Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu si vychutnává nektar ze rtů Pána Śrī Kṛṣṇy

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti varuje lidi tohoto věku, aby nenapodobovali žertování mahā-bhāgavatů, jako je Kālidāsa. Pokud ho někdo bude napodobovat tak, že bude hrát kostky či hazardovat a přitom zároveň zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, jistě se stane obětí přestupků proti svatému jménu. Říká se: hari-nāma-bale pāpe pravṛtti – člověk nesmí hřešit na sílu zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Hra v kostky je zajisté hazard, ale zde se jasně uvádí, že Kālidāsa hrál pouze žertem. Mahā-bhāgavata může dělat cokoliv, ale nikdy nezapomene na základní zásady. Proto je řečeno: tāra vākya, kriyā-mudrā vijñeha nā bhujaya – „Nikdo nemůže pochopit činnosti čistého oddaného.“ Neměli bychom Kālidāse napodobovat.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává: „Jak Kālidāsa, tak Jhaḍu Ṭhākura jsou uctíváni na místě zvaném Šrípátbátí, ve vesnici známé jako Bhédo či Bhaduja. Tato vesnice se nachází necelých pět kilometrů na jih od vesnice Krišnapuru, kde se narodil Raghunātha dāsa Gosvāmī a která leží necelé dva kilometry západně od železničního uzlu Bjándel na bardvánské dráze. Tamní pošta se jmenuje Dévánanda-pur. Jhaḍu Ṭhākura uctíval Božstvo Śrī Madana-gopāla. Toto Božstvo dodnes uctívá jeden příslušník rāmāyetské komunity, Rāmaprasāda dāsa. Říká se, že Božstvo, které uctíval Kālidāsa, bylo donedávna uctíváno ve vesnici Šankhja na břehu řeky Sarasvatí, ale později si Božstvo odvezl jeden urozený muž jménem Matilāla Caṭṭopādhyāya z vesnice Trivéní, kde je Božstvo uctíváno nyní.

Tento verš, vyslovený Nejvyšší Osobnosti Božství, se nachází v Hari-bhakti-vilāse (10.127).

Tento a následující verš jsou citáty ze Śrīmad-Bhāgavatamu (7.9.10 a 3.33.7).

Tímto prohlášením se Jhaḍu Ṭhākura staví do role člověka narozeného v rodině nízké třídy, který nemá vlastnosti pravého oddaného Pána Kṛṣṇy. Výroky, jež prohlašují člověka nízkého původu za vznešeného, pokud je vaiṣṇavou, sice uznává, ale osobně si myslí, že tyto výroky ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dobře hodí na druhé, ale ne na něho. Jeho postoj přesně odpovídá pravému vaiṣṇavovi, protože vaiṣṇava se nikdy nepovažuje za vznešeného, i když takový skutečně je. Je vždy pokorný a nikdy se nepovažuje za pokročilého oddaného. Spíše si připisuje nižší postavení, což ovšem neznamená, že je opravdu nízký. Sanātana Gosvāmī jednou řekl, že náleží k rodině nízké kasty, protože se při své službě vládního ministra sdružoval s mlecchy a yavany, přestože pocházel z brāhmaṇské rodiny. Podobně se i Jhaḍu Ṭhākura považoval za člověka nižší kasty, ale ve skutečnosti byl vznešenější než mnoho těch, kteří se narodili v brāhmaṇských rodinách. To je dokázáno nejen ve Śrīmad-Bhāgavatamu, ze kterého ve verších 26 a 27 citoval Kālidāsa, ale i jiné śāstry obsahují mnoho důkazů potvrzujících tento závěr. Například v Mahābhāratě (Vana-parvě, 177.20) se uvádí:

„Pokud má někdo narozený jako śūdra vlastnosti brāhmaṇy, a brāhmaṇa rodem je nemá, neměl by být takový śūdra považován za śūdru a takový brāhmaṇa za brāhmaṇu.“

Ve Vana-parvě, kapitole 203, verších 11–12, je také řečeno:

„Pokud člověk narozený v rodině śūdrů rozvinul vlastnosti brāhmaṇy, jako je satya (pravdomluvnost), śama (mírumilovnost), dama (sebeovládání) a ārjava (upřímnost), dosáhne vznešeného postavení brāhmaṇy.“

V Anuśāsana-parvě, kapitole 163, se uvádí:

„Pokud někdo skutečně jedná jako brāhmaṇa, musí být považován za brāhmaṇu, i kdyby pocházel z rodiny kṣatriyů či vaiśyů. Ó Devī, dokonce i kdyby pocházel z rodiny śūdrů, stane se brāhmaṇou, pokud je opravdu zaměstnaný brāhmaṇskými činnostmi a má čisté chování brāhmaṇy. Vaiśya se navíc může stát kṣatriyou. Kvalifikací brāhmaṇy tedy není ani jeho původ, ani očistné obřady, které podstoupil, ani jeho vzdělání. Skutečným měřítkem k rozpoznání brāhmaṇy je vṛtta neboli zaměstnání.“

Viděli jsme, že člověk, který není synem lékaře ani nestudoval medicínu, je někdy schopný léčit. Když se prakticky naučí, jak operovat, jak míchat léky a jak předepisovat určité léky na určité nemoci, může získat osvědčení a být registrován jako praktikující lékař. Může i pracovat jako lékař a být známý jako lékař. I když ho může kvalifikovaný lékař považovat za šarlatána, vláda jeho práci uzná. Zvláště v Indii je mnoho takových lékařů, kteří své lékařské služby odvádějí výborně. Jsou uznáni dokonce i vládou. Podobně musí být za brāhmaṇu uznán ten, kdo je zaměstnaný brāhmaṇskými službami či povinnostmi, bez ohledu na jeho rodinný původ. To je výrok všech śāster.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.11.35) je řečeno:

Nārada Muni zde Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi sděluje, že znaky brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry jsou popsány v śāstrách. Člověk by proto měl být považován za brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu či śūdru, pokud projevuje jejich znaky a kvalifikace a pokud v těchto pozicích slouží, i když se jako brāhmaṇa, kṣatriya nebo vaiśya nenarodil.

V Padma Purāṇě se uvádí:

„Oddaný by nikdy neměl být považován za śūdru. Všichni oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství by měli být uznáni jako bhāgavatové. Pokud však někdo není oddaným Pána Kṛṣṇy, měl by být považován za śūdru, i kdyby se narodil v rodině brāhmaṇů, kṣatriyů nebo vaiśyů.“

V Padma Purāṇě je dále uvedeno:

„Pokud je člověk narozený v brāhmaṇské rodině avaiṣṇava neboli neoddaný, neměli bychom se mu ani podívat do tváře, stejně jako caṇḍālovi neboli pojídači psů. Vaiṣṇava však může očistit všechny tři světy, i kdyby se nacházel v jiné varṇě než brāhmaṇské.“

Padma Purāṇa pokračuje:

„Ten, kdo si myslí, že oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství narozený v rodině śūdrů, niṣādů nebo caṇḍālů patří k takové kastě, jde zajisté do pekla.“

Brāhmaṇa musí být vaiṣṇava a učenec. V Indii je proto zvykem oslovovat brāhmaṇu jako paṇḍita. Bez poznání o Brahmanu nelze poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Vaiṣṇava proto už je brāhmaṇou, kdežto brāhmaṇa se může vaiṣṇavou teprve stát. V Garuḍa Purāṇě se píše:

„Pokud se někdo narodí jako mleccha, ale stane se oddaným, musí být považován za nejlepšího z brāhmaṇů a za učeného paṇḍitu.“

Tattva-sāgara se vyjadřuje podobně:

„Stejně jako se zvonovina alchymickým postupem promění ve styku se rtutí ve zlato, tak se i ten, kdo je náležitě vytrénován a zasvěcen od pravého duchovního mistra, stane okamžitě brāhmaṇou.“ Veškeré tyto důkazy ze zjevených písem potvrzují, že podle mínění Véd vaiṣṇava nikdy není abrāhmaṇa neboli ne-brāhmaṇa. O vaiṣṇavovi bychom si nikdy neměli myslet, že patří k nižší kastě, i kdyby se narodil v rodině mlecchů či yavanů. Protože se stal oddaným Pána Kṛṣṇy, tak se očistil a dosáhl úrovně brāhmaṇy (dvijatvaṁ jāyate nṛṇām).

Tento a následující verš jsou citáty z Nṛsiṁha Purāṇy.

Zbytky Kṛṣṇova jídla jsou smíchané s Jeho slinami. V Mahābhāratě a Skanda Purāṇě se píše:

„Lidé, kteří nejsou vysoce pokročilí ve zbožných činnostech, nemohou mít víru ve zbytky jídla (prasādam) Nejvyšší Osobnosti Božství, v Govindu, ve svaté jméno Pána ani ve vaiṣṇavy.“

Slovo prākṛta se vztahuje na věci ochutnávané pro smyslový požitek podmíněné duše. Tyto věci jsou omezené hmotnými zákony. Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl zdůraznit, že lidé pohroužení do hmotného života, kteří se zajímají pouze o uspokojování smyslů, už s hmotnými věcmi mají své zkušenosti.

Každý tyto složky ochutnal již předtím, proč jsou tedy teď tak neobyčejné a duchovně lahodné? Byl to důkaz toho, že jídlo neboli prasādam získá neobyčejnou vůni a chuť díky dotyku Kṛṣṇových rtů.

Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.31.14).

Tento verš se nachází v Govinda-līlāmṛtě (8.8).