Činnosti Sākṣi-gopāla

Chrám Sākṣi-gopāla stojí mezi železniční zastávkou Khurda Road a železniční zastávkou Džagannáth Purí. Dnes už Božstvo v Kataku není, ale během putování Nityānandy Prabhua tam ještě bylo. Katak je město v Uríse a leží na řece Mahánadí. Když byl Sākṣi-gopāla přivezen z Vidjánagaru v jižní Indii, zůstal nějakou dobu v Kataku a potom v Jagannāthově chrámu. Zdá se, že v Jagannāthově chrámu došlo mezi Jagannāthem a Sākṣi-gopālem k rozepři, a to rozepři z lásky, zvané prema-kalaha. Aby tuto hádku vyřešil, postavil král Urísy asi osmnáct kilometrů od Džagannáth Purí vesnici s názvem Satjavádí, do které Gopāla umístil. Potom byl postaven nový chrám. Nyní je tam zastávka Sákši-gópál a lidé se chodí do Satjavádí dívat na svědka Gopāla.

Na východním břehu Jamuny se nachází pět lesů, a to Bhadra, Bilva, Lóha, Bhándíra a Mahávan. Sedm lesů na západním břehu Jamuny se jmenuje Madhu, Tála, Kumuda, Bahulá, Kámja, Khandira a Vrindávan. Po návštěvě všech těchto lesů šli oba poutníci na místo známé jako Paňčakróší Vrindávan. Vrindávan jakožto jeden z dvanácti lesů se táhne od města Vrindávanu až k Nanda-grámu a Varšáně, což pokrývá zhruba padesát kilometrů, a v této oblasti leží i město Paňčakróší Vrindávan.

Díky zbožným činnostem může člověk získat čtyři přednosti: zrození v urozené rodině, dobré vzdělání, krásu a dostatečné bohatství. To jsou příznaky zbožných činností prováděných v minulém životě. V Indii je v aristokratických rodinách dodnes běžné, že svatba s členem nějaké obyčejné rodiny nepřichází v úvahu. Aby byla zachována aristokracie, jsou takové sňatky vyloučené, i kdyby se jednalo o stejnou kastu. Žádný chudák se neopováží oženit s dcerou boháče. Když tedy starý brāhmaṇa svou dceru nabídl mladému, ten nevěřil, že to bude možné. Zeptal se proto starého brāhmaṇy, proč navrhuje něco tak neobvyklého (asambhava). Pro aristokrata bylo neslýchané, aby svou dceru nabídl někomu, kdo je nevzdělaný, a navíc i chudý.

Oba brāhmaṇové byli čistí vaiṣṇavové. Mladší se o staršího staral pouze proto, aby uspokojil Kṛṣṇu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.19.21) Kṛṣṇa říká: mad-bhakta-pūjābhyadhikā: „Je lepší sloužit Mému oddanému.“ Podle gauḍīya-vaiṣṇavské filosofie Caitanyi Mahāprabhua je lepší být služebníkem služebníka Boha. Nikdo by se neměl snažit sloužit Kṛṣṇovi přímo. Čistý vaiṣṇava slouží služebníkovi Kṛṣṇy a považuje se za služebníka Kṛṣṇova služebníka. To Pána Kṛṣṇu těší. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura tuto filosofii potvrzuje: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra peyeche kebā. Nikdo nemůže dosáhnout osvobození přímou službou Kṛṣṇovi, aniž by sloužil osvobozenému vaiṣṇavovi. Je třeba sloužit služebníkovi Kṛṣṇy.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti komentuje, že mladší brāhmaṇa sloužil staršímu, aby potěšil Kṛṣṇu. Nejednalo se o obyčejné světské jednání. Slouží-li někdo vaiṣṇavovi, Kṛṣṇu to těší. Díky tomu, že mladší brāhmaṇa staršímu sloužil, Pán Gopāla svolil k tomu, že se stane svědkem při vyjednávání svatby, aby ochránil dobré jméno obou oddaných. Śrī Caitanya Mahāprabhu by jistě neměl zájem naslouchat o domlouvání nějaké svatby, pokud by se to neodehrávalo mezi dvěma vaiṣṇavy. Zařizování svatby a svatební obřad spadá do obyčejných hmotných karma-kāṇḍských oddílů písem. Vaiṣṇavy však žádné karma-kāṇḍské činnosti nezajímají. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká: karma-kāṇḍa jñāna-kāṇḍa kevala viṣera bhāṇḍa. Pro vaiṣṇavu jsou karma-kāṇḍské a jñāna-kāṇḍské oddíly Véd zbytečné. A nejen to, skutečný vaiṣṇava je považuje za nádoby plné jedu (viṣera-bhāṇḍa). My se někdy zúčastňujeme svatebních obřadů našich žáků, ale to neznamená, že jevíme zájem o karma-kāṇḍské činnosti. Lidé, kteří neznají vaiṣṇavskou filosofii, to někdy kritizují a tvrdí, že sannyāsī by se nikdy neměl zúčastňovat svatebního obřadu mladého chlapce s mladou dívkou. To však není karma-kāṇḍská činnost, protože nám jde o to, šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Dáváme lidem veškeré možnosti pro rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, a někdy je manželství dovoleno, aby se oddaní mohli lépe soustředit na službu Pánu. Máme praktické zkušenosti, že takové manželské páry vykonávají pro tuto misi velmi důležitou službu. Nikdo by si tedy účast sannyāsīho na svatebních obřadech neměl mylně vykládat. Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi a Nityānandovi Prabhuovi přinášelo naslouchání o svatbě mezi mladým brāhmaṇou a dcerou staršího brāhmaṇy velké potěšení.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.52.25) se píše:

Král Bhīṣmaka z Vidarbhy chtěl dát svou dceru Rukmiṇī Kṛṣṇovi, ale Rukmī, nejstarší z jeho pěti synů, s tím nesouhlasil. Bhīṣmaka proto své rozhodnutí změnil a rozhodl se, že dá Rukmiṇī králi z Čédi, Śiśupālovi, který byl Kṛṣṇovým bratrancem. Rukmiṇī se však uchýlila ke lsti a poslala Kṛṣṇovi dopis, ve kterém Ho žádala, aby ji unesl. Kṛṣṇa to udělal, protože chtěl Rukmiṇī, která byla Jeho velkou oddanou, potěšit. Na místě kvůli tomu vypukla velká bitva mezi Kṛṣṇou a druhou stranou vedenou Rukmiṇiným bratrem Rukmīm. Rukmī byl poražen, a protože Kṛṣṇovi hrubě spílal, byl málem zabit. Zachránily ho jen prosby Rukmiṇī. Kṛṣṇa tedy Rukmīmu alespoň mečem uřezal vlasy, což se zase nelíbilo Śrī Balarāmovi, který pro potěšení Rukmiṇī Kṛṣṇu pokáral.

V Indii je dodnes zvykem dát někomu svoji dceru pouhým prohlášením. Tomu se říká vāg-datta, což znamená, že otec, bratr či opatrovník děvčete dá určitému muži svoje slovo, že ji za něho provdá. Dívka pak nemůže být provdána za nikoho jiného. Je zadána čestným slovem otce nebo opatrovníka. Existuje mnoho případů, kdy rodiče děvčete někomu dali čestné slovo, že svoji dceru provdají za jeho syna. Obě strany čekají, až děti vyrostou, a potom se uspořádá svatba. Starší brāhmaṇa tedy podle tohoto zvyku, který je v Indii běžný odedávna, slíbil svoji dceru mladšímu brāhmaṇovi a učinil tak před Božstvem Gopāla. V Indii je zvykem dodržovat slib daný před Božstvem. Takový slib se nedá odvolat. Pokud například v indické vesnici dojde mezi nějakými dvěma stranami ke sporu, jdou to vyřešit do chrámu. Cokoliv se před Božstvem řekne, je považováno za pravdu, protože před Ním by se nikdo neopovážil lhát. Stejná zásada platila během bitvy na Kurukšétře. Proto se na samém začátku Bhagavad-gīty uvádí: dharma-kṣetre kuru-kṣetre.

Lidská společnost klesá na nejnižší úroveň zvířecího života, protože si není vědomá Boha. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má velký význam pro obnovení vědomí Boha ve společnosti. Budou-li si lidé opravdu vědomí Boha, mohou být veškeré spory vyřešeny mimo soudní síně, jak se stalo i v případě těchto dvou brāhmaṇů, jejichž rozepři urovnal svědek Gopāla.

Syn staršího brāhmaṇy byl ateista a následovník Raghunātha-smṛti. Byl zkušený v obchodování, ale jinak prvotřídní hlupák. Neměl proto víru v duchovní postavení Božstva ani v Nejvyšší Osobnost Božství. Jako klasický modlář tedy považoval Pánovu podobu za kus kamene či dřeva, a tak svého otce ujišťoval, že svědkem bylo pouze kamenné Božstvo, které stejně nemůže mluvit. Navíc ještě otce ujišťoval, že se Božstvo nachází velmi daleko, a tak nemůže přijít, aby svědčilo. V podstatě mu říkal: „Neboj se. Nemusíš lhát přímo, ale mluv jako diplomat, jako král Yudhiṣṭhira, když řekl Droṇācāryovi: aśvatthāmā hata iti gajaḥ. Jednej stejně a jednoduše řekni, že si na nic nevzpomínáš, že vůbec nevíš, o čem ten mladý brāhmaṇa mluví. Na základě toho já potom dodám argumenty a porazím ho slovními hříčkami. Tím tě ušetřím toho, abys mu musel dát svoji dceru, a to zachrání naši urozenost. Nemáš se čeho bát.“

I když o sobě mladý brāhmaṇa prohlásil, že nemá urozený původ a je pouze nevzdělaný obyčejný člověk, měl přesto jednu dobrou vlastnost: věřil, že Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšší autorita, přijímal slova Pána Kṛṣṇy bez váhání a měl pevnou víru v Pánovu zásadovost. Podle Prahlāda Mahārāje, který je dalším znalcem Nejvyšší Osobnosti Božství, musí být takový neochvějný a věrný oddaný Pána považován za největšího učence: tan manye 'dhītam uttamam (Śrīmad-Bhāgavatam 7.5.24). Čistý oddaný, který má pevnou víru ve slova Nejvyšší Osobnosti Božství, musí být považován za největšího učence, nejurozenějšího aristokrata a nejbohatšího člověka na světě. Takový oddaný má automaticky všechny dobré vlastnosti. Při kázání tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy máme my, jako služebník služebníka služebníka služebníka Nejvyšší Osobnosti Božství, naprostou víru ve slova Kṛṣṇy a Jeho služebníků, učednické posloupnosti. Tímto způsobem představujeme Kṛṣṇova slova celému světu. I když nejsme ani zámožní, ani vzdělaní a nemáme urozený původ, toto hnutí je přesto vítáno a velmi snadno se šíří po celém světě. I když jsme chudí a bez stálého příjmu, Kṛṣṇa peníze dodává, kdykoliv je potřebujeme. A když potřebujeme nějaké lidi, Kṛṣṇa je také pošle. V Bhagavad-gītě (6.22) se proto uvádí: yaṁ labdhvā cāparaṁ lābhaṁ manyate nādhikaṁ tataḥ. Pokud získáme přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, nepotřebujeme nic jiného. Rozhodně nepotřebujeme věci, které světští lidé pokládají za hmotné vymoženosti.

Kṛṣṇa jako Nadduše v srdcích všech živých bytostí ví o všech našich přáních, prosbách a modlitbách. I když jsou často rozporuplné, Pán vytváří situaci, ve které budou všichni uspokojeni. Příkladem toho je i vyjednávání svatby mezi starším a mladším brāhmaṇou. Starší brāhmaṇa byl ochotný dát svoji dceru mladému brāhmaṇovi, ale jeho syn a příbuzní mu v tom bránili, a tak přemýšlel, jak tuto situaci vyřešit a zároveň svoji dceru mladému brāhmaṇovi dát. Jeho syn byl ateista a vychytralý člověk, který přemýšlel, jak svatbu překazit. Otec a syn uvažovali protikladně, ale Kṛṣṇa vytvořil situaci, ve které se shodli. Oba souhlasili s tím, že dceru mladému brāhmaṇovi dají, pokud Božstvo Gopāla přijde jako svědek.

Mladému brāhmaṇovi vůbec nešlo o to, dostat dceru staršího brāhmaṇy za ženu a užívat si tak hmotného štěstí a smyslového požitku. To nebylo důvodem, proč šel mladý brāhmaṇa do Vrindávanu požádat Nejvyšší Osobnost Božství o svědectví. Měl starost jen o to, že starší brāhmaṇa něco slíbil, a pokud to Gopāla nedosvědčí, na starším brāhmaṇovi ulpí duchovní poskvrna. Proto mladý brāhmaṇa žádal od Božstva ochranu a pomoc. Byl to tedy čistý vaiṣṇava, který vůbec netoužil po uspokojení smyslů. Chtěl jen sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství a staršímu brāhmaṇovi, který byl také vaiṣṇavou velice oddaným Pánu.

Jednání mezi oddaným a Pánem jsou velice prostá. Mladý brāhmaṇa Pánu řekl: „Ty víš všechno, a když nebudeš svědčit, zapleteš se do hříšných činností.“ Pán se ovšem nemůže do hříšných činností zaplést. I když čistý oddaný ví o Nejvyšším Pánu vše, přesto s Ním může mluvit, jako kdyby to byl obyčejný člověk. Ačkoliv jsou jednání mezi Pánem a Jeho oddaným vždy velmi prostá a otevřená, existuje v nich určitá formálnost. Ke všem těmto věcem dochází díky vztahu mezi Pánem a oddaným.

Tento rozhovor mezi Pánem Śrī Kṛṣṇou a brāhmaṇou je důkazem toho, že Pán ve své arcā-mūrti neboli podobě vyrobené z hmotných prvků není hmotný, protože tyto prvky jsou sice od Pána oddělené, ale jak stojí v Bhagavad-gītě, zároveň jsou částí Jeho energie. Jelikož jsou Pánovou vlastní energií a jelikož mezi energií a jejím zdrojem není žádný rozdíl, může se Pán zjevit skrze jakýkoliv prvek. Tak jako slunce šíří teplo a světlo svou září, i Kṛṣṇa se díky své nepochopitelné moci může zjevit ve své původní duchovní podobě v jakémkoliv hmotném prvku, jako například v kameni, dřevu, malbě, zlatě, stříbře a drahokamech, protože všechny hmotné prvky jsou Jeho energie. Śāstry varují: arcye viṣṇau śilā-dhīḥ ... nārakī saḥ – o arcā-mūrti, Božstvu v chrámu, bychom si nikdy neměli myslet, že je to kámen, dřevo nebo nějaký jiný hmotný prvek. Díky své pokročilé oddanosti tedy mladší brāhmaṇa věděl, že Božstvo Gopāla není kámen, i když tak vypadá, ale že je to syn Nandy Mahārāje, samotný Vrajendra-nandana. Vzhledem k tomu tedy Božstvo mohlo jednat stejně, jako jedná Pán ve své původní podobě Kṛṣṇy.

Pán Kṛṣṇa k mladému brāhmaṇovi promluvil jen proto, aby vyzkoušel jeho poznání o arcā-vigraze. Jinými slovy ti, kdo pochopili vědu o Kṛṣṇovi, o Jeho jménech, podobách, vlastnostech a tak dále, mohou s Božstvem také mluvit. Obyčejnému člověku se však bude zdát, že Božstvo je z kamene, dřeva či jiného materiálu. Ve vyšším smyslu není nic skutečně hmotné, protože všechny hmotné prvky pocházejí z nejvyšší duchovní bytosti. Kṛṣṇa je všemocný, všudypřítomný a vševědoucí, a proto může se svým oddaným jednat bez problémů v jakékoliv podobě. Milostí Pána oddaný dobře ví, jak Pán jedná. A nejen to, může s Ním i hovořit tváří v tvář.