Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Madhya 16.72

Verš

“kṛṣṇa-nāma nirantara yāṅhāra vadane
sei vaiṣṇava-śreṣṭha, bhaja tāṅhāra caraṇe

Synonyma

kṛṣṇa-nāma — svaté jméno Pána Kṛṣṇy; nirantara — bez přestání; yāṅhāra — jehož; vadane — v ústech; sei — taková osoba; vaiṣṇava-śreṣṭha — prvotřídní vaiṣṇava; bhaja — uctívej; tāṅhāra caraṇe — jeho lotosové nohy.

Překlad

„Ten, kdo neustále zpívá Pánovo svaté jméno, má být považován za prvotřídního vaiṣṇavu a tvou povinností je sloužit jeho lotosovým nohám.“

Význam

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že každý vaiṣṇava, který neustále zpívá svaté jméno Pána, by měl být brán tak, že dosáhl druhého stupně vaiṣṇavismu. Takový oddaný stojí výš než vaiṣṇava začátečník, který se právě naučil zpívat svaté jméno Pána. Začátečník se pouze snaží pronášet svaté jméno, kdežto pokročilý oddaný je na zpívání zvyklý a nachází v něm potěšení. Takový pokročilý oddaný se nazývá madhyama-bhāgavata, což vyjadřuje, že dosáhl střední úrovně mezi začátečníkem a dokonalým oddaným. Na střední úrovni se oddaný obvykle stává kazatelem. Začínající oddaný nebo obyčejný člověk by měl madhyama-bhāgavatu, který je zprostředkujícím médiem, uctívat.

Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtě (5) říká: praṇatibhiś ca bhajantam īśam. To znamená, že oddaní madhyama-adhikārī by si měli navzájem skládat poklony.

Slovo nirantara znamená „bez ustání, nepřetržitě, stále“ a v tomto verši je velmi důležité. Slovo antara znamená „interval“. Pokud má někdo vedle touhy konat oddanou službu ještě jiné touhy – jinými slovy, někdy se věnuje oddané službě a někdy se snaží o smyslový požitek – jeho služba je přerušovaná. Čistý oddaný by proto neměl toužit po ničem jiném než po službě Kṛṣṇovi. Měl by být povznesen nad plodonosné činnosti či spekulativní poznání. Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:

anyābhilāṣitā-śūnyaṁ
jñāna-karmādy-anāvṛtam
ānukūlyena kṛṣṇānu-
śīlanaṁ bhaktir uttamā

To je úroveň čisté oddané služby. Oddaný by neměl být motivován plodonosnou činností nebo mentální spekulací, ale pouze příznivým způsobem sloužit Kṛṣṇovi. To je prvotřídní oddanost.

Další význam slova antara je „toto tělo“. Tělo je při seberealizaci překážkou, protože se neustále věnuje smyslovému požitku. Antara také znamená „peníze“. Pokud se peníze nepoužívají ve službě Kṛṣṇovi, jsou také překážkou. Antara také znamená janatā, „lidé“. Společnost obyčejných lidí může zničit zásady oddané služby. Antara může znamenat i „chamtivost“ – chamtivost získávat více peněz nebo si více užívat. Nakonec může také slovo antara znamenat „ateistické myšlenky“, jako považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či zlata. To vše jsou překážky. Božstvo v chrámu není hmotné, je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Také je překážkou považovat duchovního mistra za obyčejnou lidskou bytost (guruṣu nara-matiḥ), nebo vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty či národa. Vaiṣṇava by neměl být považován za hmotného. Caraṇāmṛta by neměla být považována za obyčejnou vodu na pití a svaté jméno Pána by nemělo být považováno za obyčejnou zvukovou vibraci. Ani na Pána Kṛṣṇu bychom neměli pohlížet jako na obyčejnou lidskou bytost, protože je původem všech viṣṇu-tattev, a neměl by být považován ani za poloboha. Zaměňování duchovního s hmotným způsobuje, že člověk vidí transcendenci jako něco hmotného a světské věci jako duchovní. To vše je způsobeno nedostatečným poznáním. Nikdo by neměl považovat Pána Viṣṇua a věci, které s Ním souvisí, za navzájem oddělené. To vše jsou přestupky.

Ve své knize Bhakti-sandarbha (265) Śrīla Jīva Gosvāmī píše: nāmaikaṁ yasya vāci smaraṇa-patha-gatam ity-ādau deha-draviṇādi-nimittaka-̀pāṣaṇḍa'-śabdena ca daśa aparādhā lakṣyante, pāṣaṇḍa-mayatvāt teṣām. „Ve verši začínajícím slovy nāmaikaṁ yasya nacházíme slovo pāṣaṇḍa (,bezbožnost̀), které doslova znamená zneužití těla či majetku, ale zde naznačuje deset přestupků proti Pánovu svatému jménu, protože každý z nich vede k tomuto bezbožnému jednání.“

Māyāvādī se kvůli svému ubohému poznání dívají na Viṣṇua a vaiṣṇavy nedokonale, což je odsouzeno. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.46) je vaiṣṇava na střední úrovni popsán takto:

īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ

„Vaiṣṇava na středním stupni má milovat Boha, přátelit se s oddanými, poučovat nevinné a zavrhovat závistivé.“ Toto jsou čtyři způsoby jednání vaiṣṇavy na prostřední úrovni. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.64) je Śrī Sanātana Gosvāmī poučen takto:

śraddhāvān jana haya bhakti-adhikārī
̀uttama',`madhyama',`kaniṣṭha' — śraddhā-anusārī

„Ten, kdo má víru, je vhodným uchazečem o oddanou službu. Podle stupně víry v oddanou službu je prvotřídním, druhotřídním nebo začínajícím vaiṣṇavou.“

śāstra-yukti nāhi jāne dṛḍha, śraddhāvān
̀madhyama-adhikārī' sei mahā-bhāgyavān

„Ten, kdo dosáhl středního stupně, není příliš pokročilý v poznání śāster, ale má pevnou víru v Pána. Taková požehnaná osoba je na prostřední úrovni.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.67)

rati-prema-tāratamye bhakta — taratama

„Náklonnost k Bohu a láska k Němu jsou konečným cílem oddané služby. Míra této náklonnosti a lásky rozlišuje různé úrovně oddanosti – začátečnickou, prostřední a dokonalou.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.71) Středního oddaného velmi přitahuje zpívání svatého jména a díky němu je povýšen na úroveň lásky. Pokud někdo zpívá svaté jméno Pána s velkou připoutaností, může porozumět svému postavení věčného služebníka svého duchovního mistra, ostatních vaiṣṇavů a samotného Kṛṣṇy. Na středním stupni se tak vaiṣṇava považuje za kṛṣṇa-dāse, služebníka Kṛṣṇy. Nevinným začátečníkům proto káže vědomí Kṛṣṇy a zdůrazňuje důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Oddaný na středním stupni dokáže rozpoznat neoddaného nebo motivovaného oddaného. Motivovaný oddaný nebo neoddaný jsou na hmotné úrovni a říká se jim prākṛta. Oddaný na středním stupni se s takovými materialisty nesdružuje. Chápe však, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a vše, co se k Němu vztahuje, je na stejné transcendentální úrovni. Nic z toho není světské.