Pozdější zábavy Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua

Śrīla Śrīnivāsa Ācārya zpíval:

Šest Gosvāmīch pod vedením Śrīly Rūpy Gosvāmīho a Śrīly Sanātany Gosvāmīho studovalo různé védské texty a vybírali z nich jejich podstatu, oddanou službu Pánu. To znamená, že všichni Gosvāmī napsali mnoho knih o oddané službě, jež se opírají o védskou literaturu. Oddaná služba není nějaká sentimentální činnost. Oddaná služba je podstatou védského poznání, což potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Celá védská literatura směřuje k poznání Kṛṣṇy, a jak Kṛṣṇu poznat prostřednictvím oddané služby, vysvětlili právě Śrīla Rūpa a Sanātana Gosvāmī na základě veškerých védských textů. Podali to tak pěkně, že dokonce i darebák či prvotřídní hlupák může být oddanou službou pod vedením Gosvāmīch vysvobozen.

Zde je předložen důkaz toho, že pravá oddaná služba je založená na závěrech védské literatury, a nikoliv na sentimentech, jaké předvádějí prākṛta-sahajiyové. Tito prākṛta-sahajiyové se neřídí védskými spisy, jsou to zhýralci a lovci žen, kteří kouří gañju. Někdy hrají divadlo a naříkají pro Pána se slzami v očích. Tyto slzy však samozřejmě odplavují veškeré závěry písem. Prākṛta-sahajiyové si neuvědomují, že porušují nařízení Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který zvláště zdůraznil, že k pochopení Vrindávanu a zábav, které se tam odehrávají, je třeba dostatečné poznání śāster (védských textů). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.12) je řečeno: bhaktyā śruta-gṛhītayā, což znamená, že oddanou službu lze získat skrze védské poznání. Tac chraddadhānāḥ munayaḥ. Ti oddaní, kteří jsou skutečně vážní, získají bhakti, vědeckou oddanou službu, nasloucháním popisům z védské literatury (bhaktyā śruta-gṛhītayā). Není to tak, že by si měl člověk ze sentimentu něco vytvořit, stát se sahajiyou a potom takovou vymyšlenou oddanou službu obhajovat. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura však takové sahajiyi považoval za lepší než impersonalisty, protože ti jsou beznadějně ateističtí. Impersonalisté nemají o Nejvyšší Osobnosti Božství nejmenší ponětí. Sahajiyové jsou v mnohem lepším postavení než māyāvādští sannyāsī. Ačkoliv védskému poznání nepřikládají velký význam, přesto přijali Pána Kṛṣṇu jako Nejvyššího Pána. Bohužel však odvádějí druhé od pravé oddané služby.

V první vlně knihy známé jako Bhakti-ratnākara je řečeno, že Sanātana Gosvāmī pochopil Śrīmad-Bhāgavatam důkladným studiem a vyložil ho ve svém komentáři známém jako Vaiṣṇava-toṣaṇī. Veškeré poznání, které Śrī Sanātana Gosvāmī a Rūpa Gosvāmī získali přímo od Śrī Caitanyi Mahāprabhua, bylo díky jejich prvotřídní službě rozšířeno po celém světě. Sanātana Gosvāmī dal svůj komentář Vaiṣṇava-toṣaṇī k redakci Śrīlovi Jīvovi Gosvāmīmu a ten ho zredigoval pod názvem Laghu-toṣaṇī. Vše, co bezprostředně zapsal, bylo dokončeno v roce 1476 éry Śaka (1554 n.l.). Śrīla Jīva Gosvāmī dokončil Laghu-toṣaṇī v roce 1504 Śakābdy (1582 n.l.).

Obsah Hari-bhakti-vilāsy Śrī Sanātany Gosvāmīho sestavil Śrīla Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī a jedná se o vaiṣṇava-smṛti. Tato vaiṣṇava-smṛti-grantha byla dokončena ve dvaceti kapitolách známých jako vilāsy. V první vilāse je popsáno, jak se navazuje vztah mezi duchovním mistrem a žákem, a jsou tam také vysvětlené mantry. Ve druhé vilāse je popsán proces zasvěcení. Ve třetí vilāse jsou popsány způsoby vaiṣṇavského chování s důrazem na čistotu, neustálé vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství a pronášení manter daných zasvěcujícím duchovním učitelem. Ve čtvrté vilāse jsou popsány saṁskāry, očistné obřady; tilak neboli nanášení dvanácti tilakových značek na dvanáct míst na těle; mudry, pozice těla; mālā, zpívání na růženci; a guru-pūjā, uctívání duchovního mistra. Pátá vilāsa učí, jak si připravit místo k sezení pro meditaci, a také popisuje dechová cvičení, meditaci a uctívání śālagrāma-śily, která je zastoupením Pána Viṣṇua. V šesté vilāse jsou uvedeny potřebné úkony k pozvání Pánovy transcendentální podoby a Jeho koupání. V sedmé vilāse se nachází poučení o tom, jak připravit květiny pro uctívání Pána Viṣṇua. V osmé vilāse je popis Božstva a pokyny, jak si připravit vonné tyčinky, zažehnout lampy, provádět obětování, jak tančit, hrát hudbu, bubnovat, zdobit Božstvo girlandami, modlit se a klanět a jak se vyhnout přestupkům. V deváté vilāse je popsáno, jak sbírat lístky tulasī, jak vaiṣṇavským způsobem nabízet obětiny předkům a jak obětovat jídlo. V desáté vilāse jsou popsáni oddaní Pána (vaiṣṇavové neboli svaté osoby). V jedenácté vilāse jsou zevrubné popisy uctívání Božstev a slávy svatého jména Pána. Jsou tam pokyny o tom, jak zpívat svaté jméno Božstva, a také se tam pojednává o přestupcích, kterých je možné se dopustit při zpívání svatého jména, a o tom, jak se jich zbavit. Je tam také popsána sláva oddané služby a způsob, jak se odevzdat. Ve dvanácté vilāse je podán popis Ekādaśī. Ve třinácté vilāse se mluví o držení půstu a o průběhu obřadů na Mahā-dvādaśī. Ve čtrnácté vilāse jsou rozvedeny různé povinnosti, které se mají vykonávat v jednotlivých měsících. V patnácté vilāse jsou pokyny o držení půstu na Ekādaśī, a to i bez pití vody, dále značení těla symboly Viṣṇua pomocí cejchování, jak během období dešťů dodržovat Cāturmāsyu, dále Janmāṣṭamī, Pārśvaikādaśī, Śravaṇā-dvādaśī, Rāma-navamī a Vijayā-daśamī. Šestnáctá vilāsa popisuje povinnosti, které se mají plnit v měsíci zvaném Kārtik nebo také Dāmodara či Ūrja (říjen-listopad), kdy se na oltáři nebo nad chrámem obětují ghíové lampičky. Najdeme zde také popisy Govardhana-pūji Ratha-yātry. Sedmnáctá vilāsa rozebírá přípravy pro uctívání Božstev, zpívání mahā-mantry a japu. V osmnácté vilāse jsou popsány různé podoby Śrī Viṣṇua. V devatenácté vilāse se pojednává o instalaci Božstva a obřadech doprovázejících koupání Božstva před instalací. Dvacátá vilāsa probírá stavbu chrámů s odkazem na ty, které postavili velcí oddaní.

Detaily ohledně Hari-bhakti-vilāsa-granthy uvádí Śrī Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī v Madhya-līle (24.329–345). Popisy od Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho v těchto verších jsou ve skutečnosti popisy těch částí, které sestavil Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura nejsou usměrňující zásady oddané služby sepsané Gopālem Bhaṭṭou Gosvāmīm v přísné shodě s našimi vaiṣṇavskými zásadami. Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī ve skutečnosti sestavil pouze přehled obsáhlých popisů vaiṣṇavských zásad z Hari-bhakti-vilāsy. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura je však toho názoru, že přísně následovat Hari-bhakti-vilāsu znamená dokonale dodržovat vaiṣṇavské obřady. Tvrdí, že části, které Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī vybral z původní Hari-bhakti-vilāsy, ovlivnil smārta-samāj, který přísně následují kastovní brāhmaṇové. Zásady pro vaiṣṇavy je proto v knize Gopāla Bhaṭṭy Gosvāmīho velmi těžké najít. Je lepší obrátit se přímo na komentář k Hari-bhakti-vilāse od samotného Sanātany Gosvāmīho nazvaný Dig-darśinī-ṭikā. Podle některých napsal stejný komentář Gopīnātha-pūjā Adhikārī, který se podílel na službě Śrī Rādhā-ramaṇajīmu a byl jedním ze žáků Gopāla Bhaṭṭy Gosvāmīho.

Co se týče Bṛhad-bhāgavatāmṛty, má dvě části a obě pojednávají o vykonávání oddané služby. První část je analytickým studiem oddané služby a obsahuje kromě toho i popisy různých planet včetně Země, nebeských planet, Brahma-loky a Vaikuṇṭha-loky. Zahrnuje také popisy oddaných, včetně důvěrných oddaných, velmi důvěrných oddaných a úplných oddaných. Druhá část podává popisy slávy duchovního světa, známé jako Goloka-māhātmya-nirūpaṇa, a také způsobu zřeknutí se hmotného světa. Dále popisuje skutečné poznání, oddanou službu, duchovní svět, lásku k Bohu, dosažení životního cíle a blaženost světa. V každé části je tedy sedm kapitol, dohromady čtrnáct v celém díle.

Daśama-ṭippanī je komentář k desátému zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Dalším názvem tohoto komentáře je Bṛhad-vaiṣṇava-toṣaṇī-ṭīkā. V Bhakti-ratnākaře je řečeno, že dílo Daśama-ṭippanī bylo dokončeno v roce 1476 Śakābdy (1554 n.l.).

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī tyto knihy popisuje. Bhakti-rasāmṛta-sindhu je rozsáhlá kniha pokynů, jak rozvinout oddanou službu Pánu Kṛṣṇovi a jak následovat tento transcendentální proces. Byla dokončena v roce 1463 Śakābdy (1541 n.l.). Je rozdělena na čtyři části: pūrva-vibhāga (východní část), dakṣiṇa-vibhāga (jižní část), paścima-vibhāga (západní část) a uttara-vibhāga (severní část). V části pūrva-vibhāga je uveden popis trvalého rozvoje oddané služby. Jsou tam vylíčeny obecné zásady oddané služby, vykonávání oddané služby, extáze v oddané službě a nakonec dosažení lásky k Bohu. V této části oceánu nektaru oddanosti se tedy nacházejí čtyři laharī (vlny).

Dakṣiṇa-vibhāga (jižní část) obsahuje obecný popis nálady či vztahu zvaného bhakti-rasa, pocházejícího z oddané služby. Je tam také popis stavů známých jako vibhāva, anubhāva, sāttvika, vyabhicarī a sthāyi-bhāva, které se nacházejí na této vysoké úrovni oddané služby. V části dakṣiṇa-vibhāga je tedy pět vln. V západní části (paścima-vibhāga) se objevuje popis hlavních transcendentálních nálad pocházejících z oddané služby, čemuž se říká mukhya-bhakti-rasa-nirūpaṇa neboli dosažení hlavních nálad či pocitů při vykonávání oddané služby. V této části je popsána oddaná služba na neutrální úrovni, další rozvoj lásky a náklonnosti (zvaný služebnický vztah), dále pak rozvoj v přátelství, v rodičovskou lásku a nakonec milostná láska mezi Kṛṣṇou a Jeho oddanými. V západní části se tedy nachází také pět vln.

V severní části (uttara-vibhāga) je uveden popis nepřímých nálad oddané služby, což je oddaná služba se smíchem, úžasem, rytířskostí, lítostí, hněvem, hrůzou a děsem. Existují také různé vhodné a nevhodné směsi těchto nálad. V této části je tedy devět vln. Toto je pouze stručný přehled Bhakti-rasāmṛta-sindhu.

Vidagdha-mādhava je divadelní hra o zábavách Pána Kṛṣṇy ve Vrindávanu. Śrīla Rūpa Gosvāmī tuto knihu dokončil v roce 1454 Śakābdy (1532 n.l.). První část této hry má název Veṇu-nāda-vilāsa, druhá část Manmatha-lekha, třetí část Rādhā-saṅga, čtvrtá část Veṇu-haraṇa, pátá část Rādhā-prasādana, šestá část Śarad-vihāra a sedmá a poslední část Gaurī-vihāra.

Další knihou je Ujjvala-nīlamaṇi, transcendentální popis milostných vztahů, zahrnující metafory, analogie a vyšší cítění bhakti. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je oddaná služba s milostnou láskou popsána pouze v krátkosti, ale v Ujjvala-nīlamaṇi se o ní pojednává obšírně. Jsou tam popsány různé druhy milenců, jejich pomocníků a těch, kdo jsou Kṛṣṇovi velmi drazí. Je tam také popis Śrīmatī Rādhārāṇī a dalších milenek a také vedoucích osobností různých skupin. Jsou tam popsáni i poslíčkové, stálí společníci a další z těch, jež má Kṛṣṇa nesmírně rád. V této knize se také mluví o tom, jak se probouzí láska ke Kṛṣṇovi, a popisuje se tam extatické rozpoložení, stav oddanosti, nepřetržitá extáze, rušená extáze, vyrovnaná extáze, umístění různých druhů oblečení, pocity odloučení, předběžné zalíbení, láskyplný hněv, různé milostné vztahy, odloučení od milovaného, setkání s milovaným a přímý i nepřímý požitek mezi milencem a milenkou. To vše je popsáno velmi podrobně.

Lalita-mādhava je zase popisem Kṛṣṇových zábav ve Dvárace. Tyto zábavy byly zpracovány jako divadelní hra, která byla dokončena v roce 1459 Śakābdy. První část pojednává o večerních radovánkách, druhá o zabití Śaṅkhacūḍy, třetí o šílenství Śrīmatī Rādhārāṇī, čtvrtá o tom, jak Śrīmatī Rādhārāṇī přistupuje ke Kṛṣṇovi, pátá o tom, čeho dosáhla Candrāvalī, šestá o úspěších Lality, sedmá o setkání v Nava-vrindávanu, osmá o radovánkách v Nava-vrindávanu, devátá o prohlížení obrázků a desátá o naprostém uspokojení mysli. Celé představení je tedy rozděleno do deseti částí.

Laghu-bhāgavatāmṛta je rozdělena na dvě části. První má název „Nektar Kṛṣṇy“ a druhá „Nektar oddané služby“. V první části je zdůrazněna důležitost védských důkazů, a hned potom následuje popis původní podoby Nejvyšší Osobnosti Božství jako Śrī Kṛṣṇy a popis Jeho zábav a expanzí svāṁśa (osobních podob) a vibhinnāṁśa. Podle svých zaměření se inkarnace nazývají āveśa a tad-ekātma. První inkarnace se rozdělují na tři puruṣāvatāry, jimiž jsou Mahā-Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Potom jsou zde tři inkarnace kvalit přírody, tedy Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara (Śiva). Veškeré vybavení používané ve službě Pánu je transcendentální, mimo vliv tří kvalit tohoto hmotného světa. Je tam popsáno i dvacet pět līlā-avatārů, kterými jsou Catuḥsana (Kumārové), Nārada, Varāha, Matsya, Yajña, Nara-nārāyaṇa Ṛṣi, Kapila, Dattātreya, Hayagrīva, Haṁsa, Pṛśnigarbha, Ṛṣabha, Pṛthu, Nṛsiṁha, Kūrma, Dhanvantari, Mohinī, Vāmana, Paraśurāma, Dāśarathi, Kṛṣṇa-dvaipāyana, Balarāma, dále Vāsudeva, Buddha a Kalki. Existuje také čtrnáct manvantara-avatārů: Yajña, Vibhu, Satyasena, Hari, Vaikuṇṭha, Ajita, Vāmana, Sārvabhauma, Ṛṣabha, Viṣvaksena, Dharmasetu, Sudāmā, Yogeśvara a Bṛhadbhānu. Ve čtyřech yugách se zjevují čtyři inkarnace a jejich barvy jsou popsány jako bílá, červená, načernalá a černá (někdy žlutá, jako v případě Pána Caitanyi Mahāprabhua). Existují různé věky a inkarnace pro každý z nich. Kategorie zvané āveśa, prābhava, vaibhava a para představují různé umístění pro různé inkarnace. Jména jsou obdařena duchovní silou podle určitých zábav. Je také popsán rozdíl mezi energií a jejím zdrojem a nepochopitelné činnosti Nejvyššího Pána.

Śrī Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osobnost Božství a nikdo Ho nepředčí. Je zdrojem všech inkarnací. V Laghu-bhāgavatāmṛtě se objevují popisy Jeho částečných inkarnací, neosobní záře Brahmanu (což je ve skutečnosti tělesná záře Śrī Kṛṣṇy), výjimečnosti zábav Śrī Kṛṣṇy v podobě obyčejné lidské bytosti se dvěma rukama a tak dále. Neexistuje nic, k čemu by se dala Pánova dvouruká podoba přirovnat. V duchovním světě (vaikuṇṭha-jagat) není rozdílu mezi vlastníkem těla a tělem samotným. V hmotném světě se vlastníku těla říká duše a tělu se říká hmotný projev. Ve světě Vaikuṇṭhy však takový rozdíl neexistuje. Pán Śrī Kṛṣṇa je nezrozený a jako inkarnace se zjevuje neustále. Kṛṣṇovy zábavy se dělí na dvě části, a to projevené a neprojevené. Když se například Kṛṣṇa narodí v tomto hmotném světě, považují se Jeho zábavy za projevené. Jakmile však odejde, neměli bychom si myslet, že nastal Jeho konec, protože Jeho zábavy pokračují v neprojevené podobě. Různorodosti nálad si ovšem oddaní s Pánem Kṛṣṇou užívají během Jeho projevených zábav. Jeho zábavy v Mathuře, Vrindávanu a Dvárace jsou nakonec věčné a neustále se odehrávají někde v některé části vesmíru.

Tato Bhāgavata-sandarbha je také známá jako Ṣaṭ-sandarbha. V první části zvané Tattva-sandarbha je dokázáno, že Śrīmad-Bhāgavatam je nejautorizovanějším svědectvím přímo poukazujícím na Absolutní Pravdu. Druhá Sandarbha, Bhagavat-sandarbha, vysvětluje rozdíl mezi neosobním Brahmanem a lokalizovanou Paramātmou a popisuje duchovní svět a atmosféru kvality dobra neznečištěné zbývajícími dvěma hmotnými kvalitami. Je zde jinými slovy názorný popis transcendentální úrovně známé jako śuddha-sattva. Hmotné dobro má tendenci podlehnout znečištění dalšími dvěma hmotnými kvalitami, vášní a nevědomostí. Na úrovni śuddha-sattva však takové znečištění nehrozí, neboť se jedná o duchovní úroveň čistého dobra. Dále následuje popis energie Nejvyššího Pána a živé bytosti a také popis nepochopitelných energií a různých druhů energií Pána. Tyto energie jsou kategorizovány jako vnitřní, vnější, osobní, okrajové a tak dále. Pojednává se také o věčné povaze uctívání Božstva, o všemocnosti Božstva, o Jeho všudypřítomnosti, o tom, jak každému poskytuje ochranu, o Jeho jemných i hrubých energiích, Jeho osobních projevech, o Jeho projevech podoby, vlastností a zábav, o Jeho transcendentálním postavení a o Jeho úplné podobě. Je také řečeno, že vše, co se týká Absolutního, má stejnou moc a že duchovní svět, společníci v duchovním světě a tři druhy Pánových energií v duchovním světě jsou transcendentální. Dále se zde pojednává o rozdílu mezi neosobním Brahmanem a Osobností Božství, o úplnosti Osobnosti Božství, o cíli všeho védského poznání, o osobních energiích Pána a o Osobnosti Božství jako původním autorovi védského poznání.

Třetí Sandarbha má název Paramātma-sandarbha a v této knize se nachází popis Paramātmy (Nadduše) a vysvětlení, jak Paramātma existuje v miliónech živých bytostí. Jsou zde pojednání o rozdílech mezi kvalitativními inkarnacemi a rozpravy týkající se živých bytostí, māyi, hmotného světa, teorie přeměny, iluzorní energie, neodlišnosti tohoto světa od Nadduše a pravdy o hmotném světě. V této souvislosti jsou předloženy názory Śrīdhara Svāmīho. Uvádí se tu, že Nejvyšší Osobnost Božství dohlíží na všechny hmotné činnosti, přestože nemá žádné hmotné vlastnosti. Dalším tématem je, jak līlā-avatārové odpovídají na touhy svých oddaných a jak se Nejvyšší Osobnost Božství vyznačuje šesti vznešenými atributy.

Čtvrtá Sandarbha má název Kṛṣṇa-sandarbha. V této knize je dokázáno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Hovoří se v ní o Kṛṣṇových zábavách a vlastnostech, o Jeho vládě nad puruṣa-avatāry a tak dále. Jsou zde potvrzeny názory Śrīdhara Svāmīho. V každém písmu je zdůrazněná svrchovanost Kṛṣṇy. Baladeva, Saṅkarṣaṇa a další Kṛṣṇovy expanze pocházejí z Mahā-Saṅkarṣaṇa. Všechny expanze a inkarnace současně existují v těle Kṛṣṇy, který je popsán jako dvouruký. Jsou tam také popisy planety Goloky, Vrindávanu (věčného Kṛṣṇova sídla), totožnosti Goloky a Vrindávanu, Yaduovců a pasáčků (obojí jsou Kṛṣṇovi věční společníci), popis rovnocennosti projevených a neprojevených zábav, Kṛṣṇova projevení v Gókule, královen z Dváraky jako expanzí vnitřní energie a jim nadřízených, zcela nepřekonatelných gopī. Kniha obsahuje také seznam jmen gopī a pojednání o svrchovaném postavení Śrīmatī Rādhārāṇī.

Pátá Sandarbha má název Bhakti-sandarbha a rozebírá se v ní, jak lze přímo vykonávat oddanou službu a jak ji uzpůsobit, ať přímo či nepřímo. Pojednává se zde o poznání různých druhů písem, o ustanovení védské instituce varṇāśramy, o tom, že bhakti je nadřazená plodonosným činnostem a tak dále. Je v ní také řečeno, že bez oddané služby je i brāhmaṇa zatracen. Kniha pojednává o procesu karma-tyāga (odevzdávání výsledků své karmy Nejvyšší Osobnosti Božství) a o praktikách mystické yogy a filosofické spekulace, jež jsou odmítnuty jako zbytečná námaha. Odrazuje se tu od uctívání polobohů, ale uctívání vaiṣṇavů se považuje za vznešené. Neoddaným není prokazována žádná úcta. Dále se pojednává o tom, jak je možné stát se osvobozenou duší ještě v tomto životě (jīvan-muktou), o Pánu Śivovi jako o oddaném a o tom, jak jsou bhakta a jeho oddaná služba věční. Je zde řečeno, že díky bhakti může člověk dosáhnout veškerého úspěchu, protože bhakti je transcendentální vůči hmotným kvalitám, a dále se mluví o tom, jak se skrze bhakti projevuje vlastní já. Hovoří se také o blaženosti vlastního já a o tom, jak bhakti člověku umožní dosáhnout lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, a to i když je vykonávána nedokonale. Kniha vychvaluje ničím nemotivovanou oddanou službu a vysvětluje, jak jí může každý oddaný dosáhnout sdružováním se s jinými oddanými. Popisuje rozdíly mezi mahā-bhāgavatou a obyčejným oddaným, příznaky filosofické spekulace, příznaky sebeuctívání (ahaṅgrahopāsanā), příznaky oddané služby, příznaky pomyslné dokonalosti, přijetí usměrňujících zásad, službu duchovnímu mistrovi, mahā-bhāgavatu (osvobozeného oddaného) a jak mu sloužit, službu vaiṣṇavům obecně, zásady naslouchání, opěvování, vzpomínání a sloužení lotosovým nohám Pána, přestupky při uctívání a jejich následky, modlitby, jak být věčným služebníkem Pána, jak s Pánem udržovat přátelský vztah a jak se všeho vzdát pro Jeho potěšení. Kniha také hovoří o rāgānugā-bhakti (spontánní lásce k Bohu), o tom, proč se stát právě oddaným Pána Kṛṣṇy, a porovnává další úrovně dokonalosti.

Šestá Sandarbha má název Prīti-sandarbha, pojednání o lásce k Bohu. Je zde řečeno, že láskou k Bohu se člověk dokonale osvobodí a dosáhne nejvyššího životního cíle. Vysvětluje se rozdíl mezi stavem osvobození personalisty a impersonalisty a také osvobození ještě za tohoto života v porovnání s vysvobozením z hmotného otroctví. Jako nejvznešenější ze všech druhů osvobození je popsáno osvobození provázené láskyplnou oddanou službou Pánu a jako nejvyšší dokonalost života je popsáno setkání s Nejvyšší Osobností Božství tváří v tvář. Okamžité osvobození je porovnáno s postupným osvobozením. Jak realizace Brahmanu, tak setkání s Nejvyšší Osobností Božství jsou popsány jako osvobození dosažená ještě v tomto životě, ale vnitřní a vnější setkání s Nejvyšší Osobností Božství je ukázáno jako mnohem vznešenější než transcendentální realizace záře Brahmanu. Je zde také srovnávací studie osvobození sālokya, sāmīpya a sārūpya. Sāmīpya je lepší než sālokya. Oddaná služba je považována za osvobození s většími možnostmi a hovoří se o tom, jak jí dosáhnout. Pojednává se také o transcendentální úrovni, na niž člověk dospěje po dosažení úrovně oddanosti, neboli o postavení lásky k Bohu, o okrajových příznacích transcendentální lásky a o tom, jak se probouzí, o rozdílu mezi takzvanou láskou a transcendentální láskou na úrovni lásky k Bohu a o různých druzích nálad a vztahů, jež prožívají gopī při svých smyslných radovánkách, které se liší od světských radovánek a které jsou symbolickým zastoupením čisté lásky ke Kṛṣṇovi. Pojednává se také o bhakti smíšené s filosofickou spekulací, o výjimečnosti lásky gopī, o rozdílu mezi oddanou službou s bohatstvím a láskyplnou oddanou službou, o vznešeném postavení obyvatel Gókuly, o pořadí Kṛṣṇových přátel podle vznešenosti, o gopech a gopīch chovajících ke Kṛṣṇovi rodičovskou náklonnost a nakonec o naprosté výjimečnosti lásky gopī a Śrīmatī Rādhārāṇī. Popisuje se také, jak se mohou dostavit duchovní pocity, když je člověk byť jen napodobuje, a jak jsou vysoce nadřazené obyčejným náladám světské lásky, dále se popisují různé extáze, probuzení extáze, transcendentální vlastnosti, výjimečnost dhīrodātty, nejvyšší přitažlivost milostné lásky, znaky extáze, znaky stálé extáze, nálady rozdělené do pěti transcendentálních rysů přímé láskyplné služby a nepřímá láskyplná služba sedmi druhů. Nakonec je probíráno překrývání různých ras, śānta (neutralita), služebnictví, přijetí útočiště, rodičovská láska, milostná láska, přímý transcendentální požitek a požitek v odloučení, předběžné zalíbení a sláva Śrīmatī Rādhārāṇī.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi podává o Gopāla-campū následující informace. Gopāla-campū je rozdělena na dvě části. První se nazývá východní vlna a druhá je vlna severní. První část obsahuje třicet tři modliteb a druhá část třicet sedm. V první části, dokončené v roce 1510 Śakābdy (1588 n.l.), jsou probírána následující témata: (1) Vrindávan a Goloka, (2) zabití démonice Pūtany, gopī se vracejí na pokyn matky Yaśody domů, koupání Kṛṣṇy a Balarāmy, Snigdha-kaṇṭha a Madhu-kaṇṭha, (3) sen matky Yaśody, (4) obřad Janmāṣṭamī, (5) setkání Nandy Mahārāje s Vasudevou a zabití démonice Pūtany, (6) zábavy probouzení Pána, osvobození démona Śakaṭy a obřad dávání jména, (7) zabití démona Tṛṇāvarty, jak Pán Kṛṣṇa jedl hlínu a Jeho dětské nezbednosti a Pán Kṛṣṇa jako zloděj, (8) stloukání jogurtu, jak Kṛṣṇa pil z prsu matky Yaśody, rozbití hrnce s jogurtem, Kṛṣṇa je svázán provazy, osvobození dvou bratrů (Yamalārjuna) a nářek matky Yaśody, (9) příchod do Šrí Vrindávanu, (10) zabití Vatsāsury, Bakāsury a Vyomāsury, (11) zabití Aghāsury a zmatení Pána Brahmy, (12) pasení krav v lese, (13) pečování o krávy a potrestání hada Kāliyi, (14) zabití Gardabhāsury (démona v podobě osla) a vychvalování Kṛṣṇy, (15) předběžné zalíbení gopī, (16) zabití Pralambāsury a pohlcení lesního požáru, (17) snaha gopī přistoupit ke Kṛṣṇovi, (18) zvednutí kopce Góvardhanu, (19) koupání Kṛṣṇy v mléce, (20) návrat Nandy Mahārāje z Varuṇova zajetí a jak měli gopové vizi Goloky Vṛndāvanu, (21) provádění obřadů během Katyāyanī-vraty a uctívání bohyně Durgy, (22) žebrání jídla od žen obětujících brāhmaṇů, (23) setkání Kṛṣṇy a gopī, (24) jak si Kṛṣṇa užívá společnosti gopī, Rādhā a Kṛṣṇa mizí ze scény a gopī Je hledají, (25) jak se Kṛṣṇa znovu objevuje, (26) odhodlání gopī, (27) zábavy ve vodách Jamuny, (28) vysvobození Nandy Mahārāje z hadova sevření, (29) různé zábavy na osamělých místech, (30) zabití Śaṅkhacūdy a Hori, (31) zabití Ariṣṭāsury, (32) zabití démona Keśīho, (33) zjevení Śrī Nārady Muniho a popis roku, ve kterém byla kniha dokončena.

Ve druhé části, známé jako Uttara-campū, se probírají tato témata: (1) připoutanost k Vradžabhúmi, (2) Akrūrovo kruté chování, (3) Kṛṣṇův odjezd do Mathury, (4) popis města Mathury, (5) zabití Kaṁsy, (6) odloučení Nandy Mahāṛāje od Kṛṣṇy a Balarāmy, (7) příjezd Nandy Mahāṛāje do Vrindávanu bez Kṛṣṇy a Balarāmy, (8) Kṛṣṇa a Balarāma ve škole, (9) jak byl navrácen syn učitele Kṛṣṇy a Balarāmy, (10) Uddhavova návštěva Vrindávanu, (11) jak Rādhārāṇī rozmlouvá s poslem-čmelákem, (12) Uddhavův návrat z Vrindávanu, (13) spoutání Jarāsandhy, (14) zabití yavany Jarāsandhy, (15) Balarāmova svatba, (16) svatba Rukminī, (17) sedm svateb, (18) zabití Narakāsury, odnesení květu pārijāta z nebeských planet a Kṛṣṇova svatba se 16 000 princeznami, (19) vítězství nad Bāṇāsurou, (20) popis Balarāmova návratu do Vradži, (21) zabití Pauṇḍraky (napodobeniny Viṣṇua), (22) zabití Dvividy a vzpomínky na Hastinápur, (23) odjezd na Kurukšétru, (24) jak se obyvatelé Vrindávanu a Dváraky setkali na Kurukšétře, (25) Kṛṣṇova porada s Uddhavou, (26) osvobození krále, (27) oběť Rājasūya, (28) zabití Śālvy, (29) Kṛṣṇa zvažuje návrat do Vrindávanu, (30) Kṛṣṇova opětovná návštěva Vrindávanu, (31) jak Śrīmatī Rādhārāṇī a další připravují překážky, (32) dovršení všeho, (33) sídlo Rādhy a Mādhavy, (34) zdobení Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy, (35) svatební obřad Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy, (36) setkání Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy, (37) vstup na Goloku.

V Sundaráčale je chrám Guṇḍicā. Pán Jagannātha, Baladeva i Subhadrā jsou na svých třech vozech taženi z chrámu v Purí do chrámu v Sundaráčale. V Uríse je tato slavnost Ratha-yātrā známá jako Jagannāthova cesta do Guṇḍici. Obyvatelé Urísy o něm hovoří jako o Guṇḍicā-yātře, zatímco ostatní mu říkají Ratha-yātrā.

Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu prožíval postavení gopī v odloučení od Kṛṣṇy. Když Kṛṣṇa gopī opustil a odjel do Mathury, gopī po Něm zbytek života naříkaly se silným pocitem odloučení. Pán Caitanya Mahāprabhu svým jednáním zvláště zdůrazňoval právě tento extatický pocit odloučení.

Když Kṛṣṇa vykonával yajñu (oběť) na Kurukšétře, pozval všechny obyvatele Vrindávanu, aby se s Ním přišli setkat. Srdce Pána Caitanyi bylo vždy plné odloučení od Kṛṣṇy, ale jakmile měl příležitost navštívit Jagannāthův chrám, zcela se pohroužil do myšlenek gopī, které přišly za Kṛṣṇou na Kurukšétru.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.29.15) se píše:

Slovo kāma znamená chtivá touha, bhaya znamená strach a krodha hněv. Jestliže někdo z jakéhokoliv důvodu přijde za Kṛṣṇou, jeho život bude úspěšný. Gopī přišly za Kṛṣṇou s chtivými touhami. Kṛṣṇa byl překrásný chlapec a ony se s Ním chtěly setkat a užívat si v Jeho společnosti. Tato chtivá touha se ale liší od chtivé touhy v hmotném světě. Vypadá jako světský chtíč, ale ve skutečnosti je to nejvyšší podoba připoutanosti ke Kṛṣṇovi. Caitanya Mahāprabhu byl sannyāsī, který opustil domov i všechno ostatní. Je jisté, že Ho nemohly pohánět žádné chtivé světské touhy. Když tedy použil slova madana-dahane („v ohni chtivé touhy“), myslel to tak, že z čisté lásky ke Kṛṣṇovi hoří v ohni odloučení od Kṛṣṇy. Kdykoliv Caitanya Mahāprabhu potkal Jagannātha, ať v chrámu, nebo při Ratha-yātře, myslel si: „Nyní jsem získal Pána svého života.“

Jelikož byl Śrī Caitanya Mahāprabhu stále pohroužený v extázi Śrīmatī Rādhārāṇī, cítil od Kṛṣṇy stejné odloučení, jaké pociťovala Śrīmatī Rādhārāṇī, když Kṛṣṇa opustil Vrindávan a odjel do Mathury. Toto extatické cítění napomáhá dosažení lásky k Bohu v odloučení. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil všechny, že bychom se neměli příliš snažit Pána vidět, ale raději bychom měli cítit extázi odloučení od Něho. Je lepší prožívat odloučení od Něho, než Ho chtít vidět tváří v tvář. Když gopī z Vrindávanu, obyvatelky Gókuly, potkaly Kṛṣṇu na Kurukšétře během zatmění slunce, chtěly Ho vzít s sebou zpátky do Vrindávanu. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu cítil stejnou extázi, když viděl Jagannātha v chrámu nebo na voze při Ratha-yātře. Gopīm z Vrindávanu se nelíbilo bohatství Dváraky. Chtěly si odvést Kṛṣṇu do vesnice Vrindávanu a užívat si Jeho společnosti v tamních hájích. Při festivalu Ratha-yātrā, když jel Pán Jagannātha do Guṇḍici, tančil Śrī Caitanya Mahāprabhu v extázi se stejnou touhou.

Tento verš je z Padyāvalī (386), sbírky veršů od Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Do Jagannāthova chrámu se dodnes nedovoluje vstoupit těm, kdo nejsou přísnými následovníky védské kultury známé jako hinduismus. Śrīla Haridāsa Ṭhākura, Śrīla Rūpa Gosvāmī a Śrīla Sanātana Gosvāmī dříve udržovali blízké vztahy s muslimy. Haridāsa Ṭhākura se narodil v muslimské rodině a Śrīla Rūpa Gosvāmī a Śrīla Sanātana Gosvāmī se vzdali svého postavení v hinduistické společnosti a byli jmenováni ministry muslimské vlády. Dokonce si i změnili jména na Dabira Kháse a Sákaru Malika. Z toho důvodu byli údajně vyloučeni z brāhmaṇské společnosti. Z pokory tedy nechodili do Jagannāthova chrámu, ale sám Jagannātha, Osobnost Božství, je ve své podobě Caitanyi Mahāprabhua chodil každý den navštěvovat. Podobně i členové této společnosti pro vědomí Kṛṣṇy mají v Indii zakázaný vstup do některých chrámů. Dokud však zpíváme Hare Kṛṣṇa mantru, nemusí nám to být líto. Kṛṣṇa se osobně sdružuje s oddanými, kteří zpívají Jeho svaté jméno, a není třeba, abychom byli nešťastní z toho, že nemůžeme vstoupit do nějakého chrámu. Pán Caitanya Mahāprabhu takové dogmatické zákazy neschvaloval. Ti, kdo byli považováni za nehodné vstupu do Jagannāthova chrámu, měli denně Caitanyu Mahāprabhua jako hosta, což znamená, že zákazy neschvaloval. Tyto vznešené osobnosti však do Jagannāthova chrámu nechodily, aby zbytečně nezpůsobovaly rozruch.

Slovo daṇḍa znamená tyč nebo hůl. Tyč nebo hůl padá k zemi rovně a podobně, když všemi osmi aṅgami (částmi) těla skládáme poklony společensky výše postavené osobě, děláme takzvaný daṇḍavat. Někdy pouze řekneme daṇḍavat, ale nepadneme přitom na zem. Daṇḍavat však v každém případě znamená padnout před výše postaveným na zem jako tyč.

My jsme měli tu možnost získat podobné požehnání od Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho, když jsme předložili jednu esej u příležitosti oslav jeho narozenin. Udělala mu takovou radost, že zval některé své důvěrné oddané, aby se na ni šli podívat. Jak to, že jsme mohli pochopit záměry Śrīly Prabhupādy?

Tento verš je také v Padyāvalī (387), sbírce veršů Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.82.48).

Ve své Anubhāṣyi Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje: „Gopī slouží Pánu čistě, bez jakéhokoliv motivu. Nejsou uchváceny ani Kṛṣṇovým bohatstvím, ani vědomím, že je Nejvyšší Osobností Božství.“ Gopī cítily ke Kṛṣṇovi přirozenou náklonnost, protože byl mladý, přitažlivý chlapec z vesnice Vrindávanu. Jako vesničanky je nepřitahovala Kurukšétra, kde byl Kṛṣṇa obklopen slony, koňmi a oblečen v královských šatech. V tomto prostředí Kṛṣṇu příliš neobdivovaly. Ani Kṛṣṇu nepřitahovalo bohatství či osobní krása gopī, ale jejich čistá oddaná služba. Také gopī byly přitahovány ke Kṛṣṇovi jako k pasáčkovi, a ne k někomu v drahém oblečení. Pán Kṛṣṇa je nepochopitelně mocný a velcí yogī a svaté osoby se zříkají všech světských činností, aby o Něm meditovali a poznali Ho. U Nejvyšší Osobnosti Božství však hledají útočiště i ti, kdo jsou příliš připoutaní k hmotnému požitku, zvětšování svého hmotného bohatství, k péči o rodinu či k vysvobození ze zapletení v tomto hmotném světě. Takové činnosti a motivace jsou však gopīm neznámé; ty nejsou vůbec zběhlé ve vykonávání takových příznivých činností. Protože jsou transcendentálně osvícené, zaměstnávají své očištěné smysly pouze službou Pánu v odlehlé vesnici Vrindávanu. Nezajímají se o suché spekulování, umění, hudbu nebo jiné podoby hmotného života. O hmotném požitku či odříkání nemají ani ponětí. Jejich jedinou touhou je, aby se Kṛṣṇa vrátil a užíval si s nimi duchovních transcendentálních zábav. Gopī pouze chtějí, aby zůstal ve Vrindávanu a aby Mu mohly sloužit pro Jeho potěšení. Není v tom ani náznak osobního uspokojování smyslů.

Tento verš je z Lalita-mādhavy (10.38) Śrīly Rūpy Gosvāmīho.

Tato unmāda (šílenství) není obyčejné šílenství. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu mluvil nesouvisle, téměř jako blázen, byl ve stavu transcendentální extáze lásky. V nejvyšší transcendentální extázi se v přítomnosti okouzlujícího dostavují pocity okouzlení. Pokud jsou však okouzlující a okouzlený rozděleni, dojde k pomatení (mohana). Osoba takto pomatená odloučením ztuhne, a tehdy se projeví všechny tělesné příznaky transcendentální extáze, kdy vypadá jako nepochopitelně šílená. Tomu se říká transcendentální šílenství. V tomto stavu začíná blouznivě hovořit a prožívá rozpoložení blázna. Šílenství Śrīmatī Rādhārāṇī vyložil Kṛṣṇovi Uddhava, který řekl: „Můj drahý Kṛṣṇo, vlivem nesmírně silných pocitů odloučení od Tebe si někdy Śrīmatī Rādhārāṇī ustele v háji, někdy hubuje modrý mrak a jindy se toulá po temném lese. Je jako šílená.“

Tyto výroky jsou nepochybně pravými záznamy o tom, jak Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal stav odříkání. Jeho přijetí stavu odříkání se vůbec nedá srovnávat s tím, jak ho přijímají māyāvādī. Caitanya Mahāprabhu chtěl po přijetí sannyāsu dojít do Vrindávanu. Nebyl jako māyāvādští sannyāsī, kteří chtějí splynout s Absolutním. Pro vaiṣṇavu znamená sannyās úlevu od veškerých hmotných činností a plné oddání se transcendentální láskyplné službě Pánu. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255): anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ  /  nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe yuktaṁ vairāgyam ucyate. Pro vaiṣṇavu znamená stav odříkání zcela se vzdát připoutanosti k hmotným věcem a neustále se věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. Māyāvādští sannyāsī ale nevědí, jak vše zaměstnat ve službě Pánu, a protože nejsou vedeni k oddanosti, myslí si, že hmotné věci jsou nedotknutelné. Brahma satyaṁ jagan mithyā – māyāvādī si myslí, že tento svět je neskutečný, ale vaiṣṇavští sannyāsī si to nemyslí. Vaiṣṇavové říkají: „Proč by měl být svět neskutečný? Je reálný a je určený pro službu Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Pro vaiṣṇavského sannyāsīho znamená odříkání nepřijímat nic pro osobní smyslový požitek. Oddaná služba znamená využívat všeho k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Vypadá to, že Śrī Caitanya Mahāprabhu ve své transcendentální extázi zapomněl tři dny po sobě jíst. Potom Ho oklamal Nityānanda Prabhu, který říkal, že Ganga je Jamuna. A jelikož byl Pán v extázi z toho, že jde do Vrindávanu, potěšilo Ho, že vidí Jamunu, i když to ve skutečnosti byla Ganga. Takto byl po třech dnech Pán přiveden do domu Advaity Prabhua v Šántipuru, kde se také najedl. Po celou dobu, kterou tam strávil, se mohl vidět se svou matkou Śacīdevī a každou noc se věnoval společnému zpívání se všemi oddanými.

Śrī Caitanya Mahāprabhu si byl dobře vědom toho, že Jeho přijetí sannyāsu bylo pro Jeho matku jako rána bleskem. Nechal tedy svoji matku i oddané z Májápuru zavolat a Śrī Advaita Ācārya zařídil, aby se s Ním mohli naposledy po Jeho přijetí sannyāsu setkat. Když matka viděla Jeho čistě vyholenou hlavu, byla zdrcená. Jeho hlavu již nezdobily překrásné vlasy. Oddaní matku Śacī uklidnili a Pán Caitanya Mahāprabhu ji požádal, aby pro Něho uvařila, protože měl po třech dnech půstu velký hlad. Ona okamžitě souhlasila, na všechno ostatní zapomněla a vařila pro Śrī Caitanyu Mahāprabhua po všechny dny, co byla v domě Śrī Advaity Prabhua. Potom po několika dnech Śrī Caitanya Mahāprabhu požádal matku o svolení odejít do Džagannáth Purí. Na její žádost učinil po přijetí sannyāsu Džagannáth Purí svou základnou. Vše tak bylo urovnáno a s matčiným svolením se Śrī Caitanya Mahāprabhu vydal do Džagannáth Purí.

Tento Mādhava Purī je Mādhavendra Purī. Další Mādhava Purī je Mādhavācārya, který byl duchovním mistrem jednoho oddaného v linii Gadādhara Paṇḍita a který napsal knihu známou jako Śrī Maṅgala-bhāṣya. Mādhavācārya je však někdo jiný než Mādhavendra Purī, o kterém je zmínka v tomto verši.

Kṣīra-curī Gopīnātha přebývá v Remuně, ležící asi šest a půl kilometru od stanice Baléšvar na Severovýchodní dráze, původně známé jako Bengálská májápurská dráha. Tato stanice se nachází několik kilometrů od známého železničního uzlu Kargapur. Před časem byl tento chrám svěřen do péče Śyāmasundara Adhikārīho z Gópívallabhapuru, jenž leží na hranici okresu Médinípur. Śyāmasundara Adhikārī byl potomek Rasikānandy Murāriho, hlavního žáka Śyāmānandy Gosvāmīho.

Několik kilometrů před Džagannáth Purí se nachází malá stanice s názvem Sákši-gópál. Nedaleko této stanice je vesnice s názvem Satjavádí, kde stojí chrám Sākṣi-gopāla.

Toto posvátné místo leží v okrese Táňčavúr (Čittúr) v jižní Indii. Chrám Tirupati se nachází v údolí Vjénkatáčaly a přebývá v něm Božstvo Pána Rāmacandry. Na vrcholu Vjénkatáčaly stojí slavný chrám Śrī Bālājīho.

Chrám Ahovala se nachází v Dakšinátji v okrese Karnula regionu Sárbel. Lidé ze širokého okolí si tohoto slavného chrámu velmi cení. Stojí tam ještě osm dalších chrámů a všechny dohromady se nazývají Nava-nṛsiṁha-mandira. V těchto chrámech lze vidět mnoho příkladů úžasné architektury a ryteckých prací. Jak je však napsáno v místním zpravodaji Karṇula Manual, práce zůstala nedokončená.