Extatické projevy Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua

V této druhé kapitole jsou obecně popsány činnosti Pána Caitanyi poté, co přijal sannyās. Śrī Caitanya Mahāprabhu je zde označen jako gaura neboli světlé pleti. Kṛṣṇa je obecně známý jako načernalý. Když se však pohrouží do myšlenek na gopī, které mají všechny světlou pleť, sám také zesvětlá. Obzvláště Śrī Caitanya Mahāprabhu pociťoval nesmírně hluboké odloučení od Kṛṣṇy, jako milenec zkroušený odloučením od své milé. Tyto pocity, které Śrī Caitanya Mahāprabhu projevoval téměř dvanáct let na konci svých zábav, jsou stručně vylíčeny v této druhé kapitole Madhya-līly.

Díky větru, který vál od moře, tvořil písek občas duny. Těmto písečným dunám se říká caṭaka parvata. Pán je však neviděl jako obyčejné kopce písku, ale pletl si je s kopcem Góvardhanem. Někdy k nim běžel velkou rychlostí s hlasitým nářkem, čímž vyjadřoval stav mysli Rādhārāṇī. Tak byl Caitanya Mahāprabhu pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu a Jeho zábavy. Stav Jeho mysli Mu navozoval atmosféru Vrindávanu a kopce Góvardhanu, a tak prožíval transcendentální blaženost odloučení a setkání.

Extatické proměny těla popsané v tak vznešených textech, jako je třeba Bhakti-rasāmṛta-sindhu, nejsou v tomto hmotném světě téměř vidět. Všechny tyto příznaky však byly dokonale přítomné v těle Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tyto příznaky svědčí o mahābhāvě neboli nejvyšším stupni extáze. Sahajiyové se někdy snaží tyto příznaky uměle napodobovat, ale zkušení oddaní takové napodobování okamžitě zavrhnou. Autor zde přiznává, že tyto projevy nelze nalézt jinde než v těle Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Tento verš je z Jagannātha-vallabha-nāṭaky (3.9) od Rāmānandy Rāye.

Kṛṣṇova měsíci podobná tvář je zdrojem nektarových písní a sídlem Jeho flétny. Je také kořenem veškeré tělesné krásy. Gopī si myslí, že když se jejich oči nedívají na Kṛṣṇovu překrásnou tvář, bylo by lepší, kdyby do nich udeřil blesk. Dívat se na cokoliv jiného než na Kṛṣṇu je pro gopī nezajímavé a ve skutečnosti odporné. Nikdy je nepotěší pohled na cokoliv jiného než na Kṛṣṇu. Pro jejich oči je jedinou útěchou překrásná měsíci podobná tvář Kṛṣṇy, který je uctívaným objektem všech smyslů. Když nemohou vidět Kṛṣṇovu překrásnou tvář, připadá jim všechno prázdné a přejí si, aby do nich uhodil blesk. Nevidí žádný důvod ponechávat si dále oči, když nemohou vidět Kṛṣṇovu krásu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti cituje následující verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.17–24):

„Slunce zkracuje svými východy a západy život každého vyjma těch, kdo tráví svůj čas rozhovory o všedobré Osobnosti Božství. Cožpak stromy nežijí a kovářské měchy nedýchají? Což zvířata všude kolem nás nejedí a nevypouštějí semeno? Lidé, kteří jsou jako psi, prasata, velbloudi a osli, vychvalují ty, kdo se vyhýbají naslouchání o transcendentálních zábavách Pána Śrī Kṛṣṇy, jenž osvobozuje od všeho zla. O tom, kdo nikdy nenaslouchal poselství o udatnosti a podivuhodném jednání Osobnosti Božství a nikdy nezpíval nahlas vhodné písně o Pánu, by se mělo vědět, že jeho uši jsou jako hadí nory a jeho jazyk se podobá jazyku žab. I když může být horní část těla korunována hedvábným turbanem, je to jen těžké břímě, pokud se neklaní před Osobností Božství, dárcem mukti (osvobození). I ruce mohou být ozdobené třpytivými náramky, ale pokud neslouží Osobnosti Božství Harimu, jsou jako ruce mrtvého člověka. Oči, které se nedívají na symbolická zastoupení Osobnosti Božství Viṣṇua (na Jeho podoby, jména, vlastnosti atd.), jsou jako oka na pavích perech a nohy, které nechodí na svatá místa (kde se vzpomíná na Pána), jsou jako kmeny stromů. Ten, kdo nikdy na svou hlavu nepřijal prach z nohou čistého oddaného Pána, je jistě jen mrtvým tělem. A ten, kdo nikdy nepocítil vůni lístků tulasī z lotosových nohou Pána, je také mrtvola, i když ještě dýchá. Srdce, které se ani při soustředěném zpívání svatého jména Pána nezmění a necítí extázi, kdy se oči naplní slzami a ježí se chlupy na těle, je jistě z ocele.“

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je slovo dainya (pokora) vysvětleno takto: „Když se spojí pocity neštěstí, strachu a provinilosti za ublížení, člověk se cítí podřadný. Tento pocit podřadnosti se nazývá dīnatā neboli pokora. Pod jejím vlivem si člověk připadá fyzicky nečinný, omlouvá se a jeho vědomí je rozrušené. Jeho mysl je také neklidná a je vidět i mnoho dalších příznaků.“ Slovo nirveda je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu také vysvětleno: „Pokud člověk nesplní svoje povinnosti, může cítit neštěstí a osamění, ale také žárlivost a nářek. Výsledná beznaděj se nazývá nirveda. Člověku zachvácenému takovou bezmocností se hlavou honí různé myšlenky, tečou mu slzy, ztrácí tělesnou barvu, je pokořený a těžce dýchá.“ Také slovo viṣāda je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu vysvětleno: „Když se člověku nepodaří dosáhnout vytouženého životního cíle a lituje všech svých přestupků, jedná se o stav lítosti zvaný viṣāda.“ Vysvětleny jsou také příznaky stavu avasāda: „Člověk dychtí vrátit se do původního stavu a ptá se, jak toho dosáhnout. Je zadumaný, těžce dýchá, pláče a naříká a také se mění barva jeho těla a má sucho na jazyku.“

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je zmíněno třicet tři takových ničivých příznaků. Jsou vyjádřeny slovy, obočím a očima. Říká se jim vyabhicārī bhāva neboli ničivá extáze. Pokud trvají, nazývají se někdy sañcārī neboli trvalá extáze.

Tento verš vyslovila Śrīmatī Rādhārāṇī v Jagannātha-vallabha-nāṭace (3.11) od Rāmānandy Rāye.

Když takto Śrī Caitanya Mahāprabhu v extázi hovořil, uviděl před sebou dvě osoby. Jednou byl Jeho tajemník Svarūpa Dāmodara a druhou byl Rāya Rāmānanda. Poté, co se probral k vnějšímu vědomí, uviděl je před sebou, a přestože ještě mluvil v extázi Śrīmatī Rādhārāṇī, začal se okamžitě ptát, zda je stále tím samým Śrī Caitanyou Mahāprabhuem.

Tento verš je napsán v lidovém jazyce zvaném prākṛta. Přesný přepis do sanskrtu zní: kaitava-rahitaṁ premā na hi bhavati mānuṣe loke  /   yadi bhavati kasya viraho virahe saty api ko jīvati.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti říká, že milovaný Nejvyšší Pán je svrchovaným útočištěm. Pán je svrchovaný subjekt a oddaní jsou objekt. Když se subjekt a objekt setkají, říká se tomu ālambana. Objekt poslouchá a subjekt hraje na flétnu. To, že objekt nevidí měsíci podobnou tvář Kṛṣṇy a ani nedychtí Ho vidět, je známkou nepřítomnosti ālambany. Představovat si něco takového uměle může nanejvýš uspokojit chtivé touhy, a takový život postrádá význam.

Ryzí láska ke Kṛṣṇovi je jako velký kus bílé látky. Nedostatek připoutanosti je přirovnán k černé skvrně na ní. Stejně jako vyniká černá skvrna na bílé látce, tak na úrovni čisté lásky k Bohu vyniká nedostatek lásky k Bohu.

Tento verš je z Vidagdha-mādhavy (2.18) Śrīly Rūpy Gosvāmīho. Paurṇāmāsī v něm promlouvá k Nāndīmukhī.

Před Jagannāthovým chrámem stojí sloup, na jehož vrcholu je umístěná socha Garuḍy. Říká se mu Garuḍa-stambha. Vedle podstavce tohoto sloupu je v zemi strouha, a ta byla plná Pánových slz.

Tento verš pochází z Kṛṣṇa-karṇāmṛty (41) od Bilvamaṇgala Ṭhākura.

Toto je další citát od Bilvamaṅgala Ṭhākura z jeho Kṛṣṇa-karṇāmṛty (32).

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je řečeno, že když dojde ke konfliktu podobných extází způsobených různými příčinami, označuje se to jako svarūpa-sandhi. Pokud se setkají protichůdné prvky, nazývá se jejich konflikt bhinna-rūpa-sandhi neboli střet protichůdných extází, bez ohledu na to, zda povstaly ze společné příčiny, nebo ne. Pokud se ve stejném okamžiku společně objeví různé extáze, jako je strach a štěstí nebo lítost a štěstí, říká se tomu setkání (sandhi). Slovo śābalya označuje spojení různých druhů extatických příznaků, jako je pýcha, bezradnost, pokora, vzpomínky, pochyby, netrpělivost zapříčiněná urážkou, strach, zklamání, trpělivost a dychtivost. Napětí, které vzniká jejich spojením, se nazývá śābalya. Autsukya neboli dychtivost je zase velmi silná touha vidět vytoužený objekt neboli neschopnost snést další okamžik bez spatření vytouženého objektu. V přítomnosti této dychtivosti vysychá v ústech a dostaví se neklid. Znatelná je také úzkost, těžké dýchání a houževnatost. Bezmocnost (cāpalya) je stav lehkovážnosti zapříčiněné silnou připoutaností a velkým rozrušením mysli. Doprovázejí ji také neschopnost správného úsudku, zneužívání slov a umíněné jednání bez obav. Když se člověk rozzlobí na druhého, uráží a hrubě mluví, říká se tomuto hněvu roṣa. Je-li člověk nervózní, protože byl pokárán nebo uražen, říká se výslednému stavu mysli amarṣa. Tehdy dochází k pocení, bolestem hlavy, blednutí, pocitům úzkosti a objevuje se nutkání najít pomoc. Viditelnými příznaky jsou nevraživost, odpor a ztrestání.

Toto je verš 40 z Kṛṣṇa-karṇāmṛty.

Slovo unmāda je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu vysvětleno jako krajní radost, neštěstí a zmatek v srdci vyvolaný odloučením. Příznaky unmādy jsou bláznivý smích, tancování, zpěv, konání bezvýsledných činností, mluvení nesmyslů, utíkání, pokřikování a někdy protichůdné jednání. Slovo praṇaya je vysvětleno takto: je-li možné získat poctu přímo, ale nevyužije se toho, říká se takové lásce praṇaya. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Ujjvala-nīlamaṇi vysvětluje slovo māna takto: māna přichází, když milenec zakouší při výměně srdečných a láskyplných slov stále novou sladkost, ale snaží se svoje pocity nepoctivě zakrýt.

Slovo vaidagdhya označuje někoho, kdo je velice zkušený, učený, vtipný, vychytralý, krásný a ovládá kreslení karikatur.

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je popsáno osm transcendentálních tělesných proměn. Stambha neboli znehybnění označuje stav, kdy je mysl transcendentálně pohroužená. Uklidněná mysl tehdy spočívá na životním vzduchu a projevují se různé tělesné proměny. Tyto příznaky lze pozorovat na těle pokročilého oddaného. Je-li životní vzduch téměř nečinný, říká se tomu „znehybnění“. Výslednými emocemi jsou radost, strach, úžas, mrzutost a hněv. Dochází ke ztrátě řeči a ruce ani nohy se nehýbou. Znehybnění je jinak mentální stav. Na začátku je po celém těle vidět mnoho dalších příznaků, které jsou velice subtilní, ale postupně jsou čím dál očividnější. Když člověk nemůže mluvit, jeho činné smysly přirozeně ustrnou a poznávací smysly přestávají vnímat. Kampa, třes těla, je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu popsán jako výsledek zvláštního druhu strachu, hněvu a radosti. Tomu se říká vepathu či kampa. Začne-li se tělo společným vlivem radosti, strachu a hněvu potit, říká se tomu sveda. Vaivarṇya je popsáno jako změna barvy kůže zapříčiněná spojením mrzutosti, hněvu a strachu. Při těchto emocích člověk zbledne a tělo zhubne. Aśru je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu popsáno jako spojení radosti, hněvu a mrzutosti, což způsobuje, že z očí samovolně vytékají slzy. Pocházejí-li slzy z radosti, jsou studené, ale pocházejí-li z hněvu, jsou horké. V obou případech jsou oči neklidné, zarudlé a svědí. To vše jsou příznaky aśru. Dojde-li ke spojení mrzutosti, údivu, hněvu, radosti a strachu, zalkne se hlas. Tomuto zalknutí se říká gadgada. Śrī Caitanya Mahāprabhu hovoří o gadgada-ruddhayā girā neboli „zajíkání se“. Pulaka je v Bhakti-rasāmṛta-sindhu popsáno jako spojení radosti, povzbuzení a strachu, které způsobuje zježení chlupů na těle. Tomuto tělesnému stavu se říká pulaka.

Toto je další verš (68) z Kṛṣṇa-karṇāmṛty.