Bhagavad-gītā (7.26) praví: vedāhaṁ samatītāni vartamānāni cārjuna. Pán říká: “Znám vše minulé i budoucí.” Pán Viṣṇu je vševědoucí, a věděl tedy, k čemu dojde v Dakṣově obětní aréně. Z tohoto důvodu ani Nārāyaṇa, ani Pán Brahmā Dakṣovu velkou oběť nenavštívili.

Pán Brahmā polobohům vysvětlil, že Dakṣa si chtěl sice užívat výsledků obětí, ale nebylo to možné, protože urazil velkou osobnost, jakou je Pán Śiva. Smrt v boji byla pro Dakṣu záchranou, protože jinak by v urážkách lotosových nohou velkých osobností neustále pokračoval. Manuovy zákony praví, že pro vraha je smrt prospěšná; zůstane-li naživu, může vraždit dál a zaplétat se do budoucích životů za zabití mnoha osob. Potrestá-li tedy král vraha smrtí, jedná se o přiměřený trest. Jsou-li ti, kdo se dopouštějí příliš velkých přestupků, milostí Pána zabiti, je to pro ně dobré. Pán Brahmā polobohům nepřímo vysvětlil, že Dakṣa svou smrtí jen získal.

Pán Śiva se také nazývá Āśutoṣa. Āśu znamená “velmi brzy” a toṣa znamená “být usmířen”. Polobozi dostali radu, aby šli za Pánem Śivou a poprosili ho o odpuštění. Protože ho lze velmi snadno uspokojit, bylo jisté, že budou úspěšní. Pán Brahmā znal velmi dobře mysl Pána Śivy a byl přesvědčený o tom, že ačkoliv se polobozi dopustili urážky jeho lotosových nohou, mohou své přestupky napravit, pokud za ním půjdou a bez výhrad se mu odevzdají.

Pán Brahmā polobohům poradil, aby se za Pánem Śivou vypravili a poprosili ho o odpuštění, a také jim doporučil, jak by ho mohli uspokojit a jakým způsobem se na něho mají obrátit. Současně přiznal, že žádná podmíněná duše, včetně jeho samotného a ostatních polobohů, neví, co Pána Śivu uspokojí. Dodal však: “Je známý tím, že ho lze uspokojit velice snadno. Pokusme se o to tím, že všichni pokorně padneme k jeho lotosovým nohám.”

Věčnou povinností podřízeného je odevzdávat se Nejvyššímu. To je pokyn Bhagavad-gīty. Pán žádá každého, aby se vzdal všech vymyšlených činností a odevzdal se Mu. To ochrání podmíněnou duši před všemi hříšnými reakcemi. I v tomto případě Brahmā navrhoval, aby šli a odevzdali se lotosovým nohám Pána Śivy, neboť jelikož je velmi laskavý a lze jej velmi snadno uspokojit, jistě to bude účinkovat.

Sídlo Pána Śivy, známé jako Kailās, je popsáno v následujících čtrnácti slokách.

Z komentáře Śrī-Bhāgavata-candra-candrikā se dozvídáme, že voda, ve které se Satī koupávala, byla vodou Gangy. Znamená to, že Ganga protékala Kailāsa-parvatou. Na tom není nic zvláštního, vezmeme-li v úvahu, že Ganga také stéká z vlasů Pána Śivy. Ganga spočívá na hlavě Pána Śivy a potom plyne do ostatních částí vesmíru. Je tedy zcela možné, že voda, v níž se Satī koupala a která nádherně voněla, byla skutečně vodou Gangy.

Alakā je někdy nazývána Alakā-purī, což je také sídlo Kuvery. Z Kailāsu však Kuverovo sídlo není vidět, a z toho můžeme usoudit, že se jedná o jinou oblast. Vīrarāghava Ācārya uvádí, že slovo alakā znamená “neobyčejně krásný”. V oblasti Alakā, kterou viděli polobozi, roste lahodně vonící druh lotosu zvaný Saugandhika.

Je zřejmé, že i krásky z nebeských planet jsou znečištěné myšlenkami na sexuální požitek, a proto se v letadlech létají koupat do řek Nandā a Alakanandā. Významné je, že řeky Nandā a Alakanandā jsou posvěcené prachem z lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Stejně jako je Ganga posvátná proto, že pramení z prstů na nohách Nejvyšší Osobnosti Božství, Nārāyaṇa, tak i každá voda či cokoliv jiného se očistí a zduchovní, jakmile je to ve styku s oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství. Pravidla a předpisy oddané služby se zakládají na tomto principu — vše, co je ve styku s lotosovýma nohama Pána, se okamžitě zbaví veškerého hmotného znečištění.

Nebeské krásky, znečištěné myšlenkami na sex, se přicházejí koupat do posvátných řek a užívat si ve vodě zábav se svými manžely. V této souvislosti jsou zde dvě důležitá slova — rati-karśitāḥ, která znamenají, že po sexuálním požitku jsou dívky zasmušilé. Považují sexuální požitek za tělesnou potřebu, ale nejsou po něm šťastné.

To, že je Pán Govinda, Nejvyšší Osobnost Božství, označený jako Tīrthapāda, je rovněž důležité. Tīrtha znamená “posvěcené místo” a pāda znamená “lotosové nohy Pána”. Lidé obvykle chodí na posvátné místo proto, aby se zbavili reakcí za své hříšné činy. Oddaní lotosových nohou Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou tedy posvěceni automaticky. Lotosovým nohám Pána se říká tīrtha-pāda, jelikož se pod jejich ochranu uchýlily stovky a tisíce světců, kteří svou přítomností posvěcují poutní místa. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura, významný ācārya gauḍīya-vaiṣṇavské sampradāyi, nedoporučuje na poutní místa cestovat. Takové cesty z jednoho místa na druhé jsou nesmírně náročné, ale inteligentní člověk se může uchýlit k lotosovým nohám Govindy a touto poutí bude automaticky posvěcen. Každý, kdo neustále slouží lotosovým nohám Govindy, se nazývá tīrtha-pāda a jeho služba mu přináší stejný prospěch, jako kdyby cestoval na poutní místa. Takový čistý oddaný, jenž má absolutní víru v lotosové nohy Pána, dokáže svou přítomností vytvářet posvátná místa kdekoliv na světě. Tīrthī-kurvanti tīrthāni (Bhāg. 1.13.10). Všechna místa posvěcují svou přítomností čistí oddaní. Každé místo, kde sídlí Pán nebo Jeho čistý oddaný, se automaticky změní v poutní místo. Jinými slovy, čistý oddaný, který se plně odevzdal službě Pánu, může být kdekoliv ve vesmíru a okamžitě se tato část vesmíru změní v posvátné místo, kde může pokojně sloužit Pánu podle Jeho přání.

Letadla, o kterých je zde řeč, se liší od nám známých letadel. Śrīmad-Bhāgavatam a ostatní védské texty na mnoha místech popisují vimāny, což znamená doslova “letadla”. Na různých planetách existují jejich různé typy. Na “hrubohmotné” Zemi jsou letadla poháněná motorem, ale na jiných planetách jsou poháněná mantrami. Slouží zvláště k požitku nebeských bytostí, které jimi létají z jedné planety na druhou. Na jiných planetách, zvaných Siddhaloky, mají obyvatelé schopnost cestovat z jedné planety na druhou i bez letadel. Krásná letadla obyvatel vyšších planet jsou zde přirovnána k nebi, po kterém létají, jejich cestující k oblakům a překrásné dívky, manželky nebeských obyvatel, k bleskům. Pohled na letadla a jejich cestující, kteří přišli navštívit Kailās z vyšších planet, byl velice příjemný.

Yakṣeśvara je známý také jako Kuvera a je pokladníkem polobohů. Védské texty uvádějí, že je pohádkově bohatý. Z těchto slok vyplývá, že jeho sídlo se nachází v blízkosti Kailāsu. Také se zde poukazuje na les plný stromů přání. Z Brahma-saṁhity se můžeme dozvědět, že tyto stromy existují v duchovním světě, zvláště na Kṛṣṇaloce, v sídle Pána Kṛṣṇy. Milostí Kṛṣṇy tyto stromy rostou také na Kailāsu, v sídle Pána Śivy. Kailās má tedy zvláštní význam a téměř se vyrovná sídlu Pána Kṛṣṇy.

Půvab lesa zvyšovala četná jezera, na nichž se skvěly lotosy a plavaly labutě, které si hrály a zpívaly společně s ostatními ptáky a bzučícími včelami. Na základě všech těchto údajů si můžeme udělat představu o kráse tohoto místa a o tom, jak polobozi, kteří přes ně cestovali, vychutnávali jeho atmosféru. Na Zemi je mnoho parků a krásných míst stvořených lidskou rukou, ale žádné z nich nepřekoná krásu Kailāsu, popsanou v těchto verších.

Příjemná atmosféra v hmotném světě ihned vyvolává v mysli materialisticky založeného člověka touhu po sexuálním požitku. Tato touha naplňuje celý hmotný svět — nejen naši Zemi, ale i vyšší planetární systémy. Vliv této atmosféry na mysl obyvatel hmotného světa je v úplném protikladu k situaci v duchovním světě. Krása žen v duchovním světě je stokrát, tisíckrát větší než krása žen tohoto světa a duchovní atmosféra je také mnohonásobně lepší. I v této příjemné atmosféře však duchovní mysl obyvatel Vaikuṇṭhy zůstává nerozrušená, neboť je stále tak pohroužená do transcendentální vibrace opěvování slávy Pána, že tuto blaženost nemůže překonat žádný jiný požitek (včetně sexu, který je vyvrcholením všech hmotných požitků). Vaikuṇṭhy jsou krásnější a příjemnější než veškeré planety hmotného světa, a přesto tam neexistuje popud k sexu. Jak říká Bhagavad-gītā (2.59): paraṁ dṛṣṭvā nivartate — obyvatelé duchovního světa jsou tak duchovně osvícení, že pro ně sex nemá žádný význam.

Na stromech obvykle hnízdí různí ptáci, kteří svým společným štěbetáním za soumraku způsobují velký hluk. Na tomto banyánu však kupodivu žádní ptáci nežili, a proto v jeho okolí panoval ničím nerušený klid. Ani hluk, ani horko tu nerušily pohodu místa, které bylo jako stvořené pro meditaci.

Slovo mahā-yogamaye je velmi důležité. Yoga znamená meditaci o Nejvyšší Osobnosti Božství a mahā-yoga označuje ty, kdo oddaně slouží Viṣṇuovi. Meditace znamená vzpomínání, smaraṇam. Oddanou službu lze provádět devíti způsoby a jedním z nich je smaraṇam, kdy yogī vzpomíná na podobu Viṣṇua ve svém srdci. Pod mohutným banyánem sedělo mnoho oddaných, kteří meditovali o Pánu Viṣṇuovi.

Sanskrtské slovo mahā je odvozené od předpony mahat, která vyjadřuje velký počet nebo velikost. Slovo mahā-yoga poukazuje na množství velkých yogīnů a oddaných, kteří meditovali o podobě Pána Viṣṇua. Cílem meditujících je obvykle vysvobození z hmotného otroctví a dosažení jedné z vaikuṇṭhských planet v duchovním světě. Vysvobození znamená únik z hmotného otroctví a nevědomosti. V hmotném světě trpíme život za životem, protože se ztotožňujeme s tělem, a vysvobození představuje konec těchto strastiplných podmínek existence.

Pán Śiva byl ve společnosti významných osobností. Například Kumārové byli od narození osvobození. Můžeme si připomenout, že jejich otec je hned po narození požádal, aby se oženili a plodili děti. Měli tak zvýšit počet obyvatel nově stvořeného vesmíru. Oni však odmítli a Pán Brahmā se na ně rozzlobil — z jeho hněvu tehdy vzešel Rudra, Pán Śiva. Mezi nimi a Śivou je tedy blízký vztah. Pokladník polobohů Kuvera je zase pohádkově bohatý. Skutečnost, že Pána Śivu obklopovali Kumārové a Kuvera, svědčí o tom, že je pánem všeho transcendentálního a hmotného bohatství. Je kvalitativní inkarnací Nejvyššího Pána, a jeho postavení je tedy velice vznešené.

Pán Śiva vlastní plné poznání a tapasyu, askezi. Ten, kdo zná kvality činností, je na cestě oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo nemůže sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, dokud nedosáhne plného poznání o způsobech a prostředcích oddané služby.

Pán Śiva je adhīśvara. Īśvara znamená “vládce” a adhīśvara “vládce smyslů”. Hmotně znečištěné smysly mají obvykle sklon jednat pro hmotný požitek, ale ten, kdo je moudrý a odříkavý, dokáže smysly očistit a zaměstnat ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Śiva je symbolem této dokonalosti, a proto se v písmech říká: vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ—Pán Śiva je vaiṣṇava. Svými činy v hmotném světě učí všechny podmíněné duše, jak oddaně sloužit čtyřiadvacet hodin denně. Proto je zde označen jako loka-maṅgala, zosobněná přízeň ke všem podmíněným duším.

VÝZNAM: Příznaky askeze Pána Śivy nejsou přesně takové, jaké známe u vaiṣṇavů. Pán Śiva je nejlepší vaiṣṇava, ale projevuje rysy chování vhodné pro určitou skupinu lidí, kteří nedokáží následovat vaiṣṇavská pravidla. Śivaisté, oddaní Pána Śivy, se obvykle oblékají jako Pán Śiva a někdy také kouří a berou drogy. Vaiṣṇavové to však nikdy nedělají.

Rohož ze suché trávy používají ti, kdo podstupují askezi s cílem poznat Absolutní Pravdu. Seděl na ní i Pán Śiva a hovořil ke slavnému oddanému, velkému mudrci Nāradovi, který se Pána Śivy ptal na různé aspekty oddané služby, a Śiva ho jakožto nejpřednější vaiṣṇava poučoval. Jejich diskuse se týkala poznání Ved, ale je zřejmé, že mluvili o oddané službě. Pán Śiva je nejlepší učitel, velký světec Nārada nejlepší posluchač a bhakti, oddaná služba, je tedy nejvyšší námět védského poznání.

Popsaná pozice se nazývá vīrāsana a je součástí systému aṣṭāṅga-yogy. Tento jógový systém má osm stupňů, počínaje yamou a niyamou (sebeovládáním a dodržováním pravidel a předpisů), po kterých následuje cvičení různých pozic. Kromě pozice vīrāsana existují i další, jako padmāsana a siddhāsana. Cvičení těchto āsan bez realizace Nadduše, Viṣṇua, však nepředstavuje dokonalost yogy. Pánu Śivovi se říká yogīśvara, pán všech yogīnů, a Pán Kṛṣṇa je známý jako yogeśvara. Slovo yogīśvara znamená, že Pána Śivu nemůže nikdo předčit v provozování yogy, a slovo yogeśvara vyjadřuje nepřekonatelnou jógovou dokonalost Kṛṣṇy. Další významné slovo v tomto verši, tarka-mudrā, označuje pozici pozdvihnuté paže s napolo rozevřenou dlaní a zdviženým ukazovákem, což je symbolické gesto, kterým se posluchačům zdůrazňuje určité téma.

Pojem brahmānanda (či brahma-nirvāṇa) je velmi důležitý. Prahlāda Mahārāja vysvětlil, že v brahmānandě spočívá ten, kdo je plně pohroužený do meditace o adhokṣajovi, Nejvyšším Pánovi, Jenž je nedostupný smyslovému vnímání materialistů.

Existence, jméno, podoba, vlastnosti a zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství se naprosto vymykají světskému pojetí, neboť Pán je v transcendentálním postavení, které je pro materialisty nepředstavitelné. Materialisté si Nejvyšší Osobnost Božství nedokáží představit, a proto si mohou myslet, že Bůh je mrtvý. Pán však existuje neustále ve Své věčné podobě, zvané sac-cid-ānanda-vigraha. Samādhi, tranz či extáze, je neustálá meditace o Pánově podobě, stav naprostého soustředění na Pána. Kdo je schopný neustále meditovat o Nejvyšší Osobnosti Božství, je v trvalém tranzu a prožívá stav brahma-nirvāṇa neboli brahmānanda. Pán Śiva tyto příznaky projevoval, a proto je zde řečeno, že byl pohroužený v brahmānandě.

Dalším důležitým pojmem je yoga-kakṣām. Yoga-kakṣā je pozice, při které je levé stehno pevně stažené šafránovým rouchem. Slova manūnām ādyam jsou rovněž významná, neboť označují filozofa či myslitele. Takový člověk se nazývá manu. Pán Śiva je zde popsán jako největší filozof, ale to samozřejmě neznamená, že ztrácí čas planou spekulací. Jak jsme se dozvěděli z předchozí sloky, neustále uvažuje, jak vysvobodit démony z jejich pokleslých životních podmínek. Před příchodem Pána Caitanyi se Sadāśiva zjevil jako Advaita Prabhu, jehož hlavní starostí bylo povýšit pokleslé, podmíněné duše na úroveň oddané služby Pánu Kṛṣṇovi. Pán Śiva se ve své inkarnaci Pána Advaity modlil k Nejvyššímu Pánu, aby se zjevil jako Pán Caitanya a vysvobodil iluzí oklamané duše, jež byly zapletené v nesmyslném počínání, které jen prodlužovalo jejich pobyt v hmotném světě. Pán Caitanya se ve skutečnosti zjevil na přání Pána Advaity. Pán Śiva má také svou vlastní sampradāyu, která se jmenuje Rudra-sampradāya. Z počínání Pána Advaity Prabhua je patrné, že Pán Śiva neustále myslí na osvobození pokleslých duší.

Ačkoliv Kaśyapa Muni patřil do kategorie živých bytostí, narodil se mu transcendentální syn, Vāmanadeva, který byl inkarnací Viṣṇua. Pán Viṣṇu je Nejvyšší Osobnost Božství, ale přesto se Kaśyapovi Munimu poklonil. I Pán Kṛṣṇa se v dětství klaněl Svým rodičům, Nandovi a Yaśodě. Také se před bitvou na Kurukṣetře dotkl nohou Mahārāje Yudhiṣṭhira, neboť král byl starší než On. Osobnost Božství, Pán Śiva a řada dalších oddaných tak bez ohledu na své vznešené postavení dávají praktický příklad toho, jak ctít představené. Pán Śiva se s úctou poklonil Brahmovi, protože Brahmā byl jeho otcem, stejně jako Kaśyapa Muni byl otcem Vāmany.

Pán Brahmā věděl, že Pána Śivu lze nejen snadno uspokojit, ale i snadno rozzlobit, a proto se usmíval. Obával se, že Pán Śiva se stále hněvá následkem ztráty své manželky a Dakṣovy urážky, a jeho úsměv měl tuto obavu zakrýt. Potom oslovil Pána Śivu následovně.

Pán Brahmā si byl vědom toho, že i když se mu Pán Śiva s úctou poklonil, je mnohem významnější než on sám. V Brahma-saṁhitě je postavení Pána Śivy vysvětleno — ve svých původních postaveních se Pán Viṣṇu a Pán Śiva od sebe neliší, ale přesto je mezi těmito dvěma osobnostmi rozdíl. V této souvislosti je dán příklad mléka v jogurtu, které se neliší od původního mléka, ze kterého byl jogurt zhotovený.

Důležitý je zde pojem śiva-śakti. Śiva znamená “příznivý” a śakti “energie”. Nejvyšší Pán má mnoho druhů energií a všechny jsou příznivé. Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara jsou guṇa-avatārové, inkarnace hmotných kvalit. V hmotném světě se posuzují z různých hledisek, ale jelikož se jedná o expanze příznivého zdroje, jsou všechny příznivé, i když jedna kvalita může být někdy považována za vyšší či nižší, než je druhá. Tamo-guṇa, kvalita nevědomosti, se považuje za mnohem nižší než zbývající kvality, ale z absolutního hlediska je také příznivá. Vláda má nejen vzdělávací, ale i nápravná zařízení. Neznalý člověk může považovat nápravná zařízení za nepříznivá, ale pro vládu jsou stejně důležitá jako školy, a proto je ve státním rozpočtu pamatováno na obojí.

Védský systém vareṇ a āśramů zavedl pro zachování společenského a náboženského pořádku Samotný Nejvyšší Pán, a proto je třeba dbát na jeho dodržování. Povinností brāhmaṇů, inteligentní třídy, je tuto zásadu přísně následovat. Populární tendence tohoto věku Kali vytvořit beztřídní společnost a nenásledovat zásady vareṇ a āśramů představuje neuskutečnitelný sen. Rozbití společenských tříd a duchovních stavů nepovede k naplnění ideje beztřídní společnosti. Každý by se měl řídit zásadami vareṇ a āśramů pro potěšení jejich stvořitele, neboť Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě říká, že čtyři společenské třídy — brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové — jsou Jeho výtvorem. Povinností všech je následovat usměrňující zásady vareṇ a āśramů a uspokojovat Pána, stejně jako různé části těla slouží celku. Úplným celkem je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ve Své virāṭ-rūpě neboli vesmírné podobě: brāhmaṇové jsou Jeho ústa, kṣatriyové Jeho paže, vaiśyové Jeho břicho a śūdrové Jeho nohy. Dokud všichni slouží úplnému celku, nic jim nechybí. V opačném případě je zákony přírody donutí k poklesu z jejich postavení a degradovanému životu.

O Nejvyšší Osobnosti Božství se také někdy mluví jako o “svrchované vůli”. Vše se děje na popud svrchované vůle, a proto se říká, že bez vůle Pána se nepohne ani stéblo trávy. Obecné pravidlo je, že ti, kdo vykonávají zbožné činy, dosahují vyšších planet, oddaní se dostanou na Vaikuṇṭhy, do duchovních světů, a spekulující impersonalisté dosáhnou neosobní záře Brahmanu. Někdy se však stává, že ničema, jako je Ajāmila, se ihned dostane na Vaikuṇṭhaloku za pouhé pronášení jména Nārāyaṇa. Ajāmila touto vibrací sice volal svého syna Nārāyaṇa, ale Pán Nārāyaṇa vzal jeho volání vážně a bez ohledu na jeho předchozí hříšný život ho okamžitě povýšil na Vaikuṇṭhaloku. Král Dakṣa se naopak neustále věnoval různým zbožným obřadům, ale protože způsobil malé nedorozumění s Pánem Śivou, musel trpět. Vše tedy závisí na svrchované vůli; o tom není pochyb. Čistý oddaný se proto za všech okolností odevzdává svrchované vůli Pána a přijímá ji jako dokonale příznivou.

Tento verš říká, že pro oddaného jsou svízelné situace projevem milosti Nejvyššího Pána a přijímá je jako reakce za své minulé hříchy. Zůstává nerozrušený a snaží se ještě znásobit svoji oddanou službu. Oddaný, který v takovém rozpoložení mysli oddaně slouží Pánovi, je nejvhodnějším uchazečem o návrat do duchovního světa. Jeho návrat je zaručený za všech okolností.

Z hmotného hlediska může vypadat jako nepříznivé, když se Nejvyšší Osobnost Božství rozhněvá nebo zabije démona, ale z duchovního hlediska je to pro démona nejvyšší požehnání. Čistí oddaní proto mezi Pánovým hněvem a požehnáním nedělají rozdíly. Vidí vše jako různé druhy Pánova chování ke druhým nebo k nim samotným. Oddaný nenachází v chování Pána nikdy chybu.

Ploduchtivý materialista, který se žene za hmotným ziskem, nesnese pohled na štěstí druhých. S výjimkou několika málo osob vědomých si Kṛṣṇy je celý svět plný takových závistivců. Jejich život je plný úzkosti, protože jsou připoutaní k hmotnému tělu a nevědí nic o seberealizaci. Jelikož jsou jejich srdce neustále plná obav, je zřejmé, že prozřetelnost je již zabila. Pán Śiva jako seberealizovaný vaiṣṇava tedy neměl zapotřebí Dakṣu zabíjet. Vaiṣṇava je para-duḥkha-duḥkhī — sám není nikdy nešťastný, ale trápí se, když vidí neštěstí druhých. Vaiṣṇava by tedy neměl zabíjet tělem ani myslí, ale ze soucitu k druhým by se v nich měl snažit oživit jejich vědomí Kṛṣṇy. Proto bylo také založeno hnutí pro vědomí Kṛṣṇy — aby mohli být závistiví lidé osvobozeni ze zajetí māyi. I když se oddaní někdy setkávají s potížemi, tolerují vše a s plným odhodláním se snaží dále šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya radí:

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” (Śikṣāṣṭaka 3)

Každý vaiṣṇava si musí vzít příklad z takových vaiṣṇavů, jakými byli Haridāsa Ṭhākura, Nityānanda Prabhu a také Pán Ježíš Kristus. Není nutné zabíjet někoho, kdo již zabitý je. Je však třeba poznamenat, že vaiṣṇava nesmí strpět urážení Viṣṇua nebo vaiṣṇavů, i když má snášet urážky sebe samotného.

Je řečeno, že krásou tapasvīch, svatých osob, je schopnost odpouštět. V duchovních dějinách světa existuje mnoho případů bezdůvodného ubližování světcům, kteří se však nijak nebránili, přestože mohli. Například bráhmanský chlapec bezdůvodně proklel Parīkṣita Mahārāje. Chlapcův otec toho velice litoval, ale Parīkṣit Mahārāja kletbu přijal a souhlasil, že do týdne zemře, jak si chlapec přál. Parīkṣit Mahārāja byl velký vládce s obrovskou hmotnou i duchovní mocí. Ze své velkorysosti k brāhmaṇům však nepodnikl žádná protiopatření a smířil se s tím, že do sedmi dnů zemře. Kṛṣṇa si přál, aby Parīkṣit Mahārāja kletbu přijal, neboť tak mohlo dojít ke zjevení Śrīmad-Bhāgavatamu světu; proto krále vedl k tomu, aby nic nepodnikal. Pro blaho ostatních je vaiṣṇava schopný snést cokoliv. Když nepoužije sílu, neznamená to, že je bezmocný. Svědčí to o tom, že je tolerantní pro dobro celé lidské společnosti.

Jelikož vaiṣṇava neustále s transcendentální láskou slouží Pánu, vnější energie ho nikdy neovlivní. V Bhagavad-gītě (7.14) Pán praví:

“Má božská energie, která se skládá ze tří kvalit hmotné přírody, se dá stěží překonat. Kdo se Mi však odevzdá, snadno ji překročí.” Místo aby se vaiṣṇava na osoby zmatené touto māyou zlobil, měl by jim pomáhat. Bez milosti vaiṣṇavů je jejich vysvobození ze zajetí māyi nemyslitelné. Ti, kteří byli māyou odsouzeni, mohou být vysvobozeni milostí oddaných.

“Skládám své uctivé poklony všem vaiṣṇavům, oddaným Pána, kteří stejně jako stromy přání dovedou plnit přání všech a jsou plni soucitu k pokleslým duším.” Lidi ovlivněné iluzorní energií přitahuje plodonosná práce, ale kázání vaiṣṇavy dokáže připoutat jejich srdce ke Śrī Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Oběť je obřad konaný pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve druhé kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že každý by se měl snažit zjistit, zda jeho počínání uspokojuje Nejvyššího Pána. Spokojenost Nejvyšší Osobnosti Božství by měla být cílem našich činností. Jako je povinností zaměstnance firmy uspokojit svou prací majitele či nadřízeného, je povinností všech uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Védské texty předepisují potřebné činnosti a jejich vykonávání se nazývá yajña, činnost ve prospěch Nejvyššího Pána. Člověk by si měl uvědomit, že každá jiná činnost je příčinou hmotného otroctví. Bhagavad-gītā (3.9) to vysvětluje: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Karma-bandhanaḥ znamená, že pokud nejednáme v zájmu spokojenosti Pána Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, výsledky naší práce nás budou poutat. Musíme zanechat práce pro náš vlastní smyslový požitek a vykonávat práci pro potěšení Boha. To se nazývá yajña.

Po ukončení Dakṣovy yajñi očekávali všichni polobozi prasādam, zbytky pokrmů obětovaných Viṣṇuovi. Pán Śiva je jedním z polobohů, a proto svůj podíl prasādam očekával přirozeně i on. Závistivý Dakṣa ho však ani nepřizval k vykonávání yajñi, ani mu nedal jeho podíl. Poté, co Śivovi vojáci zničili celou arénu yajñi, přišel ho Pán Brahmā upokojit a ujistil ho, že svůj podíl prasādam dostane. Zároveň ho požádal o nápravu všech škod, které způsobili jeho stoupenci.

Bhagavad-gītā (3.11) praví, že vykonávání yajñi uspokojuje všechny polobohy. Polobozi očekávají prasādam, a proto je nutné tyto yajñi vykonávat. Ti, kdo se zabývají hmotnými činnostmi pro uspokojení smyslů, musí vykonávat yajñi, aby se nezaplétali do následků svého jednání. Dakṣa, otec lidstva, konal yajñu a Pán Śiva očekával, že dostane svůj podíl. Nedostal však ani pozvání, a tak došlo ke konfliktu. S pomocí Pána Brahmy se však celá záležitost urovnala.

Vykonávat yajñu je nesmírně složité, protože musí být pozváni všichni polobozi. V Kali-yuze je vykonávání tak nákladných obětí nemožné a také nelze přizvat polobohy. Pro náš věk se tedy doporučuje: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ (Bhāg. 11.5.32). Inteligentní člověk by měl vědět, že v Kali-yuze nelze provádět védské oběti. Pravidelný déšť a střídání ročních období však závisí na spokojenosti polobohů. Polobozi vládnou všemu, a proto by se všichni inteligentní lidé měli snažit udržet mír a prosperitu ve společnosti prostřednictvím saṅkīrtaṇa-yajñi—zpívání svatých jmen Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Měli by k sobě zvát hosty, zpívat Hare Kṛṣṇa a potom rozdávat prasādam. Všichni polobozi budou touto yajñou uspokojeni a na světě zavládne mír a blahobyt. Další nevýhodou védských obřadů je, že pokud neuspokojíme byť i jen jediného z mnoha set tisíc polobohů (tak jako Dakṣa neuspokojil Pána Śivu), dojde k neštěstí. V tomto věku je však vykonávání oběti zjednodušené. Stačí zpívat Hare Kṛṣṇa, a když uspokojíme Pána Kṛṣṇu, uspokojíme s Ním automaticky i všechny polobohy.