Pánův pokus jít do Vrindávanu

Slova mahāprabhura mukhe, „z úst Śrī Caitanyi Mahāprabhua“, jsou významná, protože Śrī Caitanya Mahāprabhu tento příběh Mādhavendry Purīho slyšel nejdříve od svého duchovního mistra, Śrīpādy Īśvary Purīho. (Viz Madhya-līlā, kapitola čtvrtá, verš 18.) Pán tento příběh vyprávěl Nityānandovi Prabhuovi, Jagadānandovi Prabhuovi, Dāmodarovi Paṇḍitovi a Mukundovi dāsovi poté, co nějakou dobu pobývali v domě Śrī Advaity v Šántipuru. Když přišli do Gopīnāthova chrámu v Remuně, Pán popsal, jak Mādhavendra Purī instaloval Božstvo Gopāla i to, jak Gopīnātha ukradl svařené mléko. Díky této události se Pán Gopīnātha stal známý jako Kṣīracorā, zloděj svařeného mléka.

O těchto činnostech se dočtete ve verších 8–138 páté kapitoly Madhya-līly.

O místě Balagandi se hovoří v Madhya-līle 13.193.

Misí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je šířit jediný účinný lék pro tento pokleslý věk Kali – zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Śrī Caitanya Mahāprabhu sídlil v souladu s pokyny své matky v Džagannáth Purí a oddaní Ho chodili navštěvovat. Pán však chtěl, aby se toto poselství v Bengálsku šířilo velmi důkladně, a v Jeho nepřítomnosti tam nebyl nikdo další, kdo by toho byl schopen. Proto Pán požádal Nityānandu Prabhua, aby tam zůstal a šířil poselství vědomí Kṛṣṇy. Podobnými kazatelskými povinnostmi pověřil také Rūpu Gosvāmīho a Sanātanu Gosvāmīho. Zhlédnutí Pána Jagannātha sice každému přináší velký prospěch, ale Nityānanda Prabhu byl požádán, aby nechodil do Džagannáth Purí každý rok. Znamená to snad, že Pán odpíral Nityānandovi Prabhuovi tuto šťastnou příležitost? Ne. Věrný služebník Śrī Caitanyi Mahāprabhua musí vykonávat Jeho nařízení i na úkor cesty do Džagannáth Purí a zhlédnutí Pána Jagannātha. Vykonávat pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua je jinými slovy větší štěstí než uspokojovat svoje smysly díváním se na Pána Jagannātha.

Kázat učení Caitanyi Mahāprabhua je důležitější než pro svoje vlastní uspokojení zůstat ve Vrindávanu nebo v Džagannáth Purí. Misí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je šířit vědomí Kṛṣṇy, a Jeho upřímní oddaní proto musí plnit Jeho touhu.

Oddaní Pána Caitanyi musí kázat vědomí Kṛṣṇy v každé vesnici a každém městě na světě. To Pána uspokojí. Nikdo by neměl jednat náladově pro své vlastní uspokojení. Toto nařízení sestupuje skrze paramparu a duchovní mistr je představuje svému žákovi, aby i ten mohl šířit poselství Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Povinností každého žáka je plnit pokyn pravého duchovního mistra a šířit poselství Pána Caitanyi po celém světě.

Misí Pána Caitanyi je osvobodit pokleslé duše tohoto věku. V tomto věku Kali je prakticky sto procent populace pokleslé. Śrī Caitanya Mahāprabhu jistě osvobodil mnoho pokleslých duší, ale Jeho žáci většinou pocházeli z vyšších vrstev společnosti. Osvobodil například Śrīlu Rūpu Gosvāmīho, Sanātanu Gosvāmīho, Sārvabhaumu Bhaṭṭācāryu a mnoho dalších, kteří byli společensky na výši, ale z duchovního pohledu pokleslí. Śrīla Rūpa a Sanātana Gosvāmī sloužili ve vládě, Sārvabhauma Bhaṭṭācārya byl největším učencem Indie a Prakāśānanda Sarasvatī byl vůdcem mnoha tisíců māyāvādských sannyāsīch. Osoby, jako byli Jagāi a Mādhāi, však získaly osvobození od Śrīly Nityānandy Prabhua. Proto Pán Caitanya říká: āmāra`duṣkara' karma, tomā haite haye. Jagāi a Mādhāi byli osvobozeni výhradně milostí Nityānandy Prabhua. Když Nityānandu Prabhua zranili, Pán Caitanya se rozzlobil a rozhodl se, že je zabije svou Sudarśana cakrou, ale Nityānanda Prabhu je před Pánovým hněvem zachránil a osvobodil je. Ve své inkarnaci jako Gaura-Nitāi Pán démony nemá zabíjet, ale má je osvobozovat kázáním vědomí Kṛṣṇy. V případě Jagāie a Mādhāie byl Śrī Caitanya Mahāprabhu tak rozzlobený, že by je okamžitě zabil, ale Nityānanda Prabhu byl tak milostivý, že je nejenom zachránil před smrtí, ale ještě je povýšil na transcendentální úroveň. To, co nemohl udělat Śrī Caitanya Mahāprabhu, tedy vykonal Nityānanda Prabhu.

Platí také, že ten, kdo je věrný službě Gaurovi a Nitāiovi v učednické posloupnosti, může předčít dokonce i službu Nityānandy Prabhua. Tak to chodí v učednické posloupnosti. Nityānanda Prabhu vysvobodil Jagāie a Mādhāie, ale služebník Nityānandy Prabhua může Jeho milostí vysvobodit mnoho tisíců takových Jagāiů a Mādhāiů. To je zvláštní požehnání učednické posloupnosti. Ten, kdo náleží do učednické posloupnosti, může být rozpoznán podle výsledků svých činností. V případě činností Pána a Jeho oddaných to platí vždy. Pán Śiva proto říká:

„Ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Viṣṇua a ještě lepší než to je uctívání Jeho oddaného, vaiṣṇavy.“ (Padma Purāṇa)

Milostí Viṣṇua může vaiṣṇava vykonat lepší službu než Viṣṇu; to je zvláštní výsada vaiṣṇavy. Pán chce ve skutečnosti vidět, že Jeho služebníci konají slavnější činy než On sám. Například na Kuruovském bitevním poli Śrī Kṛṣṇa pobízel Arjunu k boji, protože tam podle Kṛṣṇova plánu měli všichni bojovníci zemřít. Kṛṣṇa však nechtěl připsat zásluhy sobě, ale Arjunovi. Žádal ho proto, aby bojoval a získal tak slávu.

„Proto povstaň, připrav se k boji a získej slávu. Poraž své nepřátele a užívej si vzkvétajícího království. Již jsem zařídil, aby zemřeli, a ty, ó Savyasācī, můžeš být jen pouhým nástrojem v boji.“ (Gītā 11.33)

Nejvyšší Osobnost Božství tak přenechává zásluhy oddanému, který dokonale vykoná jakýkoliv těžký úkol. Dalším příkladem je Hanumānjī neboli Vajrāṅgajī, služebník Pána Rāmacandry. Byl to právě Hanumānjī, kdo se jedním skokem z břehu Bhárata-varši přenesl přes moře na pobřeží Lanky. Když se tam rozhodl jít Pán Rāmacandra, vydláždil si cestu kameny, které však díky Jeho milosti plavaly na mořské hladině. Pokud budeme plnit pokyny Śrī Caitanyi Mahāprabhua a následovat příklad Śrī Nityānandy Prabhua, bude se toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy šířit a kazatelé, kteří budou zůstávat věrní službě Pánu, budou schopni plnit ještě těžší úkoly.

Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye. Pán Brahmā je první živou bytostí v tomto vesmíru a také jeho stvořitelem. Jak je to možné? I když je první živou bytostí, nepatří do kategorie viṣṇu-tattva, ale jīva-tattva. Milostí Pána, který ho poučil ze srdce (tene brahma hṛdā), však mohl Pán Brahmā stvořit obrovský vesmír. Opravdu čisté oddané Pán vede ze srdce, kde je vždy přítomný. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati (Gītā 18.61). Pokud živá bytost následuje pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství, může Pánovou milostí vykonat i ty nejtěžší úkoly, přestože je nepatrným stvořením. Pán Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītě (10.10):

„Těm, kteří Mi neustále s láskou slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.“

Pro čistého oddaného není nic nemožné, protože jedná podle pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství. Čistý oddaný může díky Pánově nepochopitelné energii provádět činy, které je údajně velmi těžké vykonat. Může dělat věci, které předtím neudělal ani samotný Pán. Proto Nityānanda Prabhu řekl Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi: ye karāha, sei kari, nāhika niyama – „Nevím, podle jaké usměrňující zásady tyto úžasné činnosti vykonávám, ale jedno vím jistě: udělám vše, co si budeš přát.“ I když chce Pán veškeré zásluhy připsat svému oddanému, ten si je nikdy nepřisvojuje, protože jedná výhradně pod Pánovým vedením. A tak veškeré zásluhy připadnou Pánu. Taková je povaha vztahu mezi Pánem a Jeho oddaným. Pán chce připsat veškeré zásluhy svému služebníkovi, ale služebník si žádné zásluhy nepřisvojuje, protože ví, že vše koná Pán.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že každý vaiṣṇava, který neustále zpívá svaté jméno Pána, by měl být brán tak, že dosáhl druhého stupně vaiṣṇavismu. Takový oddaný stojí výš než vaiṣṇava začátečník, který se právě naučil zpívat svaté jméno Pána. Začátečník se pouze snaží pronášet svaté jméno, kdežto pokročilý oddaný je na zpívání zvyklý a nachází v něm potěšení. Takový pokročilý oddaný se nazývá madhyama-bhāgavata, což vyjadřuje, že dosáhl střední úrovně mezi začátečníkem a dokonalým oddaným. Na střední úrovni se oddaný obvykle stává kazatelem. Začínající oddaný nebo obyčejný člověk by měl madhyama-bhāgavatu, který je zprostředkujícím médiem, uctívat.

Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtě (5) říká: praṇatibhiś ca bhajantam īśam. To znamená, že oddaní madhyama-adhikārī by si měli navzájem skládat poklony.

Slovo nirantara znamená „bez ustání, nepřetržitě, stále“ a v tomto verši je velmi důležité. Slovo antara znamená „interval“. Pokud má někdo vedle touhy konat oddanou službu ještě jiné touhy – jinými slovy, někdy se věnuje oddané službě a někdy se snaží o smyslový požitek – jeho služba je přerušovaná. Čistý oddaný by proto neměl toužit po ničem jiném než po službě Kṛṣṇovi. Měl by být povznesen nad plodonosné činnosti či spekulativní poznání. Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

To je úroveň čisté oddané služby. Oddaný by neměl být motivován plodonosnou činností nebo mentální spekulací, ale pouze příznivým způsobem sloužit Kṛṣṇovi. To je prvotřídní oddanost.

Další význam slova antara je „toto tělo“. Tělo je při seberealizaci překážkou, protože se neustále věnuje smyslovému požitku. Antara také znamená „peníze“. Pokud se peníze nepoužívají ve službě Kṛṣṇovi, jsou také překážkou. Antara také znamená janatā, „lidé“. Společnost obyčejných lidí může zničit zásady oddané služby. Antara může znamenat i „chamtivost“ – chamtivost získávat více peněz nebo si více užívat. Nakonec může také slovo antara znamenat „ateistické myšlenky“, jako považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či zlata. To vše jsou překážky. Božstvo v chrámu není hmotné, je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Také je překážkou považovat duchovního mistra za obyčejnou lidskou bytost (guruṣu nara-matiḥ), nebo vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty či národa. Vaiṣṇava by neměl být považován za hmotného. Caraṇāmṛta by neměla být považována za obyčejnou vodu na pití a svaté jméno Pána by nemělo být považováno za obyčejnou zvukovou vibraci. Ani na Pána Kṛṣṇu bychom neměli pohlížet jako na obyčejnou lidskou bytost, protože je původem všech viṣṇu-tattev, a neměl by být považován ani za poloboha. Zaměňování duchovního s hmotným způsobuje, že člověk vidí transcendenci jako něco hmotného a světské věci jako duchovní. To vše je způsobeno nedostatečným poznáním. Nikdo by neměl považovat Pána Viṣṇua a věci, které s Ním souvisí, za navzájem oddělené. To vše jsou přestupky.

Ve své knize Bhakti-sandarbha (265) Śrīla Jīva Gosvāmī píše: nāmaikaṁ yasya vāci smaraṇa-patha-gatam ity-ādau deha-draviṇādi-nimittaka-̀pāṣaṇḍa'-śabdena ca daśa aparādhā lakṣyante, pāṣaṇḍa-mayatvāt teṣām. „Ve verši začínajícím slovy nāmaikaṁ yasya nacházíme slovo pāṣaṇḍa (,bezbožnost̀), které doslova znamená zneužití těla či majetku, ale zde naznačuje deset přestupků proti Pánovu svatému jménu, protože každý z nich vede k tomuto bezbožnému jednání.“

Māyāvādī se kvůli svému ubohému poznání dívají na Viṣṇua a vaiṣṇavy nedokonale, což je odsouzeno. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.46) je vaiṣṇava na střední úrovni popsán takto:

„Vaiṣṇava na středním stupni má milovat Boha, přátelit se s oddanými, poučovat nevinné a zavrhovat závistivé.“ Toto jsou čtyři způsoby jednání vaiṣṇavy na prostřední úrovni. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.64) je Śrī Sanātana Gosvāmī poučen takto:

„Ten, kdo má víru, je vhodným uchazečem o oddanou službu. Podle stupně víry v oddanou službu je prvotřídním, druhotřídním nebo začínajícím vaiṣṇavou.“

„Ten, kdo dosáhl středního stupně, není příliš pokročilý v poznání śāster, ale má pevnou víru v Pána. Taková požehnaná osoba je na prostřední úrovni.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.67)

„Náklonnost k Bohu a láska k Němu jsou konečným cílem oddané služby. Míra této náklonnosti a lásky rozlišuje různé úrovně oddanosti – začátečnickou, prostřední a dokonalou.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.71) Středního oddaného velmi přitahuje zpívání svatého jména a díky němu je povýšen na úroveň lásky. Pokud někdo zpívá svaté jméno Pána s velkou připoutaností, může porozumět svému postavení věčného služebníka svého duchovního mistra, ostatních vaiṣṇavů a samotného Kṛṣṇy. Na středním stupni se tak vaiṣṇava považuje za kṛṣṇa-dāse, služebníka Kṛṣṇy. Nevinným začátečníkům proto káže vědomí Kṛṣṇy a zdůrazňuje důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Oddaný na středním stupni dokáže rozpoznat neoddaného nebo motivovaného oddaného. Motivovaný oddaný nebo neoddaný jsou na hmotné úrovni a říká se jim prākṛta. Oddaný na středním stupni se s takovými materialisty nesdružuje. Chápe však, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a vše, co se k Němu vztahuje, je na stejné transcendentální úrovni. Nic z toho není světské.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že pokud si člověk při pohledu na nějakého vaiṣṇavu okamžitě vzpomene na svaté jméno Kṛṣṇy, měl by být takový vaiṣṇava považován za mahā-bhāgavatu, prvotřídního oddaného. Takový vaiṣṇava si je vždy vědom své povinnosti ve vědomí Kṛṣṇy a je osvícený seberealizací. Neustále cítí lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, a tato láska je prostá jakýchkoliv příměsí. Díky ní je neustále otevřený transcendentální realizaci. Protože ví, že vědomí Kṛṣṇy je základem poznání a jednání, vidí vše ve spojení s Kṛṣṇou. Taková osoba dokáže zpívat svaté jméno Kṛṣṇy dokonale. Tento mahā-bhāgavata vaiṣṇava svým transcendentálním zrakem vidí, kdo spí očarován māyou, a snaží se probouzet spící podmíněné bytosti šířením poznání o vědomí Kṛṣṇy. Otvírá oči, které jsou zavřené zapomenutím na Kṛṣṇu, čímž je živá bytost osvobozena od otupělosti hmotné energie a plně zapojena do služby Pánu. Vaiṣṇava na úrovni madhyama-adhikārī dokáže druhé probudit k vědomí Kṛṣṇy a zaměstnat je povinnostmi, které jim pomohou dělat pokrok. Ve verši 279 šesté kapitoly Madhya-līly Caitanya-caritāmṛty je proto řečeno:

„Hodnota zázračného kamene se nepozná, dokud nepromění železo ve zlato.“ Je třeba soudit podle činů, ne podle slibů. Mahā-bhāgavata dokáže živou bytost přivést od odporného materialistického života ke službě Pánu. Podle toho se pozná mahā-bhāgavata. I když pro mahā-bhāgavatu není kázání určeno, může sestoupit na úroveň madhyama-bhāgavaty, aby obracel druhé na vaiṣṇavismus. Mahā-bhāgavata je ve skutečnosti plně způsobilý kázat vědomí Kṛṣṇy, ale nerozlišuje, kde vědomí Kṛṣṇy šířit, a kde ne. Myslí si, že každý je schopný přijmout vědomí Kṛṣṇy, pokud dostane šanci. Začátečník a oddaný na prostřední úrovni by měli vždy dychtit naslouchat mahā-bhāgavatovi a ve všech ohledech mu sloužit. Začátečník a oddaný na prostřední úrovni se mohou postupně povýšit na úroveň uttama-adhikārī a stát se prvotřídními oddanými. Znaky prvotřídního oddaného uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.45):

„Nejpokročilejší oddaný vidí ve všem duši všech duší, Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu. Vidí proto vše ve vztahu k Nejvyššímu Pánu a chápe, že vše, co existuje, se věčně nachází v Pánu.“

Pán během svého učení Sanātany Gosvāmīho dále řekl:

„Ten, kdo je znalcem védské literatury a má plnou víru v Nejvyššího Pána, je uttama-adhikārī, prvotřídní vaiṣṇava, nejvyšší vaiṣṇava schopný osvobodit celý svět a obrátit každého k vědomí Kṛṣṇy.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.65) Mahā-bhāgavata vidí s velkou láskou a náklonností Nejvyšší Osobnost Božství, oddanou službu a oddaného. Nevidí nic než Kṛṣṇu, vědomí Kṛṣṇy a Kṛṣṇovy oddané. Mahā-bhāgavata ví, že každý je různými způsoby zaměstnán službou Pánu. Sestupuje proto na střední úroveň, aby všechny povýšil na úroveň vědomí Kṛṣṇy.

Na začátku zimy se slaví Oḍana-ṣaṣṭhī. Tento obřad je znamením, že od toho dne by měl Pán Jagannātha dostávat zimní přehoz. Tento přehoz se kupuje přímo u tkalce. Podle arcana-mārgy se má látka nejdříve vyprat, aby se zbavila veškerého škrobu, a potom se s ní může Pán zahalit. Puṇḍarīka Vidyānidhi viděl, že kněz látku před zahalením Pána Jagannātha nevypral, a protože chtěl na oddaných najít nějakou chybu, rozhořčilo ho to.

Bhavánípurem se prochází cestou na známé místo Džánkádei-pur neboli Džánakídéví-pur.