Někdy můžeme vidět, že pes uplave ve vodě pár metrů a pak se vrátí na břeh. Zde je však řečeno, že když pes dostane požehnání Śrī Caitanyi Mahāprabhua, může přeplavat celý oceán. Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī se zde staví do podobně bezmocného postavení a říká, že nemá žádnou sílu, ale díky touze Pána Caitanyi vyjádřené skrze vaiṣṇavy a vigrahu Madana-mohana pro něho je možné překročit transcendentální oceán a představit Śrī Caitanya-caritāmṛtu.

Autor zde dále následuje stejné zásady uctívání Pañca-tattvy, které byly popsány v sedmé kapitole Ādi-līly.

Takto se píše transcendentální literatura. Nějaký sentimentalista bez vaiṣṇavských kvalifikací nemůže vytvořit transcendentální dílo. Existuje mnoho hlupáků, kteří kṛṣṇa-līlu považují za umělecký námět, a tak píší nebo malují obrazy o zábavách Pána Kṛṣṇy s gopīmi a někdy je znázorňují až obscénním způsobem. Tito hlupáci nacházejí potěšení ve smyslovém požitku, ale ten, kdo chce udělat pokrok v duchovním životě, se jejich literatuře musí pečlivě vyhýbat. Kdo není služebníkem Kṛṣṇy a vaiṣṇavů, jak se vzdáváním úcty Pánu Caitanyovi, Jeho společníkům a žákům představuje Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, by se neměl pokoušet transcendentální literaturu psát.

Toto je podstata transcendentálního psaní. Spisovatel musí být autorizovaný vaiṣṇava, pokorný a čistý. Transcendentální literaturu by měl psát proto, aby se očistil, a ne pro uznání. Psaním o Pánových zábavách se přímo sdružuje s Pánem. Neměl by si ctižádostivě myslet: „Budu velkým spisovatelem. Budou mě oslavovat.“ To jsou hmotné touhy. Měl by se snažit psát proto, aby se očistil. Potom se to může publikovat, nebo ne, ale to nehraje roli. Je-li při psaní skutečně upřímný, pak se mu všechny touhy splní. Zda je uznán jako velký spisovatel, je vedlejší. Neměl by se snažit psát transcendentální literaturu pro hmotné uznání a slávu.

Oddaná služba je na mnoha místech přirovnána k rostlince. Semínko této rostlinky oddanosti zvané bhakti-latā musíme zasadit ve svém srdci. Budeme-li pravidelně naslouchat a opěvovat, semínko vyklíčí a postupně doroste až v dospělou rostlinu. Ta potom ponese ovoce oddané služby neboli lásku k Bohu, na které si pak zahradník (mālākāra) může bez překážek pochutnávat.

Śrī Mādhavendra Purī, známý také jako Śrī Mādhava Purī, náležel k učednické posloupnosti od Madhvācāryi a byl velmi slavný sannyāsī. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl ve třetí generaci učednických následovníků po Śrī Mādhavendrovi Purīm. Způsob uctívání v učednické posloupnosti Madhvācāryi byl plný obřadů a postrádal téměř jakékoliv známky lásky k Bohu. Śrī Mādhavendra Purī byl v této učednické posloupnosti první osobou, která projevila příznaky lásky k Bohu, a také první, kdo napsal báseň začínající slovy: ayi dīna-dayārdra nātha – „Ó nejvýše milostivý Pane, Osobnosti Božství.“ V této básni se nachází semínko lásky k Bohu, jak ji pěstoval Caitanya Mahāprabhu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše: „Śrī Īśvara Purī byl obyvatelem Kumárhatty, kde je nyní železniční zastávka známá jako Kámarhatta. Nedaleko se nachází další zastávka Hálisahar, náležící k Východní dráze. Tato trať vede z východní části Kolkaty.“

Iśvara Purī se narodil v brāhmaṇské rodině a byl nejmilejším žákem Śrīly Mādhavendry Purīho. V poslední části Śrī Caitanya-caritāmṛty (Antya 8.28–31) se píše:

„Na konci svého života byl Śrī Mādhavendra Purī churavý a vůbec se nemohl hýbat, a Īśvara Purī mu všestranně sloužil, včetně toho, že vlastnoručně uklízel jeho výkaly a moč. Jelikož neustále zpíval Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a připomínal Śrī Mādhavendrovi Purīmu v jeho posledních dnech zábavy Pána Kṛṣṇy, sloužil mu nejlépe ze všech žáků. Mādhavendra Purī s ním byl proto velice spokojen a požehnal mu slovy: ,Můj drahý chlapče, mohu se pouze modlit ke Kṛṣṇovi, aby s tebou byl spokojen.̀ Tak se Īśvara Purī stal milostí svého duchovního mistra Śrī Mādhavendry Purīho velkým oddaným v oceánu lásky k Bohu.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v modlitbě Gurv-aṣṭaka říká: yasya prasādād bhagavat-prasādo yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi – „Milostí duchovního mistra budeme požehnáni milostí Kṛṣṇy. Bez milosti duchovního mistra nelze udělat žádný pokrok.“ Zde je jasný příklad toho, že dokonalými se můžeme stát pouze milostí duchovního mistra. Vaiṣṇava je neustále pod ochranou Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a když se zdá, že je nemohoucí, je to příležitost pro jeho žáky, aby mu mohli sloužit. Īśvara Purī svého duchovního mistra potěšil službou, a díky jeho požehnání se potom stal tak vznešenou osobností, že jej Pán Caitanya Mahāprabhu přijal za svého duchovního mistra.

Śrīla Īśvara Purī byl duchovním mistrem Śrī Caitanyi Mahāprabhua, ale předtím, než Pána Caitanyu zasvětil, odešel do Navadvípu a několik měsíců tam žil v domě Gopīnātha Ācāryi. Tehdy se s ním Pán Caitanya seznámil, a Īśvara Purī Mu sloužil přednášením ze své knihy Kṛṣṇa-līlāmṛta. To je popsáno v jedenácté kapitole Ādi-khaṇḍy Śrī Caitanya-bhāgavaty.

Aby Śrī Caitanya Mahāprabhu, Nejvyšší Osobnost Božství, svým příkladem poučil ostatní, jak být věrným žákem duchovního mistra, navštívil rodiště Īśvary Purīho v Kumárhattě a nasbíral v místě jeho zrození trochu hlíny. Velice pečlivě ji opatroval a každý den trochu snědl. To je popsáno v Caitanya-bhāgavatě, sedmnácté kapitole Ādi-khāṇḍy. Mezi oddanými následujícími příkladu Śrī Caitanyi Mahāprabhua se stalo zvykem chodit na toto místo a také si odtamtud odnést trochu hlíny.

Paramānanda Purī: Paramānanda Purī pocházel z brāhmaṇské rodiny z okresu Trihut v Uttarpradéši a jeho duchovním mistrem byl Śrīla Mādhavendra Purī. Díky svému vztahu k Mādhavendrovi Purīmu byl velice drahý Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi. V Caitanya-bhāgavatě, Antya-khāṇḍě, je následující popis:

„Mādhavendrovi Purīmu byli mezi jeho žáky-sannyāsīmi zvláště drazí Īśvara Purī a Paramānanda Purī. Tak byl Paramānanda Purī stejně jako Svarūpa Dāmodara, který byl také sannyāsī, velice drahý Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi a byl Jeho neustálým společníkem. Když Pán Caitanya přijal stav odříkání, Paramānanda Purī Mu dal daṇḍu. Paramānanda Purī byl stále pohroužený v meditaci a Śrī Svarūpa stále zpíval Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Śrī Caitanya Mahāprabhu prokazoval naprostou úctu svému duchovnímu mistrovi Īśvarovi Purīmu a podobnou úctu prokazoval také Paramānandovi Purīmu a Svarūpovi Dāmodarovi.“ Ve třetí kapitole Antya-khaṇḍy Śrī Caitanya-bhāgavaty je popsáno, že když Śrī Caitanya Mahāprabhu poprvé uviděl Paramānandu Purīho, řekl:

„Moje oči, Moje mysl, Moje zbožné činnosti a Moje přijetí sannyāsu se nyní staly dokonalými, neboť se přede Mnou dnes v podobě Paramānandy Purīho projevil Mādhavendra Purī.“ Caitanya-bhāgavata dále uvádí:

„Tak si Śrī Caitanya Mahāprabhu s Paramānandou Purīm, který Mu byl velice drahý, navzájem složili poklony.“ Paramānanda Purī založil za západní zdí Jagannāthova chrámu malý klášter a nechal tam vykopat studnu. Voda však byla hořká a Śrī Caitanya Mahāprabhu se proto modlil k Pánu Jagannāthovi, aby dovolil Ganze přijít do studny, aby voda zesládla. Když Pán Jagannātha žádosti vyhověl, Pán Caitanya řekl všem oddaným, že od toho dne má být voda ze studny Paramānandy Purīho oslavována jako voda z Gangy, protože každý oddaný, který se z ní napije nebo ji použije ke koupeli, získá stejný prospěch, jako kdyby se napil nebo vykoupal v Ganze. Tato osoba jistě rozvine čistou lásku k Bohu. V Caitanya-bhāgavatě (Antya 3.255) je řečeno:

„Śrī Caitanya Mahāprabhu říkával: ,Žiji v tomto světě jen díky vznešenému chování Śrī Paramānandy Purīho.̀“ Gaura-gaṇoddeśa-dīpikā (118) říká: purī śrī-paramānando ya āsīd uddhavaḥ purā – „Paramānanda Purī není nikdo jiný než Uddhava.“ Uddhava byl přítelem a bratrancem Pána Śrī Kṛṣṇy a v Caitanya-līle se tentýž Uddhava stal přítelem Śrī Caitanyi Mahāprabhua a zároveň Jeho strýcem, co se týče jejich vztahu v učednické posloupnosti.

Keśava Bhāratī: Sampradāyi Sarasvatī, Bhāratī a Purī náleží k Śṛṅgerī-maṭhu v jižní Indii a Śrī Keśava Bhāratī, který tehdy žil v klášteře ve městě Katoja, patřil k Bhāratī-sampradāyi. Přestože Keśava Bhāratī patřil k Śaṅkarově sampradāyi, byl podle některých autoritativních názorů původně zasvěcen vaiṣṇavou. Říká se, že byl vaiṣṇava proto, že ho zasvětil Mādhavendra Purī, protože podle některých od něho přijal sannyās. Chrám a uctívání Božstev, které započal Keśava Bhāratī, stále ještě existují ve vesnici Khátundi, která patří pod poštovní okrsek Kándara v okrese Bardván. Podle vedoucích tohoto maṭhu jsou tamní kněží potomci Keśavy Bhāratīho a někteří říkají, že ti, kdo dnes Božstvu slouží, jsou potomci synů Keśavy Bhāratīho. Ten měl jako ženatý dva syny, Niśāpatiho a Ūṣāpatiho, a brāhmaṇa jménem Śrī Nakaḍicandra Vidyāratna, který byl členem Niśāpatiho rodiny, byl hlavním knězem v době, kdy tento chrám navštívil Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī. Podle některých patří kněží tohoto chrámu do rodiny bratra Keśavy Bhāratīho. Další názor říká, že pocházejí od Mādhavy Bhāratīho, který byl dalším žákem Keśavy Bhāratīho. Balabhadra, žák Mādhavy Bhāratīho, který se později také stal sannyāsīm Bhāratī-sampradāyi, měl za svého rodinného života dva syny, kteří se jmenovali Madana a Gopāla. Madana, jehož příjmení bylo Bhāratī, žil ve vesnici Áurija a Gopāla, jehož rodinným příjmením bylo Brahmacārī, žil ve vesnici Denduda. Obě rodiny tam mají stále ještě mnoho žijících potomků.

V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (52) se říká:

„Sāndīpani Muni, který kdysi udělil posvátnou šňůru Kṛṣṇovi a Balarāmovi, se později stal Keśavou Bhāratīm.“ Byl to on, kdo udělil sannyās Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi. V Gaura-gaṇoddeśa-dīpice (117) je o Keśavovi Bhāratīm další zmínka: iti kecit prabhāṣante 'krūraḥ keśava-bhāratī – „Některé autoritativní názory praví, že Keśava Bhāratī je inkarnací Akrūry.“ Keśava Bhāratī udělil Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi sannyās v Katoji roku 1432 Śakābdy (1510 n.l.). To je zapsáno v knize Vaiṣṇava-mañjuṣā, díl druhý.

Brahmānanda Purī: Śrī Brahmānanda Purī byl jedním ze společníků Śrī Caitanyi Mahāprabhua při kīrtanech v Navadvípu a připojil se k Němu také v Džagannáth Purí. V této souvislosti si můžeme všimnout, že jméno Brahmānanda přijímají nejenom māyāvādští, ale také vaiṣṇavští sannyāsī. Jeden z mých pošetilých duchovních bratrů kritizoval našeho sannyāsīho Brahmānandu Svāmīho, že prý má māyāvādské jméno. Ten hlupák nevěděl, že Brahmānanda se nemusí vždy vztahovat jen na neosobní Brahman. Parabrahman, Nejvyšší Brahman, je Kṛṣṇa. Oddaný Kṛṣṇy se proto také může jmenovat Brahmānanda, což je zřejmé ze skutečnosti, že Brahmānanda Purī byl jedním z hlavních sannyāsīch-společníků Pána Caitanyi Mahāprabhua.

Brahmānanda Bhāratī: Brahmānanda Bhāratī se vydal do Džagannáth-dhámu, aby spatřil Śrī Kṛṣṇu Caitanyu Mahāprabhua. Tehdy chodil oblečený pouze v jelení kůži a Śrī Caitanya Mahāprabhu nepřímo naznačil, že se Mu jeho oděv z jelení kůže nelíbí. Brahmānanda Bhāratī se jí proto vzdal a přijal bederní roušku šafránové barvy, kterou používají vaiṣṇavští sannyāsī. Nějakou dobu žil se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem v Džagannáth Purí.

Naše Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy tvoří jednu z větví Caitanyova stromu.

Tento strom oddané služby není z hmotného světa. Roste ve světě duchovním, kde není rozdíl mezi jednotlivými částmi těla. Je něco jako strom z cukru, jehož kteroukoliv část můžeme ochutnat a bude vždy sladká. Strom bhakti má různé větve, listy a plody, ale to vše je určeno pro službu Nejvyšší Osobnosti Božství. Existuje devět způsobů oddané služby (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam), ale všechny jsou určeny pouze pro službu Nejvyššímu Pánu. Takže ať nasloucháme, zpíváme, vzpomínáme, nebo uctíváme, výsledek bude stejný. Který z těchto způsobů bude pro určitého oddaného nejvhodnější, závisí na jeho chuti.

Toto je podstata saṅkīrtanového hnutí Pána Caitanyi. Nehledí se na to, zda někdo je či není schopen naslouchat nebo se zapojit do tohoto saṅkīrtanového hnutí. Mělo by se tedy kázat bez rozlišování. Jediným záměrem kazatelů tohoto saṅkīrtanového hnutí musí být pokračovat v kázání bez omezení. To je způsob, jakým Śrī Caitanya Mahāprabhu zavedl na světě saṅkīrtanové hnutí.

V hmotném světě máme zkušenost s tím, že stromy stojí na jednom místě, ale v duchovním světě může strom jít z jednoho místa na druhé. Všechno v duchovním světě se proto nazývá alaukika – neobyčejné a transcendentální. Dalším rysem tohoto stromu je, že může jednat všestranně. V hmotném světě kořeny vrůstají hluboko do země, aby získaly živiny, ale v duchovním světě mohou výhonky, větve a listy v koruně zastávat úlohu kořenů.

Zde Śrī Caitanya Mahāprabhu naznačuje, že by rozdávání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry mělo probíhat spojeným úsilím. Je sice Nejvyšší Osobnost Božství, ale přesto naříká: „Jak to mohu dělat sám? Jak mohu sám sklízet ovoce a rozdávat je po celém světě?“ To znamená, že všechny druhy oddaných by se měly spojit a rozdávat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru bez ohledu na čas, místo i okolnosti.

V této souvislosti existuje píseň, kterou zpíval Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura:

Pán Caitanya Mahāprabhu zavedl saṅkīrtanové hnutí jen proto, aby rozptýlil iluzi māyi, kvůli které se každý v tomto světě považuje za výtvor hmoty a myslí si, že má mnoho povinností vztahujících se k tomuto tělu. Skutečnost je však taková, že živá bytost není toto hmotné tělo, ale duchovní duše. Má duchovní potřebu být věčně blažená a oplývat poznáním, ale naneštěstí se ztotožňuje s tělem, někdy jako lidská bytost, někdy jako zvíře, jindy jako strom nebo vodní živočich, potom zase jako polobůh a tak dále. Tak s každou změnou těla rozvíjí jiný druh vědomí a jiné činnosti, čímž se více a více zaplétá do hmotné existence a neustále přechází z jednoho těla do druhého. Pod vlivem māyi neboli iluze se neohlíží na minulost či budoucnost a je spokojená s krátkým životem, který dostala nyní. Aby tento klam odstranil, přinesl Śrī Caitanya Mahāprabhu saṅkīrtanové hnutí a každého žádá, aby jej přijal a šířil dále. Ten, kdo je opravdovým následovníkem Śrī Bhaktivinoda Ṭhākura, musí tuto žádost Pána Caitanyi Mahāprabhua okamžitě přijmout tak, že se uctivě pokloní u Jeho lotosových nohou, a tím Jej požádá o Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Má-li někdo to štěstí, že od Pána Hare Kṛṣṇa mahā-mantru vyžebrá, jeho život bude úspěšný.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu vypěstoval tolik plodů oddané služby, že se musí rozdat po celém světě, protože jak by si jinak mohl sám pochutnat na každém jednotlivém kusu ovoce? Původním záměrem Pána Śrī Kṛṣṇy pro sestoupení jako Śrī Caitanya Mahāprabhu bylo pochopit a vychutnat si lásku Śrīmatī Rādhārāṇī ke Kṛṣṇovi. Plodů ze stromu oddané služby bylo nespočet, a tak je chtěl rozdávat každému bez omezení. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto píše:

V minulosti se zjevilo mnoho inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, avšak žádná z nich nebyla tak štědrá, laskavá a velkodušná jako Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, protože On rozdával ten nejdůvěrnější aspekt oddané služby, milostnou lásku Rādhy a Kṛṣṇy. Śrī Rūpa Gosvāmī Prabhupāda proto touží po tom, aby Śrī Caitanya Mahāprabhu věčně přebýval v srdcích všech oddaných, protože tak budou moci pochopit a vychutnat milostné vztahy Śrīmatī Rādhārāṇī a Kṛṣṇy.

Bůh je neomezený a Jeho touhy jsou také neomezené. Tento příklad neomezeného počtu plodů je ve skutečnosti správný i v hmotném kontextu, protože pokud nám Nejvyšší Osobnost Božství bude přát, může být k mání tolik ovoce, obilí a dalších potravin, že je lidé celého světa nesnědí, ani kdyby jedli desetkrát více, než kolik mohou. V tomto hmotném světě ve skutečnosti není ničeho nedostatek, až na vědomí Kṛṣṇy. Pokud by se lidé stali vědomými si Kṛṣṇy, bylo by díky transcendentální vůli Nejvyšší Osobnosti Božství tolik potravy, že by lidé neměli vůbec žádné ekonomické problémy. To je snadno pochopitelná skutečnost. Úroda ovoce a květů nezávisí na naší vůli, ale na svrchované vůli Pána, Osobnosti Božství. Bude-li potěšen, může dodat dostatek ovoce, květin a tak dále, avšak pokud jsou lidé ateističtí, potom příroda na základě Jeho vůle dodávku potravy omezí. Například v některých krajích Indie, zvláště v Maháráštře, Uttarpradéši a dalších přilehlých státech, je někdy velký nedostatek potravin, protože neprší. Takzvaní vědci a ekonomové s tím však nemohou nic dělat. Pro vyřešení všech problémů tedy člověk musí usilovat o přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství, a to tak, že si začne být vědom Kṛṣṇy a pravidelně Jej bude oddanou službou uctívat.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zavedené Pánem Śrī Caitanyou je nesmírně důležité, protože ten, kdo jej přijme, se stane věčným – zbaví se zrození, smrti a stáří. Lidé si neuvědomují, že skutečným neštěstím v životě je zrození, smrt, stáří a nemoc. Jsou tak hloupí, že se těmto čtyřem druhům utrpení poddávají, neboť neznají transcendentální léčbu Hare Kṛṣṇa mahā-mantrou. Ačkoliv se pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry mohou osvobodit od všeho utrpení, neberou toto hnutí vážně, protože jsou okouzleni matoucí energií. Ti, kdo jsou tedy opravdovými služebníky Śrī Caitanyi Mahāprabhua, musí toto hnutí se vší vážností šířit po celém světě, aby tak lidské společnosti přinesli ten největší prospěch. Zvířata a ostatní nižší životní druhy toto hnutí samozřejmě nebudou moci pochopit, ale když ho alespoň malé množství lidských bytostí vezme vážně, potom jejich hlasité zpívání prospěje všem živým tvorům včetně stromů, zvířat a ostatních nižších životních druhů. Když se Śrī Caitanya Mahāprabhu zeptal Haridāse Ṭhākura, jak chce prospět živým bytostem, které nemají lidská těla, Śrīla Haridāsa Ṭhākura odpověděl, že Hare Kṛṣṇa mahā-mantra je tak mocná, že když se zpívá nahlas, získá prospěch každý, včetně nižších životních druhů.

Tato předpověď Pána Caitanyi Mahāprabhua se začíná naplňovat. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se šíří po celém světě díky zpívání svatého jména Pána, Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, a lidé, kteří vedli zmatené, neuspořádané životy, nyní zažívají transcendentální štěstí. V saṅkīrtanu nacházejí klid, a proto uznávají bezkonkurenční přínos tohoto hnutí. To je požehnání Pána Caitanyi Mahāprabhua. Jeho předpověď se nyní skutečně vyplňuje a rozvážní lidé, kteří mají nějaké svědomí, oceňují hodnotu tohoto hnutí.

V tomto velice důležitém verši je vyjádřena šlechetnost Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. I když se narodil v Bengálsku, a Bengálci vůči Němu tedy mají zvláštní závazek, zde Śrī Caitanya Mahāprabhu oslovuje nejen Bengálce, ale všechny obyvatele Indie, protože právě tam se může rozvinout skutečná lidská civilizace.

Lidský život je určen zvláště k realizování Boha, jak uvádí Vedānta- sūtra: athāto brahma-jijñāsā. Každý, kdo se narodí v Indii (Bhárata-varše), má zvláštní výhodu v tom, že může přijmout pokyny a vedení védské civilizace. Přirozeně se totiž dozví o základních principech duchovního života, protože 99,9 % Indů, dokonce i prostí vesničtí zemědělci a další, kteří nejsou ani vzdělaní, ani velcí myslitelé, věří v převtělování duše, minulé i budoucí životy, v Boha a s veškerou samozřejmostí chtějí Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, nebo Jeho zástupce uctívat. Tyto myšlenky jsou přirozeným dědictvím těch, kteří se v Indii narodili. Indie má mnoho posvátných poutních míst, jako jsou Gajá, Váránasí, Mathura, Prajág, Vrindávan, Haridvár, Ráméšvaram a Džagannáth Purí, a lidé tam stále chodí po stovkách a tisících. I když se je současní indičtí vůdci snaží ovlivňovat, aby nevěřili v Boha, v život po smrti a v rozdíl mezi zbožným a bezbožným životem, a učí je pít víno, jíst maso a být takzvaně civilizovaní, lidé se přesto obávají čtyř druhů hříšných činností, kterými jsou nedovolený sex, pojídání masa, požívání omamných látek a hazardování, a kdekoliv probíhá nějaký duchovní festival, shromáždí se jich tisíce. S tím máme praktickou zkušenost, protože kdykoliv hnutí pro vědomí Kṛṣṇy pořádá saṅkīrtanový festival ve velkých městech, jako je Kolkata, Bombaj, Madrás, Ahmadábád nebo Haidarábád, přijdou poslouchat tisíce lidí. Někdy přednášíme v angličtině, a přestože většina lidí anglicky nerozumí, i tak si nás přijdou poslechnout. Lidé se shromáždí v tisících i tehdy, když hovoří různé falešné inkarnace Boha, protože každý, kdo se narodil v Indii, má přirozené duchovní sklony a je poučen o základních zásadách duchovního života; je pouze třeba, aby byli více vzděláni ve védských principech. Śrī Caitanya Mahāprabhu zde proto říká: janma sārthaka kari' kara para-upakāra – Ind vzdělaný ve védských principech může vykonávat tu nejprospěšnější veřejnou službu pro celý svět.

Nyní je kvůli nedostatku vědomí Kṛṣṇy neboli vědomí Boha celý svět v temnotě, postižený čtyřmi principy hříšného života: pojídáním masa, nedovoleným sexem, hazardováním a požíváním omamných látek. Je proto třeba důrazné propagace, aby se lidé učili vyhýbat hříšným činnostem. To přinese mír a blahobyt, ubude podvodníků, zlodějů a zpustlíků a celá společnost si bude vědoma Boha.

Praktickým výsledkem toho, že šíříme hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po celém světě, je, že se nyní ti nejzvrhlejší zpustlíci stávají nejvznešenějšími světci. To je pokorná služba světu pouze jednoho Inda. Kdyby to dělali všichni Indové, jak radil Pán Caitanya Mahāprabhu, dala by Indie světu jedinečný dar, a tak by se proslavila. V dnešní době je ale Indie známá jako chudá země, a kdykoliv někdo z Ameriky nebo jiné bohaté země jede do Indie, vidí podél cest ležet mnoho lidí, kteří se nemohou ani dvakrát denně najíst. Existují také organizace, které ze všech částí světa sbírají peníze ve jménu pomoci chudým, ale utrácejí je za vlastní smyslový požitek. Nyní však bylo na pokyn Śrī Caitanyi Mahāprabhua založeno hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a lidé z něho mají prospěch. Je proto povinností vůdčích osobností Indie, aby zvážili důležitost tohoto hnutí a vycvičili mnoho Indů, kteří půjdou toto učení kázat za hranice Indie. Lidé je přijmou a mezi Indy a ostatními národy světa dojde ke spolupráci, čímž bude mise Śrī Caitanyi Mahāprabhua vyplněna. Śrī Caitanya Mahāprabhu bude oslavován po celém světě, lidé budou přirozeně šťastní, klidní a úspěšní, a to nejen v tomto životě, ale i v příštím, protože, jak je řečeno v Bhagavad-gītě, každý, kdo pozná Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, dosáhne snadno osvobození od opakovaného zrození a smrti a vrátí se domů, zpátky k Bohu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu proto všechny Indy požádal, aby se stali kazateli Jeho učení, a zachránili tak svět před katastrofálním zmatkem.

To však není povinnost pouze Indů, ale každého, a my jsme velice šťastní, že chlapci a dívky z Ameriky a Evropy s tímto hnutím vážně spolupracují. Každému by mělo být s konečnou platností jasné, že tou nejlepší službou celému lidstvu je probudit v lidech vědomí Boha neboli vědomí Kṛṣṇy. Každý by proto měl tomuto velkému hnutí pomáhat. To je potvrzeno ve verši 35 z dvacáté druhé kapitoly desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, který bude nyní citován.

Existují všeobecně dva druhy činností: śreyas neboli činnosti, které jsou prospěšné a příznivé v konečném smyslu, a preyas neboli činnosti příznivé a prospěšné okamžitě. Děti si například rády hrají. Chodit do školy, aby získaly vzdělání, se jim však nechce a myslí si, že smyslem života je hrát si a bavit se ve dne v noci se svými kamarády. Dokonce i v transcendentálním životě Pána Kṛṣṇy vidíme, že když byl dítě, rád si hrál se stejně starými kamarády, pasáčky krav. Ani nechtěl jít domů na večeři. Matka Yaśodā pro Něho musela jít a přinutit Jej, aby šel domů. Pro děti je tedy přirozené si ve dne v noci hrát a nestarat se o zdraví a další důležité věci. To je příklad činností preyas, které jsou okamžitě prospěšné. Existují však také činnosti śreyas, a ty jsou prospěšné v konečném smyslu. Podle zásad védské civilizace si musí být lidská bytost vědoma Boha. Měla by chápat, kdo je Bůh, co je tento hmotný svět, kdo je ona a jaké jsou jejich vzájemné vztahy. Tomu se říká śreyas neboli činnosti příznivé v konečném smyslu.

V tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že bychom se měli zajímat o śreyas. Pro dosažení konečného štěstí, což je cíl činností śreyas, bychom měli využívat všeho, včetně našeho života, majetku a slov, nejen pro sebe, ale také pro druhé. Pokud se však člověk nezajímá o śreyas ve svém vlastním životě, nemůže o tom kázat druhým.

Tento verš citovaný Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se vztahuje na lidské bytosti, a ne na zvířata. Jak již bylo naznačeno v minulém verši slovy manuṣya-janma, tyto pokyny jsou určené lidem. Ti se naneštěstí stávají ve svém chování horšími než zvířata, i když mají lidská těla. To je chyba moderního vzdělávání. Dnešní pedagogové neznají cíl lidského života a zajímají se pouze o ekonomický rozvoj svých zemí či lidské společnosti. To je samozřejmě také nezbytné; védská civilizace bere v úvahu všechny aspekty lidského života, včetně dharmy (náboženství), arthy (ekonomického rozvoje), kāmy (uspokojování smyslů) a mokṣi (osvobození). Nejpřednějším zájmem lidstva však má být náboženství. Aby někdo byl zbožný, musí se řídit pokyny Boha. Lidé tohoto věku ale naneštěstí náboženství zavrhli a jsou zaneprázdněni rozvojem ekonomiky. Pro peníze tedy udělají cokoliv. Pro ekonomický rozvoj však není potřeba získávat peníze za každou cenu; stačí jen tolik peněz, abychom si zajistili základní životní nezbytnosti. Novodobý ekonomický rozvoj však postrádá duchovní základ, a proto jsou lidé posedlí chtíčem, chamtivostí a šílí po penězích. Rozvíjejí pouze rajas (kvalitu vášně) a tamas (kvalitu nevědomosti), aniž by se starali o třetí kvalitu přírody, sattvu neboli dobro, a brāhmaṇské kvalifikace. To je důvod, proč v dnešní společnosti vládne takový chaos.

Bhāgavatam říká, že povinností pokročilé lidské bytosti je jednat tak, aby lidské společnosti napomáhala k dosažení konečného cíle života. Jako další je zde v Śrī Caitanya-caritāmṛtě citován podobný verš – sloka 45 z dvanácté kapitoly třetí části Viṣṇu Purāṇy.

Lidé většinou naneštěstí nevědí, co se stane v příštím životě. Připravit se na další život je věc zdravého rozumu a je to zásada védské civilizace, ale dnes lidé všude na světě v příští život nevěří. Dokonce i vlivní profesoři a další pedagogové říkají, že jakmile tělo zemře, je se vším konec. Tato ateistická filosofie zabíjí lidskou civilizaci. Lidé nezodpovědně páchají hříšné činnosti všeho druhu, a tak je tato vzdělávací propaganda takzvaných vůdců připravuje o skutečné výhody lidského života. Pravdou však zůstává, že tento život je určen pro přípravu na další život, protože postupným vývojem jsme prošli mnoha životními druhy neboli podobami, a tato lidská podoba je příležitostí povznést se k životu lepšímu. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (9.25):

„Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy, ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům, ti, kdo uctívají duchy a přízraky, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mne, budou žít se Mnou.“ Člověk tedy může dospět na vyšší planetární soustavy, jež jsou sídly polobohů, může se dostat na Pitṛloku, může zůstat na Zemi, anebo také může jít zpátky domů, zpátky k Bohu. To je znovu potvrzeno jinde v Bhagavad-gītě (4.9): tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna. Ten, kdo Kṛṣṇu opravdu zná, se po opuštění svého těla již nevrátí do tohoto světa, aby musel přijmout hmotné tělo, ale jde zpátky domů, zpátky k Bohu. Toto poznání se nachází v śāstrách a lidé by měli dostávat možnost mu porozumět. I když někdo není schopen se vrátit zpátky k Bohu v jednom životě, védská civilizace mu alespoň dává možnost povznést se na vyšší planetární soustavy, kde žijí polobozi, a nepoklesnout znovu na úroveň zvířecího života. V současnosti lidé tomuto poznání nerozumí, i když je to velká věda, protože jsou nevzdělaní a vedení k tomu takové věci nepřijímat. Tak hrozný je stav moderní společnosti. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je proto jedinou šancí, jak upoutat pozornost inteligentních lidí na vyšší hodnoty života.

Při své službě lidské společnosti se Śrī Caitanya Mahāprabhu představuje jako nepříliš velký boháč, čímž naznačuje, že ten, kdo chce prospívat lidstvu, nemusí být bohatý. Zámožní lidé jsou někdy pyšní na to, že mohou pro lidstvo dělat něco prospěšného, což ostatní nemohou. Praktickým příkladem toho jsou období, kdy je v Indii kvůli suchu nedostatek potravin. Tehdy někteří členové bohatších vrstev s pomocí vlády velice okázalým způsobem pyšně rozdávají jídlo, jako kdyby pouze tyto činnosti měly lidem přinést prospěch. Dejme tomu, že by nebyly žádné obilniny. Jak by potom boháči rozdávali jídlo? Úroda obilí je zcela v Božích rukách. Kdyby nepršelo, nebylo by obilí, a tak by tito boháči nemohli lidem nic rozdávat.

Skutečným životním cílem tedy je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu píše, že oddaná služba je tak vznešená, že je příznivá a přínosná pro každého člověka. Śrī Caitanya Mahāprabhu také prohlásil, že k šíření bhakti, učení o oddané službě, není třeba být velkým boháčem. Každý, kdo toto umění ovládá, to může dělat, a tak lidstvu prokazovat tu nejlepší službu. Pán Caitanya Mahāprabhu přijímá roli zahradníka, protože zahradník obvykle není moc bohatý, ale má ovoce a květy. Každý může pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství oddanou službou získat nějaké ovoce a květy, jak Pán doporučuje v Bhagavad-gītě (9.26):

Bohatstvím, majetkem a vysokým postavením nikdo Nejvyššího Pána neuspokojí, ale každý si může obstarat kousek ovoce nebo květ a obětovat je Pánu. Pán říká, že pokud Mu tyto věci obětujeme s oddaností, přijme je a sní je. Když Kṛṣṇa jí, uspokojí to celý svět. V Mahābhāratě je popsán příběh, jak bylo tím, že se Kṛṣṇa najedl, uspokojeno šedesát tisíc žáků Durvāsy Muniho. Pokud se nám tedy podaří naším životem (prāṇaiḥ), majetkem (arthaiḥ), inteligencí (dhiyā) nebo slovy (vācā) uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, celý svět bude přirozeně šťastný. Naší hlavní povinností proto je svými činnostmi, penězi a slovy uspokojovat Nejvyššího Pána. To je velmi jednoduché. I když je člověk bez peněz, může každého učit o Hare Kṛṣṇa mantře. Může jít všude, do každého domu, a všechny žádat, aby zpívali Hare Kṛṣṇa mantru. Tak na celém světě zavládne štěstí a mír.

Śrī Caitanya Mahāprabhu je tou nejlaskavější osobností v lidské společnosti, protože Jeho jedinou touhou je učinit lidi šťastnými. Jeho saṅkīrtanové hnutí je určeno zvláště k tomuto účelu. Sám se chce stát stromem, protože se říká, že strom je tou nejlaskavější živou bytostí. V následující sloce, která je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.22.33), vychvaluje existenci stromu samotný Kṛṣṇa.

Ve védské civilizaci se kṣatriyové považují za vznešené osobnosti, protože když přijde kṣatriyského krále kdokoliv požádat o milodar, král nikdy neodmítne. Stromy jsou tedy přirovnány k těmto ušlechtilým kṣatriyům proto, že každý z nich má nejrůznější užitek – někteří si vezmou ovoce, někteří květy, někteří listy a někteří větvičky, zatímco jiní skácejí celý strom. Strom však přesto bez okolků dává všem.

Zbytečné a nerozvážné kácení stromů je dalším příkladem lidské zhýralosti. Papírenský průmysl kácí stovky a tisíce stromů a na papír se pak vytiskne množství odpadní literatury pro uspokojení vrtochů společnosti. Přestože jsou však tito průmyslníci v současném životě díky rozvoji svého průmyslu šťastní, nevědí, že budou muset nést zodpovědnost za zabití živých bytostí v tělech oněch stromů.

Tuto sloku citovanou ze Śrīmad-Bhāgavatamu řekl Pán Śrī Kṛṣṇa svým přátelům, když odpočíval pod stromem po jedné ze svých zábav, kdy ukradl šaty gopīm (vastra-haraṇa-līlā). Citováním této sloky nás Caitanya Mahāprabhu učí, abychom byli tolerantní a prospěšní jako stromy, které dávají vše těm potřebným, kteří se pod ně uchýlí. Strádajícímu člověku mohou stromy a také mnohá zvířata poskytnout prospěch, ale v moderní civilizaci se lidé stali takovými nevděčníky, že zvířata i stromy vykořisťují a zabíjejí. To jsou některé z hříšných činností moderní civilizace.

Touhou Pána Caitanyi Mahāprabhua je, aby se prospěšné činnosti saṅkīrtanového hnutí, které bylo před pěti sty lety započato v Navadvípu, šířily po celém světě pro dobro všech lidských bytostí. Naneštěstí existuje mnoho takzvaných následovníků Caitanyi Mahāprabhua, kteří se spokojí pouze s tím, že postaví chrám, vystaví v něm Božstvo, vyberou nějaké peníze, a ty použijí na jedení a spaní. To, že by měli šířit učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua po celém světě, nepřichází v úvahu, toho nejsou schopni. Když to však dělá někdo jiný, začnou mu závidět. V takovém stavu jsou moderní následovníci Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Věk Kali je tak silný, že ovlivňuje i takzvané následovníky Pána Caitanyi. Alespoň opravdoví následovníci Caitanyi Mahāprabhua musí vycestovat z Indie a kázat Jeho učení po celém světě, protože to je Jeho poslání. Následovníci Pána Caitanyi musí Jeho vůli vykonávat srdcem i duší, být snášenlivější než strom a pokornější než tráva na ulici.

Zde je popsáno úžasné ovoce lásky k Bohu, které rozdává Pán Caitanya Mahāprabhu. Máme praktickou zkušenost s tím, že každý, kdo toto ovoce přijme a upřímně ho ochutná, se do něho okamžitě zblázní. Omámen darem Caitanyi Mahāprabhua v podobě Hare Kṛṣṇa mahā-mantry pak zanechá všech zlozvyků. Výroky Śrī Caitanya-caritāmṛty jsou tak praktické, že je každý může vyzkoušet. Co se nás týče, jsme si při rozdávání tohoto velkolepého ovoce lásky k Bohu zpíváním mahā-mantry – Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – naprosto jisti úspěchem.

Tento postoj Śrī Caitanyi Mahāprabhua je velice důležitý pro členy hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. V každém středisku naší instituce ISKCONu jsme zavedli pravidelné nedělní hostiny lásky, a když vidíme, jak lidé přicházejí do našich středisek, zpívají, tančí, přijímají prasādam, radují se a kupují si knihy, víme, že v těchto transcendentálních činnostech je zcela jistě vždy přítomný Śrī Caitanya Mahāprabhu a že je velmi spokojený a šťastný. Členové ISKCONu se proto musí snažit toto hnutí více a více rozšiřovat, a to podle zásad, které se nyní snažíme následovat. Śrī Caitanya Mahāprabhu s nimi bude spokojený a s úsměvem na ně pohlédne, čímž udělí svoji přízeň, a toto hnutí bude úspěšné.

Toto je mise Śrī Caitanyi Mahāprabhua: sám být činný a učit ostatní. Říká: āpani ācari' bhakti karila pracāra (Cc. Ādi 4.41). Pokud chce někdo něco učit, musí to nejprve sám dělat. To je úloha opravdového učitele. Pokud filosofii, kterou přednáší, nechápe, nebude to mít účinek. Proto je třeba filosofii hnutí Pána Caitanyi nejen pochopit, ale také ji prakticky uplatňovat ve svém životě.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu zpíval Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, někdy se stalo, že omdlel a celé hodiny zůstával v bezvědomí. Ve své Śikṣāṣṭace (7) se modlí:

„Ó Govindo! V odloučení od Tebe Mi okamžik připadá jako dvanáct let a více. Slzy tečou z Mých očí jako přívaly deště a ve Tvé nepřítomnosti Mi celý svět připadá prázdný.“ Toto je dokonalá úroveň zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry a jedení ovoce lásky k Bohu, kterou předvedl Śrī Caitanya Mahāprabhu. Tuto úroveň by nikdo neměl uměle napodobovat, ale pokud bude vážně a upřímně dodržovat usměrňující zásady a zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, přijde čas, kdy se u něho tyto příznaky projeví. Oči se mu zalijí slzami, srdce se rozbuší v extázi a oddaný nebude schopen vyslovovat mahā-mantru zřetelně. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká, že oddaný by neměl tyto příznaky napodobovat, ale toužebně očekávat den, kdy se tyto příznaky transu v jeho těle samy objeví.

Když Pán Caitanya Mahāprabhu započal saṅkīrtanové hnutí, māyāvādī, ateisté a hlupáci zbytečně pomlouvali dokonce i Jeho. My jsme přirozeně těmito lidmi také kritizováni. Takoví tu budou vždycky a budou pomlouvat všechno, co je pro společnost opravdu dobré. Kazatelé saṅkīrtanového hnutí by se však takovou kritikou neměli nechat zastrašit. Měli bychom se tyto hlupáky snažit postupně napravit a to tak, že je pozveme, aby přišli, přijali prasādam a zpívali a tančili s námi. To by měla být naše taktika. Každý člověk, který se k nám chce připojit, samozřejmě musí mít vážný a upřímný zájem o duchovní pokrok v životě. Když se k nám potom připojí a bude s námi zpívat, tančit a přijímat prasādam, začne postupně také říkat, že toto hnutí je velice dobré. Pokud ale někdo přijde s postranními úmysly, kvůli hmotnému zisku nebo osobnímu požitku, nebude nikdy schopen filosofii tohoto hnutí pochopit.