležitější než přímé studium či vnímání. Je-li někdo dobrý v naslouchání a naslouchá-li ze správného zdroje, je jeho poznání okamžitě dokonalé. Tomuto procesu se říká śrauta-panthā neboli získávání poznání nasloucháním od autorit. Veškeré védské poznání je založené na zásadě přijmout pravého duchovního mistra a naslouchat od něho autoritativním výrokům Véd. Není třeba být vytříbeným literátem, abychom mohli mít poznání. Abychom získali dokonalé poznání od dokonalé osoby, musíme být dobří v naslouchání. Tomu se říká sestupný proces deduktivního poznání neboli avaroha-panthā.

Pán odpověděl: „Dovol mi tedy promluvit a prosím poslouchej Mě, aniž by ses hněval.“

Ve verši začínajícím slovy mahattvaṁ gaṅgāyāḥ se vyskytuje pět literárních ozdob a pět příkladů chybné skladby. Jsou v něm dva příklady chyby zvané avimṛṣṭa-vidheyāṁśa a po jednom od chyb viruddha-mati, punar-ukti a bhagna-krama.

Vimṛṣṭa znamená „čistý“ a vidheyāṁśa znamená „přísudek“. Obecným pravidlem skladby je uvést nejdříve podmět a potom jeho přísudek. Když například někdo řekne: „Tento muž je učený,“ skladba je podle sanskrtské gramatiky správná. Pokud však řekne: „Učený je tento muž,“ skladba je chybná. Této chybě se říká avimṛṣṭa-vidheyāṁśa-doṣa neboli chyba nečisté skladby. Tématem daného verše je oslava Gangy, a proto by mělo být slovo idam („toto“) neboli to, co je známé, umístěno před oslavu, a ne až za ni. Známé téma by mělo být umístěno před neznámé, aby jeho význam nebyl mylně pochopen.

Druhý příklad avimṛṣṭa-vidheyāṁśa-doṣi se nachází ve slovech dvitīya-śrī-lakṣmīr iva. V této skladbě je slovo dvitīya („druhá“) neznámé neboli vidheya. Umístit neznámé napřed a vytvořit složeninu dvitīya-śrī-lakṣmīr je tedy další chyba. Slova dvitīya-śrī-lakṣmīr iva měla přirovnat Gangu k bohyni štěstí, ale kvůli této chybě je význam složeniny matoucí.

Třetí chybou je viruddha-mati neboli rozporuplný koncept ve slovech bhavānī-bhartuḥ. Slovo bhavānī označuje manželku Bhavy, Pána Śivy. Jelikož ale o Bhavānī je už známo, že je ženou Pána Śivy, když ještě přibude slovo bhartā, „manžel“, čímž vznikne složenina znamenající „manžel ženy Pána Śivy“, vznikne rozpor, protože to vypadá, že manželka Pána Śivy má ještě jiného manžela.

Čtvrtou chybou je punar-ukti neboli nadbytečnost, která vzniká, když je sloveso vibhavati („vzkvétá“), jež má skladbu ukončovat, ještě dále rozvedeno zbytečným přívlastkem adbhuta-guṇā („obdařená úžasnými vlastnostmi“). Pátou chybou je bhagna-krama, „narušený řád“. V prvním, třetím a čtvrtém řádku se vyskytuje anuprāsa neboli aliterace vytvořená zvuky ta, ra a bha, ale ve druhém řádku tato anuprāsa schází, čímž je řád narušen.

Toto je verš z Ekādaśī-tattvy.

Velký mudrc Bharata Muni, autorita na básnické metafory, se v tomto ohledu vyjádřil následovně.

Uznat nepochopitelnou energii Pána Viṣṇua je stěžejní bod celé vaiṣṇavské filosofie. To, co z hmotného pohledu někdy vypadá rozporuplně, je ve spojení s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, pochopitelné, protože On může díky svým nepochopitelným energiím vykonávat rozporuplné činnosti. Moderní vědci jsou zmatení. Nedovedou ani vysvětlit, jak došlo k tomu, že tak velké množství chemikálií vytvořilo atmosféru. Vědci vysvětlují, že voda je sloučeninou vodíku a kyslíku, ale když se jich zeptáme, odkud se tak obrovské množství vodíku a kyslíku vzalo a jak se sloučily, aby vznikly velké oceány a moře, nedokáží odpovědět, protože jsou to ateisté, kteří neuznají, že vše pochází ze života. Podle jejich teorie pochází život z hmoty.

Odkud pocházejí všechny tyto chemikálie? Odpověď je, že je vytvořila nepochopitelná energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Živé bytosti jsou části Nejvyššího Boha a spousta chemikálií vychází z jejich těl. Citroník je například živá bytost, která vytváří mnoho citrónů, a v každém z nich je značné množství kyseliny citrónové. Když tedy i nepatrná živá bytost, která je pouhou částí Nejvyššího Pána, může vytvořit tolik chemikálií, kolik energie pak musí být v těle Nejvyšší Osobnosti Božství?

Vědci sice nejsou schopni uspokojivě vysvětlit, kde všechny chemikálie světa vznikají, ale uznáním nepochopitelné energie Nejvyššího Pána to lze vysvětlit dokonale. Není důvod odmítat tento argument. Jsou-li energie přítomné v živých bytostech, které jsou vzorky Osobnosti Božství, kolik energie musí být v samotném Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství? Védy to popisují: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām – „On je nejpřednějším věčným mezi všemi věčnými a nejpřednější živou bytostí mezi všemi živými bytostmi.“ (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13).

Ateistická věda bohužel neuzná, že hmota pochází ze života. Vědci trvají na své naprosto nelogické a hloupé teorii, že život pochází z hmoty, i když to je zcela nemožné. Nejsou schopni ve svých laboratořích dokázat, že hmota vytváří život, ale zato existují tisíce příkladů, že hmota pochází ze života. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī proto ve Śrī Caitanya-caritāmṛtě říká, že jakmile uznáme nepochopitelnou energii Nejvyšší Osobnosti Božství, nebude žádný velký filosof či vědec schopen předložit jakékoliv tvrzení, které by popřelo Pánovu moc. To je vyjádřeno v následujícím sanskrtském verši.

V Bhagavad-gītě je jasně řečeno, že veškerá inteligence pochází od Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž sídlí v srdcích všech bytostí jako Paramātmā. Paramātmā dala paṇḍitovi inteligenci potřebnou k tomu, aby pochopil, že díky pýše na svou učenost chtěl porazit dokonce i Nejvyššího Pána, a proto byl z vůle Pána prostřednictvím matky Sarasvatī poražen sám. Nikdo by tedy neměl být příliš pyšný na svoje postavení. Ani nesmírně vzdělaný učenec nebude schopen se správně vyjádřit, přes veškerou svoji učenost, pokud se dopustí přestupku u lotosových nohou Pána. Jsme ovládáni ve všech ohledech. Naší jedinou povinností proto je být vždy odevzdaní lotosovým nohám Pána a nebýt falešně pyšní. Matka Sarasvatī tuto situaci vytvořila proto, aby tomuto nepřemožitelnému paṇḍitovi pomohla odevzdat se Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.11) je řečeno:

„Při vysvětlování Pánovy slávy může nezkušený člověk složit poezii, která bude mít mnoho nedostatků, ale vznešené osobnosti ji budou i přesto číst, poslouchat a zpívat, protože obsahuje velebení Pána.“ Člověk musí takovou poezii studovat kvůli jejímu obsahu, i když jsou v ní nepatrné literární nedostatky. Podle vaiṣṇavské filosofie je každá kniha, jež oslavuje Pána, prvotřídní, ať je napsaná správně, nebo ne. Nic jiného není třeba brát v úvahu. K básnickým kompozicím Bhavabhūtiho neboli Śrīkaṇṭhy patří sanskrtská dramata jako Mālātī-mādhava, Uttara-carita, Vīra-carita a mnoho dalších. Tento velký básník se narodil za vlády Bhojarāje jako syn brāhmaṇy Nīlakaṇṭhy. Kālidāsa žil za časů Mahārāje Vikramādityi a stal se státním básníkem. Složil asi třicet nebo čtyřicet sanskrtských dramat, včetně Kumāra-sambhavy, Abhijñāna-śakuntaly a Megha-dūty. Zvláště známé je jeho drama Raghu-vaṁśa. Jayadevu jsme již popsali ve třinácté kapitole Ādi-līly.

Stejný proces, který prosazuje Pán Śrī Kṛṣṇa ve svém učení v Bhagavad-gītě takové, jaká je: „Odevzdej se Mi za všech okolností,“ hlásá i Pán Caitanya Mahāprabhu. Přeborník se Pánu odevzdal a Pán mu projevil svoji přízeň. Každý, kdo je obdařen Pánovou přízní, je vysvobozen z otroctví hmoty, jak říká Bhagavad-gītā (4.9): tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna.

Śrī Narottama dāsa Ṭhākura zpíval, že nejlepší kvalifikací pro přijetí útočiště u lotosových nohou Pána Caitanyi je být ten nejpokleslejší, protože Pán přišel osvobodit zvláště pokleslé duše. V tomto věku žije pouze několik málo učenců a téměř každý je pokleslý pojídač masa, opilec a sukničkář nebo hazardér. Takové osoby nejsou nikdy uznávány za učence, přestože tak vystupují. Jelikož tito takzvaní učenci povrchně vidí, že se Caitanya Mahāprabhu sdružuje s pokleslými dušemi, myslí si, že je dobrý pouze pro nižší třídu lidí a že oni sami Ho nepotřebují. Tito učenci se proto k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepřipojují. Být pyšný na svoji falešnou učenost je tedy překážkou v přijetí hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Zde však máme zvláštní případ, neboť i když byl tento básnický přeborník nesmírně vzdělaným učencem, Pán ho také obdařil svou přízní, protože básník se Mu pokorně odevzdal.