Bg. 2.18

Každé hmotné tělo musí zaniknout. Může se to stát okamžitě, nebo za sto let – je to jen otázka času. Tělo se nedá udržovat při životě donekonečna. Duše je zato tak nepatrná, že ji nepřítel nemůže ani spatřit, natož pak zabít. Jak jsme již zmínili v předchozím verši, je tak malá, že ji nikdo nedokáže změřit. Ani z jednoho, ani z druhého hlediska tedy není proč naříkat, neboť živou bytost v její skutečné podobě nelze zabít a hmotné tělo nelze trvale zachovat. Nepatrná částečka duchovního celku získává toto hmotné tělo podle toho, co dělá; proto má člověk dodržovat náboženské zásady. Vedānta-sūtry popisují živou bytost jako světlo, jelikož je nedílnou částí absolutního světla. Tak jako sluneční světlo udržuje v chodu celý vesmír, světlo duše udržuje při životě hmotné tělo. Jakmile ho duše opustí, tělo se začne rozkládat – je to tedy duše, která ho udržuje naživu. Tělo samo o sobě nemá žádný význam. Kṛṣṇa radil Arjunovi, aby bojoval a neobětoval náboženství hmotným ohledům, týkajícím se těla.