Dakṣa koná oběť

Existují dva druhy trestu. Jeden ukládá vítěz poraženému nepříteli a druhým otec napravuje svého syna. Mezi nimi existuje propastný rozdíl. Pán Śiva je přirozeně vaiṣṇava, velký oddaný, a jeho jméno je také Āśutoṣa — je neustále spokojený, takže se nerozzlobil jako skutečný nepřítel. Nikoho nepovažuje za svého nepřítele, ale naopak všem přeje jen to nejlepší. Když někdy někoho kárá, je to jako otcův trest uložený synovi. Pán Śiva se podobá otci, neboť přestupky živých bytostí, a zvláště polobohů, nikdy nebere vážně.

Polobůh Pūṣā začal ohledně žvýkání záviset na svých žácích; jinak mohl polykat jen těsto z cizrnové mouky. Svého trestu se tedy nezbavil. Přišel o zuby, protože je ukazoval, když se Pánu Śivovi smál. Jelikož je použil proti Pánu Śivovi, ztratil na ně nárok.

Bhṛgu Muni, velký stoupenec Dakṣi, dostal místo kníru bradu z kozí hlavy, která se stala náhradou za hlavu Dakṣi. Záměna Dakṣovy hlavy je pozoruhodná zejména tím, že vyvrací teorii moderní vědy, podle které je mozek zdrojem veškeré inteligence. Dakṣův mozek se zcela lišil od mozku kozy, ale to Dakṣovi nijak nebránilo jednat i nadále jako Dakṣa, přestože měl místo své hlavy hlavu kozy. Z toho vyplývá, že činnou složkou je vědomí individuální duše, a nikoliv mozek. Mozek je pouze nástroj a nemá se skutečnou inteligencí nic společného. Skutečná inteligence, mysl a vědomí jsou nedílné části každé individuální duše. V následujících slokách se také dozvíme, že Dakṣa byl s kozí hlavou stejně inteligentní jako s lidskou. Pro potěšení Pána Śivy a Pána Viṣṇua přednesl krásné modlitby, což je pro obyčejnou kozu nemožné. Mozek tedy není zdrojem inteligence — inteligentně jedná vědomí individuální duše. Cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je očistit vědomí; nezáleží na tom, jaký má kdo mozek. Když člověk odpoutá své vědomí od hmoty a upne je na Kṛṣṇu, bude jeho život úspěšný. Samotný Pán v Bhagavad-gītě potvrzuje, že každý, kdo rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, dosáhne nejvyšší dokonalosti života, bez ohledu na to, do jakých odporných životních podmínek zabředl. Každý, kdo má vědomí Kṛṣṇy, se po opuštění svého současného hmotného těla vrátí k Bohu, zpátky domů.

Pán Śiva je zde označený jako největší z dobrodinců, mīḍhuṣṭama. Je rovněž známý jako Āśutoṣa, neboť ho lze snadno uspokojit a také snadno rozhněvat. Bhagavad-gītā praví, že nerozumní lidé žádají polobohy o hmotná požehnání. Často proto uctívají Pána Śivu, jehož lze snadno uspokojit, a on pak rozdává požehnání všem svým oddaným bez rozdílu. Proto se mu říká mīḍhuṣṭama, největší dobrodinec. Materialisté ale vždy vyhledávají jen hmotný prospěch a duchovní přínos neberou vážně.

Pán Śiva se však občas také stane největším dobrodincem po duchovní stránce. Jeden chudý brāhmaṇa kdysi uctíval Pána Śivu, aby od něho dostal požehnání, a Pán Śiva mu doporučil, aby se obrátil na Sanātanu Gosvāmīho a řekl mu, že ho k němu Pán Śiva posílá pro nejvyšší požehnání. Sanātana Gosvāmī měl kámen mudrců, který uchovával ve smetí. Když k němu brāhmana přišel a požádal ho o tento kámen, Sanātana Gosvāmī mu ho dal a brāhmaṇa odcházel celý šťastný, že může pouhým dotekem změnit železo ve zlato. Po chvíli však začal uvažovat: “Je-li tento kámen nejvyšším požehnáním, proč ho měl Sanātana Gosvāmī ve smetí?” Vrátil se tedy zpět, aby se ho zeptal, proč nejvyšší požehnání skladuje mezi smetím. Sanātana Gosvāmī mu řekl: “Kámen mudrců ve skutečnosti není nejvyšší požehnání. Jsi ale připravený ode mne získat to, co je skutečně nejvyšší?” Brāhmaṇa řekl: “Ano pane, Pán Śiva mě za tebou kvůli tomu poslal.” “Pak musíš kámen mudrců nejprve zahodit do řeky.” Brāhmaṇa to udělal, a když se vrátil, Sanātana Gosvāmī ho zasvětil mantrou Hare Kṛṣṇa. Milostí Pána Śivy tak brāhmaṇa získal společnost největšího oddaného Pána Kṛṣṇy a byl zasvěcen do mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Pán Śiva zmařil Dakṣovu oběť, a proto ho všichni přítomní polobozi spolu s Pánem Brahmou a velkými mudrci poprosili, aby znovu zažehl obětní oheň. Známé rčení praví, že oběť, které se nezúčastní Pán Śiva, je odsouzená k nezdaru (śiva-hīna-yajña). Yajñeśvara, Nejvyšší Osoba co se týče obětí, je Pán Viṣṇu, ale při každé yajñi musí být přítomni i všichni polobozi v čele s Pánem Brahmou a Pánem Śivou.

Tentokrát dávali všichni polobozi a velcí světci bedlivý pozor, aby Pána Śivu nerozzlobili, a proto udělali vše, oč je požádal. Zvláště je zde uvedeno, že Dakṣův trup byl spojen s hlavou kozy.

Dakṣa se probral, jako by byl probuzen z hlubokého spánku. V sanskrtu se to nazývá supta ivottasthau. Znamená to, že si člověk okamžitě po probuzení vzpomene na všechny povinnosti, které ho čekají. Dakṣa byl zabit a přišel o hlavu, která byla spálena na popel. Když však byla k jeho mrtvému tělu připojena kozí hlava, Dakṣa milostí Pána Śivy znovu procitl. To znamená, že vědomí je také individuální. Dakṣa vlastně s kozí hlavou dostal nové tělo, ale jelikož vědomí patří osobnosti, zůstalo jeho vědomí stejné, přestože se tělo změnilo. Tělesná schránka nemá s vývojem vědomí nic společného. Převtělující se duše s sebou přenáší i vědomí. Védské dějiny zaznamenávají řadu takových událostí, například příběh Mahārāje Bharaty. Mahārāja Bharata byl po opuštění těla krále přemístěn do těla jelena, ale jeho vědomí mu zůstalo v nezměněné podobě. Uvědomoval si, že v minulém životě byl králem Bharatou, ale nyní získal tělo jelena, protože v okamžiku smrti upřeně myslel na jelena. Měl sice tělo jelena, ale jeho vědomí bylo stejné jako v těle krále Bharaty. Pánův řád je tak úžasný, že když někdo změní své vědomí na vědomí Kṛṣṇy, v příštím životě bude zcela jistě velkým oddaným Kṛṣṇy, i když dostane tělo jiného druhu.

Zde je názorný příklad, proč se Pán Śiva označuje jako příznivý. Srdce toho, kdo na Pána Śivu pohlédne s oddaností a úctou, se okamžitě očistí. Král Dakṣa choval k Pánu Śivovi závist, ale když na něho pohlédl s trochou lásky a oddanosti, jeho srdce se ihned očistilo. Během období dešťů se vodní nádrže zakalí, ale jakmile přijde podzimní déšť, všechna voda se vyčistí a je opět průzračná. Když Dakṣa urážel Pána Śivu, za což ho stihl tvrdý trest, bylo jeho srdce plné špíny. Nyní se mu však vrátilo vědomí a pouhým uctivým pohledem na Pána Śivu se okamžitě očistil.

Přestože byl Dakṣa poražen, věděl, že jeho potrestání byla velká milost Pána Śivy. Uvědomil si, že Pán Śiva i Pán Viṣṇu neustále projevují svoji přízeň brāhmaṇům, třebaže brāhmaṇové nejsou pokaždé kvalifikovaní. Ve védské civilizaci nebyl potomek brāhmaṇy nikdy tvrdě trestán. O tom svědčí i Arjunovo jednání s Aśvatthāmou, jehož otcem byl velký brāhmaṇa Droṇācārya. Aśvatthāmā se dopustil ohavného zločinu, když zabil spící syny Pāṇḍuovců. Dokonce i Pán Kṛṣṇa ho za to zatratil, ale Arjuna mu prominul, protože Aśvatthāmā byl synem brāhmaṇy. V této souvislosti je významné slovo brahma-bandhuṣu. Brahma-bandhu je ten, kdo má sice otce brāhmaṇu, ale sám nejedná na bráhmanské úrovni. Takovému člověku se neříká brāhmaṇa, ale brahma-bandhu. Dakṣa svým chováním ukázal, že odpovídá této definici. Jeho otcem byl velký brāhmaṇa, Pán Brahmā, ale jeho chování vůči Pánu Śivovi příliš bráhmanské nebylo. Sám proto uznal, že není dokonalým brāhmaṇou. Pán Śiva je však spolu s Pánem Viṣṇuem příznivě nakloněný i nedokonalým brāhmaṇům. Pán Śiva Dakṣu netrestal jako nepřítele; pouze chtěl, aby se vzpamatoval a uvědomil si svoji chybu. Dakṣa to pochopil, a proto poděkoval Pánu Kṛṣṇovi i Pánu Śivovi za jejich velkou milost vůči pokleslým brāhmaṇům, včetně jeho samotného. Ačkoliv byl pokleslý, zavázal se vykonat oběť, což je jednou z povinností brāhmaṇů, a proto se začal k Pánu Śivovi modlit.

Povinností každého člověka, bez ohledu na jeho společenské postavení, je ovládat mysl a smysly následováním usměrňujících zásad védských śāster. Pánu Śivovi se říká paśupati, protože chrání živé bytosti s vyvinutým vědomím, aby mohly následovat védský systém vareṇ a āśramů. Slovo paśu označuje jak zvíře, tak i člověka. Zde stojí, že Pán Śiva se stará o ochranu zvířat a jim podobných, duchovně zaostalých lidských bytostí. Rovněž je řečeno, že brāhmaṇové vzešli z úst Nejvyššího Pána. Měli bychom mít stále na paměti, že Pán Śiva je oslovovaný jako představitel Nejvyššího Pána, Viṣṇua. Ve védské literatuře je popsáno, že brāhmaṇové se rodí z úst vesmírné podoby Viṣṇua, kṣatriyové z Jeho paží, vaiśyové z Jeho pasu či břicha a śūdrové z Jeho nohou. Hlava představuje nejdůležitější část těla. Brāhmaṇové se rodí z úst Nejvyšší Osobnosti Božství, aby přijímali milodary určené k uctívání Viṣṇua a šířili védské poznání. Pán Śiva je známý jako paśupati, ochránce brāhmaṇů a ostatních živých bytostí. Chrání je před útoky nekulturních lidí, kteří nejsou brāhmaṇy a kteří se staví proti seberealizaci.

Další význam tohoto slova je, že ti, kdo lpí na části Ved týkající se různých obřadů, a přitom nevědí nic o skutečném postavení Nejvyšší Osobnosti Božství, nejsou o nic pokročilejší než zvířata. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je potvrzeno, že pokud se někdo věnuje vykonávání védských obřadů, ale nerozvíjí vědomí Kṛṣṇy, je veškerá jeho námaha pouhou ztrátou času. Pán Śiva chtěl Dakṣu zmařením jeho yajñi potrestat, protože Dakṣa se tím, že ho opominul, dopustil velkého přestupku. Pán Śiva se zachoval jako pastýř hlídající své stádo s holí v ruce. Obvykle se říká, že zvířata je třeba chránit s holí v ruce, protože nemají rozum a argumenty na ně neplatí. Jediným účinným prostředkem je v tomto případě argumentum ad baculum, neboť bez hole neposlechnou. Z toho plyne, že k přesvědčení lidí na zvířecí úrovni je třeba použít síly, zatímco pokročilého člověka přesvědčí zdravý rozum, argumenty a autorita písem. Kdo lpí na védských obřadech, aniž by dělal pokroky v oddané službě, ve vědomí Kṛṣṇy, je téměř jako zvíře. Spadá tedy pod ochranu Pána Śivy, který takové bytosti chrání a občas také trestá, jako to udělal v případě Dakṣi.

Každou svízelnou situaci přijímá oddaný jako milost Pána. Dakṣova urážlivá slova vůči Pánu Śivovi byla dostatečným důvodem k tomu, aby byl Dakṣa navěky uvržen do pekelného života. Pán Śiva byl však laskavý a osobně Dakṣu potrestal, čímž ho zbavil reakcí za spáchaný přestupek. Král Dakṣa si to uvědomoval, a jelikož se cítil Pánu Śivovi za jeho velkodušné chování zavázán, chtěl mu projevit svůj vděk. Otec někdy trestá své dítě, a když dítě doroste a přijde k rozumu, pochopí, že otcův trest nebyl trestem, ale milostí. Trest, který Pán Śiva Dakṣovi uštědřil, byl projevem jeho milosti, a Dakṣa za to byl vděčný. To je příznak osoby, která dělá pokrok ve vědomí Kṛṣṇy. Když se oddanému ve vědomí Kṛṣṇy přihodí nějaké neštěstí, nikdy si nemyslí, že ho Pán zavrhl. Jakoukoliv svízelnou situaci naopak přijímá jako Pánovu milost. Uvažuje takto: “Vzhledem k přečinům, kterých jsem se v minulosti dopustil, bych si zasloužil mnohem větší trest. Pán mě však chrání, a proto jsem dostal jen malý trest na znamení platnosti zákona karmy.” Oddaný si tímto způsobem uvědomuje Pánovu milost a se stále větší důvěrou se odevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství, aniž by ho nějaký takzvaný trest rozrušil.

Stoupenci a oddaní Pána Śivy, vedení Vīrabhadrou, jsou známí jako vīrové a jsou to strašidelní démoni. Již samotná jejich přítomnost zamořila celou obětní arénu, a navíc tam ještě káleli a močili. Nejprve tedy bylo nutné vše řádně očistit prostřednictvím nabízení obětin, kterým se říká puroḍāśa. Viṣṇu-yajña, oběť Pánu Viṣṇuovi, nelze vykonávat, dokud není vše dokonale čisté. Obětovat cokoliv v nečistém stavu je sevāparādha. Uctívání Božstva Viṣṇua v chrámu je rovněž viṣṇu-yajña. Kněz, který má v chrámu Pána Viṣṇua na starosti arcanā-vidhi, proto musí velice dbát na čistotu. Vše musí být čisté a upravené a pokrmy musí být připravovány naprosto čistým způsobem. Tyto zásady jsou popsané v knize Nektar oddanosti. Existuje třicet dva přestupků, kterých se lze při vykonávání služby arcanā dopustit. Ze všeho nejdůležitější je vyvarovat se nečistoty. Před každým obřadem je zvykem, že se celá atmosféra nejprve očistí zpíváním svatých jmen Pána Viṣṇua. Zpěv či dokonce jen vzpomínka na svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, okamžitě očistí kohokoliv, ať je vnitřně či navenek čistý nebo nečistý. Aréna yajñi byla zneuctěna stoupenci Pána Śivy, které vedl Vīrabhadra, a bylo třeba ji vysvětit. Nestačila ani přítomnost Pána Śivy, jenž je nadevše příznivý, protože jeho následovníci tam způsobili úplnou pohromu. Toto vysvěcení bylo možné jedině zpíváním svatého jména Viṣṇua, Trikapāly, které může očistit všechny tři světy. Śivovi stoupenci jsou většinou špinaví a o hygienu se nestarají—nekoupou se pravidelně, nosí dlouhé vlasy a kouří gāñju. Osoby s takovými zlozvyky patří do kategorie duchů. Jelikož svou přítomností znečistili celou obětní arénu, musela být vysvěcena obětinami trikapāla, jimiž se vzývala přízeň Viṣṇua.

Pán Viṣṇu je všudypřítomný. Oddaný, který dodržuje usměrňující zásady a v posvátné meditaci zpívá patřičné mantry v náladě služby a oddanosti, může Pána Viṣṇua vidět přímo před sebou. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že oddaný, jehož oči jsou potřeny balzámem lásky k Bohu, může vidět Nejvyšší Osobnost Božství ve svém srdci neustále. Taková je milost Pána Śyāmasundary ke Svým oddaným.

V následujících dvou slokách je uveden popis Nārāyaṇa.

Obličej Pána Viṣṇua se podle tohoto popisu podobá lotosovému květu, nad kterým bzučí včely. Veškeré ozdoby na těle Pána Viṣṇua mají barvu taveného zlata a připomínají zlatě rudé paprsky vycházejícího slunce. Pán se zjevuje stejně jako ranní slunce, aby opatroval stvořený vesmír. V Jeho rukách jsou různé zbraně a Jeho osm paží je jako osm lístků lotosového květu. Všechny uvedené zbraně jsou určeny k ochraně oddaných Pána.

Ve čtyřech rukách Viṣṇua spočívá disk, kyj, lastura a lotosový květ. Rozmístění těchto symbolů je u různých podob Viṣṇua různé. Kyj a disk jsou symboly trestu démonům a ničemům, zatímco lotos a lastura dávají požehnání oddaným. Všude existují dvě třídy bytostí — oddaní a démoni. Podle Bhagavad-gīty (paritrāṇāya sādhūnām) je Pán neustále připravený chránit Své oddané a ničit démony. Démoni a oddaní existují v hmotném světě, ale v duchovním světě takové rozdělení není. Pán Viṣṇu je vlastníkem jak hmotných, tak i duchovních světů, přičemž hmotný svět obývají zpravidla bytosti s démonskou povahou. Najdeme v něm ale i oddané, kteří ho však obývají jen zdánlivě, neboť ve skutečnosti se věčně nacházejí v duchovním světě. Oddaný je neustále pod ochranou Pána Viṣṇua a jeho postavení je vždy transcendentální.

Usmívající se tvář Pána Viṣṇua těší celý svět. Jeho úsměv přitahuje nejen oddané, ale i neoddané. Tato sloka velice pěkně popisuje, jak vějíře z žíní, baldachýn nad Jeho hlavou, náušnice, které se houpaly po obou stranách Jeho tváře, a Jeho načernalé vlasy připomínaly slunce, měsíc, lotosový květ s osmi okvětními lístky a bzučící černé včely. To vše, společně s lasturou, diskem, kyjem, lotosem, lukem, šípy, štítem a mečem v Jeho rukách, skýtalo jedinečnou podívanou na Pána Viṣṇua, která zcela uchvátila všechny přítomné polobohy, včetně Dakṣi a Pána Brahmy.

Pán Viṣṇu je podle tohoto verše Svrchovaným Pánem také Pána Śivy a Pána Brahmy, o jiných polobozích, Gandharvech a obyčejných živých bytostech ani nemluvě. Jedna modlitba praví: yaṁ brahmā varuṇendra-rudra-marutāḥ — všichni polobozi uctívají Pána Viṣṇua. Podobně: dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ — yogīni soustřeďují svou mysl na podobu Pána Viṣṇua. Pán Viṣṇu je tedy hoden úcty všech — polobohů, Gandharvů, a dokonce i Pána Śivy a Pána Brahmy. Tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ — proto je Viṣṇu Nejvyšší Osobnost Božství. Pán Brahmā sice v předcházejících slokách oslovil Pána Śivu jako Nejvyššího, ale když se zjevil Pán Viṣṇu, padl i Śiva k Jeho nohám, aby Mu vzdal uctivé poklony.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je vždy neomezený a Jeho slávu nedokáže plně vylíčit ani taková osobnost, jako je Pán Brahmā. Je řečeno, že Ananta, přímá inkarnace Pána, má nesčetná ústa, kterými se již od nepaměti pokouší popsat slávu Pána. Sláva Pána však zůstává nekonečná, a Ananta tedy se svým oslavováním nikdy neskončí. Žádná obyčejná živá bytost nedokáže pochopit nebo oslavit neomezenou Osobnost Božství, ale každý může Pánu sloužit či obětovat modlitby podle svých možností. Tyto možnosti vzrůstají pěstováním služebnického postoje. Sevonmukhe hi jihvādau znamená, že služba Pánu začíná jazykem. To se vztahuje na zpívání — zpívání Hare Kṛṣṇa představuje začátek služby Pánu. Jazyk také může ochutnávat a přijímat Pánovo prasādam. Svoji službu Neomezenému musíme začít tak, že zaměstnáme jazyk zpíváním svatého jména Pána a ochutnáváním Pánova prasādam. Přijímáním prasādam lze ovládnout všechny smysly. Jazyk je nejhůře ovladatelný, neboť stále vyhledává nějakou nevhodnou potravu, a nutí tak živou bytost žít ve vězení hmotného, podmíněného života. Živá bytost je v průběhu svého převtělování z jedné životní podoby do druhé nucena pojídat nekonečné množství různé odporné potravy. Je nesmírně důležité, abychom jazyk zaměstnali zpíváním svatého jména a přijímáním Pánova prasādam, neboť tak ovládneme i ostatní smysly. Zpívání je lék a prasādam je dieta. Oddaná služba začíná těmito činnostmi a s nárůstem oddané služby se Pán oddanému vyjevuje čím dál více. Sláva Pána je však nekonečná, stejně jako možnosti zaměstnat se v Jeho službě.

Vedy jsou traiguṇya-viṣayā vedāḥ (Bg.2.45). Náruživí studenti Ved velice lpí na védských obřadech — tito veda-vādīni proto nemohou porozumět tomu, že konečným cílem Ved je pochopit Pána Kṛṣṇu, Viṣṇua. Mohou Ho pochopit jen ti, kdo transcendovali védská lákadla na úrovni tří kvalit, neboť Kṛṣṇa není nikdy poznamenaný hmotnými kvalitami. Z tohoto důvodu je Pán Viṣṇu osloven jako anañjana — nedotčený hmotným znečištěním. V Bhagavad-gītě (2.42) Kṛṣṇa odsuzuje nevyzrálé znalce Ved těmito slovy:

“Lidé s chabými znalostmi jsou velmi připoutáni ke květnatým slovům Ved a tvrdí, že nic víc ani neexistuje.”

Ti, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy, žijí v nepřetržitém nebezpečí, které popisuje tento verš. Všechny uvedené nepříjemné podmínky jsou však důsledkem jejich zapomnění na Kṛṣṇu. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je zde proto, aby pomohlo všem těmto zmateným a nešťastným duším. Jedná se tedy o nejdůležitější pomoc celé lidské společnosti. Členové tohoto hnutí jsou největší dobrodinci, neboť následují příklad Pána Caitanyi Mahāprabhua, nejlepšího přítele všech živých bytostí.

Pán Śiva litoval, že se rozzlobil a narušil Dakṣův obětní obřad. Král Dakṣa ho mnoha způsoby urazil, a proto se rozhněval a zmařil celou oběť. Když byl později uspokojen, yajña byla znovu zahájena a on svého chování litoval. V této souvislosti říká, že jeho mysl je upřená na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, a proto ho již nerozrušují ti, kdo kritizují jeho vystupování. Z tohoto Śivova výroku vyplývá, že na hmotné úrovni stále podléháme třem kvalitám hmotné přírody, ale na úrovni vědomí Kṛṣṇy jsme mimo dosah hmotných činností. Proto je důležité, abychom upnuli své vědomí na Kṛṣṇu a nepřetržitě Mu s láskou sloužili. Akce a reakce způsobené třemi kvalitami hmotné přírody se takového oddaného zaručeně nikdy nedotknou. Bhagavad-gītā tuto skutečnost potvrzuje, když říká, že ten, kdo je stálý v transcendentální službě Pánu, překonal všechny hmotné kvality a dosáhl realizace Brahmanu, kdy ho nesužují touhy po hmotných věcech. Śrīmad-Bhāgavatam nám doporučuje být stále ve vědomí Kṛṣṇy a nikdy nezapomenout na náš transcendentální vztah s Pánem. Tím by se měl každý důsledně řídit. Z výroku Pána Śivy vyplývá, že je neustále ve vědomí Kṛṣṇy, a proto je zcela osvobozený od hmotného utrpení. Neochvějné pokračování v cestě vědomí Kṛṣṇy je jediným lékem, který nás může zbavit znečišťujícího vlivu hmotných kvalit.

Bhṛgu Muni si uvědomoval, že všichni přítomní, včetně Brahmy a Pána Śivy, se během Dakṣovy oběti chovali zcela nepřístojně. Zmínkou o Pánu Brahmovi, vládci všech živých bytostí tohoto hmotného světa, chtěl naznačit, že všichni kromě Pána Viṣṇua — i Brahmā a Pán Śiva—žijí v tělesném pojetí a jsou pod vlivem kouzla hmotné energie. To je Bhṛguovo sdělení. Dokud se ztotožňujeme s tělem, je nesmírně těžké pochopit existenci Nadduše nebo Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhṛgu si byl vědom toho, že nepřevyšuje Brahmu, a proto připustil, že i on se dopustil mnoha přestupků. Nevědomé bytosti, podmíněné duše, nemají na vybranou a musí přijmout nejisté podmínky hmotné existence. Jedinou pomocí je odevzdat se Viṣṇuovi a stále se modlit o odpuštění. Ve věci osvobození je třeba záviset jen na bezpříčinné milosti Pána a ani v nejmenším se nespoléhat na svou vlastní sílu. To je dokonalé postavení osoby vědomé si Kṛṣṇy. Pán je přítelem všech, ale zvláště přátelský je k odevzdaným duším. Podmíněné duše se proto musí odevzdat Pánovi, a Pán je ochrání, aby již neupadly do zajetí hmotného znečištění.

Transcendentální jméno, vlastnosti, činnosti, příslušenství atd. Nejvyšší Osobnosti Božství nelze pochopit hmotnými smysly. Pokusy empirických filozofů pochopit Absolutní Pravdu prostřednictvím spekulace jsou marné, jelikož jak jejich proces porozumění, tak jejich cíle a užité prostředky jsou hmotné. Pán je aprākṛta — mimo hmotný svět. To uznal i velký impersonalista Śaṅkarācārya: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktād aṇḍam avyakta-sambhavam. Avyakta, původní příčina hmoty, je mimo hmotný projev a je zdrojem hmotného světa. Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je mimo hmotné stvoření, a nelze Ho proto poznat žádnou hmotnou metodou spekulace. Nejvyšší Osobnost Božství musíme pochopit prostřednictvím transcendentální metody vědomí Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā (18.55) to potvrzuje: bhaktyā mām abhijānāti — transcendentální podobu Pána lze pochopit jedině oddanou službou. Rozdíl mezi impersonalisty a personalisty spočívá v tom, že impersonalisté, kteří jsou omezeni svými spekulacemi, se nemohou k Nejvyšší Osobnosti Božství ani přiblížit, zatímco oddaní těší Nejvyšší Osobnost Božství transcendentální láskyplnou službou. Sevonmukhe hi — Pán se Svému oddanému zjevuje na základě jeho služebnického postoje. Materialisté Nejvyššího Pána nepochopí, ani když bude stát přímo před nimi. V Bhagavad-gītě proto Pán Kṛṣṇa tyto materialisty zavrhuje jakožto mūḍhy. Mūḍha znamená “darebák”. Gītā praví, že jen darebáci považují Pána Kṛṣṇu za obyčejného smrtelníka. Nemají ponětí o Jeho postavení ani o Jeho transcendentálních energiích. Impersonalisté si neuvědomují transcendentální moc Pána Kṛṣṇy, a proto se Mu vysmívají. Oddaní Jej však díky své službě znají jako Osobnost Božství. Arjuna v desáté kapitole Bhagavad-gīty také potvrzuje, že poznat Pánovu osobnost je nesmírně obtížné.

Ve zjevených písmech obvykle čteme, že Pán Viṣṇu se zjevuje v podobě, která má čtyři paže. Nyní se však v obětní aréně zjevil s osmi pažemi. Král Indra řekl: “Jsme sice zvyklí vídat Tě ve čtyřruké podobě, ale tato Tvá osmiruká podoba je stejně skutečná jako čtyřruká.” Na prohlášení Pána Brahmy, že pouhým smyslovým vnímáním nelze realizovat transcendentální podobu Pána, Indra odpověděl, že i když není možné vnímat transcendentální podobu Pána hmotnými smysly, přesto můžeme Jeho činnostem a transcendentální podobě porozumět. Nevídané rysy, činnosti a krásu Pána může poznat dokonce i obyčejný člověk. Například v době, kdy bylo Pánu Kṛṣṇovi šest nebo sedm let, za Ním přišli obyvatelé Vṛndāvanu s prosbou, aby je zachránil před ohromnými přívaly deště. Śrī Kṛṣṇa tedy zdvihl kopec Govardhan a držel ho nad nimi na malíčku Své levé ruky po sedm dní. Tento jedinečný Pánův čin by měl přesvědčit i materialisty, kteří chtějí spekulovat, jak jen jim jejich hmotné smysly dovolí. I z hlediska experimentů jsou Pánovy činnosti úžasné. Impersonalisty však o Jeho totožnosti nic nepřesvědčí, neboť studují osobnost Pána srovnáváním se svou vlastní osobností. Jelikož normální člověk v tomto hmotném světě nedokáže zdvihnout horu, nevěří, že by Pán něco takového mohl dokázat. Výroky Śrīmad-Bhāgavatamu považují za jinotaje a snaží se je vykládat svým vlastním způsobem. Velcí ācāryové a učenci, jako je Vyāsadeva a Nārada, však potvrzují, že Pán Śrī Kṛṣṇa skutečně zdvihl kopec Govardhan před očima všech obyvatel Vṛndāvanu. Veškeré činnosti, zábavy a neobvyklé rysy Pána je třeba přijímat takové, jaké jsou, a tímto způsobem můžeme dokonce i ve svém současném postavení Pánu porozumět. Král Indra v tomto případě potvrdil, že osmiruká podoba Pána Viṣṇua je stejně dobrá jako čtyřruká. Není důvod o tom pochybovat.

Zvířata se obětovala proto, aby dostala nový život — to byl důvod jejich přítomnosti v aréně. Obětováním a oživením zvířete se ověřovala účinnost síly manter. Když Pán Śiva zmařil Dakṣovu yajñu, byla některá ze zvířat bohužel usmrcena. (Jedno z nich muselo obětovat svou hlavu, aby ji dostal Dakṣa.) Všude ležela jejich mrtvá těla, původní obětiště se změnilo na pohřebiště a skutečný význam yajñi se vytratil.

Manželky kněží se proto obrátily na Pána Viṣṇua, nejvyšší cíl obětních obřadů, aby Svou bezpříčinnou milostí pohlédl na obětiště, a umožnil tak pokračování yajñi. Význam těchto veršů je, že zvířata se nemají bezdůvodně zabíjet. Jejich obětování mělo ověřit účinnost manter — pokud byla mantra správně vyslovena, vrátil se obětovanému zvířeti nejen život, ale i mládí. Zvířata se nemají zabíjet, jako to učinil Pán Śiva, aby nahradil Dakṣovu hlavu hlavou kozy. Bývalo příjemné vidět obětování a následné omlazení zvířat, ale v tomto případě byla celá příznivá atmosféra ztracena. Ženy kněží prosily Pána Viṣṇua, aby Svým pohledem zvířata vzkřísil a vrátil celé yajñi její příznivý charakter.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že Pán Své úžasné činnosti nevykonává proto, že by z nich chtěl něco vytěžit, ani proto, že by je musel vykonávat. Občas jedná, aby dal lidstvu správný příklad, a tyto činnosti jsou úžasné. Pán není k ničemu připoutaný. Na māṁ karmāṇi limpanti—ačkoliv jedná úžasně, na ničem nelpí (Bg. 4.14). Je soběstačný. Je zde dán také příklad, že Lakṣmī, bohyně štěstí, Mu neustále slouží, ale On na ní přesto nelpí. I velcí polobozi, jako je Brahmā, uctívají bohyni štěstí, aby získali její přízeň. Pána však uctívají stovky a tisíce bohyní štěstí, a On přesto nelpí ani na jediné z nich. Velcí mudrci zvláště upozorňují na tuto jedinečnost Pánova vznešeného transcendentálního postavení. Pán není jako obyčejná živá bytost, která je připoutaná k výsledkům svých zbožných činností.

Siddhové pocházejí z planety zvané Siddhaloka a jsou obdařeni všemi osmi hmotnými dokonalostmi. Dokonale vládnou osmi druhům jógové dokonalosti, ale z jejich výroku vyplývá, že jsou čistými oddanými a neustále se potápějí do nektarové řeky naslouchání o zábavách Pána (kṛṣṇa-kathā). Prahlāda Mahārāja podobně vysvětluje, že ten, kdo je neustále ponořený do oceánu nektaru popisování Pánových zábav, je osvobozený a nemá žádný strach z hmotné existence. Siddhové prohlašují, že mysl obyčejné osoby je plná různých obav, a dávají příklad slona trpícího v lesním požáru, který zapomene na své utrpení, když se ponoří do chladivé řeky. Stejné je to s těmi, kdo trpí v lesním požáru hmotné existence. Jakmile se ponoří do nektarové řeky vyprávění o zábavách Pána, uleví se jim a zcela zapomenou na veškeré utrpení hmotného světa. Siddhové nemají zájem o plodonosné činnosti, jako je vykonávání obětí a získávání jejich dobrých výsledků. Pouze se noří do transcendentálních rozhovorů o zábavách Pána. To je plně uspokojuje, aniž by se starali o nějaké zbožné či bezbožné činnosti. Ten, kdo má vždy vědomí Kṛṣṇy, nemusí vykonávat žádné oběti a další činnosti, ať už zbožné či bezbožné. Vědomí Kṛṣṇy je samo o sobě dokonalé, jelikož zahrnuje veškeré metody oslavované védskými písmy.

Jedno ze jmen Pána Viṣṇua je Yajñeśvara. Bhagavad-gītā říká, že všechny činnosti je třeba vykonávat jako viṣṇu-yajñu, pro potěšení Pána Viṣṇua. Všechny činnosti, jimiž netěšíme Pána, nás poutají k hmotnému světu. Totéž zde říká manželka Dakṣi: “Bez Tvé přítomnosti je veškerá sláva obětního obřadu marná, stejně jako tělo bez hlavy je k ničemu, bez ohledu na to, jak je ozdobené.” Pohlédneme-li na společnost jako na tělo, zjistíme, že ačkoliv je moderní materialistická společnost velice hrdá na svůj pokrok, podobá se nepotřebnému tělu bez hlavy. Bez vědomí Kṛṣṇy, bez pochopení Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, je jakýkoliv pokrok civilizace bezcenný, bez ohledu na to, jak důmyslný je po hmotné stránce. Hari-bhakti-sudhodaya (3.11) uvádí:

V rodinách nižších tříd bývá zvykem zdobit zesnulá těla příbuzných a přátel a nést je v procesí. Zdobit mrtvé tělo však nemá význam, neboť životní síla ho již opustila. Urozenost, vážené společenské postavení a pokrok materialistické civilizace bez vědomí Kṛṣṇy se proto přirovnávají k ozdobám na mrtvém těle. Dakṣova manželka se jmenovala Prasūti a byla jednou z dcer Svāyambhuvy Manua. Devahūti, její sestra, byla manželkou Kardamy Muniho a jejím synem se stal Kapiladeva, Osobnost Božství. Prasūti byla tedy tetou Pána Viṣṇua. Z její modlitby je patrná náklonnost — jelikož byla Jeho tetou, prosila o zvláštní přízeň. Významné je také to, že Pán je zde oslavován společně s bohyní štěstí. Kdekoliv probíhá náležité uctívání Pána Viṣṇua, tam přirozeně projevuje svoji přízeň také bohyně štěstí. Pán Viṣṇu je transcendentální, amṛta. Všichni polobozi včetně Brahmy a Pána Śivy vznikli až po stvoření vesmíru, ale Pán Viṣṇu existoval již před stvořením. Z toho důvodu je oslovován jako amṛta. Vaiṣṇavové uctívají Pána Viṣṇua společně s Jeho vnitřní energií. Dakṣova manželka Prasūti Pána žádala, aby přítomné kněží změnil z obyčejných ploduchtivých materialistů, kteří provádějí oběti pro hmotný zisk, na vaiṣṇavy.

Vládci různých planet jsou po hmotné stránce bohatí a nesmírně namyšlení. Takové osoby nedokáží pochopit transcendentální, věčnou podobu Pána. Brahma-saṁhitā praví, že pouze ti, jejichž oči jsou potřené balzámem lásky k Bohu, dokáží Nejvyšší Osobnost Božství vnímat všude a ve všem. Rovněž v modlitbách královny Kuntī (Bhāg. 1.8.26) je řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství mohou vidět jen ti, kdo jsou akiñcana-gocaram, zbaveni hmotné pýchy. Ostatní podléhají iluzi a nemohou na Absolutní Pravdu ani pomyslet.

Tento verš naznačuje, že monisté a velcí mystici znají Nejvyšší Osobnost Božství jako jednotu. Nejedná se však o mylnou představu, že živá bytost se ve všech ohledech vyrovná Nejvyšší Osobnosti Božství. Monismus, o kterém je zde řeč, se zakládá na čistém poznání. Bhagavad-gītā (7.17) praví: priyo hi jñānino 'tyartham ahaṁ sa ca mama priyaḥ. Pán říká, že ti, kdo jsou pokročilí v transcendentálním poznání a znají vědu o vědomí Kṛṣṇy, jsou Mu nesmírně milí a On je také velice milý jim. Kdo dokonale poznal vědu o Bohu, ví, že živé bytosti představují vyšší energii Pána. V sedmé kapitole Bhagavad-gīty stojí, že hmota představuje nižší a živé bytosti vyšší energii. Jelikož se energie a energetický zdroj od sebe neliší, má energie stejné vlastnosti jako energetický zdroj. Ten, kdo dokonale zná Nejvyššího Pána, Jeho různé energie a své vlastní postavení, je Pánovi nesmírně milý. A ti, kdo třeba ani nejsou obeznámeni s poznáním Nejvyššího Pána, ale s láskou a vírou na Něho stále myslí a uvědomují si, že Pán je veliký a oni jsou Jeho nedílné části a věční služebníci, ti jsou Pánovi dokonce ještě milejší. Pán je zde oslovený jako vatsala, což znamená “ten, kdo je vždy příznivě nakloněný”. Je známý také pod jménem bhakta-vatsala, neboť je vždy nakloněný Svým oddaným. S oslovením jñāni-vatsala se však nikde ve védské literatuře nesetkáme.

V tomto verši jsou popsány dva zcela odlišné světy. Na jedné straně je tvořený, udržovaný a ničený hmotný svět a na druhé je Pánova vlastní říše. V Pánově říši, v království Boha, rovněž existují kvality. Zde je naznačeno, že Goloka je Pánova osobní říše. I na Goloce existují kvality, ale nejsou rozděleny na tvoření, udržování a ničení. Ve vnější energii Pána je vzájemné působení tří kvalit hmotné přírody příčinou toho, že se vše tvoří, udržuje a ničí. V duchovním světě, království Boha, však nic takového neexistuje, neboť je tam vše věčné, vědomé a blažené. Někteří filozofové naprosto nechápou zjevení Osobnosti Božství v tomto hmotném světě; mají dojem, že když se Nejvyšší Osobnost Božství zjeví, podléhá stejnému vlivu tří kvalit jako všechny ostatní živé bytosti. To je velký omyl. Zde je jasně řečeno (sva-saṁsthayā), že Pán Svou vnitřní energií transcenduje hmotné kvality. V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa také říká, že se zjevuje prostřednictvím Své vnitřní energie. Nejvyšší vládne jak vnější, tak vnitřní energii a nikdy se nedostává pod jejich vládu. Naopak, vše podléhá Jemu. Když se Pán rozhodne projevit Své transcendentální jméno, podobu, vlastnosti, zábavy a příslušenství, činí tak pomocí Své vnitřní energie. Různorodost je ve vnější energii ztělesněna mnoha polobohy, počínaje Brahmou a Pánem Śivou. Lidé jsou k nim přitahováni podle toho, jak jsou ovlivněni hmotnými kvalitami. Kdo však dokáže hmotné kvality transcendovat, neochvějně uctívá Nejvyšší Osobnost. Bhagavad-gītā to vysvětluje tak, že kdo je zaměstnán ve službě Pánu, transcenduje různorodost vzájemného působení tří hmotných kvalit. Závěr je, že podmíněné duše jsou ovlivňovány akcemi a reakcemi hmotných kvalit, které vytvářejí různorodost energií. V duchovním světě je však uctíván pouze Nejvyšší Pán a nikdo jiný.

Hmotný svět je založen na třech hmotných kvalitách. Pán Viṣṇu dohlíží na kvalitu dobra, která je zdrojem náboženství, poznání, askeze, odříkání či bohatství. Míru, prosperity, poznání a náboženství proto živé bytosti dosahují tehdy, když jsou pod vládou kvality dobra. Jakmile se dostanou pod vliv nižších kvalit hmotné přírody, vášně a nevědomosti, jejich nejistý podmíněný život se stane nesnesitelným. Pán Viṣṇu ve Svém původním postavení je však věčně nirguṇa — zcela transcenduje hmotné kvality. Guṇa znamená “kvalita” a nir znamená “bez”. Tím ovšem není řečeno, že Pán je bez kvalit. Jeho kvality jsou transcendentální a jejich prostřednictvím se zjevuje v tomto hmotném světě a projevuje Své zábavy. Studentům Ved, jakož i významným polobohům v čele s Brahmou a Śivou, jsou tyto pozitivní, transcendentální kvality neznámé. Jen oddaní je mohou poznat takové, jaké jsou. Bhagavad-gītā jasně říká, že ten, kdo se věnuje oddané službě, je schopen pochopit transcendentální postavení Nejvyššího Pána. Kdo je na úrovni kvality dobra, dokáže částečně proniknout do transcendentálního pochopení, ale Bhagavad-gītā radí, že je třeba překonat i kvalitu dobra. Védské principy jsou založeny na třech kvalitách přírody. Je nutné, abychom tyto tři hmotné kvality překonali, a pak můžeme dosáhnout čistého a jednoduchého duchovního života.

Bhagavad-gītā jasně říká, že yajña se má vykonávat pro Pána Viṣṇua. Mezi tisíci slavnými, transcendentálními jmény Pána Viṣṇua je také jméno Yajña. Vše je třeba dělat pro potěšení Yajñi, Viṣṇua, neboť jiné činnosti nás přivedou jen do otroctví. Yajñu je nutné vykonat přesně podle védských hymnů. Upaniṣady například ustanovují, že k vykonání yajñi je třeba oheň a obětní oltář, je nutné, aby byl úplněk, aby se yajña konala během čtyřměsíčního období zvaného cāturmāsya a aby bylo k dispozici obětní zvíře a nápoj soma. Dále je nutné předzpěvovat zvláštní hymny, které se skládají ze čtyř písmen a jsou uvedené ve Vedách. Jeden pokyn zní: āśrāvayeti catur-akṣaraṁ astu śrauṣaḍ iti catur-akṣaraṁ yajeti dvābhyāṁ ye yajām ahaḥ. Předzpěvování manter, které pocházejí z textů śruti a smṛti, je výhradně určené k uspokojení Pána Viṣṇua. Konat yajñi a následovat pravidla určená pro čtyři společenské třídy a čtyři duchovní stavy je doporučené pro osvobození hmotně podmíněného člověka, připoutaného k smyslovému požitku. Viṣṇu Purāṇa praví, že obětování ve prospěch Viṣṇua postupně vede k osvobození. Cílem života by tedy měla být spokojenost Pána Viṣṇua. To je yajña. Každý, kdo má vědomí Kṛṣṇy, zasvětil svůj život tomu, aby uspokojil Kṛṣṇu, původ všech podob Viṣṇua, a každodenním uctíváním a obětováním prasādam se stává tím nejlepším vykonavatelem yajñi. Śrīmad-Bhāgavatam jasně uvádí, že v současném věku Kali lze úspěšně vykonávat jen jedinou yajñu: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyaiḥ — nejlepší obětí je zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Tato yajña se obětuje před podobou Pána Caitanyi, podobně jako jiné yajñi se obětují před podobou Pána Viṣṇua. Tyto pokyny nalezneme v jedenáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Vykonávání saṅkīrtana-yajñi navíc potvrzuje, že Pán Caitanya Mahāprabhu je Samotný Viṣṇu. Stejně jako se v dávných dobách při Dakṣově yajñi zjevil Pán Viṣṇu, v současném věku se zjevil Pán Caitanya, aby přijal naši saṅkīrtana-yajñu.

Zničení, o kterém je v tomto verši řeč, je částečné zničení, k němuž dochází na nižších planetách vesmíru, když Pán Brahmā uléhá ke spánku. Vyšší planetární systémy, od Maharloky, Janaloky a Tapoloky výše, nejsou během tohoto zničení zaplavené. Z této sloky vyplývá, že Pán je stvořitel — energie tvoření se projevují z Jeho těla a po zničení je Pán uchová ve Svém břiše.

Skutečnost, že se v této sloce polobozi prohlašují za Pánovy služebníky (bhṛtyān) a prosí Ho, aby je chránil, svědčí o tom, že nejsou nezávislí, ale závisejí na ochraně Pána Viṣṇua. Bhagavad-gītā proto odsuzuje uctívání polobohů jako zbytečné a jasně prohlašuje, že polobohy vzývají pouze lidé, kteří se pomátli na rozumu. Touží-li někdo po splnění hmotných přání, nemusí vzývat polobohy, ale může se obrátit přímo na Pána Viṣṇua. Ti, kdo uctívají polobohy, nejsou příliš inteligentní. Polobozi zde navíc říkají: “Jsme Tvoji věční služebníci.” Služebníci neboli oddaní Pána se příliš nezajímají o plodonosné činnosti, vykonávání předepsaných yajñí či mentální spekulaci. S láskou a důvěrou všemi svými činnostmi upřímně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství a Pán je Osobně opatruje. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě říká: “Odevzdej se Mi a Já tě ochráním před všemi hříšnými reakcemi.” Hmotný svět je tak uspořádán, že se všichni musíme dopouštět hříchů, ať už vědomě či nevědomě. Dokud svůj život nezasvětíme Pánu Viṣṇuovi, budeme nuceni za všechny tyto hříchy trpět. Kdo se však Pánu odevzdá a zasvětí svůj život Jeho službě, dostává od Něho přímou ochranu. Nemusí se již bát utrpení za své hříchy a ztratí také jakoukoliv vědomou či nevědomou touhu hřešit.

V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Existují mnozí bohové, od Brahmy, Pána Śivy, Indry a Candry až po vládce na nižších planetárních systémech, jako jsou prezidenti, ministři, předsedové a králové. Vlastně každý si o sobě může myslet, že je Bůh. Všichni v hmotném světě tíhnou k tomuto pyšnému a falešnému postoji. Viṣṇu je ve skutečnosti Nejvyšším Pánem, ale i Jeho ještě někdo převyšuje. Viṣṇu je totiž úplná část části Kṛṣṇy. To zde vyjadřuje slovo aṁśāṁśāḥ, označující nedílnou část nedílné části. V Caitanya-caritāmṛtě jsou podobné verše, které uvádějí, že nedílné části Nejvyššího Pána se dále expandují do dalších nedílných částí. Śrīmad-Bhāgavatam učí o existenci mnoha podob Pána Viṣṇua a také mnoha podob živých bytostí. Podobám Viṣṇua se říká svāṁśa, částečné projevy, a živé bytosti se nazývají vibhinnāṁśa. Brahmā, Indra a ostatní polobozi dosáhli svých vysokých postavení prostřednictvím zbožných činností a askeze, ale Viṣṇu, Kṛṣṇa, je vládcem všech. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya — pouze Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství; všichni ostatní — dokonce i expanze viṣṇu-tattva a přirozeně všechny živé bytosti—jsou Jeho služebníci. Baladeva je první expanze Kṛṣṇy a také On slouží Pánu, o obyčejných živých bytostech ani nemluvě. Všichni byli původně stvořeni proto, aby sloužili Kṛṣṇovi. Gandharvové zde potvrzují, že i když se polobozi mohou považovat za svrchované vládce, skutečnost je jiná — svrchovaným vládcem je Kṛṣṇa. Śrīmad-Bhāgavatam praví: kṛṣṇas tu bhagavān svayam — “Kṛṣṇa je jediný Nejvyšší Pán.” Uctíváním Kṛṣṇy tedy současně uctíváme i všechny Jeho nedílné části, stejně jako zaléváním kořene stromu dáváme vodu jeho větvím, listům a květům.

Lidská životní podoba se nazývá arthada, neboť toto tělo umožňuje vtělené duši dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Prahlāda Mahārāja řekl, že navzdory své dočasnosti může být tělo jedinečným prostředkem pro dosažení nejvyššího úspěchu. V postupné evoluci od nižších forem života k vyšším je lidská podoba velkým darem. Māyā je ale tak silná, že i když jsme dostali tento cenný dar lidského těla, přejeme si spíše dočasné hmotné štěstí a zapomínáme na skutečný cíl života. Přitahují nás věci, které nemají trvání, počínaje samotným dočasným tělem. Jedinou možností, jak se vysvobodit z tohoto hrozného stavu, je věnovat se transcendentálnímu zpívání a poslouchání svatého jména Nejvyššího Pána: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Slova yuṣmat-kathāmṛta-niṣevakaḥ znamenají “ti, kdo vychutnávají nektar námětů o Tobě, Pane”. Existují dvě knihy vyprávění, které se zvláště týkají Kṛṣṇových slov a činností. Bhagavad-gītā zaznamenává pokyny Pána Kṛṣṇy a Śrīmad-Bhāgavatam obsahuje výhradně náměty o Kṛṣṇovi a Jeho oddaných. Nalezneme v nich skutečný nektar Kṛṣṇových slov. Ti, kdo šíří poselství těchto dvou védských textů, dokáží velmi rychle ukončit iluzorní stav podmíněné existence, kterou nám vnucuje māyā. Podstatou iluzorního stavu je, že podmíněná duše nepátrá po své duchovní totožnosti. Místo toho soustřeďuje veškerou pozornost na vnější tělo, které existuje pouhý okamžik a bude zničeno, jakmile nastane jeho čas. Živá bytost se pak bude muset přestěhovat do dalšího těla a žít v úplně jiném prostředí. Vlivem māyi se i v něm bude cítit spokojená. Toto kouzlo māyi se nazývá āvaraṇātmikā śakti, protože je tak silné, že živá bytost je spokojená i v sebeodpornějších podmínkách. Dokáže být šťastná dokonce i tehdy, když se narodí jako červ, který žije ve vnitřnostech mezi výkaly a močí. Takový je zahalující vliv māyi. Lidské tělo nám dává možnost pochopit svou situaci a je veliké neštěstí promarnit tuto příležitost. Způsobem, jak se vysvobodit z iluze māyi, je věnovat pozornost námětům o Kṛṣṇovi. Pán Caitanya učil, že není nutné měnit své současné postavení — stačí naslouchat o Kṛṣṇovi ze správných, autoritativních zdrojů. Pán Caitanya každému doporučoval šířit Kṛṣṇovo poselství. Říkal: “Staňte se všichni duchovními učiteli. Povězte každému, koho potkáte, o Kṛṣṇovi a Kṛṣṇových pokynech.” Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy má tento cíl. Nechceme po nikom, aby nejprve opustil své postavení, a potom přišel mezi nás. Místo toho vyzýváme každého, aby šel s námi a zpíval Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, protože víme, že když bude člověk zpívat a poslouchat náměty o Kṛṣṇovi, pocítí změnu — uvidí nové světlo a jeho život bude úspěšný.

Zde nacházíme částečné vysvětlení všudypřítomnosti Pána Viṣṇua. Viṣṇu Purāṇa dává příklad, že stejně jako oheň kolem sebe z jednoho místa šíří světlo a teplo do všech stran, tak i vše, s čím se setkáváme v hmotném či duchovním světě, je pouze projev různých energií vycházejících z Nejvyšší Osobnosti Božství. Brāhmaṇové říkají, že Pán Viṣṇu je všechno — oheň, obětování, přečištěné máslo, obětní nástroje, obětiště a tráva kuśa. Pán je vším. Tento verš také potvrzuje, že vykonávání saṅkīrtana-yajñi v tomto věku má stejnou duchovní hodnotu jako jiné yajñi v jiných věcích. Zpíváme-li Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, nemusíme obstarávat příslušenství pro předepsané obětní obřady, doporučené ve Vedách. Při zpívání svatých jmen, Hare a Kṛṣṇa, je Hare Kṛṣṇova energie a Kṛṣṇa je viṣṇu-tattva. Dohromady jsou vším. V současné době na člověka tvrdě doléhá vliv Kali-yugy a obstarat vše potřebné pro vykonávání obřadů přesně podle pokynů Ved již není možné. Pokud však člověk zpívá Hare Kṛṣṇa, rozumí se, že provádí veškeré druhy yajñi, protože kolem nás neexistuje nic než Hare (energie Kṛṣṇy) a Kṛṣṇa. Mezi Kṛṣṇou a Jeho energiemi není rozdíl. Vše je projevem Jeho energií a z toho plyne, že vše je Kṛṣṇa. Musíme se pouze na vše dívat ve vědomí Kṛṣṇy, a pak budeme na úrovni osvobození. To, že Kṛṣṇa je vším, by nás však nemělo vést k mylnému závěru, že Kṛṣṇa postrádá osobní totožnost. Svou nepředstavitelnou energií dokáže být současně nade vším a ve všem. To potvrzuje devátá kapitola Bhagavad-gīty. Kṛṣṇa se rozprostírá jako všechno v celém stvoření, a přesto On Sám není tím vším. Podle filozofického výkladu doporučovaného Pánem Caitanyou je Kṛṣṇa současně totožný a odlišný.

Významné je slovo trayī-gātra, které znamená, že Vedy jsou transcendentální podoba Pána. Každý, kdo se věnuje uctívání Božstev, podoby Pána v chrámu, studuje Vedy čtyřiadvacet hodin denně. Zdobením Božstev Rādhy a Kṛṣṇy v chrámu člověk podrobně studuje védské pokyny. I začátečník v procesu uctívání Božstev je v přímém spojení ze závěry védského poznání. Potvrzuje to Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — účelem Ved je pochopit Jeho, Kṛṣṇu. Kdo Kṛṣṇovi přímo slouží a uctívá Ho, pochopil všechny pravdy Ved.

Bráhmanští kněží pevně doufali, že nyní, v přítomnosti Pána Viṣṇua, se jim podaří oběť zdárně vykonat. Důležitý je jejich výrok: “Pouhým zpěvem Tvého svatého jména lze překonat všechny překážky, ale nyní jsi tu Osobně.” Žáci a stoupenci Pána Śivy narušili Dakṣovu yajñu a brāhmaṇové jim to také nepřímo vytkli. Jelikož však brāhmaṇy vždy chrání Pán Viṣṇu, nemohli Śivovi následovníci jejich obětní činnosti zastavit. Známé rčení praví, že chce-li Kṛṣṇa někoho ochránit, nikdo mu nemůže ublížit, a chce-li naopak Kṛṣṇa někoho zabít, nikdo ho nezachrání. Názorný je příklad Rāvaṇy. Rāvaṇa byl velký oddaný Pána Śivy, ale když se Pán Rāmacandra rozhodl, že ho zabije, Pán Śiva ho nedokázal ochránit. Chce-li někdo ubližovat oddaným Kṛṣṇy, Kṛṣṇa je za každých okolností ochrání, i kdyby musel čelit polobohům, jako je Pán Śiva nebo Pán Brahmā. Když se ale Kṛṣṇa rozhodne nějakou osobu zabít, jako v případě Rāvaṇy a Hiraṇyakaśipua, nepomůže jí ani ten největší polobůh.

Bhagavad-gītā (5.29) praví: bhoktāraṁ yajña-tapasām — Pán Viṣṇu, Kṛṣṇa, je nejvyšším poživatelem výsledků obětí a askeze; konečným cílem všeho, co činíme, je Viṣṇu. Kdo to neví, žije v iluzi. Viṣṇu je Nejvyšší Osobnost Božství, a přirozeně tedy nemá v ničem nouzi. Nic nepotřebuje, je naprosto spokojený a dokonale soběstačný. Přesto však přijímá obětování yajñi ze Svého přátelství ke všem živým bytostem. Když obdržel Svou část obětiny, zdál se být velice spokojen. O tom rovněž hovoří Bhagavad-gītā (9.26): patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ yo me bhaktyā prayacchati — obětuje-li oddaný s láskou a oddaností byť i jen malý lístek, květinku či trochu vody, Pán jeho dary s potěšením přijímá. Kṛṣṇa je sice soběstačný a od nikoho nic nepotřebuje, ale přesto přijímá takové dary, protože jakožto Nadduše je velice přátelský ke všem živým bytostem. Navíc se zde uvádí, že si nedělá nároky na podíl ostatních. Určitý podíl na oběti je vyhrazen polobohům, Pánu Śivovi, Pánu Brahmovi a další podíl Pánu Viṣṇuovi. Pán Viṣṇu je se svým podílem zcela spokojen a nesnaží se získat podíl ostatních. Nepřímo naznačil, že Dakṣův pokus odepřít Pánu Śivovi jeho podíl Jej nepotěšil. Maitreya oslovil Viduru jako osobu bez hříchu, protože Vidura byl ryzí vaiṣṇava a nikdy nespáchal přestupek proti žádnému polobohu. Přestože vaiṣṇava přijímá Viṣṇua jako Nejvyššího, nemá sklony urážet polobohy. Naopak — vzdává jim náležitou úctu. Pán Śiva je pro něho například tím největším vaiṣṇavou. Pro vaiṣṇavu nepřipadá v úvahu urážet polobohy a polobozi jsou vaiṣṇavům rovněž příznivě nakloněni, jelikož vaiṣṇavové jsou bezchybní oddaní Pána Viṣṇua.

Pán Brahmā se narodil z transcendentálního těla Pána Viṣṇua a Pán Śiva se narodil z těla Brahmy. Pán Viṣṇu je tedy nejvyšší příčinou. Vedy také praví, že na začátku byl jen Viṣṇu, Nārāyaṇa; neexistoval ani Brahmā, ani Śiva. I Śaṅkarācārya to potvrdil: nārāyaṇaḥ paraḥ. Nārāyaṇa neboli Pán Viṣṇu je původní osobnost, zatímco Brahmā a Śiva jsou projeveni až po stvoření. Pán Viṣṇu je také ātmeśvara, Nadduše všech. Veškeré činnosti probíhají pod Jeho vnitřním vedením. Úvodní sloka Śrīmad-Bhāgavatamu například praví, že Pán Brahmā jako první obdržel poznání zevnitř, přímo od Viṣṇua (tene brahma hṛdā).

V Bhagavad-gītě (10.2) Pán Kṛṣṇa uvádí (ahaṁ ādir hi devānām), že Pán Viṣṇu, Kṛṣṇa, je původem všech polobohů, včetně Pána Brahmy a Pána Śivy. Na jiném místě také říká (Bg.10.8): ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Vše pochází ze Mne.” To zahrnuje i všechny polobohy. Vedānta-sūtra podobně prohlašuje: janmādy asya yataḥ a v Upaniṣadách nalezneme výrok: yato vā imāni bhūtāni jāyante. Vše vychází z Pána Viṣṇua, vše je Jím udržováno a nakonec je vše Jeho energií zničeno. Energie, které z Viṣṇua vycházejí, svými akcemi a reakcemi způsobují jak stvoření, tak i zničení celého vesmíru. Pán je tedy zároveň příčinou i důsledkem. Vše, co vidíme, je vzájemné působení Jeho energií, a jelikož Pán je původem všech energií, je současně příčinou i důsledkem. Vše je současně odlišné a totožné. Je řečeno, že vše je Brahman — sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Z nejvyššího pohledu neexistuje nic než Brahman, a Pán Brahmā ani Pán Śiva se tedy od Něho neliší.

Bhagavad-gītā (7.5) říká: jīva-bhūtāṁ mahā-bāho. Celý svět je energie pramenící ze svrchovaného zdroje, Osobnosti Božství, Pána, který — jak Bhagavad-gītā dále uvádí — jedná prostřednictvím vyšší a nižší energie. Vyšší energii tvoří živé bytosti, nedílné části Nejvyššího Pána. Protože se jedná o Jeho části, neliší se od Něho — energie emanující z Pána se od Pána neliší. V hmotném světě se však tyto části, živé bytosti, nacházejí v různých kvalitách hmotné přírody a v různých podobách. Celkem existuje 8 400 000 životních druhů. Stejná živá bytost jedná pod vlivem různých kvalit hmotné přírody. Bytosti mají různá těla, ale původně, na počátku stvoření, existoval jen Pán Viṣṇu. Brahmā je projeven kvůli tomu, aby jeho prostřednictvím mohlo dojít ke stvoření, a Pán Śiva je zde za účelem zničení. Co se týče duchovního vstupu do hmotného světa, všichni tvorové jsou nedílnými částmi Nejvyššího Pána, ale jsou pokryti různými hmotnými kvalitami a mají různá jména. Pán Brahmā a Pán Śiva jsou guṇa-avatārové — kvalitativní inkarnace Viṣṇua. Samotný Viṣṇu se stará o kvalitu dobra a z tohoto hlediska je rovněž kvalitativní inkarnací jako Pán Śiva a Pán Brahmā. Na různé projevy se vztahují různá jména, ale původ je jen jeden.

Živé bytosti včetně Brahmy nejsou nezávisle oddělené, ale počítají se mezi okrajovou energii Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán je Nadduše všech bytostí, včetně Pána Brahmy a Pána Śivy, a každého řídí v činnostech kvalit hmotné přírody. Nikdo nemůže jednat bez svolení Pána, a proto se — nepřímo — od Nejvyšší Osoby nikdo neliší; rozhodně ne Brahmā a Rudra, inkarnace hmotných kvalit vášně a nevědomosti.

Když jedna část těla onemocní, stará se o ni celé tělo. Podobně jednotný pohled oddaného se projevuje v jeho soucitu ke všem podmíněným duším. Bhagavad-gītā (5.18) uvádí: paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ — učený člověk vidí stejně podmíněný život každého. Oddaný je soucitný ke každé podmíněné duši bez rozdílu, a z toho důvodu se mu říká apārakya-buddhi. Ví, že každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána, a proto všem káže o vědomí Kṛṣṇy, aby mohli být šťastní. Je-li určitá část těla nemocná, celé tělo na ni soustředí svoji pozornost. Podobně se oddaný stará o každého, kdo zapomněl na Kṛṣṇu a je uvězněný v hmotném vědomí. Stejný pohled oddaného se projevuje v jeho snaze přivést všechny živé bytosti zpátky domů, zpátky k Bohu.

V tomto verši jsou velice důležitá dvě slova: trayāṇām označuje “tři” — Pána Brahmu, Pána Śivu a Pána Viṣṇua — a bhidām znamená “odlišní”. Jsou tři, a tím pádem jsou oddělení, ale současně jsou jeden. To je filozofie současné jednoty a odlišnosti, která se nazývá acintya-bhedābheda-tattva. Brahma-saṁhitā dává příklad současné jednoty a odlišnosti mléka a jogurtu — v obou případech se jedná o mléko, ale jogurt je mléko, které je biologicky přeměněné. Aby člověk dosáhl opravdového míru, musí vidět všechny věci a všechny bytosti včetně Pána Brahmy a Pána Śivy tak, že se neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo není nezávislý. Všichni jsme expanzemi Pána — jednotní v různorodosti. Existují různorodé projevy, ale zároveň jsou jednotné ve Viṣṇuovi. Vše je expanzí Viṣṇuovy energie.

Nejprve se musí vše obětovat Pánu Viṣṇuovi a poté se Jeho prasādam nabídne všem polobohům. Tato zásada se dodnes dodržuje v Jagannāthově chrámu v Purī. Okolo hlavního Jagannāthova chrámu je rozmístěna řada dalších chrámů, ve kterých se uctívají různí polobozi, a prasādam neboli to, co bylo nejprve obětováno Jagannāthovi, se poté rozdává polobohům. Prostřednictvím prasādam Pána Viṣṇua se uctívá například božstvo zvané Bhagālin a také ve známém chrámu Bhuvaneśvary, který je zasvěcen Pánu Śivovi, se Viṣṇuovo neboli Jagannāthovo prasādam nabízí božstvu Pána Śivy. Pro vaiṣṇavy je tento postup pravidlem. Vaiṣṇava nikým nepohrdá, ani nepatrným mravencem — ke každému se chová s patřičnou úctou podle jeho individuálního postavení. Středem všech obětí je ovšem vždy Kṛṣṇa, Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Vysoce realizovaný oddaný vidí vše ve spojení s Kṛṣṇou a nic nevidí jako nezávislé na Kṛṣṇovi. To je jeho jednotný pohled.

Pán Rudra, Śiva, byl náležitě uctěn svým podílem z výsledku yajñi. Yajña je Viṣṇu a veškeré prasādam obětované Viṣṇuovi se potom nabízí všem, včetně Pána Śivy. Śrīdhara Svāmī komentuje slova svena bhāgena stejným způsobem — zbytky z yajñi jsou rozdány všem polobohům a ostatním přítomným.

Ačkoliv byl Dakṣa v náboženských zásadách značně pokročilý, přesto očekával požehnání polobohů. Velkolepá oběť, provedená Dakṣou, tedy šťastně skončila.

Menā je známá také jako Menakā a je manželkou krále Himalájí.

Jedna z védských manter praví: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate — Nejvyšší Osobnost Božství vlastní rozmanité energie. Śakti je ženského rodu, zatímco Pán je puruṣa, osoba mužského rodu. Povinností ženy je sloužit svrchovanému puruṣovi. Bhagavad-gītā označuje všechny živé bytosti jako okrajovou energii Nejvyššího Pána, a povinností všech je tedy sloužit této Nejvyšší Osobě. V hmotném světě představuje Durgā jak vnější, tak i okrajovou energii a Pán Śiva zastupuje Nejvyšší Osobu. Spojení Pána Śivy a Ambiky neboli Durgy je věčné. Satī nemohla přijmout za manžela nikoho jiného než Pána Śivu. To, jakým způsobem se Pán Śiva znovu oženil s Durgou jakožto Himavatī, dcerou Himalájí, a jak se jim narodil Kārttikeya, tvoří další dlouhý příběh.