Činnosti Mahārāje Priyavraty

Ve čtvrtém zpěvu Śrīla Śukadeva Gosvāmī vysvětlil, že Nārada Muni krále Priyavratu dokonale poučil o poslání lidského života. Tímto posláním je realizovat své vlastní já a potom jít postupně zpátky domů, zpátky k Bohu. Král dostal na toto téma od Nārady dostatečné pokyny — proč tedy znovu začal žít životem hospodáře, který je hlavní příčinou hmotného otroctví? Mahārāja Parīkṣit velice žasl nad tím, že král Priyavrata zůstal v postavení hospodáře; divil se zvláště proto, že král Priyavrata byl nejen seberealizovanou duší, ale také prvotřídním oddaným Pána. Oddaného rodinný život nijak nepřitahuje, ale král Priyavrata se v něm kupodivu velice vyžíval. Někdo může namítat: “Co je na tom špatného, užívat si rodinného života?” Odpovědí je, že rodinný život člověka poutá výsledky plodonosných činností. Život hospodáře se zakládá na uspokojování smyslů, a dokud je jeho mysl upřena na těžkou práci pro smyslový požitek, poutají ho reakce za plodonosné činnosti. Taková nevědomost co se týče seberealizace je největší porážkou v lidském životě. Osvobodit se z pout plodonosných činností je zvláštním posláním lidské životní podoby, ale dokud člověk na toto poslání zapomíná a jedná jako obyčejné zvíře — jí, spí, páří se a brání se — musí pokračovat v podmíněném životě hmotné existence. To se nazývá svarūpa-vismṛti, zapomnění na své skutečné, přirozené postavení. Ve védské civilizaci proto chlapec na začátku života prochází přípravou brahmacārīna. Brahmacārī se musí podrobovat askezi a zdržet se sexu. Je-li tedy někdo dokonale vytrénovaný v zásadách brahmacaryi, obvykle se nestává hospodářem. Nazývá se potom naiṣṭhika-brahmacārī, což znamená naprostý celibát. Krále Parīkṣita proto udivilo, že i když velký král Priyavrata ovládal zásady naiṣṭhika-brahmacaryi, přesto začal žít jako hospodář.

Slova bhāgavata ātmārāmaḥ jsou zde velice významná. Nazývá se tak ten, kdo je sám v sobě spokojený stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství. Existují různé druhy spokojenosti. Karmī jsou spokojeni se svými plodonosnými činnostmi, jñānī se spokojí se splynutím se září Brahmanu a oddané uspokojuje služba Pánu. Pán je spokojený Sám v Sobě, protože vlastní veškeré bohatství, a ten, koho uspokojuje služba Jemu, se nazývá bhāgavata ātmārāmaḥ. Manuṣyāṇāṁ sahasreṣu — z mnoha tisíců lidí se možná jeden uchází o osvobození a z mnoha tisíců těch, kteří o to usilují, se možná jeden osvobodí od úzkostí hmotné existence a dosáhne vnitřní spokojenosti. Ani toto uspokojení však není konečné. Jñānī, karmī i yogīni mají různé touhy, ale oddaní žádné touhy nemají. Spokojenost ve službě Pánu se nazývá akāma, osvobození od tužeb, a to je tím nejvyšším uspokojením. Mahārāja Parīkṣit se proto ptal: “Jak mohl být ten, kdo dosáhl plného uspokojení na nejvyšší úrovni, spokojený s rodinným životem?”

Rovněž významné je slovo parābhavaḥ. Když je někdo spokojený v rodinném životě, je odsouzený ke zkáze, neboť nepochybně zapomněl na svůj vztah s Pánem. Prahlāda Mahārāja popisuje, jak se činnostmi v rodinném životě člověk více a více zaplétá. Ātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam—život hospodáře je jako temná studna, a pokud do ní někdo spadne, má zaručenu duchovní smrt. Jak Mahārāja Priyavrata zůstával osvobozeným paramahaṁsou i během rodinného života, popisuje následující verš.

Bhakti-rasāmṛta-sindhu uvádí, že vykonáváním oddané služby Pánu může člověk pochopit transcendentální postavení živé bytosti a Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Osobnosti Božství nelze porozumět jinými prostředky, než je bhakti. Pán to potvrzuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.21): bhaktyāham ekayā grāhyaḥ — “Ocenit Mě je možné jedině vykonáváním oddané služby.” Také v Bhagavad-gītě (18.55) Pán Kṛṣṇa říká: bhaktyā mām abhijānāti — “Pouze oddanou službou Mě lze pochopit.” Bhaktu tedy nemohou přitahovat rodinné záležitosti, protože on i jeho společníci jsou osvobození. Každý hledá ānandu, blaženost, ale v hmotném světě nikdy žádná nemůže být. Blaženost je možné prožívat jedině v oddané službě. Připoutanost k rodinnému životu a k oddané službě jsou dvě navzájem neslučitelné věci. Mahārāje Parīkṣita proto poněkud překvapilo, když slyšel, že Mahārāja Priyavrata lpěl na oddané službě i rodinném životě zároveň.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpíval: nitāi pada-kamala, koṭī-candra suśītala, ye chāyāya jagad juḍāya. Říká, že stín lotosových nohou Pána Nityānandy je tak příjemný a chladivý, že všichni materialisté, kteří neustále planou v ohni hmotných činností, se do něho mohou uchýlit a pocítit naprostou úlevu a nasycení. Rozdíl mezi rodinným a duchovním životem zná každý, kdo podstoupil utrpení života s rodinou. Toho, kdo přijme útočiště u lotosových nohou Pána, činnosti rodinného života nikdy nepřitahují. Jak uvádí Bhagavad-gītā (2.59): paraṁ dṛṣṭvā nivartate — ten, kdo zakusí vyšší chuť, se vzdá nižších činností. Jakmile tedy člověk přijme útočiště u lotosových nohou Pána, odpoutá se od rodinného života.

Král Parīkṣit se divil, jak by člověk, který je tolik připoutaný k manželce, dětem a domovu, mohl získat takové dokonalé vědomí Kṛṣṇy. Prahlāda Mahārāja řekl:

Gṛhavrata — ten, kdo složil slib plnění rodinných povinností — nemá žádnou naději, že vyvine vědomí Kṛṣṇy. Je tomu tak z toho důvodu, že většina gṛhavratů je ovládána smyslovým požitkem, a proto postupně klesají do nejtemnějších oblastí hmotné existence (adānta-gobhir viśatāṁ tamisram). Jak by mohli dosáhnout dokonalosti ve vědomí Kṛṣṇy? Mahārāja Parīkṣit požádal Śukadeva Gosvāmīho, aby jeho velkou pochybnost odstranil.

Śrī Śukadeva Gosvāmī schválil obě králova tvrzení — že ten, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, nemůže znovu propadnout materialistickému životu, a ten, kdo materialistickému životu propadl, nemůže v žádném stádiu svého života začít praktikovat vědomí Kṛṣṇy. I když Śukadeva Gosvāmī obě tvrzení přijal, upřesnil je prohlášením, že jakmile někdo jednou pohroužil mysl do slávy Nejvyšší Osobnosti Božství, nikdy se svého vznešeného postavení nevzdá, i když se může setkat s překážkami.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura existují v oddané službě dva druhy překážek. První z nich je přestupek u lotosových nohou vaiṣṇavy. To se nazývá vaiṣṇava-aparādha. Śrī Caitanya Mahāprabhu varoval Své oddané, aby se nedopouštěli vaiṣṇava-aparādhy, kterou označil jako přestupek šíleného slona. Když se šílený slon dostane do krásné zahrady, vše zničí a zanechá za sebou zpustošenou zem. Také síla vaiṣṇava-aparādhy je tak velká, že i pokročilý oddaný, který se jí dopustí, pozbyde téměř všech svých duchovních výsledků. Vědomí Kṛṣṇy je věčné, a nic ho proto nemůže zcela zničit, ale na čas může dojít k pozastavení duchovního pokroku. Vaiṣṇava-aparādha je tedy jedním druhem překážek v oddané službě. Někdy si ovšem Sám Pán nebo Jeho oddaný přeje něčí oddanou službu pozastavit. Například Hiraṇyakaśipu a Hiraṇyākṣa byli dříve Jaya a Vijaya, vrátní na Vaikuṇṭě, ale na základě Pánovy touhy se na tři životy stali Jeho nepřáteli. Dalším druhem překážky je tedy Pánova touha. V obou případech však platí, že čistému oddanému, pokročilému ve vědomí Kṛṣṇy, nikdy nehrozí zkáza. Mahārāja Priyavrata přijal na pokyn nadřízených osobností (Svāyambhuvy a Pána Brahmy) rodinný život, ale to neznamenalo, že přišel o své postavení v oddané službě. Vědomí Kṛṣṇy je dokonalé a věčné, a nemůže být tedy za žádných okolností ztraceno. V hmotném světě neustále něco brání rozvoji vědomí Kṛṣṇy, a proto se zdá, že je zde mnoho překážek, ale Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, přesto v Bhagavad-gītě (9.31) prohlašuje: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati — ten, kdo jednou přijal útočiště u lotosových nohou Pána, nemůže být nikdy ztracen.

V tomto verši je velice významné slovo śivatamām, které znamená “nejpříznivější”. Cesta oddanosti je tak příznivá, že oddaný nemůže být za žádných okolností zničen. To uvádí Samotný Pán ve Śrīmad Bhagavad-gītě (6.40): pārtha naiveha nāmutra vināśas tasya vidyate — “Můj milý Arjuno, oddanému nehrozí zkáza ani v tomto, ani v příštím životě.” V Bhagavad-gītě (6.43) Pán dále vysvětluje, jak je to možné:

Na Pánovo nařízení někdy dokonalý oddaný přichází do tohoto hmotného světa jako obyčejná lidská bytost. Díky jeho předchozím činnostem ho začne přirozeně, bez jakéhokoliv viditelného důvodu, přitahovat oddaná služba. Bez ohledu na všechny druhy překážek, plynoucích z daných okolností, tento oddaný automaticky vytrvá v oddané službě a bude dělat postupné pokroky až k opětovnému dosažení dokonalosti. Bilvamaṅgala Ṭhākura byl ve svém dřívějším životě pokročilým oddaným, ale v dalším životě velice poklesl a přilnul k prostitutce. Slova téže prostitutky, která ho tolik přitahovala, však znenadání naprosto změnila jeho chování a stal se díky nim velkým oddaným. Životy vznešených oddaných poskytují mnoho takových příkladů, které dokazují, že jakmile někdo přijal útočiště u lotosových nohou Pána, nehrozí mu zkáza (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati).

Je však pravda, že oddaným se stane jedině ten, kdo je zbavený všech reakcí za hříšný život. Kṛṣṇa uvádí v Bhagavad-gītě (7.28):

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech, jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány a kdo jsou osvobozeni od iluzorní duality, Mi s odhodláním slouží.” Na druhou stranu Prahlāda Mahārāja řekl:

Ten, kdo je příliš připoutaný k materialistickému rodinnému životu—domovu, rodině, manželce, dětem a tak dále — nemůže vyvinout vědomí Kṛṣṇy.

Milostí Nejvyššího Pána jsou tyto zdánlivé rozpory v životě oddaného vyřešeny, a oddaný proto nikdy nepřijde o své postavení na cestě osvobození, které v tomto verši popisují slova śivatamāṁ padavīm.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — “Ještě nikdo nikdy nedosáhl dokonalého osvobození z hmotného otroctví, aniž by sloužil lotosovým nohám čistého vaiṣṇavy, duchovního mistra.” Princ Priyavrata soustavně sloužil lotosovým nohám Nārady, a díky tomu v pravdě pochopil transcendentální náměty (sa-tattvaḥ). Slovo sa-tattvaḥ znamená, že Priyavrata znal všechny skutečnosti o duši, Nejvyšší Osobnosti Božství a jejich vzájemném vztahu a věděl také vše o hmotném světě a vztahu duše a Nejvyššího Pána v hmotném světě. Proto chtěl jedině sloužit Pánu.

Když ho jeho otec, Svāyambhuva Manu, požádal, aby přijal zodpovědnost za vládu nad světem, nebyl to pro něho vítaný návrh. To je známka velkého, osvobozeného oddaného. I když se zabývá světskými záležitostmi, nenachází v nich potěšení, ale zůstává neustále pohroužený ve službě Pánu. Zatímco slouží Pánovi, zabývá se navenek světskými záležitostmi, ale to ho nijak neovlivňuje. Nijak ho například nepřitahují jeho děti, ale přesto se o ně stará a vychovává z nich oddané. Také své manželce říká láskyplná slova, ale není k ní připoutaný. Vykonáváním oddané služby získává oddaný veškeré dobré vlastnosti Nejvyššího Pána. Pán Kṛṣṇa měl šestnáct tisíc manželek, které byly všechny velice krásné, a i když se ke každé choval jako milující manžel, nebyl přitahován ani poután k žádné z nich. Stejně tak i oddaný může žít rodinným životem a chovat se láskyplně ke své manželce a dětem, ale nikdy není k těmto činnostem připoutaný.

Tento verš uvádí, že službou lotosovým nohám svého duchovního mistra dospěl princ Priyavrata velice brzy do dokonalého stádia vědomí Kṛṣṇy. To je jediný způsob, jak pokročit v duchovním životě. Ve Vedách je řečeno:

“Tomu, kdo má neochvějnou víru v Nejvyššího Pána a duchovního mistra, je vyjevena podstata všeho védského poznání.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23). Oddaný myslí na Pána bez ustání. Když zpívá Hare Kṛṣṇa mantru, slova Kṛṣṇa a Hare mu okamžitě připomenou všechny Pánovy činnosti. Jelikož celým svým životem slouží Pánu, nemůže na Něho nikdy zapomenout. Stejně jako obyčejný člověk neustále upíná svou mysl na hmotné činnosti, oddaný ji vždy soustřeďuje na duchovní činnosti. To se nazývá brahma-satra, neustálá meditace o Nejvyšším Pánu. Prince Priyavratu do této činnosti dokonale zasvětil Śrī Nārada Muni.

Pán Viṣṇu, Nejvyšší Já (ātmā), je zdrojem všeho, jak vysvětluje Vedānta-sūtra: janmādy asya yataḥ. Jelikož se Brahmā narodil přímo z Pána Viṣṇua, nazývá se ātma-yoni. Je nazýván také bhagavān, i když toto oslovení se obvykle vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství (Viṣṇua či Pána Kṛṣṇu). Velké osobnosti — například polobozi, jako je Pán Brahmā, Nārada či Pán Śiva — jsou někdy také oslovovány titulem bhagavān, protože uskutečňují záměry Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Brahmā se nazývá bhagavān, protože je druhotným stvořitelem tohoto vesmíru. Neustále myslí na to, jak zlepšit situaci podmíněných duší, které si do hmotného světa přicházejí užívat hmotných činností. Z toho důvodu šíří po celém vesmíru védské poznání, které poskytuje vedení každému.

Védské poznání se dělí na dvě části: pravṛtti-mārga a nivṛtti-mārga. Nivṛtti-mārga je cestou odmítání smyslového požitku a pravṛtti-mārga je cestou, která dává živým bytostem příležitost si užívat a zároveň je usměrňuje takovým způsobem, aby se mohly vrátit domů, zpátky k Bohu. Jelikož vládnout tomuto vesmíru je velká zodpovědnost, Brahmā musí v různých věcích přimět mnoho Manuů k tomu, aby se ujali péče o vesmírné dění. Pod každým Manuem vládnou různí králové, kteří také plní záměry Pána Brahmy. Z dřívějších popisů je zřejmé, že vesmíru vládl král Uttānapāda, otec Dhruvy Mahārāje, protože jeho starší bratr Priyavrata se hned od počátku života podroboval askezi. Všichni králové vesmíru až po Pracety byli tedy potomky Uttānapādy Mahārāje. Jelikož po Pracetech nebylo nikoho, kdo by se mohl ujmout vlády, Svāyambhuva Manu se odebral na horu Gandhamādana přivést zpět svého nejstaršího syna Priyavratu, který tam meditoval. Poprosil ho, aby vládl vesmíru, a když Priyavrata odmítl, sestoupil z nejvyšší planetární soustavy zvané Satyaloka Pán Brahmā, který ho požádal, aby toto nařízení přijal. Pán Brahmā nepřišel sám—doprovázeli ho další velcí mudrci, jako je Marīci, Ātreya a Vasiṣṭha. Aby přesvědčil Priyavratu, že musí následovat védské pokyny a přijmout zodpovědnost za vládu nad světem, přivedl s sebou také zosobněné Vedy, které ho neustále doprovázejí.

Významné slovo v tomto verši je sva-bhavanāt, které vyjadřuje, že Pán Brahmā sestoupil ze svého sídla. Každý polobůh má své vlastní sídlo. Má ho Indra, který je králem všech polobohů, Candra, jenž vládne Měsíci, i Sūrya, vládnoucí božstvo planety Slunce. Existuje mnoho miliónů polobohů a jejich domovy jsou hvězdy a planety. To potvrzuje Bhagavad-gītā: yānti deva-vratā devān — “Ti, kdo uctívají polobohy, dospějí na jejich rozličné planetární soustavy.” Sídlo Pána Brahmy, nejvyšší planetární systém, se nazývá Satyaloka nebo někdy také Brahmaloka. Název Brahmaloka se obvykle vztahuje na duchovní svět; sídlem Pána Brahmy je Satyaloka, ale jelikož tam žije Pán Brahmā, nazývá se někdy také Brahmaloka.

Z tohoto popisu je zřejmé, že mezi planetami polobohů je běžný cestovní styk. Dalším významným bodem je, že existuje planeta, kterou z převážné části pokrývají velké hory, z nichž jedna má jméno Gandhamādana. Na této hoře seděly tři velké osobnosti — Priyavrata, Nārada a Svāyambhuva Manu. Podle Brahma-saṁhity je každý vesmír plný různých planetárních soustav a každá z nich oplývá jedinečným bohatstvím. Na Siddhaloce jsou například všichni obyvatelé velice pokročilí co se týče mystických jógových sil — mohou létat z jedné planety na druhou bez použití letadel či jiných létajících strojů. Obyvatelé Gandharvaloky jsou zase odborníky v hudební vědě a na Sādhyaloce jsou všichni velkými světci. Meziplanetární komunikace nepochybně existuje a obyvatelé různých planet mohou cestovat z jedné na druhou. Na této Zemi jsme ovšem ještě nevynalezli žádný stroj, který by mohl létat z jedné planety na druhou, i když byl učiněn neúspěšný pokus doletět přímo na Měsíc.

Jak uvádí předchozí verš, Pána Brahmu doprovázeli i další polobozi, ale jeho zvláštním dopravním prostředkem byla velká labuť. Jakmile tedy Nārada Muni spatřil labuť, pochopil, že přilétá jeho otec, Pán Brahmā, který je také známý jako Hiraṇyagarbha. Okamžitě proto společně se Svāyambhuvou Manuem a jeho synem Priyavratou povstali, aby ho přivítali a vzdali mu úctu.

To, že Pán Brahmā sestoupil ze Satyaloky, aby se setkal s Priyavratou, svědčí o tom, že se jednalo o velice vážnou záležitost. Nārada Muni předtím přišel za Priyavratou, aby ho poučil o hodnotě duchovního života, poznání, odříkání a bhakti, a Pán Brahmā věděl, že Nāradovy pokyny byly velice působivé. Bylo mu proto jasné, že nepřijde-li na horu Gandhamādana prince osobně požádat, aby přijal nařízení svého otce, Priyavrata je jistě nepřijme. Záměrem Brahmy bylo zlomit Priyavratovo odhodlání, a proto na něho nejprve soucitně pohlédl. Jeho úsměv a soucitná gesta také naznačily, že i když prince požádá, aby přijal život hospodáře, Priyavratu to neodloučí od oddané služby. S požehnáním vaiṣṇavy je možné cokoliv. To popisuje Bhakti-rasāmṛta-sindhu jako kṛpā-siddhi, dokonalost dosaženou pouhým požehnáním výše postaveného. Obvykle se živá bytost osvobodí a stane se dokonalou dodržováním usměrňujících zásad, které jsou dány v śāstrách. Mnoho osob však dosáhlo dokonalosti jednoduše požehnáním duchovního mistra či jiné autority.

Priyavrata byl vnukem Pána Brahmy, a tak jako mezi každým vnukem a dědem někdy dochází k žertovnému soutěžení, byl v tomto případě Priyavrata odhodlán setrvat v meditaci, zatímco Brahmā byl odhodlán ho přesvědčit, že se musí ujmout vesmírné vlády. Brahmův láskyplný úsměv a pohled tedy znamenaly: “Můj milý Priyavrato, rozhodl ses nepřijmout život hospodáře, ale já jsem se rozhodl tě přesvědčit, že ho musíš přijmout.” Brahmā ve skutečnosti přišel pochválit Priyavratu za jeho vysoký standard odříkání, askeze a oddanosti, tak aby se ani po přijetí života hospodáře neodchýlil od oddané služby.

V tomto verši je důležitý výraz sūkta-vākena (“védskými hymny”). Ve Vedách se nachází tato modlitba k Pánu Brahmovi: hiraṇya-garbhaḥ samavartatāgre bhūtasya jātaḥ patir eka āsīt. Brahmā byl přivítán recitací náležitých védských hymnů, a jelikož uvítání odpovídalo védské etiketě, byl velice spokojen.

Před Priyavratou stály čtyři z dvanácti velkých autorit na oddanou službu — samotný Pán Brahmā, jeho syn Nārada, Svāyambhuva Manu a Pán Śiva. Navíc je doprovázelo mnoho dalších uznávaných mudrců. Brahmā chtěl nejprve Priyavratu přesvědčit, že i když jsou všechny tyto velké osobnosti autoritami, nemohou neuposlechnout nařízení Nejvyššího Pána, Jehož tento verš označuje slovem deva, “vždy slavný”. Nic nemůže zmenšit moc, slávu a sílu Nejvyšší Osobnosti Božství. Īśopaniṣad Pána popisuje výrazem apāpa-viddha, což znamená, že Ho nikdy neovlivňuje nic, co je z hmotného hlediska hříšné. Podobně Śrīmad-Bhāgavatam označuje Nejvyššího Pána za tak mocného, že na Něho nepůsobí nic, co se nám zdá být odporné. Jeho postavení je někdy vysvětlováno na příkladu slunce, které ze země vysouší moč, ale nikdy se neznečistí. Nejvyšší Osobnost Božství nelze nikdy obvinit ze špatného jednání.

Když se Pán Brahmā vypravil přimět Priyavratu, aby přijal zodpovědnost za vládu nad vesmírem, neučinil tak z vlastního rozmaru — řídil se pokyny Nejvyššího Pána. Brahmā a další pravé autority rozhodně nikdy nedělají nic bez Jeho svolení. Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye—Pán diktoval Brahmovi védské poznání do srdce. Čím více je živá bytost očištěná oddanou službou, tím více přichází do přímého styku s Nejvyšší Osobností Božství, jak potvrzuje Śrīmad Bhagavad-gītā:

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám pochopení, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” (Bg. 10.10) Pán Brahmā tedy nepřišel za Priyavratou z vlastního rozmaru; úkol přesvědčit Priyavratu dostal od Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, Jehož činnosti nelze pochopit pomocí hmotných smyslů, a Jenž je zde proto označen jako aprameya. Pán Brahmā tedy nejprve Priyavratovi doporučil, aby naslouchal jeho slovům pozorně a bez závisti.

Zde je naznačeno, proč je živá bytost nucena jednat určitým způsobem, přestože si přeje dělat něco jiného. Nikdo nemůže neuposlechnout nařízení Nejvyššího Pána; ani když se jedná o tak mocnou osobnost, jako je Pán Śiva, Pán Brahmā, Manu nebo velký mudrc Nārada. Všechny tyto autority jsou nepochybně velice mocné, ale přesto není v jejich moci neuposlechnout příkazů Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Brahmā za Priyavratou přišel na pokyn Nejvyššího Pána, a proto chtěl nejprve rozptýlit jakékoliv podezření, že by mohl jednat jako Priyavratův nepřítel. Brahmā se řídil příkazy Nejvyšší Osobnosti Božství, a pro Priyavratu tedy bylo prospěšné přijmout jeho pokyny, jak si Pán přál.

V Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣadě říká Gargamuni své manželce: etasya vā akṣarasya praśāsane gargi sūryā-candramasau vidhṛtau tiṣṭhataḥ — “Má drahá Gargī, vše je pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství, dokonce i Slunce, Měsíc a všichni ostatní vládci a polobozi, jako je Pán Brahmā a král Indra.” Žádná obyčejná lidská bytost či zvíře s hmotným tělem nemůže uniknout z dosahu vlády Nejvyšší Osobnosti Božství. Každé hmotné tělo má smysly. Smyslové činnosti takzvaných vědců, kteří se snaží zbavit zákona daného Bohem či zákonů přírody, jsou však zbytečné. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (7.14): mama māyā duratyayā — vládu hmotné přírody není možné překonat, neboť za ní stojí Nejvyšší Osobnost Božství. Někdy jsme pyšní na svou askezi a mystické jógové síly, ale zde je jasně řečeno, že zákony a nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství nelze překonat ani pomocí mystické síly, ani vědeckým vzděláním či askezí. Není to možné.

Zvláštní význam má slovo manīṣayā (“pomocí inteligence”). Priyavrata mohl namítat, že Pán Brahmā ho žádá, aby přijal rodinný život a zodpovědnost za vládu nad královstvím, ale že Nārada Muni mu naopak radil, aby nepřijímal život hospodáře a nezaplétal se do hmotných záležitostí. Čí pokyn má přijmout, bylo pro Priyavratu hádankou, neboť jak Pán Brahmā, tak Nārada Muni jsou autority. Za těchto okolností je slovo manīṣayā skutečně příhodné, neboť vyjadřuje, že jelikož jsou Nārada Muni i Pán Brahmā autorizovaní udílet pokyny, Priyavrata neměl zavrhnout ani jednoho z nich, ale měl použít svou inteligenci a řídit se radami obou. Pro vyřešení takovýchto dilemat podává Śrīla Rūpa Gosvāmī velice jasné pojetí inteligence. Říká:

Viṣayān, hmotné záležitosti, je třeba přijímat bez ulpívání, a vše je třeba zapojit do služby Pánu. To je skutečná inteligence (manīṣā). Žít s rodinou nebo být králem v hmotném světě není na závadu, přijímá-li člověk vše pro službu Kṛṣṇovi. To vyžaduje nezastřenou inteligenci. Māyāvādští filozofové říkají: brahma satyaṁ jagan mithyā — tento hmotný svět je falešný a jedině Absolutní Pravda je skutečná. Inteligentní oddaný v posloupnosti Pána Brahmy a velkého mudrce Nārady — jinými slovy člen Brahma-sampradāyi — však tento svět za falešný nepokládá. Výtvor Nejvyšší Osobnosti Božství nemůže být falešný; falešné je používat ho pro vlastní požitek. Vše je určeno pro požitek Nejvyšší Osobnosti Božství, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (5.29): bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram—Nejvyšší Pán je svrchovaným vlastníkem a poživatelem, a vše má být proto použito k Jeho požitku a službě Jemu. Každý má používat vše pro službu Nejvyššímu Pánu, ať už jsou podmínky, ve kterých se nachází, příznivé či nepříznivé. To je dokonalé využití inteligence.

Každá živá bytost, která je v tomto hmotném světě, sem přišla za hmotným požitkem, ale podle svých činností (karmy) musí od hmotné přírody přijmout určitý druh těla dle nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā (3.27) uvádí: prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ — vše vykonává prakṛti, hmotná příroda, pod vedením Nejvyššího Pána. Moderní vědci nevědí, proč existuje 8 400 000 různých tělesných podob. Skutečnost je taková, že všechna tato těla přiděluje živým bytostem Nejvyšší Osobnost Božství podle jejich tužeb. Pán jim dává svobodu jednat, jak si přejí, ale na druhou stranu jsou nuceny přijmout tělo, které odpovídá reakcím za jejich činnosti. Proto existují různé druhy těl. Některé živé bytosti mají život krátký a jiné fantasticky dlouhý. Každá z nich—od Brahmy až po mravence — však jedná v souladu s pokyny Nejvyššího Pána, Jenž sídlí v srdci každého. To potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mě pocházejí vzpomínky, poznání a zapomnění.” Není ovšem pravda, že některým živým bytostem Pán udílí pokyny jedním způsobem a dalším nějak jinak. Skutečnost je taková, že každá živá bytost má určitou touhu a Pán jí dává příležitost, aby ji mohla naplnit. Nejlépe je tedy se odevzdat Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a jednat v souladu s Jeho touhou. Ten, kdo tak činí, je osvobozený.

Velice důležitá jsou zde slova tantyāṁ guṇa-karma-dāmabhiḥ. Každý dostáváme tělo podle našeho styku s guṇami, kvalitami hmotné přírody, a jednáme tomu odpovídajícím způsobem. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, čtyři řády společenského systému — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — jsou uspořádány podle guṇy a karmy, vlastností a činností. Ohledně toho ovšem probíhají spory, neboť někteří lidé říkají, že člověk dostává tělo podle guṇy a karmy svého minulého života, a proto o jeho společenském postavení rozhoduje původ. Jiní však říkají, že původ podle guṇy a karmy z minulého života není rozhodující, neboť člověk může svou guṇu a karmu změnit i během současného života, a proto mají být čtyři společenské třídy — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra — uspořádány podle guṇy a karmy tohoto života. Tuto verzi potvrzuje Nārada Muni ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Když poučoval Mahārāje Yudhiṣṭhira o charakteristikách guṇy a karmy, prohlásil, že ty musí určovat rozdělení společnosti. Jinými slovy, projevuje-li člověk narozený v rodině brāhmaṇy znaky śūdry, má být označen za śūdru, a projevuje-li śūdra bráhmanské vlastnosti, má být označen za brāhmaṇu.

Varṇāśrama je vědecký systém. Přijmeme-li tedy rozdělení na varṇy a āśramy podle védských pokynů, naše životy budou úspěšné. Dokud nebude lidská společnost rozdělená a uspořádaná tímto způsobem, nemůže být dokonalá. Viṣṇu Purāṇa (3.8.9) uvádí:

“Pán Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, je uctíván řádným vykonáváním předepsaných povinností v systému vareṇ a āśramů. Nejvyšší Osobnost Božství nelze uspokojit žádným jiným způsobem. Každý musí mít své místo v instituci čtyř vareṇ a āśramů.” Posláním celé lidské společnosti je uctívat Pána Viṣṇua. V současné době však lidé nevědí, že právě to je konečným cílem a dokonalostí života. Namísto uctívání Pána Viṣṇua jsou proto vychováváni, aby uctívali hmotu. Podle trendu moderní společnosti si myslí, že mohou rozvinout civilizaci manipulací s hmotou a konstruováním automobilů, dálnic, mrakodrapů a tak dále. Takovou civilizaci musíme nazvat materialistickou, neboť ti, kteří v ní žijí, neznají cíl života. Cílem života je dospět k Viṣṇuovi, ale místo toho, aby lidé spěli k Viṣṇuovi, jsou zmateni vnějším projevem hmotné energie. Materialistický pokrok je tedy slepý, a stejně slepí jsou i jeho vůdci, kteří vedou své následovníky po špatné cestě.

Nejlépe je proto přijmout pokyny Ved, které jsou v tomto verši označeny výrazem yad-vāci. Podle těchto pokynů má každý zjistit, zda je brāhmaṇou, kṣatriyou, vaiśyou či śūdrou, a dostat tomu odpovídající vzdělání — pak bude jeho život úspěšný. Jinak bude celá lidská společnost zmatená. Je-li lidská společnost vědecky rozdělená podle vareṇ a āśramů a řídí-li se védskými pokyny, pak bude úspěšný život každého, bez ohledu na jeho postavení. Není pravda, že transcendentální úrovně dosáhnou pouze brāhmaṇové, a śūdrové nikoliv. Jsou-li následovány védské pokyny, pak na transcendentální úroveň dospějí všichni — brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové i śūdrové — a jejich životy budou úspěšné. Pokyny Ved jsou jednoznačné příkazy pocházející od Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento verš uvádí příklad, že voli, kteří mají k nozdrám přivázané provazy, se pohybují podle povelů vozky. Budeme-li se řídit pokyny Ved, bude tím vytyčena dokonalá cesta našich životů. Nebudeme-li však jednat tímto způsobem, ale podle vlastních náladových představ, naše životy budou zkažené, neboť budeme zmateni a nakonec dohnáni k zoufalství. V současné době jsou všichni lidé zmateni, neboť nenásledují pokyny Ved. Pokyn, jenž dal Pán Brahmā Priyavratovi, tedy musíme přijmout jako skutečný vědecký příkaz, který vede k životnímu úspěchu. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (16.23):

Nežijeme-li podle příkazů śāster, Ved, nikdy nedosáhneme v životě úspěchu, o štěstí či dosažení vyšší životní úrovně ani nemluvě.

Pomocí hmotných prostředků se nikdo nemůže vyhnout štěstí a neštěstí, které jsou vlastní jeho tělu. Existuje 8 400 000 tělesných podob a každá z nich má předurčeno si užívat či trpět jistým množstvím štěstí a neštěstí. To nemůžeme změnit, neboť štěstí a neštěstí určuje Nejvyšší Pán, na Jehož pokyn jsme svá těla dostali. Jelikož plán Nejvyššího nemůžeme obejít, musíme se Jím nechat vést, jako se slepý člověk nechává vést tím, kdo má zdravé oči. Zůstaneme-li za jakýchkoliv okolností v situaci, kterou nám Nejvyšší Pán určil, a budeme-li následovat Jeho pokyny, dosáhneme dokonalosti. Hlavním účelem života je následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Právě ty tvoří náboženství či předepsané povinnosti.

V Bhagavad-gītě proto Pán Kṛṣṇa říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se všeho ostatního zaměstnání. Jenom se Mi odevzdej a následuj Mě.” (Bg. 18.66) Proces odevzdání se následováním pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství není určen pro nějakou určitou kastu či vyznání. Odevzdat se může jak brāhmaṇa, tak i kṣatriya, vaiśya nebo śūdra. Uvedený proces může přijmout každý. O tom hovoří tento verš: cakṣuṣmatāndhā iva nīyamānāḥ — člověk má následovat Pána stejně, jako slepec následuje toho, kdo vidí. Budeme-li následovat Nejvyšší Osobnost Božství tak, že se budeme řídit pokyny, které dává ve Vedách a Bhagavad-gītě, naše životy budou úspěšné. Pán proto říká:

“Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným a vzdávej Mi úctu a poklony. Pak se jistě vrátíš domů, zpátky k Bohu. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel.” (Bg. 18.65) Tento pokyn je určen pro každého—brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu i śūdru. Když se kdokoliv, člen jakékoliv třídy, odevzdá Nejvyššímu Pánu a bude následovat Jeho pokyny, jeho život bude úspěšný.

Předchozí verš uvádí příklad volů, kteří se pohybují podle pokynů vozky. Voli jsou mu zcela odevzdáni — stojí tam, kam je postaví, a žerou to, čím je nakrmí. Stejně tak bychom my měli být zcela odevzdáni Nejvyšší Osobnosti Božství, neusilovat o štěstí a nelitovat neštěstí — máme být spokojeni s postavením, které nám Pán určil, kráčet cestou oddané služby a nebýt nespokojeni se štěstím či neštěstím, jež od Něho obdržíme. Lidé pod vlivem hmotných kvalit vášně a nevědomosti obvykle nechápou, jaký plán má Nejvyšší Osobnost Božství s 8 400 000 životními podobami, ale lidská podoba dává živé bytosti zvláštní výsadní právo tento plán pochopit, zaměstnat se oddanou službou a následováním Pánových pokynů pokročit na nejvyšší úroveň dokonalosti. Celý svět jedná pod vlivem kvalit hmotné přírody, zvláště nevědomosti a vášně, ale pokud budou lidé naslouchat o slávě Pána a opěvovat ji, mohou své životy dovést k úspěchu a dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Bṛhan-nāradīya Purāṇa proto uvádí:

“V tomto věku Kali neexistuje žádná jiná cesta, žádná jiná cesta, žádná jiná cesta k duchovní dokonalosti než svaté jméno, svaté jméno, svaté jméno Pána.” Každému by měla být dána příležitost naslouchat svatým jménům Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť tím postupně pochopí své skutečné životní postavení a dosáhne transcendentálního postavení nad kvalitou dobra. Všechny překážky v jeho pokroku tak budou rozbity napadrť. Musíme se tedy spokojit s jakýmkoliv postavením, do kterého jsme se řízením Nejvyšší Osobnosti Božství dostali, a snažit se Pánovi oddaně sloužit. Pak budou naše životy úspěšné.

Rozdíl mezi osvobozenou a podmíněnou duší spočívá v tom, že podmíněná duše podléhá tělesnému pojetí života, zatímco osvobozená ví, že není toto tělo, ale duchovní bytost, která se od těla liší. Priyavrata si mohl myslet, že podmíněná duše je sice nucena jednat podle zákonů přírody, ale proč by on, který je tolik pokročilý v duchovním chápání, měl přijímat stejná pouta a překážky v duchovním rozvoji? V odpověď na tuto pochybnost mu Pán Brahmā oznámil, že ani ti, kdo jsou osvobození, se v současném těle nebrání přijetí výsledků svých minulých činností. Když člověk spí, zdá se mu mnoho neskutečných věcí, ale když se probudí, přestane je brát vážně a pokračuje ve skutečném životě. Stejně tak osvobozená osoba — ten, kdo dokonale pochopil, že není toto tělo, ale duše — nebere vážně své minulé činnosti vykonávané v nevědomosti a své současné činnosti vykonává takovým způsobem, aby nevytvářely žádné reakce. To popisuje Bhagavad-gītā (3.9). Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — jedná-li člověk pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti, yajña-puruṣi, jeho práce mu nepřinese reakce. Karmī však jednají sami pro sebe a jsou poutáni reakcemi za své činnosti. Osvobozená osoba proto nemyslí na to, čeho se z nevědomosti dopustila v minulosti; místo toho jedná tak, aby si plodonosnými činnostmi nevytvořila další tělo. Bhagavad-gītā jasně uvádí:

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností nepoklesne, ten okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” (Bg. 14.26) Pokud se v tomto životě zaměstnáme čistou oddanou službou Pánu, pak bez ohledu na to, co jsme dělali v minulých životech, budeme vždy v osvobozeném stavu (brahma-bhūta). Budeme prosti jakýchkoliv reakcí a nebudeme nuceni přijmout další hmotné tělo. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna (Bg. 4.9). Kdo takto jedná, nemusí po opuštění současného hmotného těla přijmout další, ale místo toho se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá: gṛhe vā vanete thāke, ’hā gaurāṅga' bale ḍāke — ten, kdo oddaně slouží Pánu Caitanyovi, je osvobozenou osobou, ať už žije v lese nebo doma. Zde se opakuje stejná věc. Pro toho, kdo neovládl své smysly, nemá význam odejít do lesa stát se takzvaným yogīnem. Ani když zanechá života hospodáře a bude žít v lese, nedosáhne ničeho, neboť jeho neovládnutá mysl a smysly půjdou s ním. Mnoho obchodníků z indického vnitrozemí dříve chodilo do Bengálska, a proto existuje známé rčení: “Když půjdeš do Bengálska, tvé štěstí půjde s tebou.” Naší první starostí tedy má být, abychom ovládli smysly, a jelikož smysly nelze ovládnout, dokud je nezaměstnáme oddanou službou Pánu, je naší nejdůležitější povinností je takto zaměstnat. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate — bhakti znamená zaměstnání očištěných smyslů ve službě Pánu.

Pán Brahmā zde naznačuje, že lepší a bezpečnější než odejít s neovládnutými smysly do lesa je zaměstnat je službou Pánu. Dokonce ani život hospodáře neublíží sebeovládnuté osobě, která jedná tímto způsobem; nikdy ji nemůže donutit k zapletení do hmotných pout. Toto postavení dále popsal Śrīla Rūpa Gosvāmī:

“Zaměstnává-li někdo své činnosti, mysl a slova výhradně oddanou službou Pánu, je třeba ho pokládat za osvobozenou osobu bez ohledu na podmínky, ve kterých se nachází.” Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura byl zodpovědný úředník a hospodář, a přesto jedinečně sloužil zájmu šíření mise Pána Caitanyi Mahāprabhua. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī Ṭhākura říká: durdāntendriya-kāla-sarpa-paṭalī protkhāta-daṁṣṭrāyate. Smyslové orgány jsou nesporně naši největší nepřátelé, a proto jsou přirovnány k jedovatým hadům. Je-li však had zbaven svých jedových zubů, již nenahání strach. Jsou-li podobně smysly zaměstnány službou Pánu, není třeba se jich obávat. Oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se pohybují v tomto hmotném světě, ale jelikož jsou jejich smysly plně zaměstnány službou Pánu, jsou vždy hmotnému světu vzdáleni. Neustále žijí v transcendentálním postavení.

Védský systém čtyř vareṇ a čtyř āśramů je vysoce vědecký a jeho jediným účelem je umožnit člověku ovládnout smysly. Před vstupem do rodinného života (gṛhastha-āśramu) se student učí být jitendriya, přemožitel smyslů. Když dosáhne zralosti, může se stát hospodářem, a hned jak opadnou mocné vlny mládí a dospěje na práh stáří — ve věku padesáti nebo o něco více let — zanechá života hospodáře a s pomocí své zkušenosti, jak přemáhat smysly, odejde do ústraní jako vānaprastha. Poté, co projde další přípravou, přijme sannyās. Tehdy je již plně vzdělanou a odříkavou osobou a může jít kamkoliv bez obav, že ho uchvátí hmotné touhy. Smysly jsou považovány za velice silné nepřátele. Tak jako může král v dobré pevnosti porazit silné nepřátele, může i hospodář v gṛhastha-āśramu, rodinném životě, porazit chtivé touhy mládí a být klidný, když přijme stav vānaprasthy a sannyās.

V hmotném světě existují tři druhy lidí. Ti, kdo si chtějí co nejvíce užívat smyslů, se nazývají karmī, výše stojí jñānī, kteří se snaží smyslová nutkání přemoci, a ještě výše yogīni, kteří již smysly přemohli. Nikdo z nich ovšem není v transcendentálním postavení. Transcendentální jsou jedině oddaní, kteří nepatří k žádné z výše uvedených skupin. To vysvětluje Bhagavad-gītā (14.26):

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností nepoklesne, ten ihned překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Pán Brahmā Priyavratovi radí, aby zůstal transcendentální v pevnosti nikoliv rodinného života, ale lotosových nohou Pána (abja-nābhāṅghri-saroja). Když čmelák přilétne na lotosový květ, vnikne do něho a pije jeho med, plně ho chrání okvětní lístky, takže ho neruší sluneční svit ani jiné vnější vlivy. Stejně tak ten, kdo neustále vyhledává útočiště u lotosových nohou Osobnosti Božství, je ochráněn před veškerým nebezpečím. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.58) je proto řečeno:

Pro toho, kdo přijal útočiště u lotosových nohou Pána, se vše stává snadnější. Dokonce i překonání velkého oceánu nevědomosti (bhavāmbudhi) je totéž jako překročení otisku kopýtka telete (vatsa-padam). Takového oddaného ani nenapadne zůstat na místě, kde číhá nebezpečí na každém kroku.

Naší skutečnou povinností je plnit svrchovaný příkaz Osobnosti Božství. Jsme-li k tomu pevně odhodláni, nacházíme se vždy v bezpečí, bez ohledu na to, kde jsme — zda v pekle či v nebi. Slova prakṛtiṁ bhajasva jsou zde velice významná. Prakṛtim označuje naše přirozené postavení. Přirozeným postavením každé živé bytosti je být věčným služebníkem Boha, a Pán Brahmā proto radil Priyavratovi: “Zůstaň ve svém původním postavení věčného služebníka Pána. Budeš-li plnit Jeho příkazy, nikdy nepoklesneš; ani uprostřed hmotného požitku.” Hmotný požitek získaný vlastními plodonosnými činnostmi se liší od hmotného požitku, který uděluje Nejvyšší Osobnost Božství. Oddaný někdy může být ve velice honosném postavení, ale přijímá ho, aby plnil nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdy na něho proto nepůsobí hmotné vlivy. Oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy káží po celém světě v souladu s nařízením Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Musí potkávat mnoho karmīch, ale milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua na ně hmotné vlivy nepůsobí. Pán Caitanya jim dává Své požehnání, jak popisuje Caitanya-caritāmṛta (Madhya 7.129):

Na upřímného oddaného, který slouží Pánu Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi tím, že káže Jeho učení po celém světě, nebudou nikdy působit hmotné vlivy (viṣaya-taraṅga). Naopak, časem se vrátí pod ochranu lotosových nohou Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a zůstane navždy s Ním.

Śrī Priyavrata byl vnukem Pána Brahmy, a proto bylo podle společenské etikety jeho postavení nižší. Povinností podřízeného je vykonat nařízení výše postaveného s velkým respektem. Priyavrata proto okamžitě řekl: “Ano, pane. Splním tvůj příkaz.” O Priyavratovi se zde hovoří jako o mahā-bhāgavatovi, velkém oddaném. Povinností velkého oddaného je vykonávat nařízení duchovního mistra nebo jeho duchovního mistra v systému paramparā, jak popisuje Bhagavad-gītā (4.2): evaṁ paramparā prāptam — pokyny Nejvyššího Pána je třeba přijmout prostřednictvím učednické posloupnosti duchovních mistrů. Pánův oddaný se vždy považuje za služebníka služebníka služebníka Pána.

Manu byl nepochybně velice spokojený, že Pán Brahmā přesvědčil jeho syna Priyavratu, aby se ujal zodpovědnosti za vládu nad světem. Priyavrata a Nārada byli také velice spokojeni a nehleděli na Brahmu s nelibostí, přestože Priyavratu přiměl ujmout se správy světských záležitostí a porušit tak slib, že zůstane brahmacārīnem a zaměstná se plně oddanou službou. Nārada nikterak nelitoval, že nemohl učinit Priyavratu svým žákem. Oba byli vznešenými osobnostmi a věděli, jak mají Pána Brahmu ctít. Místo aby na něho tedy pohlíželi s nelibostí, vroucně mu projevili úctu. Pán Brahmā se pak vrátil do svého nebeského sídla zvaného Satyaloka, o kterém je zde řečeno, že je dokonalé a nepopsatelné slovy.

Tento verš říká, že se Pán Brahmā vrátil do svého sídla, které je stejně důležité jako on sám. Pán Brahmā je stvořitelem tohoto vesmíru a také jeho nejvznešenější osobností. Bhagavad-gītā (8.17) popisuje délku jeho života: sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ. Čtyři yugy trvají celkem 4 300 000 let a jejich tisícinásobek se rovná dvanácti hodinám života Brahmy. Neumíme si tedy dost dobře představit ani jeho dvanáct hodin — o sto letech, které tvoří celý jeho život, ani nemluvě. Jak bychom potom mohli porozumět jeho sídlu? Védská literatura uvádí, že na Satyaloce neexistuje zrození, smrt, stáří ani nemoci. Jelikož se Satyaloka nachází hned vedle Brahmaloky neboli oblasti záře Brahmanu, téměř se vyrovná Vaikuṇṭhaloce. Toto sídlo Pána Brahmy je pro nás v našem současném postavení prakticky nepopsatelné, a proto ho zde označují slova avāṅ-manasa-gocara, “vymykající se možnostem našich slov a představivosti našich myslí”. Védská literatura ho popisuje takto: yad vai parārdhyaṁ tad upārameṣṭhyaṁ na yatra śoko na jarā na mṛtyur nārtir na codvegaḥ. “Na Satyaloce, která je od nás mnoho miliónů a miliard let vzdálená, neexistuje nářek ani stáří, smrt, úzkost či nepřátelé.”

Svāyambhuva Manu si prakticky nedělal žádné naděje, když taková velká osobnost jako Nārada dala jeho synovi Priyavratovi pokyn, aby se vyhnul rodinnému životu. Nyní ho velice potěšil zákrok Brahmy, který jeho syna přiměl přijmout zodpovědnost za vládnutí vesmíru. Z Bhagavad-gīty se dozvídáme, že Vaivasvata Manu byl synem boha Slunce a že jeho syn, Mahārāja Ikṣvāku, vládl této planetě Zemi. Zde se však ukazuje, že Svāyambhuva Manu měl na starosti celý vesmír a svému synovi, Mahārājovi Priyavratovi, svěřil zodpovědnost za udržování a ochranu všech planetárních systémů. Dharā-maṇḍala znamená “planeta”; tímto názvem se označuje například tato Země. Akhila však znamená “všechny” či “vesmírné”. Je tedy obtížné pochopit, kde se Mahārāja Priyavrata nacházel, ale z této literatury plyne, že jeho postavení bylo nepochybně vyšší než postavení Vaivasvaty Manua, neboť mu byly svěřeny všechny planetární soustavy celého vesmíru.

Dalším významným sdělením je, že Svāyambhuva Manu byl velice spokojený, když se mohl zříci zodpovědnosti za vládu nad všemi planetárními soustavami ve vesmíru. V současné době politici velice dychtí ujmout se vlády a posílají své lidi agitovat ode dveří ke dveřím, aby získali hlasy ve volbách a mohli se dostat na místo prezidenta nebo do jiného vznešeného úřadu. Zde však naopak vidíme, že k tomu, aby se král Priyavrata stal vládcem celého vesmíru, ho musel přesvědčit Pán Brahmā. Také pro Priyavratova otce, Svāyambhuvu Manua, bylo úlevou, že mu mohl svěřit vesmírnou vládu. Je tedy zřejmé, že králové a výkonní představitelé vlády ve védských dobách nikdy nepřijímali svá místa pro smyslový požitek. Tito vznešení králové, kteří byli známí jako rājarṣiové, vládli pouze proto, aby udržovali a chránili království pro blaho občanů. Příběh Priyavraty a Svāyambhuvy Manua ukazuje, jak příkladní, zodpovědní králové plnili své vládní povinnosti s nezaujatostí a neustále se vyhýbali znečištění hmotnou připoutaností.

Hmotné záležitosti jsou zde přirovnány k oceánu jedu. Podobně je popsal Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura v jedné ze svých písní:

“Mé srdce neustále plane v ohni hmotné existence a já nepodnikám žádné kroky, abych se z něho dostal.”

“Jedinou pomocí je hari-nāma-saṅkīrtana, zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, která pochází z duchovního světa, z Goloky Vṛndāvany. Jaký jsem však nešťastník, že mě vůbec nepřitahuje!” Manu chtěl vyhledat útočiště u lotosových nohou Pána, a proto pro něho bylo velkou úlevou, když se jeho syn Priyavrata ujal jeho světských povinností. Takový je systém védské civilizace. Na konci života se člověk musí oprostit od všech světských starostí a plně se věnovat službě Pánu.

Slovo surarṣi-vara-anumatena je rovněž významné. Manu svěřil vládu svému synovi se svolením velkého světce Nārady. To je zde zvláště uvedeno proto, že když se Priyavrata na žádost Pána Brahmy a Manua ujal vesmírné vlády, byl i Nārada velice spokojen, přestože po Priyavratovi původně chtěl, aby se zbavil všech hmotných starostí.

Slova māna-vardhanaḥ mahatām (“jen aby projevil úctu nadřízeným”) jsou velice významná. Mahārāja Priyavrata byl již osvobozený a nepřitahovaly ho žádné hmotné věci, ale přesto se plně zaměstnal vládními záležitostmi, jen aby projevil úctu Pánu Brahmovi. Arjuna jednal také tak — nijak netoužil zasahovat do politiky nebo bojovat na Kurukṣetře, ale když mu to Nejvyšší Pán, Kṛṣṇa, nařídil, vykonával tyto povinnosti skutečně znamenitě. Ten, kdo neustále myslí na lotosové nohy Pána, je nepochybně povznesen nad veškeré znečištění hmotného světa. Bhagavad-gītā uvádí:

“Ze všech yogīnů je ten, který se ke Mně neustále upíná s velkou vírou a uctívá Mě transcendentální láskyplnou službou, se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech největší.” (Bg. 6.47) Mahārāja Priyavrata byl tedy osvobozený a patřil mezi největší yogīny, ale přesto se v souladu s pokynem Pána Brahmy stal navenek vládcem vesmíru. To, že tímto způsobem projevoval úctu svým nadřízeným, byla další z jeho neobyčejných kvalifikací. Śrīmad-Bhāgavatam (6.17.28) uvádí:

Skutečně pokročilý oddaný se nebojí ničeho, může-li plnit nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Tím je náležitě vysvětleno, proč se Priyavrata zaobíral světskými záležitostmi, přestože byl osvobozený. Jedině z tohoto důvodu také sestupuje mahā-bhāgavata — který nemá s hmotným světem nic společného — na druhou úroveň oddané služby, aby kázal slávu Pána po celém světě.

Mahārāja Priyavrata nejenže přijal vládní povinnosti, aby splnil nařízení Pána Brahmy, ale také se oženil s Barhiṣmatī, dcerou Viśvakarmy, jednoho z Prajāpatiů. Jelikož získal dokonalé transcendentální poznání, mohl se vrátit domů a vládnout jako brahmacārī. Místo toho však po návratu k životu v domácnosti přijal také manželku. Zásadou je, že když se někdo stane gṛhasthou, musí žít v tomto stavu příkladně; to znamená pokojně žít se svou manželkou a dětmi. Když Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi zemřela první žena, matka Ho požádala, aby se oženil podruhé. Bylo Mu dvacet let a ve věku dvaceti čtyř let měl přijmout sannyās, ale přesto se na žádost Své matky znovu oženil. Řekl jí: “Dokud jsem hospodář, musím mít manželku, protože život hospodáře neznamená žít doma. Skutečný život hospodáře znamená žít v domě s manželkou.”

Tři slova jsou zde velice významná — u ha vāva. Tato slova se používají pro vyjádření úžasu. Priyavrata Mahārāja složil slib odříkání, ale přijmout manželku a plodit děti nemá s cestou odříkání nic společného — jsou to činnosti spojené s cestou požitku. To, že Priyavrata Mahārāja, který kráčel cestou odříkání, nyní přijal cestu požitku, tedy vyvolávalo velký úžas.

Někdy jsme kritizováni, neboť přestože jsem sannyāsī, zúčastňuji se svatebních obřadů svých žáků. Musíme však vysvětlit, že jelikož jsme začali vytvářet společnost vědomou si Kṛṣṇy a v lidské společnosti musí také existovat ideální manželství, musíme se v zájmu náležitého ustanovení takové ideální společnosti podílet na oddávání některých jejích členů, přestože jsme přijali cestu odříkání. Ti, kdo nemají příliš velký zájem o ustanovení daiva-varṇāśramy, transcendentálního systému čtyř společenských řádů a čtyř duchovních stavů, se tomu mohou divit. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura si ovšem přál obnovit daiva-varṇāśramu. V tomto systému nelze nikomu přiznat společenské postavení na základě dědičného práva, neboť v Bhagavad-gītě je řečeno, že určujícími hledisky jsou guṇa a karma, vlastnosti a činnosti. Daiva-varṇāśrama je přesně tím, co je třeba postupně vyvinout na celém světě, aby bylo umožněno šíření vědomí Kṛṣṇy. Hloupé kritiky to možná udiví, ale toto je jedna z úloh společnosti, která si je vědomá Kṛṣṇy.

Slovo ūrdhva-retasaḥ je velice významné. Ūrdhva-retaḥ označuje toho, kdo je schopen ovládnout sexuální sklony, a místo aby bez užitku ztrácel semeno, dokáže touto nejdůležitější látkou, která se hromadí v těle, obohacovat svůj mozek. Ten, kdo je schopen se zcela zříci sexu, může se svým mozkem dokázat úžasné věci, zvláště co se týče paměti. Díky tomu kdysi studentům stačilo jen jednou vyslechnout védské pokyny od svého učitele, a doslova si je zapamatovali, aniž by museli číst knížky (které proto v dřívějších dobách neexistovaly).

Další významné slovo je arbha-bhāvāt, které znamená “od samého dětství” nebo také “z velké lásky k dětem”. Jinými slovy, paramahaṁsa zasvěcuje svůj život blahu druhých. Tak jako otec z lásky ke svému synovi obětuje mnoho věcí, velcí světci obětují veškeré tělesné pohodlí pro blaho lidské společnosti. To popisuje verš pojednávající o šesti Gosvāmīch:

Šest Gosvāmīch mělo takový soucit k ubohým pokleslým duším, že se vzdali svých vznešených ministerských postavení a složili sliby mnichů. Omezili své tělesné potřeby na minimum; spokojili se pouze s bederní rouškou a nádobou na žebrání. Tak žili ve Vṛndāvanu, aby splnili pokyny Śrī Caitanyi Mahāprabhua — sepsat a vydat množství rozličné vaiṣṇavské literatury.

Stupeň paramahaṁsa je nejvyšším stádiem života v odříkání. Sannyās, stav odříkání, má čtyři stupně: kuṭīcaka, bahūdaka, parivrājakācārya a paramahaṁsa. Védský systém je takový, že když člověk vstoupí do stavu odříkání, usadí se v chýši stranou své vesnice a vše, co potřebuje — především jídlo — dostává z domova. To se nazývá stupeň kuṭīcaka. Když sannyāsī dále pokročí, již z domova nic nepřijímá a obstarává si své potřeby (zvláště jídlo) na mnoha místech. Tento systém se nazývá mādhukarī, což doslova znamená “činnost čmeláků”. Sannyāsī má žebrat ode dveří ke dveřím, ale z žádného domu nepřijímat mnoho jídla, stejně jako čmeláci shromažďují med z mnoha květů — z každého trochu. Tento stupeň se nazývá bahūdaka. Když je sannyāsī ještě zkušenější, cestuje po celém světě, aby kázal slávu Pána Vāsudeva. Tehdy je označován jako parivrājakācārya. Na stupeň paramahaṁsy dospěje, když skončí se svou kazatelskou činností a usadí se na jednom místě s jediným cílem — rozvíjet duchovní život. Skutečný paramahaṁsa je ten, kdo zcela ovládá své smysly a zaměstnává se čistou službou Pánu. Tito tři synové Priyavraty — Kavi, Mahāvīra a Savana — se tedy nacházeli od samého počátku ve stádiu paramahaṁsa. Jejich smysly je nemohly rozrušit, neboť byly plně zapojeny do služby Pánu. Proto jsou zde tito tři bratři označeni jako upaśama-śīlāḥ. Upaśama znamená “zcela podmaněné”. Jelikož si zcela podmanili své smysly, rozumí se, že byli velkými mudrci a světci.

Poté, co si bratři podmanili smysly, soustředili mysl na lotosové nohy Vāsudeva, Pána Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā (7.19) říká: vāsudevaḥ sarvam iti. Lotosové nohy Vāsudeva jsou vším. Pán Vāsudeva je zdrojem všech živých bytostí. Když je tento vesmírný projev zničen, všechny živé bytosti vstoupí do svrchovaného těla Pána Garbhodakaśāyī Viṣṇua, který splyne s tělem Mahā-Viṣṇua. Obě tyto viṣṇu-tattvy jsou vāsudeva-tattvy, a proto byli velcí mudrci Kavi, Mahāvīra a Savana neustále soustředěni na lotosové nohy Pána Vāsudeva, Kṛṣṇy. Tak pochopili, že Nadduší v srdci je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a poznali, že jsou s Ním totožní. Celou tuto realizaci lze popsat tak, že pouhým vykonáváním čisté oddané služby může každý plně realizovat své vlastní já. Parama-bhakti-yoga, o které se hovoří v tomto verši, znamená, že živá bytost nemá díky své čisté oddané službě jiný zájem než sloužit Pánu. To popisuje Bhagavad-gītā: vāsudevaḥ sarvam iti. Prostřednictvím parama-bhakti-yogy — dosažením nejvyšší úrovně láskyplné služby — se živá bytost může přirozeně zbavit tělesného pojetí života a vidět Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář. To potvrzuje Brahma-saṁhitā:

Pokročilý oddaný, který je označován slovem sat (“světec”), může vždy ve svém srdci vidět Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář. Kṛṣṇa, Śyāmasundara, se expanduje prostřednictvím Své úplné části, a tak Ho může oddaný neustále vidět ve svém srdci.

Během jednoho dne Brahmy se vystřídá čtrnáct manvantar. Délka jedné manvantary neboli života jednoho Manua je sedmdesát jedna yug, přičemž každá yuga trvá 4 320 000 let. Téměř všichni Manuové zvolení za vládce manvantar pocházeli z rodiny Mahārāje Priyavraty. Tři z nich jsou zde uvedeni — Uttama, Tāmasa a Raivata.

Slovo dharma-pratipakṣaḥ (“odpůrci náboženských zásad”) se nevztahuje na žádnou určitou víru, ale na varṇāśrama-dharmu, společenské a duchovní rozdělení společnosti na čtyři varṇy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a čtyři āśramy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). Zásady varṇāśrama-dharmy je nutné přijmout, aby se ve společnosti udržel řád a občané mohli postupně spět k cíli života—duchovnímu chápání. Podle tohoto verše byl Mahārāja Priyavrata v udržování varṇāśrama-dharmy tak přísný, že každý, kdo toto zřízení odmítal, před ním okamžitě utekl, jakmile mu král jen pohrozil bojem nebo mírným potrestáním. Mahārāja Priyavrata ani nemusel bojovat, neboť samotné jeho pevné odhodlání stačilo, aby se nikdo neodvážil pravidla a usměrnění varṇāśrama-dharmy porušit. Je řečeno, že lidská společnost, která se neřídí varṇāśrama-dharmou, není o nic lepší než zvířecí společnost koček a psů. Mahārāja Priyavrata proto varṇāśrama-dharmu striktně udržoval svou neobyčejnou mocí, jež neměla obdoby.

K takovému životu plnému neustálé ostražitosti člověk potřebuje povzbuzení od své ženy. Určité třídy varṇāśrama-dharmy, jako jsou brāhmaṇové a sannyāsīni, povzbuzení od opačného pohlaví nepotřebují. Kṣatriyové a gṛhasthové však potřebují, aby je manželky povzbuzovaly, a oni tak mohli řádně vykonávat své povinnosti. Gṛhastha či kṣatriya nemůže náležitě plnit úkoly, aniž by se stýkal se svou ženou. Samotný Śrī Caitanya Mahāprabhu uznal, že gṛhastha musí žít s manželkou. Kṣatriyové měli dokonce dovoleno mít mnoho manželek, které je povzbuzovaly při vykonávání vládních povinností. V životě karmy a politiky je společnost laskavé manželky nezbytná. Mahārāja Priyavrata proto za účelem náležitého plnění svých povinností využíval společnosti své laskavé manželky Barhiṣmatī, která vždy věděla, jak svého vznešeného manžela potěšit vkusnými šaty, úsměvy a projevy svého ženství. Vždy ho povzbuzovala, a on proto vykonával své vládní povinnosti velice dobře. V tomto verši je dvakrát použito slovo iva pro vyjádření toho, že Mahārāja Priyavrata jednal stejně jako poslušný manžel, a proto se zdálo, že ztratil smysl pro lidskou zodpovědnost. Ve skutečnosti si však byl plně vědom svého postavení jakožto duše, přestože se zdánlivě choval jako poddajný karmī manžel. Tak vládl vesmíru po jedenáct arbud roků. Jednu arbudu tvoří 100 000 000 let a Mahārāja Priyavrata vládl vesmíru jedenáctkrát tak dlouho.

Jedno bengálské pořekadlo říká, že někdo je tak mocný, že dokáže učinit noc dnem a den nocí. Je odvozené od jedinečné moci Mahārāje Priyavraty. Jeho činnosti ukazují, jak mocným ho učinilo uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa je známý jako Yogeśvara, vládce všech mystických sil. Bhagavad-gītā (18.78) uvádí, že všude tam, kde je přítomný vládce všech mystických sil (yatra yogeśvaraḥ kṛṣṇaḥ), je i vítězství, štěstí a všechny ostatní přednosti. Oddaná služba je velice mocná. Když oddaný dosáhne svého cíle, není to díky jeho vlastním mystickým silám, ale díky milosti vládce mystických sil, Pána Kṛṣṇy — Jeho milostí může oddaný dokázat úžasné věci, které si ani ten nejmocnější vědec nedokáže představit.

Popis v tomto verši svědčí o tom, že Slunce se pohybuje. Podle moderních astronomů spočívá Slunce trvale na jednom místě, obklopené sluneční soustavou, ale zde se dozvídáme, že není nehybné — obíhá po své předurčené oběžné dráze. Tuto skutečnost dosvědčuje Brahma-saṁhitā (5.52): yasyājñayā bhramati saṁbhṛta-kāla-cakraḥ — Slunce obíhá po své pevně dané oběžné dráze v souladu s nařízením Nejvyšší Osobnosti Božství. Podle Jyotir Vedy, astronomické vědy ve védské literatuře, putuje Slunce šest měsíců po severní straně hory Sumeru a šest měsíců po její jižní straně. Na této planetě ze zkušenosti víme, že když je na severu léto, je na jihu zima, a naopak. Moderní materialističtí vědci někdy prohlašují, že znají všechny složky Slunce, ale vytvořit druhé Slunce jako Mahārāja Priyavrata nedovedou.

I když Mahārāja Priyavrata vytvořil velice mocný vůz, který zářil stejně jako Slunce, nechtěl s bohem Slunce nijak soupeřit, neboť vaiṣṇava se nikdy nesnaží odstranit jiného vaiṣṇavu, aby nastoupil na jeho místo. Jeho cílem bylo rozdávat v hmotném světě hojná požehnání. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že v dubnu a květnu byly paprsky Priyavratova zářivého vozu příjemné jako záře Měsíce, zatímco v říjnu a listopadu poskytovalo toto Slunce jak ráno, tak i večer více tepla než sluneční svit. Krátce řečeno, Mahārāja Priyavrata byl nesmírně mocný a jeho činy šířily jeho moc do všech směrů.

Planety ve vesmíru jsou také někdy nazývány “ostrovy”. Známe různé ostrovy v oceánu, a podobně různé planety, které se dělí do čtrnácti lok, jsou ostrovy v oceánu prostoru. Svou jízdou za Sluncem vytvořil Priyavrata sedm různých oceánů a planetárních soustav, které se dohromady označují jako Bhū-maṇḍala či Bhūloka. V Gāyatrī mantře recitujeme oṁ bhūr bhuvaḥ svaḥ tat savitur vareṇyam. Nad planetárním systémem Bhūloka je Bhuvarloka a nad ní je nebeský planetární systém Svargaloka. Těm všem vládne bůh Slunce Savitā. Když hned po časném ranním vstávání pronášíme Gāyatrī mantru, uctíváme tím boha Slunce.

Každý oceán v každé planetární soustavě obsahuje jiný druh tekutiny. Jejich rozmístění vysvětluje další verš.

Všechny dvīpy (ostrovy) obklopují různé oceány a zde je řečeno, že každý oceán je stejně široký jako ostrov, kolem kterého se rozprostírá. Délka oceánů se ovšem nemůže rovnat délce ostrovů. Podle Vīrarāghavy Ācāryi je první ostrov široký 100 000 yojanů. Jeden yojan se rovná 12,8 kilometrů, a šířka prvního ostrova je tedy vypočítána na 1 280 000 kilometrů. Šířka vodní plochy, která ho obklopuje, je stejná, ale její délka je nutně jiná.

Śukadeva Gosvāmī vyprávěl Mahārājovi Parīkṣitovi o činnostech krále Priyavraty, a jelikož král mohl o těchto úžasných, neobyčejných činnostech pochybovat, Śukadeva Gosvāmī ho ujistil: “Můj milý králi, nepochybuj o Priyavratových úžasných činnostech. Pro oddaného Nejvyšší Osobnosti Božství je možné cokoliv, neboť Pán se také nazývá Urukrama.” Urukrama je jméno Pána Vāmanadeva, Jehož úžasným činem bylo to, že třemi Svými kroky zabral všechny tři světy. Pán Vāmanadeva požádal Mahārāje Baliho o tři kroky země, a když Mu je Mahārāja Bali přislíbil, Pán okamžitě dvěma kroky pokryl celý svět a při třetím položil nohu na Baliho hlavu. Śrī Jayadeva Gosvāmī říká:

“Sláva Pánu Keśavovi, který přijal podobu trpaslíka. Ó Pane vesmíru, Jenž zbavuješ oddané všeho nepříznivého! Ó úžasný Vāmanadevo! Svými kroky jsi obelstil velkého démona Baliho Mahārāje. Voda, která se dotkla nehtů Tvých lotosových nohou, když jsi prorazil obal vesmíru, očišťuje v podobě řeky Gangy všechny živé bytosti.”

Jelikož je Nejvyšší Pán všemocný, může dělat věci, které obyčejnému člověku připadají úžasné. Také oddaný, který přijal útočiště u lotosových nohou Pána, může milostí prachu z těchto lotosových nohou dělat úžasné, pro obyčejného člověka nepředstavitelné věci. Caitanya Mahāprabhu nás proto učí přijmout útočiště u Pánových lotosových nohou:

“Ó synu Nandy Mahārāje, jsem Tvůj věčný služebník, ale přesto jsem z nějakého důvodu spadl do oceánu zrození a smrti. Vyzdvihni mě prosím z tohoto oceánu smrti a umísti mě jako jeden z atomů ke Tvým lotosovým nohám.” Pán Caitanya nás učí, abychom se snažili přijít do styku s prachem z lotosových nohou Pána, neboť tak nepochybně dosáhneme veškerého úspěchu.

Kvůli hmotnému tělu znepokojuje každou živou bytost v hmotném světě ṣaḍ-guṇa, šest druhů utrpení — hlad, žízeň, nářek, iluze, invalidita a smrt. Další ṣaḍ-guṇa je mysl a pět smyslových orgánů. I caṇḍāla, nedotknutelný, se okamžitě zbaví hmotného otroctví, pronese-li svaté jméno Pána byť jen jednou — o oddaném světci ani nemluvě. Kastovní brāhmaṇové někdy tvrdí, že člověka nelze přijmout jako brāhmaṇu, dokud nezmění tělo — prohlašují, že jelikož je současné tělo výsledkem jednání v minulosti, narodí se ten, kdo jednal jako brāhmaṇa, v bráhmanské rodině. Bez takového bráhmanského těla tedy podle nich nelze nikoho přijmout za brāhmaṇu. Zde je však řečeno, že i vidūra-vigata, caṇḍāla (člověk páté třídy, nedotknutelný) je osvobozen, když byť jen jednou pronese svaté jméno. Je osvobozen v tom smyslu, že okamžitě změní tělo. Sanātana Gosvāmī to potvrzuje:

Je-li člověk, byť i caṇḍāla, zasvěcen čistým oddaným do zpívání svatého jména Pána, jeho tělo se následováním pokynů duchovního mistra mění. I když to není vidět, musíme na základě autoritativních výroků śāster tuto skutečnost přijmout. To je třeba pochopit bez argumentace. Tento verš jasně říká: sa jahāti bandham — “Zbaví se svých hmotných pout.” Tělo je symbolem hmotných pout, která odpovídají naší karmě. I když někdy není vidět změny hrubohmotného těla, zpívání svatého jména Nejvyššího Pána okamžitě změní jemnohmotné tělo, a díky tomu je živá bytost ihned osvobozená z hmotného otroctví. Změny hrubohmotného těla se ostatně řídí jemnohmotným tělem. Po zničení současného hrubého těla přenáší jemné tělo živou bytost do dalšího hrubého těla. V jemném těle převládá mysl, a je-li neustále pohroužená ve vzpomínání na činnosti či lotosové nohy Pána, je zřejmé, že takový oddaný již změnil své současné tělo a očistil se. Nelze tedy vyvrátit tvrzení, že i caṇḍāla nebo jakákoliv pokleslá osoba nízkého původu se může stát brāhmaṇou jednoduše přijetím autorizovaného zasvěcení.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.17) je řečeno:

“Ten, kdo opustil své hmotné povinnosti, aby se zapojil do oddané služby Pánu, může někdy v nezralém stádiu poklesnout, ale přesto mu nehrozí nebezpečí neúspěchu. Zato neoddaný nic nezíská, ani když je plně zaměstnán svými předepsanými povinnostmi.” Pokud člověk nějakým způsobem dosáhne útočiště u velkého vaiṣṇavy, začne ze sentimentu nebo na základě realizace praktikovat vědomí Kṛṣṇy a časem kvůli nezralému chápání poklesne, není ve skutečnosti pokleslý, neboť jeho jednání ve vědomí Kṛṣṇy je trvalým kladem. Když tedy poklesne, jeho pokrok se může na nějaký čas pozastavit, ale v příhodném okamžiku se znovu projeví. I když Priyavrata Mahārāja sloužil podle pokynů Nārady Muniho, které byly určeny pro návrat domů, zpátky k Bohu, vrátil se na žádost svého otce k hmotným činnostem. Časem se však milostí jeho duchovního mistra, Nārady, jeho vědomí služby Kṛṣṇovi znovu probudilo.

Bhagavad-gītā (6.41) uvádí: śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe yoga-bhraṣṭo 'bhijāyate. Tomu, kdo poklesne z procesu bhakti-yogy, je znovu nabídnuto bohatství polobohů, a když si tohoto hmotného bohatství užije, dostane příležitost narodit se ve vznešené rodině čistého brāhmaṇy nebo v bohaté rodině, aby měl možnost obnovit své vědomí Kṛṣṇy. K tomu skutečně došlo v životě Mahārāje Priyavraty, jenž je znamenitým příkladem této pravdy. Časem již netoužil užívat si hmotného bohatství, manželky, království a synů — chtěl se toho všeho zříci. Śukadeva Gosvāmī tedy v tomto verši — poté, co popsal hmotné bohatství Mahārāje Priyavraty — popisuje jeho sklon k odříkání.

Slova devarṣi-caraṇānuśayana vyjadřují, že Mahārāja Priyavrata, který se plně odevzdal velkému mudrci, devarṣimu Nāradovi, striktně následoval pod jeho vedením všechny metody a usměrňující zásady oddané služby. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura o striktním následování usměrňujících zásad říká: daṇḍavat-praṇāmās tān anupatitaḥ. Student dělá pokrok, skládá-li duchovnímu mistrovi okamžitě poklony (daṇḍavat) a následuje-li striktně jeho pokyny. Mahārāja Priyavrata toto vše pravidelně vykonával.

Dokud je živá bytost v hmotném světě, podléhá vlivu kvalit hmotné přírody (guṇa-visarga). To, že Mahārāja Priyavrata vlastnil veškeré hmotné bohatství, ho neosvobozovalo od hmotného vlivu. Hmotný vliv se v tomto světě vztahuje na chudáka i na boháče, protože jak bohatství, tak chudoba jsou výtvory kvalit hmotné přírody. To uvádí Bhagavad-gītā (3.27): prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ. Hmotná příroda nám dává možnosti pro hmotný požitek podle toho, jaké hmotné kvality získáme.

Mahārāja Priyavrata nám svým chováním ukazuje, jak zavrženíhodný je rozvoj hmotného poznání. Vykonal tak úžasné věci — stvořil druhé slunce, které svítilo v noci, a jeho vůz byl tak rozměrný, že jeho kola dala vzniknout nedozírným oceánům. Tyto činnosti jsou natolik ohromující, že si moderní vědci něco takového nedovedou ani představit. Mahārāja Priyavrata jednal po hmotné stránce úžasným způsobem, ale zatratil své jednání, jelikož se týkalo smyslového požitku, neboť vládl svému království a tančil podle pokynů své krásné ženy. Zamyslíme-li se nad tímto příkladem Mahārāje Priyavraty, můžeme pochopit, jak degradovaná je moderní civilizace, která usiluje o materialistický rozvoj. Moderní takzvaní vědci a další materialisté si velice libují, že dovedou konstruovat velké mosty, cesty a stroje, ale tyto činnosti nejsou ve srovnání s činnostmi Mahārāje Priyavraty ničím. Jestliže mohl zatratit sám sebe Mahārāja Priyavrata, přestože jeho jednání bylo tak úžasné, jak zatracení jsme potom my v našem takzvaném rozvoji materialistické civilizace?! Můžeme usoudit, že takový rozvoj se nijak netýká problémů živé bytosti zapletené v tomto hmotném světě. Moderní člověk bohužel nechápe, jak je zapleten a zatracen, a neví ani, jaké tělo bude mít v příštím životě. Z duchovního hlediska jsou velké království, krásná manželka a úžasné hmotné činnosti překážkami v pokroku. Mahārāja Priyavrata upřímně sloužil velkému mudrci Nāradovi — i když tedy přijal hmotné bohatství, nemohlo ho to od jeho úkolu odvést a opět vyvinul vědomí Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā potvrzuje:

“V oddané službě neexistuje ztráta či úbytek a i malá služba vykonaná s oddaností stačí k tomu, aby člověka zachránila před největším nebezpečím.” (Bg. 2.40) Projevit takové odříkání jako Mahārāja Priyavrata je možné jedině milostí Nejvyšší Osobnosti Božství. Když jsou lidé mocní nebo mají krásnou manželku, krásný domov a hmotnou popularitu, obvykle se čím dál více se zaplétají. Priyavrata Mahārāja však prošel úplnou přípravou u velkého mudrce Nārady a obnovil své vědomí Kṛṣṇy navzdory všem překážkám.

Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil ve Své Śikṣāṣṭace: ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahādāvāgni-nirvāpaṇam — jakmile je naše srdce očištěné, planoucí oheň hmotné existence je okamžitě uhašen. Naše srdce jsou určena k zábavám Nejvyšší Osobnosti Božství; to znamená, že bychom si měli být plně vědomi Kṛṣṇy a myslet na Něho, jak Sám doporučuje (man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru). To by měl být náš jediný zájem. Člověk s nečistým srdcem nemůže myslet na transcendentální zábavy Nejvyššího Pána, ale pokud dokáže znovu do svého srdce umístit Nejvyšší Osobnost Božství, velice snadno získá kvalifikace potřebné k tomu, aby se mohl zříci hmotné připoutanosti. Māyāvādští filozofové, yogīni a jñānī se snaží vzdát se tohoto hmotného světa jednoduše tím, že prohlašují: brahma satyaṁ jagan mithyā — “Tento svět je falešný. Nepřináší žádný užitek. Vstupme do Brahmanu.” Takové teoretické poznání nám nepomůže. Věříme-li, že Brahman je skutečná pravda, pak musíme vložit do svých srdcí lotosové nohy Śrī Kṛṣṇy, jak to učinil Mahārāja Ambarīṣa (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Musíme v srdci pevně ustanovit lotosové nohy Pána — potom získáme sílu osvobodit se z hmotného zapletení.

Mahārāja Priyavrata se dokázal zříci svého bohatého království a zřekl se také společnosti své krásné ženy, jako kdyby byla mrtvým tělem. O manželku, jejíž tělo je mrtvé, se muž přestane zajímat, ať je sebekrásnější a její tělesné rysy sebepřitažlivější. Krásnou ženu velebíme kvůli jejímu tělu, ale když ho opustí duše, již není pro žádného chtivého muže zajímavé. Mahārāja Priyavrata byl milostí Pána tak silný, že i když byla jeho krásná žena naživu, dokázal se vzdát její společnosti, stejně jako je člověk nucen se jí vzdát, když manželka zemře. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl:

“Ó všemocný Pane, netoužím po bohatství, krásných ženách, ani nechci mít žádné stoupence. Toužím jedině po bezpříčinné oddané službě Tobě zrození za zrozením.” Pro toho, kdo si přeje pokročit v duchovním životě, jsou připoutanost k hmotnému bohatství a ke krásné manželce dvěma velkými překážkami. Tato pouta jsou považována za ještě horší než sebevražda. Každý, kdo chce překonat hmotnou nevědomost, se tedy musí milostí Kṛṣṇy zbavit připoutanosti k ženám a penězům. Když se Mahārāja Priyavrata těchto pout zcela zbavil, mohl znovu nerušeně následovat pokyny velkého mudrce Nārady.

Činnosti Mahārāje Priyavraty popisuje mnoho jedinečných veršů, které jsou slavné po celém světě. Priyavrata je tak oslavovaný, že jeho činnosti jsou přirovnávány k činnostem Nejvyšší Osobnosti Božství. Někdy je upřímný služebník a oddaný Pána rovněž označován jako bhagavān — je tomu tak v případě Śrī Nārady Muniho a občas také Pána Śivy a Vyāsadeva. Tento titul, bhagavān, je někdy milostí Pána udělen čistému oddanému, aby si ho lidé vysoce vážili. Právě takovým oddaným byl Mahārāja Priyavrata.

Lidé dodnes následují příklad Mahārāje Priyavraty ve vymezování hranic států. Jak je zde naznačeno, různým druhům lidí je dáno obývat různá území, která jsou zde označena jako ostrovy, a za tím účelem je třeba stanovit pomocí řek, lesů a pohoří jejich hranice. To je rovněž uvedeno ve vztahu k Mahārājovi Pṛthuovi, který se narodil z mrtvého těla svého otce prostřednictvím zákroku velkých mudrců. Otec Mahārāje Pṛthua byl velice hříšný, a proto se z jeho mrtvého těla nejprve narodil černý muž jménem Niṣāda. Rase Naiṣāda bylo dáno žít v lese, protože se jedná o rozené zloděje a ničemy. Zvířatům je dáno žít v různých lesích a horách a lidé, kteří jsou jako zvířata, mají osudem určeno žít rovněž na takových místech. Člověk nemůže dosáhnout úrovně civilizovaného života, dokud nedospěje k vědomí Kṛṣṇy, neboť příroda mu předurčila žít v situaci, která odpovídá jeho karmě a stykům s hmotnými kvalitami (guṇami). Jestliže lidé chtějí žít v souladu a míru, musí začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, neboť dokud jsou pohrouženi v tělesném pojetí života, nemohou dospět na nejvyšší úroveň. Mahārāja Priyavrata rozdělil povrch Země na různé ostrovy, aby každá skupina lidí mohla žít v klidu a nepotýkat se s druhými. Moderní představa národní příslušnosti se postupně vyvinula z rozdělení, které vytvořil Mahārāja Priyavrata.

Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl, že oddaný je v tak vznešeném postavení, že nepovažuje žádné hmotné bohatství za hodné vlastnictví. Na Zemi, nebeských planetách, a dokonce i na nižším planetárním systému zvaném Pātāla, existují různé druhy bohatství. Oddaný však ví, že všechny jsou hmotné, a proto o ně nemá zájem. Bhagavad-gītā uvádí: paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Někdy se yogīni a jñānī dobrovolně zříkají všeho hmotného bohatství, aby praktikovali svůj systém osvobození a okusili duchovní blaženost. Často však poklesnou, protože takové umělé odříkání nemá dlouhého trvání. Je třeba získat vyšší chuť duchovního života — pak je možné se hmotného bohatství vzdát. Mahārāja Priyavrata již okusil duchovní blaženost, a proto neměl zájem o nic, čeho lze dosáhnout na nižším, vyšším či středním planetárním systému.