Autor dostává pokyny od Kṛṣṇy a gurua

Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī nás učí, abychom se nejprve uctivě poklonili Pañca-tattvě, což je Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu, Nityānanda Prabhu, Advaita Prabhu, Gadādhara Prabhu, Śrīvās Prabhu a ostatní oddaní. Tuto zásadu vzdávání úcty Pañca-tattvě, jež je souhrnně vyjádřená mantrou śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda, musíme přísně dodržovat. Před každou kazatelskou činností, a zvláště před zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry – Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – musíme zpívat jména Pañca-tattvy a vzdát jim úctu.

Ve vaiṣṇavské filosofii existují tři způsoby, jak dosáhnout dokonalosti: sādhana-siddhi je dokonalost dosažená konáním oddané služby podle předepsaných zásad, nitya-siddhi je věčná dokonalost dosažená tím, že nikdy nezapomeneme na Kṛṣṇu, a kṛpā-siddhi je dokonalost dosažená milostí duchovního mistra nebo jiného vaiṣṇavy. Kavirāja Gosvāmī zde zdůrazňuje kṛpā-siddhi, dokonalost dosaženou milostí vyšších autorit. Tato milost nezávisí na tom, jak je oddaný kvalifikovaný. Díky této milosti může oddaný, i přestože je němý, dokonale mluvit nebo psát o slávě Pána, i když je chromý, může překročit hory, a dokonce i když je slepý, může vidět hvězdy na nebi.

V období dešťů se v lese hlasitě ozývá kvákání žab, což má za následek, že toto kvákání v temnotě slyší hadi, připlazí se k žábám a zhltnou je. Takovému kvákání žab se podobají i vibrace vydávané jazyky univerzitních profesorů, kteří takzvaně vzdělávají, aniž by měli duchovní poznání.

Ten, kdo se vážně zajímá o jednání s vědomím Kṛṣṇy, musí být připravený následovat pravidla daná ācāryi a musí pochopit jejich závěry. Śāstra říká dharmasya tattvaṁ nihitaṁ guhāyāṁ mahā-jano yena gataḥ sa panthāḥ (Mahābhārata, Vana-parva 313.117). Je těžké pochopit tajemství vědomí Kṛṣṇy, ale ten, kdo dělá pokrok díky pokynům předešlých ācāryů a kráčí ve stopách svých předchůdců v učednické posloupnosti, bude mít úspěch. Ostatní neuspějí. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v této souvislosti říká: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra peyeche kebā – „Dokud člověk neslouží duchovnímu mistrovi a ācāryům, nemůže být osvobozen.“ Jinde píše:

„Uznávám jen toho, kdo kráčí ve stopách šesti Gosvāmīch, a prach z lotosových nohou takové osoby je mojí potravou.“

V těchto verších autor Śrī Caitanya-caritāmṛty Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī s velkou vážností zdůrazňuje důležitost uctívání Śrī Pañca-tattvy. Činnosti osoby, která se stane oddaným Gaurasundara nebo Kṛṣṇy, avšak Pañca-tattvu (śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda) nepovažuje za důležitou, jsou považovány za přestupky neboli slovy Śrīly Rūpy Gosvāmīho za rušivé (utpāta). Předtím, než se staneme oddanými Pána Gaurasundara nebo Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, tedy musíme být připraveni vzdát patřičnou úctu Pañca-tattvě.

V dřívějších dobách žili králové jako Jarāsandha, kteří přísně následovali védské obřady, jednali jako štědří a způsobilí kṣatriyové, měli všechny vlastnosti kṣatriyů, a dokonce byli i poslušni brāhmaṇské kultuře, ale neuznávali Śrī Kṛṣṇu jako Nejvyšší Osobnost Božství. Jarāsandha Kṛṣṇu mnohokrát napadl a pokaždé byl samozřejmě poražen. Každý člověk, který provádí védské obřady, ale stejně jako Jarāsandha neuznává, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, musí být považován za asuru neboli démona. Démon je také ten, kdo neuznává, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je samotný Kṛṣṇa. To je závěr autorizovaných písem. Jak takzvaná oddanost Gaurasundarovi bez oddané služby Kṛṣṇovi, tak i takzvaná kṛṣṇa-bhakti bez oddané služby Gaurasundarovi jsou neoddané činnosti. Kdo tedy chce dosáhnout úspěchu na cestě vědomí Kṛṣṇy, musí dokonale znát osobnost Gaurasundara i osobnost Kṛṣṇy. Znát osobnost Gaurasundara znamená znát všechny tyto osobnosti: śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda. Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty ve shodě s autoritami zdůrazňuje tento princip pro dosažení dokonalosti vědomí Kṛṣṇy.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.51) je řečeno: kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet – „Osvobození a návratu zpátky domů, zpátky k Bohu lze dosáhnout jednoduše zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry neboli jména Pána Kṛṣṇy.“ Tohoto vědomí Kṛṣṇy musíme nabýt skrze milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Dokonalé vědomí Kṛṣṇy nelze mít, dokud nepřijmeme Śrī Caitanyu Mahāprabhua a Jeho společníky jako jediný prostředek k dosažení úspěchu. Z toho důvodu Pán přijal sannyās, protože věděl, že tak Mu lidé budou projevovat úctu a rychle dospějí na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Protože toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zavedl Pán Caitanya Mahāprabhu, samotný Kṛṣṇa, bez Jeho milosti nemůže být nikdo povznesen na transcendentální úroveň vědomí Kṛṣṇy.

Kṛṣṇa je tak milostivý, že vždy přemýšlí, jak osvobodit podmíněné duše z hmotné úrovně. To je důvod, proč Kṛṣṇa inkarnuje, jak je jasně uvedeno v Bhagavad-gītě (4.7):

„Ó potomku Bhāraty, kdykoliv a kdekoliv dochází k úpadku náboženství a převládá bezbožnost, tehdy osobně sestoupím.“ Kṛṣṇa živé bytosti vždy různými způsoby ochraňuje. Přichází osobně, posílá své důvěrné oddané a zanechává zde śāstry, jako je Bhagavad-gītā. Proč to dělá? Aby lidé mohli tohoto požehnání využít a být vysvobozeni ze spárů māyi. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās proto, aby se Mu i hloupý člověk, který Jej bude považovat za obyčejného sannyāsīho, mohl poklonit, protože to mu pomůže zmenšit jeho hmotné utrpení a nakonec se vysvobodit z pout hmoty. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī v této souvislosti poukazuje na to, že Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu je spojením podob Śrī Rādhy a Kṛṣṇy (mahāprabhu śrī-caitanya, rādhā-kṛṣṇa —— nahe anya). Když tedy hlupáci považovali Caitanyu Mahāprabhua za obyčejnou lidskou bytost a chovali se k Němu neuctivě, milostivý Pán, aby je osvobodil, přijal sannyās, protože to znamenalo, že potom Jej budou považovat za sannyāsīho a budou se Mu klanět. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās proto, aby udělil svou velkou milost lidem, kteří Jej nedokáží pochopit jako Rādhu a Kṛṣṇu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Mahārāja k tomuto verši poznamenává: „Ó živé bytosti, věnujte se pouze jednání s vědomím Kṛṣṇy. To je poselství Śrī Caitanyi Mahāprabhua.“ Pán Caitanya toto učení kázal ve svých osmi verších o filosofii vědomí Kṛṣṇy neboli Śikśāṣṭace a říkal: ihā haite sarva-siddhi haibe tomāra – „Zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry dosáhneš dokonalosti života.“ Každý, kdo Mu neprokazuje úctu nebo nedokáže ocenit Jeho milost i přes všechna tato milostivá gesta, je tedy asura neboli odpůrce pravé oddané služby Pánu Viṣṇuovi, i když může ve společnosti požívat velice vznešeného postavení. Slovo asura označuje toho, kdo je proti oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇuovi. Je třeba si všimnout, že dokud neuctíváme Śrī Caitanyu Mahāprabhua, je zbytečné být oddaným Śrī Kṛṣṇy, a bez uctívání Kṛṣṇy je také zbytečné být oddaným Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Je třeba vědět, že taková oddaná služba je výplod Kali-yugy. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī se v této souvislosti zmiňuje o tom, že ateističtí smārtové neboli uctívači pěti druhů polobohů Pána Viṣṇua uctívají pro nepatrné uspokojení z hmotného úspěchu, ale vůči Pánu Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi nemají žádnou úctu. Myslí si, že je obyčejná živá bytost, a tak odlišují Gaurasundara od Śrī Kṛṣṇy. Tento způsob chápání je také démonský a je v rozporu se závěry ācāryů. Jde o výplod Kali-yugy.

Každý, kdo se věnuje kṛṣṇa-bhakti, aniž by znal Śrī Kṛṣṇu Caitanyu a Prabhua Nityānandu, jen ztrácí svůj čas, a proto nás autor, Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, všechny žádá, abychom uctívali Śrī Caitanyu a Nityānandu Prabhua společně s Pañca-tattvou. Všechny nás ujišťuje, že každý, kdo to bude dělat, bude ve svém rozvoji vědomí Kṛṣṇy úspěšný.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura k tomu říká, že lidé ve svém úzkoprsém pojetí života vytvářejí mnoho různých lidumilných činností, ale lidumilné činnosti zavedené Śrī Caitanyou Mahāprabhuem jsou jiné. Pro logiky, kteří nepřijmou nic, co není dokázáno logikou a argumenty, je samozřejmé, že bez logiky a rozumu se o přijetí Absolutní Pravdy nedá vůbec hovořit. Když se však naneštěstí tito logici vydají po této cestě bez milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua, zůstávají na úrovni logiky a argumentů, aniž by udělali pokrok v duchovním životě. Je-li však někdo dostatečně inteligentní a použije svoje argumenty a logiku k citlivému pochopení základní duchovní podstaty, zjistí, že ubohé poznání založené na světské logice člověku nemůže pomoci v porozumění Absolutní Pravdě, která je mimo dosah nedokonalých smyslů. Mahābhārata (Bhīṣma-parva 5.22) proto říká: acintyāḥ khalu ye bhāvā na tāṁs tarkeṇa yojayet. Jak by bylo možné se přiblížit pouhou logikou k něčemu, co se nachází za hranicemi představivosti nebo smyslové spekulace světských tvorů? Logika a argumenty jsou na tom s duchovní silou dost špatně a pro použití ve vztahu k duchovnímu chápání jsou vždy nedokonalé. Zdůrazňováním světské logiky člověk často dochází k mylným závěrům o Absolutní Pravdě a výsledkem může být poklesnutí, třeba do těla šakala.

I přes to všechno jsou ti, kdo opravdu chtějí porozumět filosofii Śrī Caitanyi Mahāprabhua pomocí logiky a argumentů, vítáni. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī je oslovuje takto: „Podrobte prosím milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua kritickému zkoumání, a jste-li opravdu logici, dospějete ke správnému závěru, že neexistuje milostivější osobnost než Pán Caitanya.“ Nechť logici srovnají výsledky všech ostatních lidumilných činností s milostivými činnostmi Pána Caitanyi; pokud budou nestranní, pochopí, že žádné jiné lidumilné činnosti nepřekonají ty, které koná Śrī Caitanya Mahāprabhu.

Každý provádí lidumilné činnosti na základě těla, ale z Bhagavad-gīty (2.18) víme, že: anta-vanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ – „Hmotné tělo je předurčeno ke zkáze, kdežto duše je věčná.“ Filantropické činnosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua se vztahují k věčné duši. Tělo se můžeme snažit ochránit, jak chceme, ale nakonec bude zničeno a my budeme muset podle svých současných činností přijmout tělo další. Pokud tedy někdo této vědě o převtělování nerozumí a považuje tělo za všechno, jeho inteligence není příliš pokročilá. Proto Śrī Caitanya Mahāprabhu, aniž by opomíjel tělesné potřeby, rozhýbal duchovní pokrok k očištění životních podmínek celého lidstva. Učiní-li tedy nějaký logik nestranné posouzení, nepochybně zjistí, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je mahā-vadānyāvatāra, nejvelkodušnější inkarnace. Je dokonce velkodušnější než samotný Pán Kṛṣṇa. Pán Kṛṣṇa vyžadoval, abychom se Mu odevzdali, ale lásku k Bohu nerozdával tak štědře jako Śrī Caitanya Mahāprabhu. Śrīla Rūpa Gosvāmī se proto Pánu Caitanyovi uctivě klaní se slovy namo mahā-vadānyāya kṛṣṇa-prema-pradāya te / kṛṣṇāya kṛṣṇa-caitanya-nāmne gaura-tviṣe namaḥ. Pán Kṛṣṇa lidem dal Bhagavad-gītu, ze které můžeme poznat Pána Kṛṣṇu takového, jaký je, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu, jenž je také samotný Kṛṣṇa, lidem dával lásku ke Kṛṣṇovi bez rozlišování.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti vysvětluje, že i když může někdo pokračovat ve zpívání Hare Kṛṣṇa mantry mnoho let, nemůže dosáhnout úrovně oddané služby, nepřijme-li Śrī Caitanyu Mahāprabhua. Musíme přísně následovat pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua v Śikṣāṣtace (3):

„Svaté jméno Pána by měl člověk zpívat v pokorném stavu mysli, kdy se bude považovat za nižšího než tráva na ulici, bude snášenlivější než strom, zbaven falešného pocitu důležitosti a připraven vzdávat veškerou úctu druhým. V tomto rozpoložení může zpívat svaté jméno Pána neustále.“ Ten, kdo se řídí těmito pokyny a je osvobozený od deseti druhů přestupků, bude v rozvoji vědomí Kṛṣṇy úspěšný a nakonec dosáhne úrovně láskyplné služby Osobnosti Božství.

Musíme dospět k pochopení, že svaté jméno Pána a samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se od sebe neliší. K tomuto závěru však nemůžeme dospět, dokud naše zpívání svatého jména není prosté přestupků. Se svým hmotným přístupem vidíme mezi jménem a podstatou rozdíl, ale v duchovním světě je Absolutní vždy absolutní a jméno, podoba, vlastnosti i zábavy Absolutního jsou stejně dobré jako sám Absolutní. Považuje-li se někdo za věčného služebníka svatého jména a rozdává v tomto duchu svaté jméno světu, rozumí se, že je věčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud v tomto duchu svaté jméno také zpívá, aniž by se dopouštěl přestupků, pochopí, že se svaté jméno a Osobnost Božství navzájem neliší. Sdružovat se se svatým jménem a zpívat ho znamená sdružovat se přímo s Osobností Božství. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je jasně řečeno: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. Svaté jméno se projeví, když mu budeme sloužit. Tato pokorná služba začíná jazykem. Sevonmukhe hi jihvādau – jazyk musíme zaměstnat službou svatému jménu. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se zakládá na tomto principu. Všechny členy tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snažíme zaměstnávat službou svatému jménu. A protože se svaté jméno a Kṛṣṇa od sebe neliší, členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nejenže bez přestupků zpívají svaté jméno, ale také svým jazykům nedovolí jíst nic, co nebylo obětováno Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán prohlašuje:

„Jestliže Mi někdo obětuje s láskou a oddaností lístek, květ, ovoce nebo vodu, přijmu to.“ (Bg. 9.26) Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy má proto všude po celém světě mnoho chrámů, a v každém z nich jsou Pánu obětována tato jídla. Na základě Pánových požadavků oddaní bez přestupků zpívají Jeho svaté jméno a nikdy nejedí nic, co Mu nebylo obětováno. Činnosti jazyka v oddané službě jsou zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a jíst prasādam obětované Pánu.

Prahlāda Mahārāja vysvětluje:

Tyto verše je třeba prodiskutovat. Jejich význam je takový, že kṛṣṇa-bhakti neboli oddané služby Pánu nelze dosáhnout formálním konáním védských obřadů. Musíme vyhledat čistého oddaného. Narottama dāsa Ṭhākura zpívá: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra peyeche kebā – „Kdo může udělat pokrok, aniž by sloužil čistému vaiṣṇavovi?“ Prahlāda Mahārāja tedy říká, že dokud nejsme schopni přijmout prach z lotosových nohou čistého vaiṣṇavy, není možné dosáhnout úrovně oddané služby. To je to tajemství. Výše zmíněná tantra-vacana, citovaná z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.36), je v tomto ohledu pro nás dokonalým vodítkem.

Tento odstavec je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (5.6.18). Když Śrī Śukadeva Gosvāmī popisoval Ṛṣabhadevův charakter, citováním tohoto verše odlišil bhakti-yogu a osvobození. Ve svém vztahu k Yaduovcům a Pāṇḍuovcům Pán někdy jednal jako jejich vládce, někdy jako rádce, přítel, hlava rodiny, a jindy dokonce jako jejich sluha. Jednou musel vykonat Yudhiṣṭhirův pokyn a doručit dopis, který Yudhiṣṭhira napsal Duryodhanovi ohledně mírových jednání. Jindy se zase stal Arjunovým vozatajem. To jasně dokresluje, že v bhakti-yoze je mezi Nejvyšší Osobností Božství a oddaným vztah založený na transcendentálních náladách, známých jako dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Chce-li oddaný od Nejvyšší Osobnosti Božství jen osvobození, snadno je od Něho získá, což potvrzuje i Bilvamaṅgala Ṭhākura. Muktiḥ svayaṁ mukulitāñjali sevate 'smān – pro oddaného není mukti nijak zvláště důležité, protože neustále stojí u jeho dveří a čeká, jak by mu mohlo sloužit. Oddaný tedy musí být přitahován chováním obyvatel Vrindávanu, kteří žijí ve vztahu s Kṛṣṇou. Země, voda, krávy, stromy a květiny Kṛṣṇovi slouží v śānta-rase, Jeho služebníci v dāsya-rase a Jeho přátelé pasáčci v sakhya-rase. Starší gopī a gopové Kṛṣṇovi slouží jako otec a matka, strýc a další příbuzní, a mladé gopī, pasačky, slouží Kṛṣṇovi s milostnou láskou.

Při oddané službě musí mít oddaný přirozený sklon sloužit Kṛṣṇovi v jednom z těchto transcendentálních vztahů. To je opravdový úspěch v životě. Získat osvobození není pro oddaného vůbec těžké. Dokonce i ten, kdo není schopen navázat vztah s Kṛṣṇou, může získat osvobození splynutím se září Brahmanu. Tomu se říká sāyujya-mukti. Vaiṣṇavové sāyujya- mukti nikdy nepřijmou, i když někdy přijmou některou z ostatních forem osvobození, jmenovitě sārūpya, sālokya, sāmīpya a sārṣṭi. Čistý oddaný ale žádný z těchto druhů osvobození nepřijme, protože chce jen v transcendentálním vztahu sloužit Kṛṣṇovi. To představuje úroveň dokonalosti v duchovním životě. Māyāvādští filosofové touží po splynutí se září Brahmanu, i když oddaní tento druh osvobození vždy ignorují. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī Ṭhākura při popisování tohoto druhu mukti, zvaného kaivalya neboli ztotožnění se s Nejvyšším, řekl: kaivalyaṁ narakāyate – „splynout s Pánem je stejné jako jít do pekla.“ Ideál māyāvādské filosofie, kterým je splynutí s Nejvyšším, je pro oddaného pekelný a nikdy jej nepřijme. Māyāvādští filosofové nevědí, že i když splynou se září Nejvyššího, nenajdou tam konečný klid. Individuální duše nemůže žít v záři Brahmanu ve stavu nečinnosti, a tak po nějakém čase začne znovu toužit po činnosti. Protože si však není vědoma svého vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, a není tedy duchovně činná, musí znovu sestoupit do tohoto hmotného světa a vykonávat další činnosti zde. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Protože māyāvādští filosofové nemají žádné poznatky o transcendentální službě Pánu, musí dokonce i poté, co dosáhli osvobození od hmotných činností a splynuli se září Brahmanu, znovu sestoupit do tohoto hmotného světa, aby otevírali nemocnice, školy nebo se věnovali podobným filantropickým činnostemi.

Mezi darem, který dal Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu lidstvu, a dary ostatních je rozdíl, protože filantropové a charitativní pracovníci přinášejí společnosti úlevu pouze na úrovni těla, kdežto Śrī Caitanya Mahāprabhu nabízí nejlepší možnost, jak se vrátit domů, zpátky k Bohu s láskou k Němu. Pokud tedy někdo analyticky porovná dary obou druhů, jistě nejvíce ocení, pokud bude rozvážný, Śrī Caitanyu Mahāprabhua. Z toho důvodu Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī řekl:

„Pokud se ale přesto zajímáte o logiku a argumenty, použijte je prosím ve vztahu k milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Když to uděláte, budete překvapeni, jak je to úžasné.“ (Cc. Ādi 8.15)

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká:

Dva bratři Jagāi a Mādhāi ztělesňují hříšné obyvatelstvo tohoto věku Kali. Jako pojídači masa, opilci, sukničkáři, gauneři a zloději byli velice rušivými živly ve společnosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu je přesto osvobodil – o těch, kteří byli slušní, zbožní, oddaní a svědomití, ani nemluvě. Bhagavad-gītā potvrzuje, že nejen brāhmaṇsky kvalifikovaní oddaní a rājarṣiové (kiṁ punar brāhmaṇāḥ puṇyā bhaktā rājarṣayas tathā), ale kdokoliv, kdo stykem s čistým oddaným získá vědomí Kṛṣṇy, se bude moci vrátit domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītě (9.32) Pán prohlašuje:

„Ó synu Pṛthy, ti, kdo se ke Mně uchýlí, dosáhnou nejvyššího cíle, i kdyby to byli lidé nižšího rodu, ženy, vaiṣyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci).“

Pán Caitanya Mahāprabhu vysvobodil dva pokleslé bratry, Jagāie a Mādhāie, ale dnes je svět plný Jagāiů a Mādhāiů – sukničkářů, pojídačů masa, hazardních hráčů, zlodějů a dalších lotrů, kteří ve společnosti páchají výtržnosti všeho druhu. Činnosti takových lidí se dnes staly zcela normální záležitostí. Dnes již není pití, běhání ze ženami, pojídání masa, krádeže či výtržnictví považováno za něco odporného, protože to společnost přijala za své. To ale neznamená, že odporné vlastnosti lidí pomohou vysvobodit společnost ze spárů māyi. Naopak, celé lidstvo budou více a více zaplétat do reakcí, které udílejí přísné zákony hmotné přírody. Všechny naše činnosti probíhají pod vlivem kvalit hmotné přírody (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). Protože jsou dnes lidé ve styku s kvalitou nevědomosti (tamo-guṇa) a do určité míry s vášní (rajo-guṇa), bez sebemenších stop po dobru (sattva-guṇa), jsou čím dál tím chamtivější a chtivější, protože to je přirozený následek styku s těmito kvalitami. Tadā rajas-tamo-bhāvāḥ kāma-lobhādayaś ca ye – „Ve styku s těmito dvěma nižšími kvalitami hmotné přírody člověk začne být chtivý a chamtivý.“ (Bhāg. 1.2.19) V moderní společnosti je ve skutečnosti každý chtivý a chamtivý, a proto jediným prostředkem osvobození je saṅkīrtanové hnutí Śrī Caitanyi Mahāprabhua, které může všechny Jagāie a Mādhāie pozvednout na nejvyšší stupeň sattva-guṇy neboli brāhmaṇské kultury.

Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.18–19) říká:

Pokud někdo skutečně usiluje o klid a rovnováhu, musí se po zvážení chaotické situace ve společnosti připojit k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a neustále rozvíjet bhāgavata-dharmu. Jakmile člověk jedná v rámci bhāgavata-dharmy, veškerá nevědomost a vášeň se rozptýlí, a tak je zbaven chamtivosti a chtíče. Tím je brāhmaṇsky kvalifikovaný, a když brāhmaṇsky kvalifikovaná osoba udělá další pokrok, dosáhne úrovně vaiṣṇavy, což je jediná úroveň, na které lze probudit spící lásku k Bohu. Jakmile k tomu dojde, život se stává úspěšným.

Lidstvo v současnosti rozvíjí kvalitu nevědomosti (tamo-guṇu), i když jsou vidět i nějaké příznaky vášně (rajo-guṇy). Celá světová populace, plná kāmy a lobhy neboli chtíče a chamtivosti, se skládá převážně ze śūdrů a několika vaiśyů, ale postupně zůstávají jen śūdrové. Komunismus je hnutím śūdrů a kapitalismus je určený pro vaiśyi. V boji mezi těmito dvěma skupinami, śūdry a vaiśyi, nakonec kvůli ohavnému stavu společnosti zvítězí komunisté, a jakmile se to stane, vše, co ve společnosti zbylo, bude zničeno. Jediný možný prostředek, který může zvrátit vývoj směřující ke komunismu, je hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, jež může dát i komunistům skutečnou představu o komunistické společnosti. Podle komunistické doktríny by měl být vlastníkem všeho stát. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy však tu samou myšlenku rozšiřuje a přijímá Boha jako jediného vlastníka všeho. Lidé to nechápou, protože nemají o Bohu ani ponětí, ale hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jim může pomoci poznat Boha a také pochopit, že vše patří Jemu. A protože je všechno vlastnictvím Boha a všechny živé bytosti – nejen lidé, ale i zvířata, ptáci, rostliny a podobně – jsou děti Boha, má každý právo žít na účet Boha a s vědomím Boha. To je ve stručnosti podstata hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

V tom spočívá prospěch hnutí Pána Caitanyi. Přijde-li člověk nějakým způsobem do styku s hnutím Hare Kṛṣṇa, okamžitě pokročí v duchovním vědomí a rozvine lásku k Bohu bez ohledu na to, zda je śūdra, vaiśya, Jagāi, Mādhāi nebo ještě nižší. My máme nyní praktickou zkušenost s tím, že toto hnutí dělá všude po celém světě z mnoha takových lidí milovníky Boha jednoduše zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Śrī Caitanya Mahāprabhu se ve skutečnosti objevil jako duchovní mistr celého světa. Nerozlišuje mezi těmi, kdo se dopouštějí přestupků, a mezi nevinnými. Kṛṣṇa-prema-pradāya te – štědře rozdává lásku k Bohu každému, což je možno opravdu zažít, jak je řečeno v dalším verši.

Prākṛta-sahajiyové, kteří zpívají nitāi-gaura rādhe śyāma, příliš poznání o závěrech Bhāgavatamu nemají, vaiṣṇavská pravidla prakticky nenásledují, a přesto jejich zpívání okamžitě vytváří slzy a další znaky extáze, protože zpívají bhaja nitāi-gaura. I když neznají zásady vaiṣṇavské filosofie a, co se týče vzdělání, nejsou příliš pokročilí, přitahují těmito projevy mnoho lidí, kteří se stávají jejich následovníky. Jejich slzy extáze jim samozřejmě z dlouhodobého hlediska pomohou, protože jakmile přijdou do styku s čistým oddaným, jejich životy budou úspěšné. A dokonce i v začátcích je díky tomu, že zpívají svatá jména nitāi-gaura, jasně vidět jejich rychlý pokrok na cestě lásky k Bohu.

Předtím, než začneme zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je velice prospěšné zpívat jména śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda, protože zpívání těchto dvou svatých jmen – śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda – vzbuzuje extázi, a když potom člověk zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, zbaví se přestupků.

Existuje deset přestupků, kterých je třeba se při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry vyvarovat. Prvním z nich je pomlouvat vznešené osobnosti zaměstnané šířením svatého jména Pána. V śāstře (Cc. Antya 7.11) se uvádí: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana – nikdo není schopen rozdávat svaté jméno, Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, není-li zmocněn Nejvyšší Osobností Božství. Neměli bychom proto pomlouvat oddaného, který tak činí.

Śrī Padma Purāṇa uvádí:

Nejhorší přestupek u lotosových nohou svatého jména je pomlouvat svaté osoby zaměstnané kázáním slávy Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Toho, kdo káže slávu Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, bychom neměli kritizovat. Pokud to děláme, dopouštíme se přestupku. Nāma-prabhu je s Kṛṣṇou totožný a takové pomlouvání nebude tolerovat ani u toho, kdo je pokládán za velkého oddaného.

Druhá nāmāparādha je popsána takto:

V tomto hmotném světě je svaté jméno Viṣṇua po všech stránkách příznivé. Viṣṇuovo jméno, podoba, vlastnosti a zábavy jsou transcendentální, absolutní poznání. Pokud se tedy někdo snaží oddělit Pána, Absolutní Osobnost Božství, od Jeho jména nebo Jeho transcendentální podoby, vlastností a zábav, protože je považuje za hmotné, dopouští se přestupku. Přestupkem také je považovat jména polobohů, jako je Pán Śiva, za stejně dobrá, jako je jméno Pána Viṣṇua, nebo si jinými slovy myslet, že Pán Śiva a ostatní polobozi jsou jen další podoby Boha, a proto se rovnají Viṣṇuovi. To je druhý přestupek u lotosových nohou svatého jména Pána.

Třetím přestupkem u lotosových nohou svatého jména, zvaným guror avajñā, je dívat se na duchovního mistra hmotným pohledem, a závidět mu proto jeho vznešené postavení. Čtvrtým (śruti-śāstra-nindanam) je pomlouvat védskou literaturu, jako jsou čtyři Védy a Purāṇy. Pátým (artha-vādaḥ) je považovat slávu svatého jména za přehnanou. Šestým přestupkem (hari-nāmni kalpanam) je považovat svaté jméno Pána za vymyšlené.

Sedmý přestupek je popsán takto:

Hare Kṛṣṇa mahā-mantra může odstranit všechny hříšné reakce. Myslet si, že tedy můžeme pokračovat s hříšnými činnostmi a zároveň zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, abychom je zneutralizovali, je největší přestupek u lotosových nohou hari-nāmy.

Osmý přestupek zní:

Považovat zpívání Hare Kṛṣṇa mantry za náboženský obřad je také přestupek. Konání náboženských obřadů, dodržování slibů, askeze a oběti, to vše jsou hmotně příznivé činnosti. Zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry se však k této světské zbožnosti nesmí přirovnávat. To je přestupek u lotosových nohou svatého jména Pána.

Devátý přestupek je popsán takto:

Kázat slávu svatého jména osobám, které nemají inteligenci nebo jim schází víra v toto téma, je přestupek. Takoví lidé by měli mít možnost poslouchat zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, ale na začátku by neměli být poučováni o slávě nebo duchovním významu svatého jména. Neustálým posloucháním svatého jména se jejich srdce očistí a potom budou schopni pochopit transcendentální postavení svatého jména.

Desátý přestupek je tento:

Pokud člověk slyšel o slávě transcendentálního svatého jména Pána, ale nadále si udržuje materialistické pojetí života, kdy si myslí: „Jsem toto tělo a vše, co k němu patří, je moje (aham mameti),“ a vůči zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry neprojevuje správnou úctu a lásku, dopouští se přestupku.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v komentáři k tomuto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.24) poznamenává, že mahā-bhāgavata neboli velice pokročilý oddaný příznaky jako slzy v očích neprojevuje, kdežto kaniṣṭha-adhikārī neboli začátečník, je projevuje uměle. To ovšem neznamená, že začátečník je pokročilejší než mahā-bhāgavata. Zkouškou skutečné změny v srdci, ke které dojde při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, je odpoutanost od hmotného požitku. To je skutečná změna. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca (Bhāg. 11.2.42). Pokud děláme v duchovním životě skutečný pokrok, musíme se do velké míry odpoutat od smyslového požitku. Kaniṣṭha-adhikārī (začínající oddaný) mívá někdy v očích falešné slzy, když zpívá Hare Kṛṣṇa mantru, ale je stále zcela připoutaný k hmotným věcem. To znamená, že se jeho srdce ještě nezměnilo. Změna se musí projevit v jeho skutcích.

S oddanou službou Pánu nemůžeme začít, dokud nepřestaneme s hříšným životem. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.28):

„Lidé, kteří jednali zbožně v tomto i v minulých životech a jejichž hříšné reakce jsou úplně odstraněny, jsou osvobozeni od klamu dvojnosti a s odhodláním Mi slouží.“ Ten, kdo je již očištěn od všech stop hříšného života, se bez odchýlení či postranních záměrů zaměstnává transcendentální láskyplnou službou Pánu. I když jsou lidé tohoto věku nesmírně hříšní, mohou být od reakcí za své hříchy osvobozeni jednoduše zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Eka kṛṣṇa-nāme – je to možné pouze zpíváním Kṛṣṇova jména. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.51): kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ. Caitanya Mahāprabhu to také učil. Na svých cestách často zpíval:

Ten, kdo neustále zpívá svaté jméno Kṛṣṇy, je postupně osvobozen od všech následků hříšného života, a to za předpokladu, že zpívá bez přestupků a už nadále nehřeší na sílu zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Tím je očištěn a díky oddané službě se probudí jeho spící láska k Bohu. Pokud tedy někdo jednoduše zpívá Hare Kṛṣṇa mantru a nedopouští se hříšných činností či přestupků, jeho život je očištěn, a on se tak dostává na pátou úroveň dokonalosti, kterou je vykonávání láskyplné oddané služby Pánu (premā pum-artho mahān).

Tyto tělesné změny se přirozeně projeví u toho, kdo skutečně dosáhl lásky k Bohu. Neměli bychom je uměle napodobovat. Jsme nemocní touhou po hmotných věcech; i na cestě duchovního pokroku toužíme po hmotném uznání. Toho se musíme zbavit. Čistá oddanost musí být anyābhilāṣitā-śūnyam neboli zbavená touhy po čemkoliv hmotném. Pokročilí oddaní projevují mnoho tělesných přeměn či extatických příznaků, ale nikdo by je neměl napodobovat jen proto, aby získal laciné uznání veřejnosti. Když oddaný dosáhne pokročilé úrovně, extatické příznaky se projeví přirozeně, aniž by je musel napodobovat.

Pokud někdo zpívá Hare Kṛṣṇa mantru s přestupky, nedosáhne vytouženého cíle. Těchto přestupků, jež byly popsány v souvislosti se slokou 24, se proto musíme vyvarovat.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že když přijmeme útočiště u Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Pána Nityānandy, následujeme Jejich pokyn být snášenlivější než strom a pokornější než tráva, a takto zpíváme svaté jméno Pána, velice brzy dosáhneme transcendentální láskyplné služby Pánu a v našich očích se objeví slzy. Při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry si musíme dávat pozor na přestupky, ale když zpíváme jména Gaury a Nityānandy, neberou se přestupky v úvahu. Zpívá-li tedy někdo Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ale jeho život je stále plný hříšných činností, bude pro něho velice těžké dosáhnout úrovně láskyplné oddané služby Pánu. Zpívá-li však i přesto, že se dopouští přestupků, svatá jména Gaury a Nityānandy, bude rychle osvobozen od reakcí za svoje přestupky. Měli bychom se tedy nejdříve obrátit na Pána Caitanyu a Nityānandu, neboli uctívat Gurua a Gaurāṅgu, a potom teprve pokročit na úroveň uctívání Rādhy a Kṛṣṇy. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je studentům nejprve doporučeno uctívat Gurua a Gaurāṅgu a potom, když udělají nějaký pokrok, jsou instalována Božstva Rādhy a Kṛṣṇy a oni uctívají Pána v této podobě.

Abychom nakonec dosáhli Rādhy a Kṛṣṇy, musíme nejprve přijmout útočiště u Gaury a Nityānandy. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v této souvislosti zpívá:

Na začátku bychom měli pravidelně zpívat svaté jméno Śrī Gaurasundara a potom zpívat svaté jméno Pána Nityānandy, čímž bude naše srdce zbaveno nečistých tužeb po hmotném požitku. Teprve potom se můžeme vydat do Vrindávan-dhámu a uctívat Pána Kṛṣṇu. Dokud nezískáme přízeň Pána Caitanyi a Nityānandy, není tředa do Vrindávanu chodit, protože dokud naše mysl není očištěná, Vrindávan neuvidíme, i když tam půjdeme. K cestě do Vrindávanu ve skutečnosti patří přijetí útočitě u šesti Gosvāmīch čtením Bhakti-rasāmṛta-sindhu, Vidagdha-mādhavy, Lalita-mādhavy a dalších knih, které nám zanechali. Tímto způsobem můžeme pochopit transcendentální láskyplné vztahy mezi Rādhou a Kṛṣṇou. Kabe hāma bujhaba se yugala-pirīti. Milostná láska mezi Rādhou a Kṛṣṇou není obyčejným lidským vztahem, ale je zcela transcendentální. Abychom mohli poznat Rādhu a Kṛṣṇu, uctívat Je a věnovat se láskyplné službě Jim, musíme být vedeni Śrī Caitanyou Mahāprabhuem, Nityānandou Prabhuem a přímými žáky Śrī Caitanyi Mahāprabhua, šesti Gosvāmīmi.

Pro obyčejného člověka je uctívání Śrī Caitanyi a Nityānandy Prabhua nebo Pañca-tattvy snadnější než uctívání Rādhy a Kṛṣṇy. Pokud se nejedná o někoho velmi požehnaného, neměli bychom jej zaměstnávat uctíváním Rādhy a Kṛṣṇy přímo. Nedostatečně vzdělaný či osvícený začátečník by se do uctívání Rādhy a Kṛṣṇy neměl pouštět, ani by neměl zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. I když to bude dělat, nedosáhne kýženého výsledku. Měl by proto zpívat jména Nitāie a Gaury a uctívat Je bez falešné pýchy. Jelikož je v tomto hmotném světě každý více či méně ovlivněn hříšnými činnostmi, je pro začátek nutné uctívat Gurua a Gaurāṅgu a žádat je o přízeň, protože tak může člověk i přes svoje nedostatky rychle získat kvalifikaci pro uctívání vigrahy Rādhy a Kṛṣṇy.

V této souvislosti si je třeba povšimnout, že svatá jména Pána Kṛṣṇy i Gaurasundara jsou totožná s Nejvyšší Osobností Božství, a proto bychom neměli považovat jedno jméno za mocnější než to druhé. Pokud však vezmeme v úvahu postavení lidí tohoto věku, je podstatnější zpívání svatého jména Śrī Caitanyi Mahāprabhua než Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, protože Śrī Caitanya Mahāprabhu je nejvelkodušnější inkarnace a Jeho milost lze získat velice snadno. Nejprve proto musíme přijmout útočiště u Śrī Caitanyi Mahāprabhua tím, že budeme zpívat śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda. Službou Gaurovi a Nityānandovi se vysvobodíme z pout hmotné existence, a tak získáme schopnost uctívat Božstvo Rādhy a Kṛṣṇy.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává, že bychom uctíváním Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua neměli nahrazovat uctívání Rādhy a Kṛṣṇy. Uctíváním pouze Rādhy a Kṛṣṇy nebo pouze Pána Śrī Caitanyi nelze udělat pokrok. Nikdo by se neměl snažit vyhýbat se pokynům šesti Gosvāmīch, protože tito ācāryové jsou Pánu velmi drazí. Narottama dāsa Ṭhākura proto zpívá:

Musíme být pokornými studenty šesti Gosvámích, počínaje Śrīlou Rūpou Gosvāmīm až po Raghunātha dāse Gosvāmīho. Nenásledovat jejich pokyny a místo toho si vymýšlet způsoby uctívámí Gaurasundary a Rādhy a Kṛṣṇu, je velkým přestupkem, kterým si připravujeme cestu do pekla. Ignoruje-li někdo pokyny šesti Gosvāmīch, a navzdory tomu se stane takzvaným oddaným Rādhy a Kṛṣṇy, skončí pouze pomlouváním skutečných oddaných Rādhy a Kṛṣṇy. Na základě svých spekulací bude Gaurasundara považovat za obyčejného oddaného, a proto nemůže udělat pokrok ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství, Rādě a Kṛṣṇovi.

Kniha Śrī Caitanya-bhāgavata Śrī Vṛndāvana dāse Ṭhākura se původně jmenovala Śrī Caitanya-maṅgala, ale když Śrīla Locana dāsa Ṭhākura později napsal další knihu pojmenovanou Śrī Caitanya-maṅgala, Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura jméno své knihy změnil, a ta je nyní známá jako Śrī Caitanya-bhāgavata. Život Śrī Caitanyi Mahāprabhua je obšírně popsán v Caitanya-bhāgavatě a Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī vysvětlil, že ve své Śrī Caitanya-caritāmṛtě popsal pouze to, o čem se Vṛndāvana dāsa Ṭhākura nezmínil. To, že Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī takto přijímá Śrī Caitanya-bhāgavatu, naznačuje, že přijímá učednickou posloupnost. Spisovatel transcendentální literatury se nikdy nesnaží překonat předešlé ācāryi.

Śrīmad-Bhāgavatam je sice autorizovaná encyklopedie, ze které lze pochopit oddanou službu, ale jeho význam může vzhledem k jeho rozsahu pochopit jen několik jedinců. Śrīmad-Bhāgavatam je původním komentářem k Vedānta-sūtře, známé jako nyāya-prasthāna, jež byla napsána proto, aby umožnila pochopit Absolutní Pravdu pomocí neomylné logiky a argumentů. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy extrémně obsáhlý. Profesionální vypravěči vzbudili dojem, že Śrīmad-Bhāgavatam pojednává jen o Kṛṣṇově rāsa-līle, ale ta je popsána pouze v desátém zpěvu, kapitolách 29 až 33. Tak představili Kṛṣṇu západnímu světu jako nestoudného sukničkáře, a my musíme někdy během kázání toto mylné pojetí opravovat. Dalším problémem v chápání Śrīmad-Bhāgavatamu je bhāgavata-saptāha, čili sedmidenní čtení z Bhāgavatamu, které tito profesionální přednašeči zavedli. Chtějí Śrīmad-Bhāgavatam dokončit za týden, přestože je tak vznešený, že dokonce i jeden verš Śrīmad-Bhāgavatamu, pokud jej budeme správně vysvětlovat, nedokončíme ani za tři měsíce. Za těchto okolností je pro obyčejného člověka velkým přínosem číst Caitanya-bhāgavatu od Śrīly Vṛndāvana dāse Ṭhākura, protože tak může skutečně poznat oddanou službu, Kṛṣṇu, Pána Caitanyu a Nityānandu. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl:

„Oddaná služba Pánu, která opomíjí autorizovanou védskou literaturu, jako jsou Upaniṣady, Purāṇy, Nārada-pañcarātra a podobně, je pouze zbytečným rušivým prvkem ve společnosti.“ Lidé Śrīmad-Bhāgavatam špatně chápou, neboť jejich poznání vědy o Kṛṣṇovi je mylné. Čtením knihy Śrīly Vṛndāvana dāse Ṭhākura však lze tuto vědu snadno pochopit.

Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své knize Hari-bhakti-vilāsa napsal:

„Od toho, kdo není vaiṣṇava, bychom neměli poslouchat nic o Kṛṣṇovi, protože hovory o Kṛṣṇovi vycházející z neoddaných úst jsou jedovaté podobně jako mléko dotčené hadí tlamou.“

Transcendentální literaturu, která přísně následuje védské zásady a závěry Purāṇ a pāñcarātrika-vidhi, může psát pouze čistý oddaný. Obyčejný člověk psát knihy o bhakti nemůže, protože nebudou mít účinek. Může být velkým učencem a mistrem květnatého jazyka, ale to k pochopení transcendentální literatury nepomůže. I kdyby byla transcendentální literatura napsána po jazykové stránce nedokonale, je přijatelná, pokud byla sepsána oddaným, zatímco takzvaná transcendentální literatura napsaná světským učencem je nepřijatelná, i když se jedná o vysoce propracované literární dílo. Tajemství psaní oddaných je v tom, že když píší o Pánových zábavách, Pán jim pomáhá; oddaný nepíše sám. Jak stojí v Bhagavad-gītě (10.10): dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ yena mām upayānti te. Protože oddaný píše v rámci služby Pánu, Pán v jeho nitru mu dá tolik inteligence, že se oddaný jen usadí poblíž Pána a pokračuje v psaní knih. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī zde potvrzuje, že to, co Vṛndāvana dāsa Ṭhākura napsal, ve skutečnosti vyslovil Pán Caitanya Mahāprabhu a on to jen zopakoval. To samé platí o Śrī Caitanya-caritāmṛtě. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī napsal Śrī Caitanya-caritāmṛtu ve stáří, kdy už byl nemohoucí, ale přesto se jedná o tak vznešené dílo, že Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Mahārāja říkával: „Přijde čas, kdy se lidé z celého světa budou učit bengálštinu, aby mohli číst Śrī Caitanya-caritāmṛtu.“ My předkládáme Śrī Caitanya-caritāmṛtu v angličtině a nevíme, jaký bude mít úspěch, ale kdo čte původní Caitanya-caritāmṛtu v bengálštině, bude vychutnávat stále rostoucí extázi oddané služby.

O Nārāyaṇī je následující zmínka ve verši 43 Gaura-gaṇoddeśa-dīpiky od Kavi-karṇapūry, která popisuje všechny společníky Śrī Caitanyi Mahāprabhua a kým byli předtím.

Když byl Pán Kṛṣṇa malé dítě, měl chůvu jménem Ambikā, a ta měla mladší sestru jménem Kilimbikā. V době příchodu Pána Caitanyi ta samá Kilimbikā jedla zbytky jídla Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Tato Kilimbikā byla Nārāyaṇī, neteř Śrīvāse Ṭhākura. Později, když vyrostla a vdala se, narodil se z jejího lůna Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura. Oddaný Pána Śrī Kṛṣṇy je oslavován podle služby, kterou Pánu prokazuje, a tak je Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura známý jako syn Nārāyaṇī. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poznamenává, že zde není zmínka o původu otce, protože to není důležité.

Śrī Haridāsa Paṇḍita byl žákem Śrī Ananty Ācāryi, který byl žákem Gadādhara Paṇḍita.

Kniha Bhakti-rasāmṛta-sindhu zmiňuje transcendentální vlastnosti Pána Kṛṣṇy, z nichž je padesát hlavních (ayaṁ netā su-ramyāṅgaḥ a tak dále), a ty všechny se v nepatrném množství nacházely v těle Śrī Haridāse Paṇḍita. Všech těchto padesát dobrých vlastností Śrī Kṛṣṇy je původně v nepatrném množství přítomno i v každé živé bytosti, neboť každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto vlastnosti nejsou v podmíněné duši viditelné kvůli jejímu styku s hmotnou přírodou, ale když se oddaný očistí, všechny se automaticky projeví. To je řečeno v dalším verši, citovaném ze Śrīmad-Bhāgavatamu (5.18.12).

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše: „Śrī Ananta Ācārya je jeden z věčných společníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Ananta Ācārya byl dříve, během přítomnosti Pána Śrī Kṛṣṇy v tomto světě, Sudevī, jedna z osmi gopī. O tom je v Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (165) následující zmínka: anantācārya-gosvāmī yā su-devī purā vraje – ,Ananta Ācārya Gosvāmī byl původně Sudevī-gopī ve Vradži (Vrindávanu).̀ V Džagannáth Purí, Purušóttama-kšétře, je klášter známý jako Gaṅga-mātā maṭha, který Ananta Ācārya založil. V učednické posloupnosti Gaṅga-mātā maṭhu je známý jako Vinoda-mañjarī. Jedním z jeho žáků byl Haridāsa Paṇḍita Gosvāmī, známý také jako Śrī Raghu Gopāla a jako Śrī Rāsa-mañjarī. Jeho žákyně Lakṣmīpriyā byla tetou Gaṅgā-māty z matčiny strany. Gaṅgā-mātā byla princezna, dcera krále z Putiji, která přinesla od Kṛṣṇy Miśry z Džajpuru Božstvo jménem Śrī Rasika-rāya a instalovala Je v domě Sārvabhaumy v Džagannáth Purí. Žákem v páté generaci po Śrī Anantovi Ācāryovi byl Śrī Vanamālī; v šesté generaci to byl Śrī Bhagavān dāsa z Bengálska; v sedmé generaci Madhusūdana dāsa z Urísy; v osmé generaci Nīlāmbara dāsa; v deváté generaci Śrī Narottama dāsa; v desáté generaci Pītāmbara dāsa a v jedenácté generaci Śrī Mādhava dāsa. Žák dvanácté generace je momentálně vedoucím kláštera Gaṅgā-māty.“

Znakem vaiṣṇavy je, že je adoṣa-darśī – nikdy nevidí chyby druhých. Každý člověk má samozřejmě dobré i špatné vlastnosti, a proto se říká saj-janā guṇam icchanti doṣam icchanti pāmarāḥ – každý má jak chyby, tak přednosti. Avšak vaiṣṇava, rozvážný člověk, bere v úvahu pouze dobré stránky druhých, ne ty špatné, protože mouchy vyhledávají hnisavé rány, kdežto včely hledají med. Haridāsa Paṇḍita na žádném vaiṣṇavovi nikdy nehledal chyby, ale hleděl pouze na jeho dobré vlastnosti.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše: „Kāśīśvara Gosāñi byl jedním ze současníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua a pobýval s Pánem v Džagannáth Purí. Byl též známý jako Kāśīśvara Paṇḍita a byl žákem Īśvary Purīho a synem Vāsudevy Bhaṭṭācāryi z dynastie Kāñjilāly Kānua. Jeho příjmení bylo Caudhurī. Syn jeho sestry se jmenoval Rudra Paṇḍita a byl původním knězem Vallabhapuru, který leží asi jeden a půl kilometru od železniční zastávky Šrírámpur ve vesnici Čátara. Jsou tam instalována Božstva Rādhā-Govindy a Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Kāśīśvara Gosāñi byl silný muž, a tak vždy ochraňoval Pána Caitanyu před davy během Jeho návštěv Jagannāthova chrámu. Další jeho službou bylo po kīrtanech rozdávat oddaným prasādam.“

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tento chrám ve Vallabhapuru navštívil a tehdy se o chrám staral śivaista Śrī Śivacandra Caudhurī, potomek bratra Kāśīśvary Gosāñiho. Ve Vallabhapuru bylo zavedeným zvykem každý den vařit devět kilo rýže, zeleniny a dalších jídel a nedaleko vesnice ležel dostatečně velký pozemek patřící Božstvům, na kterém se tato rýže pěstovala. Potomci bratra Kāśīśvary Gosāñiho však bohužel většinu pozemku prodali, čímž je nyní uctívání Božstev narušeno.

V knize Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (137) je uvedeno, že služebník Kṛṣṇy z Vrindávanu známý pod jménem Bhṛṅgāra sestoupil během zábav Pána Caitanyi Mahāprabhua jako Kāśīśvara Gosāñi. Když jsme žili rodinným životem, také jsme někdy tento chrám ve Vallabhapuru navštěvovali a přijímali tam polední prasādam. Božstva v tomto chrámu, Śrī Śrī Rādhā a Govinda a Gaurāṅga vigraha, jsou neobyčejně půvabná. Nedaleko Vallabhapuru je také krásný Jagannāthův chrám. Občas jsme přijímali prasādam i v tomto chrámu. Tyto dva chrámy se nacházejí ve vzdálenosti jeden a půl kilometru od železniční stanice Šrírámpur nedaleko Kolkaty.

Psát o transcendentálních zábavách Nejvyšší Osobnosti Božství není obyčejná záležitost. Dokud člověk není zmocněn vyššími autoritami neboli pokročilými oddanými, nemůže psát transcendentální literaturu, protože tato literatura musí být mimo veškeré pochyby, jinými slovy nesmí mít žádný z nedostatků podmíněných duší, kterými jsou chyby, iluze, podvádění a nedokonalé smyslové vnímání. Opravdu autoritativní jsou slova Kṛṣṇy a učednické posloupnosti, která se řídí Kṛṣṇovými pokyny. Být zmocněn ke psaní transcendentální literatury je výsada, na kterou může být autor opravdu pyšný. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī byl takto zmocněn, ale jako pokorný vaiṣṇava se velice styděl za to, že právě on má vyprávět zábavy Pána Caitanyi Mahāprabhua.

Vaiṣṇava vždy jedná podle nařízení gurua a Kṛṣṇy. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī napsal Śrī Caitanya-caritāmṛtu jejich milostí. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī považoval každého z těchto jmenovaných oddaných za svého gurua neboli duchovního mistra a Madana-Gopāla (Śrī Madana-mohana vigraha) je samotný Kṛṣṇa. Požádal o svolení oba dva a poté, co dostal milost gurua i Kṛṣṇy, byl schopen napsat tuto jedinečnou knihu, Śrī Caitanya-caritāmṛtu. Tento příklad bychom měli následovat. Každý, kdo se snaží psát o Śrī Kṛṣṇovi, musí nejdříve získat svolení duchovního mistra a Kṛṣṇy. Kṛṣṇa sídlí v srdcích všech a duchovní mistr je Jeho přímým vnějším zástupcem. Kṛṣṇa je uvnitř i vně (antarbahiḥ). Nejdříve se musíme stát čistými oddanými přísným dodržováním usměrňujících zásad a zpíváním šestnácti kol japy denně, a pokud si potom myslíme, že jsme již na úrovni vaiṣṇavů, musíme získat svolení duchovního mistra, které musí být potvrzeno také Kṛṣṇou ze srdce. Potom, když jsme velmi upřímní a čistí, můžeme psát transcendentální literaturu, ať už prózu, či poezii.

Toto by měl být postoj všech oddaných. Když Nejvyšší Osobnost Božství nějakého oddaného vezme na vědomí, tak mu dá inteligenci a diktuje mu, jak se může vrátit domů, zpátky k Bohu. To je potvrzeno ve Śrīmad Bhagavad-gītě (10.10):

„Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mi slouží, dám poznání, které jim umožní ke Mně dospět.“ Protože je každá živá bytost ve svém přirozeném postavení služebníkem Pána, může se transcendentální láskyplné službě Pánu věnovat každý. Pohroužit se do služby Pánu je pro živou bytost přirozené, ale protože je nyní pokryta māyou neboli hmotnou energií, myslí si, že je to velmi těžké. Pokud se však svěří do péče duchovního mistra a provádí vše upřímně, tak Pán, který se nachází v srdcích všech, jí okamžitě diktuje, jak Mu může sloužit (dadāmi buddhi-yogam tam). Pán poskytuje toto vedení, a život oddaného se tak stává dokonalým. Cokoliv čistý oddaný dělá, dělá přesně podle pokynů Nejvyššího Pána. Autor Caitanya-caritāmṛty zde tedy potvrzuje, že cokoliv napsal, napsal pod vedením Božstva Śrī Madana-mohana.

Takové je postavení čistého oddaného. Neměli bychom nic dělat na vlastní zodpovědnost, ale raději bychom se měli stát duší odevzdanou Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, který nám potom bude dávat pokyny jako caittya-guru neboli duchovní mistr v našem nitru. Nejvyšší Osobnost Božství oddaného s radostí vede zevnitř i zvenčí. Zevnitř jej vede jako Nadduše a zvenčí jako duchovní mistr.

Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī žádal svolení nejen od vaiṣṇavů a od Madana-mohana, ale také od Vṛndāvana dāse Ṭhākura, který je považován za Vyāsu zábav Śrī Caitanyi Mahāprabhua.