Dětské zábavy Pána Caitanyi

Ve své knize Caitanya-candrāmṛta Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī říká: „Každý, kdo obdrží byť jen nepatrnou přízeň Pána, se stane tak vznešeným, že se nestará dokonce ani o osvobození, o které usiluje tolik velkých učenců a filosofů. Oddaný Pána Caitanyi považuje za přelud i pobyt na nebeských planetách. Takový oddaný překoná i dokonalost mystické jógové síly, protože pro něho jsou smysly jako hadi s vylámanými jedovými zuby.“ Had je díky svým jedovým zubům obávané a nebezpečné zvíře, ale má-li tyto zuby vylámané, jeho přítomnost již není důvodem ke strachu. Zásady yogy jsou určeny k ovládání smyslů, ale pro toho, kdo je pohroužen ve službě Pánu, už smysly nebezpečné jako hadi nejsou. To jsou dary Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

To, že se těžké věci stanou snadnými, pokud člověk vzpomíná na Śrī Caitanyu Mahāprabhua, a snadné věci se stanou obtížnými, pokud na Něho zapomene, potvrzuje Hari-bhakti-vilāsa. Vidíme, že i ti, kdo jsou v očích veřejnosti velkými vědci, nemohou pochopit jednoduchou myšlenku, že život pochází ze života, protože nemají milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Obhajují mylné pochopení, že život pochází z hmoty, i když nejsou schopni dokázat, že tomu tak skutečně je. Moderní civilizace se proto rozvíjí na základě této mylné vědecké teorie a vytváří pouze problémy, které se pak takzvaní vědci snaží řešit.

Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty přijímá útočiště u Śrī Caitanyi Mahāprabhua, aby mohl popsat zábavy Jeho zjevení v podobě dítěte, protože takovou transcendentální knihu člověk nemůže psát na základě mentální spekulace. Ten, kdo píše o Nejvyšší Osobnosti Božství, musí mít zvláštní požehnání od Pána. Pouhé akademické schopnosti k napsání takové knihy nestačí.

Tento výrok, že Pán Kṛṣṇa, syn matky Yaśody, se nyní znovu zjevil jako Pán Caitanya Mahāprabhu a stal se synem matky Śacī, potvrzuje Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura:

„Syn Śacī není nikdo jiný než syn matky Yaśody a Nandy Mahārāje a Nityānanda Prabhu je tentýž Balarāma.“

V Bhagavad-gītě (9.11) je tento výrok potvrzen takto:

„Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě. Neznají Mou transcendentální povahu Nejvyššího Pána všeho, co existuje.“ Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se na této planetě či v tomto vesmíru zjevuje, aby předvedl svoje zábavy, jako obyčejný člověk nebo lidské dítě, ale přesto si ponechává svoji svrchovanost Nejvyššího Pána. Pán Kṛṣṇa se zjevil jako lidské dítě, ale Jeho neobvyklé činnosti, dokonce už v dětství, jako například zabití démonice Pūtany nebo zvednutí kopce Góvardhanu, nebyly skutky obyčejného dítěte. Také zábavy Pána Caitanyi popsané v této kapitole vypadají jako činnosti malého chlapce, ale ve skutečnosti jsou to neobvyklé zábavy, kterých by obyčejné lidské dítě nebylo schopné.

Slovo uttāna se také používá ve významu „ležet na posteli tváří vzhůru“ nebo „ležet na zádech“. V některých verzích je slovo utthāna, což znamená „vstoje“. Pán se při svých dětských zábavách snažil opřít o zeď a tak se postavit, ale jako obyčejné dítě upadl, a znovu si lehl na své lůžko.

Nachází-li se někde podoba Pána vyřezaná ze dřeva, kamene nebo nějakého jiného materiálu, rozumí se, že je tam Nejvyšší Osobnost Božství. I logicky můžeme pochopit, že všechny hmotné prvky jsou expanze Pánovy energie. A jelikož se energie Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, neliší od Jeho vlastního těla, je Pán ve své energii vždy přítomný a na základě vroucí touhy svého oddaného se projevuje. Jelikož je Pán svrchovaně mocný, je logické, že se může ve své energii projevit. Uctívání Božstva či śālagrāma-śily není modlářství. Božstvo Pána v domě čistého oddaného může jednat naprosto stejně jako ve své původní transcendentální osobnosti.

Mezi pět velkých částí patří nos, ruce, brada, oči a kolena. Pět jemných částí představuje kůže, konečky prstů, zuby, chlupy a vlasy. Sedm načervenalých částí jsou oči, chodidla, dlaně, patro, nehty a horní a dolní ret. Mezi šest zdvižených částí patří hruď, ramena, nehty, nos, pas a ústa. Tři malé části jsou krk, stehna a mužské přirození. Třemi širokými částmi jsou boky, čelo a hruď. Tři hluboké části jsou pupek, hlas a bytí. To je dohromady třicet dva příznaků vznešené osobnosti, jak jsou popsány v knize Sāmudrika.

Vaiṣṇavismus neboli oddanou službu může kázat jen samotný Nārāyaṇa nebo Jeho pravý zástupce. Když se narodí vaiṣṇava, osvobodí zároveň rodiny své matky i otce.

Védskou zásadou je pořádat slavnosti ve vztahu s Nārāyaṇem a brāhmaṇy. Dát dítěti určité jméno patří k očistným procesům známým jako daśa-vidha-saṁskāra a v den tohoto obřadu by se měla uspořádat slavnost spojená s uctíváním Nārāyaṇa a rozdáváním prasādam, hlavně mezi brāhmaṇy.

Když Nīlāmbara Cakravartī, Śacīmātā a Jagannātha Miśra ze znaků na Pánových lotosových nohách pochopili, že Nimāi není obyčejné dítě, ale inkarnace Nārāyaṇa, rozhodli se, že ještě ten den, který byl velice příznivý, vykonají slavnostní obřad pojmenování dítěte. V této souvislosti si můžeme povšimnout toho, jak je Nejvyšší Osobnost Božství identifikována podle tělesných znaků, podle svých činností a podle předpovědí śāster. Přijmout někoho jako inkarnaci Boha lze na základě konkrétních důkazů, a ne z rozmaru nebo podle hlasování darebáků a hlupáků. V Bengálsku se od dob zjevení Pána Caitanyi objevilo mnoho nepravých inkarnací, ale každý nestranný oddaný nebo učený člověk může pochopit, že Pán Caitanya Mahāprabhu byl uznán za inkarnaci Kṛṣṇy ne na základě hlasování, ale podle důkazů śāster a pravých učenců. Nebyli to obyčejní lidé, kdo přijali Śrī Caitanyu Mahāprabhua jako Nejvyšší Osobnost Božství. Na počátku určili Jeho totožnost učenci, jako byl Nīlāmbara Cakravartí, a později potvrdilo všechny Jeho činnosti šest Gosvāmīch, zvláště Śrīla Jīva Gosvāmī a Śrīla Rūpa Gosvāmī, a mnoho dalších učenců i s odkazy ze śāster. Inkarnace Boha je inkarnací od samého začátku svého života, a ne že se člověk najednou inkarnací stane svým meditováním. Tyto falešné inkarnace tu jsou pro hlupáky a darebáky, ne pro rozumné lidi.

Caitanya-bhāgavata potvrzuje to, že Śrī Caitanya Mahāprabhu svým zrozením přinesl celému světu klid a mír, stejně jako v minulosti Nārāyaṇa ochránil tuto zemi v inkarnaci Varāhy. A protože Pán Caitanya Mahāprabhu tento svět ochraňuje a udržuje v současné Kali-yuze, je známý jako Viśvambhara, což označuje toho, kdo živí celý svět. Hnutí, které Śrī Caitanya Mahāprabhu před pěti sty lety založil, je nyní znovu rozšiřováno po celém světě a můžeme vidět, jaké to má praktické výsledky. Toto hnutí Hare Kṛṣṇa zachraňuje lidi, chrání je a udržuje. Přidávají se k němu tisíce následovníků, hlavně z řad západní mládeže, a to, jak se cítí bezpeční a šťastní, je vidět z projevů vděku v jejich stovkách a tisících dopisů. Jméno Viśvambhara je také zmíněno v Atharva-veda-saṁhitě (3.3.16.5): viśvambhara viśvena mā bharasā pāhi svāhā.

Podle védského systému se na oslavy různých příležitostí – například narozenin, svateb, pojmenovávání dítěte a začátku vzdělání – zvou hlavně brāhmaṇové. Při každé slavnosti se nabízí jídlo nejprve brāhmaṇům, a když ti jsou spokojeni, požehnají celou slavnost zpíváním védských manter nebo Hare Kṛṣṇa mahā-mantry.

V Caitanya-bhāgavatě je popsáno, že jednoho dne, když Pán lezl po kolenou a na Jeho pasu sladce cinkaly zvonečky, se na Jeho dvůr připlazil had a Pán ho jako zvědavé dítě chytil. Had se okolo Něho okamžitě ovinul a Pán si na něm odpočinul. Po nějaké době se had odplazil a nechal Pána být.

V Caitanya-bhāgavatě je tato zábava popsána tímto způsobem: „Pán s krásnýma očima plakal, ale přestal hned, jak uslyšel Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Jakmile ženy pochopily tuto Pánovu zábavu a zjistily, že přestane plakat, když slyší zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, všechny braly Jeho pláč jako podnět, aby zpívaly Hare Kṛṣṇa. Tak se to stalo pravidlem. Pán se rozplakal a ženy vždy začaly zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a tleskat. Takto se ženy ze sousedních domů dvacet čtyři hodin denně scházely v domě Śacīmāty, aby se přidávaly k saṅkīrtanovému hnutí. Dokud zpívaly Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, Pán neplakal, ale mile se na ně usmíval.“

Zde je vyložena māyāvādská filosofie, která říká, že je všechno jedno. Tělesné potřeby, jako je jedení, spaní, pohlavní styk a obrana, jsou v duchovním životě zbytečné. Je-li někdo na duchovní úrovni, nemá tělesné potřeby, a na tělesných činnostech není nic duchovního. Jinými slovy, čím více jíme, spíme, máme sex a snažíme se bránit, tím více se věnujeme hmotným činnostem. Māyāvādští filosofové naneštěstí považují oddané činnosti za tělesné. Nechápou jednoduché vysvětlení Bhagavad-gīty (14.26):

„Každý, kdo se věnuje duchovní oddané službě bez osobní motivace a slouží jen pro uspokojení Pána, je okamžitě povýšen na duchovní úroveň a všechny jeho činnosti jsou duchovní.“ Brahma-bhūyāya se vztahuje na činnosti na úrovni Brahmanu (duchovní činnosti). I když māyāvādští filosofové dychtí splynout se září Brahmanu, neprovádějí žádné činnosti Brahmanu. Do jisté míry sice činnosti Brahmanu, což pro ně znamená studium vedānty a sāṅkhyi, doporučují, ale jejich výklady nejsou nic než suchá spekulace. A jelikož postrádají duchovní činnosti, nemohou na této úrovni pouhého studia vedānty a sāṅkhyi zůstat dlouho.

Život je určen k různorodým požitkům. Živá bytost má přirozeně silné sklony k požitkářství, jak uvádí Vedānta-sūtra (1.1.12): ānanda-mayo 'bhyāsāt. Činnosti v oddané službě jsou různorodé a přinášejí mnoho požitku. Bhagavad-gītā (9.2) uvádí, že všechny oddané činnosti se snadno vykonávají (su-sukhaṁ kartum) a jsou věčné a duchovní (avyayam). Māyāvādī tomu však nejsou schopni porozumět, a tak jsou přesvědčeni, že všechny činnosti oddaného (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam a tak dále) jsou hmotné a tudíž māyā. Za māyu považují i Kṛṣṇovo sestoupení do tohoto vesmíru a Jeho činnosti. Protože vše považují za māyu, jsou známí jako māyāvādī.

Ve skutečnosti jsou všechny činnosti vykonané pro potěšení Pána a pod vedením duchovního mistra duchovní. Māyā však je, když nedbáme na pokyny duchovního mistra, jednáme podle vlastních výmyslů, a ještě tyto nesmyslné činnosti považujeme za duchovní. Přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství musíme získat skrze milost duchovního mistra. Nejdříve bychom tedy měli uspokojit duchovního mistra, a když on je potěšen, můžeme vědět, že je potěšen také Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Je-li však duchovní mistr s našimi činnostmi nespokojen, potom nejsou duchovní. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to také potvrzuje: yasya prasādād bhagavat-prasādo yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Činnosti, které těší duchovního mistra, musí být považovány za duchovní a je třeba vědět, že těší Pána.

Pán Caitanya Mahāprabhu jako nejvyšší duchovní mistr poučil svoji matku o māyāvādské filosofii. Když řekl, že tělo je hlína a jídlo je také hlína, chtěl naznačit, že všechno je māyā. To je filosofie māyāvādy. Māyāvādská filosofie je chybná, protože tvrdí, že všechno je māyā – s výjimkou nesmyslů, které říkají. Když māyāvādský filosof říká, že vše je māyā, ztrácí možnost vykonávat oddanou službu, a tak je jeho život odsouzen ke zkáze. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto radí: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa (Cc.Madhya 6.169). Pokrok toho, kdo přijme māyāvādskou filosofii, je navždy zmařen.

Když v tomto filosofickém rozhovoru mezi matkou a synem syn řekl, že všechno je jedno, jak to říkají impersonalisté, matka odpověděla: „Je-li všechno jedno, tak proč lidé běžně nejedí hlínu, ale obilí, které z ní roste?“

I když je Śacīmātā žena, tato jednoduchá filosofie, kterou podává, může porazit māyāvādské filosofy, spekulující o jednotě. Problémem māyāvādské filosofie je, že neuznává různorodost, tak užitečnou pro praktické účely. Śacīmātā uvedla příklad, že hliněný hrnec a hrouda hlíny jsou v podstatě jedno a totéž, ale pro praktické využití je nádoba na vodu užitečná, kdežto hrouda hlíny je k ničemu. Vědci někdy tvrdí, že hmota a duše jsou jedno a totéž a že mezi nimi není rozdíl. Mezi hmotnou a duchovní energií opravdu ve vyšším smyslu rozdíl není, ale člověk by měl mít praktické poznání, že hmota jakožto nižší stav bytí je pro náš duchovní, blažený život neužitečná, kdežto duchovní energie je díky své jemnější povaze plná blaženosti. V této souvislosti uvádí Bhāgavatam příklad, že hlína a oheň jsou v zásadě jedno a totéž. Ze země rostou stromy a z jejich dřeva pochází oheň a dým. Pro ohřátí však potřebujeme oheň, a ne hlínu, dým či dřevo. Pro konečnou realizaci životního cíle nás proto zajímá oheň duše, a ne tupé dřevo či hlína hmoty.

Učí-li se někdo už od začátku života vaiṣṇavskou filosofii dvojnosti neboli různorodosti, nebude jej monistická filosofie příliš mást. Vše ve skutečnosti vychází z nejvyššího zdroje (janmādy asya yataḥ). Původní energie se projevuje různě, stejně jako sluneční světlo, původní energie vyzařující ze slunce, se projevuje různě jako světlo a teplo. Nelze říci, že světlo je teplo a teplo je světlo, ale přesto se jedno od druhého nedá oddělit. Filosofií Pána Caitanyi Mahāprabhua je tedy acintya-bhedābheda, nepochopitelná neoddělitelnost a odlišnost. I když mezi oběma fyzikálními projevy – světlem a teplem – existuje jistá příbuznost, je mezi nimi také rozdíl. Také celé vesmírné stvoření je Pánova energie, která se však projevuje různými způsoby.

Příběh o osvobození tohoto brāhmaṇy je následující. Jeden brāhmaṇa, který cestoval po celé zemi z jednoho poutního místa na druhé, přišel do Navadvípu a stal se hostem v domě Jagannātha Miśry. Jagannātha Miśra mu dal vše potřebné k vaření a brāhmaṇa si připravil jídlo. Když ale začal toto jídlo v meditaci obětovat Viṣṇuovi, přišel tam malý Nimāi a začal to jídlo jíst. Brāhmaṇa proto považoval celé obětování za zmařené. Na žádost Jagannātha Miśry uvařil podruhé, ale když začal meditovat, dítě znovu přišlo a začalo jíst, čímž celé obětování zase pokazilo. Na žádost Jagannātha Miśry uvařil brāhmaṇa potřetí, ale i tehdy tam Pán přišel a pustil se do jídla, přestože byl zamčený v místnosti a všichni spali, neboť už bylo pozdě v noci. Brāhmaṇa si myslel, že Pán Viṣṇu nechce ten den přijmout jeho jídlo a že mu je tedy určeno se postit. Velice se znepokojil a nahlas volal hāya hāya – „Co se to stalo! Co se to stalo!“ Když Pán Caitanya Mahāprabhu viděl brāhmaṇu tak rozrušeného, řekl mu: „Původně jsem byl synem Yaśody. Tehdy jsi také přišel jako host do domu Nandy Mahārāje a Já jsem tě takto pozlobil. Tvoje oddanost Mě velice těší, a proto jím jídlo, které jsi uvařil.“ Brāhmaṇa pochopil, jakou přízeň mu Pán projevil, a byl šťastný a zaplavený láskou ke Kṛṣṇovi. Byl Pánu vděčný, protože to považoval za velké požehnání. Pán ho potom požádal, aby o tom nikomu neříkal. Tato zábava je obšírně popsána v páté kapitole Ādi-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty.

V dětství chodil Pán bohatě ozdobený zlatými šperky. Jednou si hrál před domem a dva zloději, kteří šli kolem, uviděli příležitost Ho okrást. Vzali Ho tedy na ramena a dali Mu nějaké sladkosti, aby se Mu zalíbili. Mysleli si, že Ho odnesou do lesa a tam Ho zabijí a vezmou si Jeho ozdoby. Pán však zloděje zahalil svojí matoucí energií takovým způsobem, že místo aby Ho odnesli do lesa, přišli rovnou zpátky k Jeho domu. Když se tam objevili, dostali strach, protože v tu chvíli už byli všichni v domě Jagannātha Miśry i v celé čtvrti na nohách a pátrali po dítěti. Zloději nepovažovali za bezpečné se tam déle zdržovat, a tak se vytratili a dítě tam nechali. Bylo přineseno do domu matce Śacī, která trpěla velkou úzkostí, a to ji uklidnilo. Tato událost je rovněž obšírně popsána v Ādi-khaṇḍě Caitanya-bhāgavaty, ve čtvrté kapitole.

Pánovo přijímání viṣṇu-prasādam na Ekādaśī z domu Jagadīśe a Hiraṇyi zevrubně popisuje šestá kapitola Ādi-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty. Na Ekādaśī se Pánu Viṣṇuovi obětuje obvyklé prasādam; i když oddaným je doporučeno se ten den postit, Pán Viṣṇu půst držet nemusí. Jednou na Ekādaśī se v domě Jagadīśe a Hiraṇyi Paṇḍita pro Pána Viṣṇua připravovalo zvláštní prasādam a Pán Caitanya Mahāprabhu požádal svého otce, aby k nim zašel a požádal o viṣṇu-prasādam, protože Mu nebylo dobře. Dům Jagadīśe a Hiraṇyi Paṇḍita byl od domu Jagannātha Miśry vzdálený přes tři kilometry. Když tedy Jagannātha Miśra přišel na přání Śrī Caitanyi Mahāprabhua požádat Jagadīśe a Hiraṇyu o prasādam, trochu se divili. Jak ten chlapec věděl, že se u nich pro Pána Viṣṇua připravuje zvláštní prasādam? Okamžitě dospěli k závěru, že Nimāi musí mít nadpřirozenou mystickou moc. Jak jinak by mohl vědět, že připravují zvláštní prasādam? Okamžitě proto jídlo Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi po Jeho otci Jagannāthovi Miśrovi poslali. Nimāiovi bylo špatně, ale jakmile snědl viṣṇu-prasādam, uzdravil se a prasādam také rozdal mezi své kamarády.

Podle Vedānta-sūtry (janmādy asya yataḥ) je vše, co nacházíme v tomto hmotném světě, přítomno ve světě duchovním, protože tvoření, udržování i ničení probíhají v Nejvyšším Absolutním. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství, samotný Kṛṣṇa. Jak to, že tedy krade, a jak to, že se pere? Nedělá to jako zloděj či nepřítel, ale jako milující přítel. Jako dítě nekrade proto, že by Mu něco scházelo, ale proto, že je to přirozený dětský sklon. V tomto hmotném světě děti také někdy chodí bez nepřátelství a zlých úmyslů do cizích domů a kradou a někdy se perou. I Kṛṣṇa v dětství dělal všechny tyto věci, stejně jako jiné děti. Sklony krást a bojovat existují i v duchovním světě, protože jinak by nemohly existovat zde v hmotném světě. Rozdíl mezi hmotným a duchovním světem je ten, že v duchovním světě se krade s přátelstvím a láskou, kdežto bitky a krádeže v tomto hmotném světě se zakládají na nepřátelství a zášti. Měli bychom tedy pochopit, že všechny tyto činnosti existují v čisté podobě v duchovním světě, kdežto v hmotném světě jsou všechny činnosti plné utrpení.

Ve čtvrté kapitole Ādi-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty je hezký popis provinění, kterých se v dětství Śrī Caitanya Mahāprabhu dopouštěl. Píše se tam, že Pán jako dítě kradl v domech přátel ze sousedství různá jídla. Někde ukradl mléko a vypil je a jinde zase ukradl a snědl uvařenou rýži. Někdy také rozbil hrnce na vaření. Pokud někde nebylo nic k snědku, ale Pán tam našel malé děti, škádlil je, až je rozplakal. Občas si některá sousedka stěžovala Śacīmātě: „Mám malé děťátko, ale tvoje dítě mu lije vodu do uší, až začne plakat.“

Když se malá děvčata, stará deset až dvanáct let, chodila koupat do Gangy, podle védských zvyklostí uctívala zvláště Pána Śivu s modlitbami, aby v budoucnosti dostala manžela. Obzvláště si přála manžela, jako je Pán Śiva, protože je velice klidný a zároveň mocný. Dříve tedy malé dívky z hinduistických rodin uctívaly Pána Śivu, a to zvláště v měsíci Vaiśākha (duben-květen). Koupel v Ganze přináší radost každému, nejen dospělým, ale i dětem.

Mezi lidmi, kteří vyznávají jiná náboženství, jako je křesťanství či islám, panuje o hinduismu mylná představa, že je v něm mnoho Bohů. To však není pravda. Bůh je jeden, ale existuje mnoho dalších mocných bytostí, které se starají o různá odvětví správy. Říká se jim polobozi. Všichni polobozi jsou služebníci, kteří plní pokyny Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Pán Caitanya Mahāprabhu tuto skutečnost vyjevil ve svém dětství. Lidé někdy z nevědomosti uctívají polobohy, aby od nich dostali nějaké požehnání, ale ten, kdo se stane oddaným a uctívačem Nejvyšší Osobnosti Božství, nepotřebuje chodit pro požehnání za polobohy, protože vše získá milostí Nejvyššího Pána. Bhagavad-gītā (7.20, 28) proto takové uctívání polobohů odsuzuje:

„Pouze lidé, kteří pozbyli inteligenci a jsou posedlí chtivými touhami, uctívají polobohy a řídí se určitými zásadami uctívání podle své povahy.“

„Avšak ti, kdo jsou oproštěni od všech hříšných činností a protikladů iluze, s odhodláním slouží Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Polobohy uctívají pouze méně inteligentní lidé, aby dosáhli svých cílů. Ti nejinteligentnější uctívají výhradně Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu.

Občas jsme my, členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, nařčeni z toho, že neschvalujeme uctívání polobohů. Jak bychom s ním ale mohli souhlasit, když ho Pán Caitanya i Pán Kṛṣṇa odsuzují? Jak můžeme nechávat lidi, aby se stávali hlupáky, kteří jsou hṛta-jñāna, bez inteligence? Naše propaganda je určena jednoduše k tomu, aby inteligentní lidé mohli pochopit rozdíl mezi hmotou a duší a také Nejvyšší Osobnost Božství, jež je úplnou duchovní totožností. To je naše mise. Jak bychom mohli svádět lidi k uctívání takzvaných bohů v hmotných tělech v tomto hmotném světě?

Náš postoj, nedovolit uctívání mnoha stovek polobohů, potvrdil Pán Caitanya Mahāprabhu již ve svém dětství. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v této souvislosti zpíval:

„Pokud se chce někdo stát neochvějným oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství (ananya-bhāk), neměl by se rozptylovat uctíváním polobohů. Takové sebeovládání je příznakem čisté oddané služby.“

Pokud se něco obětuje Božstvům mimo domov, není to podle pravidel uctívání většinou jídlo vařené, ale spíše syrová rýže, banány a sladkosti. Ze své bezpříčinné milosti Pán dívkám jejich obětiny sebral a snědl je, čímž dívky napomenul, aby neuctívaly polobohy, ale Jeho. Toto uctívání Śrī Caitanyi Mahāprabhua je doporučeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu:

„Každý by měl uctívat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který se v současném věku Kali zjevuje se svými společníky jako Pañca-tattva: Pán samotný a Jeho společníci Nityānanda Prabhu, Śrī Advaita Prabhu, Śrī Gadādhara Prabhu a Śrīvāsa Ṭhākura. V tomto věku inteligentní lidé uctívají Pañca-tattvu zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, a je-li to možné, rozdáváním prasādam.“ Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zavádí tento pravý způsob uctívání v západním světě. Jeho členové cestují s Božstvy Pána Caitanyi Mahāprabhua od vesnice k vesnici a od města k městu a učí lidi uctívat Pána zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry a obětováním a rozdáváním prasādam všem lidem bez rozdílu.

Mladá dívka chce mít obvykle velice pěkného manžela, který je učený, chytrý, mladý a bohatý. Podle védské kultury je člověk bohatý, když má velkou zásobu obilovin a hodně zvířat. Dhānyena dhanavān gavayā dhanavān – člověk je bohatý, když vlastní obiloviny, krávy a býky. Dívka také chce mít hodně dětí a zvláště synů (putra), kteří budou inteligentní a budou dlouho žít. Dnes však společnost upadá, a proto existuje propaganda mít jedno nebo dvě děti, a ty ostatní zabít různými antikoncepčními metodami. Přirozenou touhou dívky však je mít alespoň půl tuctu dětí, a ne jen jedno.

Caitanya Mahāprabhu chtěl dívkám za to, že jim vzal předměty určené k uctívání, požehnat a splnit tak jejich touhy. Uctíváním Pána Caitanyi Mahāprabhua může každá žena snadno dosáhnout toho, že bude šťastná a získá hmotný prospěch v podobě dobrého manžela, bohatství, obilovin a mnoha pěkných dětí. Ačkoliv Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās ještě dost mladý, Jeho oddaný Ho v tom nemusí následovat a přijmout sannyās také. Může být i hospodářem, ale musí být oddaným Pána Caitanyi Mahāprabhua. To mu přinese štěstí a veškeré hmotné vymoženosti, jako je dobrý domov, dobré děti, dobrá partnerka, bohatství a vše, po čem touží. Śāstry proto říkají: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ (Bhāg. 11.5.32). Každý hospodář, který je opravdu inteligentní, by tedy měl od domu k domu představovat saṅkīrtanové hnutí, žít klidně v tomto životě a v dalším jít zpátky k Bohu.

Takové dvojaké jednání je pro dívky přirozené. Jsou-li vnitřně spokojené, navenek se tváří nespokojeně. Chlapcům se toto ženské jednání líbí a snaží se s nimi navazovat přátelství.

V Indii byla v těch dobách, a ještě i před padesáti lety dovolená polygamie. Všichni muži, zvláště příslušníci vyšších kast neboli brāhmaṇové, vaiśyové a především kṣatriyové, se mohli oženit s více než jednou ženou. V Mahābhāratě, dávné historii Indie, vidíme, že zvláště kṣatriyští králové se ženili s mnoha ženami. Podle védské civilizace to nebylo nijak omezováno a oženit se mohl i muž starší padesáti let. Vdát se za manžela s mnoha manželkami však nebylo příliš radostné, protože manželova láska se pak dělila mezi mnoho žen. Aby Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu potrestal dívky, které Mu nechtěly dát naivedyu, chtěl je naoko proklít, aby se provdaly za muže, kteří měli alespoň čtyři ženy.

Společenskou strukturu, která mužům dovoluje oženit se s více než jednou ženou, lze podpořit takto: V každé společnosti je obvykle ženská populace početnější nežli mužská. Platí-li tedy ve společnosti zásada, že by se všechny dívky měly vdát, nebude to možné, dokud nebude povolená polygamie. Pokud všechny dívky nejsou provdané, vytváří to velkou pravděpodobnost cizoložství a společnost, která dovoluje cizoložství, nemůže být příliš pokojná ani čistá. V naší společnosti pro vědomí Kṛṣṇy jsme nedovolený sex vyloučili. Praktickým problémem však je najít pro každou dívku manžela. Proto se přikláníme k polygamii, ovšem za předpokladu, že manžel bude schopen více než jednu ženu uživit.

Lakṣmī byla podle Gaura-gaṇoddeśa-dīpiky (45) původně Jānakī, manželka Pána Rāmacandry, a Rukmiṇī, manželka Pána Kṛṣṇy ve Dvárace. Stejná bohyně štěstí sestoupila jako Lakṣmī, aby se stala manželkou Pána Caitanyi Mahāprabhua.

Pán Caitanya Mahāprabhu a Lakṣmīdevī jsou věční manželé. Proto bylo normální, že se jejich skrytá láska probudila, jakmile se uviděli. Tímto setkáním se ihned probudily jejich přirozené pocity.

Stejnou filosofii vyhlásil samotný Pán Kṛṣṇa:

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně. Já tě osvobodím od všech hříšných následků, neboj se.“ (Bg. 18.66) Lidé to ale nechápou. Jsou zvyklí sloužit a pochlebovat mnoha polobohům, lidem, nebo dokonce kočkám a psům, ale když je požádáme, aby uctívali Nejvyššího Pána, odmítnou. Tomu se říká iluze. Ve skutečnosti ten, kdo uctívá Nejvyššího Pána, nemusí uctívat nikoho jiného. Například v určité vesnici nebo oblasti lze použít různé studny k různým účelům, avšak jdeme-li k řece, kde neustále protékají proudy vody, pak tato voda může posloužit všem účelům. U řeky může člověk získat vodu na pití, vyprat prádlo, vykoupat se a podobně, protože tato voda vyhoví všem jeho potřebám. Podobně i uctíváním Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, člověk dosáhne všech svých cílů. Kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ – pouze ti, kdo ztratili veškerou inteligenci, uctívají pro splnění svých tužeb různé polobohy (Bg. 7.20).

Verš citovaný v této souvislosti je verš dvacátý pátý z dvacáté druhé kapitoly desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Gopī uctívaly bohyni Durgu neboli Kātyāyanī, ale v srdci toužily dostat za manžela Pána Kṛṣṇu. Kṛṣṇa jako Paramātmā o tomto jejich vroucím přání věděl, a proto si prožil zábavu vastra-haraṇa. Když se šly gopī koupat do Jamuny, nechaly šaty na břehu a ponořily se do řeky úplně nahé. Kṛṣṇa toho využil, šaty jim ukradl a sedl si s nimi na strom, aby viděl dívky nahé, a mohl se tak stát jejich manželem. Gopī chtěly mít za manžela Kṛṣṇu, a jelikož pouze před manželem se žena může obnažit, Pán Kṛṣṇa tímto způsobem přijal jejich modlitby, a splnil tak jejich touhu. Potom jim šaty vrátil a vyslovil tento verš.

Gopī, Kṛṣṇovy přítelkyně, byly téměř stejně staré jako On. Přály si mít Kṛṣṇu za manžela, ale kvůli ženské ostýchavosti nemohly svou touhu vyjádřit. Kṛṣṇa jim proto ukradl šaty a řekl: „Okamžitě jsem pochopil, o co vám jde, a schvaluji to. Ukradl Jsem vám šaty a vy jste přede Mnou stály nahé, což znamená, že jsem vás všechny přijal za své manželky.“ Někdy na to hloupí darebáci pohlížejí ze svého úhlu a zbytečně kritizují, protože nechápou, jaký záměr Pán měl a jaký měly gopī, ale skutečný význam zábavy vastra-haraṇa Pán vyjadřuje v tomto verši.

Dříve měli brāhmaṇové ve zvyku každý den doma uctívat Pána Viṣṇua a vařit jídlo vždy v nových hrncích. V Džagannáth Purí se to tak dělá dodnes. Jídlo se vždy uvařilo v nových hliněných hrncích, a ty se po vaření vyhodily. U domu obvykle bývala velká jáma, kam se tyto hrnce házely. Pán Caitanya Mahāprabhu si na hrnce vesele sedl, aby své matce dal ponaučení.

Absolutní poznání, jež Pán vysvětlil své matce, popisuje Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi : „Pán řekl: ,Matko, to, že je něco čisté a něco nečisté, jsou jen světské pocity, které se vůbec nezakládají na pravdě. Ty jsi přece v těchto hrncích vařila jídlo pro Pána Viṣṇua, které jsi Mu potom obětovala. Jak by tedy mohly být tyto hrnce nečisté? Vše, co je s Viṣṇuem v nějakém vztahu, je třeba považovat za expanzi Jeho energie. Viṣṇu, Nadduše, je věčný a neznečištěný. Jak by potom mohly být tyto hrnce považovány za čisté, nebo nečisté?̀ Když matka vyslechla toto pojednání o absolutním poznání, byla velice udivená a donutila Ho, aby se vykoupal.“

Brāhmaṇa, kterého Jagannātha Miśra viděl ve svém snu, řekl, že jeho syn není obyčejná lidská bytost. Pokud je transcendentální osobnost, bude mít poznání sám ze sebe, a tak nebude třeba Ho vzdělávat.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.8.45) je řečeno: „Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, jenž je uctíván vznešenými hymny všech Véd, Upaniṣad a velkými osobnostmi skrze sāṅkhya-yogu na úrovni kvality dobra, považovali matka Yaśodā a Nanda za svého malého syna.“ Taktéž Jagannātha Miśra považoval Pána Caitanyu Mahāprabhua za svého milovaného chlapce, přestože se Mu s veškerou úctou klaní učení brāhmaṇové a světci.

Dvanáct ligatur (phalā) se nazývá repha, mūrdhanya (cerebrální) ṇa, dāntavya (dentální) na, ma, ya, ra, la, va, ṛ, ṝ, ḷ a . Hāte khaḍi je počátek vzdělávání. Ve věku čtyř nebo pěti let, v příznivý den zvaný vidyārambha, který označuje začátek základního vzdělání, se vykoná obřadné uctívání Pána Viṣṇua a poté dá učitel žákovi dlouhou křídu na psaní, vede jeho ruku a učí ho psát písmena abecedy (a, ā, i a tak dále) psaním velkých písmen na podlahu. Jakmile v tom dítě trochu pokročí, dostane pro účely základního vzdělání na psaní břidlicovou tabulku. Základní vzdělání končí, když se naučí ligatury, kterým se říká phalā, jak je popsáno výše.