Vrcholem nevědomosti živých bytostí podmíněných hmotnými těly je, že nevědí o svrchované příčině vesmírného projevu. Různí lidé mají o nejvyšší příčině různé teorie, ale žádná z nich není pravá. Jedinou nejvyšší příčinou je Viṣṇu a to, co brání v jejím poznání, je iluzorní energie Pána. Pán zaměstnává Svoji úžasnou hmotnou energii, aby v hmotném světě projevila mnoho úžasných věcí na rozptýlení pozornosti, a podmíněné duše, které tato energie uvádí do iluze, proto nemohou znát nejvyšší příčinu. Velcí vědci a filozofové tedy nejsou nijak úžasní. Pouze tak vypadají, protože jsou nástroji v rukách iluzorní energie Pána. Obyčejní lidé pod vlivem iluze popírají existenci Svrchovaného Pána a přijímají za nejvyšší směšné výplody iluzorní energie.

Poznat nejvyšší příčinu, Osobnost Božství, je možné jedině bezpříčinnou milostí, kterou Pán udílí Svým čistým oddaným, jako je Brahmā a členové jeho učednické posloupnosti. Jedině díky svému pokání byl Pán Brahmā schopen vidět Garbhodakaśāyī Viṣṇua a jedině na základě realizace byl schopen pochopit Pána takového, jaký je. Brahmā byl navýsost spokojen, že mohl vidět vznešenou krásu a bohatství Pána, a prohlásil, že s Ním nelze nic srovnávat. Krásu a bohatství Pána je možné poznat a ocenit jedině prostřednictvím pokání a toho, kdo se s nimi seznámí, již nepřitahuje nic jiného. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (2.59): paraṁ dṛṣṭvā nivartate.

Brahmā zde odsuzuje hloupé lidi, kteří se nesnaží odhalit svrchovanou krásu a bohatství Pána. Každý člověk má povinnost usilovat o takové poznání, a pokud to nedělá, žije nadarmo. Věcí krásných a bohatých v hmotném slova smyslu si užívají živé bytosti podobné vranám. Vrány se vždy slétají na hromadách odpadků, ale bílé kachny se s nimi nestýkají. Raději se uprostřed krásných sadů těší z průzračných jezer s lotosovými květy. Vrány i kachny se narodily jako ptáci, ale nesedají spolu.

Všechna tři božstva, Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara (Śiva), vládnoucí třem kvalitám hmotné přírody (vášni, dobru a nevědomosti) pocházejí z Garbhodakaśāyī Viṣṇua, Jehož zde Brahmā popisuje. Z Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua se v různých věcích během projeveného stádia vesmíru expanduje mnoho Viṣṇuových inkarnací a expandují se jen proto, aby přinesly čistým oddaným transcendentální štěstí. Inkarnace Viṣṇua, které se zjevují v různých věcích a dobách, nelze nikdy přirovnávat k podmíněným duším. Viṣṇu-tattvy nelze přirovnávat k polobohům, příkladně k Brahmovi či Śivovi, neboť jsou na jiné úrovni. Ten, kdo je takto srovnává, se nazývá pāṣaṇḍī neboli bezvěrec. Tamasaḥ, o kterém se zde mluví, je hmotná příroda. Duchovní příroda existuje zcela nezávisle na tamaḥ, a nazývá se proto avabodha-rasa nebo avarodha-rasa. Avarodha znamená “to, co zcela vylučuje”. V Transcendenci neexistuje žádná možnost jakéhokoliv styku s hmotou. Brahmā je první živá bytost, a proto zde uvádí, že se narodil z lotosového květu, který vyrostl z břicha Garbhodakaśāyī Viṣṇua.

V Bhagavad-gītě (18.55) je řečeno: bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — Nejvyšší Osobnost Božství lze poznat pouze částečně a jedině prostřednictvím oddané služby Pánu. Pán Brahmā si uvědomil, že Nejvyšší Pán Kṛṣṇa má mnoho a mnoho podob, které jsou věčné, blažené a plné poznání. Tyto expanze Nejvyššího Pána, Govindy, popisuje ve své Brahma-saṁhitě (5.33) následovně:

“Uctívám Govindu, prvotního Pána, který je nedvojný a nikdy nepoklesne. Je původní příčinou všech příčin, přestože se expanduje do mnoha podob. I když je nejstarší osobností, je věčně mladý a neovlivněný stářím. Nejvyšší Osobnost Božství nelze poznat akademickým studiem Ved — kdo chce pochopit Pána, musí vyhledat Jeho oddaného.”

Jediný způsob, jak pochopit Pána takového, jaký je, představuje oddaná služba Jemu a vyhledání Jeho oddaného, který Pána vždy nosí ve svém srdci. Dosáhne-li člověk dokonalé oddanosti, může pochopit, že neosobní brahmajyoti je pouze částečným projevem Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Kṛṣṇy, a že tři puruṣa expanze v hmotném světě jsou Jeho úplné části. V duchovním nebi, které tvoří brahmajyoti, nedochází k žádnému střídání různých kalp neboli věků a ve vaikuṇṭhských světech neprobíhá žádné tvoření. Nápadná je tam nepřítomnost vlivu času. Paprsky vycházející z Pánova transcendentálního těla v podobě neomezené brahmajyoti jsou mimo vliv hmotné energie. I v hmotném světě je původním stvořitelem Samotný Pán. Tvoří Brahmu, který se potom stává druhotným, Pánem zplnomocněným stvořitelem.

Co se týče osobních a neosobních rysů Nejvyšší Absolutní Pravdy, všechny osobní podoby, které Pán projevuje ve Svých různých úplných expanzích, přinášejí prospěch všem vesmírům. Osobní podoba Pána je také uctívána v meditaci jako Nadduše neboli Paramātmā, ale neosobní brahmajyoti se neuctívá. Všichni ti, kteří lpí na neosobním rysu Pána, ať už v meditaci či jakkoliv jinak, jsou na cestě do pekla. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (12.5), impersonalisté svou světskou mentální spekulací pouze marní čas, protože jsou zaměřeni více na falešné argumenty než na skutečnost. Brahmā zde takto odsuzuje společnost impersonalistů.

Všechny úplné expanze Osobnosti Božství jsou stejně mocné, což potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.46):

Pán se expanduje stejně, jako se plamen ohně přenáší z jedné svíčky na druhou. I když původní plamen, Śrī Kṛṣṇa, je Govinda, Nejvyšší Osoba, všechny ostatní expanze, jako je Rāma, Nṛsiṁha a Varāha, jsou stejně mocné jako původní Pán. Všechny tyto expandované podoby jsou transcendentální. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je jasně řečeno, že Nejvyšší Pravda není nikdy znečištěná dotekem hmoty. V transcendentálním království Pána neexistuje podvod ve slovech ani v jednání. Všechny Pánovy podoby jsou transcendentální a věčně totožné. Žádná podoba Pána projevená oddanému není světská (i když oddaný ještě může mít nějakou hmotnou touhu) a ani není pod vlivem hmotné energie, jak se pošetile domnívají impersonalisté. Impersonalisté, kteří pokládají transcendentální podoby Pána za výtvory hmotného světa, spějí nepochybně do pekla.

Pro čistého oddaného neexistuje nic vyššího než lotosové nohy Pána a Pán ví, že tito oddaní si nic víc nepřejí. Tuto skutečnost zvláště zdůrazňuje slovo tu. Pán si také nepřeje být odloučen od lotosových srdcí těchto čistých oddaných. Takový je transcendentální vztah mezi čistými oddanými a Osobností Božství. Jelikož si Pán nepřeje být odloučen od jejich srdcí, je zřejmé, že jsou mu milejší než impersonalisté. Vztah čistých oddaných k Pánu se vyvíjí díky oddané službě na autentickém základě, který představuje autorita Ved. Čistí oddaní nejsou světští sentimentalisté, ale skuteční realisté, protože jejich činnosti mají podporu védských autorit; osobností, které sluchem přijaly fakta uvedená ve védské literatuře.

Velice důležité je slovo parayā. Parā bhakti neboli spontánní láska k Bohu je základem důvěrného vztahu s Pánem. Tohoto nejvyššího stádia vztahu k Pánu lze jednoduše dosáhnout nasloucháním o Něm (o Jeho jménu, podobě, vlastnostech atd.) z autentických zdrojů, jakými jsou Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, v podání čistých oddaných Pána.

Někdo se může zeptat, jak je možné myslet vždy na Pána, Jeho jméno, slávu, vlastnosti atd., když je člověk zatížen starostmi o rodinu. Každý v hmotném světě je plný myšlenek na to, jak zaopatřit svoji rodinu, ochránit své zdraví, držet krok s přáteli a příbuznými atd. Neustále se proto obává a naříká ve snaze udržet daný status quo. Na tuto otázku Brahmā velice výstižně odpovídá tímto veršem.

Čistý oddaný Pána se nikdy nepovažuje za vlastníka svého domova. Ponechává vše Pánově svrchované vládě, a proto nemá strach o zaopatření své rodiny nebo ochranu rodinných zájmů. Na základě tohoto odevzdání ho již žádný majetek nepřitahuje. A pokud ano, není to pro smyslový požitek, ale pro službu Pánu. Čistý oddaný může hromadit majetek jako obyčejný člověk, ale rozdíl je v tom, že oddaný střádá peníze pro službu Pánu, zatímco obyčejný člověk to dělá pro svůj smyslový požitek. Pro oddaného tedy není hromadění majetku zdrojem úzkosti, jak je tomu u světského člověka. A jelikož čistý oddaný přijímá vše ve vztahu ke službě Pánu, jedové zuby hromadění majetku jsou vytržené. Když je had zbaven jedu, nemá jeho uštknutí žádné osudné následky. Stejně tak majetek hromaděný pro Pána nemá žádné jedové zuby a nepřináší zhoubu. Čistý oddaný není nikdy zapleten do světských materialistických záležitostí, ani když i nadále pobývá v tomto světě jako obyčejný člověk.

Další otázka je, proč se lidé staví proti takovým příznivým činnostem, jako je vyprávění a naslouchání o slávě a zábavách Pána, které je mohou úplně osvobodit od starostí a úzkostí spojených s hmotnou existencí. Jedinou odpovědí na tuto otázku je, že tyto lidi potkal vlivem nadpřirozené moci nešťastný osud za jejich hříšné činnosti, vykonávané pouze pro smyslový požitek. Čistí oddaní Pána však mají s těmito nešťastnými lidmi slitování a jako misionáři se je snaží přivést k oddané službě. Jedině milostí čistých oddaných mohou být tito nešťastní lidé povýšeni na úroveň transcendentální služby.

Čistí oddaní Pána, jako je Brahmā a jeho následovníci v učednické posloupnosti, jsou vždy nešťastní, když vidí neklid podmíněných duší, které trpí pod náporem trojího strádání, způsobeného tělem a myslí, nástrahami hmotné přírody a mnoha dalšími hmotnými újmami. Někteří trpící lidé se vydávají za vůdce lidu, aniž by znali vhodné prostředky ke zmírnění těchto potíží, a jejich nebozí následovníci se pod takovým “vedením” dostávají do ještě větších těžkostí. Je to stejné, jako když jeden slepec vede druhého slepce a oba spadnou do jámy. Dokud se nad nimi neslitují oddaní Pána a neukáží jim správnou cestu, jejich životy jsou beznadějně ztraceny. Oddaní Pána, kteří na sebe dobrovolně berou zodpovědnost za pozvednutí pošetilých materialistických smyslových požitkářů, jsou Pánu stejně blízcí jako Pán Brahmā.

Celý problém živé bytosti v hmotné existenci představují její nezávislé představy o životě. Každý vždy závisí na zákonech Nejvyššího Pána, v podmíněném i osvobozeném stavu, ale podmíněná duše si o sobě vlivem vnější energie myslí, že nezávisí na svrchovanosti Osobnosti Božství. Jejím přirozeným údělem je sladit se s touhou svrchované vůle, a dokud to živá bytost neučiní, musí se dál nechat vláčet v hmotných okovech. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (2.55): prajahāti yadā kāmān sarvān pārtha mano-gatān — musí se vzdát všech plánů vytvořených vlastní mentální spekulací. Živá bytost se musí spojit se svrchovanou vůlí. To jí pomůže vyprostit se ze zapletení hmotné existence.

Jak popisuje předchozí verš, lidé, kteří nemají chuť pro oddanou službu Pánu, jsou vytíženi materialistickým zaměstnáním. Většina z nich přes den těžce fyzicky pracuje a jejich smysly jsou plně zaměstnány náročnými úkony v obrovských továrnách těžkého průmyslu. Vlastníci těchto továren hledají odbytiště pro své výrobky a dělníci vyrábějí ve velkém na velkých strojních zařízeních. “Továrna” je jiné jméno pro peklo. V noci uspokojují zaměstnanci tohoto pekla své unavené smysly vínem a ženami, ale pak nemohou ani tvrdě spát, protože jim spánek neustále přerušují různé plány, které se rodí v jejich mysli. Jelikož trpí nespavostí, ráno jsou ospalí pro nedostatek odpočinku. Ani velkým vědcům a myslitelům světa se kvůli působení nadpřirozených sil nedaří naplňovat jejich různé plány, a jsou tak nuceni trpět v hmotném světě život za životem. Velký vědec může v oboru atomové energie učinit velké objevy vedoucí k rychlému zničení světa a za svou službu (či škodu) získat to nejvyšší uznání, ale zároveň si musí odpykat reakce za svoji práci a kolovat v cyklu opakovaných zrození a smrtí pod vládou nadlidského zákona hmotné přírody. Všichni tito lidé, kteří se staví proti zásadám oddané služby, mají bez výjimky předurčeno kolovat v tomto hmotném světě.

V tomto verši je zvláště uvedeno, že i mudrci — pokud se staví nepříznivě k oddané službě Pánu — jsou odsouzeni k dalšímu pobytu v hmotném světě. Nejen v tomto věku, ale i dříve existovalo mnoho mudrců, kteří se snažili vynalézt vlastní systémy náboženství bez vztahu k oddané službě Nejvyššímu Pánu, ale bez oddané služby Pánu nemůže existovat žádná náboženská zásada. Nejvyšší Pán je vůdcem všech živých bytostí — nikdo se Mu nevyrovná a nikdo Jej nepředčí. Ani Pánův neosobní rys a všeprostupující lokalizovaný rys nejsou na stejné úrovni s Nejvyšší Osobností Božství. Žádné náboženství ani pravý filozofický systém, určený k pokroku živých bytostí, tedy nemohou existovat bez oddané služby.

Impersonalisté, kteří vynakládají veliké úsilí na seberealizaci v podobě pokání a odříkání, mohou dosáhnout neosobní brahmajyoti, ale jelikož nevykonávají oddanou službu, poklesnou nakonec znovu do hmotného světa, aby podstoupili další období hmotné existence. To je potvrzeno následovně:

“Osoby, které se považují za osvobozené, aniž by oddaně sloužily Pánu, mohou dosáhnout svého cíle v brahmajyoti, ale jelikož je jejich vědomí nečisté a chybí jim útočiště Vaikuṇṭhalok, klesají tyto takzvaně osvobozené duše znovu do hmotné existence.” (Bhāg. 10.2.32)

Nikdo tedy nemůže vytvořit žádný systém náboženství bez oddané služby Pánu. Jak zjistíme v šestém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, původcem náboženských zásad je Samotný Pán. Také v Bhagavad-gītě čteme, že Pán odsuzuje všechny podoby náboženství, které nezahrnují prvek odevzdání se Nejvyššímu. Skutečným náboženstvím nebo filozofií je takový systém, který člověka vede k oddané službě Pánu, a nic jiného. V šestém zpěvu jsou následující výroky Yamarāje, vládce všech nevěřících živých bytostí:

“Zásady náboženství zavádí Nejvyšší Osobnost Božství. Nikdo jiný, včetně mudrců a polobohů, nemůže žádné takové zásady vytvořit. Jelikož ani velcí mudrci a polobozi nejsou autorizováni k zavádění náboženských zásad, co potom říci o ostatních, jako jsou takzvaní mystici, démoni, lidé, Vidyādharové a Cāraṇové, žijící na nižších planetách? Dvanáct osobností — Brahmā, Nārada, Pán Śiva, Kumārové, Kapila, Manu, Prahlāda Mahārāja, Janaka Mahārāja, Bhīṣma, Bali, Śukadeva Gosvāmī a Yamarāja—jsou autorizovaní zástupci Pána, kteří mohou hovořit o zásadách náboženství a šířit je.” (Bhāg. 6.3.19-21)

Zásady náboženství nejsou přístupné každé obyčejné živé bytosti. Jsou určené pouze pro člověka, kterého mají přivést na úroveň mravnosti. Nenásilí a další takové principy jsou pro zkažené lidi nezbytné, neboť dokud člověk není mravný a nenásilný, nemůže pochopit náboženské zásady. Pochopit, co je skutečné náboženství, je velice těžké i pro toho, kdo si už zásady mravnosti a nenásilí osvojil. Je to velice důvěrná záležitost, neboť jakmile se někdo seznámí se skutečnými zásadami náboženství, je okamžitě osvobozen a získává život, který je věčný, plný blaženosti a poznání. Ten, kdo si neosvojil zásady oddané služby Pánu, by se neměl vydávat za náboženského vůdce nevinné veřejnosti. Īśopaniṣad toto nesmyslné chování důrazně zakazuje následující mantrou:

Ten, kdo nezná náboženské zásady, a proto se náboženstvím nezabývá, je mnohem lepší než ten, kdo ve jménu náboženství svádí druhé, aniž by se odvolával na skutečné náboženské zásady — zásady oddané služby. Brahmā a jiné velké autority tyto takzvané náboženské vůdce jednoznačně odsuzují.

V tomto verši je řečeno, že Pán se před oddaným projevuje v takové podobě, v jaké Ho chce oddaný uctívat, a to znamená, že se Pán podřizuje touze oddaného — až do té míry, že projevuje právě tu Svoji podobu, jakou chce oddaný vidět. Pán uspokojuje tento požadavek oddaného, protože se přizpůsobuje podle jeho transcendentální láskyplné služby. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (4.11): ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. Musíme ovšem vědět, že Pán nikdy neslouží příkazům oddaného. Zde se o tom zvláště hovoří: tvaṁ bhakti-yoga-paribhāvita. To ukazuje účinnost zralé oddané služby, která vede k dosažení premy, lásky k Bohu. Tato premā je dosažena postupným vývojem od víry k lásce. Na základě víry se člověk začíná sdružovat s pravými oddanými. Díky této společnosti se může později zapojit do pravé oddané služby, ke které patří řádné zasvěcení a vykonávání prvořadých povinností oddaného, jak jsou předepsány ve zjevených písmech. To je zde vyjádřeno slovem śrutekṣita. Cesta śrutekṣita znamená naslouchat pravým oddaným, kteří jsou důkladně seznámeni s védskou moudrostí a oproštěni od světského sentimentu. Tímto autorizovaným nasloucháním se začínající oddaný očišťuje od všech hmotných nesmyslů a vyvíjí připoutanost k jedné z mnoha transcendentálních podob Pána, které popisují Vedy.

Tato připoutanost oddaného k určité podobě Pána se zakládá na přirozené náklonnosti. Každá živá bytost byla původně připoutána k určitému druhu transcendentální služby, protože je věčným služebníkem Pána. Pán Caitanya říká, že živá bytost je věčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy. Každá živá bytost proto věčně chová k Pánu určitý druh služebnického vztahu. Tato určitá připoutanost je znovu vyvolána vykonáváním usměrněné oddané služby Pánu, a oddaný tak začíná být poután k věčné podobě Pána, přesně jako ten, u koho je tomu tak věčně. Tato připoutanost k určité podobě Pána se nazývá svarūpa-siddhi. Pán sedí na lotosovém srdci oddaného v té věčné podobě, kterou si čistý oddaný přeje vidět, a tak není od oddaného nikdy odloučen, což bylo potvrzeno v jednom z předchozích veršů. Pán se ovšem neukazuje tomu, kdo Ho uctívá pouze příležitostně nebo neupřímně a kdo by zneužíval Jeho přízně. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.25): nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ. Před neoddanými nebo příležitostnými oddanými, kteří slouží svým smyslům, se Pán zakrývá Svou yoga-māyou. Pána nikdy nemohou vidět falešní oddaní, kteří uctívají polobohy spravující vesmír. Závěr je takový, že Pán nikdy neplní příkazy falešných oddaných, ale je vždy připraven odpovědět na touhu čistého oddaného, který si neklade žádné podmínky, neboť se zbavil posledních stop hmotné nákazy.

Polobozi na nebeských planetách, kteří jsou pověřenými správci hmotných záležitostí, jsou také oddaní Pána, ale zároveň touží po hmotném bohatství a smyslovém požitku. Pán je tak laskavý, že jim udílí všemožné hmotné štěstí — víc než si mohou přát — ale není s nimi spokojen, protože nejsou čistí oddaní. Pán chce, aby žádný z Jeho nespočetných synů (živých bytostí) nezůstával v hmotném světě trojího strádání, kde neustále trpí hmotnými bolestmi rození, smrti, stáří a nemoci. Polobozi na nebeských planetách, a stejně tak i mnoho oddaných na této planetě, chtějí zůstat v hmotném světě jako oddaní Pána a využívat hmotného štěstí. Činí tak s nebezpečím, že poklesnou do nižších úrovní existence, a z toho důvodu s nimi není Pán spokojen.

Čistí oddaní ani netouží po žádném hmotném požitku, ani proti němu nejsou zaujatí. Chtějí své touhy zcela sladit s touhami Pána a nevykonávají nic sami pro sebe. Dobrým příkladem je Arjuna. Arjuna nechtěl bojovat kvůli svému sentimentu, založenému na rodinných citech, ale po vyslechnutí Śrīmad Bhagavad-gīty nakonec souhlasil, že bude bojovat v zájmu Pána. Pán je tedy velice spokojen s čistými oddanými, kteří nejednají pro smyslový požitek, ale jedině v souladu s Jeho touhou. Jako Paramātmā neboli Nadduše pobývá v srdci každého a každému vždy nabízí dobrou radu. Každý by měl proto využít příležitosti a zasvětit celý svůj život transcendentální láskyplné službě Jemu.

Neoddaní ovšem nejsou ani jako polobozi, ani jako čistí oddaní, ale mají odpor k transcendentálnímu vztahu s Pánem. Bouří se proti Němu a musí neustále zakoušet reakce za své vlastní činnosti.

Bhagavad-gītā (4.11) říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. “I když je Pán ke všem živým bytostem stejně vlídný, některé jsou schopny Ho potěšit více a jiné méně.” Polobozi se nazývají sakāma oddaní neboli oddaní s hmotnými tužbami v mysli, zatímco čistí oddaní se nazývají niṣkāma oddaní, protože nemají žádný osobní zájem. Sakāma oddaní jsou vedeni pouze vlastním zájmem, protože nemyslí na druhé, a proto nemohou Pána dokonale uspokojit, ale čistí oddaní na sebe berou misionářský úkol měnit neoddané v oddané, a proto dokáží uspokojit Pána více než polobozi. Pán nedbá na neoddané, i když sídlí v srdci každého jako jeho příznivec a Nadduše. Zároveň jim však dává možnost získat Jeho milost prostřednictvím Svých čistých oddaných, kteří se věnují misionářské činnosti. Někdy za účelem misionářských činností sestupuje Pán Samotný, jak to učinil v podobě Pána Caitanyi, ale většinou posílá Své pravé zástupce, a neoddaným tím projevuje Svoji bezpříčinnou milost. Pán je se Svými čistými oddanými tak spokojen, že jim chce přenechat zásluhy za misionářský úspěch, přestože by mohl vše zařídit Sám. To je známkou Jeho spokojenosti s čistými niṣkāma oddanými na rozdíl od sakāma oddaných. Těmito transcendentálními činnostmi Pán vylučuje možnost obvinění ze zaujatosti a zároveň projevuje Svoji radost z oddaných.

Nyní může vyvstat otázka: Když Pán pobývá i v srdcích neoddaných, proč se nechtějí stát oddanými? Lze odpovědět tak, že tvrdohlaví neoddaní jsou jako neúrodná země nebo pole s alkalickou půdou, na kterém jsou všechny zemědělské činnosti bezvýsledné. Každá individuální živá bytost má jako nedílná část Pána nepatrné množství nezávislosti a jejím zneužíváním se neoddaní dopouštějí jedné urážky za druhou, jak vůči Pánu, tak vůči Jeho čistým oddaným zaměstnaným misionářskou prací. Výsledkem toho je, že jsou neúrodní jako alkalické pole, na kterém nemůže nic vyrůst.

Absolutní oddaná služba, která spočívá v devíti různých duchovních činnostech, jako je naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, modlení se atd., nemusí mít ohlas u lidí s velikášskou povahou, které více přitahují povrchní védské rituály a jiné nákladné společensko-náboženské obřady. Podle védských příkazů však mají být všechny plody všech zbožných činností obětovány Nejvyššímu Pánovi. V Bhagavad-gītě (9.27) Pán požaduje, aby výsledky všech činností — uctívání, obětování a rozdávání milodarů — byly nabízeny pouze Jemu. Toto nabízení výsledků zbožných činů Nejvyššímu Pánovi je známkou oddané služby Pánu a má trvalou hodnotu, zatímco vlastní požitek z těchto výsledků je pouze dočasný. Cokoliv vykonáme pro Pána je trvalou položkou a hromadí se v podobě neviditelných zbožných činů, které člověka postupně povyšují k čisté oddané službě Pánu. Milostí Nejvyššího Pána tyto nepostřehnuté zbožné činnosti jednoho dne vyústí do plně rozvinuté oddané služby. Pro ty, kteří nejsou čistými oddanými, se zde proto doporučuje jakýkoliv zbožný čin vykonaný pro Nejvyššího Pána.

Nejvyšší Pán se věčně liší od živých bytostí Svojí vnitřní energií, i když seberealizovanou inteligencí je Ho možné v Jeho neosobním rysu pochopit. Oddaní Pána se proto Jeho neosobnímu rysu uctivě klaní. Důležité je zde slovo rāsa. Pán Kṛṣṇa tančí tanec rāsa ve společnosti pasaček krav ve Vṛndāvanu a Osobnost Božství Garbhodakaśāyī Viṣṇu si také užívá rāsy se Svojí vnější energií, s jejíž pomocí tvoří, udržuje a ničí celý vesmírný projev. Brahmā se nepřímo klaní Pánu Kṛṣṇovi, který neustále vychutnává skutečný požitek rāsy s gopīmi, což je potvrzeno v Gopāla-tāpanī Upaniṣadě následujícími slovy: parārdhānte so 'budhyata gopa-veśo me puruṣaḥ purastād āvirbabhūva. Rozdíl mezi Pánem a živou bytostí jasně poznáme, máme-li dostatek inteligence pro pochopení Jeho vnitřní energie, která se liší od vnější energie, pomocí níž Pán umožňuje existenci hmotného projevu.

Činnosti inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství jsou svým způsobem napodobením činností, které probíhají v hmotném světě. Pán je jako herec na jevišti, který napodobuje činnosti krále, i když ve skutečnosti králem není. Když Pán inkarnuje, také napodobuje úlohy, se kterými nemá nic společného. V Bhagavad-gītě (4.14) je řečeno, že Pána se nijak netýkají činnosti, kterým se zdánlivě věnuje: na māṁ karmāṇi limpanti na me karma-phale spṛhā. Pán je všemocný a Svým pouhým přáním může vykonat cokoliv. Když se zjevil jako Pán Kṛṣṇa, hrál roli syna Yaśody a Nandy a zdvihl kopec Govardhan, přestože nemusel. Pouhým přáním může zdvihnout miliony kopců Govardhan; není třeba, aby to dělal vlastní rukou. Zdvihl ho však Sám, aby napodobil obyčejné živé bytosti a zároveň projevil Svoji nadpřirozenou moc. Proto Ho oddaní opěvují jménem Śrī Govardhanadhārī, které znamená “ten, kdo zdvihl kopec Govardhan”. Činnosti Jeho inkarnací a Jeho nadržování oddaným jsou tedy jen napodobováním, stejně jako maska zkušeného divadelního herce. Všechny Jeho činy v těchto podobách jsou však všemocné a vzpomínání na činnosti inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství má stejnou moc jako Samotný Pán. Ajāmila si vzpomněl na svaté jméno Pána Nārāyaṇa pouze tím, že zavolal jméno svého syna Nārāyaṇa, a to mu umožnilo dosáhnout nejvyšší dokonalosti života.

Vesmírný projev se nejprve dělí na tři světy — vyšší, nižší a střední planetární systémy — a dále se rozšiřuje na čtrnáct planetárních systémů, přičemž původním kořenem je projev Nejvyšší Osobnosti Božství. Hmotná příroda, která se zdá být příčinou vesmírného projevu, je pouze prostředníkem, energií Pána. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram. “Hmotná příroda se zdá být příčinou veškerého tvoření, udržování a ničení jedině pod dohledem Nejvyššího Pána.” Pán se expanduje do tří: Viṣṇu pro udržování, Brahmā pro tvoření a Śiva pro ničení. Z těchto tří hlavních zástupců Pána, kteří vládnou třem kvalitám hmotné přírody, je Viṣṇu Všemocný, a přestože sídlí v hmotném světě, aby ho udržoval, nepodléhá zákonům hmotné přírody. Druzí dva, Brahmā a Śiva, i když jsou téměř stejně mocní jako Viṣṇu, podléhají vládě hmotné energie Nejvyššího Pána. Představa mnoha bohů vládnoucích mnoha složkám hmotné přírody je omyl pošetilých panteistů. Bůh je jeden jediný a je původní příčinou všech příčin. Stejně jako je ve vládě mnoho ministrů, tak i o řízení vesmíru se stará mnoho správců.

Impersonalisté kvůli svému nedostatečnému poznání nevěří v osobní řízení světa. V tomto verši je však jasně vysvětleno, že vše je osobní a nic není neosobní. O tom jsme již hovořili v úvodu a v tomto verši je to potvrzeno. Strom hmotného projevu je popsán v patnácté kapitole Bhagavad-gīty jako strom aśvattha, který roste kořeny vzhůru. Takový strom známe v podobě odraženého obrazu stromu na břehu vodní nádrže. Když se zrcadlí na hladině vody, vypadá, jako kdyby visel za kořeny korunou dolů. Strom stvoření, který je zde popsán, je pouhým stínem reality — Parabrahmanu, Viṣṇua. Skutečný strom existuje jako projev vnitřní energie na Vaikuṇṭhalokách a strom odražený v hmotné přírodě je jeho pouhým stínem. Teorie impersonalistů, že v Brahmanu neexistuje rozmanitost, je nesprávná, protože odražený strom, popsaný v Bhagavad-gītě, nemůže existovat, aniž by byl odrazem skutečného stromu. Skutečný strom stojí ve věčné duchovní přírodě, plné transcendentální rozmanitosti, a Pán Viṣṇu je i jeho kořenem. Pán je kořenem jak skutečného stromu, tak neskutečného, ale neskutečný strom je pouze převráceným odrazem skutečného stromu. Brahmā se zde klaní jménem svým a také jménem Pána Śivy skutečnému stromu, Nejvyššímu Pánovi.

Všichni obyčejní lidé se věnují nesmyslné práci. Vědomě se nestarají o skutečně prospěšnou činnost, kterou představuje oddaná služba Pánu, odborně zvaná “proces arcanā”. Pokyny o procesu arcanā udělil přímo Pán v Nārada-pañcarātře a přísně je dodržují inteligentní lidé, kteří dobře vědí, že nejdokonalejším cílem života je dosáhnout Pána Viṣṇua, který je kořenem stromu vesmírného projevu. O nutnosti takových usměrněných činností se mluví i v Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě. Hlupáci ale nevědí, že pravou spokojenost jim může přinést jedině realizace Viṣṇua. Bhāgavatam (7.5.30-32) říká:

“Lidé, kteří jsou zarputile připoutáni k neskutečnému hmotnému štěstí, nezačnou myslet na Kṛṣṇu ani na pokyn svých učitelů, ani při vlastní snaze o seberealizaci, ani v průběhu svých uhlazených rozhovorů. Nezkrocené smysly je vlečou do nejtemnějších krajů nevědomosti a jako šílení se zabývají tím, čemu se říká ,žvýkání přežvýkaného’.

Kvůli svým pošetilým činnostem si nejsou vědomi toho, že nejvyšším cílem života je dosáhnout Viṣṇua, Pána vesmírného projevu, a jejich boj o existenci je proto orientovaný špatným směrem, k materialistické civilizaci, která je pod vládou vnější energie. Vedou je lidé stejně zmatení jako oni sami, což se podobá tomu, když jednoho slepce vede jiný slepec a oba spadnou do jámy.

Tito pošetilí lidé nezačnou být přitahováni činnostmi Svrchovaně Mocného Pána, který jediný může napravit jejich pošetilé jednání, dokud nepoužijí zdravý rozum a nenechají se vést od velkých duší zcela zbavených hmotné připoutanosti.”

V Bhagavad-gītě Pán žádá každého, aby se vzdal všech ostatních zaměstnání a plně se věnoval činnostem arcany neboli snaze potěšit Pána. Téměř nikoho však tyto činnosti nepřitahují. Každého více nebo méně přitahují činnosti, které znamenají vzpouru proti Nejvyššímu Pánovi. Systémy jñāny a yogy jsou rovněž nepřímou vzpourou proti Pánovi. Neexistuje jiná příznivá činnost nežli arcanā Pána. Jñānu a yogu lze zahrnout do procesu arcanā jedině tehdy, je-li jejich konečným cílem Viṣṇu, a v žádném jiném případě. Závěr je takový, že jedině oddaní Pána jsou lidé v pravém slova smyslu, kteří mají nárok na osvobození. Ostatní marně zápasí o existenci bez jakéhokoliv skutečného prospěchu.

Brahmā je největší osobnost ve vesmíru, protože žije nejdéle ze všech. Je nejúctyhodnější osobností co se týče pokání, vlivu, prestiže atd., a přesto musí Pánovi vzdávat uctivé poklony. Všichni ostatní, kteří zdaleka nedosahují Brahmovy úrovně, proto musí bezvýhradně následovat jeho příkladu a vzdávat Pánovi povinně úctu.

Všechny Pánovy inkarnace v různých životních druzích jsou transcendentální. Ve Svých inkarnacích Kṛṣṇy, Rāmy atd. vypadá jako člověk, ale ve skutečnosti člověk není. Každý, kdo Ho mylně považuje za obyčejného člověka, není příliš inteligentní, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (9.11): avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam. Totéž platí, když se zjevuje v inkarnacích kance nebo ryby. Jsou to transcendentální podoby Pána, které za určitých podmínek projevuje pro Své vlastní potěšení a zábavu. Pán tyto transcendentální podoby přijímá většinou proto, aby povzbudil Své oddané. Všechny Jeho inkarnace se zjevují tehdy, když je třeba osvobodit Jeho oddané a uchovat Jeho zásady.

Lidé, kteří nedokáží myslet na to, co přesahuje jejich schopnosti, se podobají žábám ve studni, které si nedokáží představit délku a šířku velkého Tichého oceánu. Když tito lidé slyší, že Nejvyšší Pán leží na Svém lůžku ve velkém vesmírném oceánu, považují to za legendu. Diví se, jak někdo může ležet ve vodě a přitom šťastně spát. Svůj nevědomý údiv by však mohli překonat trochou inteligence. V oceánu žije mnoho bytostí, které si také užívají hmotných tělesných činností — jedení, spaní, bránění se a páření. Mohou-li si ve vodě užívat života takové bezvýznamné živé bytosti, proč by nemohl Nejvyšší Pán, který je všemocný, spát na chladném těle hada a vychutnávat běsnění rozbouřených vln oceánu? Pán se od nás liší tím, že všechny Jeho činnosti jsou transcendentální a že může dělat cokoliv, aniž by Ho omezoval čas a prostor. Může si užívat transcendentálního štěstí bez ohledu na hmotné podmínky.

Brahmā nás učí začátek procesu arcanā, který se vykonává od rána (od čtyř hodin) do noci (do deseti hodin). Oddaný musí brzy ráno vstát a modlit se k Pánu. Potom za dodržování dalších usměrňujících zásad nabízí Pánu ranní maṅgala-ārati. Hloupí neoddaní, kteří nechápou důležitost arcany, kritizují usměrňující zásady, protože svýma očima nemohou vidět, že Pán také ze Své vlastní vůle spí. Neosobní pojetí Nejvyššího je velikou překážkou na cestě oddané služby, a proto je velice obtížné se stýkat s tvrdohlavými neoddanými, kteří vždy uvažují v hmotných pojmech.

Impersonalisté uvažují vždy naopak. Myslí si, že jelikož v hmotě existuje podoba, duchovní existence musí být beztvará, dále jelikož v hmotě existuje spánek, v duchovní existenci spánek být nemůže, a jelikož při uctívání procesem arcanā se uznává, že Božstvo spí, arcanā je māyā. Všechny tyto myšlenky jsou v podstatě hmotné. Myslet pozitivně nebo negativně znamená myslet stále hmotně. Standardní poznání je poznání přijaté z vyššího zdroje neboli z Ved. Z těchto veršů Śrīmad-Bhāgavatamu vidíme, že arcanā je doporučený proces. Předtím, než Brahmā začal tvořit, viděl Pána spát na hadím lůžku ve vlnách pustošící vody. Ve vnitřní energii Pána tedy spánek existuje a Jeho čistí oddaní, jako je Brahmā a členové jeho učednické posloupnosti, to nepopírají. Jasně se zde říká, že Pán spal na rozbouřených vodních vlnách velice šťastně, čímž dokazoval, že na základě Své transcendentální vůle může dělat cokoliv a nic Mu v tom nemůže zabránit. Māyāvādī nedokáže uvažovat mimo rámec své hmotné zkušenosti, a proto popírá Pánovu schopnost spát ve vodě. Jeho chybou je, že přirovnává Pána k sobě samotnému. Takové přirovnání je také hmotné. Celá filozofie māyāvādské školy, založená na záporech neti, neti (“ne to, ne to”), je v podstatě materialistická. Člověk s takovým uvažováním nikdy nebude moci poznat Nejvyššího Pána takového, jaký je.

Nejvyšší Pán, Puruṣottama, Śrī Kṛṣṇa, udržuje všechny bytosti v transcendentálním i hmotném světě. Je životem a přítelem všech, neboť mezi živými bytostmi a Pánem věčně existuje přirozená náklonnost a láska. Je přítelem a příznivcem všech a je jeden jediný. Pán všude udržuje všechny živé bytosti prostřednictvím Svých šesti transcendentálních vznešených vlastností, díky čemuž je známý jako bhagavān neboli Nejvyšší Osobnost Božství. Pán Brahmā se modlil o Jeho milost, aby byl schopen stvořit vesmír, jako to učinil předtím — jedině Pánovou bezpříčinnou milostí mohl stvořit hmotné osobnosti, jako je Marīci, i duchovní osobnosti, jako je Nārada. Brahmā se modlil k Pánovi, protože Pán je odevzdané duši velice drahý. Odevzdaná duše nezná nic než Pána, a Pán je k ní proto velice laskavý.

O hmotné tvoření, udržování a ničení se starají tři inkarnace hmotných kvalit přírody — Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara. Vnitřní energie Pána v inkarnaci Viṣṇua je však svrchovanou energií pro všechny činnosti. Brahmā, který při stvoření pouze pomáhá, chtěl zůstat ve svém skutečném postavení Pánova nástroje a vyhnout se namyšlenosti a falešné pýše, kdyby sám sebe začal považovat za stvořitele. Tak je možné být drahý Nejvyššímu Pánu a získat Jeho požehnání. Hloupí lidé si chtějí připisovat zásluhy za vše, co vytvoří, ale inteligentní osoby dobře vědí, že bez Pánova svolení se nepohne ani stéblo trávy, a že všechny zásluhy za úžasná stvoření musí být tudíž připsány Jemu. Jedině vyvinutím duchovního vědomí se může živá bytost očistit od hmotných vlivů a přijmout požehnání, která Pán nabízí.

Každý, kdo prokazuje transcendentální láskyplnou službu Pánu v tomto hmotném světě, vykonává mnoho hmotných činností, a není-li dostatečně silný, aby se ubránil před náporem hmotných vlivů, může být od duchovní energie odvrácen. Brahmā musí při hmotném stvoření vytvořit všechny druhy živých bytostí s těly, které vyhovují jejich hmotnému postavení. Brahmā chce, aby ho Pán chránil, neboť se musí stýkat s mnoha hříšnými živými bytostmi. Obyčejný brāhmaṇa může stykem s mnoha pokleslými podmíněnými dušemi ztratit svoji brahma-tejas, bráhmanskou dokonalost. Brahmā jako nejvyšší brāhmaṇa se bojí takové ztráty, a proto se modlí k Pánu o ochranu. To je varování pro každého zájemce o duchovní pokrok v životě. Kdo nemá dostatečnou ochranu od Pána, může ze svého duchovního postavení poklesnout. Proto se musíme neustále modlit k Pánu o ochranu a požehnání pro vykonávání našich povinností. Když Pán Caitanya pověřil Své oddané misionářskou činností, ujistil je také Svojí ochranou proti náporu hmotných vlivů. Ve Vedách je řečeno, že cesta duchovního života je ostrá jako nabroušená čepel břitvy. Malá nepozornost může okamžitě způsobit chaos a krveprolití, ale zcela odevzdaná duše při plnění zadaných povinností vždy vyhledává ochranu u Pána a nebojí se hmotného znečištění.

Pánova milost k pokleslým duším v tomto hmotném světě neustále roste. Celý vesmírný projev je pro všechny příležitostí, aby se zdokonalili v oddané službě Pánu, která je smyslem jejich života. Pán se expanduje do mnoha osobností, které jsou buď expanzemi Jeho Samotného, nebo Jeho oddělenými expanzemi. Oddělené expanze jsou osobnosti na úrovni individuální duše, zatímco osobní expanze jsou Pán Samotný. Jeho přímé expanze jsou vládci a oddělené expanze jsou ovládané bytosti, určené k vzájemné výměně transcendentální blaženosti se svrchovanou podobou blaženosti a poznání. Osvobozené duše se mohou zapojit do tohoto blaženého vztahu vládce a ovládaných bez vymyšlených hmotných představ. Typickým příkladem takového transcendentálního vztahu mezi vládcem a ovládanými je Pánova rāsa-līlā s gopīmi. Gopī jsou ovládané expanze Jeho vnitřní energie, a proto nelze Pánův tanec rāsa-līlā nikdy přirovnávat k hmotnému vztahu mezi mužem a ženou. Je to nejdokonalejší stádium výměny citů mezi Pánem a živými bytostmi. Pán dává pokleslým duším příležitost dosáhnout této nejvyšší dokonalosti života. Pán Brahmā je pověřen řízením celého vesmírného představení, a proto se modlí, aby mu k tomu Pán požehnal.

Brahmu osvítil poznáním Pán sídlící v jeho srdci. Poté, co byl Brahmā stvořen, nemohl nalézt zdroj svého zrození, ale po určité době odříkání a meditace tento zdroj uviděl, a tak byl ze svého srdce osvícen. Duchovní mistr vně i duchovní mistr uvnitř jsou zástupci Pána. Žádná osoba, která dosud nepřišla do styku s těmito pravými zástupci Pána, se nemůže prohlašovat za duchovního mistra. Brahmā neměl možnost využít pomoci duchovního mistra zvenčí, protože byl tehdy jediným tvorem ve vesmíru. Pán však byl s jeho modlitbami spokojen a poučil ho o všem zevnitř.

Pustošící vody byly tak hrůzostrašné, že i Brahmā byl jimi znepokojen. Začal si dělat veliké starosti s tím, jak umístit ve vnějším prostoru různé planetární systémy a jak je osídlit různými druhy živých bytostí — lidskými, nižšími než jsou lidské a nadlidskými. Umístění všech planet ve vesmíru odpovídá různým úrovním živých bytostí pod různým vlivem kvalit hmotné přírody. Existují tři kvality hmotné přírody, a když se navzájem smíchají, je jich devět. Když se promíchá těchto devět, vzniká osmdesát jedna kvalit, které se dále mísí, takže si nakonec ani neuvědomujeme, jak iluze neustále vzrůstá. Pán Brahmā musel připravit různá místa a podmínky pro potřebná těla podmíněných duší. Tohoto úkolu se mohl zhostit jedině Brahmā a nikdo ve vesmíru nemůže ani pochopit, jak obtížný úkol to byl. Brahmā však byl milostí Pána schopný splnit tento náročný úkol tak dokonale, že zručnost tohoto vidhāty, vrchního stavitele, přivádí každého k úžasu.

Každý, kdo byl autorizován Pánem nebo Jeho pravým zástupcem, již dostal požehnání, stejně jako práce, která mu byla svěřena. Ten, kdo je pověřen takovou zodpovědností, si samozřejmě musí být vždy vědom své neschopnosti a neustále se ucházet o Pánovu milost, aby mohl úspěšně splnit svoji povinnost. Člověk nemá být namyšlený, je-li mu svěřeno vykonání určité práce. Být takto pověřen je veliké štěstí, a je-li člověk vždy pevný ve vědomí své podřízenosti vůli Pána, jistě svoji práci vykoná úspěšně. Arjuna byl pověřen bojem na Kuruovském bitevním poli a Pán již předem zařídil jeho vítězství. Arjuna však nikdy nezapomněl na svoji podřízenost Pánu, a přijímal proto bez výhrad všechny Jeho pokyny. Každý, kdo je pyšný na to, že dělá nějakou zodpovědnou práci, ale nepřipisuje všechny zásluhy Nejvyššímu Pánovi, je jistě obětí falešné pýchy, a nemůže proto nic udělat správně. Brahmā a členové jeho učednické posloupnosti, kteří kráčejí v jeho stopách, jsou vždy úspěšní ve vykonávání láskyplné transcendentální služby Nejvyššímu Pánu.

Nikdo si nedovede představit milost, kterou Pán udílí určité osobě vykonávající svěřenou zodpovědnou práci. Jeho milost si však musíme zasloužit svým odříkáním a vytrvalostí v oddané službě. Pán pověřil Brahmu stvořením planetárních systémů a poučil ho, že bude-li meditovat, velice snadno zjistí, kde a jak mají být jednotlivé planetární systémy rozmístěny. Pokyny dostane zevnitř a nemusí si s úkolem dělat starosti. Takové pokyny jsou součástí buddhi-yogy a udílí je Samotný Pán ze srdce, což potvrzuje Bhagavad-gītā (10.10).

Zde Pán mluví o tom, že Ho Brahmā během svého dne uvidí jako Pána Śrī Kṛṣṇu. Bude žasnout, jak se Pán během Svého dětství ve Vṛndāvanu expanduje do všech telátek, dozví se, jak Yaśodāmayī vidí v ústech Kṛṣṇy při Jeho rozpustilých dětských zábavách všechny vesmíry a planetární systémy a také během zjevení Pána Kṛṣṇy zjistí, že existuje mnoho milionů Brahmů. Všechny tyto projevy Pána, který se všude zjevuje ve Svých věčných, transcendentálních podobách, však nemůže pochopit nikdo jiný než čistí oddaní, kteří se vždy věnují oddané službě Pánu a jsou plně pohrouženi do myšlenek na Něho. V tomto verši je zároveň naznačeno, že Brahmā tyto vysoké kvalifikace má.

Brahmā se modlil, aby během svých hmotných činností nezapomněl na svůj věčný vztah k Pánu. V odpověď na tuto modlitbu mu Pán řekl, že nemá uvažovat o žádné existenci, která by neměla vztah k Jeho všemocnosti. Je dán příklad ohně ve dřevě. Oheň zažehnutý ve dřevě je vždy stejný, i když dřevo může být různé. Stejně tak se mohou lišit tvarem a vlastnostmi těla v hmotném stvoření, ale duše v nich se navzájem neliší. Vlastnost ohně — teplo — je stejná všude a duchovní jiskra jakožto nedílná část Nejvyšší Duše je v každé živé bytosti stejná. Energie Pána je tak rozšířena po celém Jeho stvoření. Jedině toto transcendentální poznání může živou bytost zachránit před znečištěním hmotnou iluzí. Jelikož je Pánova energie rozšířena všude, čistá duše neboli oddaný Pána vidí vše ve vztahu k Pánu, a proto ho nevzrušují vnější obaly. Toto čistě duchovní pojetí ho brání proti veškerému znečištění ve styku s hmotou. Čistý oddaný za žádných okolností nezapomíná, že ve všem je dotek Pána.

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je řečeno, že ten, jehož jedinou touhou je prokazovat Pánu transcendentální láskyplnou službu, je osvobozený za všech podmínek hmotné existence. Takový služebnický postoj je svarūpa neboli skutečná podoba živé bytosti. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu toto prohlášení potvrzuje v Caitanya-caritāmṛtě, kde říká, že skutečnou, duchovní podobou živé bytosti je podoba věčného služebníka Nejvyššího Pána. Následovníci māyāvādské školy se otřásají při pomyšlení na to, že živá bytost je služebník, protože nevědí, že v transcendentálním světě se služba Pánu zakládá na transcendentální lásce. Transcendentální láskyplnou službu nelze nikdy přirovnávat k vynucené službě v hmotném světě. I když si někdo v hmotném světě myslí, že neslouží nikomu, přesto je služebníkem svých smyslů podle diktátu hmotných kvalit. Ve skutečnosti nikdo v tomto hmotném světě není pánem, a služebníci smyslů proto mají se služebnictvím velice špatné zkušenosti. Otřásají se hrůzou při pomyšlení na službu, protože nemají žádné poznání o transcendentálním postavení. V transcendentální láskyplné službě je služebník stejně svobodný jako Pán. Pán je svarāṭ neboli plně nezávislý a služebník v duchovní atmosféře je také svarāṭ, neboť tam neexistuje žádná vynucená služba. Transcendentální služba tam vychází ze spontánní lásky. Nepatrný záblesk takové služby můžeme vidět na službě matky synovi, přítele příteli nebo manželky manželovi. Přátelská, rodičovská nebo manželská služba není vynucená, ale zakládá se pouze na lásce. Zde v tomto hmotném světě je však láskyplná služba pouhým odrazem. Skutečná služba neboli služba ve svarūpě probíhá v transcendentálním světě ve společnosti Pána. Tutéž službu, vycházející z transcendentální lásky, lze s oddaností vykonávat i zde.

Tento verš lze vztáhnout i na školu jñāny. Osvícený jñānī, který je osvobozen od všeho hmotného znečištění, to znamená od hrubohmotných a jemnohmotných těl, včetně smyslů tvořených hmotnými kvalitami přírody, je pohroužený do Nejvyššího, a je tak osvobozen z hmotného otroctví. Jñānī a oddaní se shodují až do bodu osvobození z hmotného znečištění. Jenže zatímco se jñānī spokojí s pouhým poznáním, oddaní dělají další duchovní pokrok v láskyplné službě. Rozvíjejí svoji duchovní individualitu ve spontánním služebnickém postoji, jenž se neustále vyvíjí až po mādhurya-rasu neboli transcendentální láskyplnou službu, kterou si mezi sebou vyměňují milenci.

Čistý oddaný Pána, který bere ohled na daný čas, místo a okolnosti, si vždy přeje různými způsoby zvyšovat počet oddaných Pána. Materialistovi se takové rozšiřování transcendentální služby může zdát hmotné, ale ve skutečnosti je projevem rostoucí bezpříčinné milosti Pána k oddanému. Plány na takovéto činnosti mohou vypadat jako hmotné, ale liší se svojí povahou, neboť slouží k uspokojení transcendentálních smyslů Nejvyššího.

Stejné ujištění dostal Brahmā ve druhém zpěvu, deváté kapitole, verši 36. Jelikož má Brahmā tuto Pánovu přízeň, všechny jeho plány jsou dokonalé. Jestliže někdy vidíme Brahmu zmateného, příkladně v desátém zpěvu při pohledu na působení vnitřní energie, je to pro jeho další pokrok v transcendentální službě. Podobně zmaten je i Arjuna. Všechna tato zmatenost pomáhá čistým oddaným lépe poznat Pána.

Poznání Nejvyšší Absolutní Pravdy se nezakládá na negaci hmotného projevu, ale na pochopení duchovní existence takové, jaká je. Myslet si, že když hmota existuje v podobách, tak duše musí být beztvará, je pouze negativní hmotné pojetí duchovní existence. Skutečné duchovní pojetí je, že duchovní podoba není hmotná. Brahmā tímto způsobem pojal věčnou podobu Osobnosti Božství a Pán jeho duchovní pojetí potvrdil. V Bhagavad-gītě Pán odsoudil hmotné chápání Kṛṣṇova těla, které pochází z toho, že zdánlivě vypadá jako člověk. Pán se může zjevit v kterékoliv ze Svých mnoha duchovních podob, ale nikdy není vytvořen z hmoty a Jeho tělo se nikdy neliší od Něho Samotného. Tímto způsobem je třeba chápat Pánovu duchovní podobu.

Osobnost Božství je možné poznat jedině bezpříčinnou milostí Pána, a nikoliv mentální spekulací nebo pomocí hmotných smyslů. Pro hmotné smysly je transcendentální chápání Nejvyšší Osobnosti Božství nedostupné. Pána lze poznat jedině pokornou oddanou službou, kdy se oddanému Sám zjeví. Boha lze poznat jedině láskou k Němu, nijak jinak. Pána, Osobnost Božství, nelze vidět hmotnýma očima, ale je možné Jej vidět zevnitř duchovníma očima otevřenýma balzámem lásky k Bohu. Dokud jsou naše duchovní oči pod špinavým nánosem hmoty, nemůžeme Pána vidět. Když je však tato špína prostřednictvím oddané služby odstraněna, bezpochyby Ho uvidíme. Brahmova vlastní snaha vidět kořen lotosového stonku selhala, ale když byl Pán spokojen s jeho odříkáním a oddaností, zjevil se mu zevnitř, aniž by Brahmā musel vynakládat nějaké vnější úsilí.

Když si živá bytost přeje sloužit Pánu v transcendentální láskyplné službě, Pán oddanému pomáhá v mnoha ohledech jako caitya-guru neboli duchovní mistr uvnitř, a oddaný tak může vykonávat mnoho úžasných činností, které jsou z hmotného hlediska nemožné. Milostí Pána může i neodborník skládat modlitby na úrovni nejvyšší duchovní dokonalosti. Tato duchovní dokonalost není omezena hmotnými kvalifikacemi, ale vyvíjí se na základě upřímné snahy poskytovat transcendentální službu. Dobrovolná snaha je jedinou kvalifikací pro duchovní dokonalost. Hmotné získávání majetku a vzdělání se nebere v úvahu.

Čistí oddaní Pána, jako je Brahmā a členové jeho učednické posloupnosti, neustále touží po tom, aby Pána znala každá živá bytost v celém vesmíru. Taková touha oddaného má vždy Pánovo požehnání. Impersonalisté se někdy modlí o milost Osobnosti Božství Nārāyaṇa jakožto ztělesnění hmotného dobra, ale takové modlitby Pána neuspokojují, protože neoslavují Jeho skutečné transcendentální vlastnosti. Čistí oddaní jsou Pánu vždy nejdražší, přestože je laskavý a milostivý ke všem živým bytostem. Slovo guṇamayam je zde významné, protože vyjadřuje Pánovy transcendentální vlastnosti.

Modlitby, které složil Brahmā, nemůže přednášet někdo, kdo chce dosáhnout svého vlastního smyslového požitku. Takové modlitby může zvolit jedině ten, kdo si přeje uspokojit Pána službou Jemu. Pán plní všechny touhy, které se týkají transcendentální láskyplné služby, ale nevyhovuje rozmarům neoddaných, ani když Mu jako příležitostní oddaní skládají ty nejlepší modlitby.

V lidské společnosti existuje mnoho tradičně zbožných činností, jako je dobročinnost, lidumilství, nacionalismus, internacionalismus, rozdávání milodarů, oběti, pokání nebo i meditace v tranzu, ale všechny mohou být plně prospěšné jedině tehdy, vedou-li k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Dokonalostí každé činnosti — společenské, politické, náboženské nebo dobročinné — je uspokojení Nejvyššího Pána. Pánovi oddaní znají toto tajemství úspěchu a příkladem je chování Arjuny na Kuruovském bitevním poli. Arjuna jako dobrý a nenásilný člověk nechtěl bojovat proti svým příbuzným, ale když pochopil, že Kṛṣṇa si boj přál a že ho na Kurukṣetře naplánoval, zřekl se svého vlastního uspokojení a bojoval pro uspokojení Pána. To je správné rozhodnutí, které by měli následovat všichni inteligentní lidé. Naším jediným zájmem má být, abychom svými činnostmi uspokojovali Pána. Je-li s jakýmkoliv činem Pán spokojen, pak je tento čin úspěšný. Jinak je to pouhá ztráta času. To je měřítko úspěšnosti pro všechny oběti, pokání, odříkání, mystický tranz a ostatní dobré a zbožné činnosti.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je nejdražší, ať už jsme v podmíněném, nebo v osvobozeném stavu. Když někdo neví, že Pán je jediný nejdražší objekt, pak se nachází v podmíněném stavu života, a když to velmi dobře ví, pak je považován za osvobozeného. Existují různé stupně poznání našeho vztahu k Pánu, které závisejí na tom, nakolik víme, proč je Pán každé živé bytosti nejdražší. Skutečný důvod je jasně uveden v Bhagavad-gītě (15.7). Mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ: živé bytosti jsou věčně nedílné části Nejvyššího Pána. Živá bytost se nazývá ātmā a Pán se nazývá Paramātmā. Živá bytost se nazývá Brahman a Pán se nazývá Parabrahman neboli Parameśvara. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. Pro podmíněné duše, které neznají své postavení, je nejdražší ze všeho hmotné tělo. Představa nejdražšího se pak vztahuje na celé tělo, soustředěné i rozšířené. Připoutanost k vlastnímu tělu a k jeho rozšíření v podobě dětí a příbuzných se vyvíjí na základě přítomnosti skutečné živé bytosti. Jakmile skutečná živá bytost opustí tělo, ani tělo nejmilejšího syna už není přitažlivé. Láska se tedy ve skutečnosti vztahuje na živou jiskru neboli nedílnou část Nejvyššího, a nikoliv na tělo. Jelikož jsou živé bytosti zároveň části živého celku, nejvyšší živá bytost je skutečným předmětem lásky pro všechny. Ten, kdo zapomněl na tento základní princip své lásky ke všemu, cítí pouze doutnající lásku, protože mu vládne māyā. Čím více je člověk ovlivněn māyou, tím více je vzdálen od základního principu lásky. Nic nemůžeme skutečně milovat, dokud plně nevyvineme láskyplnou službu Pánu.

V tomto verši se zdůrazňuje nutnost zaměřit svoji lásku na Nejvyšší Osobnost Božství. Významné je zde slovo kuryāt, které znamená “každý musí mít” a které zdůrazňuje, že musíme být k principu lásky čím dál více připoutáni. Vliv māyi působí na nepatrnou duchovní bytost, ale nemůže ovlivnit Nadduši, Paramātmu. Māyāvādští filozofové uznávají vliv māyi na živou bytost, ale zároveň chtějí splynout s Paramātmou. Jelikož však necítí k Paramātmě žádnou skutečnou lásku, zůstávají věčně pod vlivem māyi a nemohou se k Paramātmě ani přiblížit. Bohatý lakomec neví, jak použít svůj majetek, a přestože je velice bohatý, jeho lakomé chování z něho dělá věčného chudáka. Na druhé straně ten, kdo ví, jak majetek použít, se může stát rychle boháčem, i když bude začínat z mála.

Oči a slunce jsou spolu velice blízce spjaté, protože bez slunečního světla nemohou oči nic vidět. Ale jiné části těla, pro něž je slunce zdrojem tepla, ho využívají ještě více než oči. Oči, které ke slunci nechovají lásku, nesnesou sluneční paprsky — jinými slovy, tyto oči nemohou pochopit užitečnost slunečních paprsků. Stejně tak empiričtí filozofové navzdory jejich teoretickému poznání o Brahmanu nemohou využít milost Nejvyššího Brahmanu, protože jim chybí láska. Mnoho neosobních filozofů tedy zůstává navěky pod vlivem māyi, protože i když se zabývají teoretickým poznáním Brahmanu, nevyvíjejí k Němu lásku. Svojí nedokonalou metodou ani žádnou lásku vyvinout nemohou. Oddaný boha Slunce, i kdyby byl slepý, může vidět boha Slunce takového, jaký je, i z této planety, zatímco ten, kdo není oddaným Slunce, nesnese ani oslnivé sluneční světlo. Stejně tak každý, kdo se věnuje oddané službě, i když možná není na úrovni jñānīho, může vidět Osobnost Božství ve svém srdci díky čisté lásce, kterou vyvíjí. Člověk by se měl za všech okolností snažit vyvinout lásku k Bohu, a to vyřeší všechny jeho spory a problémy.

Brahmā viděl Pána před svým tvořením vesmíru. To je vysvětlení catuḥ-ślokī Bhāgavatamu. Když stvoření čekalo na Brahmovu činnost, Brahmā viděl Osobnost Božství, což dokazuje, že Pán existoval ve Své osobní podobě i před stvořením. Jeho věčná podoba není výtvorem Brahmovy snahy, jak si představují méně inteligentní lidé. Zjevil se před Brahmou takový, jaký je, a zmizel z jeho dohledu v téže hmotou nedotčené podobě.