Chce-li někdo popisovat Śrī Caitanyu Mahāprabhua nebo Pána Śrī Kṛṣṇu, potřebuje k tomu nadpřirozenou schopnost, která je projevem Pánovy milosti. Bez této milosti nemůže nikdo transcendentální literaturu psát. Díky Pánově milosti však může i ten, kdo se pro literární kariéru nehodí, popsat úžasná transcendentální témata. Popisovat Kṛṣṇu může pouze ten, kdo je k tomu zmocněn. Kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana (Cc. Antya 7.11). Nikdo nemůže kázat o Pánovu jménu, slávě, vlastnostech, podobě, doprovodu a podobně, dokud není obdařen Jeho milostí. Závěrem tedy je, že to, že Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī napsal Śrī Caitanya-caritāmṛtu, poukazuje na zvláštní milost, kterou dostal, i když sám sebe považoval za nejpokleslejšího. Neměli bychom si o něm myslet, že je pokleslý, když to o sobě říká. Naopak, každý, kdo je schopen napsat takovouto transcendentální knihu, je pro nás váženým mistrem.

V tomto verši je měsíc popsán jako candra-gaṇa, což vyjadřuje množné číslo. Znamená to, že měsíců je mnoho. V Bhagavad-gītě (10.21) Pán říká: nakṣatrāṇām ahaṁ śāśī – „Mezi hvězdami jsem měsíc.“ Všechny hvězdy jsou vlastně měsíce. Západní astronomové považují hvězdy za slunce, ale védští astronomové, jež následují védská písma, tvrdí, že jsou to měsíce. Slunce má schopnost mocně zářit a měsíce toto sluneční světlo odrážejí, a proto vypadají velmi jasně. V Caitanya-caritāmṛtě je Kṛṣṇa přirovnán ke slunci. Nejmocnější bytostí je Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, nebo Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, a Jeho oddaní také jasně září, protože odrážejí nejvyšší slunce. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31) říká:

„Kṛṣṇa září jako slunce. Jakmile vyjde slunce, temnota neboli nevědomost nemůže zůstat.“ V našem verši je podobně popsáno, že září všech těchto měsíců, rozjasněných odrazem slunce Kṛṣṇy, neboli milostí všech oddaných Caitanyi Mahāprabhua bude ozářen celý svět, navzdory temnotě Kali-yugy. Tuto temnotu Kali-yugy, nevědomost lidí dnešní doby, mohou rozptýlit jedině oddaní Pána Caitanyi Mahāprabhua. Nikdo jiný to nedokáže. Naším přáním proto je, aby všichni oddaní hnutí pro vědomí Kṛṣṇy odráželi světlo nejvyššího slunce, a tak rozptylovali temnotu na celém světě.

Śrīla Jīva Gosvāmī sestavil učebnici gramatiky ve dvou dílech, Laghu-hari-nāmāmṛta-vyākaraṇa a Bṛhad-dhari-nāmāmṛta-vyākaraṇa. Když někdo tyto dva texty používá při studiu gramatiky (vyākaraṇa), naučí se gramatická pravidla sanskrtu a zároveň se naučí, jak se stát velkým oddaným Pána Kṛṣṇy.

V první kapitole Madhya-khaṇḍy Caitanya-bhāgavaty je popsán způsob, jakým Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu učil gramatiku. Pán vysvětlil, že gramatické aforismy jsou věčné, tak jako svaté jméno Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě (15.15) je řečeno: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Účelem všech zjevených písem je poznat Kṛṣṇu. Pokud se tedy někdo snaží vysvětlovat něco, co není Kṛṣṇa, jen ztrácí čas namáhavým úsilím, aniž by dosáhl cíle svého života. Stane-li se člověk učitelem či profesorem, aniž by poznal Kṛṣṇu, znamená to, že patří mezi nejnižší z lidí, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (7.15): narādhamā māyayāpahṛta-jñānāḥ. Pokud nezná podstatu zjevených písem, a přesto se stane učitelem, jeho vyučování je jako rušivé oslí hýkání.

Současný Navadvíp-dhám je pouhou částí celého Navadvípu. Navadvīpa znamená „devět ostrovů“. Těchto devět ostrovů, jež se rozkládají na ploše odhadované na 82 čtverečných kilometrů, obklopují různá ramena Gangy. Na všech těchto ostrovech Navadvípu jsou místa určená pro rozvíjení oddané služby. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.23) se pojednává o nava-vidha bhakti, devíti různých činnostech oddané služby:

V oblasti Navadvípu leží devět ostrovů pro rozvoj těchto devíti druhů oddané služby: (1) Antardvíp, (2) Símantadvíp, (3) Godrumdvíp, (4) Madhjadvíp, (5) Koladvíp, (6) Ritudvíp, (7) Džahnudvíp, (8) Modadrum-dvíp a (9) Rudradvíp. Podle mapy osídlení leží naše středisko ISKCON Navadvíp na ostrově Rudradvípu. Pod Rudradvípem, v Antardvípu, se nachází Májápur. Tam bydlel Śrī Jagannātha Miśra, otec Caitanyi Mahāprabhua. V mládí vodil Pán Caitanya Mahāprabhu po všech těchto ostrovech svoji saṅkīrtanovou skupinu. Celou oblast tak zaplavil vlnami lásky ke Kṛṣṇovi.

Někdo se může zeptat, jak je možné, že byly láskou ke Kṛṣṇovi zaplaveny všechny tři světy, když Caitanya Mahāprabhu prováděl kīrtan pouze v oblasti Navadvípu. Odpovědět na to lze tak, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je samotný Kṛṣṇa. Celý vesmírný projev vzniká díky tomu, že ho do pohybu uvádí Pán. Podobně od té doby, co bylo saṅkīrtanové hnutí před pěti sty lety poprvé uvedeno do chodu přáním Śrī Caitanyi Mahāprabhua, aby se šířilo po celém vesmíru, se nyní hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které je pokračováním tohoto pohybu, šíří po celém světě a postupně se rozšíří po celém vesmíru. S tím, jak se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bude šířit, se všichni ponoří do oceánu lásky ke Kṛṣṇovi.

Osoba s pokročilým vědomím Kṛṣṇy cítí neustále odloučení od Kṛṣṇy, neboť pocity odloučení předčí pocity při setkání s Kṛṣṇou. Śrī Caitanya Mahāprabhu během svých posledních dvanácti let pobytu v tomto světě v Džagannáth Purí učil lidi celého světa, jak je možné skrze pocity odloučení probudit svoji neprojevenou lásku ke Kṛṣṇovi. Tyto pocity odloučení nebo setkání s Kṛṣṇou jsou různé úrovně lásky k Bohu a časem se rozvinou u každého, kdo se vážně věnuje oddané službě. Nejvyšší úroveň se nazývá prema-bhakti, ale k té vede cesta přes sādhana-bhakti. Nikdo by se neměl snažit uměle dosáhnout úrovně prema-bhakti, aniž by vážně následoval usměrňující zásady sādhana-bhakti. Prema-bhakti je úroveň vychutnávání, kdežto sādhana-bhakti je úroveň zdokonalování se v oddané službě. Śrī Caitanya Mahāprabhu tuto nauku o oddané službě učil tak, že ji do posledního detailu prakticky uplatňoval ve svém životě. Proto je řečeno: āpani ācari' bhakti śikhāimu sabāre. Śrī Caitanya Mahāprabhu je samotný Kṛṣṇa a v roli kṛṣṇa-bhakty, oddaného Kṛṣṇy, učil celý svět, jak vykonávat oddanou službu, a díky tomu se časem vrátit domů, zpátky k Bohu.

V této souvislosti bychom si měli připomenout samomluvu Śrīmatī Rādhārāṇī po Jejím setkání s Uddhavou ve Vrindávanu. Śrī Caitanya Mahāprabhu předváděl podobné extatické nesmyslné mluvení. Śrīmatī Rādhārāṇī, plná závisti a šílenství z toho, že Ji Kṛṣṇa opomíjel, hubovala čmeláka a mluvila jako bláznivá. Śrī Caitanya Mahāprabhu v posledních dnech svých zábav projevil všechny příznaky této extáze. Odkazy lze najít ve verších 107 a 108 čtvrté kapitoly Ādi-līly.

Vidyāpati byl známý autor písní o zábavách Rādhy a Kṛṣṇy. Narodil se v brāhmaṇské rodině a bydlel v Mithile. Odhaduje se, že své písně skládal za vlády krále Śivasiṁhy a královny Lachimādevī na počátku čtrnáctého století éry Śaka, téměř sto let před zjevením Pána Caitanyi Mahāprabhua. Dnes žije dvanáctá generace Vidyāpatiho potomků. Vidyāpatiho písně o zábavách Pána Kṛṣṇy vyjadřují silné pocity odloučení od Kṛṣṇy a Śrī Caitanya Mahāprabhu si ve své extázi odloučení od Kṛṣṇy všechny tyto písně vychutnával.

Jayadeva se narodil během vlády Mahārāje Lakṣmaṇa Seny z Bengálska v jedenáctém až dvanáctém století éry Śaka. Jeho otcem byl Bhojadeva a matkou Vāmādevī. Po mnoho let žil v Navadvípu, který byl v té době hlavním městem Bengálska. Jeho rodiště se nacházelo v okrese Bírbhúm, ve vesnici Kendubilva. Podle názoru některých autorit se však narodil v Uríse a jiní říkají, že se narodil v jižní Indii. Poslední dny svého života strávil v Džagannáth Purí. Jednou z jeho neznámějších knih je Gīta-govinda, plná transcendentálních nálad odloučení od Kṛṣṇy. Jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu, gopī pociťovaly před tancem rāsa odloučení od Kṛṣṇy, a Gīta-govinda tyto pocity vyjadřuje. Mnoho vaiṣṇavů napsalo ke Gīta-govindě své komentáře.

Caṇḍīdāsa se narodil ve vesnici Nánnuru, která také leží v Bengálsku v okrese Bírbhúm. Narodil se v brāhmaṇské rodině a říká se, že to bylo na začátku čtrnáctého století éry Śaka. Podle některých byli Caṇḍīdāsa a Vidyāpati velcí přátelé, protože díla obou v hojné míře vyjadřují pocity odloučení. Pocity extáze popsané Caṇḍīdāsem a Vidyāpatim přímo projevoval Śrī Caitanya Mahāprabhu. Všechny tyto pocity si vychutnával v roli Śrīmatī Rādhārāṇī a Jeho vhodnými společníky pro tento účel byli Śrī Rāmānanda Rāya a Śrī Svarūpa Dāmodara Gosvāmī. Tito důvěrní společníci Pána Caitanyi Mahāprabhua Mu velice pomáhali v zábavách, kdy se cítil jako Rādhārāṇī.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že pocity odloučení, které Pán Caitanya Mahāprabhu vychutnával z knih Vidyāpatiho, Caṇḍīdāse a Jayadevy, jsou zvláště vyhrazené pro osoby, jako byl Śrī Rāmānanda Rāya a Svarūpa Dāmodara, kteří byli díky svému pokročilému duchovnímu vědomí paramahaṁsové, nejdokonalejší z lidí. Tyto náměty by neměli probírat obyčejní lidé, kteří se snaží napodobovat činnosti Pána Caitanyi Mahāprabhua. Kritičtí studenti světské poezie a literáti, kteří si nejsou vědomi Boha a zajímají se jen o tělesný smyslový požitek, nemají zapotřebí tak vysoce transcendentální literaturu číst. Lidé holdující smyslovému požitku by se neměli snažit napodobovat spontánní úroveň oddané služby, zvanou rāgānuga. Písně Caṇḍīdāse, Vidyāpatiho a Jayadevy popisují transcendentální činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Světští komentátoři těchto písní jednoduše pomáhají lidem stát se zvrhlíky, což ve světě vede pouze ke společenským skandálům a ateismu. Zábavy Rādhy a Kṛṣṇy by si nikdo neměl mylně vykládat jako chování chlapce a dívky tohoto světa. Světské sexuální vztahy chlapců a děvčat jsou zcela odporné. Těm, kdo mají tělesné vědomí a touží po smyslovém požitku, je proto zakázáno věnovat se diskusím o transcendentálních zábavách Śrī Rādhy a Kṛṣṇy.

Na začátku Caitanya-caritāmṛty je řečeno, že se Pán Caitanya zjevil proto, aby okusil pocity Rādhārāṇī, které prožívala při pohledu na Kṛṣṇu. Kṛṣṇa sám nemohl extatické pocity Rādhārāṇī vůči Němu pochopit, a proto chtěl přijmout Její roli, a tak si tyto pocity vychutnat. Pán Caitanya je Kṛṣṇa s pocity Rādhārāṇī; je spojením Rādhy a Kṛṣṇy, a proto je řečeno: śrī-kṛṣṇa-caitanya rādhā-kṛṣṇa nahe anya. Samotným uctíváním Śrī Caitanyi Mahāprabhua dosáhneme toho, že budeme moci vychutnávat milostný poměr Rādhy a Kṛṣṇy. Neměli bychom se proto snažit porozumět Rādě a Kṛṣṇovi přímo, ale skrze Śrī Caitanyu Mahāprabhua a Jeho oddané. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto říká: rūpa-raghunātha-pade haibe ākuti, kabe hāma bujhaba se yugala-pīriti – „Kdy rozvinu služebnický postoj vůči Śrī Rūpovi Gosvāmīmu, Sanātanovi Gosvāmīmu, Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu a ostatním oddaným Pána Caitanyi, a tak budu schopen pochopit zábavy Śrī Rādhy a Kṛṣṇy?“

Upendra Miśra je popsán v Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (35) jako gopāla jménem Parjanya. Stejná osobnost, jež byla dříve dědem Pána Kṛṣṇy, se zjevila jako Upendra Miśra ze Šríhatty, jenž zplodil sedm synů. Bydlel v Dháka-dakšin-grámu v okrese Šríhatta. V této části země dosud žije mnoho lidí, kteří se hlásí k Miśrově rodině Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše: „V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (104) je zmíněno, že Nīlāmbara Cakravartī byl původně Garga Muni. Někteří z potomků rodiny Nīlāmbary Cakravartīho dodnes žijí ve vesnici Magdoba v okrese Faridpur v Bangladéši. Jeho synovec byl Jagannātha Cakravartī, známý také jako Māmu Ṭhākura, který se stal žákem Paṇḍita Gosvāmīho a žil v Džagannáth Purí jako kněz Ṭoṭā-gopīnātha. Nīlāmbara Cakravartī žil v Bélpukuriji v oblasti Navadvípu. Tato skutečnost je uvedena v knize Prema-vilāsa. Protože žil nedaleko domu Kázího, byl Kází také považován za jednoho ze strýců Pána Caitanyi Mahāprabhua. Kází říkal Nīlāmbarovi Cakravartīmu kākā neboli strýčku. Dům Kázího nelze od Vámanpukuru oddělit, protože se tam dodnes nachází Kázího hrobka. Původně se to místo jmenovalo Bélpukurija a nyní se mu říká Vámanpukur. To bylo ověřeno archeologickými nálezy.“

Zde slova rāḍha-deśe označují vesnici Ékačakra v okrese Bírbhúm poblíž Bardvánu. Za železniční stanicí Bardván vede další trať zvaná Smyčka Východní dráhy, na níž leží železniční zastávka Mallárpur. Třináct kilometrů na východ od této zastávky se v oblasti dlouhé zhruba třináct kilometrů od severu k jihu rozkládá vesnice Ékačakra. Nedaleko Ékačakry leží další vesnice, Víračandra-pur a Vírabhadra-pur, které se tak nazývají na uctění památky svatého jména Vīrabhadry Gosvāmīho.

V bengálském roce 1331 (1924 n.l.) udeřil do chrámu v Ékačakra-grámu blesk a chrám je dnes proto rozbořený. Předtím k takovým nehodám v těchto končinách nikdy nedošlo. V tomto chrámu přebývá Božstvo Śrī Kṛṣṇy, které instaloval Śrī Nityānanda Prabhu a které se jmenuje Baṅkima Rāya nebo také Bāṅkā Rāya.

Po pravém boku Baṅkima Rāye stojí Božstvo Jāhnavy a po Jeho levém boku stojí Śrīmatī Rādhārāṇī. Kněží tohoto chrámu říkají, že Pán Nityānanda Prabhu vstoupil do těla Baṅkima Rāye, a že proto bylo později po pravém boku Baṅkima Rāye umístěno Božstvo Jāhnavā-māty. Potom bylo v chrámu instalováno mnoho dalších Božstev. Na dalším trůnu stojí Božstva Muralīdhara a Rādhā-Mādhavy a ještě na jiném Božstva Manomohana, Vṛndāvana-candry a Gaura-Nitāie. Baṅkima Rāya je ale Božstvo, které původně instaloval Nityānanda Prabhu.

Na východní straně chrámu je na břehu řeky, které říkají Jamuna, ghāṭ známý jako Kadamba-khandí. Říká se, že Božstvo Baṅkima Rāye plulo ve vodě a Pán Nityānanda Prabhu Je vytáhl a instaloval v chrámu. Potom byla na místě známém jako Bhoddápur, asi kilometr na západ od vesnice Víračandra-puru, pod nímovým stromem nalezena Śrīmatī Rādhārāṇī. Z toho důvodu byla tato Rādhārāṇī Baṅkima Rāye známá jako Bhaḍḍāpurera Ṭhākurānī neboli Vládkyně Bhoddápuru. Na dalším trůnu, po pravici Baṅkima Rāye, přebývá Božstvo Yogamāyi.

Nyní stojí chrám i chrámová galerie na vysokém základu, a na betonové ploše před chrámem je postavená kīrtanová síň. Říká se také, že na severní straně chrámu bývalo Božstvo Pána Śivy zvané Bhāṇḍīśvara, které uctíval otec Nityānandy Prabhua, Hāḍāi Paṇḍita. Dnes už tam však Božstvo Bhāṇḍīśvary není a místo něho bylo instalováno Božstvo Jagannātha Svāmīho. Pán Nityānanda ve skutečnosti žádné chrámy nepostavil. Tento chrám byl postaven za Vīrabhadry Prabhua. V bengálském roce 1298 (1891 n.l.) brahmacārī jménem Śivānanda Svāmī chrám opravil, protože už se rozpadal.

V tomto chrámu se Božstvu pravidelně obětuje šestnáct kilogramů rýže a potřebné zeleniny. Současní kněží patří k rodině Gopījana-vallabhānandy, což je jedna z větví následovníků Nityānandy Prabhua. Chrám má svůj pozemek a příjmy z pozemku pokrývají chrámové výdaje. O provoz chrámu se střídavě starají tři skupiny gosvāmīch. Několik kroků od chrámu leží místo známé jako Višrámtala, kde se prý Nityānanda Prabhu v dětství bavil s kamarády tak, že si předváděli rāsa-līlu a různé další vrindávanské zábavy.

Nedaleko chrámu se také nachází místo zvané Imlitala, které se jmenuje podle rozsochatého tamarindového stromu. Neḍādi-sampradāya tvrdí, že Vīrabhadra Prabhu vykopal s pomocí dvanácti set Neḍů (buddhistických mnichů) velké jezero jménem Švétaganga. Před chrámem stojí hrobky Gosvāmīch a teče tam říčka Maudéšvara, které se říká „voda Jamuny“. Kilometr od této říčky se nachází rodiště Śrī Nityānandy Prabhua. Vypadá to, že před chrámem bývala velká kīrtanová síň, ale potom zchátrala a nyní je zarostlá banyány. Později byl postaven chrám, ve kterém jsou umístěna Božstva Gaura-Nityānandy. Postavil ho Prasannakumāra Kārapharmā. Na jeho počest byla v měsíci Vaiśākha (duben-květen) bengálského roku 1323 (1916 n.l.) odhalena pamětní deska.

Místo, kde se zjevil Nityānanda Prabhu, se nazývá Garbhavás. Tamní chrám vlastní okolo čtyřiceti tří bighů (5,6 ha) půdy, což umožňuje, aby v něm pokračovalo uctívání. Z toho dvacet bighů (2,6 ha) daroval Mahārāja z Dinádžpuru. Je řečeno, že nedaleko místa zvaného Garbhavás vedl Hāḍāi Paṇḍita základní školu. Místní kněží jsou v rodokmenu vyjmenováni takto: (1) Śrī Rāghavacandra, (2) Jagadānanda dāsa, (3) Kṛṣṇadāsa, (4) Nityānanda dāsa, (5) Rāmadāsa, (6) Vrajamohana dāsa, (7) Kānāi dāsa, (8) Gauradāsa, (9) Śivānanda dāsa a (10) Haridāsa. Kṛṣṇadāsa žil u Čidijá-kuňdže ve Vrindávanu. Dnem jeho odchodu je Kṛṣṇa-janmāṣṭamī. Čidijá-kuňdž je nyní v péči gosvāmīch ze Šringára-ghátu ve Vrindávanu. Je o nich také známo, že náležejí k Nityānandově rodině, nejspíše na základě jejich vztahu s Kṛṣṇadāsem.

Nedaleko Garbhavásu se nachází místo zvané Bakultala, kde se Śrī Nityānanda Prabhu a Jeho kamarádi věnovali hrám jhāla-jhapeṭā. Roste tam úžasný bakulový strom, jehož hlavní i vedlejší větve vypadají jako hadí kápě. Říká se, že se tak na přání Nityānandy Prabhua možná projevil samotný Anantadeva. Tento strom je velmi starý. Uvádí se také, že měl původně dva kmeny, ale protože se Nityānandovým kamarádům nechtělo přeskakovat z větví jednoho kmene na druhý, nechal Nityānanda Prabhu ze své milosti oba kmeny srůst v jeden.

Další nedaleké místo se jmenuje Hántugáda. Říká se, že tam Nityānanda Prabhu přivedl všechna posvátná místa. Lidé z okolních vesnic se proto místo do Gangy chodí koupat tam. Název Hántugáda pochází z toho, že tam Śrīla Nityānanda Prabhu pořádal slavnost dadhi-ciḍā, při které rozdával prasādam z rýžových vloček a jogurtu a sám je vkleče přijímal. Toto posvátné jezero je po celý rok plné vody. Během Goṣṭhāṣṭamī se tam pravidelně koná velká pouť a další se pořádá na den zjevení Śrī Nityānandy Prabhua. V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (58–63) je popsáno, že Halāyudha, Baladeva, Viśvarūpa a Saṅkarṣaṇa se zjevili jako Nityānanda Avadhūta.

Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se řídí touto zásadou. Neuznáváme žádnou jinou metodu duchovní realizace než vědomí Kṛṣṇy, oddanou službu. Skupiny praktikující jñānu, yogu, tapas či dharmu nás někdy kritizují, ale my naštěstí nejsme připraveni přistupovat na žádné kompromisy. Jednoduše setrváváme na úrovni oddané služby a stejné zásady kážeme po celém světě.

Hnutí Hare Kṛṣṇa pokračuje pouze na základě těchto zásad. Nemáme jinou starost než hovořit o Kṛṣṇovi, uctívat Kṛṣṇu a zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru.

Pravý oddaný Pána Kṛṣṇy stále cítí bolest při pohledu na pokleslý stav celého světa. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říkával: „Na tomto světě je všeho dostatek; jediné, co schází, je vědomí Kṛṣṇy.“ Tak to vidí všichni čistí oddaní. Kvůli tomuto nedostatku vědomí Kṛṣṇy ve společnosti lidé hrozně trpí, ponořeni v oceánu nevědomosti a smyslového požitku. Oddaný, který to sleduje, se velice trápí, když vidí svět v této situaci.

Stejně jako odsouzený člověk může být osvobozen zvláštní milostí nejvyššího výkonného představitele, prezidenta či krále, tak i odsouzené lidi Kali-yugy může osvobodit jedině samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nebo osoba zvláště k tomu zmocněná. Śrīla Advaita Ācārya Prabhu si přál, aby samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, sestoupil a vysvobodil pokleslé duše tohoto věku.

Lístky tulasī, voda z Gangy, a je-li to možné, trocha pasty ze santálového dřeva jsou dostatečné potřeby pro uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (9.26) Pán říká:

„Jestliže Mi někdo obětuje s láskou a oddaností lístek, květ, ovoce nebo vodu, přijmu to.“ Advaita Prabhu se řídil touto zásadou a těšil Nejvyšší Osobnost Božství lístky tulasī a vodou z Gangy.

Viśvarūpa byl starší bratr Gaurahariho, Pána Caitanyi Mahāprabhua. Když pro Něho začali chystat svatbu, přijal sannyās a odešel z domova. Jeho jméno po přijetí sannyāsu bylo Śaṅkarāraṇya. V roce 1431 éry Śaka (1509 n.l.) odešel z tohoto světa v Pándarpuru v okrese Sólápur. Jako inkarnace Saṅkarṣaṇa je jak materiální, tak bezprostřední příčinou stvoření tohoto hmotného světa. Není odlišný od Śrī Caitanyi Mahāprabhua, protože aṁśa a aṁśī, část a celek, se od sebe neliší. Jako inkarnace Saṅkarṣaṇa patří Viśvarūpa ke čtveřici expanzí zvané catur-vyūha. V Gaura-candrodayi je řečeno, že Viśvarūpa po svém takzvaném odchodu vstoupil do Śrī Nityānandy Prabhua a zůstal v Něm.

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.15.35).

V Indii známé rčení říká, že každý jde uctívat Nejvyšší Osobnost Božství, když trpí, ale jakmile zbohatne, na Boha zapomene. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.16):

„Čtyři druhy lidí: ti, kdo trpí, kdo potřebují peníze, kdo hledají poznání a kdo jsou zvídaví, se za předpokladu, že v minulosti vykonali nějaké zbožné činnosti, začnou zajímat o oddanou službu.“ Oba manželé, Jagannātha Miśra a Śacīmātā, byli velmi zkroušení, protože jim zemřelo osm dcer, ale nyní, když získali Viśvarūpu, byli naprosto šťastní. Věděli, že takového štěstí a bohatství se jim dostalo Pánovou milostí. A tak, místo aby na Pána zapomněli, sloužili lotosovým nohám Pána Govindy s čím dál tím větším odhodláním. Když zbohatne obyčejný člověk, na Boha zapomene, ale čím bohatší je oddaný, díky Pánově milosti, tím více lpí na službě Pánu.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se narodil v roce 1407 éry Śaka (1486 n.l.) v měsíci Phālguna. Zde ale vidíme, že do těl svých rodičů vstoupil v roce 1406 v měsíci Māgha, tedy plných třináct měsíců před svým narozením. Dítě obvykle zůstává v lůně matky po dobu deseti lunárních měsíců, ale zde vidíme, že Pán pobýval v těle své matky třináct měsíců.

Brāhmaṇa se nestane ničím služebníkem. Sloužit druhým je povinností śūdrů. Brāhmaṇa je vždy nezávislý, protože je učitel, duchovní mistr a rádce společnosti. Členové společnosti ho zásobují vším, co pro život potřebuje. V Bhagavad-gītě Pán říká, že rozdělil společnost na čtyři třídy: brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry. Bez tohoto vědeckého rozdělení nemůže společnost hladce fungovat. Brāhmaṇa má členům společnosti dávat dobré rady, kṣatriya má dohlížet na řízení a udržovat ve společnosti zákon a pořádek, vaiśyové mají vyrábět a obchodovat, aby pokryli všechny potřeby společnosti, a śūdrové mají sloužit vyšším vrstvám společnosti (brāhmaṇům, kṣatriyům a vaiśyům).

Jagannātha Miśra byl brāhmaṇa, a lidé mu proto posílali veškeré tělesné zaopatření – peníze, oblečení, obilí a tak dále. Když byl Pán Caitanya v lůně Śacīmāty, Jagannātha Miśra tyto nezbytnosti dostával, aniž by si o ně říkal. Jelikož byl Pán přítomný v jeho rodině, každý mu jako brāhmaṇovi prokazoval patřičnou úctu. Jinými slovy, když brāhmaṇa nebo vaiṣṇava zůstává věrný svému postavení věčného služebníka Pána a vykonává Jeho vůli, není možné, aby trpěl nedostatkem pro svou vlastní obživu nebo pro uspokojení potřeb své rodiny.

Jagannātha Miśru všichni na zemi uctívali a dostával vše potřebné. Matka Śacī zase na nebi viděla, jak se k ní modlí mnoho polobohů, protože v jejím lůně byl Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Zvláště v domě každého brāhmaṇy musí být śālagrāma-śilā, kterou uctívá celá jeho rodina. Tento systém platí dodnes. Lidé, kteří jsou svojí kastou brāhmaṇové, kteří se narodili v brāhmaṇské rodině, musí uctívat śālagrāma-śilu. S postupující Kali-yugou však už naneštěstí takzvaní brāhmaṇové, pyšní na své zrození v brāhmaṇských rodinách, śālagrāma-śily neuctívají. Odnepaměti ovšem bylo zvykem, že ten, kdo se narodil v rodině brāhmaṇů, musel uctívat śālagrāma-śilu za všech okolností. V naší společnosti pro vědomí Kṛṣṇy někteří členové dychtí uctívat śālagrāma-śilu, ale my jsme toto uctívání záměrně nezavedli, protože většina členů hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepochází z rodin brāhmaṇské kasty. Po nějakém čase, až uvidíme, že jsou opravdu upevnění v brāhmaṇském chování, bude uctívání śālagrāma-śily zavedeno.

V současném věku není uctívání śālagrāma-śily tak důležité jako zpívání svatého jména Pána. To je pokyn śāstry: harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam / kalau nāsty eva nāsty eva nāsty eva gatir anyathā. Podle názoru Jīvy Gosvāmīho dosáhne ten, kdo zpívá svaté jméno bez přestupků, naprosté dokonalosti. Uctívání Božstva v chrámu je však pro očistu mysli také nezbytné. Jakmile tedy někdo rozvinul duchovní vědomí nebo je dokonale umístěn na duchovní úrovni, může začít uctívat śālagrāma-śilu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje přemístění Pána ze srdce Jagannātha Miśry do srdce Śacīmāty takto: „Závěr zní, že Jagannātha Miśra i Śacīmātā jsou nitya-siddhové, věčně čistí společníci Pána. Jejich srdce nejsou nikdy znečištěna, a proto na Nejvyšší Osobnost Božství nikdy nezapomínají. Obyčejný člověk tohoto hmotného světa má znečištěné srdce, a musí ho proto nejprve očistit, než se dostane na transcendentální úroveň. Jagannātha Miśra a Śacīmātā však nebyli obyčejný muž a obyčejná žena se znečištěným srdcem. Je-li srdce čisté, říká se, že zaujímá úroveň Vasudevy. Vasudeva může počít Vāsudevu neboli Kṛṣṇu, který je transcendentální.“

Śacīdevī neotěhotněla jako obyčejná žena prostřednictvím smyslů. Nikdo by si neměl myslet že Śacīmātino těhotenství bylo stejné jako u obyčejné ženy, protože to by byl přestupek. Těhotenství Śacīmāty může porozumět ten, kdo opravdu rozvinul duchovní vědomí a plně se věnuje oddané službě Pánu.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.16) je řečeno:

To je výrok o zrození Pána Kṛṣṇy. Pánova inkarnace vstoupila do Vasudevovy mysli a potom byla přemístěna do mysli Devakī. Śrīla Śrīdhara Svāmī v této souvislosti vysvětluje: ̀mana āviveśa' manasy āvirbabhūva; jīvānām iva na dhātu-sambandha ity arthaḥ. V tomto případě nebylo třeba vypustit semeno jako v případě obyčejného člověka. Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto ohledu také vysvětluje, že se Pán Kṛṣṇa nejprve zjevil v mysli Ānakadundubhiho, Vasudevy, a potom byl přemístěn do mysli Devakī-devī. Tak v mysli Devakī-devī neustále narůstala transcendentální radost, podobně jako každou noc dorůstá měsíc, dokud není v úplňku. V okamžiku zjevení vyšel Pán Kṛṣṇa z mysli Devakī a objevil se vedle jejího lůžka v Kaṁsově vězení. Pod vlivem yogamāyi si Devakī tehdy myslela, že se jí právě narodilo dítě. Podobně zmatení byli i polobozi z nebeských planet; proto je řečeno: muhyanti yat sūrayaḥ (Bhāg. 1.1.1). Přišli se modlit k Devakī, protože si mysleli, že Nejvyšší Pán je v jejím lůně. Polobozi přišli do Mathury ze svého nebeského království, což naznačuje, že Mathura je důležitější než nebeské království ve vyšším planetárním systému.

Pán Kṛṣṇa jako věčný syn Yaśodāmāyī přebývá neustále ve Vrindávanu. Zábavy Pána Kṛṣṇy probíhají stále jak v duchovním, tak v hmotném světě. V těchto zábavách se Pán vždy považuje za věčného syna matky Yaśody a otce Nandy Mahārāje. Ve čtyřicátém třetím verši šesté kapitoly desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu se říká: „Když se vznešený a velkodušný Nanda Mahārāja vrátil z cest, posadil si svého syna Kṛṣṇu na klín a při čichání k Jeho hlavě zažíval transcendentální blaženost.“ Ve dvacátém prvním verši deváté kapitoly desátého zpěvu se říká: „Tento Pán, Osobnost Božství, který se zjevil jako syn pasačky, je snadno přístupný a pochopitelný pro oddané, kdežto ti, kdo podléhají tělesnému pojetí života, Ho nemohou poznat, ani když jsou velice pokročilí v askezi nebo velcí filosofové.“

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura dále cituje Śrīpādu Baladevu Vidyābhūṣaṇu, který s odkazem na modlitby polobohů k Pánu Śrī Kṛṣṇovi v lůně Devakī shrnuje Kṛṣṇovo zrození takto: „Stejně jako se vycházející měsíc projeví světlem na východě, tak Devakī, která byla vždy na transcendentální úrovni, protože ji Vasudeva, syn Śūraseny, zasvětil do Kṛṣṇa mantry, neustále chovala Kṛṣṇu ve svém srdci.“ Z tohoto výroku ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.18) vyplývá, že Nejvyšší Pán, který byl přemístěn ze srdce Ānakadundubhiho neboli Vasudevy, se projevil v srdci Devakī. Podle Śrīly Baladevy Vidyābhūṣaṇy znamená „srdce Devakī“ její lůno, protože ve Śrīmad-Bhāgavatamu 10.2.41 polobozi říkají: diṣṭyāmba te kukṣi-gataḥ paraḥ pumān – „Matko Devakī, Pán je již ve tvém lůně.“ To, že byl Pán přemístěn ze srdce Vasudevy do srdce Devakī, tedy znamená, že byl přemístěn do lůna Devakī.

Také slova viśeṣe sevana kare govinda-caraṇa, „obzvláště začali uctívat lotosové nohy Govindy,“ uvedená v Caitanya-caritāmṛtě ve vztahu ke zjevení Pána Caitanyi Mahāprabhua, naznačují, že stejně jako se Kṛṣṇa zjevil v srdci Devakī skrze srdce Vasudevy, zjevil se i Pán Caitanya v srdci Śacīdevī skrze srdce Jagannātha Miśry. To je tajemství zjevení Pána Caitanyi Mahāprabhua. Neměli bychom proto považovat zrození Pána Caitanyi za zrození obyčejného člověka nebo živé bytosti. Toto téma je poněkud náročné na pochopení, ale pro oddané Pána nebude vůbec těžké výroky Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho pochopit.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v Amṛta-pravāha-bhāṣyi představil horoskop Śrī Caitanyi Mahāprabhua takto:

 7    11     8

15    54    38

40    37    40

13     6    23

Bhaktivinoda Ṭhākura horoskop vysvětluje tak, že v čase zrození Pána Caitanyi Mahāprabhua byly planety umístěny následovně: Śukra (Venuše) byla v Meṣa-rāśi (v Beranu) a nakṣatře (měsíčním domu) Aśvinī; Ketu (devátá planeta) byla v Siṁha-rāśi (Lvu) a Uttaraphalgunī; Candra (měsíc) byl v Pūrvaphalgunī (jedenáctém měsíčním domu); Śani (Saturn) byl ve Vṛścika-rāśi (Štíru) a Jyeṣtě; Bṛhaspati (Jupiter) byl v Dhanu-rāśi (Střelci) a Pūrvāṣāḍě; Maṅgala (Mars) byl v Makara-rāśi (Kozorohu) a Śravaṇě; Ravi (slunce) bylo v Kumbha-rāśi (Vodnáři) a Pūrvabhādrapādě; Rāhu byl v Pūrvabhādrapādě a Budha (Merkur) byl v Mīna-rāśi (Rybách) a Uttarabhādrapādě. Lagna byla Siṁha.

*Řádek číslic s označením śaka udává čas, kdy se Śrī Caitanya Mahāprabhu zjevil. Uběhlo již tisíc čtyři sta sedm let éry Śaka; šlo o čtrnáctistý osmý rok. Deset měsíců toho roku již uběhlo; byl to jedenáctý měsíc (Phālguna). Z Phālguny uběhlo dvacet dva dní; byl dvacátý třetí den. Od východu slunce uběhlo dvacet osm ghaṭī (11 hodin, 12 minut) a 45 pal (18 minut); bylo právě po západu slunce. Číselná tabulka přináší další astrologické informace o čase Pánova zrození.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura, který byl dříve velkým astrologem, vysvětluje tento verš takto: Ṣaḍ-varga (šest oddílů) je odborně nazýváno kṣetra, horā, drekkāṇa, navāṁśa, dvādaśāṁśa a triṁṣāṁṣa. Podle džjótirvédské astrologie lze vypočítat, jak příznivý je okamžik zrození, když je určen vzájemný vztah mezi planetami a vládci těchto šesti oddílů. Pokyny pro vysvětlování pohybů hvězd a planet jsou popsány v knize Bṛhaj-jātaka a dalších knihách. Kdo zná způsob, jak vypočítat aṣṭa-vargu (osm oddílů), dokáže předpovědět příznivé a nepříznivé události. Tuto vědu ovládají hlavně lidé, kterým se říká horā-śāstra-vit, neboli ti, kdo se vyznají v astrologických spisech. Na základě astrologických výpočtů z těchto horā- śāster předpověděl Nīlāmbara Cakravartī, děd Śrī Caitanyi Mahāprabhua, příznivý okamžik Pánova zjeven

Podle džjótirvédy dochází k zatmění měsíce, když se planeta Rāhu postaví před měsíc v úplňku. V Indii je zvykem, že při zatmění slunce či měsíce se všichni následovníci védských písem koupou v Ganze nebo v moři. Všichni striktní následovníci védského náboženství stojí po celou dobu zatmění ve vodě a zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. K zatmění měsíce došlo právě v době zrození Pána Caitanyi Mahāprabhua, a tak všichni lidé v tu dobu přirozeně stáli ve vodě a zpívali Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Přestože muslimové, nehinduisté, nejeví zájem o zpívání svatého jména Pána, Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, muslimové v Navadvípu napodobovali hinduisty, kteří zpívali během zatmění měsíce. A tak během zjevení Śrī Caitanyi Mahāprabhua hinduisté i muslimové společně zpívali svaté jméno Pána.

Rozumí se, že Advaita Prabhu byl v té době ve svém rodném domě v Šántipuru. Haridāsa Ṭhākura Ho často navštěvoval. Byl tam shodou okolností i v době narození Śrī Caitanyi Mahāprabhua, a oba dva se okamžitě roztančili. Nikdo v celém Šántipuru však nechápal, proč tito dva světci tančí.

Mezi hinduisty je zvykem rozdat během zatmění měsíce nebo slunce co nejvíce milodarů chudým. Advaita Ācārya proto využil tohoto zatmění a věnoval brāhmaṇům mnoho různých darů. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.3.11) je popsáno, že když se narodil Kṛṣṇa, Vasudeva při této příležitosti okamžitě věnoval brāhmaṇům deset tisíc krav. U hinduistů je zvykem, že když se narodí dítě, zvláště chlapec, rodiče samou radostí rozdávají hodně milodarů. Advaita Ācārya měl skutečný zájem rozdávat milodary, protože se při zatmění měsíce narodil Pán Caitanya. Lidé však nechápali, proč Advaita Ācārya rozdává tolik různých věcí. Nedělal to kvůli zatmění měsíce, ale proto, že se v tu chvíli narodil Pán. Rozdával milodary stejně jako Vasudeva při zjevení Pána Kṛṣṇy.

Když se Pán Caitanya Mahāprabhu narodil, přišly Ho navštívit ženy ze sousedství, z nichž většina byla ženami vážených brāhmaṇů. V přestrojení za brāhmaṇské manželky přišly novorozeně navštívit i ženy z nebes, jako například manželky Pána Brahmy a Pána Śivy. Obyčejní lidé je viděli jako brāhmaṇské ženy ze sousedství, ale ve skutečnosti to byly přestrojené nebešťanky.

Stejně jako existují profesionální zpěváci, tanečníci i udíleči požehnání na nebeských planetách, existují dodnes i v Indii a scházejí se na různých domácích obřadech, zvláště na svatbách a tam, kde se někdo narodil. Žijí z milodarů, které při takových příležitostech v domech hinduistů dostanou. Těchto obřadů využívají také eunuchové, aby dostali almužnu. To je jejich způsob obživy. Tito lidé se nikdy nestávají něčími služebníky a nepracují v zemědělství či obchodu; pouze přijímají milodary od přátel ze sousedství, a z toho pokojně žijí. Bhāṭové jsou třídou brāhmaṇů, kteří na tyto obřady chodí udílet požehnání v podobě básní, které skládají s odkazy na védská písma.

Rumělka, kha-i (pražená rýže), banány, kokosové ořechy a kurkuma smíchaná s olejem jsou příznivé dary pro takovýto obřad. Vedle burizonů existuje i pražená rýže zvaná kha-i, která je spolu s banány považována za velice příznivý dar. Podobně i kurkuma smíchaná s olejem a rumělkou vytváří příznivou mast, kterou se potírá tělo novorozeného dítěte nebo ženicha či nevěsty před svatbou. To vše jsou příznivé domácí obřady. Z toho je vidět, že před pěti sty lety se při narození Pána Caitanyi Mahāprabhua všechny tyto obřady přísně vykonávaly, ale dnes už se téměř neprovádějí. Těhotná matka je obvykle poslána do porodnice, a jakmile se dítě narodí, je umyto dezinfekčním roztokem, a tím to končí.

Ukazuje se, že Advaita Ācārya měl dva domy, jeden v Šántipuru a jeden v Navadvípu. Když se narodil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, Advaita Ācārya nepobýval ve svém domě v Navadvípu, ale v Šántipuru. Jak již bylo vysvětleno dříve (v textu 99), Sītā přišla do Navadvípu obdarovat novorozeně, Caitanyu Mahāprabhua, z Advaitova starého otcovského domu (nijālaya) v Šántipuru.

Z dárků, které přinesla Sītā Ṭhākurānī, žena Advaity Ācāryi, vyplývá, že Advaita Ācārya tehdy patřil k velice bohatým lidem. I když brāhmaṇové obvykle nepatří ve společnosti k nejbohatším, Advaita Ācārya byl značně zámožný, protože byl v Šántipuru hlavním brāhmaṇou. Daroval proto dítěti, Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi, mnoho ozdob. To, že Kamalākānta Viśvāsa žádal krále Džagannáth Purí, Mahārāje Pratāparudru, o tři sta rupií s vysvětlením, že Advaita Ācārya tuto částku dlužil, však znamená, že tři sta rupií bylo těžké splatit i pro tak bohatého člověka, který si mohl dovolit darovat mnoho drahocenných ozdob, sárí a podobně. Hodnota rupie tedy v těch dobách byla mnohotisíckrát větší než dnes. Dnes nikomu nedělá dluh tří set rupií starosti, a obyčejný člověk si přitom nemůže dovolit shromáždit tak drahocenné předměty a darovat je synovi svého přítele. Tehdejších tři sta rupií se pravděpodobně rovnalo dnešním třiceti tisícům.

Slova vastra-gupta dolā jsou v tomto verši významná. Ještě před padesáti či šedesáti lety se všechny ctihodné ženy v Kolkatě nechávaly na návštěvu do sousedství přepravovat na palankýnu, který nesli čtyři muži. Nosítka byla zahalena jemnou bavlněnou látkou, a tak nebylo možné vidět váženou paní cestovat na veřejnosti. Ženy, a zvláště ty z vážených rodin, nemohl obyčejný člověk spatřit. V odlehlých částech země to stále ještě platí. Sanskrtské slovo asūrya-paśiyā naznačuje, že ctihodnou paní nemohlo zahlédnout ani slunce. V orientální kultuře byl tento systém velice rozšířený, a přísně jej následovaly jak hinduistické, tak muslimské ženy. V dětství jsme byli svědky toho, že naše matka nešla pěšky ani k sousedům; buď jela kočárem, nebo na palankýnu neseném čtyřmi muži. Tento zvyk se přísně dodržoval i před pěti sty lety a manželka Advaity Ācāryi jako velice vážená paní následovala tato pravidla, v tehdejším společenském prostředí běžná.

Peṭāri je druh velkého koše, který se nosí v páru zavěšený na obou koncích vyvážené tyče přes ramena. Nosič těchto košů se nazývá bhārī. Tento způsob nošení nákladu a balíků je dodnes běžný v Indii a dalších orientálních zemích a viděli jsme ho i v Džakartě v Indonésii.

Ḍākinī a Śāṅkhinī jsou dvě společnice Pána Śivy a jeho choti, které jsou považovány za výjimečně nepříznivé, protože se narodily v tělech duchů. Lidé věří, že tyto nepříznivé bytosti se vyhýbají nímovému stromu. Z lékařského hlediska je nímový strom velice antiseptický a dříve bylo zvykem ho mít před domem. Podél velkých cest v Indii, zvláště v Uttarpradéši, jsou těchto stromů stovky a tisíce. Jeho dřevo má tak antiseptické vlastnosti, že ho ájurvédská věda používá pro léčbu lepry. Vědci oddělili jeho aktivní složku, která se nazývá kyselina margosová. Ním se používá k mnoha účelům, zvláště k čištění zubů. Na indických vesnicích takto používá jeho větvičky devadesát procent lidí. Sītā Ṭhākurānī tedy dala Pánu Caitanyovi jméno Nimāi právě kvůli těmto antiseptickým účinkům nímového stromu a také proto, že se Pán pod tímto stromem narodil. V mládí byl proslulý jako Nimāi Paṇḍita a v okolních vesnicích Ho nazývali tímto jménem, i když se ve skutečnosti jmenoval Viśvambhara.

Pátý a také devátý den po narození dítěte se matka vykoupe v Ganze nebo na nějakém jiném posvátném místě. Tomu se říká niṣkrāmaṇa neboli obřad odchodu z porodního domu. Dnes je to porodnice, ale dříve byla v každém váženém domě vyhrazena jedna místnost pro rození dětí, a devátý den po porodu matka mohla při obřadu zvaném niṣkrāmaṇa vstoupit i do ostatních pokojů. Niṣkrāmaṇa je jedním z deseti očistných procesů. Dříve rodiny z vyšších kast, hlavně v Bengálsku, dodržovaly po porodu čtyřměsíční karanténu. Na konci čtvrtého měsíce mohla matka zhlédnout východ slunce. Později začaly vyšší kasty (brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové) dodržovat karanténu pouze dvacet jedna dní a śūdrové třicet. Ve společenských skupinách zvaných kartābhajā a satīmā byla matka očištěna ihned po karanténě tím, že do saṅkīrtanu vhodila malé kousky sladkostí hari-nuṭa. Sītā Ṭhākurānī uctila Śacīdevī a Jagannātha Miśru i s novorozenětem. Když se vracela domů, Śacīdevī a Jagannātha Miśra na oplátku uctili ji. To se běžně dělalo ve vážených bengálských rodinách.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství. Každý Mu proto vzdával úctu. Dokonce i nebešťané přicházeli, oblečeni jako obyčejní lidé, aby Pánovi projevili úctu. Jeho otec a matka, Jagannātha Miśra a Śacīdevī, také cítili ve svých srdcích uspokojení, když viděli pocty, které sklízel jejich transcendentální syn.

V této souvislosti složil Śrīmat Prabodhānanda Sarasvatī ve své Caitanya-candrāmṛtě následující verše (37, 36, 34):

„V tomto hmotném světě schází vědomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya Mahāprabhu je vědomí Kṛṣṇy zosobněné. Pokud tedy nějaký velmi vzdělaný učenec nebo vědec nezná Śrī Caitanyu Mahāprabhua, je jisté, že bloumá tímto světem zbytečně.“

„Člověk, který nevyužije nektaru oddané služby, jenž se v přítomnosti hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua vylévá z břehů, je ten největší chudák ze všech chudáků.“

„Příchod Pána Caitanyi Mahāprabhua je jako oceán nektaru, který se stále zvětšuje. Ten, kdo v tomto oceánu nesbírá vzácné drahokamy, je ten největší chudák ze všech chudáků.“

Také Śrīmad-Bhāgavatam (2.3.19, 20, 23) říká:

„Člověk, který není spojen s vědomím Kṛṣṇy, může být v takzvané lidské společnosti považován za velkou osobnost, ale ve skutečnosti není nic jiného než velké zvíře. Tato zvířata obvykle sklízejí chválu od jiných zvířat, jako jsou psi, prasata, velbloudi a osli. Uši člověka, který nenaslouchá o Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou jako díry v poli. I když má takový člověk jazyk, ten připomíná jazyk žáby, která svým kvákáním jen zbytečně ruší a zároveň láká hada smrti. Také člověk, který nevyužívá prachu z lotosových nohou velkých oddaných, ani nečichá k lístkům tulasī obětovaným lotosovým nohám Pána, musí být považován za mrtvého, i když zdánlivě ještě žije.“

Śrīmad-Bhāgavatam 10.1.4 podobně uvádí:

„Kdo jiný, než ten, kdo zabíjí zvířata nebo vlastní duši, se nechce zajímat o naslouchání o slávě Nejvyšší Osobnosti Božství? Toto opěvování si vychutnávají ti, kteří jsou zbaveni znečištění hmotného světa.“

Podobně Śrīmad-Bhāgavatam 3.23.56 říká: na tīrtha-pada-sevāyai jīvann api mṛto hi saḥ: „I když člověk zdánlivě žije, je považován za mrtvolu, pokud neslouží lotosovým nohám velkých oddaných.“

Śrī Caitanya Mahāprabhu, Nityānanda, Advaita Prabhu, Svarūpa Dāmodara, Rūpa Gosvāmī, Raghunātha dāsa Gosvāmī a jejich následovníci – těm všem zde Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī projevuje své uznání. Každý, kdo kráčí ve stopách Kavirāje Gosvāmīho, také přijímá lotosové nohy výše zmíněných osobností jako své osobní vlastnictví. Hmotné bohatství a přepych materialisty jsou pouze iluzorní. Ve skutečnosti to není vlastnictví, ale pouto, protože užíváním si hmotného světa se podmíněná duše čím dál více zaplétá, neboť si stále zvětšuje dluh za svůj současný požitek. Podmíněná duše si bohužel myslí, že majetek, kvůli kterému je zadlužená, je jejím vlastnictvím, a velice se snaží takový majetek hromadit. Oddaný však tento majetek nepovažuje za skutečné vlastnictví, nýbrž za pouhé zapletení v hmotném světě. Je-li Pán Kṛṣṇa s nějakým oddaným velice spokojený, hmotné vlastnictví mu odebere, jak říká ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.88.8): yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ – „Abych oddanému prokázal zvláštní milost, odeberu mu vše hmotné, co vlastní.“ Také Narottama dāsa Ṭhākura říká:

„Mým skutečným bohatstvím je Nityānanda Prabhu a lotosové nohy Śrī Rādhy a Kṛṣṇy.“ Dále se modlí: „Ó Pane, dej mi laskavě toto bohatství; nechci nic jiného než Tvoje lotosové nohy.“ Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura na mnoha místech zpívá o tom, že jeho skutečným majetkem jsou lotosové nohy Rādhy a Kṛṣṇy. My se však naneštěstí zajímáme o neskutečné vlastnictví, a to skutečné opomíjíme (adhane yatana kari' dhana teyāginu).

Smārtové někdy považují Raghunātha dāse Gosvāmīho za śūdru. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī zde ale výslovně zmiňuje svarūpa-rūpa-raghunātha-dāsa. Proto se ten, kdo pokládá lotosové nohy Raghunātha dāse Gosvāmīho za transcendentální vůči všem rozdílům kastovního systému, těší z bohatství skutečné duchovní blaženosti.