V Bhagavad-gītě (9.29) Pán praví: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ — “Jsem stejně nakloněn všem. Nikdo Mi není drahý a nikdo není Můj nepřítel.” V předchozím zpěvu bylo ovšem vidět, že se Pán přiklonil na stranu Indry, když v jeho zájmu zabil démony (hata-putrā ditiḥ śakra-pārṣṇi-grāheṇa viṣṇunā). Jednoznačně tedy Indrovi stranil, přestože je Nadduší v srdci každé bytosti. Duše je každému nesmírně drahá a Nadduše také. Žádné jednání Nadduše proto nemůže být špatné. Pán je vždy laskavý ke všem živým bytostem, bez ohledu na jejich podobu a postavení, ale přesto se postavil na stranu Indry jako obyčejný přítel. Na to se Mahārāja Parīkṣit tázal. Jakožto oddaný Pána Kṛṣṇy dobře věděl, že Kṛṣṇa nikomu nestraní, ale když viděl, že jedná jako nepřítel démonů, vyvolalo to v něm jisté pochybnosti. Položil tedy Śukadevovi Gosvāmīmu tuto otázku s očekáváním jasné odpovědi.

Oddaný nikdy neuzná tvrzení, že Pán Viṣṇu má hmotné vlastnosti. Mahārāja Parīkṣit bezpečně věděl, že Pán Viṣṇu je transcendentální a nemá tedy s hmotnými vlastnostmi nic společného, ale chtěl mít toto přesvědčení potvrzeno od autority, kterou byl Śukadeva Gosvāmī. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura k tomu říká: samasya kathaṁ vaiṣamyam—Pán je stejně nakloněn všem; jak by tedy mohl být předpojatý? Priyasya katham asureṣu prīty-abhāvaḥ — jako Nadduše je každému nesmírně drahý; proč by se měl tedy k asurům chovat bezcitně? Jaká je to nestrannost? Suhṛdaś ca kathaṁ teṣv asauhārdam — Pán říká, že je příznivcem všech živých bytostí (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām); jak mohl tedy jednat předpojatě a zabíjet démony? Tyto otázky vyvstaly v Parīkṣitově srdci, a proto je položil Śukadevovi Gosvāmīmu.

Vždy bychom měli mít na paměti rozdíl mezi duchovním a hmotným. To, co je hmotné, je nakažené hmotnými kvalitami, které se však toho, co je duchovní neboli transcendentální, nemohou ani dotknout. Kṛṣṇa je absolutní, ať je v hmotném či v duchovním světě. Když vidíme u Kṛṣṇy předpojatost, je to vize způsobená Jeho vnější energií. Jak by jinak mohli Jeho nepřátelé poté, co je zabije, dosáhnout osvobození? Každý, kdo se stýká s Nejvyšším Pánem, postupně nabude vlastností, jaké má On. Čím dále se živá bytost dostává v duchovním vědomí, tím méně ji ovlivňují duality hmotných vlastností. U Nejvyššího Pána se tedy tyto vlastnosti nepochybně nevyskytují. Jeho nepřátelství a přátelství jsou vnější rysy, které projevuje hmotná energie. Pán je vždy transcendentální; je absolutní, ať už zabíjí, nebo věnuje svou přízeň.

Zášť a přátelství se projevují u toho, kdo je nedokonalý. Bojíme se našich nepřátel, protože v hmotném světě neustále potřebujeme pomoc. Pán však nepotřebuje ničí pomoc — je ātmārāma. V Bhagavad-gītě (9.26) říká:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květinu, ovoce či vodu, přijmu to.” Proč to Pán říká? Závisí na oběti oddaného? Ne že by skutečně závisel, ale líbí se Mu být závislý na svém oddaném. To je Jeho milost. Stejně tak nemá strach z asurů. Předpojatost tedy u Nejvyšší Osobnosti Božství nepřipadá v úvahu.

Pán Nārāyaṇa je absolutní, a proto je řečeno, že všechny Jeho transcendentální vlastnosti jsou téže povahy. Jeho tresty i projevy přízně jsou tedy stejně cenné. Jeho nepřátelské jednání není ve své podstatě projevem zášti vůči Jeho takzvaným nepřátelům, ale na hmotné úrovni si živá bytost myslí, že Kṛṣṇa je nakloněn oddaným a neoddaným že nepřeje. Rozhodující pokyn, který Kṛṣṇa udílí v Bhagavad-gītě (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaranaṁ vraja), není určen pouze Arjunovi, ale každé živé bytosti v tomto vesmíru.

Śukadeva Gosvāmī skládá uctivé poklony Kṛṣṇovi Dvaipāyanovi Vyāsovi (kṛṣṇāya munaye). Přednášející se musí nejprve s úctou poklonit svému duchovnímu učiteli. Śukadevovým duchovním učitelem je jeho otec Vyāsadeva, a proto se Śukadeva nejprve s úctou klaní Kṛṣṇovi Dvaipāyanovi Vyāsovi a poté začíná vyprávět o Pánu Harim.

Kdykoliv se naskytne příležitost naslouchat o transcendentálních činnostech Pána, musíme jí využít. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučuje: kīrtanīyaḥ sadā hariḥ — je třeba být neustále pohroužen v kṛṣṇa-kathā prostřednictvím zpívání, rozmlouvání a naslouchání o Kṛṣṇovi. To je jediné zaměstnání toho, kdo si je vědom Kṛṣṇy.

Takzvaná připoutanost, odpoutanost a různé závazky patří k hmotné přírodě, která je energií Nejvyšší Osobnosti Božství, ale kdykoliv Pán sestupuje a jedná v tomto hmotném světě, činí tak ve svém duchovním postavení. I když z hmotného pohledu jedná různě, z duchovního hlediska jsou všechny Jeho činnosti absolutní a navzájem se od sebe neliší. Je tedy klamné říkat o Nejvyšším Pánu, že je k někomu nepřátelský nebo přátelský.

V Bhagavad-gītě (9.11) Pán jasně říká: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — “Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě.” Kṛṣṇa se zjevuje na této Zemi či v tomto vesmíru, aniž by se jakkoliv změnilo Jeho duchovní tělo nebo duchovní vlastnosti. Hmotné vlastnosti Ho nikdy neovlivňují. Není jimi dotčen, ale mnoha lidem se zdá, že jedná pod hmotným vlivem. Tato představa je āropita, klam. Kṛṣṇa proto říká: janma karma ca me divyam — jelikož je stále transcendentální, nemá to, co dělá, nic společného s hmotnými kvalitami. Evaṁ yo vetti tattvataḥ — jedině oddaní jsou schopní znát pravdu o Jeho jednání. Skutečností je, že Kṛṣṇa nikdy nikomu nestraní. Všem přeje stejně. Lidé ovšem kvůli svému nedokonalému pohledu, ovlivněnému hmotnými kvalitami, přisuzují hmotné kvality i Kṛṣṇovi. Ten, kdo tak činí, je mūḍha, hlupák. Člověk, který pozná pravdu, bude oddaný a bude oproštěný od hmotných vlastností (nirguṇa). Prosté porozumění činnostem Kṛṣṇy umožňuje živé bytosti dosáhnout transcendentálního stavu, a jakmile ho dosáhne, je způsobilá žít v transcendentálním světě. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna — ten, kdo správně porozumí činnostem Pána, je po opuštění hmotného těla přemístěn do duchovního světa.

Původním postavením Nejvyššího Pána je vyrovnanost. Nepřipadá v úvahu, aby Ho ovlivňovala sattva-guṇa, rajo-guṇa nebo tamo-guṇa — tyto hmotné kvality se nemohou Nejvyššího Pána ani dotknout. Proto se Mu říká “nejvyšší īśvara”. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ — On je nejvyšším vládcem. Vládne hmotným kvalitám: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā. Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate — hmotná příroda (prakṛti) jedná na Jeho nařízení. Jak by tedy mohl být pod vlivem kvalit prakṛti? Kṛṣṇu hmotné kvality nikdy neovlivňují. Nepřipadá tudíž v úvahu, že by Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, někomu stranil.

Nejvyšší Osobnost Božství nikomu nestraní. Podmíněná duše je ovlivněna různými kvalitami hmotné přírody a za hmotnou přírodou stojí Nejvyšší Osobnost Božství; vítězství či prohra živých bytostí pod vlivem sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy jsou ovšem reakce těchto kvalit, nikoliv předpojatosti Nejvyššího Pána. Śrīla Jīva Gosvāmī v Bhāgavata-sandarbě jasně říká:

Tento výrok prozrazuje, že Nejvyššího Pána, který je vždy transcendentální vůči hmotným kvalitám, tyto kvality nikdy neovlivňují. Tutéž vlastnost má i živá bytost, ale jelikož je podmíněna hmotnou přírodou, stává se pro ni zdrojem strastí dokonce i Pánova energie blaženosti. Blaženost, kterou podmíněná duše pociťuje v hmotném světě, provází přemíra bolesti. Viděli jsme například, že ve dvou velkých válkách, které probíhaly za řízení rajo-guṇy a tamo-guṇy, byly zničeny obě válčící strany. Němci vyhlásili válku Angličanům, aby je zničili, ale výsledkem bylo zničení obou stran. I když se zdálo, že zvítězili Spojenci — alespoň na papíře — ve skutečnosti nezvítězil nikdo. Je tedy třeba vyvodit závěr, že Nejvyšší Osobnost Božství nikomu nestraní. Každý jedná pod vlivem různých kvalit hmotné přírody, a podle toho, které kvality převládají, vítězí démoni či polobozi.

Každý si užívá plodů svých činností prováděných pod vlivem hmotných kvalit. To je také potvrzeno v Bhagavad-gītě (14.11-13):

“Když jsou všechny brány těla osvíceny poznáním, jedná se o projev kvality dobra.”

“Ó nejlepší z Bhāratovců! Když vzrůstá kvalita vášně, projevuje se silná připoutanost, motivované jednání, usilovná snaha a neovladatelná touha a dychtivost.”

“Ó synu Kurua, když vzrůstá kvalita nevědomosti, projevuje se temnota, nečinnost, pomatenost a iluze.”

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jenž sídlí v srdci každého, udílí výsledky nárůstu různých kvalit, sám je však nestranný. Dohlíží na vítězství a porážku, ale nepodílí se na nich.

Kvality hmotné přírody nepůsobí všechny najednou. Střídají se jako roční období. Někdy vzrůstá vliv rajo-guṇy, někdy tamo-guṇy a jindy sattva-guṇy. Polobozi jsou obvykle prostoupeni sattva-guṇou, a když bojují s démony, díky převaze kvality dobra vítězí. To však není způsobeno předpojatostí Nejvyššího Pána.

V Bhagavad-gītě (10.41) Pán říká:

“Věz, že všechny vznešené, krásné a působivé výtvory povstávají z pouhého zlomku Mé nádhery.” Měli jsme možnost vidět, že jeden člověk je schopen úžasných věcí, zatímco druhý nejenže nedokáže totéž, ale není schopen ani věcí, které vyžadují pouze trochu zdravého rozumu. Nakolik je oddaný obdařen přízní Nejvyšší Osobnosti Božství, si tedy lze ověřit podle jeho činností. V Bhagavad-gītě (10.10) Pán také říká:

“Těm, kteří Mi neustále s láskou slouží, dávám poznání, které jim umožní ke Mně dospět.” To je velmi praktické. Učitel poučuje studenta tehdy, když je student schopen chápat další učivo. Není-li, pak i přes učitelův výklad nemůže ve svém porozumění pokročit. To nemá nic společného s předpojatostí. Když Kṛṣṇa říká: teṣāṁ satata-yuktānāṁ bhajatāṁ prīti-pūrvakam / dadāmi buddhi-yogaṁ tam, vyjadřuje tím, že je připraven dát bhakti-yogu každému, ale živá bytost musí být schopna ji přijmout. To je tajemství úspěchu. Když tedy někdo vykonává znamenitou oddanou službu, přemýšlivý člověk chápe, že tohoto oddaného Kṛṣṇa obdarovává větší přízní.

Tomu není obtížné porozumět, ale závistiví jedinci nechtějí uznat, že Kṛṣṇa projevuje svou přízeň určitému oddanému na základě jeho pokročilosti. Tito pošetilci začnou závidět a snaží se činnosti pokročilého oddaného zlehčovat. To k vaiṣṇavismu nepatří. Vaiṣṇava má oceňovat službu, kterou Pánu prokazují druzí vaiṣṇavové. Z toho důvodu je ve Śrīmad-Bhāgavatamu popisován jako nirmatsara — vaiṣṇavové nikdy nezávidí druhým vaiṣṇavům ani komukoliv jinému, a proto jsou nazýváni nirmatsarāṇāṁ satām.

Bhagavad-gītā učí, že lze pochopit, jak je kdo prostoupen sattva-guṇou, rajo-guṇou nebo tamo-guṇou. V příkladech, které jsou zde uvedeny, zastupuje oheň kvalitu dobra. To, zda v nádobě hoří dřevo, benzín nebo jiné hořlavé látky, můžeme poznat podle velikosti ohně. Voda zase zastupuje rajo-guṇu, kvalitu vášně. Vodu obsahuje malý měch i rozlehlý Atlantský oceán a podle jejího množství v nádrži můžeme porozumět, jak velká je nádrž. Nebe zastupuje kvalitu nevědomosti a je přítomné v malé hliněné nádobě i v meziplanetárním prostoru. Podle množství sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy tedy můžeme na základě náležitého posouzení zjistit, kdo je devatā neboli polobůh a kdo je asura, Yakṣa či Rākṣasa. Rozpoznat devatu, asuru či Rākṣasu nelze podle vzhledu; rozumný člověk to však pozná z činností dané osoby. Obecný popis podává Padma Purāṇa: viṣṇu-bhaktaḥ smṛto daiva āsuras tad-viparyayaḥ. Oddaný Pána Viṣṇua je polobůh, zatímco asura či Yakṣa je pravý opak. Asura není oddaným Pána Viṣṇua; pro svůj smyslový požitek se odevzdává polobohům, bhūtům, pretům a podobně. Kdo je devatā, kdo Rākṣasa a kdo asura, tedy můžeme posoudit podle chování.

Slovo ātmānam v tomto verši znamená paramātmānam. Paramātmā neboli Nadduše sídlí v srdci každého (antataḥ). To dokládá Bhagavad-gītā (18.61): īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati. Īśvara, Nejvyšší Pán, který je v srdci každého, dává každému pokyny podle jeho schopnosti je přijímat. Pokyny Bhagavad-gīty jsou přístupné všem, ale někteří lidé je chápou správně, zatímco jiní je chápou natolik scestně, že ani nejsou schopni věřit v existenci Kṛṣṇy, přestože čtou Kṛṣṇovu knihu. Gītā uvádí: śrī-bhagavān uvāca, čímž vyjadřuje, že promluvil Kṛṣṇa, ale oni přesto nemohou Kṛṣṇu poznat. Důvodem toho je jejich nešťastný stav či neschopnost, způsobená rajo-guṇou a tamo-guṇou, kvalitami vášně a nevědomosti. Kvůli těmto kvalitám nejsou schopni Kṛṣṇu ani poznat, zatímco pokročilý oddaný, jako je Arjuna, Ho zná a oslavuje Ho slovy: paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān — “Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné útočiště a jsi nejčistší.” Kṛṣṇa je přístupný všem, ale je třeba mít schopnost Ho poznat.

Podle vnějších rysů nezjistíme, kdo je obdařen Kṛṣṇovou přízní a kdo ne. Na základě postoje živé bytosti se Kṛṣṇa stává buď jejím přímým rádcem, nebo se pro ni stává neznámým. To není Kṛṣṇova předpojatost; je to Jeho reakce na schopnost živé bytosti Ho poznat. Charakteristiky Kṛṣṇy jsou projeveny úměrně její přístupnosti — podle toho, zda je devatou, asurou, Yakṣou či Rākṣasou. Méně inteligentní lidé mylně považují toto úměrné projevování Kṛṣṇovy moci za Jeho předpojatost; ve skutečnosti se však o nic takového nejedná. Pán přeje všem stejně a každý rozvíjí vědomí Kṛṣṇy podle své schopnosti přijímat Jeho přízeň. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti uvádí následující praktický příklad. Na nebi je mnoho svítících těles. I když je v noci tma, měsíc jasně září a lze ho přímo vnímat. Slunce ve dne rovněž vydává oslnivý jas. Když jsou však tato svítící tělesa zahalena mraky, nelze je zřetelně vidět. Čím více rozvíjíme sattva-guṇu, tím více se projevuje náš jas v oddané službě, a čím více nás zahaluje rajo-guṇa a tamo-guṇa, tím méně je náš jas viditelný. To proto, že jsme těmito guṇami pokryti. Viditelnost našich vlastností nezávisí na předpojatosti Nejvyšší Osobnosti Božství; odpovídá různým pokryvům, které mají různé rozměry. Tak může každý pochopit, jak dalece pokročil v rozvoji sattva-guṇy, a nakolik je pod vlivem rajo-guṇy a tamo-guṇy.

I když všechno dění v hmotné přírodě řídí tři kvality — sattva-guṇa, rajo-guṇa a tamo-guṇa — příroda není nezávislá. V Bhagavad-gītě (9.10) Pán říká:

“Ó synu Kuntī! Tato hmotná příroda, která je jednou z Mých energií, jedná pod Mým dohledem a přivádí na svět všechny pohyblivé i nehybné bytosti. Jejím působením je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.” Různé změny v hmotném světě se odehrávají jako akce a reakce tří guṇ, ale nad guṇami je jejich vládce, Nejvyšší Osobnost Božství. V různých druzích těl, jež dává živým bytostem hmotná příroda (yantrārūḍhāni māyayā), převládá buď sattva-guṇa, rajo-guṇa, nebo tamo-guṇa. Tělo je vytvořeno hmotnou přírodou pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je zde řečeno: yadā sisṛkṣuḥ pura ātmanaḥ paraḥ. To vyjadřuje, že tělo nesporně vytváří Pán. Karmaṇā daiva-netreṇa — pod dohledem Nejvyššího Pána je pro živou bytost připraveno takové tělo, jaké odpovídá její karmě. Ať má tělo charakter sattva-guṇy, rajo-guṇy nebo tamo-guṇy, vše se uskutečňuje pod vedením Nejvyššího Pána prostřednictvím vnější energie (pṛthak sva-māyayā). Tak Pán (īśvara) v podobě Paramātmy živým bytostem v různých druzích těl poskytuje vedení, a aby tělo zničil, používá tamo-guṇu. Tímto způsobem dostávají živé bytosti různé druhy těl.

Nikdo by si neměl myslet, že Osobnost Božství závisí na času. Pán vytváří situaci, kdy hmotná příroda jedná a podmíněná duše jí podléhá. Jak podmíněná duše, tak hmotná příroda jednají v rámci času, ale Pán akcím a reakcím času podroben není, neboť ho sám stvořil. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to ještě vyjasňuje, když říká, že stvoření, udržování i zničení podléhají svrchované vůli Pána.

V Bhagavad-gītě (4.7) Pán prohlašuje:

“Ó potomku Bharaty, kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek zbožného života a začíná převládat bezbožnost, v té době osobně sestupuji.” Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je vládcem všeho. Z toho plyne, že když se zjevuje, není omezen hmotným časem (janma karma ca me divyam). Slova kālaṁ carantaṁ sṛjatīśa āśrayam vyjadřují, že i když Pán jedná v rámci času, neměli bychom si myslet, že mu podléhá. Ať převládá sattva-guṇa, rajo-guṇa nebo tamo-guṇa, čas je pod kontrolou Pána, neboť On ho vytváří, aby určitým způsobem působil; sám není času podřízen. Stvoření hmotného světa je jednou z Pánových zábav. Vše je plně pod Jeho kontrolou. Jelikož stvoření nastává tehdy, když převládá rajo-guṇa, Pán vytváří nezbytný čas, aby rajo-guṇě poskytl potřebné možnosti. Rovněž vytváří nezbytné doby pro udržování a zničení. Tento verš tedy pevně stanovuje, že Pán není omezen časem.

Brahma-saṁhitā uvádí: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ — Kṛṣṇa je nejvyšší vládce. Sac-cid-ānanda-vigrahaḥ — má duchovní tělo, plné blaženosti. Anādiḥ — ničemu není podřízen. V Bhagavad-gītě (7.7) to potvrzuje sám Pán: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — “Ó uchvatiteli bohatství (Arjuno), neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” Nad Kṛṣṇou nemůže být už nic, neboť On je vládcem a stvořitelem všeho.

Māyāvādští filozofové říkají, že tento hmotný svět je mithyā, neskutečný, a proto mu nemusíme věnovat pozornost (brahma satyaṁ jagan mithyā). To však není správné. Zde stojí: satya-kṛt — nic, co stvořil Nejvyšší Pán, satyaṁ param, nemůže být mithyā. Když je příčina stvoření satya, skutečná, jak by mohl být následek této příčiny mithyā? Slovo satya-kṛt má dokázat, že vše, co stvořil Pán, je vždy skutečné. Stvoření může být dočasné, ale není neskutečné.

V Bhagavad-gītě (9.29) Pán říká: samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ — “Vůči nikomu nechovám zášť a nikomu nestraním. Jsem stejně nakloněn všem.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemůže být předpojatý; vždy vidí všechny stejně. Podporování polobohů a zabíjení démonů tedy není známkou Jeho předpojatosti. Jedná se o vliv časového faktoru. Dobrým příkladem v této souvislosti je elektrikář, který na tutéž elektrickou energii napojuje topné i chladicí zařízení. To, jak ze své vůle zachází s elektrickou energií, se stává příčinou topení a chlazení, ale on sám nemá se vznikem tepla či chladu nic společného; ani s požitkem či utrpením, které jsou jejich výsledkem.

V historii je známo mnoho případů, kdy Pán zabil nějakého démona, který pak Jeho milostí získal vyšší postavení. Příkladem je Pūtanā. Cílem Pūtany bylo zabít Kṛṣṇu: aho bakī yaṁ stana-kāla-kūṭam. Přišla do domu Nandy Mahārāje, aby otrávila Kṛṣṇu jedem, kterým si potřela prsní bradavku. Když byla zabita, přesto dosáhla nejvyššího postavení, postavení Kṛṣṇovy matky. Kṛṣṇa je tak laskavý a nepředpojatý, že ihned přijal Pūtanu za svou matku, protože pil z jejího prsu. To, že ji navíc také zabil, nesnižuje Jeho nestrannost. Osobnost Božství je suhṛdaṁ sarva-bhūtānām, přítel každého. V charakteru věčného svrchovaného vládce, Nejvyšší Osobnosti Božství, tedy předpojatost nemá místo. Zabil Pūtanu, která Ho považovala za nepřítele, ale jelikož je svrchovaným vládcem, dosáhla vznešeného postavení Jeho matky. Śrīla Madhva Muni proto poznamenává: kāle kāla-viṣaye 'pīśitā. dehādi-kāraṇatvāt surānīkam iva sthitaṁ sattvam. Vrah bývá obvykle oběšen a v Manu-saṁhitě je řečeno, že král vrahovi udílí zabitím milost. Zachraňuje ho tak před různými druhy utrpení. Vrah je tedy za své hříšné jednání zabit z královy milosti. Kṛṣṇa jako nejvyšší soudce řeší situace podobně, protože je Svrchovaným vládcem. Závěr tedy zní, že Pán je vždy nestranný a velmi laskavý ke všem živým bytostem.

Další vyprávění pojednává o tom, jak Pán projevil svou nestrannost i tehdy, když zabil Śiśupālu v aréně, kde Mahārāja Yudhiṣṭhira pořádal Rājasūya yajñu.

Jsou dva druhy transcendentalistů: jñānī a bhaktové. Bhaktové nestojí o splynutí s Pánem, zatímco jñānī ano. Śiśupāla však nebyl jñānī ani bhakta. Přesto jen na základě toho, že Pána nenáviděl, dosáhl vznešeného postavení, kdy splynul s Jeho tělem. To bylo nepochybně udivující, a Mahārāja Yudhiṣṭhira se proto otázal na příčinu záhadné milosti, kterou Pán Śiśupālovi prokázal.

V Bhagavad-gītě (10.12) Arjuna popisuje Kṛṣṇu: paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān — “Jsi Nejvyšší Brahman, konečné útočiště a jsi nejčistší.” To je zde potvrzeno. Viṣṇuṁ yad brahma param avyayam; Nejvyšší Viṣṇu je Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je původem Viṣṇua, nikoliv naopak. Stejně tak Brahman není původem Kṛṣṇy, ale Kṛṣṇa je původem Brahmanu. Kṛṣṇa je tedy Parabrahman (yad brahma param avyayam).

Śiśupāla a Dantavakra byli původně Jaya a Vijaya, vrátní z Vaikuṇṭhy. Splynutím s tělem Kṛṣṇy jejich cesta neskončila. Po určitou dobu zůstali v tomto stavu a pak je čekalo osvobození sārūpya a sālokya — možnost žít na stejné planetě jako Pán a mít stejné tělo jako On. Śāstry dokládají, že ten, kdo uráží Nejvyššího Pána, musí za trest žít pekelným životem o mnoho miliónů let déle než ten, kdo trpí za zabití mnoha brāhmaṇů. Śiśupāla však místo toho okamžitě a velice snadno obdržel sāyujya-mukti. To, že mu byla dána taková výsada, není žádná pohádka. Všichni viděli, že se to stalo; o důkazy nebyla nouze. Jak k tomu došlo? Mahārāja Yudhiṣṭhira byl velice překvapen.

Śāstry přikazují: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet—ten, kdo je zmaten obtížnými životními problémy, se musí obrátit na gurua, jako je Nārada nebo jeho zástupce z učednické posloupnosti. Mahārāja Yudhiṣṭhira proto požádal Nāradu, aby objasnil příčinu této podivuhodné události.

V Bhagavad-gītě (18.61) stojí:

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” Hmotné tělo vytváří vnější energie pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Podmíněná duše, usazená na tomto stroji, putuje po celém vesmíru a kvůli svému tělesnému pojetí života jen trpí. Utrpení způsobené pomluvami, požitek plynoucí z chvály či pozornost věnovaná vlídnému uvítání nebo kárání hrubými slovy se projevují u toho, jehož pojetí života je hmotné. Pána však urážky, vítání, pomluvy ani modlitby neovlivňují, neboť Jeho tělo není hmotné, ale sac-cid-ānanda-vigraha. Je vždy úplný a nic Ho neovlivní, a když Mu tedy oddaný přednáší oslavné modlitby, Pán necítí žádnou mimořádnou blaženost; i když je pravda, že oddanému tyto modlitby prospívají. Ke svému takzvanému nepříteli je Pán velmi laskavý, neboť i ten, kdo na Osobnost Božství neustále myslí s nepřátelským postojem, z toho má prospěch, přestože o Pánovi smýšlí nepříznivě. Když podmíněná duše vyvine pouto k Pánu, velice tím získá, ať už na Něho myslí jako na nepřítele nebo jako na přítele.

Duše pociťuje důsledky kárání či chvály jedině tehdy, když se považuje za tělo. Pak prohlásí někoho za svého nepřítele a někoho jiného za přítele; nepřítele chce trestat a přítele vítat. Toto vytváření přátel a nepřátel je výsledkem tělesného pojetí života.

Podmíněné duše jsou pokryté hmotnými těly. Všechny, včetně velkých učenců a profesorů s pochybeným vzděláním, si proto vlivem tělesného pojetí života myslí, že když je s tělem konec, je konec se vším. Kṛṣṇa tomuto tělesnému pojetí nepodléhá a Jeho tělo se také neliší od Jeho vlastního Já. Jak by Ho tedy mohly ovlivňovat hmotné modlitby a nařčení? O těle Kṛṣṇy je zde řečeno, že je kaivalya, neliší se od Něho samotného. Hmotnému pojetí života podléhá každý, a kdyby mu podléhal i Kṛṣṇa, jaký by byl rozdíl mezi Ním a podmíněnou duší? Kṛṣṇovy pokyny uvedené v Bhagavad-gītě jsou uznávány za rozhodující, protože Kṛṣṇa nemá hmotné tělo. Ten, kdo je uvězněn v hmotném těle, má čtyři nedostatky, ale jelikož Kṛṣṇa hmotné tělo nemá, nemá ani žádné nedostatky. Jeho duchovní vědomí a blaženost jsou trvalé. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ — Jeho podobu tvoří věčné, blažené poznání. Sac-cid-ānanda-vigrahaḥ, ānanda-cinmaya-rasa a kaivalya vyjadřují jedno a totéž.

Kṛṣṇa se může expandovat v podobě Paramātmy do srdce každého. Bhagavad-gītā (13.3) to dokládá slovy kṣetrajñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata: Pán je Paramātmā — ātmā neboli Nadduše všech individuálních duší. To vede k přirozenému závěru, že Ho žádná nedokonalá, tělesná pojetí neovlivňují, i když sídlí v těle všech bytostí. Nic, co se týká hmotného těla jīvy, Ho nemůže ovlivnit.

V Bhagavad-gītě (16.19) Kṛṣṇa říká:

“Záštiplné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů.” Každé Pánovo potrestání démonských osob ovšem sleduje dobro podmíněné duše. Podmíněná duše, která Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, závidí, Ho může obviňovat a říkat: “Kṛṣṇa je darebák, Kṛṣṇa je zloděj,” a tak dále, ale Kṛṣṇa je laskavý ke všem živým bytostem a nebere taková nařčení v úvahu. Spíše si všímá toho, že podmíněná duše tolikrát vyslovuje “Kṛṣṇa, Kṛṣṇa”. Někdy tyto démony potrestá tím, že je na jeden život umístí do nižších druhů, ale poté, když Ho takto přestanou obviňovat, budou díky neustálému vyslovování Kṛṣṇova jména v příštím životě vysvobozeni. Urážení Nejvyššího Pána nebo Jeho oddaného podmíněné duši vůbec neprospívá, ale Kṛṣṇa je velice laskavý — na jeden život ji za tyto hříšné činnosti potrestá a pak ji přivede zpátky domů, zpátky k Bohu. Názorným příkladem toho je Vṛtrāsura, který byl dříve Mahārājem Citraketuem, velkým oddaným. Jelikož se vysmíval Pánu Śivovi, nejpřednějšímu z oddaných, musel přijmout tělo démona zvaného Vṛtra, ale pak se mohl vrátit zpátky k Bohu. Když tedy Pán Kṛṣṇa trestá démona či podmíněnou duši, docílí tím toho, že duše upustí od svého zvyku urážet Ho, a když se pak zcela očistí, Pán ji přijme zpátky k sobě.

Z tohoto verše bychom neměli vyvodit, že když Kṛṣṇu neovlivňují příznivé modlitby či nepříznivé urážky, měli bychom Ho tedy urážet. To není nikde předepsáno. Bhakti-yoga znamená ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanam — je třeba sloužit Kṛṣṇovi s příznivým postojem. Tak zní pravý pokyn. Zde je řečeno, že i když nějaký nepřítel myslí na Kṛṣṇu nepříznivým způsobem, Kṛṣṇu tato antioddaná služba neovlivňuje. Svá požehnání proto dává i Śiśupālovi a podobně nepřátelským podmíněným duším. To ovšem neznamená, že bychom měli k Pánu mít nepřátelský vztah. Důraz se klade na příznivou oddanou službu, nikoliv na záměrné urážení Pána. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.74.40) je řečeno:

Ten, kdo slyší urážení Nejvyššího Pána nebo Jeho oddaných, má proti tomu buď okamžitě něco podniknout, nebo odejít. Jinak bude trvale nucen žít pekelným životem. Takových příkazů je mnoho. Ze zásady bychom tedy neměli mít k Pánu nepříznivý vztah, ale naopak bychom Mu měli být vždy příznivě nakloněni.

V případě Śiśupālova splynutí s Nejvyšším Pánem se jednalo o něco jiného, protože Jaya a Vijaya měli od samého začátku svého pobytu v hmotném světě předurčeno chovat se po tři životy k Nejvyššímu jako k nepříteli a pak se vrátit domů, zpátky k Bohu. V hloubi duše věděli, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, ale záměrně se stali Jeho nepřáteli, aby byli vysvobozeni z hmotné existence. Od narození mysleli na Pána Kṛṣṇu jako na nepřítele, a třebaže Ho uráželi, zároveň se svými nepřátelskými myšlenkami neustále pronášeli svaté jméno Kṛṣṇy. Pronášením Kṛṣṇova svatého jména se tedy očistili. Je zřejmé, že zpíváním svatého jména Pána se může oprostit od hříšných činností i rouhač. Oddaný, který má vždy příznivý vztah ke službě Pánu, má tedy osvobození zaručeno. To vyjasní následující verš. Soustředěním své pozornosti na Kṛṣṇu se živá bytost očistí, a tak je vysvobozena z hmotné existence.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura velice pěkně vysvětlil význam výrazu bhayena, “prostřednictvím strachu”. Když šly gopī v hloubi noci za Kṛṣṇou, bály se trestu od svých příbuzných — manželů, bratrů a otců — ale přesto na ně nedbaly a šly za Ním. Měly strach, ale ten nemohl zabránit jejich oddané službě Kṛṣṇovi.

Neměli bychom se mylně domnívat, že Pána Kṛṣṇu je nutné uctívat nepřátelským postojem, jaký projevil Śiśupāla. Příkaz zní: ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyasya varjanam — v oddané službě je třeba se zříci nepříznivých činností a věnovat se pouze příznivým. Obecně platí, že toho, kdo uráží Nejvyšší Osobnost Božství, čeká trest. V Bhagavad-gītě (16.19) Pán říká:

Takových výroků najdeme mnoho. Nikdo by se neměl snažit uctívat Kṛṣṇu negativně; jinak bude muset být potrestán (alespoň na jeden život), aby se očistil. Tak jako si člověk nemá říkat o smrt objímáním nepřítele, tygra nebo hada, nemá také urážet Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, stát se Jeho nepřítelem a v důsledku toho být nucen projít pekelným životem.

Smyslem tohoto verše je zdůraznit, že i nepřítel Pána může být vysvobozen, o Pánově příteli ani nemluvě. Śrīla Madhvācārya také různými způsoby upozorňuje na to, že člověk nemá urážet Pána Viṣṇua svým myšlením, slovy či jednáním, neboť takového rouhače očekává i s jeho předky pekelný život:

V Bhagavad-gītě (16.19-20) Pán říká:

“Záštiplné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů. Tam se znovu a znovu rodí a nikdy se ke Mně nemohou přiblížit. Postupně klesají do toho nejodpornějšího stavu bytí.” Ten, kdo uráží Pána, je umístěn do rodiny asurů, kde je velká pravděpodobnost, že na službu Pánu zapomene. V Gītě (9.11-12) Pán Kṛṣṇa dále uvádí:

Mūḍhové, darebáci, urážejí Nejvyššího, neboť se zjevuje přesně jako lidská bytost. Neznají neomezený majestát Nejvyšší Osobnosti Božství.

Veškeré činnosti těch, kteří vůči Pánu zaujímají nepřátelský postoj, skončí nezdarem (moghāśāḥ). Pokud tito nepřátelé usilují o osvobození nebo splynutí s Brahmanem, touží-li po dosažení vyšších planetárních soustav jako karmī či chtějí-li se dokonce vrátit domů, zpátky k Bohu, jejich naděje budou nepochybně zmařeny.

V případě Hiraṇyakaśipua tomu bylo tak, že i když měl k Nejvyšší Osobnosti Božství nepřátelský vztah, neustále myslel na svého syna, který byl velkým oddaným. Díky milosti, kterou mu prokázal jeho syn Prahlāda Mahārāja, tedy Nejvyšší Pán vysvobodil i jeho.

Závěr zní, že bychom se neměli zříkat čisté oddané služby. Ve vlastním zájmu bychom neměli napodobovat Hiraṇyakaśipua či Śiśupālu. To není cesta k úspěchu.

Śrīmān Nārada Muni, nejpřednější čistý oddaný, vychvaluje Kṛṣṇovy nepřátele, jako je Śiśupāla, protože jejich mysl je vždy zcela upoutána Kṛṣṇou. Dokonce sám u sebe shledává nedostatek inspirace k procítěnému pohroužení se do myšlenek na Kṛṣṇu. To ovšem neznamená, že nepřátelé Kṛṣṇy jsou vznešenější než Jeho čistí oddaní. V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 5.205) o sobě Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī uvažuje také tímto poníženým způsobem:

“Jsem horší hříšník než Jagāi a Mādhāi a jsem ještě pokleslejší než červi ve výkalech.” Čistý oddaný si o sobě vždy myslí, že je oproti všem ostatním méněcenný. Dokonce i Śrīmatī Rādhārāṇī si myslí o oddaném, který za Ní přichází, aby nabídl nějakou službu Kṛṣṇovi, že je lepší než Ona. Nārada Muni tedy říká, že podle jeho názoru jsou nepřátelé Kṛṣṇy v lepším postavení, protože jsou plně pohrouženi v myšlenkách na Kṛṣṇu — na to, jak Ho zabijí — tak jako muž posedlý chtíčem neustále myslí na ženy a jejich společnost.

Podstatné je zde to, že je třeba být plně pohroužen v myšlenkách na Kṛṣṇu, dvacet čtyři hodin denně. Mnoho oddaných je na úrovni rāga-mārgy; to je vidět ve Vṛndāvanu. Všichni Kṛṣṇovi oddaní, ať už je jejich vztahem dāsya-rasa, sakhya-rasa, vātsalya-rasa či mādhurya-rasa, jsou vždy pohrouženi v myšlenkách na Kṛṣṇu. Když Kṛṣṇa odejde z Vṛndāvanu pást krávy do lesa, gopī, jejichž vztahem je mādhurya-rasa, neustále myslí na to, jak Kṛṣṇa kráčí lesem. Jeho chodidla jsou tak jemná, že gopī by se je neodvážily nechat spočinout na svých měkkých prsou. Říkají si, že jejich ňadra jsou pro Kṛṣṇovy lotosové nohy příliš tvrdá, a že přesto tyto lotosové nohy chodí lesem plným trní. Gopī se doma zaobírají těmito myšlenkami, i když je od nich Kṛṣṇa daleko. A když si hraje se svými malými přáteli, matku Yaśodu zase velmi znepokojují myšlenky, že Kṛṣṇa je jistě zesláblý, protože si stále jen hraje a pořádně nejí. To jsou příklady vznešené extáze prožívané ve službě Kṛṣṇovi, jak se projevují ve Vṛndāvanu. Tuto službu Nārada Muni nepřímo chválí v tomto verši. Zvláště podmíněné duši doporučuje, aby byla tak či onak pohroužená v myšlenkách na Kṛṣṇu, neboť to ji zachrání před veškerým nebezpečím hmotné existence. Plná pohrouženost v myšlenkách na Kṛṣṇu je nejvyšší úroveň bhakti-yogy.

V Bhagavad-gītě (4.10) Pán říká:

“Osvobozeni od ulpívání, strachu a hněvu, zcela zaujati Mnou a nacházející ve Mně útočiště byli v minulosti mnozí očištěni poznáním Mne samotného a tak všichni dosáhli transcendentální lásky ke Mně.” Jsou dva způsoby, jak neustále myslet na Kṛṣṇu: jako oddaný a jako nepřítel. Oddaný se samozřejmě díky svému poznání a tapasyi zbavuje strachu a hněvu a stává se čistým oddaným. Také nepřítel myslí na Kṛṣṇu neustále — třebaže ve zlém — a také on se očišťuje. To je potvrzeno na jiném místě v Bhagavad-gītě (9.30), kde Pán říká:

“Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnán oddanou službou, má být považován za světce, protože má správné odhodlání.” Oddaný uctívá Pána s napjatou pozorností. A pokud na Kṛṣṇu neustále myslí nepřítel (sudurācāraḥ), stává se také očištěným oddaným. Zde je uveden vhodný příklad s červem, který neustále myslí na vosu, jež ho donutila zalézt do díry, a tak se začíná podobat vose. Tím, že vždy se strachem myslí na vosu, se stává vosou. Pán Kṛṣṇa se v tomto hmotném světě zjevuje se dvěma cíli: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām—aby ochránil oddané a zahubil démony. Sādhuové neboli oddaní na Pána neustále myslí, ale duṣkṛtī, démoni, jako je Kaṁsa a Śiśupāla, myslí na Kṛṣṇu také — přemýšlejí, jak Ho zabijí. Démoni i oddaní dosahují díky myšlenkám na Kṛṣṇu vysvobození ze zajetí hmotné māyi.

V tomto verši se objevuje výraz māyā-manuje. Když se Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, zjevuje prostřednictvím své původní duchovní energie (sambhavāmy ātma-māyayā), není nucen přijmout podobu, kterou vytváří hmotná příroda. Proto se nazývá īśvara, “vládce māyi”. Māyā nad Ním nemá žádnou vládu. Když nějaký démon neustále myslí na Kṛṣṇu pod vlivem svého nepřátelského postoje vůči Němu, je zbaven reakcí za svůj hříšný život. Jakkoliv myslet na Kṛṣṇu — na Jeho jméno, podobu, vlastnosti nebo cokoliv, co k Němu patří — přináší prospěch všem. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ — myšlením na Kṛṣṇu, posloucháním svatého jména Kṛṣṇy nebo vyprávění o Kṛṣṇových zábavách se lidé očistí, a pak se stanou oddanými. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží o to, aby každý člověk dostal příležitost poslouchat svaté jméno Kṛṣṇy a přijímat Kṛṣṇovo prasādam. Tak se postupně stane oddaným a jeho život bude úspěšný.

Śrīmad-Bhāgavatam (10.33.39) uvádí:

Pokud upřímný posluchač naslouchá o zábavách Kṛṣṇy s gopīmi, které vypadají jako milostná dobrodružství plná chtíče, zničí to chtivé touhy v jeho srdci (jež jsou srdeční chorobou podmíněné duše) a stane se vznešeným oddaným Pána. Zbavuje-li se chtivých tužeb ten, kdo naslouchá o žádostivém chování gopī ke Kṛṣṇovi, je jisté, že se jich zcela zbavily i gopī, které šly za Kṛṣṇou. Śiśupāla a další, kteří chovali vůči Kṛṣṇovi velkou zášť a neustále na Něho mysleli, se podobně zbavili své zášti. Nanda Mahārāja a matka Yaśodā byli zcela pohrouženi v myšlenkách na Kṛṣṇu díky zalíbení, citové náklonnosti. Je-li mysl tak či onak plně zaujata Kṛṣṇou, její hmotná stránka je velice brzy zničena a projeví se její duchovní stránka — připoutanost ke Kṛṣṇovi. Tím je nepřímo potvrzeno, že ten, kdo myslí na Kṛṣṇu nepřátelsky, se díky svým myšlenkám na Něho zbavuje všech následků hříchů a stává se tak čistým oddaným. V následujícím verši jsou uvedeny konkrétní příklady.

Různé osoby dosahují různých druhů mukti — sāyujya, sālokya, sārūpya, sāmīpya a sārṣṭi — podle své velké, intenzívní touhy, která se nazývá bhāva. Zde je tedy popsáno, že gopī se staly nejmilovanějšími oddanými Pána díky svým chtivým touhám, které se zakládaly na jejich velké lásce ke Kṛṣṇovi. I když gopī ve Vṛndāvanu projevily chtivé touhy v mileneckém vztahu (parakīya-rasa), ve skutečnosti žádné chtivé touhy neměly. To je důležitá známka duchovního pokroku. Jejich touhy vypadaly jako chtíč, ale ve skutečnosti se nejednalo o chtíč hmotného světa. Caitanya-caritāmṛta uvádí, že touhy duchovního a hmotného světa jsou jako zlato a železo. Zlato i železo jsou kovy, ale hodnotou se od sebe nesmírně liší. Chtivé touhy gopī po Kṛṣṇovi jsou přirovnány ke zlatu a hmotné chtivé touhy k železu.

Kaṁsa a další nepřátelé Kṛṣṇy splynuli s Brahmanem, ale proč by měli mít stejné postavení i Kṛṣṇovi přátelé a oddaní? Kṛṣṇovi oddaní se stávají stálými společníky Pána buď ve Vṛndāvanu, nebo na vaikunthských planetách. Přestože Nārada Muni putuje po třech světech, oplývá vznešenou oddaností Nārāyaṇovi (aiśvaryamān). Vṛṣṇiovci a Yaduovci i otec a matka Kṛṣṇy ve Vṛndāvanu mají s Kṛṣṇou rodinné vztahy; Kṛṣṇovi nevlastní rodiče ve Vṛndāvanu jsou však v ještě vyšším postavení než Vasudeva a Devakī.

Impersonalisté a ateisté se neustále snaží vyhnout podobě Kṛṣṇy. Velcí politici a filozofové moderní doby se dokonce snaží vykázat Kṛṣṇu z Bhagavad-gīty. Proto u nich vysvobození z hmotné existence nepřipadá v úvahu. Kṛṣṇovi nepřátelé si ovšem myslí: “Tady je Kṛṣṇa, můj nepřítel. Musím Ho zabít.” Myslí na Kṛṣṇu v Jeho skutečné podobě, a tak dosahují osvobození. Oddaní, kteří neustále myslí na Kṛṣṇovu podobu, jsou tedy osvobozeni zcela jistě. Jediné, o co se māyāvādští ateisté snaží, je připravit Kṛṣṇu o podobu, a kvůli tomuto velkému přestupku vůči lotosovým nohám Kṛṣṇy nemohou očekávat osvobození. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká: tena śiśupālādi-bhinnaḥ pratikūla-bhāvaṁ didhīṣur yena iva narakaṁ yātīti bhāvaḥ. Ti, kdo jednají proti usměrňujícím zásadám (s výjimkou Śiśupāly) nemohou dosáhnout osvobození a čeká je pekelný život. Usměrňující zásadou je neustále myslet na Kṛṣṇu, buď jako přítel, nebo jako nepřítel.

Śiśupāla a Dantavakra nebyli obyčejní démoni; dříve byli osobními společníky Pána Viṣṇua. Zdánlivě poklesli do hmotného světa, ale ve skutečnosti sem přišli zpestřit zábavy Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství.

V Bhagavad-gītě (8.16) Pán jasně říká: mām upetya tu kaunteya punar janma na vidyate — ten, kdo je zbaven hmotného znečištění a vrátí se domů, zpátky k Bohu, již nepřijde zpátky do tohoto hmotného světa. Na jiném místě Bhagavad-gīty (4.9) Kṛṣṇa prohlašuje:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla již znovu nenarodí v tomto hmotném světě. Dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Mahārāja Yudhiṣṭhira byl proto překvapen tím, že by se čistý oddaný mohl vrátit do hmotného světa. Jeho otázka je velice důležitá.

Obyčejný člověk by na tuto velice důležitou otázku stěží dokázal odpovědět, ale Nārada Muni jako autorita odpověď znal. Proto Mahārāja Yudhiṣṭhira ke své otázce dodal: etad ākhyātum arhasi — “jedině ty to dokážeš vysvětlit”. Z autoritativních zdrojů lze zjistit, že sestoupení společníků Pána Viṣṇua z Vaikuṇṭhy není poklesnutí. Přicházejí s cílem splnit touhu Pána a jejich sestup do hmotného světa lze srovnat s Pánovým. Pán přichází do hmotného světa prostřednictvím své vnitřní energie a tatáž duchovní energie jedná i tehdy, když sem přichází Pánův oddaný či společník. Každou zábavu Nejvyšší Osobnosti Božství zařizuje yogamāyā, nikoliv mahāmāyā. Je tedy třeba vědět, že když Jaya a Vijaya sestoupili do hmotného světa, přišli proto, že bylo třeba něco udělat pro Nejvyšší Osobnost Božství. Jinak je pravda, že z Vaikuṇṭhy nikdo neklesá.

Živá bytost, která touží po sāyujya-mukti, zůstává v Kṛṣṇově záři Brahmanu, jež závisí na Kṛṣṇově těle (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Impersonalista, který za své útočiště přijme záři Brahmanu, musí poklesnout. To uvádí śāstra (Bhāg. 10.2.32):

“Ó Pane, inteligence těch, kteří se považují za osvobozené, ale přitom postrádají oddanost, je nečistá. I když díky přísné askezi dospějí až k nejvyšší úrovni, k osvobození, jistě znovu poklesnou do hmotné existence, protože nepřijímají útočiště u Tvých lotosových nohou.” Impersonalisté se nemohou dostat na vaikunthské planety a stát se společníky Pána, a proto jim Kṛṣṇa udílí sāyujya-mukti, jež odpovídá jejich touhám. Sāyujya-mukti je však jen částečné mukti, a proto musejí znovu poklesnout do hmotného světa. Když se hovoří o poklesnutí individuální duše z Brahmaloky, vztahuje se to na impersonalisty.

Z autoritativních zdrojů se dozvídáme, že Jaya a Vijaya byli posláni do hmotného světa, aby uspokojili Pánovu touhu po boji. Pán chce také někdy bojovat, ale kdo jiný může být Jeho protivníkem než Jeho důvěrný oddaný? Jaya a Vijaya sestoupili do tohoto světa, aby splnili Pánovo přání. V každém z jejich tří zrození — poprvé jako Hiraṇyākṣa a Hiraṇyakaśipu, podruhé jako Rāvaṇa a Kumbhakarṇa a potřetí jako Śiśupāla a Dantavakra — je proto Pán osobně zabil. Tito společníci Pána, Jaya a Vijaya, tedy sestoupili do hmotného světa, aby Pánu sloužili tím, že vyplní Jeho touhu po boji. Jinak platí, co říká Mahārāja Yudhiṣṭhira: aśraddheya ivābhāti—výrok, že by Pánův služebník mohl poklesnout z Vaikuṇṭhy, zní neuvěřitelně. To, jak Jaya a Vijaya přišli do tohoto hmotného světa, vysvětlí Nārada Muni dále.

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje z díla zvaného Tantra-sāra:

Tím je řečeno, že osobní společníci Pána Viṣṇua na Vaikuṇṭhaloce jsou vždy osvobozené duše. Dokonce i když je někdy někdo prokleje nebo dostanou požehnání, jsou trvale osvobození a nikdy je neznečišťují kvality hmotné přírody. Než dosáhli osvobození na Vaikuṇṭhaloce, měli hmotná těla, ale poté, co přišli na Vaikuṇṭhu, je již nemají. I když tedy společníci Pána Viṣṇua někdy sestupují, jako by byli prokleti, jsou vždy osvobození.

Velmi důležitý je výraz sarva-bhūtātma-bhūtam. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — Pán se nachází v srdci každého. K nikomu proto nemůže být nepřátelský a k nikomu přátelský; pohlíží na všechny stejně. Někdy lze vidět, jak někoho trestá, ale to je totéž, jako když otec trestá své dítě pro jeho dobro. I trest Nejvyššího Pána je projevem Jeho nestrannosti. Proto je Pán popisován slovy praśāntaṁ sama-darśanam. I když musí náležitě uskutečňovat svou vůli, zůstává za všech okolností vyrovnaný. Vůči nikomu není předpojatý.

Ve svém posledním životě se Jaya a Vijaya nestali démony či Rākṣasy, ale narodili se ve vznešené rodině kṣatriyů, která byla spřízněná s rodinou Pána Kṛṣṇy. Stali se Kṛṣṇovými přímými bratranci a měli v podstatě stejné společenské postavení jako On. Tím, že je osobně zabil svým diskem, zničil všechny následky hříchů, které jim ještě kvůli bráhmanskému prokletí zůstávaly. Nārada Muni Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi vyložil, že po splynutí s Kṛṣṇovým tělem Śiśupāla znovu vstoupil na Vaikuṇṭhaloku jako Pánův společník. Každý tuto událost viděl na vlastní oči.

Jaya a Vijaya neustále mysleli na Kṛṣṇu, ať byli v jakémkoliv postavení. Na konci mauṣala-līly se proto tito dva společníci Pána vrátili ke Kṛṣṇovi. Mezi Kṛṣṇovým a Nārāyaṇovým tělem není žádný rozdíl; i když tedy zjevně vstoupili do těla Kṛṣṇy, ve skutečnosti se vrátili na Vaikuṇṭhaloku jako vrátní Pána Viṣṇua. Přestože to vypadalo, že dosáhli sāyujya-mukti v Kṛṣṇově těle, vrátili se skrze ně na Vaikuṇṭhu.

Všichni oddaní Pána Kṛṣṇy jsou acyutātmā, neboť kráčejí ve stopách Prahlāda Mahārāje. Acyuta je neselhávající Pán Viṣṇu, jehož srdce nikdy nezklame. Oddaní jsou k tomuto Pánu, který nikdy nepoklesne, poutáni, a proto jsou nazýváni acyutātmā.