Zjevení démona Vṛtrāsury

Nebeské království, jeho krále a další obyvatele a jejich různé činnosti nemůžeme přímo vnímat, protože na nebeské planety nemáme přístup. I když moderní vědci vynalezli mnoho výkonných vesmírných lodí, nemohou se dostat ani na Měsíc, o jiných planetách nemluvě. Přímou zkušeností se nemůžeme dozvědět nic, co je mimo dosah lidského vnímání. Musíme naslouchat autoritám. Śukadeva Gosvāmī, velká osobnost, proto říká: “To, co ti popisuji, ó králi, jsem vyslechl z autoritativních zdrojů.” To je védský systém. Védské poznání se nazývá śruti, protože musí být přijato vyslechnutím od autorit. Je za hranicemi našeho iluzorního experimentálního poznání.

Viśvarūpa cítil náklonnost k rodinám polobohů i démonů, a proto uspokojoval Nejvyššího Pána jménem obou dynastií. Když do ohně nabízel obětiny jménem asurů, činil tak tajně, aby o tom polobozi nevěděli.

Pouště jsou projevem nemocného stavu země, a proto na nich nelze vykonávat žádné příznivé obřady. Ti, kdo mají předurčeno žít na poušti, sdílejí reakce za hřích zvaný brahma-hatyā, zabití brāhmaṇy.

Ženy jsou všeobecně velice chtivé a jejich neustálý chtíč není očividně nikdy uspokojen. Na oplátku za požehnání Pána Indry, že jejich chtivé touhy nebudou mít nikdy konce, přijaly ženy jednu čtvrtinu hříšných reakcí za zabití brāhmaṇy.

Když smísíme vodu s mlékem, ovocnou šťávou nebo jinými podobnými látkami, zvětší se tím jejich množství a nikdo neví, čeho přibylo. Na oplátku za toto požehnání přijala voda jednu čtvrtinu Indrových hříšných reakcí. Tyto hříšné reakce lze vidět v podobě pěny a bublin, kterým se má proto člověk při nabírání pitné vody vyhýbat.

Tvaṣṭovo pronášení mantry mělo určitý nedostatek, protože ji místo krátce vyslovoval dlouze, a tím se změnil její smysl. Tvaṣṭā chtěl recitovat slovo indra-śatro, “ó nepříteli Indry”. V této mantře je slovo indra v přivlastňovacím pádu (ṣaṣṭhī) a slovo indra-śatro je složenina zvaná tat-puruṣa (tatpuruṣa-samāsa). Tvaṣṭā však nevyslovil mantru krátce, ale dlouze, a tím se “nepřítel Indry” změnil na “Indru, který je nepřítelem”. Místo bytosti nepřátelské vůči Indrovi se proto zjevilo tělo Vṛtrāsury, jehož Indra považoval za svého nepřítele.

Ve Vedách je řečeno: sa imā lokān āvṛṇot tad vṛtrasya vṛtratvam — jelikož démon zakryl všechny planetární systémy, jeho jméno bylo Vṛtrāsura.

Když se někdo bojí, že bude zabit, musí přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Pána uctívají všichni polobozi v čele s Brahmou, přestože jsou to vládci různých prvků hmotného světa. Slova bibheti yasmāt vyjadřují, že všichni démoni — bez ohledu na to, jak velcí a mocní — se bojí Nejvyšší Osobnosti Božství. Polobozi, kteří měli strach ze smrti, přijali útočiště u Pána a přednesli Mu tyto modlitby. Přestože časový faktor nahání hrůzu každému, i zosobněný strach se bojí Nejvyššího Pána, Jenž je proto známý jako abhaya, nebojácný. Odevzdání se Nejvyššímu Pánovi přináší skutečnou nebojácnost, a proto se polobozi rozhodli uchýlit k Němu.

Psi umějí plavat, ale pokud pes skočí do oceánu a někdo chce tento oceán přeplavat tak, že se ho chytí za ocas, je to nepochybně prvotřídní hlupák. Žádný pes nedokáže přeplavat oceán a žádný člověk také nemůže překonat oceán tím, že se bude držet za psí ocas. Stejně tak ten, kdo chce překonat oceán nevědomosti, se nemá obracet na žádného poloboha ani nikoho jiného, ale má hledat útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, kde neexistuje strach. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.58) proto říká:

Pánovy lotosové nohy jsou nezničitelná loď, a kdo se na ni uchýlí, může snadno překonat oceán nevědomosti. Oddanému proto nehrozí žádné nebezpečí, i když žije v tomto hmotném světě, který je plný nebezpečí na každém kroku. Každý by měl hledat útočiště u toho, kdo je všemocný, a ne se snažit najít ochranu ve svých vlastních smyšlenkách.

Zde je vysvětleno, proč podmíněná duše nemůže vidět Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář. I když se před námi Pán zjevuje jako Pán Kṛṣṇa nebo Pán Rāmacandra a žije v lidské společnosti jako vůdce nebo král, podmíněná duše Mu nemůže porozumět. Avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — darebáci (mūḍhové) považují Nejvyššího Pána za obyčejnou lidskou bytost a vysmívají se Mu. Bez ohledu na to, jak jsme nepatrní, si myslíme, že jsme také Bůh a že dokážeme stvořit vesmír nebo dalšího Boha. To je důvod, proč nemůžeme vidět nebo chápat Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká:

Všichni jsme různou měrou podmínění, ale přitom si myslíme, že jsme Bůh. Z tohoto důvodu nemůžeme pochopit, kdo Bůh je, nebo Ho vidět tváří v tvář.
We are all conditioned to various degrees, but we think that we are God. This is why we cannot understand who God is or see Him face to face.

Tento verš odhaluje, že Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, je původní příčinou stvoření. Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři Bhāvārtha-dīpikā reaguje na myšlenku, že prakṛti a puruṣa jsou příčiny vesmírného projevu. Jak je uvedeno zde: paraṁ pradhānaṁ puruṣaṁ viśvam anyam—“Je nejvyšší příčinou, zastoupenou v podobě mužské a ženské tvůrčí energie. I když se liší od tohoto vesmíru, existuje ve Své vesmírné podobě (virāṭ-rūpě).” Slovo prakṛti, které označuje zdroj tvoření, se vztahuje na hmotnou energii Nejvyššího Pána a slovo puruṣa označuje živé bytosti, které jsou Pánovou vyšší energií. Prakṛti i puruṣa nakonec vstoupí do Nejvyššího Pána, jak uvádí Bhagavad-gītā (prakṛtiṁ yānti māmikām).

I když prakṛti a puruṣa navenek vypadají jako příčiny hmotného projevu, obojí jsou emanace různých energií Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán je tedy příčinou prakṛti a puruṣi; je původní příčinou (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Nāradīya Purāṇa říká:

Prakṛti i puruṣa jakožto nižší a vyšší energie jsou emanace z Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā vysvětluje, že Pán vstupuje do prakṛti, a ta potom vytváří různé projevy (gām āviśya). Prakṛti neexistuje nezávisle či mimo dosah Jeho energií. Vāsudeva, Pán Śrī Kṛṣṇa, je původní příčinou všeho. Proto Pán říká v Bhagavad-gītě (10.8):

“Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mě. Moudří, kteří to dobře vědí, Mi oddaně slouží a uctívají Mě celým svým srdcem.” Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.33) Pán také říká: aham evāsam evāgre — “Pouze Já jsem existoval před stvořením.” To potvrzuje Brahmāṇḍa Purāṇa následovně:

Za účelem stvoření vesmíru jedná Pán nepřímo jako puruṣa a přímo jako prakṛti. Jelikož obě energie emanují z Pána Vāsudeva, všeprostupující Nejvyšší Osobnosti Božství, On Sám je prakṛti i puruṣa. Vāsudeva je tedy příčinou všeho (sarva-kāraṇa-kāraṇam).

Na Vaikuṇṭhaloce má Nejvyšší Osobnost Božství čtyři ruce a ozdoby, jako je znak Śrīvatsa na hrudi a drahokam zvaný Kaustubha. To jsou zvláštní znamení Nejvyššího Pána. S výjimkou těchto znamení mají Pánovi osobní služebníci a další oddaní z Vaikuṇṭhy tytéž rysy jako On.

Nezkušený člověk obvykle neví, o co by měl Nejvyšší Osobnost Božství žádat. Každý spadá pod pravomoc stvořeného hmotného světa a nikdo neví, jaké požehnání má chtít, když se modlí k Nejvyššímu Pánu. Lidé se obvykle modlí o povýšení na nebeské planety, protože nemají žádné informace o Vaikuṇṭhaloce. Śrīla Madhvācārya cituje následující verš:

Existují různé planetární soustavy, známé jako Devaloka (planety polobohů), Pitṛloka (planeta Pitů) a Niraya (pekelné planety). Když někdo tyto planetární soustavy transcenduje a vstoupí na Vaikuṇṭhaloku, dosáhne konečného útočiště vaiṣṇavů. Vaiṣṇavové nemají s jinými planetárními soustavami nic společného.

Nejvyšší Osobnost Božství má četná transcendentální jména, jež odpovídají různým úrovním zjevení pro různé kategorie oddaných a transcendentalistů. Když je Pán realizován v neosobní podobě, nazývá se Nejvyšší Brahman, když je realizován jako Paramātmā, nazývá se antaryāmī, a když se expanduje do různých podob pro hmotné stvoření, nazývá se Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu. Když je realizován jako Vāsudeva, Saṅkarṣaṇa, Pradyumna a Aniruddha — Caturvyūha, za třemi podobami Viṣṇua — je Vaikuṇṭha Nārāyaṇem. Nad realizací Nārāyaṇa je realizace Baladeva a ještě výše je realizace Kṛṣṇy. Všechny tyto realizace je možné získat, když se člověk plně zaměstná oddanou službou. Zakryté nitro jeho srdce se tehdy zcela otevře pro přijetí porozumění Nejvyšší Osobnosti Božství, projevené v různých podobách.

Brahma-saṁhitā (5.37) říká: goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, sídlí neustále na Goloce Vṛndāvaně. Rovněž je řečeno: vṛndāvanaṁ parityajya padam ekaṁ na gacchati — Kṛṣṇa nikdy neopustí Vṛndāvan ani na krok. Přestože však Kṛṣṇa setrvává ve Svém sídle zvaném Goloka Vṛndāvana, je zároveň všeprostupující, a tím pádem všudypřítomný. To je pro podmíněnou duši velice těžké pochopit, ale oddaní chápou, jak může být Kṛṣṇa ve Svém sídle a zároveň všude, aniž by podléhal jakékoliv změně. Polobozi jsou považováni za různé údy těla Nejvyššího Pána, přestože Nejvyšší Pán nemá hmotné tělo a nepotřebuje ničí pomoc. Rozpíná se všude (mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā), ale není všude přítomný ve Své duchovní podobě. Māyāvādská filozofie říká, že Nejvyšší Pravda nepotřebuje transcendentální podobu, protože je všeprostupující. Māyāvādīni předpokládají, že jelikož je Pánova podoba rozšířena všude, Pán nemá žádnou podobu. To však není pravda. Pán si zachovává Svou transcendentální podobu a zároveň se rozpíná všude, v každém koutě hmotného stvoření.

V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa říká, že sestupuje do hmotného světa, aby osvobodil oddané a zabil démony či neoddané (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). Tyto dva druhy jednání jsou pro Absolutní Pravdu stejné. Když Pán přichází potrestat démony, dává jim Svou milost, a když osvobozuje Své oddané a pomáhá jim, činí stejně tak. Pán tedy obdarovává Svou přízní podmíněné duše bez rozdílu. Když podmíněná duše pomáhá druhým, jedná zbožně, a když jim ubližuje, jedná bezbožně, ale Pán není zbožný ani bezbožný; je vždy úplný ve Své duchovní energii, prostřednictvím které projevuje stejnou milost těm, kdo si zasluhují trest i ochranu. Pán je apāpa-viddham — nikdy Ho neznečišťují reakce za takzvané hříšné činnosti. Když byl Kṛṣṇa přítomný na této Zemi, zabil mnoho nepřátelských neoddaných, ale ti všichni získali osvobození sārūpya, jinými slovy, vrátili se do svých původních duchovních těl. Ten, kdo nezná Pánovo postavení, říká, že Bůh je k němu nevlídný, zatímco k ostatním je milostivý. Ve skutečnosti Pán říká v Bhagavad-gītě (9.29): samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ — “Stavím se ke každému stejně. Nikdo není Můj nepřítel a nikdo není Můj přítel.” Zároveň však říká: ye bhajanti tu māṁ bhaktyā mayi te teṣu cāpy aham — “Stane-li se někdo Mým oddaným a plně se Mi odevzdá, věnuji mu zvláštní pozornost.”

Nejvyšší Pán je soběstačný, a tak je plný transcendentální blaženosti (ātmārāma). Tuto blaženost vychutnává dvěma způsoby — když vypadá šťastný a když vypadá nešťastný. Rozdíly a rozpory v Něm nemohou existovat, neboť právě z Něho pocházejí. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je zdrojem veškerého poznání, energie, síly, bohatství a vlivu; Jeho moc je bez hranic. Jelikož v plné míře oplývá všemi transcendentálními vlastnostmi, nemohou v Něm existovat žádné odporné projevy hmotného světa. Je transcendentální a duchovní, a proto se na Něho nevztahuje pojetí hmotného štěstí a neštěstí.

Neměli bychom se divit, že v Nejvyšší Osobnosti Božství nacházíme protiklady. Ve skutečnosti to ale žádné protiklady nejsou; to je smysl toho, že Pán je Nejvyšší. Jelikož je všemocný, nezávisí na argumentech podmíněné duše co se týče Jeho existence či neexistence. Těší Ho, když chrání Své oddané tím, že zabíjí jejich nepřátele. Zabíjení i ochraňování Mu působí požitek.

Od dualit je oproštěn nejen Pán, ale i Jeho oddaní. Vradžské dívky ve Vṛndāvanu prožívají transcendentální blaženost ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, a stejnou transcendentální blaženost cítí v odloučení, když Kṛṣṇa a Balarāma opustí Vṛndāvan a jedou do Mathury. V případě Nejvyššího Pána či Jeho čistých oddaných nepřipadají hmotné bolesti či radosti v úvahu, i když se o nich někdy navenek říká, že jsou nešťastní či šťastní. Ten, kdo je ātmārāma, je v obou případech blažený.

Neoddaní nechápou protiklady vyskytující se u Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Pán proto v Bhagavad-gītě říká: bhaktyā mām abhijānāti—transcendentální zábavy lze pochopit prostřednictvím oddané služby; pro neoddané jsou nepochopitelné. Acintyāḥ khalu ye bhāvā na tāṁs tarkeṇa yojayet — Nejvyššího Pána a Jeho podobu, jméno, zábavy a příslušenství nemohou neoddaní pochopit a nikdo by se těmto skutečnostem neměl snažit porozumět pouhými logickými dohady. Ty nikoho ke správnému závěru o Absolutní Pravdě nepřivedou.

V Bhagavad-gītě (4.11) Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — “Každého odměňuji podle toho, nakolik se Mi odevzdává.” Nejvyšší Osobnost Božství je zdrojem všeho, včetně všeho poznání, veškeré pravdy a všech protikladů. Zde uvedený příklad je velice výstižný. Provaz je jedna pravda, ale někteří ho mylně považují za hada, zatímco jiní vědí, že se jedná o provaz. Stejně tak oddaní, kteří znají Nejvyššího Pána, v Něm nevidí rozpory, ale neoddaní Ho považují za zdroj všeho strachu, podobně jako hada. Když se například zjevil Nṛsiṁhadeva, Prahlāda Mahārāja Ho viděl jako nejvyšší zdroj útěchy, zatímco Prahlādův otec, který byl démon, Ho viděl jako smrt, která vše ukončuje. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.37): bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt — strach pochází z pohroužení do duality. Ten, kdo je poučen o dualitě, zná strach i blaženost. Tentýž Nejvyšší Pán je zdrojem blaženosti pro oddané a strachu pro neoddané, kteří mají nedostatečné poznání. Bůh je jeden, ale lidé chápou Absolutní Pravdu z různých úhlů pohledu. Neinteligentní lidé vidí v Nejvyšším rozpory, ale rozvážní oddaní žádné rozpory nenacházejí.

Slova sarva-vastuni vastu-svarūpaḥ vyjadřují, že Nejvyšší Pán je činným principem všeho. Brahma-saṁhitā (5.35) to popisuje takto:

“Uctívám Osobnost Božství, Govindu, který jednou ze Svých úplných částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a v celém hmotném stvoření tak projevuje Svou nekonečnou energii.” Svou jednou úplnou částí — jako Paramātmā, antaryāmī — je Pán přítomný všude v neomezeně mnoha vesmírech. Je pratyak či antaryāmī všech živých bytostí. Pán říká v Bhagavad-gītě (13.3): kṣetrajñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata — “Ó potomku Bharaty, věz, že jsem také znalcem ve všech tělech.” Jelikož je Pán Nadduší, je činným principem každé živé bytosti, a dokonce i atomu (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-sthaṁ). On je skutečnou realitou. Podle různých úrovní inteligence realizuje živá bytost přítomnost Nejvyššího ve všem prostřednictvím projevů Jeho energie. Celý svět je prostoupený třemi guṇami a každý může chápat Pánovu přítomnost podle toho, jaké guṇy ho ovlivňují.

Zatímco neoddaní kvůli svému mizivému poznání a sklonům ke spekulaci nemohou pochopit skutečnou povahu Pána, oddaný, který jednou ochutnal nektar z Pánových lotosových nohou, může realizovat, jakou transcendentální blaženost skýtá oddaná služba Pánu. Oddaný ví, že slouží-li Pánu, slouží tím každému. Proto jsou oddaní skuteční přátelé všech živých bytostí. Jedině čistý oddaný může kázat slávu Pána ve prospěch všech podmíněných duší.

Existují dva druhy oddaných, které se nazývají sakāma a akāma. Čistí oddaní jsou akāma, zatímco oddaní na vyšších planetárních soustavách — jako například polobozi — se nazývají sakāma, protože si ještě chtějí užívat hmotného bohatství. Za své zbožné činnosti se oddaní sakāma dostávají na vyšší planetární soustavy, ale v srdci stále ještě touží ovládat hmotné zdroje. Někdy je obtěžují démoni a Rākṣasové, ale Pán je tak laskavý, že se vždy objeví jako inkarnace a zachrání je. Jeho inkarnace jsou tak mocné, že například Pán Vāmanadeva pokryl dvěma kroky celý vesmír a neměl kam umístit Svůj třetí krok. Proto je známý jako Trivikrama — předvedl Svou moc tím, že pouhými třemi kroky vysvobodil celý vesmír.

Oddaní sakāma a akāma se liší v tom, že když se oddaní sakāma (jako jsou polobozi) dostanou do potíží, obracejí se na Nejvyššího Pána, aby jim pomohl, zatímco oddaní akāma Pána ani v největším nebezpečí neobtěžují kvůli hmotnému prospěchu. I když oddaný akāma trpí, usuzuje, že je to za jeho minulé bezbožné činnosti, a je ochotný nést jejich důsledky. Nikdy Pána neobtěžuje. Oddaní sakāma se ve svízelných situacích okamžitě modlí k Pánu; nicméně jsou považováni za zbožné, protože se pokládají za zcela závislé na Pánově milosti. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.8) uvádí:

I když oddaní trpí, pouze se modlí a slouží s větším nadšením. Takto upevní své postavení v oddané službě a bezpochyby se kvalifikují pro návrat domů, zpátky k Bohu. Oddaní sakāma samozřejmě získají od Pána výsledky, které si přejí ve svých modlitbách, ale nejsou ihned způsobilí vrátit se k Bohu. Zde je třeba si povšimnout toho, že Pán Viṣṇu je ve Svých různých inkarnacích vždy ochráncem Svých oddaných. Śrīla Madhvācārya říká: vividhaṁ bhāva-pātratvāt sarve viṣṇor vibhūtayaḥ. Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Všechny ostatní inkarnace pocházejí z Pána Viṣṇua.

Pán Brahmā je považován za otce polobohů, ale Kṛṣṇa či Pán Viṣṇu je otcem Brahmy, protože Brahmā se narodil z lotosu vyrůstajícího z Pánova břicha.

Absolutní Pravda existuje na třech úrovních duchovního porozumění: jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān (brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate). Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, je původcem Brahmanu a Paramātmy. Brahman, neosobní Absolutní Pravda, je všeprostupující a Paramātmā je lokálně umístěná v srdci každého, ale Bhagavān, Jehož uctívají oddaní, je původní příčinou všech příčin. Čistý oddaný si uvědomuje, že jelikož Pánu není nic neznámé, není třeba Ho informovat o tom, co oddanému vyhovuje a co mu působí potíže. Čistý oddaný ví, že nemusí Absolutní Pravdu žádat o žádné hmotné potřeby. Když tedy polobozi informovali Nejvyšší Osobnost Božství o své úzkosti způsobené útokem Vṛtrāsury, omlouvali se, že se modlí o své bezpečí. Začínající oddaný samozřejmě přichází za Nejvyšším Pánem pro úlevu od těžkostí či chudoby nebo pro spekulativní poznání o Pánu. Bhagavad-gītā (7.16) uvádí čtyři druhy zbožných lidí, kteří začínají s oddanou službou Pánu — ten, kdo trpí (ārta), kdo potřebuje peníze (ārthārthī), kdo je zvídavý (jijñāsu) a kdo hledá Absolutní Pravdu (jñānī). Čistý oddaný však ví, že jelikož je Pán všudypřítomný a vševědoucí, není třeba se k Němu modlit nebo Ho uctívat pro osobní prospěch. Čistý oddaný vždy slouží Pánu, aniž by cokoliv požadoval. Pán je přítomný všude a zná potřeby Svých oddaných; proto Ho není třeba obtěžovat žádostmi o hmotné výhody.

Člověk musí pouze vyhledat útočiště ve stínu Pánových lotosových nohou. Tím překoná všechny hmotné potíže, které ho znepokojují; stejně jako když člověk přijde do stínu velkého stromu, ihned se mu uleví od palčivého žáru slunce, aniž by žádal o pomoc. Jediným zájmem podmíněné duše tedy mají být lotosové nohy Pána. Podmíněné duši, která trpí různými strastmi plynoucími z existence v hmotném světě, se může ulevit jedině tehdy, když vyhledá útočiště u Pánových lotosových nohou.

Pán říká v Bhagavad-gītě (7.15-16):

“Ti ničemové, kteří jsou zcela hloupí, kteří jsou nejnižší z lidí, jež o poznání připravila iluze a kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají. Ó nejlepší z Bharatovců (Arjuno), čtyři druhy zbožných lidí Mi začínají oddaně sloužit — trpící, toužící po bohatství, zvídavý a hledající poznání Absolutního.”

Čtyři druhy začínajících oddaných, kteří přicházejí nabízet Nejvyšší Osobnosti Božství oddanou službu na základě hmotných motivů, nejsou čistí oddaní, ale jejich situace je příznivá v tom, že tito materialističtí oddaní se někdy vzdávají svých hmotných tužeb a očistí se. Když jsou polobozi zcela bezmocní, přicházejí za Nejvyšší Osobností Božství zarmoucení a se slzami v očích, modlí se k Pánu, a tak se stávají téměř čistými oddanými bez hmotných tužeb. Přiznávají, že kvůli svým rozsáhlým hmotným možnostem zapomněli na čistou oddanou službu, a proto se plně odevzdávají Pánu a nechávají na Něm, zda se o ně postará nebo je zničí. Takové odevzdání se je nezbytné. Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: mārabi rākhabi—yo icchā tohārā. “Ó Pane, plně se odevzdávám Tvým lotosovým nohám. Nyní mě můžeš ochránit nebo zničit — jednej, jak si přeješ. Máš plné právo udělat obojí.”

Polobozi chtěli po Pánu Viṣṇuovi, aby je zbavil jejich úzkosti, ale nyní se obracejí přímo na Pána Kṛṣṇu, neboť i když mezi Pánem Kṛṣṇou a Pánem Viṣṇuem není žádný rozdíl, Kṛṣṇa sestupuje na tuto planetu ve Svém rysu Vāsudeva za účelem paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām — ochránění Svých oddaných a zničení darebáků. Démoni či ateisté neustále znepokojují polobohy či oddané, a proto Kṛṣṇa sestupuje, aby je potrestal a aby splnil touhy Svých oddaných. Kṛṣṇa jakožto původní příčina všeho je Nejvyšší Osoba; je dokonce i nad Viṣṇuem a Nārāyaṇem, i když mezi těmito různými podobami Pána není žádný rozdíl. Brahma-saṁhitā (5.46) vysvětluje:

Kṛṣṇa se expanduje v podobě Viṣṇua stejně, jako jedna svíčka zapaluje druhou. Obě svíčky svítí stejně, ale Kṛṣṇa je přirovnán k té původní.

Významné je slovo mṛṣṭa-yaśase. Kṛṣṇa je vždy slavný tím, že vysvobozuje Své oddané z nebezpečí. Oddaný, který obětoval vše službě Kṛṣṇovi a pro něhož je Pán jediným zdrojem úlevy, se nazývá akiñcana.

Královna Kuntī vyjádřila ve svých modlitbách, že Pán je akiñcana-vitta — je majetkem takového oddaného. Ti, kdo jsou vysvobozeni z pout podmíněného života, dosahují duchovního světa, kde získávají pět druhů osvobození — sāyujya, sālokya, sārūpya, sārṣṭi a sāmīpya. Osobně se stýkají s Pánem v pěti náladách — śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Všechny tyto rasy jsou emanacemi z Kṛṣṇy. Jak popisuje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, původní náladou, ādi-rasou, je milostná láska. Kṛṣṇa je zdrojem čisté a duchovní milostné lásky.

Dalším jménem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, je Uttamaśloka, což znamená, že jsou Mu obětovány modlitby složené z vybraných veršů. Bhakti znamená śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, opěvování Pána Viṣṇua a naslouchání o Něm. Impersonalisté nemohou být očištěni, protože neobětují Nejvyšší Osobnosti Božství osobní modlitby. I když se někdy modlí, jejich modlitby neoslovují Nejvyšší Osobu. Tito impersonalisté někdy projevují své neúplné poznání tím, že Pána oslovují jako “bezejmenného”. Vždy pronášejí modlitby nepřímo: “Jsi to či ono,” ale nevědí, ke komu se modlí. Oddaný však vždy přednáší osobní modlitby. Říká: govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi — “S úctou se klaním Govindovi, Kṛṣṇovi.” Takto se máme modlit. Ten, kdo neustále nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství takové osobní modlitby, je způsobilý stát se čistým oddaným a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Když polobozi dokončili své modlitby, plni úzkosti čekali na zabití svého nepřítele Vṛtrāsury. To znamená, že polobozi nejsou čistí oddaní. I když může živá bytost bez potíží získat cokoliv, potěší-li Pána, polobozi usilovali uspokojováním Pána o hmotný prospěch. Pán po nich chtěl, aby se modlili o čistou oddanou službu, ale oni se místo toho modlili o příležitost zabít svého nepřítele. To je rozdíl mezi čistým oddaným a oddaným na hmotné úrovni. Pán nepřímo litoval, že polobozi nežádali o čistou oddanou službu.

Existují dva druhy lidí: kṛpaṇa a brāhmaṇa. Brāhmaṇa je ten, kdo zná Brahman, Absolutní Pravdu, a ví tedy, co je v jeho skutečném zájmu. Kṛpaṇa je naopak člověk s hmotným, tělesným pojetím života. Neví, jak využít svůj lidský život — nebo svůj život poloboha — a přitahují ho výtvory hmotných kvalit přírody. Kṛpaṇové, kteří vždy prahnou po hmotném prospěchu, jsou pošetilí, zatímco brāhmaṇové, kteří neustále touží získat duchovní prospěch, jsou inteligentní. Jestliže kṛpaṇa — aniž by věděl, co je v jeho vlastním zájmu — pošetile žádá o něco hmotného, je ten, kdo mu takovou věc dá, rovněž pošetilý. Kṛṣṇa ovšem není žádný hlupák; je svrchovaně inteligentní. Když někdo přijde žádat Kṛṣṇu o hmotný prospěch, Kṛṣṇa mu nedá hmotné věci, po kterých touží. Místo toho mu dá inteligenci, aby na své hmotné touhy zapomněl a vyvinul připoutanost k Jeho lotosovým nohám. I když se kṛpaṇa modlí k Pánu Kṛṣṇovi o hmotné věci, Pán mu v takových případech odebere veškeré hmotné vlastnictví a dá mu rozum, aby se stal oddaným. Pán říká v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.39):

“Jsem inteligentní, tak proč bych tomuto hlupákovi dával hmotný blahobyt? Raději ho přivedu k tomu, aby přijal nektar v podobě útočiště u Mých lotosových nohou, a způsobím, že zapomene na iluzorní hmotný požitek.” Pokud se někdo upřímně modlí k Bohu, aby výměnou za svou oddanou službu získal hmotné vlastnictví, Pán — který není tak pošetilý jako tento neinteligentní oddaný — mu projeví zvláštní milost tím, že mu odebere veškeré hmotné vlastnictví, které má, a postupně mu dá inteligenci, aby ho uspokojovala pouze služba lotosovým nohám Pána. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti podotýká, že když hloupé dítě žádá svou matku, aby mu dala jed, matka — která je inteligentní—mu přes jeho prosby jistě žádný jed nedá. Materialista neví, že přijímat hmotné vlastnictví znamená přijímat jed, koloběh zrození a smrti. Inteligentní osoba, brāhmaṇa, se uchází o osvobození z hmotného otroctví. To je ve skutečném vlastním zájmu lidské bytosti.

To je rozdíl mezi požehnáními, která dávají polobozi, a těmi, která dává Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu. Oddaní polobohů žádají o požehnání pouze pro smyslový požitek, a proto je o nich v Bhagavad-gītě (7.20) řečeno, že pozbyli inteligence.

“Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel a předpisů, které odpovídají jejich povahám.”

Podmíněné duše obvykle postrádají inteligenci kvůli svým velkým touhám po smyslovém požitku. Nevědí, o jaká požehnání mají žádat. Proto se neoddaným v śāstrách doporučuje za účelem hmotného zisku uctívat různé polobohy. Chce-li někdo například krásnou manželku, má uctívat Umu či bohyni Durgu. Ten, kdo se chce zbavit nemoci, má uctívat boha Slunce. Všechny žádosti o požehnání od polobohů ovšem vycházejí z hmotného chtíče. Při zničení vesmírného projevu bude konec všem požehnáním i těm, kdo je udílejí. Pokud někdo o požehnání požádá Pána Viṣṇua, Pán mu dá takové, které mu pomůže vrátit se domů, zpátky k Bohu. To rovněž Sám Pán potvrzuje v Bhagavad-gītě (10.10):

Pán Viṣṇu, Kṛṣṇa, dává oddanému, který Mu neustále slouží, pokyny, jak může po dokonání hmotného těla přijít k Němu. Pán říká v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Takové je požehnání Pána Viṣṇua, Kṛṣṇy. Poté, co se oddaný vzdá svého těla, se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Oddaný může pošetile žádat o hmotná požehnání, ale Pán Kṛṣṇa mu je nedá, bez ohledu na jeho modlitby. Proto se lidé, kteří velice lpí na hmotném životě, obvykle nestávají oddanými Kṛṣṇy či Viṣṇua; místo toho se stávají oddanými polobohů (kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ). Požehnání od polobohů ovšem Bhagavad-gītā odsuzuje. Antavat tu phalaṁ teṣāṁ tad bhavaty alpa-medhasām — “Méně inteligentní lidé uctívají polobohy, a jejich plody jsou omezené a dočasné.” Nevaiṣṇava neboli ten, kdo neslouží Nejvyšší Osobnosti Božství, je považován za hlupáka s malou mozkovou kapacitou.

Každý v tomto hmotném světě, od Pána Brahmy až po mravence, se snaží svému tělu zajistit pohodlí. Čistý oddaný může také žít pohodlně, ale nedychtí po takovém požehnání. Jelikož Maghavan, král nebes, stále usiloval o tělesné pohodlí, Pán Viṣṇu mu poradil, aby požádal Dadhyañcu o jeho tělo, které bylo velice silné díky poznání, slibům a askezi.

Mnozí ācāryové vyprávějí ve svých komentářích následující příběh:

Velký světec Dadhīci byl dokonale obeznámen s tím, jak vykonávat plodonosné činnosti, a byl také pokročilý co se týče duchovního poznání. Aśvinī-kumārové to věděli, a proto za ním jednou přišli a žádali ho, aby je učil duchovní vědě (brahma-vidyā). Dadhīci Muni odpověděl: “Nyní připravuji plodonosné oběti. Přijďte o něco později.” Když Aśvinī-kumārové odešli, přišel za Dadhīcim nebeský král Indra a řekl: “Můj drahý Muni, Aśvinī-kumārové jsou obyčejní lékaři. Prosím, neuč je duchovní vědu. Pokud tak přes mé varování učiníš, potrestám tě useknutím hlavy.” Poté, co Indra Dadhīciho varoval, vrátil se na nebeské planety. Aśvinī-kumārové, kteří chápali Indrovy záměry, přišli zpět a prosili Dadhīciho o brahma-vidyu. Když je velký světec informoval o Indrově hrozbě, odpověděli: “Učiňme to tak, že ti nejprve my usekneme hlavu a nahradíme ji hlavou koně. Můžeš nám vyložit brahma-vidyu skrze koňskou hlavu, a když se Indra vrátí a usekne ti ji, odměníme se ti tak, že ti vrátíme tvou původní hlavu.” Dadhīci již slíbil, že Aśvinī-kumārům předá brahma-vidyu, a proto s jejich návrhem souhlasil. Jelikož předával brahma-vidyu ústy koně, je tato brahma-vidyā také známá jako Aśvaśira.

Oddaný Pána není nikdy zaujatý proti nikomu, natož proti jiným oddaným. Jak bude vyjeveno později, Vṛtrāsura byl také oddaný. Nehrozilo proto, že by chtěl polobohům ubližovat; naopak se jim sám od sebe snažil prospět. Oddaný se nezdráhá obětovat své vlastní tělo vyššímu cíli. Cānakya Paṇḍita řekl: san nimitte varaṁ tyāgo vināśe niyate sati. Veškeré hmotné vlastnictví člověka, včetně těla, bude koneckonců stejně časem zničeno. Je-li proto možné použít tělo a další vlastnictví ve prospěch vyššího cíle, oddaný se bez rozpaků vzdá dokonce i svého těla. Jelikož si Pán Viṣṇu přál zachránit polobohy, Vṛtrāsura — i když mohl pohltit tři světy — byl ochotný nechat se od polobohů zabít. Pro oddaného je žití a umírání jedno a totéž: v tomto životě se věnuje oddané službě a po opuštění těla bude i nadále oddaně sloužit v duchovním světě. Jeho oddanou službu nikdy nic nenaruší.