Pobyt Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua v domě Advaity Ācāryi

Slovo Rádhadéš pochází ze slova rāṣṭra neboli „stát“. Zkomolením slova rāṣṭra vzniklo slovo rāḍha. Část Bengálska na západním břehu Gangy je známá jako Rádhadéš. Další jméno je Paundradéš nebo Péndódéš. Peṇḍo je zkomolenina slova pauṇḍra. Vypadá to, že se v této části Bengálska nacházelo hlavní město Ráštradéše.

K tomuto verši, který je citovaný ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.23.57), Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že přijmout symbolické znaky sannyāsu je jednou ze šedesáti čtyř zásad potřebných k vykonávání oddané služby. Přijme-li někdo sannyās, je jeho hlavním posláním zcela odevzdat svůj život službě Mukundovi, Kṛṣṇovi. Pokud však neodevzdá svoji mysl a tělo úplně službě Pánu, sannyāsīm se ve skutečnosti nestane. Nejedná se pouze o změnu oděvu. Také v Bhagavad-gītě (6.1) je řečeno: anāśritaḥ karma-phalaṁ kāryaṁ karma karoti yaḥ  /  sa sannyāsī ca yogī ca – ten, kdo oddaně jedná pro uspokojení Kṛṣṇy, je sannyāsī. Sannyās tedy neznamená určité oblečení, ale služebnický postoj vůči Kṛṣṇovi.

Slovo parātma-niṣṭhā znamená být oddaným Pána Kṛṣṇy. Parātmā, Nejvyšší Osoba, je Kṛṣṇa. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Skutečnými sannyāsīmi jsou ti, kdo jsou úplně odevzdáni službě lotosovým nohám Kṛṣṇy. Jako formální záležitost přijme oddaný oblečení sannyāsīho, jak to dělali předchozí ācāryové, a také tři daṇḍy. Viṣṇu Svāmī později považoval přijetí oděvu tri-daṇḍīho za parātma-niṣṭhu, a upřímní oddaní proto přidávají ke třem stávajícím daṇḍám ještě jednu, jīva-daṇḍu. Vaiṣṇavský sannyāsī je známý jako tridaṇḍi-sannyāsī. Māyāvādští sannyāsī přijímají pouze jednu daṇḍu a význam tri-daṇḍy nechápou. Mnoho následovníků Śivy Svāmīho se později vzdalo ātma-niṣṭhy (oddané služby) Pánu a následovalo Śaṅkarācāryovu cestu. Místo aby přijímali 108 jmen, následují příslušníci sampradāyi Śivy Svāmīho Śaṅkarācāryu a přijímají deset jmen pro sannyāsī. I když Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal tehdy existující řád sannyāsu (eka-daṇḍa), přesto recitoval verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu o tridaṇḍa-sannyāsu, který přijal brāhmaṇa z Avantípuru. Nepřímo prohlásil, že v této jedné daṇḍě, eka-daṇḍě, byly obsaženy daṇḍy čtyři. Pro Śrī Caitanyu Mahāprabhua není ekadaṇḍa-sannyās bez parātma-niṣṭhy (oddané služby Pánu Kṛṣṇovi) přijatelný. Podle přesných zásad je navíc třeba k tri-daṇḍě přidat jīva-daṇḍu. Tyto čtyři daṇḍy svázané v jednu jsou symbolem ryzí oddané služby Pánu. Ekadaṇḍi-sannyāsī māyāvādské školy nejsou oddáni Pánu Kṛṣṇovi, a proto se snaží splynout se září Brahmanu, což je okrajové postavení mezi hmotnou a duchovní existencí, a toto neosobní postavení považují za osvobození. Māyāvādští sannyāsī nevědí, že Śrī Caitanya Mahāprabhu byl tridaṇḍī, a myslí si, že byl ekadaṇḍi-sannyāsī. To je dáno jejich vivartou, zmateností. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu se nic takového jako ekadaṇḍi-sannyāsī neobjevuje; naopak, za symbolického zástupce stavu sannyās je přijímán tridaṇḍi-sannyāsī. Citováním tohoto verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu se Śrī Caitanya Mahāprabhu přihlásil k sannyāsu doporučenému ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Māyāvādští sannyāsī, okouzlení Pánovou vnější energií, nedovedou mysl Śrī Caitanyi Mahāprabhua pochopit.

Všichni oddaní Śrī Caitanyi Mahāprabhua dodnes následují Jeho příklad a po přijetí sannyāsu si ponechávají posvátnou šňůru a pramen vlasů na jinak oholené hlavě. Ekadaṇḍi-sannyāsī māyāvādské školy se posvátné šňůry vzdávají a žádný pramen vlasů si nenechávají. Význam tridaṇḍa-sannyāsu tedy nemohou pochopit, a proto nemají v úmyslu zasvětit své životy službě Mukundovi. Jelikož jsou znechuceni hmotnou existencí, myslí pouze na splynutí s Brahmanem. Ācāryové, kteří prosazují daiva-varṇāśramu (společenský řád cātur-varṇyam popsaný v Bhagavad-gītě), nepřijímají verzi āsura-varṇāśramy, podle které je vaṛna neboli společenské postavení dané zrozením.

Gadādhara Paṇḍita, nejdůvěrnější oddaný Śrī Caitanyi Mahāprabhua, přijal tridaṇḍa-sannyās a také přijal Mādhavu Upādhyāyu jako svého žáka, tridaṇḍi-sannyāsīho. Říká se, že od tohoto Mādhavācāryi pochází sampradāya, která je v západní Indii známá jako Vallabhācārya sampradāya. Śrīla Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, v Gauḍīya-vaiṣṇava-sampradāyi známý jako smṛty-ācārya, později přijal tridaṇḍa-sannyās od Tridaṇḍipādy Prabodhānandy Sarasvatīho. I když o přijímání tridaṇḍa-sannyāsu není v gauḍīya-vaiṣṇavské literatuře přímá zmínka, první verš Upadeśāmṛty Śrīly Rūpy Gosvāmīho říká, že je třeba přijmout tridaṇḍa-sannyās ovládnutím šesti pudů:

„Ten, kdo je schopen ovládat nutkání řeči, mysli, hněvu, břicha, jazyka a genitálií, je gosvāmī a je oprávněný přijímat žáky po celém světě.“ Následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua nikdy nepřijali māyāvādský sannyās, a to jim nelze vyčítat. Śrī Caitanya Mahāprabhu uznával Śrīdhara Svāmīho, jenž byl tridaṇḍi-sannyāsī, ale māyāvādští sannyāsī Śrīdhara Svāmīho nechápou, a někdy se proto domnívají, že náležel k māyāvādské komunitě přijímající ekadaṇḍa-sannyās. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti říká, že Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās a pochválil odhodlání avantípurského bhikṣua věnovat se službě Mukundovi. Uznal brāhmaṇův výrok díky jeho odhodlání sloužit Mukundovi. Oblečení sannyāsīho je ve skutečnosti pouze hmotnou formalitou. Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi se taková formalita nelíbila, ale zajímal se o její podstatu – o službu Mukundovi. Takové odhodlání za každých okolností je parātma-niṣṭhā. A to je potřeba. Závěr tedy je, že sannyās nezávisí na oblečení, ale na odhodlání sloužit Mukundovi.

Tento verš je zaznamenán v Caitanya-candrodaya-nāṭace (5.13) Kavi-karṇapūry.

Ganga s Jamunou se setkávají na soutoku v Iláhábádu (Prajágu). Jamuna přitéká ze západu, Ganga z východu, a potom se spojí. Jelikož se Caitanya Mahāprabhu koupal na západní straně, koupal se ve skutečnosti v řece Jamuně.

Toto je ideální rodinný život. Muž a jeho žena žijí pohromadě a manžel tvrdě pracuje, aby zajistil vše potřebné pro uctívání Pána Viṣṇua. Žena doma vaří pro Pána Viṣṇua různá jídla a manžel je obětuje Božstvům. Potom proběhne ārati a prasādam se rozdá mezi rodinné příslušníky a hosty. Védskou zásadou je, že v domě hospodáře musí být vždy nějaký host. V dětství jsem viděl, jak můj otec přijímal denně nejméně čtyři hosty, a to tehdy jeho příjem nebyl moc vysoký. Přesto nebyl problém nabídnout prasādam alespoň čtyřem hostům denně. Podle védských zásad by měl hospodář předtím, než začne obědvat, vyjít ven a nahlas zavolat, jestli někdo nepotřebuje najíst. Tak pozve lidi na prasādam. Když někdo přijde, dá mu hospodář prasādam, a jestliže už mnoho nezbylo, měl by hostu nabídnout vlastní porci. Pokud nikdo na výzvu nereaguje, může se naobědvat sám. Život hospodáře je tedy také určitý druh odříkání, a proto se mu říká gṛhastha-āśram. I když může člověk žít se svou ženou a dětmi šťastně s vědomím Kṛṣṇy, dodržuje také usměrňující zásady, jaké se následují v každém chrámu. A jestliže vědomí Kṛṣṇy schází, říká se takovému rodinnému obydlí dům gṛha-medhīho. Hospodáři mající vědomí Kṛṣṇy jsou opravdoví gṛhasthové neboli ti, kdo se svými rodinami a dětmi žijí v āśramu. Śrī Advaita Prabhu byl ideální gṛhastha a Jeho dům byl ideální gṛhastha-āśram.

V tomto verši se nachází velice významné slovo bāḍāila, jež znamená „přibylo“. Je to slovo s hlubším významem, které používají gṛhasthové v Bengálsku. Kdykoliv se připraví jídlo a my z něho část odebereme, jídla ubude. Zde se však říká bāḍāila neboli „přibylo“. Je-li jídlo připraveno pro Kṛṣṇu a nabídnuto Jemu a vaiṣṇavům, zásoby se zvětší, nikdy ne naopak.

Žádáme naše vydavatele kuchařek, aby do nich přidali všechna tato chutná jídla, která zde popisuje zkušený autor Śrīla Kavirāja Gosvāmī.

I když spolu hinduisté a muslimové žili v přátelství, přesto mezi nimi byly rozdíly. Muslimové byli považováni za yavany neboli osoby nízkého rodu, a kdykoliv byl pozván muslim, dostal najíst před domem. I když Haridāse Ṭhākura osobně zavolal Śrī Caitanya Mahāprabhu i Nityānanda Prabhu, aby přijal prasādam s Nimi, on s velkou pokorou řekl: „Přijmu prasādam před domem.“ Přestože byl Haridāsa Ṭhākura vznešený vaiṣṇava, jemuž Advaita Ācārya, Nityānanda Prabhu i Śrī Caitanya Mahāprabhu projevovali své uznání, pokorně zůstával v postavení muslima, stojícího mimo rámec hinduistické společnosti, protože nechtěl působit společenský rozruch. Proto řekl, že raději přijme prasādam před domem. Přestože byl ve vznešeném postavení a vyrovnal se ostatním vaiṣṇavům, sám se považoval za pāpiṣṭhu, nejhříšnějšího, a adhamu, nejnižšího z lidí. Vaiṣṇava sice může být duchovně velice pokročilý, ale navenek se stále chová pokorně a podřízeně.

Śrī Caitanya Mahāprabhu měl radost, když viděl, jak hezky bylo pro Kṛṣṇu připraveno takové množství rozmanitých jídel. Všechny druhy prasādam se ve skutečnosti připravují pro Kṛṣṇu, ne pro lidi, ale oddaní prasādam s velkou radostí přijímají.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že jedna z těchto porcí byla na kovovém talíři a byla určena pro Kṛṣṇu, kdežto další dvě porce byly na velkých banánových listech. To, co bylo na kovovém tácu, Advaita Ācārya osobně obětoval Kṛṣṇovi, a to, co bylo na dvou banánových listech, bylo určeno pro Śrī Caitanyu Mahāprabhua a Pána Nityānandu. Takový byl záměr Advaity Ācāryi, ale to Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi neřekl. Když tedy Śrī Caitanya Mahāprabhu viděl jídlo rozdělené na tři díly, myslel si, že je to vše určeno pro Kṛṣṇu.

Slovo upakaraṇa znamená rozmanité druhy jídel, jako je dál, zelenina a všemožná další jídla, která lze jíst s rýží. Sannyāsī by však taková chutná jídla jíst neměl, protože jinak nebude schopen ovládat svoje smysly. Śrī Caitanya Mahāprabhu tedy sannyāsī nepodpořil v jedení lahodných jídel, protože celá vaiṣṇavská škola je vairāgya-vidyā, co nejodříkavější. I Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu Caitanya Mahāprabhu poradil, aby se vyhýbal lahodným pokrmům, hezkému oblečení a rozhovorům o světských tématech. Ti, kdo jsou ve stavu odříkání, mají toto vše zakázáno. Oddaní nesnědí nic, co předtím nebylo obětováno Kṛṣṇovi. Všechna bohatá jídla obětovaná Kṛṣṇovi se dávají gṛhasthům neboli ženatým hospodářům. Kṛṣṇovi se obětuje mnoho pěkných věcí, jako jsou girlandy, lůžka, krásné ozdoby, chutná jídla, a dokonce i dobře připravený pan neboli betelové oříšky, ale pokorný vaiṣṇava sám pro sebe tyto věci nepřijímá, protože svoje tělo považuje za hmotné a odporné. Uvažuje tak, že kdyby tyto věci přijal, dopustil by se prohřešku vůči lotosovým nohám Pána. Sahajiyové nechápou, co tím Śrī Caitanya Mahāprabhu myslel, když Advaitu Ācāryu požádal, aby přinesl další dva listy a dal Mu jen trochu prasādam.

„Sannyāsī by měl odnést veškeré potraviny, které získá v domech hospodářů, někam do blízkosti jezera či řeky a po obětování jídla Viṣṇuovi, Brahmovi a slunci (třech dílů), by měl vše sníst a nenechávat nic pro druhé.“

Mezi smārta-brāhmaṇy a vaiṣṇavskými gosvāmīmi vždy panují rozdíly v názorech. Názory smārtů a vaiṣṇavských gosvāmīch se liší, dokonce i co se týče astrologických a astronomických výpočtů. Tím, že Advaita Ācārya nazval Nityānandu Prabhua bhraṣṭa-avadhūtou (zavrženým paramahaṁsou), Ho v určitém smyslu uznal za paramahaṁsu. Jinak řečeno, Nityānanda Prabhu neměl nic společného s pravidly smārta-brāhmaṇů. Pod záminkou odsuzování Ho tedy Advaita Ācārya ve skutečnosti vychvaloval. Na úrovni avadhūty neboli paramahaṁsy, která je tím nejvyšším stádiem, může dotyčný vypadat jako viṣayī neboli požitkář, ale ve skutečnosti nemá s uspokojováním smyslů nic do činění. Na této úrovni může někdy přijmout znaky a oblečení sannyāsīho a někdy ne. Někdy se obléká jako hospodář. Měli bychom však vědět, že všechna tato slova Advaity Ācāryi a Nityānandy Prabhua jsou pouhé žerty, nikoliv urážky.

V místě známém jako Khadadaha si lidé někdy myslí, že Nityānanda Prabhu náleží k śākta-sampradāyi, jejíž filosofie praví antaḥ śāktaḥ bahiḥ śaivaḥ sabhāyāṁ vaiṣṇavo mataḥ. Člověk zvaný kaulāvadhūta podle śākta-sampradāyi uvažuje světsky, ale navenek vypadá jako velký oddaný Pána Śivy. Je-li ve společnosti vaiṣṇavů, pak vypadá jako vaiṣṇava. Nityānanda Prabhu k této skupině nepatřil. Nityānanda Prabhu byl vždy brahmacārī sannyāsīho z řádu vaidika. Ve skutečnosti byl paramahaṁsou. Někdy je brán jako žák Lakṣmīpatiho Tīrthy. Pokud Ho takto přijmeme, pak náležel k Madhva-sampradāyi, a nikoliv k bengálské tāntrika-sampradāyi.

Slovo avadhūta označuje toho, kdo stojí mimo veškeré usměrňující zásady. Nityānanda Prabhu někdy projevoval chování šíleného avadhūty a nedbal zásad chování sannyāsīho. Házel zbytky jídla po zemi a některé z těchto zbytků se dotkly těla Advaity Ācāryi. Ten to přijal s velkou radostí, protože vystupoval jako člen komunity smārta-brāhmaṇů. Dotykem zbytků jídla hozeného Nityānandou Prabhuem se Advaita Ācārya cítil okamžitě očištěn od všech nečistot smārtů. Zbytky jídla zanechané čistým vaiṣṇavou se nazývají mahā-mahā-prasādam a jsou zcela duchovní, totožné s Pánem Viṣṇuem. Tyto zbytky nejsou obyčejné. Duchovní mistr má být považován za osobu na úrovni paramahaṁsy, stojící nad zákony varṇāśramské společnosti. Zbytky jídla zanechané duchovním mistrem a podobnými paramahaṁsy neboli čistými vaiṣṇavy očišťují. Když se takového prasādam dotkne obyčejný člověk, jeho mysl se očistí a je pozvednuta na úroveň čistého brāhmaṇy. Chování a výroky Advaity Ācāryi jsou určeny pro obyčejné lidi, kteří si nejsou vědomi síly zbytků jídla pravého duchovního mistra a čistých vaiṣṇavů.

Slova sahaje pāgala („povaha blázna“) naznačují, že Nityānanda Prabhu setrvával na transcendentální úrovni paramahaṁsy. Byl transcendentálně šílený, protože neustále vzpomínal na Rādhu s Kṛṣṇou a na službu Jim. Na tuto skutečnost Śrī Advaita Ācārya poukázal.

Slova āpanāra sama naznačují, že Advaita Ācārya se považoval za smārta-brāhmaṇu a že Nityānandu Prabhua viděl na stejné transcendentální úrovni jako čisté vaiṣṇavy. Pán Nityānanda dal Advaitovi Ācāryovi svoje zbytky proto, aby Ho dostal na stejnou úroveň a aby z Něho udělal čistého a ryzího vaiṣṇavu neboli paramahaṁsu. Výrok Advaity Ācāryi naznačuje, že paramahaṁsa vaiṣṇava je na transcendentální úrovni. Čistý vaiṣṇava nepodléhá usměrňujícím zásadám smārta-brāhmaṇů. Z toho důvodu Advaita Ācārya řekl: āpanāra sama more karibāra tare – „Abys Mě pozvedl na svoji úroveň.“ Čistý vaiṣṇava neboli paramahaṁsa považuje zbytky jídla (mahā-prasādam) za duchovní, a ne za něco hmotného pro uspokojení smyslů. Nevidí mahā-prasādam jako obyčejný dál nebo rýži, ale jako duchovní substanci. Prasādam není znečištěné, dokonce ani když se dotkne úst caṇḍāly, a co říci o zbytcích po čistém vaiṣṇavovi. Stále si ponechává svoji duchovní hodnotu. Jedení či dotyk takového prasādam proto brāhmaṇu nedegraduje, a o znečištění dotykem takových zbytků nemůže být ani řeči. Jedení takového mahā-prasādam ve skutečnosti člověka osvobozuje od znečištění hmotným prostředím. To je výrok śāster.

V Bṛhad-viṣṇu Purāně je uvedeno, že ten, kdo považuje mahā-prasādam za totéž co obyčejnou rýži a dál, se dopouští velkého přestupku. Obyčejná potrava je buď přijatelná, nebo nedotknutelná, ale na prasādam se tyto protiklady nevztahují. Prasādam je transcendentální a nemění se ani neznečišťuje, stejně jako nedochází ke znečištění či změně v těle samotného Pána Viṣṇua. Pokud tedy někdo uvažuje v těchto protikladech, je jisté, že dostane lepru a přijde o všechny rodinné členy, i kdyby byl brāhmaṇa. Ten, kdo se dopustí takového přestupku, půjde do pekla a už se nikdy nevrátí. To je tvrzení Bṛhad-viṣṇu Purāṇy.

Śrī Caitanya Mahāprabhu zde Advaitovi Ācāryovi říká, že se na sannyāsīho nesluší, aby uléhal na hezká lůžka, žvýkal hřebíček s kardamomem nebo si nechal tělo potírat santálovou pastou. Také by neměl přijímat voňavé girlandy a nechat si od čistého vaiṣṇavy masírovat nohy. „Už jsem tančil, jak jsi chtěl,“ řekl Śrī Caitanya Mahāprabhu. „Nyní prosím přestaň. Můžeš jít a poobědvat s Mukundou a Haridāsem.“

Tuto píseň složil Vidyāpati. Někdy se lidé mylně domnívají, že slovo mādhava označuje Mādhavendru Purīho. Advaita Ācārya byl žákem Mādhavendry Purīho, a proto si někteří lidé myslí, že slovem mādhava poukazuje na něj. To však není pravda. Tato píseň má připomínat odloučení Kṛṣṇy od Rādhārāṇī v době Kṛṣṇovy nepřítomnosti v Mathuře. Předpokládá se, že ji zpívala Śrīmatī Rādhārāṇī, když se Kṛṣṇa vrátil. Odborný název je Mathurā-viraha.