Hiraṇyakaśipu, král démonů

Yudhiṣṭhira se otázal Nārady Muniho, proč se Hiraṇyakaśipu stavěl tak nesmiřitelně proti vlastnímu synovi Prahlādovi. Nārada Muni začal vyprávění celého příběhu tím, že vyložil, jak se Hiraṇyakaśipu stal zapřisáhlým nepřítelem Pána Viṣṇua.

Je obvyklé, že démon je závistivý a nepřátelský vůči Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento postoj odrážely Hiraṇyakaśipuovy vnější tělesné rysy, když uvažoval, jak zabít Pána Viṣṇua a zpustošit Jeho království, Vaikuṇṭhaloku.

Bhagavad-gītā (9.29) uvádí: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu — Pán je stejně nakloněn všem živým bytostem. Polobozi i démoni jsou živé bytosti; jak se tedy mohl přidat na stranu jedněch a stavět se proti druhým? Ve skutečnosti není možné, aby byl Pán předpojatý. Polobozi, oddaní, však vždy striktně následují Jeho pokyny, a zásluhou své upřímnosti proto vítězí nad démony, kteří sice vědí, že Nejvyšší Pán je Viṣṇu, ale nejednají podle Jeho nařízení. Díky neustálému vzpomínání na Viṣṇua, Nejvyšší Osobnost Božství, démoni po smrti obvykle dosáhnou sāyujya-mukti. Démon Hiraṇyakaśipu obvinil Pána z předpojatosti vyvolané tím, že Ho polobozi uctívali, ale ve skutečnosti je Pán naprosto nestranný, stejně jako vláda. Vláda nikomu nestraní, ale pokud občan jedná podle zákonů, tyto zákony mu poskytují velké možnosti k pokojnému životu a naplnění jeho opravdových zájmů.

Zde je jasně vidět nedokonalost démonského smýšlení. Hiraṇyakaśipu se domníval, že i Viṣṇu někomu straní, stejně jako dítě, jehož mysl není stálá a rozhodná. Myslel si, že Pán může kdykoliv změnit svůj názor, a že se proto svými slovy a činnostmi podobá dítěti. Démoni jakožto obyčejní smrtelníci své názory mění, a jelikož jsou podmíněni hmotou, myslí si, že Nejvyšší Pán je podmíněn také. V Bhagavad-gītě (9.11) o tom Kṛṣṇa říká: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — “Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě.”

Démoni si vždy myslí, že Viṣṇua lze zabít. Jsou pohrouženi v myšlenkách na podobu Viṣṇua, jehož chtějí zabít, a mají tak alespoň příležitost myslet na Viṣṇua negativně. I když nejsou oddaní, jejich myšlení na Viṣṇua je účinné a obvykle dosahují sāyujya-mukti. Jelikož považují Nejvyššího Pána za obyčejnou živou bytost, myslí si, že mohou Pána Viṣṇua zabít, jako nějakého obyčejného člověka. Zde se také ukazuje, že démoni velice rádi pijí krev. Všichni prahnou po mase a krvi.

Hiraṇyakaśipu nařkl Nejvyšší Osobnost Božství z toho, že má mysl neklidnou jako malé dítě, kterému stačí nabídnout nějaké zákusky či lāḍḍu, a udělá cokoliv. To nepřímo poukazuje na skutečné chování Nejvyššího Pána, který v Bhagavad-gītě (9.26) prohlašuje:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” Pán přijímá to, co Mu oddaní nabízejí, kvůli jejich transcendentální lásce. Jelikož Ho milují, nejedí nic, aniž by to nejprve obětovali Jemu. Pán netouží po malém lístku nebo květu, má dost jídla. On sám dává potravu všem živým bytostem. Je však velice milostivý a je také bhakta-vatsala, příznivě nakloněný oddaným, a proto jí vše, co Mu s láskou a oddaností obětují. Toto by nikdo neměl posuzovat jako dětinskou vlastnost. To, že je Nejvyšší Pán bhakta-vatsala, vždy nesmírně potěšen svými oddanými, je Jeho nejvznešenější vlastností. Co se týče slova māyā, je-li použito ve vztahu k vzájemným stykům Nejvyšší Osobnosti Božství a oddaných, znamená “náklonnost”. Činy, jimiž Pán prokazuje přízeň svým oddaným, nesnižují Jeho velikost — jsou známkou Jeho přirozeného zalíbení.

Pokud jde o slovo rudhira, krev Pána Viṣṇua, jelikož Pánu Viṣṇuovi není možné oddělit hlavu od těla, nelze mluvit ani o krvi. Avšak girlanda, která zdobí Viṣṇuovo tělo, je rudá jako krev. Když démoni dosáhnou sāyujya-mukti a zanechají tak svých hříšných činností, jsou požehnáni krvavě rudou girlandou Pána Viṣṇua. Po dosažení sāyujya-mukti jsou někdy přemístěni na Vaikuṇṭhu, kde dostanou prasādam v podobě Pánovy girlandy.

Zde je vysvětlen rozdíl mezi polobohy a démony. Polobozi vždy následují pokyny Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, zatímco démoni plánují, jak Mu ublížit či jak Ho zabít. Občas ale démoni vysoce ohodnotí to, jak polobozi zcela závisí na Jeho milosti, a tím je nepřímo oslavují.

Hlavním záměrem Hiraṇyakaśipua bylo přivést polobohy do úzkých. Měl v plánu nejprve zabít Pána Viṣṇua, neboť po Jeho smrti by polobozi automaticky zeslábli a zemřeli. Dalším jeho plánem bylo sužovat obyvatele planety Země. Mír a blahobyt obyvatel Země i všech ostatních planet udržovali brāhmaṇové a kṣatriyové. V Bhagavad-gītě (4.13) Pán říká: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ — “Podle tří kvalit hmotné přírody a činností, které jsou s nimi spojeny, jsem vytvořil čtyři třídy lidské společnosti.” Všechny planety mají své různé obyvatele, ale zvláště pro planetu Zemi, kterou obývají lidé, Pán doporučuje rozdělení společnosti do čtyř vareṇ: na brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry. V dobách před Kṛṣṇovým sestoupením spravovali planetu Zemi brāhmaṇové a kṣatriyové. Povinností brāhmaṇů je kultivovat klid (śamaḥ), sebeovládání (damaḥ), snášenlivost (titikṣā), věrnost pravdě (satyam), čistotnost (śaucam) a upřímnost (ārjavam), a pak radit kšatrijským králům, jak mají vládnout své zemi či celé planetě. Třída kṣatriyů má podle pokynů brāhmaṇů zajistit, aby lidé podstupovali askezi, konali oběti, studovali Védy a dodržovali pravidla, jež Védy stanovují. Kṣatriyové mají také zajišťovat, aby brāhmaṇové, sannyāsīni a také chrámy dostávali milodary. Tak má vypadat božské uspořádání bráhmanské kultury.

Lidé mají přirozený zájem konat yajñu, protože bez obětí bude nedostatek deště (yajñād bhavati parjanyaḥ), což naruší zemědělské činnosti (parjanyād anna-sambhavaḥ). Kšatrijská vláda je tedy povinna zaměstnat obyvatelstvo konáním yajñi, studiem Véd a rozdáváním milodarů. Díky této bráhmanské kultuře lidé snadno získají vše nezbytné k životu a klidný chod společnosti nebude ničím rušen. V Bhagavad-gītě (3.12) Pán Kṛṣṇa říká:

“Jakmile budou polobozi, kteří se starají o poskytování všeho nezbytného k životu, uspokojeni konáním yajñi, zásobí vás vším potřebným. Kdo si však užívá těchto darů, aniž by je na oplátku obětoval polobohům, není nic jiného než zloděj.”

Polobozi jsou dodavatelé všeho nezbytného, kteří jednají z pověření Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je nutné je uspokojovat konáním předepsaných yajñí. Ve Védách jsou předepsány různé yajñi k uspokojení různých polobohů, ale z konečného hlediska jsou všechny určeny Nejvyšší Osobnosti Božství. Konat oběť polobohům je doporučeno těm, kteří nechápou, kdo je Osobnost Božství. V závislosti na různých hmotných kvalitách lidí jsou ve Védách doporučeny různé druhy yajñí. Na tomto principu se také zakládá uctívání různých polobohů — odpovídá různým kvalitám. Těm, kdo jedí maso, je například doporučeno uctívat bohyni Kālī, strašnou podobu hmotné přírody, které mají být zvířata obětována. Osobám na úrovni kvality dobra se ovšem doporučuje transcendentální uctívání Viṣṇua. Konečným účelem veškerých yajñí je postupně pozvednout živou bytost do transcendentálního postavení. Obyčejní lidé musí konat alespoň pět yajñí, zvaných pañca-mahā-yajña.

Měli bychom vědět, že vše, co lidé potřebují k životu, jim dodávají polobozi zastupující Pána. Nikdo není schopen tyto věci vyrobit. Příkladem mohou být všechny potraviny, kterými se lidé živí. Je to obilí, ovoce, zelenina, mléko a cukr pro osoby, jež rozvíjejí kvalitu dobra, a rovněž potrava pro ty, kdo nejsou vegetariány (maso atd.) — nic z toho nedokáží lidé vytvořit. Dalšími příklady jsou teplo, světlo, voda a vzduch, jež jsou k životu také nezbytné — ani ty nelze získat lidskou snahou. Jen díky Nejvyššímu Pánu se nám dostává slunečního a měsíčního svitu, deště a vánku, bez kterých nemůže nikdo žít. Náš život očividně závisí na dodávkách od Pána. Dokonce i pro naše průmyslové podniky potřebujeme mnoho surovin, jako jsou ruda, síra, rtuť, mangan a mnoho dalších nepostradatelných zdrojů. Vše dodávají zástupci Pána a my to máme náležitě použít k tomu, abychom si udrželi zdraví a sílu za účelem seberealizace vedoucí ke konečnému cíli života — vysvobození se z boje o přežití. Tohoto cíle života lze dosáhnout konáním yajñí. Jestliže zapomínáme na smysl lidského života, dodávky od zástupců Pána používáme k uspokojování svých smyslů a čím dál více se zaplétáme v hmotné existenci, což není účelem stvoření, stávají se z nás zloději, a zákony hmotné přírody nás proto trestají. Společnost zlodějů nemůže být nikdy šťastná, protože postrádá cíl života. Materialističtí zloději nemají žádný konečný životní cíl. Zaměřují se pouze na smyslový požitek a ani nevědí, jak provádět yajñi. Pán Caitanya ovšem zavedl nejsnadnější yajñu — saṅkīrtana-yajñu, kterou může v tomto světě konat každý, kdo přijme zásady jednání s vědomím Kṛṣṇy.

Hiraṇyakaśipu plánoval pobít obyvatele Země, aby skončila yajña a aby poté, co bude zabit Pán Viṣṇu, yajñeśvara, oslabení polobozi automaticky zemřeli. To byly démonské plány Hiraṇyakaśipua, který byl v takovémto jednání velmi zkušený.

Pán Viṣṇu je středem bráhmanské kultury, a Hiraṇyakaśipuovým plánem tedy bylo zabít Viṣṇua, neboť tak by přirozeně zanikla i bráhmanská kultura. To by znamenalo konec yajñi a v důsledku toho zastavení pravidelných přídělů deště (yajñād bhavati parjanyaḥ). Na celém světě by nastal zmatek, a vše by přirozeně vedlo k porážce polobohů. Z tohoto verše je zřejmé, v jak neutěšeném stavu se lidstvo nachází, když je zničena védská civilizace Árjů a brāhmaṇové přestanou provádět védské obřady. Kalau śūdra-sambhavaḥ — v této moderní době se obyvatelstvo skládá převážně z śūdrů; bráhmanská kultura je tedy nyní ztracena a je nesmírně obtížné ji správným způsobem uvést do původního stavu. Pán Caitanya proto doporučuje zpívat svaté jméno Pána, čímž se bráhmanská kultura snadno obnoví.

Kvůli vzrůstajícímu počtu démonských obyvatel pozbyli lidé bráhmanské kultury a neexistuje ani kšatrijská vláda. Místo toho je státním zřízením demokracie, v níž může být kterýkoliv śūdra zvolen do čela vlády a chopit se moci. Kali-yuga má nesmírně zhoubné následky. Śāstra (Bhāg. 12.2.13) uvádí: dasyu-prāyeṣu rājasu — vláda si osvojí způsoby lupičů (dasyu). Nebudou dostupné pokyny brāhmaṇů, a pokud ano, nebudou žádní kšatrijští vládci, kteří by je následovali. Pomineme-li Kali-yugu, dokonce i dříve, když se dařilo démonům, existoval plán (vytvořený Hiraṇyakaśipuem) zničit bráhmanskou kulturu a kšatrijskou vládu, a tak způsobit chaos na celém světě. V Satya-yuze bylo uskutečnění tohoto plánu velice obtížné, ale v Kali-yuze, která je plná śūdrů a démonů, bráhmanská kultura neexistuje a může být obnovena jedině zpíváním mahā-mantry. Proto zahájilo svou činnost hnutí pro vědomí Kṛṣṇy — aby snadným způsobem obnovilo bráhmanskou kulturu a umožnilo tak lidem žít šťastně a pokojně v tomto životě a připravit se na dosažení lepšího postavení v životě příštím. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verš z Brahmāṇḍa Purāṇy:

“Ó králi, démoni si myslí, že Hari, Pán Viṣṇu, existuje díky brāhmaṇům a yajñi, ale Hari je ve skutečnosti příčinou existence všeho, včetně brāhmaṇů a yajñi.” Popularizace hari-kīrtanu neboli sankírtanového hnutí tedy povede k přirozenému návratu bráhmanské kultury a kšatrijské vlády a lidé budou velmi šťastní.

Zde je nepřímo vyobrazena řádná lidská civilizace. V dokonalé civilizaci musí být třída lidí, kteří se kvalifikovali na dokonalé brāhmaṇy. Dále v ní musí být kṣatriyové, kteří vládnou zemi podle příkazů śāster, a vaiśyové, kteří chrání krávy. Slovo gāvaḥ vyjadřuje, že kravám je třeba zajistit ochranu. Jelikož védská civilizace nyní neexistuje, krávy jsou bezohledně zabíjeny na jatkách. Tak jednají démoni; dnešní civilizace je tedy démonská. Varṇāśrama-dharma, o které se zmiňuje tento verš, je pro lidskou civilizaci nezbytná. Jak by lidé mohli žít v klidu a míru bez brāhmaṇy, který poskytuje vedení, kṣatriyi, který dokonale vládne, a ideálního vaiśyi, který zajišťuje potravu a chrání krávy? Něco takového není možné.

Dále vidíme, že i stromy je třeba chránit. Dokud strom žije, nikdo ho nemá kácet jako surovinu pro průmyslové podniky. V Kali-yuze jsou stromy bezohledně a zbytečně káceny pro potřeby průmyslu; zvláště pro papírny vyrábějící obrovské množství papíru na vydávání démonské propagandy, nesmyslné literatury, velkého počtu novin a mnohé další použití. To je známka démonské civilizace. Kácení stromů je zakázáno, není-li nezbytné pro službu Pánu Viṣṇuovi. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — “Práci je třeba konat jako oběť Viṣṇuovi; jinak živou bytost svazuje v tomto hmotném světě.” Někdo může namítnout, že ISKCON by nemohl vydávat žádnou literaturu, kdyby papírny přestaly vyrábět papír. Na to odpovídáme, že papírny by měly vyrábět papír jedině pro vydávání literatury ISKCONu, neboť ta slouží Pánu Viṣṇuovi. Tato literatura objasňuje náš vztah s Pánem Viṣṇuem, a její vydávání je tedy yajñou. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — yajñu je nutné konat; to je výrok vyšších autorit. Kácení stromů s cílem vyrábět papír na vydávání nežádoucí literatury je ten největší hřích.

Stoupenci démonských zásad, o nichž se zde hovoří, se vyznačují nepřátelským postojem vůči celému lidstvu. Jeho příkladem v dnešní době je vědecký pokrok. Objev jaderné energie má pro všechny lidi katastrofální následky, protože démoni na mnoha místech světa vyrábějí jaderné zbraně. V této souvislosti je velmi důležité slovo kadana-priyāḥ. Démonští lidé, kteří chtějí zlikvidovat védskou kulturu, jsou nelítostní vůči slabým občanům a jejich objevy nakonec způsobí škodu všem (jagato 'hitāḥ). V šestnácté kapitole Bhagavad-gīty je podrobný popis toho, jak démoni holdují hříšnému jednání, které směřuje ke zničení lidstva.

Slovo udyāna poukazuje na místa, kde jsou pěstovány stromy, aby dávaly ovoce a květy, které jsou pro lidi velice důležité. V Bhagavad-gītě (9.26) Kṛṣṇa říká:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” Ovoce a květy Pánovi přinášejí velké potěšení. Chce-li někdo potěšit Nejvyšší Osobnost Božství, stačí, když obětuje ovoce a květy, a Pán je s radostí přijme. Naší jedinou povinností je potěšit Nejvyššího (saṁsiddhir hari-toṣaṇam). To má být vždy hlavním cílem, ať děláme cokoliv a máme jakékoliv zaměstnání. Vše uvedené v tomto verši je v první řadě určeno k uspokojení Pána, nikoliv našich smyslů. Vláda — a v podstatě celá společnost — má být uzpůsobena tak, aby mohl být každý vychováván k uspokojování Nejvyšší Osobnosti Božství. Lidé, zvláště v tomto věku, však naneštěstí nevědí, že nejvyšším cílem lidského života je potěšit Pána Viṣṇua (na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum). Naopak — jako démoni pouze plánují, jak Viṣṇua zabít a dosáhnout štěstí uspokojováním smyslů.

Kácení stromů je obecně zakázané. Zvláště se nesmějí kácet stromy, jež plodí chutné ovoce poskytující lidem obživu. V různých zemích rostou různé druhy ovocných stromů. V Indii je rozšířen zvláště mangovník a chlebovník a jinde jsou to mangovníky, chlebovníky, kokosové palmy a stromy s bobulovitými plody. Žádný strom, který nese ovoce důležité pro lidskou obživu, se nikdy nesmí skácet. Śāstry to zakazují.

Bhagavad-gītā uvádí, že konání yajñi vede ke štěstí jak lidí, tak polobohů. Když nepokoje vyvolávané démony zastavily yajñu, polobozi byli přirozeně připraveni o její výsledky, a to narušilo plnění jejich povinností. Sestoupili tedy na Zemi, aby viděli, nakolik jsou lidé sužováni, a aby zvážili co podniknout.

“Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za původce činností, které ve skutečnosti provádějí tři kvality hmotné přírody.” (Bg. 3.27) Vše živé jedná přesně podle pokynů prakṛti, hmotné přírody, jelikož v hmotném světě zcela podléháme vyššímu řízení. Všechny živé bytosti v tomto světě sem přišly pouze kvůli tomu, že se chtěly v požitku vyrovnat Kṛṣṇovi; proto byly poslány sem, kde budou do různé míry ovlivněny hmotnou přírodou. V hmotném světě je takzvaná rodina kombinací několika osob v jednom domově, které tam jsou na určitou dobu uvězněny. Tak jako se vězňové ihned po ukončení trestu a propuštění rozejdou, my všichni, kteří jsme se dočasně sešli jako členové rodiny, budeme pokračovat v cestě za svým osudem. V této souvislosti se uvádí další příklad: členové rodiny jsou jako stébla trávy unášená vlnami řeky. Někdy se tato stébla setkají ve vírech a pak je tytéž vlny opět rozdělí a dále pluje každé samo.

Třebaže byl Hiraṇyakaśipu démon, dostatečně znal Védy. Rada, kterou dal své rodině — švagrové, matce a synovcům — tedy byla vcelku rozumná. Démoni mívají vysokou úroveň poznání, ale nepoužívají svou inteligenci ke službě Pánu, a proto jsou nazýváni démony. Polobozi naopak jednají velice inteligentně, aby uspokojili Nejvyšší Osobnost Božství. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.13) takto:

“Ó nejlepší z dvojzrozených! Závěr zní, že nejvyšší dokonalostí, které lze dosáhnout plněním vlastních předepsaných povinností (dharmy) podle dané společenské třídy a životního stavu, je potěšit Pána Hariho.” Aby se člověk stal polobohem či získal božské vlastnosti, musí uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, ať je jeho zaměstnání jakékoliv.

Hiraṇyakaśipu velmi inteligentně popsal postavení duše. Duše není nikdy tělem — vždy se od něho diametrálně liší. Je věčná a neměnná, a nikdy tedy neumírá. Když si však tatáž čistá duše přeje nezávisle si užívat hmotného světa, je podmíněna hmotnou přírodou, a musí proto přijmout určitý druh těla a zakoušet bolesti a radosti s ním spojené. V Bhagavad-gītě (13.22) to popisuje rovněž Pán Kṛṣṇa: kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu — živá bytost se rodí v různých rodinách či formách života, jelikož je nakažena kvalitami hmotné přírody. Když je podmíněna hmotnou energií, musí přijmout určitý druh těla, který jí hmotná příroda poskytne na pokyn Nejvyššího Pána.

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” (Bg. 18.61) Tělo je jako stroj. Živá bytost dostává podle své karmy příslušný druh takového stroje, aby se mohla pod kontrolou hmotné přírody pohybovat z místa na místo. To pokračuje tak dlouho, dokud se neodevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Dokud se podmíněná duše neodevzdá, zařizuje hmotná příroda její přemísťování z jednoho života do druhého.

Mentální porucha někdy vyvolává zdání, že se země hýbe. Takové pocity mívají například opilci nebo lidé se srdeční chorobou. I stromy odrážející se v plynoucí řece vypadají, jako by se pohybovaly. Jedná se o působení māyi. Živá bytost se nehýbe (sthāṇur acalo 'yam), nerodí se a neumírá, ale pomíjivá jemnohmotná a hrubohmotná těla vyvolávají dojem, že se pohybuje z jednoho místa na druhé nebo že je navěky mrtvá. Jagadānanda Paṇḍita, velký vaišnavský básník z Bengálska, řekl:

Podle tohoto výroku z Prema-vivarty se živá bytost, která je podmíněná hmotnou přírodou, podobá člověku posedlému duchem. Měli bychom porozumět neměnnému postavení duše a tomu, jak je unášena vlnami hmotné přírody do různých těl a různých situací pod vlivem nářku a dychtění. Když poznáme přirozené postavení vlastního já a nebudou nás znepokojovat podmínky vytvořené hmotnou přírodou (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ), náš život bude úspěšný.

Śrīmad-Bhāgavatam (10.84.13) uvádí:

“Člověk, který ztotožňuje své vlastní já s tělem tvořeným třemi prvky, který pokládá produkty těla za své příbuzné a rodnou zemi za hodnou uctívání a který se jde na poutní místo pouze vykoupat, místo toho, aby se tam raději setkal s lidmi obdařenými transcendentálním poznáním, je na stejné úrovni jako kráva nebo osel.” I když byl Hiraṇyakaśipu velký démon, nebyl tak hloupý jako moderní člověk. Nechybělo mu podrobné poznání o duši ani o jemnohmotném a hrubohmotném těle. My jsme však nyní tak zdegradovaní, že každý, včetně vysoce postavených vědců, filozofů a dalších vůdčích osobností, podléhá tělesnému pojetí života, a to śāstry odsuzují. Sa eva go-kharaḥ — tyto osoby nejsou nic jiného než krávy a osli.

Hiraṇyakaśipu své rodině vysvětloval, že i když hrubohmotné tělo jeho bratra Hiraṇyākṣi bylo mrtvé a oni se kvůli tomu rmoutili, není třeba, aby bědovali pro Hiraṇyākṣovu vznešenou duši, která již dosáhla svého příštího místa určení. Ātmā, duše, se nikdy nemění (avikalaḥ pumān). Jsme duše, ale když se necháme unášet činnostmi mysli (manodharma), zakoušíme utrpení v takzvaných hmotných podmínkách. To se stává neoddaným. Harāv abhaktasya kuto mahad-guṇāḥ — neoddaní mohou mít vznešené hmotné vlastnosti, ale jelikož jsou hloupí, nemají žádné dobré předpoklady. Vnější označení podmíněné duše v hmotném světě jsou jen ozdobami mrtvého těla. Podmíněná živá bytost neví nic o duši a její vznešené existenci mimo vliv hmoty.

Slova itihāsaṁ purātanam znamenají “starý příběh”. Purāṇy nejsou zaznamenány chronologicky, avšak události v nich uvedené se skutečně v dávných dobách odehrály. Śrīmad-Bhāgavatam je Mahā-purāṇa, esence všech Purāṇ. Māyāvādští učenci Purāṇy neuznávají, ale Śrīla Madhvācārya a všechny ostatní autority je přijímají za směrodatné popisy dějin světa.

Zde je řečeno: rabhasā daṣṭa-dacchadam — když král, který tu nyní ležel mrtvý, zuřivě bojoval, skousl rty, aby ukázal svou udatnost. Nicméně byl řízením prozřetelnosti (vidhinā) zabit. To dokazuje, že nás ovládají vyšší autority — naše vlastní síla nebo snaha není vždy svrchovaná. Musíme tedy přijmout postavení, které nám bylo přisouzeno z nařízení Nejvyššího.

Dříve býval kšatrijský král obvykle manželem mnoha žen, a když zemřel — zvláště na bojišti — všechny královny dobrovolně přijímaly saha-māraṇu, smrt se svým mužem, který pro ně znamenal vše. Když zemřel Mahārāja Pāṇḍu, otec Pāṇḍuovců, obě jeho manželky — Kuntī (matka Yudhiṣṭhiry, Bhīmy a Arjuny) a Mādrī (matka Nakuly a Sahadeva) — byly rozhodnuté zemřít v ohni společně s ním. Po dohodnutí kompromisu nakonec Kuntī zůstala naživu, aby se postarala o malé děti, a Mādrī bylo dovoleno zemřít s manželem. Obřad saha-māraṇa se dochoval v Indii až do doby britské nadvlády, ale pak se začalo hlásat jeho nenásledování, protože s postupem Kali-yugy se postoj manželek měnil. Systém saha-māraṇa byl tedy prakticky zrušen. Není tomu však ještě ani padesát let, co jsem viděl manželku jednoho lékaře dobrovolně zemřít ihned po jeho smrti. Oba manžele vezli ve smutečním průvodu na stejném voze. Tak velká láska počestné manželky je ojedinělá.

Když člověk zemře během dne, pak bez ohledu na to, zda má být spálen či pochován, Védy přikazují vykonat pohřební obřad před západem slunce. A zemře-li v noci, je třeba pohřeb dokončit, než slunce vyjde. Královny však nepřestávaly bědovat pro mrtvé tělo — které je jen kusem hmoty — a nedovolily ho odnést ke spálení. To ukazuje, jak pevně svírá iluze hlupáky, kteří považují tělo za vlastní já. Ženy jsou obvykle pokládány za méně inteligentní. Z pouhé nevědomosti si královny myslely, že mrtvé tělo je jejich manžel, a nějak si představovaly, že pokud bude uchováno, manžel s nimi zůstane. Toto pojetí vlastního já je příznačné pro krávy a osly (go-khara). Měli jsme možnost vidět, jak dojiči někdy podvedou krávu, když jí zemře tele: položí před ní jeho mrtvé tělo a kráva, která by jinak nedojila, ho začne olizovat a nechá se podojit. Tím je doložen údaj śāstry, že hloupý člověk, podléhající tělesnému pojetí života, je jako kráva. Nejen že hloupí muži a ženy považují tělo za vlastní já—viděli jsme dokonce, jak žáci jednoho takzvaného yogīna přechovávali po mnoho dní jeho mrtvé tělo v domnění, že jejich guru je v samādhi. Teprve když se začalo rozkládat a nelibý zápach překonal jógové síly, žáci dovolili mrtvé tělo takzvaného yogīna spálit. Tělesné pojetí života hlupáků, kteří jsou přirovnáni ke kravám a oslům, je nesmírně silné. V současné době se zase význační vědci pokoušejí mrtvá těla zmrazovat, aby mohla být v budoucnosti opět přivedena k životu. Dávný příběh, který Hiraṇyakaśipu vyprávěl, se musel odehrát již před mnoha milióny let, neboť Hiraṇyakaśipu, jenž sám žil před milióny let, již tehdy hovořil o události z dějin. Došlo k ní tedy ještě před narozením Hiraṇyakaśipua, ale tatáž nevědomost, spojená s tělesným pojetím života, převládá dodnes; a to nejen mezi laiky, ale i mezi vědci, kteří si myslí, že budou moci oživit zmrazené mrtvoly.

Královny zjevně nechtěly vydat mrtvé tělo ke spálení proto, že měly strach z umírání s mrtvým tělem svého manžela.

Někdy je živá bytost donucena opustit své tělo a podle rozsudku Yamarāje vstoupit do jiného. Pro podmíněnou duši je však těžké vstoupit do dalšího těla, dokud není nynější mrtvé tělo kremací nebo jinými prostředky zničeno. Je ke svému tělu poutána a nechce přejít do jiného, a proto mezitím zůstává duchem. Pokud byla zbožná, Yamarāja jí pomůže tím, že jí poskytne další tělo. Jelikož měla živá bytost v těle krále k tomuto tělu nějaké pouto, vznášela se v jemnohmotném těle a Yamarāja mimořádně přišel za naříkajícími příbuznými, aby je osobně poučil. Přišel za nimi v podobě dítěte, protože dítěti není upřen přístup nikam, dokonce ani do královského paláce. Kromě toho tento chlapec přednášel filozofii. Když filozofii vykládá dítě, mají lidé velký zájem naslouchat.

V Bhagavad-gītě (2.28) Pán říká:

“Všechny stvořené bytosti jsou na počátku neprojevené, v přechodném období projevené, a když jsou zničeny, zůstávají opět neprojevené. Proč tedy bědovat?”

Jsou dva druhy filozofů: jedni věří v existenci duše a druzí nikoliv. Žádný z nich však nemá důvod naříkat. Ti, kdo následují Védy, nazývají lidi nevěřící v existenci duše ateisty. Ale i když za účelem diskuse přijmeme ateistickou teorii, přesto platí, že není důvod k nářku. Ponecháme-li stranou oddělenou existenci duše, je skutečností, že hmotné prvky zůstávají před stvořením neprojevené. Z tohoto subtilního neprojeveného stavu dochází k projevení. Z éteru vzniká vzduch, ze vzduchu oheň, z ohně voda a z vody země. Ze země vzniká mnoho rozmanitých projevů, například velký mrakodrap. Po zbourání je tento mrakodrap opět neprojevený a nakonec zůstává v podobě atomů. Zákon zachování energie platí stále, ale v průběhu času jsou věci projevené a neprojevené. To je jediný rozdíl. Proč tedy naříkat kvůli projevenému či neprojevenému stavu? Skutečností zůstává, že ani v neprojeveném stavu není nic ztraceno. Na počátku i na konci jsou všechny prvky neprojevené a jen v prostředním stádiu jsou projevené; z hmotného hlediska to neznamená žádný skutečný rozdíl.

Přijímáme-li védský závěr uvedený v Bhagavad-gītě — že tato hmotná těla časem zaniknou (antavanta ime dehāḥ), ale duše je věčná (nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ) — pak musíme mít vždy na paměti, že tělo je jako oděv. Proč bychom tedy měli naříkat nad změnou oděvu? Hmotné tělo je ve vztahu k věčné duši prakticky neskutečné; je něco jako sen. Ve snu si můžeme myslet, že létáme po obloze nebo sedíme v kočáře jako král, ale když se probudíme, vidíme, že nejsme ani na nebi, ani v kočáře. Védská moudrost nabádá k seberealizaci na základě toho, že hmotné tělo prakticky neexistuje. V žádném případě, ať v existenci duše věříme, nebo ne, tedy nemáme důvod naříkat nad ztrátou těla.

V Mahābhāratě stojí: adarśanād ihāyātaḥ punaś cādarśanaṁ gataḥ. Tento výrok by mohl podpořit teorii ateistických vědců, kteří tvrdí, že dítě v lůně matky není živé a je pouhým kusem hmoty. Tato teorie by ve svém důsledku znamenala, že když je kus hmoty potracen vyoperováním z lůna, nejedná se o zabití; tělo dítěte je jako nádor a chirurgické odstranění nádoru nepředstavuje žádný hřích. Tentýž argument by bylo možné použít v případě krále a jeho královen. Královo tělo se projevilo z neprojeveného zdroje a pak se opět stalo neprojeveným. Když projevený stav existuje pouze uprostřed, mezi dvěma neprojevenými, proč by někdo měl bědovat pro tělo projevené v mezidobí?

Bhagavad-gītā (18.61) uvádí: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — Pán je v srdcích všech. Poskytuje ochranu a dává různé druhy těl všem živým bytostem, toužícím po požitku. Vše se děje z nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo by proto neměl naříkat kvůli zrození a smrti živé bytosti, jež zařídil Nejvyšší Pán. V Bhagavad-gītě (15.15) Pán Kṛṣṇa říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” Každý musí jednat podle pokynů Pána sídlícího v srdci. Podmíněná duše však touží po nezávislém jednání, a Pán jí proto umožňuje jednat a pociťovat reakce. Nejvyšší Osobnost Božství říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja — “Zřekni se všech ostatních povinností a jen se Mi odevzdej.” Ten, kdo se nedrží pokynů Nejvyššího, dostává možnost užívat si hmotného světa. Pán podmíněnou duši neomezuje, ale naopak jí dává příležitost k požitku, aby na základě zralé zkušenosti — po mnoha a mnoha životech (bahūnāṁ janmanām ante) — pochopila, že odevzdat se lotosovým nohám Vāsudeva je jedinou povinností všech živých bytostí.

V této souvislosti mohly královny namítnout: “Když Nejvyšší Pán chránil našeho manžela v lůně, proč ho neochránil nyní?” Odpověď na tuto otázku je následující: ya icchayeśaḥ sṛjatīdam avyayo ya eva rakṣaty avalumpate ca yaḥ. Proti činnostem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, nelze vznášet námitky. Je vždy svobodný, a proto může chránit a může také ničit. Není povinen plnit naše příkazy; udělá to, co sám chce. Je tudíž Nejvyšším Pánem. Tento hmotný svět netvoří na ničí žádost, a tak může pouhou svou vůlí všechno zničit. To vyjadřuje Jeho svrchovanost. Jestliže někdo namítá: “Proč Pán jedná tímto způsobem?”, odpověď zní, že tak může jednat, protože je svrchovaný. Nikdo nemůže proti Jeho činnostem vznášet námitky. Namítá-li někdo: “Jaký má toto hříšné stvoření a zničení smysl?”, je na to odpověď, že Pán může na důkaz své všemocnosti učinit cokoliv a nikdo to nemůže zpochybňovat. Kdyby se nám měl zodpovídat za to, proč něco dělá či nedělá, snižovalo by to Jeho svrchovanost.

Zde jsou příklady Pánovy svrchovanosti. Naše plány chránit či ničit bývají neúspěšné, ale vše, na co pomyslí On, se také stane. Uvedené příklady jsou praktické — tyto zkušenosti má každý, a je i mnoho jiných přesvědčivých příkladů. Prahlāda Mahārāja například řekl, že dítě sice závisí na svém otci a matce, ale bez ohledu na jejich přítomnost je mnoha způsoby sužováno. Také se stává, že pacient nepřežije, přestože je v péči zkušeného lékaře a dostává výborné léky. Jelikož tedy vše závisí na svobodné vůli Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, je naší jedinou povinností odevzdat se Mu a hledat ochranu u Něho.

Bůh není zodpovědný za to, že živá bytost přijímá různé druhy těl. V tomto verši je to jasně vysvětleno. Každý musí přijmout tělo v závislosti na přírodních zákonech a vlastní karmě. Védy proto zdůrazňují, že tomu, kdo se věnuje hmotným činnostem, je třeba dát pokyny, které mu umožní inteligentně zapojit své jednání do služby Pánu a vysvobodit se tak z hmotného otroctví v podobě koloběhu rození a umírání (sva-karmaṇā tam abhyarcya siddhiṁ vindati mānavaḥ). Pán je neustále připraven dávat nám pokyny; dokonce je již podrobně uvedl v Bhagavad-gītě. Jestliže jich využijeme, tak i přesto, že jsme nyní podmíněni zákony hmotné přírody, budeme moci dosáhnout svého původního postavení (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Měli bychom mít pevnou víru v to, že Pán je svrchovaný a když se Mu odevzdáme, postará se o nás a dá nám vědět, jak se vysvobodit z hmotného života a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Bez tohoto odevzdání se je živá bytost nucena přijmout určitý druh těla podle své karmy: někdy jako zvíře, jindy jako polobůh a tak dále. Ačkoliv získává tělo a za čas ho ztrácí, nesměšuje se s ním; podléhá však určitým kvalitám přírody, se kterými je ve styku, jenž je hříšný. Duchovní vzdělání změní vědomí živé bytosti takovým způsobem, že pak jedná podle pokynů Nejvyššího Pána a osvobodí se od vlivu hmotných kvalit.

Převtělujeme se z jednoho těla do druhého a naše těla jsou výtvorem naší iluze, ale jakožto duše existujeme vždy mimo hmotný, podmíněný život. Zde je dán příklad, že dům či automobil se vždy liší od svého majitele, ale podmíněná duše si kvůli připoutanosti myslí, že tyto věci jsou s ní totožné. Vůz či dům jsou tvořeny hmotnými prvky — existují tak dlouho, dokud tyto prvky tvoří náležitou kombinaci, a se zánikem příslušné kombinace zanikají. Duše ovšem trvale zůstává taková, jaká je.

V Bhagavad-gītě Nejvyšší Pán vysvětluje, že hmotná i duchovní energie pocházejí z Něho. Hmotná příroda je popsána jako me bhinnā prakṛtir aṣṭadhā, osm oddělených energií Pána. Ale i přesto, že o osmi hrubohmotných a jemnohmotných energiích — zemi, vodě, ohni, vzduchu, éteru, mysli, inteligenci a falešném egu — je řečeno, že jsou bhinnā, oddělené od Pána, ve skutečnosti od Něho oddělené nejsou. Tak jako se oheň zdá být oddělený od dřeva a vzduch proudící nosními dírkami a ústy oddělený od těla, i Paramātmā, Nejvyšší Osobnost Božství, se zdá být oddělená od živé bytosti, nicméně oddělená je a zároveň není. To je filozofie Śrī Caitanyi Mahāprabhua, zvaná acintya-bhedābheda-tattva. Z hlediska reakcí karmy vypadá živá bytost jako oddělená od Nejvyšší Osobnosti Božství, ale ve skutečnosti je s Pánem důvěrně spojena. I když se tedy nyní zdá, že nás Pán opomíjí, faktem je, že věnuje našim činnostem neustálou pozornost. Za všech okolností bychom proto měli záviset na svrchovanosti Nejvyššího Pána, a obnovit tak svůj důvěrný vztah s Ním. Musíme záviset na autoritě a vládě Nejvyšší Osobnosti Božství.

Tento pokyn Yamarāje v podobě chlapce pochopí i obyčejný člověk. Obyčejného člověka, který považuje tělo za vlastní já, lze bezpochyby přirovnat ke zvířeti (yasyātma-buddhiḥ kuṇape tri-dhātuke ... sa eva go-kharaḥ). I on však dokáže pochopit, že po smrti už tu daná osoba není. Přestože zde tělo zůstává, příbuzní mrtvého naříkají, že odešel, neboť obyčejní lidé vidí tělo, ale nevidí duši. Bhagavad-gītā popisuje, že duše, vlastník těla, sídlí v jeho nitru (dehino 'smin yathā dehe). Když někdo zemře a jeho dech v nosních dírkách se zastaví, je zřejmé, že osoba uvnitř těla, která poslouchala a odpovídala, právě odešla. Obyčejný člověk tak dochází k závěru, že duše se lišila od těla a nyní je pryč. I obyčejný člověk tedy pochopí — když přijde k rozumu — že skutečnou osobu, která byla uvnitř těla a poslouchala a odpovídala, nikdy neviděl. K čemu je dobré bědovat pro to, co jsme nikdy neviděli?

V Bhagavad-gītě (15.15) Nejvyšší Osobnost Božství jasně říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca—“Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” I když se ātmā, duše, nachází v každém hmotném těle (dehino 'smin yathā dehe), není hlavní osobou, která jedná prostřednictvím smyslů, mysli a tak dále. Může jednat jen v součinnosti s Nadduší, neboť ta jí dává pokyny, aby jednala či nikoliv (mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca). Nikdo nemůže jednat bez svolení Nadduše, která je upadraṣṭā a anumantā, svědek a schvalovatel. Ten, kdo pečlivě studuje pod vedením pravého duchovního učitele, pochopí, že Nejvyšší Osobnost Božství řídí všechny činnosti individuální duše a určuje také jejich výsledky. To je pravé poznání. Přestože individuální duše vlastní smysly (indriya), není skutečným vlastníkem — tím je Nadduše, která je proto nazývána Hṛṣīkeśa. Nadduše vede individuální duši k tomu, aby se Jí odevzdala a tak byla šťastná (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja). Tímto způsobem může živá bytost dosáhnout nesmrtelnosti a přemístění do duchovního království, kde ji čeká největší úspěch — věčný, blažený život plný poznání. Souhrnně řečeno: individuální duše se liší od těla, smyslů, životní síly a vzduchů v těle a nad ní je Nadduše, jež jí poskytuje veškeré možnosti. Individuální duše, která vše obětuje Nadduši, žije v těle velmi šťastně.

Podmíněná duše má poznání, a chce-li plně využít hrubohmotného a jemnohmotného těla ke skutečnému pokroku v životě, může tak učinit. Proto je zde řečeno, že díky své vyšší inteligenci (svena tejasā) neboli moci vyššího poznání ze správného zdroje — od ācāryi, duchovního učitele — může zanechat podmíněného života v hmotném těle a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Chce-li ovšem setrvat v temnotě tohoto hmotného světa, může učinit i to. V Bhagavad-gītě (9.25) to Pán potvrzuje slovy:

“Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy; ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům; ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.”

Lidské tělo je cenné. Živá bytost může tohoto těla použít k přesídlení na vyšší planetární soustavy, na Pitṛloku, nebo může zůstat v tomto nižším planetárním systému, ale pokud se bude snažit, může se také vrátit domů, zpátky k Bohu. Tuto schopnost dává Nejvyšší Osobnost Božství v podobě Nadduše. Pán proto říká: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” Chce-li živá bytost získat od Nejvyšší Osobnosti Božství skutečné poznání, může se osvobodit od nevyhnutelnosti opakovaně přijímat hmotná těla. Když začne prokazovat Pánovi oddanou službu a odevzdá se Mu, Pán je připraven jí dávat pokyny, díky kterým se bude moci vrátit domů, zpátky k Bohu. Chce-li však pošetile zůstat v temnotě, může i nadále žít hmotným životem.

Živá bytost je poutána jemnohmotným tělem z mysli, inteligence a falešného ega. Stav mysli před smrtí se proto stává příčinou existence dalšího těla. Bhagavad-gītā (8.6) dokládá, že při umírání udává mysl kritéria pro přemístění duše do těla jiného druhu (yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram). Jestliže živá bytost odolává nátlaku mysli a zaměstnává ji láskyplnou službou Pánu, mysl nemůže způsobit její degradaci. Proto je povinností všech lidí neustále zaměstnávat mysl službou u lotosových nohou Pána Kṛṣṇy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Když je mysl činná tímto způsobem, inteligence je očištěna a dostává inspiraci od Nadduše (dadāmi buddhi-yogaṁ tam). Tak živá bytost spěje k vysvobození z pout hmoty. Individuální duše podléhá zákonům karmy, ale Nadduše, Paramātmā, není plodonosnými činnostmi duše ovlivněna. Védské Upaniṣady dokládají, že Paramātmā a jīvātmā, jež jsou přirovnány ke dvěma ptákům, sídlí v těle; jīvātmā si užívá nebo trpí tím, že pojídá plody činností těla, ale Paramātmā, která není takto poutána, je svědkem činností individuální duše a dovoluje jí jednat, jak si přeje.

Štěstí a neštěstí pocházející z činností hmotných smyslů nepředstavují skutečné štěstí a neštěstí. Bhagavad-gītā proto učí o štěstí, které je transcendentální vůči hmotnému pojetí života (sukham ātyantikaṁ yat tad buddhi-grāhyam atīndriyam). Když jsou naše smysly zbaveny hmotného znečištění, stávají se transcendentálními (atīndriya), a když jsou transcendentální smysly zaměstnány službou Pánovi smyslů, Hṛṣīkeśovi, můžeme prožívat skutečnou, transcendentální radost. Jakékoliv štěstí či neštěstí vytvořené spekulací jemnohmotné mysli je klamné; je to pouhý výmysl. Proto bychom si neměli vytvářet představy o takzvaném štěstí. Nejlépe je zaměstnat mysl službou Pánu, Hṛṣīkeśovi, a tak prožívat opravdový blažený život.

Ve Védách stojí: apāma-somam amṛtā abhūma apsarobhir viharāma. S odkazem na to se lidé chtějí dostat na nebeské planety, užívat si tam s mladými dívkami a pít soma-rasu. Taková pomyslná radost je ovšem bezcenná. Bhagavad-gītā (7.23) to dokládá takto: antavat tu phalaṁ teṣāṁ tad bhavaty alpa-medhasām — “Lidé s nízkou inteligencí uctívají polobohy a výsledky, které tím získávají, jsou omezené a dočasné.” Dokonce i když živá bytost díky plodonosnému jednání či uctívání polobohů dosáhne vyšších planetárních soustav, kde ji čeká vytoužený smyslový požitek, Bhagavad-gītā prohlašuje její situaci za dočasnou (antavat). Štěstí, které takto prožívá, je jako požitek z objímání mladé ženy ve snu — nějaký čas to může být příjemné, ale základní princip je klamný. Výplody mysli vytvářející štěstí a neštěstí v tomto hmotném světě jsou kvůli své klamnosti přirovnány ke snům. Všechny myšlenky na dosažení štěstí pomocí hmotných smyslů stojí na klamném základě, a nemají tedy žádný význam.

Podle stoupenců filozofie mīmāṁsā je vše věčné, nitya, a podle stoupenců sāṅkhyi je vše mithyā či anitya, dočasné. Jelikož ale tito filozofové postrádají skutečné poznání ātmy neboli duše, jsou nevyhnutelně zmateni a nadále nuceni bědovat jako śūdrové. Śrīla Śukadeva Gosvāmī proto řekl Mahārājovi Parīkṣitovi:

“Ó králi, ti z lidí, kteří jsou slepí vůči poznání konečné pravdy a příliš zabředli do hmoty, mají mnoho námětů k naslouchání.” (Bhāg. 2.1.2) Obyčejní lidé, kteří se věnují hmotným činnostem, se snaží poznávat velké množství námětů, jelikož nepochopili vědu o vlastním já. Člověk tedy musí obdržet vzdělání týkající se seberealizace, aby za všech okolností, které v životě mohou nastat, dodržel své sliby.

Tak začíná další dávná událost.

Pták běduje pro matku svých dětí, protože matka se přirozeně o děti stará a živí je. Yamarāja, který vypadal jako malý chlapec, však již vyložil, že tygři a jiná dravá zvířata ho nesežrali, třebaže ho matka opustila a nechala ho samotného toulat se po lese. Skutečností je, že chrání-li někoho Nejvyšší Osobnost Božství, pak i když je to sirotek, je o něj díky Pánově vůli postaráno. A ten, koho Pán nechrání, musí trpět i přesto, že má oba rodiče. Dalším příkladem je, že pacient někdy zemře, přestože má zkušeného lékaře a výborné léky. Bez Pánovy ochrany tedy nikdo nemůže žít, ať má rodiče nebo ne.

Dalším důležitým sdělením tohoto verše je, že povinnost chránit své děti cítí i otcové a matky v říši ptáků a zvířat, o lidské společnosti ani nemluvě. Kali-yuga je ale tak zkažený věk, že otec a matka dokonce zabíjejí děti v lůně s odvoláním na své vědecké poznání, že dítě v lůně není živé. Jelikož tento názor propagují věhlasní lékaři, rodiče dnes zabíjejí své děti v lůnech. Jak hluboko lidstvo kleslo! Vědecké poznání je na tak vysoké úrovni, že si lidé myslí, že ve vejci a embryu není život. Nyní dostávají tito takzvaní vědci Nobelovy ceny za prosazování teorie o chemické evoluci. Jsou-li však kombinace chemických prvků zdrojem života, proč vědci nevyrobí chemickým postupem něco jako vejce a nedají to do inkubátoru, aby se vylíhlo kuře? Co na to odpovědí? Se svým vědeckým poznáním nejsou schopni vytvořit ani vejce. Takoví vědci jsou podle Bhagavad-gīty māyayāpahṛta-jñānāḥ — hlupáci, kteří byli připraveni o skutečné poznání, a přesto se vydávají za vědce a filozofy. Jejich takzvané teoretické poznání však nemůže přinést žádné praktické výsledky.

Yamarāja jednou položil otázku Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi: “Co je na tomto světě nejpodivuhodnější?” Mahārāja Yudhiṣṭhira odpověděl (Mahābhārata, Vana-parva, 313.116):

Tisíce živých bytostí umírají každým okamžikem, ale pošetilá živá bytost si přesto o sobě myslí, že nezemře, a na smrt se nepřipravuje. To je na tomto světě nejpodivuhodnější. Každý musí zemřít, protože všichni jsou zcela pod kontrolou hmotné přírody, a přesto si o sobě každý myslí, že je nezávislý, že si může dělat co chce, že nikdy nezemře a bude žít věčně a tak dále. Takzvaní vědci připravují různé plány, které mají umožnit živé bytosti v budoucnosti žít věčně, ale zatímco takto bádají, Yamarāja je od jejich takzvaného výzkumu odvede, jakmile nadejde jejich čas.

Toto dokládá Bhagavad-gītā (2.18): antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ — tělo podléhá zániku, ale duše, která je uvnitř, nezaniká. Povinností členů společnosti, kteří jsou pokročilí v poznání, je tedy studovat věčné, přirozené postavení nepomíjivé duše a nemarnit drahocenný čas lidského života pouhým zaopatřováním těla, aniž by brali v úvahu skutečnou životní zodpovědnost. Každý člověk se má snažit pochopit, jak může být duše šťastná a kde může dosáhnout věčného, blaženého života plného poznání. Lidé jsou předurčeni ke studiu těchto témat, nikoliv k tomu, aby jen pečovali o dočasné tělo, které se nevyhnutelně změní. Nikdo neví, zda dostane opět lidské tělo; není to vůbec jisté, neboť podle svého jednání může živá bytost obdržet jakékoliv tělo, od těla poloboha až po tělo psa. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti uvádí ve svém komentáři:

Jedině Janārdana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje věčně. Jeho stvoření — hmotný svět — je dočasné. Každý, kdo je uchvácen hmotnou energií a myslí si: “Jsem tělo a vše, co k němu patří, je mé,” je tedy pod vlivem iluze. Živá bytost má myslet jen na to, že je věčně částí Janārdany, a její úsilí v tomto hmotném světě — zvláště v lidském těle — má být zaměřené na to, aby se vrátila domů, zpátky k Bohu, a dosáhla tak Janārdanovy společnosti.

V tomto hmotném světě je prvním zákonem přírody pud sebezáchovy. Podle tohoto pojetí se má člověk postarat o své osobní bezpečí a poté brát v potaz společnost, přátelství, lásku, národnost, komunitu a tak dále — což se vše vyvinulo z tělesného pojetí života a nedostatku poznání o duši. To se nazývá ajñāna. Dokud jsou lidé v temnotě nevědomosti, budou nadále vytvářet obrovské plány vycházející z tělesného pojetí života. Prahlāda Mahārāja to vyjadřuje slovem bharam. Moderní materialistická civilizace vytváří rozsáhlé programy na výstavbu velkých komunikací, domů a továren. To je představa člověka o pokroku civilizace. Lidé však nevědí, že mohou být sami kdykoliv smeteni ze scény a donuceni přijmout těla, která nemají s těmito obrovskými domy, paláci, silnicemi a automobily nic společného. Když Arjuna uvažoval z hlediska svých vztahů s příbuznými na úrovni těla, Kṛṣṇa ho ihned pokáral: kutas tvā kaśmalam idaṁ viṣame samupasthitam anārya-juṣṭam — “Toto tělesné pojetí života je případné pro toho, kdo není Árja (anārya) neboli kdo nepokročil v poznání.” Civilizace Árjů je pokročilá z hlediska duchovního poznání. Nikdo se nestane Árjou pouze tím, že se za něho označí. Ten, kdo setrvává v té nejhlubší temnotě bez duchovního poznání a zároveň se prohlašuje za Árju, Árjou rozhodně není. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše z Brahma-vaivarta Purāṇy:

Tím je řečeno, že dokud máme lidské tělo, je naší povinností poznat duši, která sídlí v něm. Tělo není vlastní já — jelikož se od něho lišíme, nemá smysl hovořit o přátelích, nepřátelích či zodpovědnosti v rámci tělesného pojetí života. Člověk by se neměl příliš zabývat postupnými změnami těla z dětství do mládí, z mládí do stáří a pak do stavu zdánlivého zničení. Má se spíše vážně věnovat duši v těle a tomu, jak ji vysvobodit z hmotného zajetí. Živá bytost v těle není nikdy zničena; proto by měli všichni bezpečně vědět, že ať mají mnoho přátel či mnoho nepřátel, jejich přátelé jim nemohou pomoci a jejich nepřátelé jim nemohou ublížit. Měli by vědět, že jsou duše (ahaṁ brahmāsmi) a že původní, přirozené postavení duše není ovlivněno změnami těla. Jakožto duše musí být za všech okolností oddanými Pána Viṣṇua a neměli by se zbytečně zabývat vztahy na úrovni těla, ať s přáteli či s nepřáteli. Měli bychom vědět, že ani nás samotné, ani naše nepřátele, podléhající tělesnému pojetí života, nelze nikdy zabít.

Když zemře nějaký příbuzný, člověk se začne velice zajímat o filozofii, ale po skončení pohřebního obřadu obrátí svou pozornost znovu k materialismu. Dokonce i materialističtí Daityové někdy uvažují o filozofii, když si pro někoho z jejich příbuzných přijde smrt. Tento postoj materialisty se odborně nazývá śmaśāna-vairāgya, “odpoutanost na hřbitově či místě kremace”. Bhagavad-gītā dokládá, že porozumění duchovnímu životu a Bohu dosahují čtyři druhy lidí: ārta (soužený), jijñāsu (zvídavý), ārthārthī (ten, kdo touží po hmotném zisku) a jñānī (ten, kdo hledá poznání). Člověk se začne zajímat o Boha zvláště tehdy, když je krutě sužován hmotnými strastmi. Kuntīdevī proto ve svých modlitbách ke Kṛṣṇovi řekla, že dává přednost potížím před šťastným životem. V hmotném světě platí, že ten, kdo je šťastný, zapomíná na Kṛṣṇu či Boha, ale stává se, že je-li člověk skutečně zbožný a ocitne se v neštěstí, vzpomene si na Něho. Královna Kuntī si proto více cenila neštěstí, neboť umožňuje vzpomínat na Kṛṣṇu. Když ji Kṛṣṇa opouštěl a odjížděl do své země, s lítostí prohlásila, že jí bylo lépe v době strádání, protože Kṛṣṇa byl vždy nablízku, zatímco teď, když Pāṇḍuovci měli své království, Kṛṣṇa odjíždí. Pro oddaného je strádání příležitostí neustále vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství.