Śrīmad-bhāgavatam 1.2.8

Vzhledem k rozličným životním představám člověka existují též různé lidské činnosti. Materialista, který nevnímá nic jiného než hrubé hmotné tělo, má za to, že mimo smysly nic neexistuje. Jeho činnosti se z toho důvodu omezují na soustředěné či rozšířené sobectví. Soustředěné sobectví je zaměřené na vlastní tělo, což je obvyklé u nižších zvířat. Rozšířené sobectví se projevuje v lidské společnosti a je zaměřené na rodinu, společnost, kolektiv, národ, stát nebo svět s výhledem na tělesné pohodlí. Nad těmito tělesně založenými materialisty stojí mentální spekulanti. Vznášejí se ve výškách mentálních sfér a k jejich činnostem patří vymýšlení poezie a filozofie. Někdy též hlásají různé ismy, avšak stále se sobeckými cíli, omezenými tělem a myslí. Neuvědomují si, že nad tělem a myslí se nachází dřímající duše, bez které se veškerá sobecká předsevzetí, týkající se těla a mysli, nemohou nikdy uskutečnit. Méně inteligentní lidé však o potřebách duše nemají ani zdání.

Bláhoví lidé, kteří nevědí nic o duši a o tom, že duše je vlastně mimo dosah těla a mysli, nenacházejí nikdy ve vykonávání svých předepsaných povinností žádné uspokojení. A zde se na tento bod naráží. Vlastní já se nachází mimo hrubé tělo a subtilní mysl; je jejich hybným principem. Bez patřičného poznání potřeb dřímající duše není možné najít štěstí. Tělo a mysl nám sotva pomohou, neboť jsou jen nadbytečnými obaly duše. Je třeba uspokojit potřeby duchovní duše. Pouhým čištěním klece kanárka neuspokojíme. Musíme znát jeho vlastní potřebu.

Skutečnou potřebou duše je, že se chce konečně vymanit z hmotných pout a dosáhnout vytoužené dokonalé svobody. Duše se chce dostat ven, za stěny širokého vesmíru a chce uzřít volnost světla a ducha. Této naprosté svobody dosáhne teprve tehdy, když se střetne s dokonalou duchovní bytostí, s Osobností Božství. Náklonnost k Bohu je skryta v každém z nás. Jenže duchovní existence se projevuje skrze hrubé tělo a mysl, prostřednictvím zvrácené náklonnosti k hrubé a jemné hmotě. Chceme-li tedy znovu probudit své božské vědomí, pak je nutné, abychom se též náležitě zaměstnali. To znamená naslouchat a zpívat o božských skutcích Svrchovaného Pána. Pokud v nás činnosti, které vykonáváme, nevyvolají onu náklonnost k poslechu a zpěvu transcendentálního poselství Boha, pak tyto činnosti byly jen ztrátou času. To tvrdí tato śloka. Žádné jiné činnosti, ať už je to ten či onen “ismus”, prostě nemohou duši osvobodit. Dokonce i činnosti těch, kteří prohlašují spásu za svůj cíl, jsou marné, neboť nejsou s to rozeznat opravdový zdroj veškeré svobody. Primitivní materialista přece sám vidí, že veškeré jeho hmotné vymoženosti jsou omezené časem a prostorem, ať na tom či onom světě. I když se dostane na Svargaloku, ani tam nenajde žádné trvalé útočiště pro svou strádající duši. Tuto dychtící duši lze uspokojit pouze dokonalým vědeckým postupem — dokonalou oddanou službou.