Modlitby Śikṣāṣṭaka

Více informací je možné nalézt ve verších 77–78 třetí kapitoly Ādi-līly.

Tento verš řekl světec Karabhājana ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32). Více informací se nachází ve verši 52 třetí kapitoly Ādi-līly.

Toto je první verš Śikṣāṣṭaky Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Dalších sedm veršů se nachází v textech 16, 21, 29, 32, 36, 39 a 47.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura k tomu říká, že lidé, kteří jsou ve skutečnosti chudáci, protože nemají ani kapku lásky k Bohu nebo čisté oddané služby, se neprávem prohlašují za velké oddané, i když si nikdy nemohou vychutnávat transcendentální blaženost oddané služby. Skupina takzvaných oddaných známých jako prākṛta-sahajiyové někdy předvádí známky oddanosti, aby ukázali, jaké mají štěstí. To je ale podvod, protože se jedná pouze o povrchní příznaky oddanosti, které prākṛta-sahajiyové projevují, aby ukázali svůj takzvaný pokrok v lásce ke Kṛṣṇovi. Čistí oddaní je za tyto projevy transcendentální extáze nejenže nechválí, ale ani se s nimi nechtějí sdružovat. Srovnávat prākṛta-sahajiyi s čistými oddanými se v žádném případě nedoporučuje. Ten, kdo je v extázi lásky ke Kṛṣṇovi opravdu pokročilý, se nesnaží zviditelňovat, ale místo toho se snaží víc a víc sloužit Pánu.

Prākṛta-sahajiyové někdy čisté oddané kritizují a říkají o nich, že jsou filosofové, učenci, znalci pravdy nebo pozorovatelé podrobností, jenom ne oddaní. Sebe naopak popisují jako ty nejpokročilejší transcendentálně blažené oddané, hluboce pohroužené v oddané službě a šílící po vychutnávání transcendentálních nálad. Také o sobě říkají, že jsou nejpokročilejší oddaní ve vztahu spontánní lásky, znalci transcendentálních nálad, nejvznešenější oddaní s milostnou láskou ke Kṛṣṇovi a tak dále. Aniž by skutečně znali transcendentální povahu lásky k Bohu, své světské emoce považují za příznaky pokroku. Tím znečišťují proces oddané služby. Snaží se také stávat autory vaiṣṇavské literatury, přičemž do čisté oddané služby promítají své hmotné představy o životě. Pod vlivem svých hmotných představ se prohlašují za znalce transcendentálních nálad, ale transcendentální povaze oddané služby nerozumí.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že oddaný se nestará o své osobní štěstí či neštěstí. Chce jen vidět, že je Kṛṣṇa šťastný, a za tím účelem vykonává různé činnosti. Pro čistého oddaného neexistuje jiný pocit štěstí než vidět Kṛṣṇu ve všech ohledech šťastného. A pokud Kṛṣṇa nachází potěšení v tom, že oddanému způsobí utrpení, pak oddaný toto neštěstí přijme jako největší štěstí. Ale ti, kdo jsou materialističtí, příliš pyšní na své hmotné bohatství a nemají duchovní poznání, jako například prākṛta-sahajiyové, považují své osobní štěstí za cíl života. Někteří z nich si chtějí užívat tak, že se chtějí s Kṛṣṇou dělit o Jeho štěstí. To je mentalita ploduchtivých konatelů, kteří si chtějí užívat smyslového požitku pod zástěrkou služby Kṛṣṇovi.

Oddaný, který se zajímá jen o svůj vlastní smyslový požitek, jistě ze služby Kṛṣṇovi poklesne. Bude ho přitahovat hmotné štěstí a později se přidá k prākṛta-sahajiyům, kteří jsou považováni za neoddané.

Āditya Purāṇa, Mārkaṇḍeya Purāṇa a Padma Purāṇa vyprávějí o brāhmaṇovi trpícím leprou, který měl velmi ctnostnou a věrnou manželku. Jelikož si chtěl užívat s prostitutkou, jeho žena šla za ní a stala se její služkou, aby ji inspirovala ke službě svému manželovi. Prostitutka souhlasila, že se mu bude věnovat, a ta žena přivedla svého manžela. Když tento hříšný, leprou nakažený syn brāhmaṇy viděl počestnost své ženy, nakonec od svých hříšných záměrů upustil. Cestou domů se však dotkl těla Mārkaṇdeyi Ṛṣiho, a ten ho za to proklel, aby s východem slunce zemřel. Žena onoho brāhmaṇy byla díky své počestnosti nesmírně mocná, a když se o tomto prokletí dozvěděla, slíbila, že zastaví slunce. Za její pevné odhodlání sloužit manželovi s ní byla tři hlavní božstva – Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara – nadmíru spokojena a dala jí požehnání, že se manžel uzdraví a vrátí k životu. Tento příklad je zde uveden proto, aby se zdůraznilo, že oddaný by se měl věnovat výhradně činnostem určeným k uspokojení Kṛṣṇy, bez osobních motivů. Tak bude jeho život úspěšný.

Zde se poukazuje na text 47, osmý verš Śikṣāṣṭaky.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že všichni spisovatelé po Vṛndāvanovi dāsovi Ṭhākurovi, kteří jsou čistými oddanými Śrī Caitanyi Mahāprabhua a kteří se pokusili popsat Pánovy činnosti, mají být považováni za Vyāsu. Původním Vyāsadevou ve vyprávění caitanya-līly je Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura a všichni ostatní vypravěči zábav Śrī Caitanyi Mahāprabhua, kteří kráčejí v jeho stopách, by také měli být nazýváni Vyāsadevy. Pravý duchovní mistr je nazýván Vyāsa, protože je Vyāsadevovým zástupcem. Uctívání dne zrození takového duchovního mistra se nazývá Vyāsa-pūjā.

Výrok āge vyāsa kariba varṇane je podobný verši z Caitanya-bhāgavaty (verš 180 první kapitoly Ādi-khaṇḍy), ve kterém Vṛndāvana dāsa Ṭhākura říká:

„Nekonečné zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua popíše Vyāsadeva v budoucnosti.“ Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že tyto výroky naznačují, že v budoucnosti podrobně popíší zábavy Pána Caitanyi další Vyāsadevovi zástupci. To znamená, že každý čistý oddaný v učednické posloupnosti, který popisuje zábavy Śrī Caitanyi Mahāprabhua, je zástupcem Vyāsadevy.