Mudrci z Naimiṣāraṇyi položili Sūtovi Gosvāmīmu šest otázek a Sūta na ně bude nyní postupně odpovídat.

Společenský systém vareṇ a āśramů předepisuje svým stoupencům mnoho usměrňujících povinností. Jednou z povinností kandidáta studií Ved je vyhledat pravého duchovního mistra a požádat o přijetí za učedníka. Posvátná šňůra je znamení označující ty, kteří jsou schopni učit se od ācāryi neboli pravého duchovního mistra poznání Ved. Śrī Śukadeva Gosvāmī se však těmto očistným obřadům podrobit nemusel. Byl již od narození osvobozenou duší.

Obyčejně se člověk rodí jako každá jiná živá bytost, a teprve očištěním různými obřady se rodí podruhé. Když pak uzře nové světlo a hledá patřičné vedení na cestě k duchovnímu pokroku, obrací se na duchovního mistra, který ho poučí o Vedách. Duchovní mistr přijme za svého učedníka pouze upřímného tazatele, jehož zasvětí posvátnou šňůrou. Tímto zasvěcením se z člověka stává dvija — dvojzrozený. Po kvalifikaci na dviju má právo studovat Vedy, a když se dobře seznámí s poznáním Ved, stane se viprou. Vipra neboli kvalifikovaný brāhmaṇa je schopný realizovat Absolutno, a další pokroky v duchovním životě ho nakonec vedou na úroveň vaiṣṇavy. Vaiṣṇava je postgraduální stav brāhmaṇy. Jestliže brāhmaṇa dělá další pokroky, musí se nutně stát vaiṣṇavou, neboť vaiṣṇava je současně seberealizovaný brāhmaṇa.

Śrīla Śukadeva Gosvāmī byl vaiṣṇavou od samého počátku. Nemusel se tedy podrobovat všem procesům, které předepisuje varṇāśramský systém. Konečným cílem varṇāśrama-dharmy je, aby se z neotesaného člověka stal vaiṣṇava, čistý oddaný Pána. Proto každý, koho za vaiṣṇavu přijal prvotřídní vaiṣṇava neboli vaiṣṇava na úrovni uttama-adhikārīho, je tímto považován za brāhmaṇu, bez ohledu na jeho původ a předešlé jednání. V tomto smyslu též jednal Śrī Caitanya Mahāprabhu, když uznal Haridāse Ṭhākura za ācāryu svatého jména, přestože se Ṭhākura Haridāsa narodil v mohamedánské rodině. Závěrem lze říci, že Śukadeva Gosvāmī se již jako vaiṣṇava narodil, a proto mu bylo bráhmanství dáno. Další obřady pro něj nebyly nutné. Kdokoliv — Kirātové, Hūṇové, Āndhrové, Pulindové, Pulkaśové, Ābhīrové, Śumbhové, Yavanové, Khasové nebo i ostatní lidé nízkého zrození — se může povýšit na nejvyšší transcendentální úroveň milostí vaiṣṇavů. Śrīla Śukadeva Gosvāmī byl duchovním mistrem Śrī Sūty Gosvāmīho, a ten proto dříve, než začne odpovídat na otázky mudrců z Naimiṣāraṇyi, vzdává Śukadevovi Gosvāmīmu své uctivé poklony.

Śrīla Sūta Gosvāmī touto modlitbou shrnuje celý úvod do Śrīmad-Bhāgavatamu. Śrīmad-Bhāgavatam je přirozeným doplňujícím komentářem Vedānta-sūter. Vedānta-sūtry neboli Brahma-sūtry sestavil Vyāsadeva s úmyslem předložit pouze smetanu védského poznání. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy přirozeným komentářem k této smetaně. Śrīla Śukadeva Gosvāmī byl ve Vedānta-sūtře dokonale sečtělý, a proto také realizoval její komentář — Śrīmad-Bhāgavatam. Toto důvěrné poznání přednesl jen proto, aby prokázal svou bezmeznou milost zmateným materialistům, kteří se snaží nadobro skoncovat s nevědomostí.

Nemá smysl přít se, zda materialista může či nemůže být šťastný. Žádná materialistická bytost, počínaje velikým Brahmou a nepatrným mravencem konče, nemůže být šťastná. Každý se snaží o trvalé štěstí. Každého však přemohou zákony hmotné přírody a jeho plány jsou zmařeny. Z tohoto důvodu je materialistický svět nazýván nejtemnějším místem Božího stvoření. Nešťastný materialista se však odtud přesto může dostat, a to jednoduše tím, že si to bude přát. Je bohužel většinou tak bláhový, že toto přání nemá. Takového materialistu můžeme přirovnat k velbloudovi, kterému chutnají trny smíchané s vlastní krví. Ubohý velbloud si ani neuvědomuje, že se mu trny zabodávají do jazyka a že to, co ochutnává, je jeho vlastní krev. Materialistovi je vlastní krev sladší nežli med. Ačkoli ho neustále pronásledují hmotné nesnáze, které si sám vytvořil, nepřeje si, aby jim unikl. Takovému materialistovi se říká karmī. Mezi sty a tisíci takových karmīch se sotva najde jeden, kterého již hmotné činnosti unavují a je ochotný hledat cestu z tohoto labyrintu ven. Tito inteligentní lidé se nazývají jñānīové, a Vedānta-sūtra je určena zvláště pro ně. Śrīla Vyāsadeva však svou prozřetelností, která mu byla jakožto inkarnaci Svrchovaného Pána dána, rozpoznal nebezpečí zcestných výkladů Vedānta-sūtry, a proto k Vedāntě osobně sepsal doplněk s názvem Bhāgavata Purāṇa. Bhāgavatam je tedy původním komentářem Brahma-sūter. Śrīla Vyāsadeva také naučil Bhāgavatamu svého syna Śukadeva Gosvāmīho. Śrīla Śukadeva, který již byl ve stavu osvobození a tudíž zakotven v transcendenci, toto poznání osobně realizoval a poté ho vysvětlil. Milostí Śrīly Śukadeva je Bhāgavata-vedānta-sūtra přístupná všem upřímným duším, které se snaží opustit hmotnou existenci.

Śrīmad-Bhāgavatam je jedinečný komentář Vedānta-sūtry, který vskutku nelze s ničím srovnat. Śrīpāda Śaṅkarācārya se ho úmyslně ani nedotkl, protože věděl, že jako přirozený komentář ho nemůže nikdy překonat. Sepsal vlastní Śārīraka-bhāṣyu a jeho takzvaní stoupenci se Bhāgavatam pokoušejí vydávat za nějaké novější dílo. Taková zcestná tvrzení přívrženců māyāvādské školy, kteří se snaží Bhāgavatam zdiskreditovat, jsou nepravdivá. Z této úvodní śloky se jasně dozvídáme, že Śrīmad-Bhāgavatam je jediná transcendentální literatura pro paramahaṁsy, tedy pro ty, kteří jsou dokonale zbaveni hmotné nemoci zvané zlomyslnost. Přívrženci māyāvādského učení jsou však velice závistiví vůči Osobnosti Božství, přestože Śrīpāda Śaṅkarācārya sám uznal, že Nārāyaṇa, Osobnost Božství, je nad vším hmotným stvořením. Závistiví māyāvādīové nemají k Bhāgavatamu přístup. Ale pro ty, kteří se skutečně chtějí dostat ven z hmotné existence, je Bhāgavatam opravdovou oporou, protože ho vyřkl Śrīla Śukadeva Gosvāmī, osvobozená duše. Je to transcendentální pochodeň, která člověku dokonale osvítí transcendentální Absolutní Pravdu v jejích aspektech Brahmanu, Paramātmy a Bhagavāna.

Všechny védské spisy a Purāṇy jsou určeny k překonání nejtemnějších končin hmotné existence. Živá bytost se nachází ve stavu, kdy zapomněla na svůj poměr s Bohem; protože je od nepaměti příliš upjatá na hmotné uspokojování smyslů. Její neúprosný boj o existenci v hmotném světě je věčný, a živá bytost se z něho nemůže dostat pouhým plánováním. Chce-li vůbec někdy zastavit tento nekonečný boj o přežití, pak musí obnovit svůj věčný vztah k Bohu. A ten, kdo chce podniknout takové kroky k zotavení, musí nutně využít písem jako jsou Vedy a Purāṇy. Někteří bláhoví lidé říkají, že Purāṇy nemají s Vedami nic společného. Purāṇy jsou doplňující výklady Ved. Jsou určeny pro různé druhy lidí, neboť ne každý člověk je stejný. Určitý člověk je pod vlivem kvality dobra, jiný pod vlivem kvality vášně a jiný zase pod vlivem kvality nevědomosti. Proto jsou Purāṇy rozděleny takovým způsobem, aby jich kterýkoliv člověk mohl využít k postupnému obnovení svého ztraceného postavení. Jen tak se vymaní z neúprosného boje o existenci. Śrīla Sūta Gosvāmī prakticky předvádí způsob, jak správně Purāṇy přednášet. Každý, kdo chce být kazatelem védských písem a Purāṇ, musí následovat tento příklad. Śrīmad-Bhāgavatam je bezeskvrnná Purāṇa. Je určen především pro ty, kteří se chtějí navždy vyprostit z hmotného zapletení.

Již výše v textu bylo řečeno, že Bhāgavatam přímo pojednává o Absolutní Pravdě. Otázky, které položili mudrci z Naimiṣāraṇyi, jsou proto vhodné a oprávněné, neboť se vztahují na Kṛṣṇu — na Nejvyšší Osobnost Božství, tedy na Absolutní Pravdu. Osobnost Božství v Bhagavad-gītě (15.15) praví, že obsahem všech Ved není nic jiného, než pobídka najít Jeho — Pána Śrī Kṛṣṇu. Čili otázky, které se týkají Kṛṣṇy, jdou k jádru všech védských sdělení.

Celý svět je plný otázek a odpovědí. Ptáci, zvířata i lidé se stále buď ptají nebo odpovídají. Časně zrána se ptáci v hnízdě ptají a odpovídají, a navečer, když se vrátí, ptají se a odpovídají zase. Stejně tak je to i s člověkem — nespí-li právě tvrdým spánkem, má mnoho různých otázek a odpovědí. Kupci v tržnici mají své otázky a s nimi související odpovědi, advokáti u soudu a studenti ve školách a na univerzitách samozřejmě také. Poslanci v parlamentu mají své otázky a odpovědi, politikové a zástupci tisku se také stále na něco ptají nebo na něco odpovídají. Ale skutečnost je taková, že přes všechny tyto otázky a odpovědi, které si kladou po celý život, nikdo z nich nenachází nikdy žádné uspokojení. Spokojenost duše se totiž zakládá jen na otázkách a odpovědích, které se nějakým způsobem vztahují na Kṛṣṇu.

Kṛṣṇa je nejdůvěrnějším pánem, přítelem, otcem či synem nebo také cílem milostného cítění nás všech. Zapomínáním na Kṛṣṇu sice vytváříme řadu jiných věcí, na které se naše otázky a odpovědi vztahují, avšak žádná z těchto věcí nám nemůže zaručit dokonalé uspokojení. Všechno kromě Kṛṣṇy nám poskytuje uspokojení pouze dočasné. Chceme-li tedy dosáhnout úplného, trvalého uspokojení, musíme se snažit soustředit své otázky a odpovědi na Kṛṣṇu. Bez otázek a odpovědí nelze existovat ani na chvíli. Śrīmad-Bhāgavatam se zabývá otázkami a odpověďmi, které se týkají Kṛṣṇy, a samotnou četbou a poslechem tohoto transcendentálního díla je možné skutečně dosáhnout nejvyššího uspokojení. Měli bychom proto studovat Śrīmad-Bhāgavatam, neboť tímto způsobem můžeme vyřešit veškeré sociální, politické a náboženské problémy. Śrīmad-Bhāgavatam a Kṛṣṇa jsou úplným souhrnem všeho.

Śrī Sūta Gosvāmī zde odpovídá na první otázku mudrců z Naimiṣāraṇyi. Mudrci ho požádali, aby shrnul všechna existující zjevená písma a vybral z nich to, co je nejdůležitější, aby bylo pokleslým lidem ulehčeno pokyny přijmout a řídit se podle nich. Vedy člověku předepisují dva druhy činností. První se jmenuje pravṛtti-mārga, cesta smyslového požitku, a druhá je nivṛtti-mārga, cesta odříkání. Cesta požitku je nižší, nežli je cesta obětí pro věc nejvyšší. Hmotná existence živé bytosti je vlastně chorobným stavem opravdového života. Opravdový život je duchovní existence neboli existence brahma-bhūta, ve které žijeme věčně, blaženě a plni poznání. Hmotná existence je dočasná, iluzorní a plná utrpení. Nedočkáme se v ní žádného štěstí ani radosti; pouze marných pokusů zbavit se tohoto utrpení. A dočasné zmírnění strastí pak mylně pokládáme za štěstí. Cesta rostoucího hmotného požitku je proto tedy nižší. Hmotný požitek je vždy dočasný, plný strastí a je nakonec iluzorní. Na druhé straně oddaná služba Svrchovanému Pánu, která nás vede k věčnému a blaženému životu v plném vědomí, je cestou kvalitativně vyšší úrovně. Tato úroveň však může být také znečištěna kombinací s nižší kvalitou. Když člověk kupříkladu provozuje oddanou službu s cílem dosáhnout hmotného zisku, pak je to samozřejmě na úkor pokroku na cestě odříkání. Odříkání či sebezapření s úmyslem dosáhnout nejvyššího blaha je samozřejmě lepší, nežli snažit se dosáhnout radosti v tomto churavém životním stavu. Tyto pokusy vedou jen a jen ke zhoršení nemoci a k prodloužení jejího trvání. Je proto nesmírně důležité dbát na to, aby oddaná služba Pánu byla vykonávána v čisté kvalitě, bez sebemenší touhy po hmotném požitku. Musíme tuto kvalitativně vyšší činnost — oddanou službu Pánu — vykonávat bez jakéhokoli nádechu nežádoucích přání, plodonosných činností či filozofické spekulace. Jen tak dospějeme k trvalé útěše v Jeho službě.

Slovo dharma jsme úmyslně označili jako činnost, protože kořen slova dharma se významově vztahuje na “to, co udržuje naši existenci”. Živá bytost se udržuje na živu tím, že spojuje všechny své činnosti s věčným vztahem, který má se Svrchovaným Pánem, Śrī Kṛṣṇou. Kṛṣṇa je středem všech živých bytostí. Je všepřitažlivou živou bytostí neboli věčnou podobou mezi ostatními živými bytostmi neboli věčnými podobami. Naprosto každá živá bytost vlastní svou věčnou podobu v duchovní existenci a Kṛṣṇa je pro ně pro všechny věčně přitažlivý. Kṛṣṇa je úplný celek a všechno ostatní je Jeho nedílnou součástí. Ve vztahu k Němu jsou všichni sloužící a On je všemi obsluhován. Tento poměr je transcendentální a naprosto se vymyká našim zkušenostem z hmotné existence. Vztah služebníka a obsluhovaného je nejpříjemnější formou důvěrnosti. To však pochopíme až s pokrokem na cestě oddané služby. Každý by se měl zapojit do transcendentální láskyplné služby Pánu, bez ohledu na svoji současnou podmíněnost v hmotné existenci. Tak postupně získáme zkušenosti s opravdovým životem a dosáhneme dokonalého uspokojení.

Ten, kdo pokládá oddanou službu Svrchovanému Pánu Śrī Kṛṣṇovi za všední emocionální záležitost, může také namítat, že zjevená písma přece člověku doporučují oběti, dobročinnost, odříkání, poznání, mystické síly a jiné podobné metody transcendentální realizace. Bhakti, oddaná služba Pánu, je podle něho určená jen pro ty, kteří nejsou schopni se těmto vyšším věcem věnovat. Všeobecně se má za to, že rozvoj bhakti je určen pro śūdry, vaiśyi a méně inteligentní třídu žen. Tato představa však neodpovídá skutečnosti. Naopak. Rozvoj bhakti je vrcholem transcendentálních činností, který je vznešený a současně jednoduchý. Vznešený je pro čisté oddané, kteří upřímně touží po navázání styku se Svrchovaným Pánem. A je jednoduchý pro nováčka, tedy pro toho, kdo stojí na samotném prahu dveří vedoucích do domu bhakti. Navázat styk s Nejvyšší Osobností Božství Śrī Kṛṣṇou je veliká věda. Je však přístupná všem živým bytostem — śūdrům, vaiśyům, ženám i těm, kteří jsou ještě níže nežli śūdrové. O lidech vyšších tříd, jako jsou kvalifikovaní brāhmaṇové či velcí seberealizovaní králové, pak nemusíme ani mluvit. Ty ostatní vznešené činnosti, kterým se říká oběti, dobročinnost, sebekázeň atd., jsou vlastně jen průvodními jevy čistého, vědeckého rozvoje bhakti.

Zásady poznání a odpoutanosti jsou důležitými faktory na cestě k transcendentální realizaci. Celý proces duchovního života vede k dokonalému poznání jak všeho hmotného, tak i všeho duchovního. Výsledkem tohoto dokonalého poznání pak je, že člověk ztratí zájem o hmotné věci a začne být připoutaný k duchovním činnostem. Odpoutání se od hmotných věcí ale neznamená, že se člověk stane úplně netečným, jak se někteří nevědomí lidé domnívají. Slovo naiṣkarma znamená nedělat nic, co přináší dobré či špatné výsledky. Negace neznamená popírat to, co je pozitivní. Negace nepodstatného neznamená, že se neguje to, co podstatné je. Odpoutání se od hmotných podob proto neznamená, že se tím ruší podoba pozitivní. Rozvoj bhakti je určen právě k uskutečnění této pozitivní podoby. Realizací pozitivní podoby se negativní podoby automaticky vytratí. Postupným rozvojem bhakti, to jest pozitivní službou pozitivní podobě, se člověk přirozeně odpoutá od věcí nižších a současně se upoutá na věci vyšší. Rozvoj bhakti, nejušlechtilejší činnost živé bytosti, člověka odvádí od hmotného uspokojování smyslů. Podle toho se vlastně pozná čistý oddaný. Čistý oddaný není žádný blázen, nezaobírá se nižšími energiemi a také nemá hmotná měřítka. Toho ovšem nelze docílit pouhým suchým uvažováním. K tomu skutečně dochází pouze milostí Všemohoucího. Závěrem nutno dodat, že čistý oddaný má všechny dobré vlastnosti, tedy poznání, odpoutanost atd., zatímco člověk, který má pouze poznání nebo odpoutanost, nemusí nutně znát principy bhakti. Bhakti je nejušlechtilejší činnost člověka.

Vzhledem k rozličným životním představám člověka existují též různé lidské činnosti. Materialista, který nevnímá nic jiného než hrubé hmotné tělo, má za to, že mimo smysly nic neexistuje. Jeho činnosti se z toho důvodu omezují na soustředěné či rozšířené sobectví. Soustředěné sobectví je zaměřené na vlastní tělo, což je obvyklé u nižších zvířat. Rozšířené sobectví se projevuje v lidské společnosti a je zaměřené na rodinu, společnost, kolektiv, národ, stát nebo svět s výhledem na tělesné pohodlí. Nad těmito tělesně založenými materialisty stojí mentální spekulanti. Vznášejí se ve výškách mentálních sfér a k jejich činnostem patří vymýšlení poezie a filozofie. Někdy též hlásají různé ismy, avšak stále se sobeckými cíli, omezenými tělem a myslí. Neuvědomují si, že nad tělem a myslí se nachází dřímající duše, bez které se veškerá sobecká předsevzetí, týkající se těla a mysli, nemohou nikdy uskutečnit. Méně inteligentní lidé však o potřebách duše nemají ani zdání.

Bláhoví lidé, kteří nevědí nic o duši a o tom, že duše je vlastně mimo dosah těla a mysli, nenacházejí nikdy ve vykonávání svých předepsaných povinností žádné uspokojení. A zde se na tento bod naráží. Vlastní já se nachází mimo hrubé tělo a subtilní mysl; je jejich hybným principem. Bez patřičného poznání potřeb dřímající duše není možné najít štěstí. Tělo a mysl nám sotva pomohou, neboť jsou jen nadbytečnými obaly duše. Je třeba uspokojit potřeby duchovní duše. Pouhým čištěním klece kanárka neuspokojíme. Musíme znát jeho vlastní potřebu.

Skutečnou potřebou duše je, že se chce konečně vymanit z hmotných pout a dosáhnout vytoužené dokonalé svobody. Duše se chce dostat ven, za stěny širokého vesmíru a chce uzřít volnost světla a ducha. Této naprosté svobody dosáhne teprve tehdy, když se střetne s dokonalou duchovní bytostí, s Osobností Božství. Náklonnost k Bohu je skryta v každém z nás. Jenže duchovní existence se projevuje skrze hrubé tělo a mysl, prostřednictvím zvrácené náklonnosti k hrubé a jemné hmotě. Chceme-li tedy znovu probudit své božské vědomí, pak je nutné, abychom se též náležitě zaměstnali. To znamená naslouchat a zpívat o božských skutcích Svrchovaného Pána. Pokud v nás činnosti, které vykonáváme, nevyvolají onu náklonnost k poslechu a zpěvu transcendentálního poselství Boha, pak tyto činnosti byly jen ztrátou času. To tvrdí tato śloka. Žádné jiné činnosti, ať už je to ten či onen “ismus”, prostě nemohou duši osvobodit. Dokonce i činnosti těch, kteří prohlašují spásu za svůj cíl, jsou marné, neboť nejsou s to rozeznat opravdový zdroj veškeré svobody. Primitivní materialista přece sám vidí, že veškeré jeho hmotné vymoženosti jsou omezené časem a prostorem, ať na tom či onom světě. I když se dostane na Svargaloku, ani tam nenajde žádné trvalé útočiště pro svou strádající duši. Tuto dychtící duši lze uspokojit pouze dokonalým vědeckým postupem — dokonalou oddanou službou.

O tom, že čistou oddanou službu Pánu automaticky následuje dokonalé poznání a odpoutání od hmotné existence, jsme se již zmiňovali. Některé osoby však mají za to, že jisté činnosti, včetně náboženských, jsou naopak určeny k dosažení hmotného zisku. Je to všeobecně známá věc. Všude na světě mají lidé sklon požadovat za svou náboženskou či jakoukoliv jinou službu určitou odměnu. Dokonce i ve védské literatuře jsou zmínky o tom, že člověka za dobře vykonaný náboženský skutek čeká zisk, a většina lidí těmto lákadlům, zvaným náboženská požehnání, neodolá. Jak je možné, že takzvaně zbožné lidi tolik okouzluje hmotný zisk? Důvod je zcela jasný — hmotný zisk umožňuje splnit přání, která dávají požitek smyslům. Koloběh činností tedy začíná takzvaným náboženstvím, pokračuje hmotným ziskem a končí splněním přání. Smyslový požitek je společným jmenovatelem pro všechny, kteří jsou stále něčím zaměstnáni. Výrok Sūty Gosvāmīho, tedy výrok Śrīmad-Bhāgavatamu, však tyto cíle prohlašuje za scestné.

Nikdo by se neměl zaměstnávat v určité službě pouze pro hmotný zisk. Hmotného zisku by se také nemělo využívat k uspokojování smyslů. Jak bychom tedy hmotný zisk měli užívat je vysvětleno následovně.

Materialistická civilizace je úplně zmatená a mylně směřuje k vyplňování tužeb po smyslovém požitku. V takovéto civilizaci je uspokojení smyslů konečným cílem ve všech sférách života. Ať už je to v politice, v sociální službě, v dobročinnosti či lidumilství, v náboženství a dokonce i ve spasení; všude je cítit stále vzrůstající vliv touhy po smyslovém požitku. Na politickém bojišti soupeří jeden vůdce s druhým o dosažení svého osobního smyslového požitku. Voliči svého vůdce ctí pouze potud, pokud jim slibuje smyslový požitek. Když voliči svůj smyslový požitek nedostanou, okamžitě svého takzvaného vůdce sesadí. Žádnému politickému vůdci se nikdy nemůže podařit, aby plně uspokojil smysly svých voličů. Totéž se týká i ostatních oblastí. Nikdo se skutečně nezajímá o závažné životní otázky. Dokonce i ti, kteří jsou na cestě ke spasení, vlastně touží splynout s Absolutní Pravdou a tak spáchat duchovní sebevraždu s úmyslem dalšího smyslového požitku. Bhāgavatam však praví, že bychom neměli žít pro smyslový požitek. Smysly bychom měli uspokojovat jen do té míry, jež je potřebná pro sebezachování, a ne pro jejich požitek. Tělo má smysly, a proto určité uspokojování těchto smyslů podle usměrňovacích zásad je přípustné. Nesmíme však svých smyslů zneužívat k požitkářství. Sňatek, spojení muže a ženy, je kupříkladu nutný pro plození potomstva. Nesmí se však zneužívat k pouhému smyslovému požitku. Protože v tomto ohledu se dnes nedostává zdrženlivosti, existuje propaganda pro rodinné plánování. Bláhoví lidé však nemají představu o tom, že rodinné plánování přichází samo, jakmile člověk upřímně hledá Absolutní Pravdu. Když totiž někdo hledá Absolutní Pravdu, nadbytečné smyslové počínání ho neláká. Je svým bádáním po Pravdě tak zaneprázdněn, že na přebytečný smyslový požitek ani nemá čas. Proto v jakékoli oblasti života je důležité, aby člověk nakonec vždy hledal Absolutní Pravdu. Tím způsobem pak bude šťastnější, neboť nebude tolik zaneprázdněn neomezeným smyslovým požitkem. Co je tou hledanou Absolutní Pravdou, je vysvětleno v dalším verši.

Absolutní Pravda je současně subjekt i objekt. Není zde kvalitativní rozdíl. Brahman, Paramātmā a Bhagavān jsou proto kvalitativně jedno a totéž. Stejnou podstatu realizují studenti Upaniṣad jako neosobní Brahman, Hiraṇyagarbhové neboli yogīni ji realizují jako lokalizovanou Paramātmu a oddaní jako Bhagavāna. Bhagavān, Osobnost Božství, je konečnou a nejvyšší realizací Absolutní Pravdy. Částečnou reprezentací Osobnosti Božství je Paramātmā, a neosobní Brahman je oslnivá zář této Osobnosti Božství. Dá se srovnat se zářícími slunečními paprsky, které vycházejí z boha Slunce. Méně inteligentní studenti výše zmíněných škol se někdy přou o to, která realizace je nejlepší. Dokonalí znalci Absolutní Pravdy však dobře vědí, že každý z těchto tří aspektů Absolutní Pravdy je pouze různým druhem pohledu na tentýž objekt. Rozdíl je jen v zorném úhlu.

V první śloce první kapitoly Bhāgavatamu jsme se již dozvěděli, že Nejvyšší Pravda je soběstačná, vědomá a oproštěná od iluze relativity. V relativním světě se vědoucí liší od věděného. V Absolutní Pravdě je to však jedno a totéž. V relativním světě je vědoucím živá bytost a věděným je nehybná hmota. Živá bytost je vyšší a hmota nižší energie. Z toho plyne dualita mezi vyšší a nižší energií. Na absolutní úrovni je však vědoucí i věděné součástí stejné vyšší energie. Z nejvyššího energetického zdroje vycházejí tři druhy energie. Není rozdíl mezi energií a jejím zdrojem, existují však různé kvality energie. Absolutní říše a živé bytosti jsou součásti vyšší energie, zatímco hmotný svět je energií nižší. V kontaktu s nižší energií podléhá živá bytost iluzi, vlivem které se pak ztotožňuje s nižší energií. Proto v hmotném světě existuje pojem relativity. V Absolutním tento pojem nenajdeme, neboť tam není rozdílu mezi vědoucím a věděným. Vše je tam na absolutní úrovni.

Prokazováním oddané služby Pánu, Osobnosti Božství Vāsudevovi, který je plně projevenou Absolutní Pravdou, můžeme dosáhnout dokonalé realizace Absolutní Pravdy. Brahman je Jeho transcendentální září a Paramātmā je Jeho částečným zastoupením. Realizace Brahmanu či Paramātmy jsou tedy pouze neúplnými realizacemi Absolutní Pravdy. Existují čtyři různé druhy lidí — karmī, jñānīové, yogīni a oddaní. Karmī jsou materialisticky, a zbylé tři skupiny transcendentálně založení lidé. Prvotřídní transcendentalisté jsou bezesporu oddaní, kteří realizovali Nejvyšší Osobnost. Transcendentalisté druhého stupně jsou ti, kteří dokázali alespoň částečně realizovat úplnou část absolutní osobnosti, zatímco transcendentalisté třetího stupně dokázali stěží realizovat duchovní podstatu absolutní osoby. Bhagavad-gītā i jiná védská písma praví, že Nejvyšší Osobnost můžeme realizovat jedině oddanou službou, která pevně stojí na úplném poznání a odpoutanosti od hmotné společnosti. O skutečnosti, že oddanou službu doprovází poznání a odpoutání od hmotné společnosti, jsme se již zmínili. Protože realizace Brahmanu a Paramātmy jsou neúplnými realizacemi Absolutní Pravdy, jsou metody, které k těmto realizacím vedou — cesta jñāny a yogy — rovněž neúplné a nedokonalé. Oddaná služba založená na dokonalém poznání a na odpoutání se od hmotných styků a upevněná poslechem Vedānta-śruti je jediná dokonalá metoda, která zaručuje svědomitému a zvídavému studentovi úplnou realizaci Absolutní Pravdy. Oddaná služba není v žádném případě určena pro nějaké méně vzdělané transcendentalisty. Oddaní se rozdělují do tří tříd. Oddaný třetí třídy je začátečníkem. Nemá poznání a není odpoután od hmotné společnosti. Protože se většinou soustředí jen na počáteční stádium — uctívání Božstev v chrámu — nazývá se také materialistickým oddaným. Materialistický oddaný dává namísto duchovního prospěchu přednost hmotnému zisku. Měl by se tedy rozhodně co nejrychleji z tohoto stádia materialistické oddanosti povýšit do postavení oddaného druhé třídy. Ten rozděluje své okolí podle zásad oddanosti na čtyři kategorie—na Osobnost Božství, a pak oddané, nevědomé a závistivé. Člověk by se měl ucházet alespoň o takovéto postavení oddaného druhé třídy. Jen tehdy budeme způsobilí poznat Absolutní Pravdu.

Oddaný třetí třídy musí dostat o oddané službě patřičné poučení z autorizovaných zdrojů — od Bhāgavatů. Prvním Bhāgavatou je autorizovaný oddaný a druhým je Bhāgavatam — poselství Boha. Oddaný třetí třídy se musí obrátit na seberealizovaného oddaného a být jím patřičně vyškolen v oddané službě. Takový oddaný však není profesionál a s učením Bhāgavatamu neobchoduje. Musí být opravdovým zástupcem Śukadeva Gosvāmīho jako byl Sūta Gosvāmī. Musí lidem kázat rozvoj oddané služby a tak přispívat k všestrannému blahu všech. Začínající oddaný nemá velkou touhu naslouchat autoritám. Takový člověk naslouchání jen předstírá a poslouchá jen vypravěče, kteří uspokojují jeho smysly. Poslech a přednes takového druhu jsou úplně bezcenným, ba i závadným počínáním, jakého bychom se měli vyvarovat. Posvátná učení Boha v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu jsou zajisté transcendentální. Přesto je nutné vyvarovat se tomu, abychom jim naslouchali od profesionálních recitátorů, kteří je znehodnotí stejně jako had mléko, když se ho dotkne svým jedovatým jazykem.

Upřímný oddaný se musí pro svůj pokrok věnovat poslechu védských textů jako jsou Upaniṣady, Vedānta a jiná díla předchozích autorit, Gosvāmīch. Pokud si tyto texty nevyslechne, nebude schopen opravdový pokrok učinit. Pouhé napodobování oddané služby bez vyslechnutí a následování pokynů těchto textů je jen ztrátou času a tím pádem vlastně zbytečným vyrušením na cestě k opravdové oddané službě. Takže dokud oddaná služba nestojí na zásadách autorit śruti, smṛti, purāṇ a pañcarātry, musíme takovéto nepovolané předvádění tzv. oddané služby okamžitě zavrhnout. Nezplnomocněného oddaného nelze nikdy přijímat jako čistého oddaného. Osvojení si těchto poselství védských textů dává možnost neustále vidět ve svém nitru lokalizovaný, všepronikající aspekt Osobnosti Božství. Tomu se říká samādhi.

Na celém světě je lidská společnost rozdělena do čtyř kast a čtyř životních stavů. Čtyři kasty jsou: kasta inteligence, kasta bojovníků, kasta výrobců a kasta dělníků. Příslušnost k určité kastě není dána narozením, ale je určena prací a kvalifikací. Existují též čtyři životní stavy: život studentský, život s péčí o rodinu, život v ústraní a život v oddanosti. Tyto stavy života jsou nutná opatření v zájmu celé společnosti. Žádná státní sociální zařízení jinak nemohou zdravě fungovat. V zásadě je však nutné, aby členové těchto životních stavů dělali vše pro potěšení nejvyšší autority, Osobnosti Božství. Toto ústavní zřízení lidské společnosti se nazývá systém varṇāśrama-dharmy, a je pro civilizovaný život zcela přirozené. Varṇāśramský systém je určený k tomu, aby jeho prostřednictvím lidé mohli realizovat Absolutní Pravdu. V žádném případě není určený k tomu, aby jedna skupina projevovala umělým způsobem svou nadvládu nad druhou. Pouze když lidé opomíjejí cíl života, realizaci Absolutní Pravdy, což je způsobeno přílišnou touhou po indriya-prīti, smyslovém požitku, pak se může stát, že někteří sobečtí jedinci zneužijí varṇāśramského systému k tomu, aby se vyvyšovali nad slabší členy společnosti. V Kali-yuze, ve věku sváru, k tomuto neoprávněnému povyšování se běžně dochází. Avšak lidé se zdravým rozumem dobře vědí, že rozdělením společnosti na kasty a stavy můžeme nejenom docílit přirozeného soužití mezi občany, ale že toto uspořádání navíc vede k jednoduchému a vysoce oduchovnělému životu seberealizace.

V tomto výroku Bhāgavatamu se uvádí, že nejvyšším životním cílem, nejvyšší dokonalostí systému varṇāśrama-dharmy je spolupráce všech na potěšení Svrchovaného Pána. To potvrzuje i Bhagavad-gītā (4.13).

Je-li realizace Absolutní Pravdy konečným cílem života, pak je nutné toto poslání splnit za všech okolností. Výše jsme se zmínili o kastách a životních stavech. Pro všechny kasty a stavy jsou hlavním zaměstnáním čtyři principy — velebení, naslouchání, vzpomínání a uctívání. Bez těchto životních zásad nemůže nikdo existovat. Lidská počínání jsou těchto čtyř zásad života plná. Zvláště v moderní společnosti veškeré činnosti ve větší či menší míře závisejí na poslouchání a velebení. Například kterýkoli člověk se může velmi rychle proslavit v celé společnosti, jestliže o něm píší noviny. Není důležité z jakého společenského prostředí pochází a jestli si slávu zaslouží nebo ne. Když se o něm píše v novinách, je slavný. Političtí vůdci různých stran využívají možnosti propagandy, kterou poskytuje tisk, k tomu, aby přes noc z úplně bezvýznamného člověka udělali důležitou osobu. Falešně však oslavovat nekvalifikovanou osobu je cesta, která nikam nevede. Neprospěje to nakonec ani dotyčné osobě, ani společnosti jako takové. Dočasně tato propaganda může mít určitý ohlas, ale v žádném případě nebudou její výsledky trvalé. Falešná propaganda je tedy pouhou ztrátou času. Cílem opravdu hodným velebení a oslavování je Nejvyšší Osobnost Božství — stvořitel všeho, co kolem sebe vidíme. O této skutečnosti se obšírně pojednává už od počátku śloky “janmādy asya” Śrīmad-Bhāgavatamu. Měli bychom tedy svůj přirozený sklon někoho oslavovat nebo o někom naslouchat zaměřit na objekt opravdové slávy — na Nejvyšší Bytost. A to přinese štěstí.

Když se duchovní jiskra dostane do styku s hmotnými prvky, připoutává se k akcím a reakcím plodonosné práce. Chceme-li se osvobodit, je třeba tento uzel přetnout. Osvobození vlastně znamená konec koloběhu práce a jejích reakcí. Člověk, který ustavičně vzpomíná na transcendentální zábavy Osobnosti Božství, k tomuto osvobození automaticky dospěje. To proto, že veškeré zábavy Svrchovaného Pána (Jeho līlā) jsou transcendentální kvalitám hmotné energie. Skutky Pána jsou všepřitažlivé duchovní aktivity, a neustálým stykem s nimi se podmíněná duše postupně oduchovní. Potom může definitivně přetnout uzel hmotného otroctví.

Osvobození z hmotného otroctví je tedy, dalo by se říci, vedlejší produkt oddané služby. Pouhé dosažení duchovního poznání ještě nezaručuje, že budeme osvobozeni. Duchovní poznání musí být doplněné oddanou službou, která časem úplně převládne. Teprve tehdy je možné osvobození. Dokonce i práce ploduchtivého dělníka, která by jinak zajisté přinesla své reakce, může dovést k osvobození, je-li doplněna oddanou službou. Karma doplněná oddanou službou se nazývá karma-yoga. Podobně empirické poznání doplněné oddanou službou se nazývá jñāna-yoga. Čistá bhakti-yoga však nezávisí na karmě ani na jñāně. Bhakti-yoga zaručuje nejen osvobození z podmíněného života, ale navíc člověka obdařuje transcendentální láskyplnou službou Pánu.

Každý rozumný člověk, pokud je alespoň trochu vnímavější nežli je zvykem u lidí s chabým poznáním, by si toto učení měl osvojit a nepřetržitě vzpomínat Nejvyššího Pána. Měl by o Něm naslouchat, měl by Ho velebit, vzpomínat na Něho a stále, bez přestání by Ho měl uctívat. To je dokonalost v oddané službě. Gosvāmī z Vṛndāvanu velmi svědomitě následovali tyto zásady a zanechali též po sobě pro náš prospěch obrovský literární odkaz transcendentální vědy. K této kazatelské činnosti je zplnomocnil Samotný Caitanya Mahāprabhu. Ukázal cestu pro všechny možné kasty a životní stavy, jak uvádět učení Śrīmad-Bhāgavatamu a jiných autoritativních písem do života.

Podmíněný život, který musí živá bytost podstoupit, je způsoben její revoltou proti Pánu. Existují devové, zbožné živé bytosti, a asurové — démonské bytosti, které se staví proti autoritě Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě (v šestnácté kapitole) jsou asurové velice živě popsáni. Asurové jsou odsouzeni klesat do stále nižších a nižších sfér nevědomého života. Život za životem se tak propadají až do nejnižších zvířecích forem, ve kterých neexistuje žádné poznání Absolutní Pravdy, Osobnosti Božství. Znovu usměrnit k vědomí Boha může tyto asury milost osvobozených služebníků Pána, který je podle Své vůle posílá do různých zemí. Tito oddaní jsou velice důvěrní společníci Pána, a když se zjevují, aby zachránili lidskou společnost před nebezpečím bezbožnosti, svět je zná jako mocné inkarnace Boha, Boží syny, služebníky Pána nebo Jeho společníky. Nikdo z nich se však neopovažuje o sobě tvrdit, že on sám je Bůh. To by bylo rouhání, kterého se dopouštějí jen asurové, a jen démonští stoupenci těchto asurů přijímají samozvaného boha jako inkarnaci. Zjevená písma poskytují o každé Boží inkarnaci přesné informace. Nikdo nemůže být prohlášen za Boha či inkarnaci, není-li jeho zjevení doloženo v písmech.

Chtějí-li se oddaní skutečně vrátit do Božího království, musí služebníka Boha respektovat jako Boha Samotného. Služebníci Boha se nazývají mahātmové nebo tīrthové a jejich kázání je vždy přizpůsobené místu a době. Boží služebníci nabádají každého, aby také sloužil Bohu. Nikdy nedopustí, aby je někdo označoval za Boha. Ačkoliv Śrī Caitanya Mahāprabhu byl podle náznaků zjevených písem Bůh Sám, choval se jako oddaný Boha. Ti, kteří věděli že je Bůh, Ho tak oslovovali; On si však vždy zacpal uši a nahlas volal jméno Pána Viṣṇua. Nechtěl, aby Ho lidé nazývali Bohem, ačkoliv Jím bezesporu byl. Pán se tak chová, aby nás varoval před nestydatými blázny, kteří se pro vlastní uspokojení nechávají oslovovat jako Bůh.

Boží služebníci šíří vědomí Boha a inteligentní lidé by s nimi měli ve všem spolupracovat. Služba Jeho služebníkům Boha uspokojuje víc, než když Pánu sloužíme přímo. Pána víc těší to, když vidí, že se patřičné úcty dostává Jeho služebníkům. Vždyť tito služebníci riskují pro službu Pánu všechno; proto Mu jsou nadmíru drazí. Pán v Bhagavad-gītě (18.69) praví, že nikdo Mu není tak drahý jako ten, kdo riskuje vše, aby kázal Jeho slávu. Sloužíme-li služebníkům Pána, získáme tak postupně jejich vlastnosti a tím pádem i kvalifikace naslouchat Boží slávě. Dychtivá touha naslouchat o Bohu je prvním předpokladem, pokud se chce oddaný ucházet o vstup do Božího království.

Poselství Kṛṣṇy a Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa se od sebe neliší. Když nasloucháme o Bohu a velebíme Ho bez nejmenších přestupků, pak je Pán Śrī Kṛṣṇa přítomen v podobě transcendentálního zvuku, který je sám o sobě stejně mocný jako je Pán Sám. Ve Své Śikṣāṣṭace Śrī Caitanya Mahāprabhu tuto skutečnost jasně potvrzuje — svaté jméno Pána má všechny síly Pána a stejnou sílu vložil Pán do všech Svých jmen, kterých je bezpočet. Každý se může věnovat pozornému a uctivému zpěvu svatého jména kdykoliv mu to vyhovuje, bez ohledu na denní dobu. Vlídnost Pána je tak veliká, že Pán je před námi Osobně přítomen v podobě transcendentálního zvuku. My jsme ale přesto takoví nešťastníci, že nás poslech a velebení jména a činností Pána vůbec nepřitahují. Chuť k naslouchání a zpívání svatého jména je třeba vyvinout. A to je možné, jak již byla zmínka, službou čistému oddanému Pána.

Pán vztah Svého oddaného opětuje. Když vidí, jak se oddaný zcela upřímně uchází o to, aby Mu mohl transcendentálně sloužit, a jak s touto upřímností přímo dychtí po poslechu vyprávění o Jeho slávě, pak se Pán z nitra oddaného přičiní o to, aby se k Němu oddaný mohl lehce navrátit. Pán si přeje mnohem více nežli my, abychom se navrátili zpět do Jeho království. Většina z nás vlastně ani po tomto návratu do Božího království netouží. Takovou touhu má jen pár jedinců. Chce-li se však někdo skutečně vrátit zpátky k Bohu, pak je zcela přirozené, že mu při tom Śrī Kṛṣṇa ve všech ohledech pomůže.

Nikdo není způsobilý vejít do Božího království, dokud není dokonale zproštěn všech hříchů. Tyto hříchy vyplývají z naší touhy panovat hmotné přírodě. Není nikterak snadné se této touhy zbavit. Bohatství a ženy jsou pro oddaného, který se snaží o návrat k Bohu, velikým nebezpečím—mnozí skalní adepti oddané služby již padli za oběť tomuto pokušení a opustili svá předsevzetí dosáhnout konečného vysvobození. Když ale Pán Sám pomůže, pak jsou všechny nástrahy Jeho milostí překonány a cesta je pak velice snadná.

To, že je člověk v přítomnosti žen a bohatství rozrušený, není samo o sobě udivující. Každá živá bytost je totiž už od pradávných časů, dalo by se říci od nepaměti, s těmito věcmi ve styku. Chce to svůj čas, nežli se člověk těchto nepřirozených sklonů zbaví. Avšak nasloucháním o slávě Pána můžeme postupně realizovat své původní postavení. Milostí Pána se nám dostane potřebné síly, abychom mohli čelit pokušením, a časem tak svou mysl též oprostíme od všech rušivých elementů.

Zde je popsán lék umožňující očistit srdce od nepříznivých vlivů, které uznáváme za překážky na cestě k seberealizaci. Tímto lékem je sdružování se s Bhāgavaty. Existují dva druhy Bhāgavatů; kniha Bhāgavata a oddaný Bhāgavata. Oba jsou účinnými prostředky a mohou společně, nebo i jen jeden z nich samotný, odstranit všechny překážky. Bhāgavata oddaný je stejně důležitý jako je kniha Bhāgavata. Bhāgavata oddaný žije podle učení knihy Bhāgavata, která je naplněna informacemi o Osobnosti Božství a o Jeho čistých oddaných, dalších Bhāgavatech. Kniha Bhāgavata a osoba Bhāgavata jsou totožní.

Oddaný Bhāgavata je přímým zástupcem Bhagavāna, Osobnosti Božství. Podaří-li se nám tedy potěšit oddaného Bhāgavatu, pak můžeme získat veškerý prospěch z knihy Bhāgavata. Jak je možné, že pouhou službou oddanému Bhāgavatovi či knize Bhāgavata lze dosáhnout skutečné oddanosti, je nad naše světské chápání. Śrīla Nārada, který byl ve svém minulém životě synem služky, však tuto skutečnost potvrzuje. Když matka posluhovala světcům, možnost setkat se s nimi dostal i syn. A jelikož často pobýval v jejich společnosti a jedl také zbytky pokrmů, které po sobě zanechali, dostal syn služky možnost stát se proslaveným oddaným a velkou osobností Śrīlou Nāradadevem. Společnost Bhāgavatů činí hotové zázraky. Vliv společnosti Bhāgavatů je takový, že každý, kdo se s nimi sdružuje v pokoře a úctě, snadno nabyde transcendentálního poznání a upevní se v oddané službě Pánu. Čím větší pokroky člověk činí v oddané službě pod vedením Bhāgavatů, tím neochvějnější pak je v transcendentální láskyplné službě Pánovi. Musíme tedy poselství knihy Bhāgavata přijmout od oddaného Bhāgavaty. Společnou pomocí obou Bhāgavatů tak má nováček na cestě k oddanosti možnost dělat stále větší a větší pokroky.

Ve svém normálním přirozeném postavení je živá bytost naprosto spokojená a duchovně blažená. Tento existenční stav se nazývá brahma-bhūta nebo ātmānandī, stav vnitřní spokojenosti. Být sám v sobě spokojen neznamená být nečinný hlupák. Netečný hlupák se nalézá v nevědomosti poblouzněného žití. V sobě spokojený ātmānandī je však transcendentální hmotné existenci. Takového stádia dokonalosti lze dosáhnout, je-li člověk nezvratně odhodlaný v oddané službě. Oddaná služba není žádná nečinnost. Je to ryze duchovní činnost duše.

Činnost duše je narušena ve styku s hmotou. V tomto chorobném stavu se pak navenek projevují jen nežádoucí činnosti v podobě chtíče, touhy, žádostivosti, netečnosti, pošetilosti a spánku. Vliv oddané služby je takový, že tyto plody vášně a nevědomosti dokonale odstraní. Oddaný se okamžitě ustálí v kvalitě dobra a učiní-li další pokroky, dosáhne úrovně Vāsudeva; úrovně čisté sattvy śuddha-sattva. Jedině śuddha-sattva umožňuje skutečně uzřít Kṛṣṇu tváří v tvář díky opravdové lásce k Pánu. V žádné jiné kvalitě to není možné.

Oddaný je nepřetržitě v kvalitě ryzího dobra a proto nikomu neubližuje. Neoddaný však i přes všechno své vzdělání přináší svému okolí nutně jen škodu. Oddaný není vášnivý nebo hloupý člověk. Lidé, kteří škodí svému okolí a kteří jsou hloupí a vášniví, nemohou být Pánovi oddaní, ani když se za oddané vydávají. Oddaný vlastní veškeré dobré vlastnosti Boha. Kvantitou se tyto kvalifikace samozřejmě liší, ale kvalitou jsou Pán a Jeho oddaný na stejné úrovni.

V Bhagavad-gītě stojí, že mezi tisíci obyčejných lidí se najde pouze jeden, který má to štěstí a snaží se dosáhnout dokonalosti v životě (Bg. 7.3). Většinou jsou lidé ovládáni kvalitami vášně a nevědomosti, a proto jsou stále zaneprázdněni chtíčem, touhou, žádostivostí, nevědomostí a spánkem. Mezi množstvím těchto zvířat v lidské podobě se ojediněle najde člověk, který zná odpovědnost lidského života a snaží se proto následováním předepsaných povinností dovést svůj život k dokonalosti. Mezi tisíci těch, kteří takto s úspěchem dovršili lidské poslání, se sotva najde jeden, který zná Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇu vědecky. Bhagavad-gītā (18.55) v tomto smyslu také praví, že vědecké poznání Śrī Kṛṣṇy lze pochopit výhradně oddanou službou (bhakti-yoga).

V tomto verši se setkáváme s výrokem, který potvrzuje tutéž věc. Obyčejný člověk, ba ani ten, který dosáhl lidské dokonalosti, není s to poznat Osobnost Božství vědecky či úplně. Lidská dokonalost začíná tehdy, když člověk poznává skutečnost, že není hmotným stvořením, ale že jeho podstata je duchovní. Pochopí-li, že se hmotou nemá nic společného, přestane také dychtit po hmotných věcech a probouzí se k životu duchovní bytosti. Dosažení tohoto úspěchu závisí plně na tom, zda je člověk skutečně nad kvalitami vášně a nevědomosti, jinými slovy, má-li již kvalifikaci brāhmaṇy. Brāhmaṇa je symbolem sattva-guṇy, dobra. Ostatní, nacházející se v nižších kvalitách, jsou buď kṣatriyové, vaiśyové, śūdrové nebo ještě méně nežli śūdrové. Bráhmanské postavení se v lidském životě považuje za nejvyšší. Brāhmaṇa se vyznačuje dobrými vlastnostmi, a člověk se tedy nemůže stát oddaným, nemá-li alespoň tyto bráhmanské vlastnosti. Oddaný je brāhmaṇou již svým počínáním. Tím to však nekončí. Jak již bylo řečeno, je nutné, aby se brāhmaṇa stal vaiṣṇavou. Musí se stát ve všem opravdovým vaiṣṇavou, a tak skutečně dospět na transcendentální úroveň. Čistý vaiṣṇava je osvobozená duše a jeho postavení transcenduje postavení brāhmaṇy. Ve hmotném stádiu je i brāhmaṇa podmíněnou duší. Přestože realizuje Brahman, transcendenci, chybí mu vědecká znalost Nejvyššího Pána. Abychom pochopili Osobnost Božství — Kṛṣṇu — je proto nutné překonat tuto úroveň brāhmaṇy a dostat se na úroveň vasudeva. Věda o Osobnosti Božství je námětem postgraduálního studia členů duchovní řady. Pošetilí lidé, kteří mají jen slabé znalosti, Nejvyššího Pána nikdy nepochopí, protože interpretují Kṛṣṇu podle svých vlastních představ. Nikdo nemůže pochopit vědu o Osobnosti Božství, není-li oproštěn od nečistot hmotných kvalit, a to dokonce ani když se jedná o brāhmaṇu. Kvalifikovaný brāhmaṇa se musí napřed stát opravdovým vaiṣṇavou a teprve v tomto osvobozeném stavu, povzbuzen realizací, může poznat skutečnost o Osobnosti Božství.

Dosáhnout vědeckého poznání Osobnosti Božství současně znamená být si vědom vlastního já. Ohledně totožnosti živé bytosti jako duchovního já existuje řada spekulací a pochybností. Materialista na existenci duchovního já nevěří. Empiričtí filozofové zase věří v neosobní podstatu ucelené duchovnosti, oproštěnou od individuality živé bytosti. Transcendentalisté naproti tomu tvrdí, že duše a Nadduše jsou dvě rozdílné totožnosti, které jsou kvalitativně stejné, ale kvantitou se od sebe liší. Existují i další teorie. Avšak veškeré spekulace okamžitě zmizí, jakmile člověk rozvojem bhakti-yogy realizuje Śrī Kṛṣṇu takového, jaký v pravdě je. Śrī Kṛṣṇa je jako slunce, zatímco materialistické spekulace o Absolutní Pravdě jsou jako ta nejtemnější půlnoc. Když v srdci vyjde slunce Kṛṣṇy, temnota materialistických spekulací o Absolutní Pravdě a o živých bytostech okamžitě zmizí. V přítomnosti slunce temnota nemůže setrvat a relativní pravdy, doposud zastřené hlubokou temnotou nevědomosti, se takto milostí Kṛṣṇy sídlícího v srdci všech jako Nadduše jasně projeví.

V Bhagavad-gītě (10.11) Pán praví, že když chce Svým čistým oddaným prokázat mimořádnou laskavost, Osobně odstraní hlubokou temnotu pochybností v jejich srdci světlem čistého poznání. Śrī Kṛṣṇa Osobně osvítí srdce oddaného poznáním, a proto oddaný, který Mu láskyplně slouží, nemůže zůstat v temnotě. Pozná vše o absolutních i relativních pravdách. Oddaný osvícený Osobností Božství má bezesporu dokonalé poznání. To nelze říci o těch, kteří o Absolutní Pravdě spekulují vlastní omezenou silou. Dokonalé poznání se nazývá paramparā a je to poznání deduktivní, přicházející od autority k pokornému posluchači, který se kvalifikoval službou a odevzdaností. Není možné mít k autoritě Nejvyššího vyzývavý postoj a současně Ho znát. Nejvyšší má svrchované právo nebýt poznán. Vyzývavý postoj nepatrné jiskry úplného celku, která je podrobená nadvládě iluzorní energie, se Ho ani nedotkne. Oddaní jsou pokorní a dostávají transcendentální poznání od Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy, který jej nejprve sdělil Brahmovi a skrze Brahmu pak jeho synům a učedníkům v posloupnosti. V této snaze napomáhá také Nadduše v nitru oddaných. Jedná se o dokonalý způsob získání transcendentálního poznání.

Vnitřní osvícenost dává oddanému možnost dokonale rozlišit ducha a hmotu, neboť Pán rozvázal uzel, který ducha a hmotu svazoval. Tento uzel se nazývá ahaṅkāra a jeho vliv nutí živou bytost k mylnému ztotožňování se s hmotou. Jakmile se tento uzel rozváže, všechny mraky pochybností okamžitě zmizí. Člověk pak uvidí svého pána a pohrouží se zcela do transcendentální láskyplné služby Pánu. Tím přeruší řetěz plodonosných činností. Živá bytost si vytváří v hmotné existenci vlastní řetěz plodonosné práce, a život za životem si užívá nebo trpí z jejích výsledků. Pohrouží-li se však do láskyplné služby Pánu, okamžitě se z řetězu karmy osvobodí. Její činnosti pak již nebudou přinášet žádné následky.

Zde je zvláštní zmínka o tom, jak jedinečná je oddaná služba Osobnosti Božství, Pánu Śrī Kṛṣṇovi. Pán Śrī Kṛṣṇa je svayaṁ-rūpa, Osobnost Božství. Veškeré ostatní podoby Boha, počínaje Śrī Baladevem, Saṅkarṣaṇem, Aniruddhou, Pradyumnou a Nārāyaṇem, až po puruṣa-avatāry, guṇa-avatāry, līlā-avatāry, yuga-avatāry a mnoho tisíc jiných podob Osobnosti Božství, jsou úplnými a sounáležícími částmi Pána Śrī Kṛṣṇy. Živé bytosti jsou oddělenými celistvými částmi Osobnosti Božství. Pán Śrī Kṛṣṇa je původní podobou Boha a nejvyšším stupněm Transcendence. Z toho důvodu je Pán mnohem přitažlivější pro pokročilé transcendentalisty, kteří se zúčastňují Jeho věčných zábav. Kromě Śrī Kṛṣṇy a Baladeva není jiných podob Osobnosti Božství, s kterými lze navázat tak osobní intimní poměr, jaký můžeme nalézt v transcendentálních zábavách Pána ve Vrajabhūmi. Transcendentální zábavy Pána Śrī Kṛṣṇy nejsou novodobou záležitostí, jak se domnívají méně inteligentní osoby — Jeho zábavy jsou věčné, a projeví se v určité době— pouze jednou v Brahmově dni; stejně jako slunce, které vychází na východním horizontu každých čtyřiadvacet hodin.

Tento výrok potvrzuje skutečnost, že je nutné, jak jsme již dříve vysvětlili, abychom prostřednictvím Jeho úplných částí prokazovali Pánu Śrī Kṛṣṇovi službu. Pán Śrī Kṛṣṇa a Jeho dokonalé části jsou viṣṇu-tattva — Svrchované Osobnosti Božství. První Kṛṣṇovou expanzí je Baladeva. Z Baladeva se expanduje Saṅkarṣaṇa a ze Saṅkarṣaṇa Nārāyaṇa, z Nārāyaṇa druhý Saṅkarṣaṇa a z tohoto Saṅkarṣaṇa pak puruṣa-avatārové Viṣṇua. Viṣṇu, Božstvo zosobňující kvalitu dobra v hmotném světě, je puruṣa-avatārem známým pod jmény Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu nebo Paramātmā. Brahmā je božstvem zosobňujícím rajas (vášeň) a Śiva zosobňuje nevědomost. To jsou vládci, kteří mají na starost tři kvality hmotného světa. Stvoření je umožněno Viṣṇuovou kvalitou dobra, a je-li nutné stvoření zničit, vykoná to Śiva a jeho tāṇḍava-nṛtya. Materialisté uctívají Brahmu, zatímco hlupáci uctívají Śivu. Čistí transcendentalisté však uctívají podobu dobra, Viṣṇua v Jeho rozličných podobách. Viṣṇu se zjevuje v miliónech a miliardách sounáležících a oddělených podob. Sounáležící podoby se nazývají Osobnosti Božství a oddělené podoby se nazývají živé bytosti neboli jīvy. Jīvy a Osobnosti Božství vlastní původní duchovní podobu. Jīvy někdy spadají pod vládu hmotné energie, zatímco podoby Viṣṇua nad touto energií nepřetržitě vládnou. Když se Viṣṇu, Osobnost Božství, v hmotném světě zjevuje, přichází vysvobodit podmíněné živé bytosti z nadvlády hmotné energie. Tyto živé bytosti přijdou do hmotného světa s úmyslem stát se samy pány a vládci, a tím pádem jsou zajaty třemi kvalitami přírody. Jsou nuceny měnit jednu hmotnou schránku za druhou a podrobovat se tak různým podmínkám uvěznění. Vězení hmotného světa stvořil Brahmā pod vedením Osobnosti Božství a na konci jedné kalpy ho Śiva celé zničí. Co se však týče udržování tohoto vězení, o to se stará Viṣṇu, stejně jako se o vězeňská zařízení stará přímo stát. Každý, kdo si přeje opustit vězení hmotné existence, které je naplněné strastmi opakovaného rození, smrti, stáří a nemoci, musí za účelem tohoto osvobození uspokojit Pána Viṣṇua. Pána Viṣṇua můžeme uctívat pouze oddanou službou. Když už někdo musí ve vězení zůstat, může se samozřejmě obrátit na různé polobohy, jako jsou Śiva, Brahmā, Indra či Varuṇa, aby mu zprostředkovali relativní výhody pro dočasné ulehčení trestu. Avšak žádný z těchto polobohů nemůže propustit uvězněnou živou bytost z jejího podmíněného života hmotné existence. To může jedině Viṣṇu. Konečný prospěch lze tedy získat od Viṣṇua, Osobnosti Božství.

Výše jsme se již zmínili o skutečnosti, že prostřednictvím oddané služby Osobnosti Božství lze dosáhnout vyproštění z podmíněného života hmotné existence. Zde je dále doložena skutečnost, že člověk, aby mohl být opravdu způsobilý k vykonávání oddané služby Pánu, musí nejprve dosáhnout postavení v kvalitě dobra (sattva). Dostaví-li se však na této vzestupné cestě potíže, pak je pro kohokoliv možné, dokonce i když se nachází v tamasu, dostat se na úroveň sattva-guṇy pod vedením zkušeného duchovního mistra. Upřímný kandidát se z tohoto důvodu musí obrátit na zkušeného duchovního mistra, který ho po vzestupné cestě povede. Zkušený a zplnomocněný duchovní mistr je schopen učedníka vést bez ohledu na výchozí životní postavení — ať už se nachází v tamasu, rajasu nebo v sattvě.

Je tedy velký omyl považovat uctívání jakékoliv kvality nebo podoby za stejně dobré a pokaždé očekávat stejný prospěch. Kromě Viṣṇua jsou veškeré oddělené podoby projeveny v rámci hmotné energie. Podoby jednající v podmínkách hmotné energie nemohou člověku pomoci dosáhnout kvality dobra. A pouze toto postavení umožňuje osvobození z hmotných pout.

Kvalita tamas vládne necivilizovanému životu nižších zvířat. Civilizovaný lidský život, plný vášnivého zaujetí pro různé druhy hmotného prospěchu, je ovládán raja-guṇou. Toto životní stádium přináší náznak realizace Absolutní Pravdy v jistých jemnějších projevech filozofie, umění a kultury s mravními zásadami. Kvalita sattva, která je ještě výš, však už skutečně pomáhá realizovat Absolutní Pravdu. To tedy znamená, že mezi různými druhy uctívání a také mezi výsledky, které udílejí jejich vládnoucí božstva Brahmā, Viṣṇu a Hara, je kvalitativní rozdíl.

Účelem náboženských činností není získat hmotný prospěch nebo pouhou schopnost rozlišit hmotu od ducha. Konečným cílem náboženství je vysvobodit se z pout hmoty a znovu dosáhnout života svobody v transcendentálním světě, kde Nejvyšší Osobou je Osobnost Božství. Zákony náboženství jsou tedy stanoveny přímo Osobností Božství. Kromě mahājanů, autorizovaných zplnomocněnců Pána, nikdo opravdové poslání a účel náboženství nezná. Všichni mahājanové, kterých je celkem dvanáct, také s transcendentální oddaností Pánu slouží. Pro vlastní dobro můžeme tyto mahājany následovat a nakonec tak docílíme nejvyššího prospěchu.

Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa jako původní osobnost všech kategorií Viṣṇuů se Sám expanduje do dvou kategorií: úplných sounáležících částí a oddělených částí. Oddělené součásti jsou povinny sloužit, zatímco úplné sounáležící části, viṣṇu-tattvy, jsou předmětem úcty a služby.

Všichni polobozi zplnomocnění Svrchovaným Pánem jsou však také oddělené části Pána a nepatří do kategorie viṣṇu-tattva. Ti, kteří do této kategorie patří, jsou stejně mocní jako původní Osobnost Božství. Jejich moc se projevuje různě s ohledem na čas a okolnosti. Oddělené části jsou také mocné, ale jen omezeně. Nejsou neomezeně mocné jako viṣṇu-tattva. Viṣṇu-tattvy, úplné části Nārāyaṇa neboli Osobnosti Božství, tedy nelze řadit do stejné kategorie s oddělenými součástmi. Ten, kdo tak činí, se dopouští přestupku a nazývá se pāṣaṇḍī, což znamená rouhač. V Kali-yuze je mnoho pomatených lidí, kteří se této zásadní chyby dopouštějí a obě kategorie nezákonně slučují.

Oddělené části zaujímají různá postavení s různými hmotnými silami. Polobohy jako Kāla-bhairava, Śmaśāna-bhairava, Śani, Mahākālī a Caṇḍikā uctívají většinou ti nejnižší z lidí v temnu nevědomosti. Jiné polobohy — Brahmu, Śivu, Sūryu, Gaṇeśe a podobná božstva — uctívají lidé v kvalitě vášně, které žene touha po hmotném požitku. Člověk, který se však nachází v kvalitě dobra (sattva-guṇa), uctívá výhradně viṣṇu-tattvy. Viṣṇu-tattvy mají různé podoby a jména, jako Nārāyaṇa, Dāmodara, Vāmana, Govinda či Adhokṣaja.

Kvalifikovaní brāhmaṇové uctívají viṣṇu-tattvu ve formě śālagrāma-śily, a někteří příslušníci vyšších kast — kṣatriyové a vaiśyové — rovněž uctívají především viṣṇu-tattvy.

Vysoce kvalifikovaný brāhmaṇa, pevně ustanovený v kvalitě dobra, nemá žádné námitky proti způsobům uctívání jiných lidí. Má patřičnou úctu k ostatním polobohům, ať už mají sebehroznější podobu (jako např. Kāla-bhairava a Mahākālī). Je si velmi dobře vědom skutečnosti, že tyto strašlivé podoby energií Nejvyššího Pána jsou nakonec také jen Pánovi služebníci, kteří mají určitou funkci. Sám však odmítá jak hrozné, tak i přitažlivé podoby polobohů uctívat. Soustřeďuje se na podoby Viṣṇua, protože jeho zásadním cílem je osvobození z hmotného podmínění. Polobozi včetně nejvyššího z nich, Brahmy, nejsou schopni dát osvobození nikomu. Hiraṇyakaśipu se podrobil velmi tvrdému pokání, aby docílil věčného života, ale Brahmā, kterého uctíval, mu tuto touhu nemohl splnit. Jedině Viṣṇu se tedy může nazývat mukti-pāda, a nikdo jiný. Jen On, Nejvyšší Osobnost Božství, může dát člověku osvobození, mukti. Vzhledem k tomu, že polobozi jsou v podstatě stejní jako ostatní živé bytosti v tomto hmotném světě, jsou po zničení hmotných struktur do posledního zničeni. Když ani sami sebe nemohou osvobodit, jak by potom toto požehnání mohli dopřát lidem, kteří je vzývají? Polobozi dopřávají svým oddaným pouze dočasné vymoženosti. Ne však věčný prospěch.

Jen z tohoto důvodu kandidáti na osvobození vědomě odmítají uctívat polobohy. Žádného z nich však nemají v neúctě.

Je-li člověk skutečně odhodlán navrátit se zpět k Bohu, pak není vůbec nutné, aby uctíval jakéhokoli poloboha. Jasně to potvrzuje Bhagavad-gītā (7.20, 23), kde se říká, že lidé, kteří šílí po hmotném požitku, uctívají polobohy pro dočasné věci, jimž holduje jen člověk chabého poznání. Nikdo by neměl toužit po nepřiměřeném prohlubování hmotného požitku. Hmotného požitku má být jenom tolik, kolik je ho potřeba k udržování minimální životní úrovně. Ani více, ani méně. Hledat nadměrné množství hmotného požitku znamená vázat se čím dál víc k utrpení v hmotném světě. Větší bohatství, více žen a iluze lepší společnosti — to jsou žádosti materialisticky založeného člověka. Tento člověk neví nic o skutečném prospěchu, který přináší uctívání Viṣṇua. Uctíváním Viṣṇua lze dosáhnout obrovského prospěchu v tomto životě i v životě příštím. Pošetilí lidé však na tuto skutečnost úplně zapomínají a věnují se uctívání různých polobohů, od kterých si slibují více bohatství, více žen a více potomstva. Cílem života však má být konec utrpení a ne jeho růst.

Pro dosažení hmotného požitku není vůbec nutné uctívat polobohy. Vždyť polobozi jsou jen dalšími služebníky Pána. Jejich povinností je dodávat vše potřebné k životu: vodu, světlo, vzduch atd. Člověk má těžce pracovat a plody své práce má uctívat Svrchovaného Pána. To má být jeho životním heslem. Pozorné vykonávání předepsaných povinností a služba s důvěrou v Pána člověku zaručují, že se postupně bude moci navrátit zpět k Bohu.

Když byl Śrī Kṛṣṇa Osobně přítomen ve Vrajadhāmu, zastavil uctívání poloboha Indry a doporučil obyvatelům Vraji uctívat Boha prací a pěstovat víru v Něj. Uctívání všemožných polobohů pro dosažení hmotných statků je vlastně náboženskou zvráceností. Tento druh religiozity byl již na samém počátku Bhāgavatamu zavržen jako kaitava-dharma. Existuje jen jedno náboženství, které mají lidé na celém světě následovat, a to je Bhāgavata-dharma neboli náboženství, které učí uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství a nikoho jiného.

Tyto dvě śloky potvrzují, že jedině Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, je hoden uctívání. Je to základní téma všech védských písem — jak můžeme obnovit svůj vztah s Ním a znovu nalézt svoji ztracenou láskyplnou službu Jemu. Taková je podstata Ved. Pán to potvrzuje osobně v Bhagavad-gītě: konečným účelem Ved je poznat Ho. Všechna zjevená písma jsou dána Nejvyšším Pánem, který se zjevil v těle Śrīly Vyāsadeva, aby připomněl pokleslým duším, podmíněným hmotnou přírodou, Śrī Kṛṣṇu, Osobnost Božství. Žádný polobůh nemůže osvobodit z hmotného otroctví. To je závěr všech védských písem. A impersonalisté o Osobnosti Božství nevědí. Snižují všemocnost Svrchovaného Pána tím, že Ho řadí na úroveň obyčejných živých bytostí. S tímto neosobním přístupem je čekají při osvobození z hmotného otroctví velké potíže — až po mnoha mnoha životech rozvíjení transcendentálního poznání mohou dojít k tomu, že se Pánu odevzdají.

Někdo může namítat, že védské činnosti se přece zakládají na obětních obřadech. To je pravda. Ale cílem všech těchto obětí je realizace pravdy o Vāsudevovi. Yajña (oběť) je další jméno Vāsudeva a Bhagavad-gītā jasně říká, že všechny oběti a všechny činnosti mají uspokojit Yajñu neboli Viṣṇua, Osobnost Božství. K tomu jsou určeny i všechny systémy yogy. Yoga znamená dostat se do styku se Svrchovaným Pánem. Patří sem samozřejmě také různé tělesné cviky, jako je āsana, dhyāna, prāṇāyāma a meditace, ale ty mají jen pomáhat soustředit se na lokalizovaný aspekt Vāsudeva, na Paramātmu. Realizace Paramātmy je částečnou realizací Vāsudeva; konečným cílem je však realizovat Vāsudeva plně. Většina yogīnů má tu smůlu, že je okouzlí mystické síly, které svými tělesnými cviky nabyli, a jejich duchovní pokrok se zastaví. Tito neúspěšní yogīni pak dostávají možnost dokončit realizaci Vāsudeva v příštím životě tím, že se narodí v rodinách dobrých a vzdělaných brāhmaṇů nebo v rodinách bohatých obchodníků. Když tito štěstím obdaření brāhmaṇové a synové bohatých otců svoji možnost náležitě využijí, snadno Vāsudeva realizují prostřednictvím dobré společnosti, kterou najdou u svatých osob. Naneštěstí však většinou znovu upadají do zajetí bohatství a slávy a na smysl života prakticky zapomínají.

Stejná věc platí pro rozvoj poznání. Podle Bhagavad-gīty má rozvoj poznání osmnáct bodů — člověk je postupně stále pokornější, ztrácí svoji pýchu, je nenásilný, snášenlivý, prostý, oddaný velkému duchovnímu mistrovi a dokáže se ovládat. Zbavuje se připoutanosti k rodinnému krbu a uvědomuje si strádání, která přinášejí smrt, rození, stáří a nemoc. A veškerý rozvoj poznání vrcholí oddanou službou Osobnosti Božství, Vāsudevovi. Vāsudeva je tedy konečný cíl rozvoje všech odvětví vědy. Skutečné poznání je to, které přivede člověka k setkání se s Vāsudevem na transcendentální úrovni. Hmotné poznání všeho druhu zavrhuje Bhagavad-gītā slovem ajñāna — to, co žádné skutečné poznání není. Cílem hmotného poznání je v podstatě uspokojit smysly, což znamená prodlužovat trvání hmotné existence a s ní spojeného utrpení trojího druhu. Prodlužování strastiplného života v hmotné existenci je tedy nevědomost. Ale pokud totéž hmotné poznání vede k duchovnímu chápání, pak pomáhá hmotný život ukončit a začít život v duchovní existenci na úrovni Vāsudeva.

Totéž můžeme říci o odříkání všeho druhu. Tapasya znamená dobrovolně přijmout tělesnou bolest za účelem dosažení vyššího životního cíle. Rāvaṇa a Hiraṇyakaśipu podstoupili krutá tělesná mučení, aby dosáhli svého cíle pro uspokojení smyslů. Někteří moderní politikové rovněž používají různého tělesného sebetrýznění, aby dosáhli jistých politických cílů. To však není skutečná tapasya. Dobrovolné tělesné nepohodlí má člověk přijímat proto, aby poznal Vāsudeva. To je pravé odříkání. Všechny ostatní podoby odříkání patří do kvalit vášně a nevědomosti. A vášeň ani nevědomost nemohou ukončit životní strádání. Jedině kvalita dobra může zmírnit trojí utrpení života. Vasudeva a Devakī, takzvaný otec a matka Kṛṣṇy, podstoupili pokání, aby získali Vāsudeva za svého syna. Pán Śrī Kṛṣṇa je otec všech živých bytostí (Bg. 14.4). Je původní živou bytostí mezi všemi ostatními živými bytostmi. Je původní věčný uživatel všech ostatních uživatelů. Nikdo tedy ve skutečnosti nemůže být Jeho otcem, jak si někdy nevědomí lidé myslí. Pán Śrī Kṛṣṇa však svolil stát se synem Vasudeva a Devakī, když Ho potěšilo jejich přísné odříkání. Pokud se tedy má nějaké odříkání vykonávat, musí to být jedině s cílem dosáhnout konečného poznání, Vāsudeva.

Vāsudeva je původní Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa. Jak jsme již vysvětlili dříve, původní Osobnost Božství se expanduje do nespočetně mnoha podob. To umožňují různé energie Pána, které jsou také mnohočetné. Jeho vnitřní energie jsou vyšší, a vnější energie jsou nižší kvality. Bhagavad-gītā (7.4-6) je popisuje jako parā a aparā prakṛti. Když se Pán expanduje prostřednictvím vnitřních energií, vznikají vyšší podoby Pána, a prostřednictvím vnějších energií vznikají nižší podoby. Živé bytosti jsou také Jeho expanze. Jsou-li expandované Jeho vnitřní silou, jsou to věčně osvobozené duše, a expanze ve styku s hmotnými energiemi jsou věčně podmíněné duše. Veškerý rozvoj poznání, všechno odříkání, všechny oběti a všechny činnosti tedy mají mít za cíl změnu kvality vlivu, který na nás působí. V současné době nám všem vládne vnější energie Pána a my se musíme snažit rozvíjet duchovní energii, abychom kvalitu tohoto vlivu změnili. V Bhagavad-gītě se říká, že mahātmové neboli ti, kteří jsou tak velkodušní, že svou mysl zaměstnávají ve službě Pánu Kṛṣṇovi, jsou pod vlivem Jeho vnitřní síly a tím pádem neustále a bez odchýlení Pánu slouží. To má být životní cíl. A to je závěr všech védských písem. Nikdo se nemá starat o plodonosnou práci nebo o suchou spekulaci ve věcech transcendentálního poznání. Každý se má ihned zaměstnat v transcendentální službě Pánu. Stejně tak nemá člověk uctívat různé polobohy, kteří slouží jako ruce Pána pro stvoření, udržování a zničení hmotného světa. Bezpočet mocných polobohů dohlíží na vnější řízení hmotného světa, a ti všichni jsou pomocné ruce Pána Vāsudeva. I Śiva a Brahmā patří k těmto polobohům. Pán Viṣṇu, Vāsudeva, má však vždy transcendentální postavení. Přestože přijímá kvalitu dobra v hmotném světě, je transcendentální všem hmotným kvalitám. Pro objasnění uvedeme následující příklad: Ve vězení jsou vězni a správci věznice, a ti všichni jsou vázáni zákony krále. Ale krále samotného zákony věznice neváží, ani tehdy, když čas od času věznici navštíví. Král je vždy transcendentální zákonům vězení a stejně tak Pán je vždy transcendentální zákonům hmotného světa.

Postavení Pána je vždy transcendentální, neboť energie příčiny a důsledku, které jsou zapotřebí k tvoření hmotného světa, jsou také Jeho stvořením. Vlastnosti hmotných kvalit proto na Pána nepůsobí. Jeho existence, podoba, činnosti a sounáležitosti — to vše existovalo už před hmotným stvořením.*On je naprosto duchovní a nemá nic společného s vlastnostmi hmotného světa, které se kvalitou od duchovních vlastností Pána liší.

* Śrīpāda Śaṅkarācārya, vůdce māyāvādské školy, toto transcendentální postavení Pána Kṛṣṇy přijímá ve svém komentáři k Bhagavad-gītě.

Živé bytosti jsou oddělené části Pána. Ty z nich, které se nehodí k pobytu v duchovním království, jsou jako podmíněné živé bytosti rozsety po hmotném světě, aby plnou měrou užívaly hmoty. Pán je jednou ze Svých úplných částí zvanou Paramātmā doprovází jako jejich věčný přítel, průvodce a svědek všech jejich činností. Zatímco živé bytosti užívají hmotných podmínek, Pán si ponechává Své transcendentální postavení, v němž Ho hmotné ovzduší neovlivňuje. Ve védských písmech (śruti) se říká, že jsou dva ptáci na jednom stromě.* Jeden z nich jí ovoce stromu a druhý se na něho dívá. Svědkem je Pán a tím, který jí, je živá bytost. Pták zobající do ovoce zapomněl svoji skutečnou totožnost a zcela se ponořil do plodonosného jednání v hmotných podmínkách, ale Pán (Paramātmā) je neustále plný transcendentálního poznání. To je rozdíl mezi Nadduší a podmíněnou duší. Podmíněnou duši neboli živou bytost ovládají zákony hmotné přírody, zatímco Paramātmā, Nadduše, hmotné energii vládne.

* dvā suparṇā sayujā sakhāyā samānaṁ vṛkṣaṁ pariṣasvajāte
tayor anyaḥ pippalaṁ svādv atty anaśnann anyo 'bhicākaśīti
(Muṇḍaka Upaniṣad 3.1.1)

Pán Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, se expanduje jednou ze Svých úplných částí do celého hmotného světa. Jeho existenci můžeme zaznamenat i v energii atomu. Hmota, antihmota, proton, neutron atd. — to vše jsou účinky Pánovy podoby Paramātmā. Stejně jako se oheň může projevit ze dřeva nebo máslo může být stlučeno z mléka, přítomnost Pána v podobě Paramātmy můžeme pocítit metodou autorizovaného poslouchání a přednášení transcendentálních témat, kterými se zvláště zaobírají védská písma jako jsou Upaniṣady a Vedānta. Śrīmad-Bhāgavatam je autorizovaným výkladem těchto védských písem. Pána lze realizovat přijetím transcendentálního poselství prostřednictvím sluchu. To je jediný způsob, jak poznat transcendentální skutečnost. Stejně jako oheň ve dřevě vznítí jiný oheň, božské vědomí člověka vznítí jiná božská milost. Jeho Božská Milost duchovní mistr zapaluje ve dřevě živých bytostí duchovní oheň tím, že do vnímavého ucha vloží náležité transcendentální poselství. Aby živá bytost postupně realizovala božskou existenci, musí přistoupit k pravému duchovnímu mistrovi a vnímavě naslouchat. Jen v tom spočívá rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Lidská bytost může náležitě poslouchat, zatímco zvíře nemůže.

Existuje 8 400 000 druhů živých bytostí, počínaje nejvyšší intelektuální bytostí Brahmou a konče nepatrným mravencem. Všechny užívají hmotného světa v souladu s touhami své jemnohmotné mysli a hrubohmotného těla. Hrubohmotné tělo se utváří podle stavu jemnohmotné mysli a je stvořené podle tužeb živé bytosti. Pán jako Paramātmā pomáhá živé bytosti k hmotnému štěstí, neboť sama živá bytost si své touhy nikdy nemůže splnit. Říká se, že člověk míní a Bůh mění. Když se na to ovšem podíváme z jiného pohledu, živé bytosti jsou nedílné části Pána a jsou tudíž s Pánem sjednocené. V Bhagavad-gītě Pán Śrī Kṛṣṇa prohlašuje živé bytosti ve všech možných tělech za Své syny. Utrpení a radost synů je nepřímo utrpením a radostí otce. Přímo se však jejich utrpení či radost otce nijak nedotýká. Pán je tak laskavý, že neustále zůstává s živou bytostí jako Paramātmā a snaží se ji přivést ke skutečnému štěstí.

Existuje nespočetně mnoho hmotných vesmírů a v každém z nich je nekonečné množství planet, které jsou osídleny různými druhy živých bytostí v různých přírodních kvalitách. Śrī Viṣṇu se zjevuje v každém vesmíru a v každém jednotlivém druhu žijících společenství. Své transcendentální zábavy projevuje mezi živými bytostmi, aby v nich vyvolal touhu vrátit se zpět k Bohu. Pán nikdy neztrácí Své původní transcendentální postavení. Projevuje se však ve zdánlivě rozličných podobách, podle času, podmínek a dané společnosti.

Někdy sestupuje Sám a někdy zplnomocňuje vybrané živé bytosti, aby jednaly Jeho jménem. V každém případě je však smysl Jeho příchodů tentýž — Pán chce, aby se trpící živé bytosti vrátily zpátky domů, zpátky k Bohu. Štěstí, po kterém živé bytosti dychtí, nelze nalézt v žádném koutě nedozírných vesmírů a nesčetných hmotných planet. Věčné štěstí, které živá bytost hledá, lze nalézt v Božím království. Zapomnětlivé živé bytosti, očarované hmotnými kvalitami, však o království Božím nic nevědí. Pán proto přichází, aby buď Osobně jako inkarnace nebo prostřednictvím Svého zplnomocněného představitele, milovaného Božího syna, šířil poselství Božího království. Tyto inkarnace nebo Boží synové však nehlásají návrat k Bohu jen v lidské společnosti, činí tak všude, ve všech společenstvích, mezi polobohy i mezi jinými tvory nežli jsou lidé.