V rámci stručného shrnutí posledních zábav Pána Caitanyi Mahāprabhua v této kapitole popíši Pánovu transcendentální extázi z odloučení od Kṛṣṇy, která vypadá jako šílenství.

Sláva Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi! Sláva Pánu Nityānandovi! Sláva Advaitacandrovi! Sláva všem oddaným Pána!

Během svých posledních dvanácti let Śrī Caitanya Mahāprabhu neustále projevoval všechny příznaky extáze v odloučení od Kṛṣṇy.

Mysl Śrī Caitanyi Mahāprabhua byla dnem i nocí prakticky ve stejném rozpoložení jako mysl Rādhārāṇī, když do Vrindávanu přijel Uddhava, aby se setkal s gopīmi.

Pán neustále projevoval stav mysli odrážející šílenství z odloučení. Zapomínání se bylo základem veškerých Jeho činností a Jeho řeči byly vždy pomatené.

Z kožních pórů po celém těle Mu vytékala krev a uvolnily se Mu všechny zuby. V jednom okamžiku celé Jeho tělo zhublo a vzápětí zase ztloustlo.

Malý pokoj, kam nevede chodba, se nazývá Gambhīrā. Śrī Caitanya Mahāprabhu bydlel v takovém pokojíku, ale nespal ani okamžik. Celou noc si odíral ústa a hlavu o zeď, z čehož měl tvář plnou šrámů.

I když byly troje dveře v domě vždy zamčené, Pán se přesto nějak dostal ven. Někdy Jej našli u Jagannāthova chrámu před bránou zvanou Simha-dvára a jindy spadl do moře.

Śrī Caitanya Mahāprabhu také rychle běhal po písečných dunách, které si pletl s Góvardhanem, a přitom hlasitě kvílel a naříkal.

Někdy si Śrī Caitanya Mahāprabhu pletl malé parky ve městě s Vrindávanem. Chodil do nich, tančil tam a zpíval a někdy v duchovní extázi upadal do bezvědomí.

Tyto neobyčejné tělesné proměny způsobené transcendentálními pocity se nemohou vyskytnout u nikoho jiného než u Pána, v jehož těle se všechny tyto proměny projevovaly.

Klouby na Jeho rukou a nohou se někdy oddělily až o dvacet centimetrů a zůstaly spojené pouze kůží.

Někdy se ruce, nohy a hlava Śrī Caitanyi Mahāprabhua stáhly do Jeho těla, jako když želva zatáhne své údy.

Takto Śrī Caitanya Mahāprabhu projevoval úžasné extatické příznaky. Jeho mysl se zdála být prázdná a z Jeho slov čišela pouze beznaděj a zklamání.

Stav své mysli vyjadřoval takto: „Kde je Pán Mého života, hrající na svou flétnu? Co mám teď dělat? Kam mám jít, abych našel syna Mahārāje Nandy?“

„S kým mám promluvit? Kdo pochopí Mé zklamání? Bez syna Nandy Mahārāje Mi puká srdce.“

Śrī Caitanya Mahāprabhu neustále projevoval zmatenost a naříkal v odloučení od Kṛṣṇy. Často přitom recitoval verše z divadelní hry Rāmānandy Rāye s názvem Jagannātha-vallabha-nāṭaka.

(Śrīmatī Rādhārāṇī naříkala:) „,Náš Kṛṣṇa si neuvědomuje, jaké utrpení Nám způsobují šrámy utržené při Našich milostných hrátkách. Láska Nás opravdu zneužila, protože neví, kde udeřit, a kde ne. Dokonce ani Amor neví, jak jsme zeslábly. Co mám všem říci? Problémy druhých nikdo nechápe. Skutečnost je taková, že nejsme pány svých životů, protože mládí zůstane dva nebo tři dny a brzy je s ním konec. Ó stvořiteli, jaký bude za těchto okolností Náš osud?̀“

(Śrīmatī Rādhārāṇī mluvila v nářku z odloučení od Kṛṣṇy takto:) „Ó, co mám říci o svém neštěstí? Když jsem potkala Kṛṣṇu, vyrašily Mé sklony milovat, ale Naše odloučení Mi způsobilo velký šok, který neustále přetrvává, jako kdybych trpěla nějakou nemocí. Jediný, kdo může tuto nemoc vyléčit, je samotný Kṛṣṇa, ale On se o tuto rašící rostlinku oddané služby nestará. Co mám říci o Kṛṣṇově chování? Navenek vypadá jako přitažlivý mladý milenec, ale v srdci je to velký podvodník, zběhlý v zabíjení žen druhých.“

(Śrīmatī Rādhārāṇī dále naříkala nad následky lásky ke Kṛṣṇovi:) „Moje drahá přítelkyně, nechápu zákony stvořitele. Milovala jsem Kṛṣṇu, abych získala štěstí, ale výsledek byl přesně opačný. Nyní se topím v oceánu utrpení. Jsem si jistá, že teď zemřu, protože Mi nezůstává žádná životní síla. Takový je stav Mé mysli.“

„Milostné vztahy jsou ve své podstatě velice prohnané. Začínají s nedostatečným poznáním, neberou v úvahu, zda je místo vhodné, nebo ne, a nedbají ani na výsledek. Kṛṣṇa, který je tak nemilosrdný, Mě spoutal na krku a rukou provazy svých dobrých vlastností a Já se nyní nedovedu vyprostit.“

„V Mých milostných vztazích hraje roli osoba jménem Madana. Má tyto vlastnosti: Nemá hrubé tělo, a přesto umí velmi dobře ubližovat druhým. Má pět šípů, které přikládá ke svému luku a střílí je do těl nevinných žen, ze kterých tak dělá mrzáky. Bylo by lepší, kdyby Mi bez otálení vzal život, ale to On neudělá. Jen Mi způsobuje bolest.“

„Písma říkají, že člověk nikdy nemůže vědět, jaké neštěstí cítí druhý. Co tedy mohu říci o svých drahých přítelkyních, jako je například Lalitā a ostatní? Ani ty Mé neštěstí nemohou pochopit. Jen Mi neustále říkají ,Milá přítelkyně, buď trpělivá,̀ a snaží se Mě tím uklidnit.“

„Já jim říkám: ,Mé drahé přítelkyně, vy po Mně chcete, abych byla trpělivá, a říkáte, že Kṛṣṇa je oceán milosti a že Mě někdy v budoucnosti přijme. Já vám však musím říci, že to Mě neuklidní. Život živé bytosti je tak pomíjivý – je jako voda na lotosovém listu. Kdo žije tak dlouho, aby mohl očekávat Kṛṣṇovu milost?̀“

„,Lidská bytost nežije déle než sto let. Musíte vzít také v úvahu, že mládí ženy, které je pro Kṛṣṇu jediným lákadlem, trvá pouhých několik dní.̀“

„,Pokud říkáte, že Kṛṣṇa je oceán plný transcendentálních vlastností, a proto ke Mně musí být jednoho dne milostivý, mohu k tomu říci pouze to, že je jako oheň, který svou oslnivou září přitahuje můry a pak je zabíjí. Takové jsou vlastnosti Kṛṣṇy. Ukáže Nám svoje transcendentální vlastnosti, připoutá k sobě Naši mysl a později Nás utopí v oceánu neštěstí, protože Nás opustí.̀“

Takto Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu naříkal v rozlehlém oceánu smutku, čímž otevíral dveře svého neštěstí. Zmítána vlnami extáze se Jeho mysl toulala transcendentálními náladami a On recitoval další verš (který zněl takto).

„,Mé drahé přítelkyně, pokud nesloužím transcendentální podobě, vlastnostem a zábavám Śrī Kṛṣṇy, jsou všechny Mé dny a všechny Mé smysly úplně k ničemu. Nyní zbytečně snáším tíhu svých smyslů, které jsou jako kamenné kvádry a suché dřevo. Nevím, jak dlouho budu schopna v tom pokračovat, aniž bych se musela stydět.̀“

„K čemu jsou oči toho, kdo nevidí Kṛṣṇovu tvář podobnou měsíci, která je rodištěm veškeré krásy a zdrojem nektarových písní Jeho flétny? Ať mu do hlavy blesk udeří! Na co má takové oči?“

„Moje drahé přítelkyně, prosím poslouchejte Mě. Ztratila jsem veškerou sílu, která Mi byla dána. Bez Kṛṣṇy jsou Moje tělo, vědomí, mysl i všechny smysly zbytečné.“

„Témata o Kṛṣṇovi jsou jako vlny nektaru. Pokud do něčího ucha nevstoupí tyto vlny nektaru, jeho ucho není o nic lepší než díra v rozbité lastuře. Takové ucho bylo stvořeno bezúčelně.“

„Nektar ze rtů Pána Kṛṣṇy a Jeho transcendentální vlastnosti a činnosti předčí chuť esence veškerého nektaru, a na vychutnávání tohoto nektaru není nic špatného. Ten, kdo ho neochutnal, měl zemřít hned po narození a jeho jazyk není o nic lepší než jazyk žáby.“

„Nosní dírky nejsou o nic lepší než kovářské měchy, pokud nepocítily vůni Kṛṣṇova těla, která je jako směs vůní pižma a modrého lotosu. Vůně Kṛṣṇova těla tuto směs ve skutečnosti překoná.“

„Kṛṣṇovy dlaně a chodidla jsou tak chladivé a příjemné, že se dají přirovnat jedině k záři miliónů měsíců. Ten, kdo se těchto rukou a nohou dotkl, zakusil účinek zázračného kamene. Ale ten, kdo se jich nedotkl, promarnil svůj život a jeho tělo je jako ze železa.“

Śrī Caitanya Mahāprabhu tímto způsobem naříkal a otevíral dveře zármutku ve svém srdci. Rozmrzelý, pokorný a zklamaný, s beznadějí v srdci znovu a znovu recitoval jeden verš.

„,Jestli se náhodou Mým očím objeví v cestě transcendentální podoba Kṛṣṇy, Moje zbité, zraněné srdce ukradne Amor, zosobněné štěstí. Jelikož jsem nemohla tuto překrásnou Kṛṣṇovu podobu zhlédnout ke své plné spokojenosti, ozdobím všechny fáze času mnoha klenoty, až Ho zase uvidím.̀“

„Kdykoliv jsem měla možnost vidět tvář Pána Kṛṣṇy a Jeho flétnu, dokonce i ve snu, objevili se přede Mnou dva nepřátelé. Byla to blaženost spolu s Amorem, a jelikož Mi ukradli mysl, nemohla jsem se na Kṛṣṇovu tvář dívat tak dlouho, aby Mé oči byly zcela spokojené.“

„Pokud snad nastane takový okamžik, kdy ještě jednou uvidím Kṛṣṇu, budu tyto vteřiny, okamžiky a hodiny uctívat květinovými girlandami a santálovou pastou a ozdobím je různými druhy drahokamů a ozdob.“

Najednou Śrī Caitanya Mahāprabhu nabyl znovu vnějšího vědomí a uviděl před sebou dvě osoby. Zeptal se jich: „Jsem při vědomí? Co se Mi to zdálo? Jaké bláznivé řeči jsem to vedl? Slyšeli jste nějaké projevy pokory?“

Śrī Caitanya Mahāprabhu pokračoval: „Moji drazí přátelé, jste pro Mě vším, a proto vám říkám, že nemám žádné bohatství lásky ke Kṛṣṇovi. Můj život je tedy ubohý. Moje údy a smysly jsou k ničemu.“

„Běda! Svarūpo Dāmodare a Rāyi Rāmānando, Moji přátelé, vy můžete prohlédnout Mé srdce. Až ho poznáte, řekněte Mi, jestli mám pravdu, nebo se mýlím. Vy to dokážete správně posoudit.“ Když Pán takto melancholicky promluvil, začal recitovat další verš.

„,Láska k Bohu prostá podvádění v tomto hmotném světě neexistuje. Pokud někde taková láska je, nemůže v ní nastat odloučení, protože jak by dotyčný mohl v odloučení žít?̀“

„Čistá láska ke Kṛṣṇovi v lidské společnosti neexistuje stejně jako zlato z řeky Jāmbū, protože kdyby tomu tak bylo, nemohlo by existovat odloučení. S pocity odloučení by totiž nikdo nemohl žít.“

Poté syn Śrīmatī Śacīmāty recitoval další úžasný verš a Rāmānanda Rāya a Svarūpa Dāmodara si ho vyslechli s napjatou pozorností. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: „Velmi se stydím odhalit činnosti svého srdce. Přesto nyní skoncuji se všemi formalitami a promluvím ze srdce. Poslouchejte prosím.“

„,Moji drazí přátelé, v Mém srdci není ani sebemenší náznak lásky k Bohu. Když Mě vidíte naříkat z odloučení, tak to se jen snažím předstírat své štěstí. Jelikož nevidím překrásnou tvář Kṛṣṇy hrajícího na flétnu, žiji svůj život dál jako nějaký hmyz – beze smyslu.̀“

„Láska ke Kṛṣṇovi je Mi ve skutečnosti velmi vzdálená. Vše, co dělám, je jenom ukázka falešné lásky k Bohu. Když Mě vidíte naříkat, tak to jen předstírám, jaké mám velké štěstí. Pochopte to prosím a vůbec o tom nepochybujte.“

„I když nevidím měsíci podobnou tvář Kṛṣṇy, jak hraje na svoji flétnu, i když nemám šanci se s Ním setkat, přesto se starám o své tělo. Tak působí chtíč. Takto pokračuji se svým životem, který je jako život mouchy.“

„Láska k Pánu Kṛṣṇovi je velice čistá, jako voda Gangy. Tato láska je oceánem nektaru. Tato čistá připoutanost neutají žádnou skvrnu, která by vypadala jako inkoustová skvrna na bílé látce.“

„Čistá láska ke Kṛṣṇovi je jako oceán štěstí. Podaří-li se někomu získat byť jen kapku, může se v ní utopit celý svět. Takovou lásku k Bohu není vhodné vyjadřovat, ale blázen přesto musí mluvit. I když však mluví, nikdo mu nevěří.“

Pán Caitanya se takto den za dnem nechával unášet svými extázemi, které projevoval před Svarūpou Dāmodarem a Rāmānandou Rāyem. Navenek to vypadalo, že velice trpí, jako kdyby byl otrávený jedem, ale v nitru zakoušel blaženost. Taková je povaha transcendentální lásky ke Kṛṣṇovi.

Ten, kdo tuto lásku k Bohu vychutnává, ji může přirovnat k horké cukrové třtině. Když ji žvýká, pálí ho v ústech, ale přesto se jí nedokáže vzdát. Stejně tak může ten, kdo má byť jen trochu lásky k Bohu, vnímat její mocné účinky. Dá se přirovnat jedině ke směsi nektaru s jedem.

Pán Caitanya Mahāprabhu řekl: „,Má drahá překrásná přítelkyně, když někdo rozvine lásku k Bohu – lásku ke Kṛṣṇovi, synovi Nandy Mahārāje, projeví se v jeho srdci všechny hořké i sladké vlivy této lásky. Tato láska k Bohu se projevuje dvěma způsoby. Její jedovatý účinek překoná i prudký a čerstvý hadí jed. Zároveň je v ní však transcendentální blaženost, která z ní vytéká a snižuje pýchu i hodnotu nektaru. Jinými slovy, láska ke Kṛṣṇovi je tak mocná, že přemáhá jak účinky hadího jedu, tak i štěstí z toho, když si člověk polévá hlavu nektarem. Lze u ní vnímat dvojí účinek, protože je zároveň jedovatá a zároveň nektarová.̀“

Kdykoliv Śrī Caitanya Mahāprabhu viděl Jagannātha společně s Balarāmou a Subhadrou, okamžitě si pomyslel, že dorazil na Kurukšétru, kde se všichni sešli. Považoval svůj život za úspěšný, protože spatřil Pána s lotosovýma očima, a pohled na Něho uklidňuje tělo, mysl i oči.

Pán vždy stál u Garuḍa-stambhy a díval se na Pána Jagannātha. Co říci o síle této lásky? Pod sloupem Garuḍa-stambha byla hluboká strouha plná Jeho slz.

Cestou z Jagannāthova chrámu domů si Śrī Caitanya Mahāprabhu často sedal na zem a kreslil po ní svými nehty. Tehdy byl velice mrzutý a naříkal: „Běda, kde je Vrindávan? Kde je Kṛṣṇa, syn krále pastevců? Kde je ta osoba hrající na flétnu?“

Śrī Caitanya Mahāprabhu naříkal: „Kde je Śrī Kṛṣṇa, jehož postava je prohnutá ve třech místech? Kde je sladká píseň Jeho flétny a břeh Jamuny? Kde je tanec rāsa? Kde je to tančení, zpěv a smích? Kde je Můj Pán, Madana-mohana, jenž okouzluje i Amora?“

Takto se probouzely různé extatické emoce a mysl Caitanyi Mahāprabhua se naplnila úzkostí. Ani na okamžik tomu neunikl. Jeho trpělivost kvůli intenzivním pocitům odloučení slábla, a tak začal recitovat různé verše.

„,Ó Můj pane, ó Nejvyšší Osobnosti Božství, ó příteli bezmocných! Jsi jediný oceán milosti! Jelikož jsem Tě nepotkal, Mé nepříznivé dny a noci začínají být nesnesitelné. Nevím, jak je přečkám.̀“

„Všechny tyto nepříznivé dny a noci neutíkají, protože jsem se s Tebou nesetkal. Není snadné přijít na to, jak strávit tento čas. Ty jsi však přítel bezmocných a oceán milosti. Nacházím se v zoufalé situaci, proto se Mi prosím zjev.“

Extatické pocity tak v Pánu probouzely neklid a Jeho mysl byla rozrušená. Nikdo nevěděl, jakým směrem se bude tato extáze ubírat. Mysl Pána Caitanyi byla spalována žárem, protože se nemohl setkat s Nejvyšší Osobností Božství, Pánem Kṛṣṇou. Začal se Kṛṣṇy ptát, jak se k Němu dostane.

„,Ó Kṛṣṇo, ó flétnisto, sladkost Tvého dětství je v těchto třech světech úžasná. Víš o Mém neklidu a Já vím o Tvém. Nikdo jiný o tom neví. Chtěl bych se někde v ústraní dívat na Tvou překrásnou, přitažlivou tvář. Jak toho ale mohu dosáhnout?̀“

„Můj drahý Kṛṣṇo, pouze My dva známe moc Tvých překrásných rysů a jaký neklid Mi způsobují. Jsem teď v takové situaci, že nevím, co mám dělat, ani kam mám jít. Kde Tě najdu? Prosím Tě, veď Mě.“

Různé druhy extáze vyvolaly protichůdné stavy mysli, což vyústilo ve velkou bitvu mezi těmito extázemi. Úzkost, bezmocnost, pokora, hněv a netrpělivost byly jako bojující vojáci a šílenství způsobené láskou k Bohu bylo příčinou.

Pánovo tělo bylo jako pole cukrové třtiny, do kterého vtrhli šílení sloni extáze. Ti mezi sebou bojovali a přitom zničili celé pole. V těle Pána se tak probudilo transcendentální šílenství a na mysli i na těle zakoušel bezmocnost. V tomto extatickém stavu Pán promluvil.

„,Ó Můj Pane! Ó nejdražší! Ó jediný příteli vesmíru! Ó Kṛṣṇo, ó neposedný, ó jediný oceáne milosti! Ó Můj Pane, ó Ty, který si Mě užíváš, ó Ty, který jsi drahý Mým očím! Běda, kdy se Mi zase ukážeš?̀“

Tyto symptomy šílenství sloužily jako podněty ke vzpomínání na Kṛṣṇu. Extatické rozpoložení probouzelo lásku, pohrdání, hanobení slovy, pýchu, poctu a nepřímou modlitbu. Śrī Kṛṣṇa tak byl někdy terčem pomluv a jindy byl ctěn.

(Śrī Caitanya Mahāprabhu oslovil Kṛṣṇu v náladě Rādhārāṇī:) „Můj drahý Pane, věnuješ se svým zábavám a všechny ženy ve vesmíru využíváš podle svého přání. Jsi ke Mně tak milostivý. Prosím obrať na Mě svou pozornost, když ses tu přede Mnou tak šťastně zjevil.“

„Můj drahý Pane, přitahuješ všechny ženy ve vesmíru, a když se objeví, o všechny se postaráš. Jsi Pán Kṛṣṇa a můžeš každého okouzlit, ale když se to vezme kolem a kolem, nejsi nic jiného než prostopášník. Kdo by Tě mohl mít v úctě?“

„Můj drahý Kṛṣṇo, Tvoje mysl je vždy neklidná. Nevydržíš na jednom místě, ale to není Tvoje chyba. Jsi ve skutečnosti oceán milosti a přítel Mého srdce. Nemám proto důvod se na Tebe zlobit.“

„Můj drahý Pane, jsi vládce a duše Vrindávanu. Laskavě Vrindávan osvoboď. Při všech našich činnostech nemáme žádný volný čas. Ty si Mě ve skutečnosti užíváš. Zjevil ses jen proto, abys Mě učinil šťastnou, což je jedna z činností, ve kterých jsi velmi zkušený.“

„Pán Kṛṣṇa vzal Moje slova jako urážky a opustil Mě. Vím, že je pryč, ale prosím vyslechni si Moje pochvalné modlitby: ,Jsi uspokojením pro Mé oči. Jsi Mé bohatství a Můj život. Prosím, ukaž se Mi ještě jednou.̀“

V těle Pána Caitanyi Mahāprabhua docházelo k různým proměnám: ke znehybnění, třesu, pocení, blednutí, pláči a zalykání hlasu. Jeho celé tělo tak bylo prostoupené transcendentální blažeností, což způsobilo, že se Caitanya Mahāprabhu někdy smál, někdy plakal, někdy tančil a někdy zpíval. Někdy vstal a běhal sem a tam a někdy upadl v bezvědomí na zem.

V takovém stavu bezvědomí Śrī Caitanya Mahāprabhu potkal Nejvyšší Osobnost Božství. Potom vstal a okamžitě mohutně zařval a hlasitě prohlásil: „Teď je tady Kṛṣṇa, velká osobnost.“ Caitanya Mahāprabhu se takto kvůli Kṛṣṇovým sladkým vlastnostem dopustil v mysli několika chyb. Recitováním následujícího verše se ujistil o Kṛṣṇově přítomnosti.

Śrī Caitanya Mahāprabhu oslovil gopī v náladě Śrīmatī Rādhārāṇī: „Mé drahé přítelkyně, kde je ten Kṛṣṇa, zosobněný Amor, který září jako kadambový květ, který je zosobněná sladkost, nektar pro Moje oči a mysl, který rozpouští vlasy gopī, je nejvyšším zdrojem transcendentální blaženosti a Mou duší? Zjevil se snad znovu Mým očím?“

Potom začal Śrī Caitanya Mahāprabhu mluvit takto: „Je zde snad osobně přítomný Amor se září a odleskem kadambového stromu? Je to snad ten, který je zosobněnou sladkostí, potěšením pro Mé oči a mysl, Mým životem? Zjevil se snad opravdu Mým očím Kṛṣṇa?“

Tak jako duchovní učitel trestá žáka a učí ho umění oddané služby, všechny extatické příznaky Pána Caitanyi Mahāprabhua – včetně beznaděje, smutku, pokory, neklidu, radosti, trpělivosti a hněvu – učily Jeho tělo a mysl. Tímto způsobem Śrī Caitanya Mahāprabhu trávil svůj čas.

Svůj čas také trávil čtením knih a zpíváním písní Caṇḍīdāse a Vidyāpatiho a posloucháním citátů z Jagannātha-vallabha-nāṭaky, Kṛṣṇa-karṇāmṛty a Gīta-govindy. Śrī Caitanya Mahāprabhu tak trávil své dny a noci radostným zpíváním a nasloucháním ve společnosti Svarūpy Dāmodara a Rāmānandy Rāye.

Pán Caitanya Mahāprabhu si užíval láskyplné rodičovské náklonnosti Paramānandy Purīho, přátelské náklonnosti Rāmānandy Rāye, ryzí služby Govindy a dalších, a nálad milostné lásky s Gadādharem, Jagadānandou a Svarūpou Dāmodarem. Śrī Caitanya Mahāprabhu si užíval všech těchto čtyř nálad a byl za to svým oddaným zavázán.

Līlāśuka (Bilvamaṅgala Ṭhākura) byl obyčejná lidská bytost, a přesto ve svém těle rozvinul mnoho extatických příznaků. Co je tedy tak úžasného na tom, že se projevují v těle Nejvyšší Osobnosti Božství? V extatické náladě milostné lásky byl Śrī Caitanya Mahāprabhu na nejvyšší úrovni, a tak byly na Jeho těle přirozeně viditelné všechny nespoutané extáze.

Během svých dřívějších zábav ve Vrindávanu si chtěl Pán Kṛṣṇa užít tří různých druhů extáze, ale nemohl je vychutnat, přestože se o to velice snažil. Tyto extáze jsou totiž výsadním právem Śrīmatī Rādhārāṇī. Aby je tedy mohl vychutnat, přijal Śrī Kṛṣṇa postavení Śrīmatī Rādhārāṇī v podobě Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Caitanya Mahāprabhu osobně vychutnával nálady lásky k Bohu, a takovým způsobem tomuto procesu učil své přímé žáky. Śrī Caitanya Mahāprabhu je bohatý kapitalista vlastnící zázračný kámen lásky k Bohu. Nebere v úvahu, kdo je, či není vhodný příjemce, a rozdává toto své bohatství každému. Je proto nejštědřejší ze všech.

Nikdo, dokonce ani Pán Brahmā, nemůže pochopit či ochutnat byť jen kapku z tohoto důvěrného oceánu extáze, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu ze své bezpříčinné milosti rozdával tuto lásku k Bohu po celém světě. Neexistuje proto štědřejší inkarnace, než je Śrī Caitanya Mahāprabhu. Není většího dárce. Kdo dokáže popsat Jeho transcendentální vlastnosti?

Tato témata by se neměla probírat veřejně, protože je nikdo nepochopí. Takové jsou úžasné zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tomu, kdo je schopen je pochopit, Śrī Caitanya Mahāprabhu prokazuje milost tím, že mu dává společnost služebníka svého služebníka.

Zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou ty nejskvostnější drahokamy. Ve svém skladu je opatroval Svarūpa Dāmodara Gosvāmī, který je vyložil Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu, a ten je zopakoval mně. V této knize, kterou věnuji všem oddaným, popisuji vše, co jsem vyslechl od Raghunātha dāse Gosvāmīho.

Pokud někdo říká, že je Śrī Caitanya-caritāmṛta plná sanskrtských veršů, a tudíž pro obyčejné lidi nesrozumitelná, moje odpověď zní, že vše, co jsem popsal, jsou zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua a že není možné, abych uspokojil každého.

V této Caitanya-caritāmṛtě není uveden žádný rozporuplný závěr, ani zde není brán ohled na něčí názory. Tuto knihu jsem napsal proto, abych popsal jednoduchou podstatu tak, jak jsem ji vyslechl od těch, kdo stojí výše než já. Kdybych bral ohledy na to, co se komu líbí, či nelíbí, nemohl bych psát tuto jednoduchou pravdu.

Pokud někdo ze začátku nerozumí, ale i tak pokračuje v opakovaném naslouchání, úžasné účinky zábav Pána Caitanyi probudí lásku ke Kṛṣṇovi. Postupně porozumí láskyplným vztahům mezi Kṛṣṇou, gopīmi a dalšími společníky z Vrindávanu. Všem se doporučuje stále pokračovat v naslouchání, protože to přináší nesmírný prospěch.

Kritikům, kteří říkají, že Śrī Caitanya-caritāmṛta je plná sanskrtských veršů, odpovídám, že to samé lze říci i o Śrīmad-Bhāgavatamu a jeho komentářích. Śrīmad-Bhāgavatam však chápou všichni, včetně pokročilých oddaných, kteří studují sanskrtské komentáře. Proč by tedy lidé neměli rozumět Caitanya-caritāmṛtě? Je v ní jen několik sanskrtských veršů, a ty jsou vysvětleny v bengálském lidovém nářečí. Co je na ní těžkého k pochopení?

Už jsem tedy uvedl stručný přehled všech skutečností a postav závěrečných zábav Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, ale toužím je popsat obšírně. Pokud zůstanu déle naživu a budu požehnán milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua, pokusím se je popsat ještě jednou a podrobněji.

Jsem již příliš starý a nemohoucí. Při psaní se mi třesou ruce, nic si nepamatuji a špatně vidím i slyším. Přesto však píši, a to je velký div.

V této kapitole jsem do určité míry popsal podstatu závěrečných zábav Pána Caitanyi. Pokud mezitím zemřu a nebudu je moci popsat podrobně, budou mít oddaní alespoň tento transcendentální poklad.

V této kapitole jsem krátce shrnul antya-līlu. Vše, co jsem nepopsal, popíši obšírně později. Budu-li milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua žít tolik dní, abych mohl naplnit své touhy, budu se těmto zábavám ještě plně věnovat.

Uctívám zde lotosové nohy všech oddaných, pokročilých i začátečníků. Prosím je všechny, aby se mnou byli spokojení. Jsem bez viny, protože zde píši pouze to, co jsem pochopil od Svarūpy Dāmodara, Rūpy Gosvāmīho a Raghunātha dāse Gosvāmīho. Nic jsem k jejich popisu nepřidal, ani jsem z něj nic neubral.

Podle systému parampary toužím přijmout prach z lotosových nohou Śrī Caitanyi Mahāprabhua, Nityānandy Prabhua, Advaity Prabhua a všech společníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jako jsou Svarūpa Dāmodara, Rūpa Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī a Raghunātha dāsa Gosvāmī. Přeji si přijmout prach z jejich lotosových nohou na svoji hlavu, a tak být požehnán jejich milostí.

Já, Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, se pokouším popsat jeden díl jedné kapky z jedné vlny v oceánu zábav Śrī Caitanyi Mahāprabhua, protože jsem k tomu dostal pokyn od výše zmíněných autorit a také od oddaných z Vrindávanu, zvláště od Haridāse, kněze Govindajīho.