Uctívání metodou payo-vrata

Všichni obyvatelé tohoto hmotného světa mají své předepsané povinnosti — platí to zvláště pro brāhmaṇy, ale týká se to i obyčejných lidí, kteří podléhají rozmarům smrti. Kaśyapa Muni uvažoval, zda došlo k porušení usměrňujících zásad, které jsou určeny pro dobro všech, a v sedmi sousledných verších položil několik otázek.

V tomto verši oslovil Aditi její manžel Kaśyapa Muni jako gṛha-medhini, což znamená “ta, jež je spokojena v rodinném životě zaměřeném na uspokojování smyslů”. Lidé žijící rodinným životem obvykle hledají smyslový požitek v činnostech konaných pro hmotný výsledek. Životní cíl gṛhamedhīch je jediný — smyslový požitek. Proto je řečeno: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham — život hospodáře se zakládá na smyslovém požitku, a proto je štěstí v něm zažívané jen velmi skrovné. Védy však pamatují na všechny, a proto i hospodář může své jednání uzpůsobit podle usměrňujících zásad dharmy, arthy, kāmy a mokṣi. Cílem má být osvobození, ale jelikož se člověk nedokáže ihned vzdát smyslového požitku, śāstry předepisují následování zásad náboženství, hospodářského rozvoje a uspokojování smyslů. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.9) uvádí: dharmasya hy āpavargyasya nārtho 'rthāyopakalpate — “Veškeré předepsané činnosti jsou zajisté určeny ke konečnému osvobození. Nikdy by neměly být konány pro hmotný zisk.” Ti, kdo žijí životem hospodáře, by si neměli myslet, že cílem náboženství je dokonalejší uspokojení smyslů. I rodinný život je určen pro rozvoj duchovního poznání, díky kterému lze nakonec dosáhnout vysvobození z hmotného zajetí. Cílem hospodáře by mělo být pochopení konečného smyslu života (tattva-jijñāsā). Potom se jeho život vyrovná životu yogīna. Kaśyapa Muni se tedy ptal své ženy, zda podle pokynů śāster následovala zásady náboženství, hospodářského rozvoje a uspokojování smyslů. Jakmile se člověk odchýlí od pokynů śāstry, je okamžitě zmaten a ztratí pochopení smyslu rodinného života.

Povinností hospodáře je přijmout hosty, i kdyby se jednalo o nepřítele. Když přijde host do domu, musí ho člověk náležitě uvítat tak, že vstane a nabídne mu místo k sezení. Písma přikazují: gṛhe śatrum api prāptaṁ viśvastam akutobhayam — dokonce i když do domu přijde nepřítel, je třeba ho přijmout tak, aby zapomněl na nepřátelství hostitele. Každý by měl s ohledem na své postavení náležitě přijmout kohokoliv, kdo přijde do jeho domu. Přinejmenším by mu měl nabídnout místo k sezení a sklenici vody, aby se host necítil nespokojen. Kaśyapa Muni se Aditi ptal, zda nebyli takoví (atithi) hosté zneuctěni. Slovo atithi se vztahuje na člověka, který přijde bez pozvání.

Na poli může být mnoho děr od hadů a myší, ale když jsou tam velké nory, lze předpokládat, že v nich žijí šakali. V takových domovech jistě nebude nikdo hledat útočiště. Lidské domovy, kde se nezvaným hostům (atithi) nedostane náležitého přijetí, jsou jako domovy šakalů.

Podle védského systému se pořádá ohnivá oběť, při níž je obětováno ghí, obilí, ovoce, květy a tak dále, aby se Pán Viṣṇu najedl a byl spokojen. V Bhagavad-gītě (9.26) Pán říká:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” Toto vše lze tedy nabízet obětnímu ohni, a Pán Viṣṇu bude spokojen. Doporučuje se také brāhmaṇa-bhojana, nabízet jídlo brāhmaṇům, protože když se brāhmaṇové dosyta najedí zbytků jídla obětovaného v yajñi, je to další způsob, jak jí samotný Pán Viṣṇu. Podle védských zásad se tedy mají při každé slavnosti nabízet obětiny ohni a podávat dostatek jídla brāhmaṇům. Tak může hospodář dosáhnout přemístění na nebeské planety a podobná místa ve vyšších planetárních soustavách.

V rodinném životě může člověk podle usměrnění śāster kultivovat zásady náboženství, hospodářského rozvoje a smyslového požitku, ale pokud chce dosáhnout osvobození, musí rodinného života zanechat a vstoupit do transcendentálního stavu odříkání. Kaśyapa Muni stav odříkání nepřijal, a proto je zde jednou osloven jako brahman a podruhé jako gṛhamedhin. Jeho žena Aditi ho ujistila, že v jejich domácnosti probíhalo vše bez problémů a brāhmaṇové a krávy byli ctěni a ochraňováni. Jinými slovy — řád nebyl narušen a domácnost fungovala bez potíží.

V Bhagavad-gītě (9.29) Pán říká:

I když je Nejvyšší Pán stejně nakloněný všem, zvláště tíhne k těm, kdo Mu oddaně slouží. Říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati—“Milý synu Kuntī, vyhlas prosím, že Můj oddaný nikdy nezanikne.” Na jiném místě Kṛṣṇa prohlašuje:

Všichni se svým způsobem snaží potěšit Nejvyšší Osobnost Božství, ale Pán jim dává různá požehnání, jež odpovídají jejich přístupu. Aditi proto naléhala na svého muže se slovy, že i nejvyšší vládce přeje svým oddaným, a Kaśyapa by tedy měl projevit přízeň svému oddanému synu Indrovi, který se ocitl v nesnázích.

Aditi, matka polobohů, naléhala na Kaśyapu Muniho, aby zajistil polobohům ochranu. Když mluvíme o polobozích, týká se to i jejich matky.

Kaśyapa Muni cítil účast se soužením své ženy, ale přesto ho překvapovalo, jak je celý svět ovlivněný citovou náklonností.

Duše (ātmā neboli jīva) se liší od těla, které je kombinací pěti hmotných prvků. To je prostá skutečnost, ale člověk ji nechápe, dokud nezíská duchovní vzdělání. Kaśyapa Muni a jeho žena Aditi se setkali na nebeských planetách, ale stejné nepochopení existuje po celém vesmíru a je běžné i zde na Zemi. Živé bytosti se sice nacházejí na různých úrovních, ale všechny jsou více či méně ovlivněné tělesným pojetím života. Všem živým bytostem v hmotném světě v té či oné míře chybí duchovní vzdělání. Védská civilizace se však zakládá na duchovním vzdělání, a na jeho základě byla také Arjunovi sdělena Bhagavad-gītā. Kṛṣṇa hned na začátku Bhagavad-gīty Arjunu nabádal, aby pochopil, že se duše od těla liší.

“Tak jako vtělená duše přechází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.” (Bg. 2.13) V dnešní civilizaci se toto duchovní vzdělání bohužel zcela vytratilo. Nikdo nechápe, co je jeho skutečným zájmem, který se týká duše, a nikoliv hmotného těla. Vzdělání znamená duchovní vzdělání. Těžce pracovat s tělesným pojetím života, bez duchovního vzdělání, znamená žít jako zvíře. Nāyaṁ deho deha-bhājāṁ nṛ-loke kaṣṭān kāmān arhate viḍ-bhujāṁ ye (Bhāg. 5.5.1). Lidé tak těžce pracují jen pro pohodlí těla, aniž by měli ponětí o duši. Žijí tedy ve velice nebezpečné civilizaci, neboť to, že se duše musí převtělit, je skutečnost (tathā dehāntara-prāptiḥ). Bez duchovního vzdělání jsou lidé udržováni v temnotě nevědomosti a nevědí, co se s nimi po zničení současného těla stane. Slepě pracují pod vedením slepých vůdců. Andhā yathāndhair upanīyamānās te 'pīśa-tantryām uru-dāmni baddhāḥ (Bhāg. 7.5.31). Pošetilá živá bytost neví, že je zcela v područí hmotné přírody, a ta jí po smrti vnutí určité tělo, které bude muset přijmout. Neví, že i když v současném těle je možná velice důležitou osobou, kvůli svým nevědomým činnostem pod vlivem kvalit hmotné přírody může v příštím životě dostat tělo zvířete nebo stromu. Proto se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy snaží předat všem živým bytostem pravé světlo duchovní existence. Tomuto hnutí není příliš těžké porozumět a lidé ho musí využít, neboť to je zachrání před nebezpečným životem plným nezodpovědnosti.

Těmito slovy se Kaśyapa Muni snažil svou manželku uklidnit. Aditi se obrátila se svou žádostí na toho, kdo byl z hmotného hlediska jejím manželem. To je samozřejmě v pořádku, ale ve skutečnosti hmotný příbuzný nikomu nepomůže. Je-li jakákoliv pomoc možná, přijde jedině od Nejvyšší Osobnosti Božství, Vāsudeva. Proto Kaśyapa Muni své ženě Aditi poradil, aby začala uctívat Pána Vāsudeva, jenž sídlí v srdci každého. Je přítelem všech, a je známý jako Janārdana, jelikož může zabít všechny nepřátele. V hmotné přírodě působí tři kvality — dobro, vášeň a nevědomost — a nad touto hmotnou přírodou existuje ještě jiná příroda, která je transcendentální a nazývá se śuddha-sattva. V hmotném světě je kvalita dobra pokládána za nejlepší, ale i ta je někdy vlivem hmotného znečištění potlačena kvalitami vášně a nevědomosti. Když ale živá bytost transcenduje soupeření mezi těmito kvalitami a zaměstná se oddanou službou, jejich vliv překoná. V tomto transcendentálním postavení je její vědomí čisté. Sattvaṁ viśuddhaṁ vasudeva-śabditam (Bhāg. 4.3.23). Postavení, které je transcendentální vůči hmotné přírodě, se nazývá vasudeva — stav bez hmotného znečištění. Pouze v něm dokáže živá bytost vnímat Nejvyššího Pána, Vāsudeva. Stav vasudeva naplňuje předpoklady pro duchovní život. Vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā su-durlabhaḥ. Ten, kdo realizuje Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, se stává velmi vznešenou osobou.

Paramātmā (Vāsudeva) sídlí v srdci každého. To potvrzuje Bhagavad- gītā, kde Pán říká:

“Těm, kteří Mi neustále s láskou slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” (Bg. 10.10)

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno.” (Bg. 18.61)

“Ten, kdo si Mě je plně vědom a ví, že jsem konečným příjemcem veškerých obětí a askeze, Nejvyšším Pánem všech planet a polobohů a dobrodincem všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne míru.” (Bg. 5.29)

Nechť se oddaný, který je zmaten, uchýlí k lotosovým nohám Vāsudeva, Kṛṣṇy. Ten mu dá inteligenci, jež mu pomůže překonat všechny těžkosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Kaśyapa Muni poradil své ženě, ať vyhledá útočiště u lotosových nohou Vāsudeva, Kṛṣṇy, protože to vyřeší její problémy. Z toho vyplývá, že Kaśyapa Muni byl ideální duchovní mistr. Nebyl tak pošetilý, aby se vydával za vznešenou osobnost, která se vyrovná Bohu. Byl pravým guruem, protože své ženě doporučil vyhledat útočiště u lotosových nohou Vāsudeva. Ten, kdo svého svěřence či žáka učí uctívat Vāsudeva, je pravý duchovní mistr. Slovo jagad-gurum je v této souvislosti velice důležité. Kaśyapa Muni se nevydával za jagad-gurua, přestože jím ve opravdu byl, neboť zastával uctívání Vāsudeva. Skutečným jagad- guruem je Vāsudeva, jak je zde jasně uvedeno (vāsudevaṁ jagad-gurum). Ten, kdo učí pokyny Vāsudeva, Bhagavad-gītu, je stejně dobrý jako vāsudevaṁ jagad-gurum. Ten, kdo však neučí tyto pokyny v jejich pravé podobě, a přitom se prohlašuje za jagad-gurua, pouze podvádí veřejnost. Kṛṣṇa je jagad-guru a za jagad-gurua lze přijmout i toho, kdo jménem Kṛṣṇy učí Kṛṣṇovy pokyny takové, jaké jsou. Toho, kdo vymýšlí vlastní teorie, nelze přijmout; takový jagad-guru je falešný.

Existují tři druhy lidí: akāma, mokṣa-kāma a sarva-kāma. Ten, kdo usiluje o vysvobození z tohoto hmotného světa, se nazývá mokṣa- kāma, ten, kdo si chce naplno užívat hmotného světa, se nazývá sarva- kāma a ten, komu se všechna přání splnila a již nemá další hmotné touhy, se nazývá akāma. Bhakta je prostý všech tužeb. Sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam. Je očištěný a zbavený hmotných přání. Mokṣa- kāmī touží získat osvobození splynutím s existencí Nejvyššího Brahmanu, a jelikož má tuto touhu splynout s Pánem, není ještě čistý. Jsou-li ti, kdo touží po osvobození, nečistí, co pak říci o karmīch, kteří mají tolik různých tužeb? Śāstra však říká:

“Ať už člověk touží po všem, nebo netouží po ničem, anebo si přeje splynout s Pánem, inteligentní je jedině tehdy, když transcendentální láskyplnou službou uctívá Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství.” (Bhāg. 2.3.10)

Kaśyapa Muni viděl, že jeho žena Aditi měla jisté hmotné touhy — přála si blaho svých synů, ale přesto jí poradil, aby se věnovala oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Každý, ať je karmī, jñānī, yogī, nebo bhakta, by měl pro patřičné splnění všech svých tužeb vyhledat útočiště u lotosových nohou Vāsudeva a prokazovat Mu transcendentální láskyplnou službu. Kṛṣṇa je dīna-anukampana, velice milostivý ke všem, a pomůže tomu, kdo chce splnit své hmotné touhy. Někdy se ale stane — pokud je oddaný velice upřímný — že mu Pán projeví zvláštní přízeň nevyplněním jeho hmotné touhy a požehná mu přímo čistou oddanou službou. V Caitanya- caritāmṛtě (Madhya 22.38-39) je řečeno:

“Kṛṣṇa říká: ,Když Mi někdo prokazuje transcendentální láskyplnou službu, ale zároveň touží po hmotném požitku, je to veliký hlupák. Jako by se vzdával nektaru, aby mohl pít jed. Já jsem však velice inteligentní. Proč bych mu tedy dával hmotné bohatství? Místo toho ho donutím přijmout nektar v podobě útočiště u Mých lotosových nohou a zapomenout na iluzorní hmotný požitek.’” Jestliže si oddaný udržuje nějakou hmotnou touhu a zároveň upřímně touží sloužit lotosovým nohou Kṛṣṇy, může se stát, že mu Kṛṣṇa poskytne přímo čistou oddanou službu a že mu všechna hmotná přání a vlastnictví odebere. To je projev Pánovy zvláštní přízně oddaným. Ten, kdo začne s oddanou službou Kṛṣṇovi, ale přesto má ještě hmotné touhy, se může od všech hmotných tužeb oprostit — tak jako Dhruva Mahārāja — ale může to nějaký čas trvat. Touží-li však velmi upřímný oddaný jen po Kṛṣṇových lotosových nohách, Kṛṣṇa mu udělí přímo śuddha-bhakti, čistou oddanou službu.

Říká se: “Člověk míní, Bůh mění.” Člověk si může přát mnoho věcí, ale jeho touhy se nenaplní, dokud mu je nesplní Nejvyšší Osobnost Božství. Splnění touhy se nazývá satya-saṅkalpa. Toto slovo je zde velmi důležité. Aditi se vydala na milost svému manželovi, aby jí dal pokyny, podle nichž by mohla uctívat Nejvyšší Osobnost Božství a tím dosáhnout splnění všech svých přání. Žák musí nejprve učinit rozhodnutí, že je nutné, aby uctíval Nejvyššího Pána, a pak mu duchovní mistr dá patřičné pokyny. Nikdo nemůže duchovnímu mistrovi nic nakazovat, tak jako pacient nemůže od svého lékaře vyžadovat, aby mu předepsal určitý lék. Zde je popsán začátek uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā (7.16) potvrzuje:

“Ó nejlepší z Bhāratovců, čtyři druhy zbožných lidí Mi začínají oddaně sloužit — soužený, toužící po bohatství, zvídavý a hledající poznání Absolutní Pravdy.” Aditi byla ārtha, soužená. Velice se rmoutila kvůli tomu, že její synové, polobozi, o vše přišli. Proto chtěla podle pokynů svého manžela Kaśyapy Muniho přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství.

Někdy se méně inteligentní lidé ptají, zda člověk skutečně musí vyhledat gurua, aby dostal pokyny o oddané službě a mohl udělat duchovní pokrok. Zde je odpověď — a nejen zde, ale i v Bhagavad-gītě, kde Arjuna přijal Kṛṣṇu za svého gurua (śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam). Také Védy nás nabádají: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — ten, kdo má vážný zájem o pokrok v duchovním životě, musí přijmout gurua, který mu poskytne správné vedení. Pán říká, že je třeba uctívat ācāryu, který je zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství (ācāryaṁ māṁ vijānīyāt). To by měl každý jasně pochopit. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že guru je projevem Nejvyšší Osobnosti Božství. Podle všech důkazů ze śāster a podle praktického příkladu oddaných je tedy nezbytné přijmout gurua. Aditi přijala za gurua svého manžela, aby jí dal pokyny, jak uctíváním Nejvyššího Pána rozvíjet duchovní vědomí, oddanou službu.

Zde je další vysvětlení procesu oddané služby. Kaśyapa Muni se rozhodl naučit Aditi stejnou metodu, jakou mu pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství doporučil Brahmā. To je správný postup. Guru neučí svého žáka nějakou novou metodu, kterou by si sám vymyslel. Žák od gurua přijímá autorizovanou metodu, kterou guru obdržel od svého gurua. To je systém učednické posloupnosti (evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ), pravý védský způsob, jak přijmout oddanou službu, která těší Nejvyšší Osobnost Božství. Vyhledat pravého gurua, duchovního mistra, je tedy nezbytné. Pravý duchovní mistr je ten, kdo získal milost svého gurua, který je pravý díky tomu, že také získal milost svého gurua. To se nazývá paramparā. Dokud člověk nepřijme tento systém parampary, nepřinese mu pronášení mantry, kterou dostal, žádný prospěch. V dnešní době se objevuje mnoho falešných guruů, kteří si vymýšlejí vlastní mantry jako prostředek pro hmotný, nikoliv duchovní pokrok. Je-li však mantra vymyšlená, nemůže být účinná. Mantry a metoda oddané služby mají zvláštní moc, ale pouze za předpokladu, že jsou získány od autorizované osoby.

Uctívat s oddaností Nejvyššího Pána Viṣṇua znamená následovat arcana-mārgu.

Oddaný by měl instalovat Božstvo Pána Viṣṇua či Kṛṣṇy a pečlivě Ho uctívat — oblékat Ho, zdobit květinovými girlandami a obětovat Mu různé ovoce, květy a vařená jídla, chutně připravená s použitím ghí, cukru a obilnin. Také by měl podle pokynů písem za zvonění zvonkem obětovat lampu, vonné tyčinky a tak dále. Tomu se říká uctívání Pána. Zde je doporučeno, aby oddaný dodržoval slib, že se bude živit pouze mlékem, což se nazývá payo-vrata. Tak jako je na Ekādaśī oddanou službou vynechat obilniny, na Dvādaśī se doporučuje nepožívat nic než mléko. Payo-vrata a oddaná služba Nejvyššímu Pánu formou arcana se má vykonávat s postojem čisté oddanosti (bhaktyā). Bez bhakti nelze Nejvyšší Osobnost Božství uctívat. Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ. Ten, kdo chce poznat Nejvyšší Osobnost Božství, vědět, co si Pán přeje jíst a co Ho uspokojí, a být s Ním v přímém styku, musí přijmout proces bhakti. To je doporučeno i v tomto verši: bhaktyā paramayānvitaḥ — člověk má být prostoupen čistou oddanou službou.

Catur-viṁśad-guṇa, dvacet čtyři prvků, představuje pět hrubohmotných prvků (země, voda, oheň, vzduch a éter), tři jemnohmotné (mysl, inteligence a falešné ego), deset smyslů (pět činných a pět poznávacích), pět smyslových předmětů a znečištěné vědomí. Všechny tyto prvky studuje sāṅkhya-yoga zavedená Pánem Kapiladevou. Podobnou sāṅkhya- yogu později učil ještě jiný Kapila, který však byl ateistou, a jeho systém není uznáván za autorizovaný.

Je obvyklé klanět se expanzi či inkarnaci Pána. Pán Śiva je inkarnací nevědomosti, jedné z kvalit hmotné přírody.

Dvādaśākṣara-mantrou je oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Při uctívání Božstva má oddaný levou rukou zvonit zvonkem a pravou rukou obětovat předměty, jako je pādya, arghya, vastra, gandha, mālā, ābharaṇa, bhūṣaṇa a další. Pak je třeba Pána vykoupat v mléce, obléci Ho a znovu Ho uctívat všemi předměty.

Védským obyčejem je rozdávat prasādam, jak je doporučeno zde, bez rozlišování, kdo je způsobilý ho přijmout, a kdo ne. Každý — ať už brāhmaṇa, śūdra, vaiśya, kṣatriya, nebo i nejnižší z lidí, caṇḍāla — má být pozván na prasādam. Když ale caṇḍālové, nejnižší či nejchudší třída, přijímají prasādam, neznamená to, že se stali Nārāyaṇem či Viṣṇuem. Nārāyaṇa sídlí v srdci každého, ale to neznamená, že je caṇḍālou či chudákem. Māyāvādská filozofie, podle níž je chudý člověk Nārāyaṇem, představuje to nejzhoubnější ateistické hnutí ve védské kultuře. Tohoto uvažování je třeba se naprosto vzdát. Každý má dostat příležitost přijmout prasādam, ale to neznamená, že každý má právo stát se Nārāyaṇem.

Ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param. To řekl Pán Śiva Pārvatī. Uctívání Pána Viṣṇua je nejvyšší metodou uctívání a nyní bylo podrobně popsáno, jak je uctíván obřadem payo-vrata. Konečným cílem života je potěšit Pána Viṣṇua prostřednictvím varṇāśrama-dharmy. Védská pravidla pro čtyři varṇy a čtyři āśramy směřují k uctívání Viṣṇua (viṣṇur ārādhyate puṁsāṁ nānyat tat-toṣa-kāraṇam). Rozvoj hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je také viṣṇu-ārādhanam, uctíváním Pána Viṣṇua, s ohledem na současný věk. Metodu payo-vrata pro viṣṇu-ārādhanam vyložil Kaśyapa Muni své manželce Aditi na nebeských planetách před dávnou dobou, a ta samá metoda platí i dnes na této Zemi. Zvláště ve věku Kali je metodou hnutí pro vědomí Kṛṣṇy otvírat stovky a tisíce chrámů Viṣṇua (chrámy Rādhā-Kṛṣṇy, Jagannātha, Balarāma, Sītā-Rāmy, Gaura-Nitāie a tak dále). Uctívání Pána Višnua předepsaným způsobem v těchto chrámech se vyrovná provádění zde doporučeného obřadu payo-vrata. Obřad payo-vrata se provádí od prvního do třináctého dne jasné poloviny měsíce, ale naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy uctívá Pána Viṣṇua v každém chrámu dvacet čtyři hodin denně programem složeným z kīrtanu, zpívání Hare Kṛṣṇa mahā- mantry, obětování chutného jídla Pánu Viṣṇuovi a rozdáváním těchto pokrmů vaiṣṇavům a ostatním. To vše jsou autorizované činnosti, a budou-li členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy věrni těmto zásadám, dosáhnou stejného výsledku, jaký má provádění obřadu payo-vrata. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy obsažena esence všech příznivých činností, jako je konání yajñi, rozdávání milodarů, dodržování různých slibů a podstupování askeze. Členové tohoto hnutí by tedy měli doporučené metody upřímně praktikovat. Cílem oběti je ovšem potěšení Pána Viṣṇua. Yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ — v Kali-yuze inteligentní osoby provádějí saṅkīrtana- yajñu. Tento proces je třeba svědomitě následovat.

Nejvyšší Pán říká v Bhagavad-gītě (18.66):

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě zbavím všech reakcí za hříšné jednání. Neboj se.” Dokud člověk nepotěší Nejvyššího Pána tím, co On sám vyžaduje, nepřinesou jeho činnosti žádný dobrý výsledek.

“Povinnosti, které člověk koná v souladu se svým postavením, jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li v něm zájem o poselství Osobnosti Božství.” (Bhāg. 1.2.8) Pokud člověku nejde o uspokojení Pána Viṣṇua neboli Vāsudeva, jsou všechny jeho takzvaně příznivé činnosti bezvýsledné. Moghāśā mogha-karmāṇo mogha-jñānā vicetasaḥ — je zmaten, a proto jsou jeho naděje, činnosti i poznání zmařeny. V této souvislosti Śrīla Viśvanātha Cakravartī podotýká: napuṁsakam anapuṁsakenety-ādinaikatvam. Potentního a impotentního muže nelze stavět na stejnou úroveň. Moderní māyāvādīni mají v oblibě říkat, že ať člověk dělá cokoliv a následuje jakoukoliv cestu, tak že je to v pořádku. To jsou však výroky hlupáků. Zde je zdůrazněno, že toto je jediná metoda, jak v životě dosáhnout úspěchu. Īśvara-tarpaṇaṁ vinā sarvam eva viphalam. Není-li uspokojen Pán Viṣṇu, jsou všechny zbožné činnosti, obřady a yajñi konány pouze pro vnější efekt a nemají žádnou cenu. Pošetilí lidé bohužel neznají tajemství úspěchu. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Nevědí, že skutečný zájem všech spočívá v potěšení Pána Viṣṇua.