Vidurovy otázky

Vše, co uspokojuje smysly Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy je podle filozofie gauḍīya-vaiṣṇavů acintya-bhedābheda-tattva také Śrī Kṛṣṇa. Například Śrī Vṛndāvan-dhām se neliší od Śrī Kṛṣṇy (tad-dhāma vṛndāvanam), protože ve Vṛndāvanu Pán užívá transcendentální blaženost Své vnitřní energie. Dům Pāṇḍuovců byl pro Pána také zdrojem transcendentální blaženosti. Zde je uvedeno, že Pán tento dům ztotožňoval se Sebou Samotným. Dům Pāṇḍuovců byl proto na stejné úrovni jako Vṛndāvan a Vidura neměl toto místo transcendentální blaženosti opouštět. Důvodem jeho odchodu z domu tedy nebyly rodinné neshody — Vidura pouze využil příležitosti, aby se mohl setkat s Maitreyou Ṛṣim a hovořit s ním o transcendentálním poznání. Pro takové světce, jako byl Vidura, mají jakékoliv světské nesrovnalosti zanedbatelný význam. Někdy jsou ale takové neshody příznivé pro dosažení vyšší realizace, a Vidura tedy využil rodinných sporů k tomu, aby se setkal s Maitreyou Ṛṣim.

Stejně jako se Śaunaka Ṛṣi tázal Sūty Gosvāmīho a Sūta Gosvāmī odpovídal, tak i Śrīla Śukadeva Gosvāmī odpovídal na dotazy krále Parīkṣita. Král si velice přál pochopit hluboký rozhovor dvou velkých duší.

Otázky a odpovědi mají v různých třídách lidí různou hodnotu. Otázky obchodníků v rámci jejich zaměstnání jistě nebudou mít nijak hluboký duchovní smysl. To, na co se budou různí lidé ptát a jak budou odpovídat, můžeme odhadnout podle jejich úrovně. V Bhagavad-gītě je popsán rozhovor, který probíhal mezi Śrī Kṛṣṇou a Arjunou, Nejvyšším Pánem a nejvyšším oddaným. Pán uznal Arjunu za Svého oddaného a přítele (Bg. 4.3), a proto si každý rozumně uvažující člověk domyslí, že tématem jejich rozhovoru byla bhakti-yoga. Celá Bhagavad-gītā se vlastně zakládá na bhakti-yoze. Je rozdíl mezi karmou a karma-yogou. Karma je usměrněná činnost, při které si chce člověk užívat jejích plodů, ale karma-yoga je činnost, kterou vykonává oddaný pro uspokojení Pána. Karma-yoga se zakládá na bhakti, neboli na potěšení Pána, zatímco karma má za cíl uspokojit smysly toho, kdo činnost vykonává. Podle Śrīmad-Bhāgavatamu má člověk vyhledat pravého duchovního mistra tehdy, má-li skutečný zájem klást otázky na vznešené duchovní úrovni. Obyčejný člověk, který se nezajímá o duchovní hodnoty, nemusí hledat duchovního mistra jenom proto, aby udržel krok s módou.

Mahārāja Parīkṣit se jako student vážně ucházel o studium vědy o Bohu a Śukadeva Gosvāmī byl pravý duchovní mistr transcendentální vědy. Oba věděli, že náměty, o kterých hovořili Vidura a Ṛṣi Maitreya, byly vznešené, a proto měl Mahārāja Parīkṣit velký zájem naučit se jim od pravého duchovního mistra.

Dhṛtarāṣṭra byl slepý od narození, ale slepota, s níž se dopouštěl bezbožných činů na podporu svých nečestných synů, byla horší než jeho tělesná vada. Fyzická slepota člověku nebrání v duchovním pokroku. Je-li však někdo slepý duchovně, i když je tělesně zdravý, je to velice nebezpečná překážka pro jeho pokrok v lidském životě.

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl právoplatným dědicem království svého otce. Jeho strýc Dhṛtarāṣṭra však chtěl prosadit své vlastní syny v čele s Duryodhanou, a proto se uchýlil k různým nečestným prostředkům, aby připravil své synovce o jejich právoplatný podíl na království. Nakonec Pāṇḍuovci požadovali pouze pět vesnic, jednu pro každého z pěti bratrů, ale Kuruovci, kteří si přivlastnili všechen jejich majetek, jim odepřeli i to. Tato událost vedla k bitvě na Kurukṣetře. Bitvu na Kurukṣetře tedy způsobili Kuruovci, a nikoliv Pāṇḍuovci.

Pravým zaměstnáním Pāṇḍuovců jakožto kṣatriyů bylo pouze vládnout a nepřijímat žádné jiné zaměstnání. Brāhmaṇa, kṣatriya ani vaiśya se za žádných okolností nenechává kvůli živobytí zaměstnat od jiných.

Pán Kṛṣṇa, který je duchovním učitelem celého vesmíru, přijal roli posla a pověřen Arjunou odešel na shromáždění krále Dhṛtarāṣṭry vyjednávat mír. Kṛṣṇa je Pánem každého, ale jelikož pro Arjunu byl transcendentálním přítelem, s potěšením přijal roli posla jako obyčejný přítel. V tom spočívá krása Pánova chování k Jeho čistým oddaným. Odešel na shromáždění a hovořil o míru a Bhīṣma společně s dalšími velkými generály toto poselství velice ocenili, jelikož ho přednesl Pán Samotný. Duryodhana a jeho otec Dhṛtarāṣṭra však již vyčerpali výsledky svých minulých zbožných činností, a proto nebrali poselství příliš vážně. Tak to vypadá s lidmi, kteří nevykonávají žádné zbožné skutky. Na základě minulých zbožných činností se člověk může stát králem, ale jelikož se výsledky zbožných činů Duryodhany a ostatních postupně ztrácely, z jejich jednání bylo jasné, že království brzy připadne Pāṇḍuovcům. Poselství Boha je pro oddané vždy jako nektar, ale pro neoddané má právě opačnou chut'. Cukrkandl je pro zdravého člověka vždy sladký, ale chutná velice hořce lidem, kteří onemocněli žloutenkou.

Vidurovy politické návrhy jsou vysoce uznávané, stejně jako je Paṇḍita Cāṇakya i v moderních dobách pokládán za uznávanou autoritu v oblasti politické i morální.

Vidura dal Dhṛtarāṣṭrovi velice dobrou radu, aby se spojil se syny Pṛthy, Pāṇḍuovci. První, co řekl, bylo, že Pán Kṛṣṇa má s nimi důvěrný vztah jako jejich bratranec. Jelikož je Pán Kṛṣṇa Nejvyšší Osobnost Božství, uctívají Ho všichni brāhmaṇové a polobozi, kteří vládnou vesmíru. Kromě toho Pán Kṛṣṇa a členové Jeho rodiny, králové yaduovské dynastie, porazili všechny krále světa.

Kṣatriyové dříve bojovali proti králům různých říší a unášeli jejich krásné dcery, poté, co porazili jejich příbuzné. Tento systém byl spravedlivý, jelikož se ženili s princeznami jedině na základě rytířské udatnosti a čestného vítězství. Všichni mladí princové yaduovské dynastie se oženili s dcerami jiných králů tímto způsobem, a tak přemohli všechny krále světa. Vidura chtěl přesvědčit svého staršího bratra, že boj s Pāṇḍuovci s sebou přináší mnohá nebezpečí, protože je podporuje Pán Kṛṣṇa, který už v dětství porazil démony, jako byli Kaṁsa a Jarāsandha, a polobohy, jako byli Brahmā a Indra. Všechna moc ve vesmíru tedy byla na straně Pāṇḍuovců.

Dobrý syn se nazývá apatya neboli “ten, který nedopustí, aby jeho otec poklesl”. Syn může ochránit duši svého otce, když po jeho smrti vykonává oběti pro potěšení Nejvyššího Pána Viṣṇua. Tento systém v Indii přetrval dodnes. Syn odchází po smrti otce na místo zvané Gayā vykonat oběť u lotosových nohou Viṣṇua, a pokud byl otec pokleslý, zachrání tak jeho duši. Je-li však syn nepřítelem Viṣṇua, jak může s takovým postojem vykonávat oběť lotosovým nohám Pána? Śrī Kṛṣṇa je přímo Osobnost Božství, Viṣṇu, a Duryodhana se k Němu choval nepřátelsky. Nebylo proto možné, aby po smrti svého otce Dhṛtarāṣṭry vykonal něco pro jeho záchranu. Sám byl odsouzen k poklesnutí, neboť nevěřil ve Viṣṇua. Jak by potom mohl zachránit svého otce? Vidura radil Dhṛtarāṣṭrovi, aby se takového nehodného syna, jakým byl Duryodhana, co nejrychleji zbavil, má-li na srdci dobro své rodiny.

Jeden z morálních pokynů Cāṇakyi Paṇḍita zní: “K čemu je syn, který není ani učený, ani oddaný Pána?” Syn, který není oddaný Nejvyššího Pána, je jako slepé oči — představuje pouze zdroj nesnází. Lékař někdy doporučuje takové neužitečné oči odstranit, což člověka zbaví stálého utrpení. Duryodhana byl přesně jako tyto slepé oči, které jsou jen na obtíž. Jak Vidura předvídal, stal se později pro Dhṛtarāṣṭrovu rodinu příčinou velkého utrpení. Vidura proto správně radil svému nejstaršímu bratrovi, aby se zbavil tohoto zdroje neštěstí. Dhṛtarāṣṭra se nepatřičně staral o Duryodhanu, zosobněný přestupek, s bláhovou představou, že je to dobrý syn, který je schopný svého otce osvobodit.

Říká se, že dát dobrou radu hlupákovi jen způsobí jeho zlost a budeme-li krmit hada mlékem, jen zvýšíme účinnost jeho jedu. Světec Vidura se těšil takové úctě, že jeho charakter obdivovaly všechny ctihodné osobnosti. Duryodhana byl však tak pošetilý, že se opovážil Viduru urazit. To zavinila špatná společnost jeho strýce z matčiny strany Śakuniho a jeho přítele Karṇy, kteří vždy povzbuzovali Duryodhanu ve zlém jednání.

Když se král oženil, přibíral si ke své princezně ještě několik dalších mladých dívek. Tyto královy služebné se nazývaly dāsī. Dāsī měly s králem důvěrné styky a rodily syny, kterým se říkalo dāsī-putrové. Tito synové neměli nárok na královské postavení, ale vyrůstali ve stejných podmínkách jako princové. Vidura byl synem takové dāsī, a nebyl proto považován za kṣatriyu. Král Dhṛtarāṣṭra byl tomuto svému mladšímu bratrovi citově velice nakloněn a Vidura byl Dhṛtarāṣṭrův velký přítel a rádce v oblasti filozofie. Duryodhana dobře věděl, že Vidura je velká duše a dobrodinec, ale naneštěstí použil příliš silná slova s úmyslem zranit svého nevinného strýce. Nejenže napadl Vidurův původ, ale také ho nazval nevěrným, protože se zdálo, že podporuje Yudhiṣṭhira, jehož Duryodhana pokládal za svého nepřítele. Přál si, aby byl Vidura okamžitě vyhoštěn z paláce a zbaven veškerého vlastnictví. Nejraději by ho nechal zbít, aby mu nezbylo nic jiného než jeho dech. Obvinil Viduru, že je špehem Pāṇḍuovců, jelikož radil Dhṛtarāṣṭrovi v jejich prospěch. Takový je palácový život a diplomatické intriky — i bezúhonná osoba, jako byl Vidura, mohla být obviněna z něčeho ohavného a potrestána. Vidura nad takovým neočekávaným chováním svého synovce Duryodhany užasl, a dříve, než mohlo k něčemu skutečně dojít, se rozhodl nadobro opustit palác.

Čistý oddaný Pána není nikdy znepokojen, když před ním Pánova vnější energie vytvoří nějakou nepříjemnou situaci. V Bhagavad-gītě (3.27) je řečeno:

Podmíněná duše je pohroužená do hmotné existence pod vlivem různých kvalit vnější energie. Jelikož je ovlivněna falešným egem, myslí si, že vše vykonává ona sama. Vnější energie Pána, hmotná příroda, je plně pod vládou Nejvyššího Pána a podmíněná duše je zcela sevřena vnější energií. Podmíněná duše je proto zcela ovládána Pánovými zákony. Působením iluze se však domnívá, že je ve svých činnostech nezávislá. Duryodhana jednal pod tímto vlivem vnější přírody, která ho nakonec zničí. Nedokázal přijmout Vidurovu rozumnou radu, ale naopak urazil tuto velkou duši, která byla příznivě nakloněna celé rodině. Vidura tomu rozuměl, protože byl čistý oddaný Pána. Přestože byl Duryodhanovými slovy velice hrubě uražen, viděl, že pod vlivem vnější energie, māyi, Duryodhana spěje k vlastní záhubě. Pokládal proto působení vnější energie za svrchované, i když zároveň viděl, jak mu v této konkrétní situaci pomáhá vnitřní energie Pána. Oddaný je vždy v náladě odříkání, protože ho světská lákadla nemohou uspokojit. Viduru nikdy nepřitahoval královský palác jeho bratra. Byl vždy připraven z tohoto místa odejít a zcela se odevzdat transcendentální láskyplné službě Pánu. Nyní dostal milostí Duryodhany příležitost, a místo aby litoval silných slov urážky, v duchu svému synovci poděkoval, protože mu to dávalo možnost žít o samotě na svatém místě a zaměstnat se plně oddannou službou Pánu. Slovo gata-vyathaḥ (“aniž by něčeho litoval”) je zde důležité, jelikož Vidura byl oproštěn od těžkostí, které souží každého člověka zapleteného v hmotných činnostech. Usoudil proto, že nebylo třeba bránit bratra lukem, neboť ho stejně čekala záhuba. Opustil tedy palác dříve, než Duryodhana mohl začít jednat. Māyā, svrchovaná energie Pána, zde působila uvnitř i vně.

Vidura byl nepochybně vysoce pokročilá a zbožná duše, protože jinak by se nenarodil v rodině Kuruovců. Vznešený původ, bohatství, učenost a tělesná krása pochází z minulých zbožných činů. Tyto známky zbožnosti ovšem člověku nestačí k tomu, aby získal milost Pána a mohl být zaměstnán v Jeho transcendentální láskyplné službě. Vidura se považoval za málo zbožného, a proto se rozhodl cestovat na všechna velká poutní místa světa, aby dosáhl větší zbožnosti, a přiblížil se tak více k Pánu. Pán Kṛṣṇa byl tehdy Osobně přítomný na Zemi a Vidura mohl jít přímo za Ním, ale neudělal to, protože nebyl dostatečně očištěn od hříchu. Nikdo nemůže být na sto procent oddán Pánovi, dokud není zcela oproštěný od všech hříšných následků. Vidura si byl vědom toho, že ve společnosti diplomatického Dhṛtarāṣṭry a Duryodhany přišel o svoji zbožnost, a nebyl proto bezprostředně připraven na Pánovu společnost. V Bhagavad-gītě (7.28) je to potvrzeno následujícím veršem:

Hříšní asurové, jako byl Kaṁsa a Jarāsandha, nemohou na Pána Kṛṣṇu myslet jako na Nejvyšší Osobnost Božství a Absolutní Pravdu. Pouze čistí oddaní, kteří následují usměrňující zásady náboženského života předepsané v písmech, se mohou zabývat karma-yogou, potom jñāna-yogou a nakonec čistou meditací pochopit čisté vědomí. Jakmile člověk vyvine vědomí Boha, může využít společnosti čistých oddaných. Syān mahat-sevayā viprāḥ puṇya-tīrtha-niṣevaṇāt — může se stýkat s Pánem již v tomto životě.

Poutní místa zbavují poutníky jejich hříchů a vyskytují se po celém vesmíru, aby poskytla každému příležitost dosáhnout čisté existence a realizace Boha. Člověk by se ovšem neměl spokojit s pouhou návštěvou poutních míst a s pouhým vykonáním svých předepsaných povinností. Poutník má toužit po setkání s velkými dušemi, které tam žijí a slouží Pánu. Na každém poutním místě je Pán přítomen ve Svých různých transcendentálních podobách.

Tyto podoby se nazývají arcā-mūrti neboli podoby Pána, které mohou snadno shlédnout obyčejní lidé. Pán je transcendentální našim hmotným smyslům. Není možné, abychom Ho viděli svýma současnýma očima a slyšeli svýma současnýma ušima. Můžeme Ho vnímat pouze úměrně tomu, jak jsme se zapojili do Jeho služby a nakolik jsme oproštěni od hříchů. Pán je však natolik laskavý, že i když ještě nejsme oproštěni od všech hříchů, dovoluje nám, abychom Ho viděli v Jeho podobách arcā-mūrti v chrámu. Je všemocný, a proto může přijímat naši službu prostřednictvím Své podoby arcā. Nikdo by tedy neměl pošetile považovat arcā-mūrti v chrámu za modlu. Tato arcā-mūrti není modla, ale Samotný Pán, a postavení arcā-mūrti může člověk pochopit do té míry, do jaké je oproštěn od hříchů. Vždy je proto zapotřebí vedení čistého oddaného.

Po celé zemi Bhāratavarṣi se nacházejí stovky a tisíce poutních míst a je tradicí, že je obyčejní lidé navštěvují v každém ročním období. Uvedeme několik arcā podob Pána, které se nacházejí na různých poutních místech: v Mathuře (rodišti Pána Kṛṣṇy) je Pán přítomný jako Ādi-keśava; v Purī (Orisse) je Pán přítomný jako Pán Jagannātha (zvaný též Puruṣottama); v Allahabadu (Prayāgu) je přítomný jako Bindu-mādhava a na hoře Mandara je přítomný jako Madhusūdana. V Ānandāraṇyi je známý jako Vāsudeva, Padmanābha a Janārdana; ve Viṣṇukāñcī je známý jako Viṣṇu a v Māyāpuru je známý jako Hari. Miliony a miliardy takových arcā podob Pána jsou rozmístěny po celém vesmíru. Všechny tyto arcā-mūrti jsou shrnuty v Caitanya-caritāmṛtě následujícími slovy:

“Pán se takto rozmístil po celém vesmíru, aby potěšil oddané, aby dal možnost obyčejným lidem zbavit se hříchů a aby na světě ustanovil náboženské zásady.”

Ateisté mohou tyto arcā podoby Pána pokládat za modly, ale na osobnosti, jako je Vidura a mnoho jiných služebníků Pána, to nemá žádný vliv. Podoby Pána jsou zde označeny jako ananta-liṅga. Tyto podoby Pána mají neomezenou moc; stejnou jako Samotný Pán. Neexistuje rozdíl mezi schopnostmi podoby arcā a schopnostmi osobních podob Pána. Můžeme zde použít příkladu poštovní schránky a poštovního úřadu. Malé poštovní schránky rozmístěné po celém městě mají stejnou moc jako celý poštovní systém. Povinností poštovního úřadu je dopravovat dopisy z jednoho místa na druhé. Jakmile vhodíme dopis do poštovní schránky, která je autorizovaná hlavní poštovní správou, bude bezpochyby doručen. Arcā-mūrti může předávat stejně neomezenou sílu jako Pán přítomný Osobně. Vidura tedy v různých arcā podobách viděl Samotného Kṛṣṇu a nakonec si uvědomoval pouze Kṛṣṇu a nic jiného.

První a nejdůležitější povinností poutníka je uspokojovat Nejvyššího Pána Hariho. Na poutních cestách se člověk nemá starat o uspokojení společnosti a nemusí dbát ani na společenské formality, zaměstnání či oděv. Má být vždy pohroužen do činností, které těší Pána. Takto posvěcen myšlenkami a činy může člověk realizovat prostřednictvím poutní cesty Nejvyššího Pána.

Když světec Vidura před více než pěti tisíci lety cestoval jako poutník po Zemi, Indie se nazývala Bhāratavaṛsa a je tak známa dodnes. Dějiny světa nepodávají žádný systematický výklad minulosti starší než tři tisíce let, ale předtím měl celý svět jedinou vlajku a byl ovládán vojenskou silou Mahārāje Yudhiṣṭhira, krále celého světa. V současnosti vlají před Organizací spojených národů stovky a tisíce vlajek, ale za Vidurova života stačila milostí Ajity, Pána Kṛṣṇy, pouze jediná vlajka. Národy světa si velice přejí mít znovu jeden stát s jednou vlajkou, ale v zájmu toho se musejí ucházet o přízeň Pána Kṛṣṇy, který jediný nám může pomoci stát se jedním celosvětovým národem.

Kuruovci a Yaduovci byli Vidurovi příbuzní a Vidura slyšel o jejich vzájemném vyvraždění v bratrovražedné válce. Přirovnání tření bambusů v lese k neshodám ve vášnivé lidské společnosti je zde na místě. Celý svět je přirovnán k lesu. V lese může každou chvíli vzniknout požár. Nikdo les nezapálil, ale pouhým třením bambusů se vznítí oheň a spálí jej. Stejně tak se v rozlehlém lese světských vztahů rozhořívá oheň války pod vlivem ohnivé vášně podmíněných duší, posedlých iluzí vnější energie. Takový světový požár může být uhašen pouze vodou z mraku milosti světců, stejně jako lesní požár může být uhašen jedině deštěm.

Lidská společnost je rozdělena do čtyř tříd a čtyř duchovních stavů, do kterých jsou zařazeni všichni lidé. Tento systém se nazývá varṇāśrama-dharma a byl již rozebírán na mnoha místech tohoto velkého díla. Mudrci neboli lidé, kteří zcela zasvětili své životy duchovnímu pozvednutí celé lidské společnosti, byli známi jako dvija-deva, “nejlepší mezi dvojzrozenými”. Obyvatelé vyšších planet, počínaje Měsícem, se nazývali devové. Jak dvija-devové, tak devové vždy zakládají chrámy Pána Viṣṇua v Jeho různých podobách, jako je Govinda, Madhusūdana, Nṛsiṁha, Mādhava, Keśava, Nārāyaṇa, Padmanābha, Pārthasārathi a mnoho dalších. Pán se expanduje do nespočetně mnoha podob, ale všechny jsou navzájem totožné. Pán Viṣṇu má čtyři ruce a v každé drží jeden ze čtyř symbolů—lasturu, disk, kyj a lotosový květ. Z těchto čtyř symbolů je cakra neboli disk tím hlavním. Pán Kṛṣṇa, který je původní podobou Viṣṇua, má pouze jeden symbol, disk, a proto se někdy nazývá Cakrī. Pánova cakra je symbolem moci, kterou Pán ovládá celé stvoření. Disk bývá umístěn na vrcholcích chrámů Viṣṇua, aby jej lidé mohli vidět z veliké dálky a ihned si vzpomenout na Pána Kṛṣṇu. Chrámy se staví vysoké proto, aby je lidé viděli i ze vzdálených míst. Tento systém se v Indii zachovává při stavbě každého nového chrámu a ukazuje se, že pochází z dob starších, než jaké zaznamenávají dějiny. Je zde vyvrácena pošetilá propaganda ateistů, že chrámy se začaly stavět až později, protože Vidura tyto chrámy navštívil nejméně před pěti tisíci lety a chrámy Viṣṇua existovaly již dlouho před jeho příchodem. Velcí mudrci a polobozi nikdy nestavěli sochy lidí nebo polobohů, ale zakládali chrámy Viṣṇua pro dobro obyčejných lidí, aby je pozdvihli k vědomí Boha.

Oblast o rozloze zhruba sto čtverečních mil od moderního Dillí po kraj Mathury v Uttar Pradéši včetně části kraje Gurgaon v Pandžábu (ve Východní Indii) se pokládá za nejdůležitější poutní místo celé Indie. Tato země je posvátná, protože ji mnohokrát procestoval Pán Kṛṣṇa. Zjevil se v Mathuře, v domě matčina bratra Kaṁsy, a byl vychováván Svým nevlastním otcem Mahārājem Nandou ve Vṛndāvanu. Mnoho oddaných Pána tam dodnes v extázi bez ustání hledá Kṛṣṇu a společnice Jeho dětství, gopī. Nepotkávají tam Kṛṣṇu tváří v tvář, ale jejich dychtivé hledání Kṛṣṇy je stejně dobré, jako kdyby se s Ním osobně setkali. Jak je to možné, nelze vysvětlit, ale čistí oddaní Pána to mohou skutečně realizovat. Filozoficky můžeme pochopit, že Pán Kṛṣṇa a vzpomínky na Něho jsou na absolutní úrovni a že samotná myšlenka hledat Ho ve Vṛndāvanu s čistým vědomím Boha skýtá oddanému větší potěšení než vidět Ho tváří v tvář. Tito oddaní vidí Pána tváří v tvář neustále, jak je potvrzeno v Brahma-saṁhitě (5.38):

“Ti, kteří jsou naplněni extatickou láskou k Nejvyšší Osobnosti Božství, Pánu Śyāmasundarovi (Kṛṣṇovi), Ho neustále vidí ve svých srdcích díky lásce a oddané službě, kterou Mu prokazují.” Jak Vidura, tak Uddhava byli vysoce pokročilí oddaní, a proto přišli oba k břehu Yamuny a setkali se tam.

Vidura byl starší než Uddhava, byl jako jeho otec, a proto když se setkali, Uddhava se před Vidurou poklonil a Vidura ho objal, protože Uddhava byl mladší a jako jeho syn. Vidurův bratr Pāṇḍu byl strýcem Pána Kṛṣṇy a Uddhava byl Pánovým bratrancem. Podle společenských zvyků tedy měl Uddhava uctívat Viduru jako svého otce. Uddhava byl velkým učencem v oboru logiky a byl známý jako potomek nebo žák Bṛhaspatiho, velice učeného kněze a duchovního mistra polobohů. Vidura se tázal Uddhavy, jak se daří jeho příbuzným, přestože tou dobou již věděl, že již nejsou na světě. Tato otázka se zdá být velice zvláštní, ale Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí, že ta zpráva byla pro Viduru tak šokující, že se pro jistotu tázal znovu. Otázka tedy byla psychologická, a nikoliv praktická.

Pán Kṛṣṇa a Balarāma nejsou dvě různé Osobnosti Božství. Bůh je jeden jediný, ale expanduje se do mnoha podob, které od sebe nelze oddělovat. Vždy se jedná o jeho úplné expanze. Bezprostřední expanzí Pána Kṛṣṇy je Baladeva a Brahmā, který se narodil z lotosového květu z Garbhodakaśāyī Viṣṇua, je expanzí Baladeva. To nám naznačuje, že Kṛṣṇa a Baladeva nepodléhají zákonům vesmíru — naopak, celý vesmír je pod Jejich nadvládou. Zjevili se na žádost Brahmy, aby svět zbavili břemene, a Svými mnoha nadlidskými činnostmi mu skutečně ulehčili, takže všichni byli štastní a úspěšní. Bez milosti Pána nemůže být nikdo šťastný a úspěšný. Štěstí rodiny oddaných Pána závisí na Pánově štěstí, a proto se Vidura ze všeho nejdříve ptal, jak se daří Pánu.

Vasudeva, otec Pána Kṛṣṇy, měl šestnáct manželek a jedna z nich, jménem Pauravī nebo Rohiṇī, matka Baladeva, byla sestrou Vidury. Vasudeva byl tedy manželem Vidurovy sestry, a byli tudíž švagři. Vasudevova sestra Kuntī byla manželkou Pāṇḍua, Vidurova staršího bratra, a také v tomto smyslu byl Vasudeva švagrem Vidury. Kuntī byla mladší než Vasudeva a povinností staršího bratra bylo chovat se k mladším sestrám jako k dcerám. Kdykoliv Kuntī něco potřebovala, Vasudeva jí to z velké lásky k ní, jako své mladší sestře, velkoryse zajistil. Vasudeva nikdy nedopustil, aby jeho manželky byly nespokojené, a zároveň opatřoval všechny potřebné věci své sestře. Kuntī věnoval zvláštní pozornost, protože v mladém věku ovdověla. Když se Vidura tázal, jak se Vasudevovi daří, vzpomínal přitom na všechny jeho vlastnosti a rodinné vztahy.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho je Smara (Amor neboli Kāmadeva) jedním z věčných společníků Pána Kṛṣṇy. Jīva Gosvāmī to velice obsáhle vysvětluje ve svém pojednání nazvaném Kṛṣṇa-sandarbha.

Pán Śiva, jedna ze tří kvalitativních inkarnací Osobnosti Božství, je úplnou expanzí Pána. Jeho syn Kārttikeya je na úrovni Pradyumny, dalšího syna Pána Kṛṣṇy. Když Pán Śrī Kṛṣṇa sestupuje do hmotného světa, všechny Jeho úplné části s Ním přicházejí projevit různé činnosti Pána. Všechny činnosti kromě zábav ve Vṛndāvanu vykonávají Pánovy různé úplné expanze. Vāsudeva je úplnou expanzí Nārāyaṇa. Když se Pán zjevil před Devakī a Vasudevem jako Vāsudeva, učinil tak ve Své podobě Nārāyaṇa. Podobně se všichni polobozi z nebeského království zjevili jako společníci Pána v podobách Pradyumny, Sāmby, Uddhavy atd. Zde se dozvídáme, že Kāmadeva se zjevil jako Pradyumna, Kārttikeya jako Sāmba a jeden z Vasuů jako Uddhava. Všichni sloužili ve svých různých úlohách tomu, aby obohatili Kṛṣṇovy zábavy.

Transcendentální cíl je stát se osobním společníkem Osobnosti Božství, Pána, který je známý jako adhokṣaja neboli “ten, kdo je mimo dosah smyslů”. Lidé, kteří se zřekli světa, sannyāsīni, se vzdávají všech světských styků, to znamená rodiny, manželky, dětí, přátel, domova, majetku — všeho — aby dosáhli transcendentální blaženosti štěstí Brahmanu. Štěstí adhokṣaja však převyšuje štěstí Brahmanu. Empiričtí filozofové zakoušejí transcendentální blaženost ve filozofických spekulacích o Nejvyšší Pravdě, ale vyšší než tento požitek je rozkoš, které se těší Brahman ve Své věčné podobě Osobnosti Božství. Blaženost Brahmanu zažívají živé bytosti, když dosáhnou osvobození z hmotného otroctví. Parabrahman, Osobnost Božství, se však věčně těší blaženosti Své vlastní energie hlādinī. Empirický filozof, který studuje Brahman tak, že odmítá vnější věci, ještě nepoznal kvalitu této energie Brahmanu. Vedle mnoha jiných energií Všemocného existují tři podoby Jeho vnitřní energie: saṁvit, sandhinī a hlādinī. Velcí yogīni a jñānī nemohou proniknout do vnitřní energie Pána, přestože přísně dodržují zásady yama, niyama, āsana, dhyāna, dhāraṇā a prāṇāyāma. Tuto vnitřní energii ovšem snadno realizují oddaní Pána prostřednictvím oddané služby. Yuyudhāna tohoto životního stadia dosáhl stejně tak, jako získal od Arjuny odborné znalosti, týkající se vojenské vědy. Jeho život byl tedy maximálně úspěšný jak z hmotného, tak z duchovního hlediska. Tak vypadá oddaná služba Pánu.

Když Akrūra přijel pro Kṛṣṇu do Vṛndāvanu, viděl v prachu Nanda-grāmu Pánovy stopy a ihned na ně padl v extázi transcendentální lásky. Tuto extázi může zažívat oddaný, který je plně pohroužen do neustálých myšlenek na Kṛṣṇu. Takový čistý oddaný Pána přirozeně nemá žádné chyby, protože je neustále ve spojení se svrchovaně čistou Osobností Božství. Neustále myslet na Pána je antiseptická metoda, jak se ubránit nakažlivému znečištění hmotnými kvalitami. Čistý oddaný je vždy ve společnosti Pána tím, že na Něho myslí. Přesto se mohou transcendentální city projevit v určitém čase a na určitém místě jiným způsobem a narušit mentální vyrovnanost oddaného. Pán Caitanya projevil typickou ukázku transcendentální extáze, což můžeme pochopit ze života této inkarnace Boha.

Vedy jsou plné transcendentálního poznání a duchovních hodnot a Devakī, matka Pána Kṛṣṇy, počala ve svém lůně Pána jako zosobněný význam Ved. Mezi Vedami a Pánem není žádný rozdíl. Cílem Ved je pochopení Pána a Pán je jejich zosobněním. Devakī je přirovnána k moudrým Vedám a Pán k jejich zosobněnému cíli.

Ādi-caturbhuja neboli původní expanze z Baladeva jsou Vāsudeva, Saṅkarṣaṇa, Pradyumna a Aniruddha. Všichni jsou viṣṇu-tattvy, Osobnosti Božství, mezi Nimiž není rozdílu. Během inkarnace Śrī Rāmy se všechny tyto expanze zjevily, aby se věnovaly různým zábavám. Pán Rāma je původní Vāsudeva a Jeho bratry byli Saṅkarṣaṇa, Pradyumna a Aniruddha. Aniruddha je také příčinou Mahā-Viṣṇua, z Jehož dechu se zjevila Ṛg Veda. To vše je pěkně vysvětleno v Mārkaṇḍeya Purāṇě. Během inkarnace Pána Kṛṣṇy se Aniruddha zjevil jako Pánův syn. Pán Kṛṣṇa ve Dvārace je Vāsudeva z původních čtyř expanzí. Původní Pán Kṛṣṇa nikdy neopouští Goloku Vṛndāvanu. Všechny úplné expanze jsou jedna a tatáž viṣṇu-tattva a jejich schopnosti se neliší.

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl symbolem náboženství. Když kraloval za pomoci Pána Kṛṣṇy a Arjuny, bohatství jeho království předčilo všechny představy o bohatství nebeského království. Pán Kṛṣṇa a Arjuna byli jeho skutečnými pažemi, a proto v bohatství předčil všechny ostatní. Duryodhana, který mu toto bohatství záviděl, spřádal mnoho plánů, jak přivést Yudhiṣṭhira do nesnází, a nakonec došlo k bitvě na Kurukṣetře. Po ní mohl Mahārāja Yudhiṣṭhira znovu vládnout svému právoplatnému království a obnovil zásady úcty k náboženství. Taková je krása království, kterému vládne zbožný král, jako byl Mahārāja Yudhiṣṭhira.

Vidura znal Bhímovu sílu. Vždy, když byl Bhīma na bitevním poli, jeho mocný krok a úžasná hra jeho kyje byly pro nepřítele nesnesitelné. Mocný Bhīma dlouho nepodnikal proti synům Dhṛtarāṣṭry žádné kroky. Vidura se ptá, zda již vylil svůj hněv, podobný hněvu trpící kobry. Jakmile kobra, která po dlouhou dobu zadržovala hněv, vypustí svůj jed, její oběť nemůže přežít.

Pán Śiva zkoušel Arjunovu sílu tím, že s ním vyvolal spor o uloveného kance. Postavil se proti Arjunovi převlečen za lovce, ale Arjuna ho zaplavil mnoha šípy a Pán Śiva byl s jeho bojem spokojen. Dal Arjunovi zbraň Pāśupati a své požehnání. Vidura se ptal, jak se velkému válečníkovi daří.

Indra, král nebes, nosí v ruce blesk a je velice silný, ale Garuḍa, který přepravuje Viṣṇua, se přesto dokázal zmocnit nektaru z jeho úst. Duryodhana byl stejně silný jako král nebes, ale synové Pṛthy, Pāṇḍuovci, mu přesto dokázali odebrat své království. Garuḍa i Pārthové jsou Pánovi oblíbení oddaní, a to jim umožňovalo postavit se i proti takto silným nepřátelům.

Vidura se ptal na nejmladší z pāṇḍuovských bratrů, Nakulu a Sahadeva. Tito bratři byli synové Mādrī, která byla zbývajícím Pāṇḍuovcům nevlastní matkou. Přestože to však byli nevlastní bratři, jelikož po odchodu Mādrī za svým manželem Mahārājem Pāṇḍuem se o ně starala Kuntī, Nakula a Sahadeva byli ve stejném postavení jako tři zbývající Pāṇḍuovci, Yudhiṣṭhira, Bhīma a Arjuna. Těchto pět bratrů svět zná jako řádné bratry. Tři starší Pāṇḍuovci se starali o své mladší bratry tak, jako oční víčko pečuje o oko. Vidura chtěl vědět, zda po vydobytí svého království zpět z rukou Duryodhany žili mladší bratři stále šťastně v péči svých starších bratrů.

Věrná žena nemůže žít bez muže, svého pána, a všechny vdovy proto dříve dobrovolně vstupovaly do ohně, který pohtil jejich mrtvého manžela. Tento systém byl v Indii velice běžný, protože všechny manželky byly ctnostné a věrné svým manželům. Později, s příchodem věku Kali, ženy postupně začaly ztrácet svoji oddanost manželům a dobrovolné sebeupalování se stalo věcí minulosti. Celkem nedávno byl tento systém zcela zrušen, neboť se dobrovolné rozhodnutí stalo vynucovaným společenským zvykem.

Když Mahārāja Pāṇḍu zemřel, obě jeho manželky — Kuntī i Mādrī—se chystaly vstoupit do ohně, ale Mādrī požádala Kuntī, aby žila dál kvůli malým dětem, pěti Pāṇḍuovcům. Když se k žádosti připojil i Vyāsadeva, Kuntī souhlasila. Přestože to pro ni byla velice bolestivá ztráta, rozhodla se žít — ne proto, aby si užívala života v nepřítomnosti svého manžela, ale pouze proto, aby zajistila ochranu dětem. Toto má Vidura na mysli, neboť znal všechny události ze života své švagrové, Kuntīdevī. Mahārāja Pāṇḍu byl velký válečník a sám za pomoci luku a šípů dobyl čtyři světové strany. Bez takového manžela si Kuntī nedokázala představit život ani jako vdova, ale musela zůstat naživu kvůli pěti dětem.

Vidura se neptal, jak se daří jeho staršímu bratru, protože nebylo možné, aby se mu dařilo dobře. Mohl slyšet jen to, jak se propadá do pekla. Vidura byl Dhṛtarāṣṭrovým upřímným příznivcem a v koutku svého srdce na něho myslel. Naříkal nad tím, že se Dhṛtarāṣṭra postavil proti synům svého mrtvého bratra Pāṇḍua a jeho (Viduru) že vyhnal na povel svých zkažených synů z vlastního domu. Přes to všechno se Vidura nikdy nestal Dhṛtarāṣṭrovým nepřítelem, ale i nadále to s ním myslel dobře a v posledním stádiu Dhṛtarāṣṭrova života mu ukázal, kdo je jeho skutečným přítelem. To je chování vaiṣṇavy, jako byl Vidura — i svým nepřátelům přeje jen dobro.

I když byl Vidura bratrem Dhṛtarāṣṭry, byl zcela jiný. Milostí Pána Kṛṣṇy nebyl tak pošetilý, jako jeho bratr, jehož společnost ho proto nemohla ovlivnit. Dhṛtarāṣṭra a jeho materialističtí synové chtěli předstírat, že panují světu na základě své vlastní síly. Pán je v tom podporoval, a proto byli čím dál více zmateni. Vidura však chtěl dosáhnout upřímné oddané služby Pánu, a proto se stal duší zcela odevzdanou Absolutní Osobnosti Božství. Na své poutní cestě to mohl realizovat, a tak se zbavil všech pochybností. Nikterak nelitoval, že ztratil svůj domov, protože nyní poznal, že záviset na milosti Pána přináší větší svobodu, než je takzvaná svoboda domova. Nikdo by neměl vstupovat do životního stavu odříkání, dokud není pevně přesvědčen o tom, že ho chrání Pán. Toto životní stádium je popsáno v Bhagavad-gītě slovy abhayaṁ sattva-saṁśuddhiḥ—každá živá bytost ve skutečnosti zcela závisí na milosti Pána, ale dokud neočistí svoji existenci, nemůže v tomto vědomí žít. Stádium závislosti se tedy nazývá sattva-saṁśuddhiḥ neboli “očištěná existence”. Výsledkem tohoto očištění je naprostá nebojácnost. Oddaný Pána, který se nazývá nārāyaṇa-para, se nikdy ničeho nebojí, protože si je neustále vědom skutečnosti, že ho Pán chrání za všech okolností. S tímto přesvědčením Vidura cestoval samotný, neviděn a nepoznán přáteli i nepřáteli, a tak užíval svobody života zbaveného mnoha závazků a povinností vůči světu.

Když byl Pán Śrī Kṛṣṇa Osobně přítomný ve světě smrtelníků ve Své věčné a blažené podobě Śyāmasundary, ti, kteří nebyli čistými oddanými Pána, Ho nemohli poznat a znát Jeho slávu. Avajānānti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam (Bg. 9.11) — Pán neustále mate neoddané, ale oddaní Ho vždy vidí díky své čisté oddané službě.

Jak Pán prohlásil v Bhagavad-gītě, ve světě smrtelníků se zjevuje proto, aby naplnil Své velice potřebné poslání — zabil ničemy a ochránil trpící oddané. Pán Kṛṣṇa i přes Své poslání toleroval urážlivé chování Kuruovců vůči Draupadī a nespravedlnosti páchané proti Pāṇḍuovcům, stejně jako urážky Sebe Samotného. Někdo se může ptát: “Proč toleroval takové nespravedlnosti a urážky? Proč nepotrestal Kuruovce okamžitě?” Když byla Draupadī zneuctěna ve shromáždění Kuruovců, kteří se ji pokusili vysvléct donaha před očima všech, Pán ji ochránil tím, že jí poslal nekonečně dlouhý pruh látky. Ihned však hříšníky nepotrestal. Toto Pánovo mlčení ovšem neznamenalo, že přestupky Kuruovců omlouval. Na Zemi bylo ještě mnoho dalších králů, kteří začali být velice pyšní na své vlastnictví tří druhů — majetek, vzdělání a stoupence — a neustále zneklidňovali Zemi přesuny svých vojenských sil. Pán jen čekal na okamžik, kdy je svede dohromady na Kuruovské bitevní pole, kde je zabije všechny najednou, a naplní tak rychleji Své poslání. Když jsou bezbožní králové či vládní představitelé pyšní na vzrůst hmotného bohatství, vzdělání a počtu obyvatelstva, vždy předvádějí svoji vojenskou sílu a působí potíže nevinným. Když byl Pán Kṛṣṇa Osobně přítomný, bylo po celém světě mnoho takových králů, a proto zařídil, aby došlo k bitvě na Kurukṣetře. Své smrtonosné poslání popsal Arjunovi, když projevil Svoji viśva-rūpu: “Úmyslně jsem sestoupil na Zemi jako neúprosný Čas, abych snížil počet nechtěného obyvatelstva. Kromě vás, Pāṇḍuovců, skoncuji se všemi, kteří se zde shromáždili. Toto zabíjení nezávisí na tvé účasti. Je to již zařízené; Sám je všechny zabiji. Chceš-li se stát slavným válečným hrdinou a užívat válečnou kořist, pak se jen staň bezprostřední příčinou tohoto zabíjení a připiš si všechny zásluhy, ó Savyasācī. Všechny velké válečníky — Bhīṣmu, Droṇu, Jayadrathu, Karṇu a mnoho dalších velkých generálů — jsem již zabil. Neboj se. Bojuj a buď velkým a slavným hrdinou.” (Bg. 11.32-34)

Pán si vždy přeje, aby se Jeho oddaný stal hrdinou nějaké události, kterou On Sám uskuteční. Chtěl, aby se Jeho oddaný a přítel Arjuna stal hrdinou bitvy na Kurukṣetře, a proto čekal, až se tam shromáždí všichni ničemové světa. To je jediné vysvětlení pro Jeho čekání.

Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ (Brahma-saṁhitā 5.1): podoba Pána je věčná, plná blaženosti a poznání. Jeho takzvané zrození je tedy pouze Jeho příchodem, stejně jako se slunce “rodí” na obzoru. Jeho zrození nepodléhá vlivu hmotné přírody a není poutáno reakcemi za minulé činy jako u obyčejných živých bytostí. Všechny Jeho činnosti jsou nezávislé zábavy a vymykají se reakcím hmotné přírody. V Bhagavad-gītě (4.14) je řečeno:

Zákon karmy, stanovený Nejvyšším Pánem pro živé bytosti, se na Něho nevztahuje a Pán také netouží vylepšit si vlastní situaci stejnými činnostmi, jaké vykonávají obyčejné živé bytosti. Obyčejné živé bytosti pracují pro zlepšení svých podmíněných životů. Pán však již vlastní všechno bohatství, sílu, slávu, krásu, poznání a odříkání. Proč by měl toužit po nějakém zlepšení? Nikdo Ho v žádném směru nemůže předstihnout, a nemá proto potřebu zlepšovat Své postavení. Měli bychom vždy rozlišovat mezi činnostmi Pána a činnostmi obyčejných živých bytostí. Tak můžeme dospět ke správnému závěru, co se týče Pánova transcendentálního postavení. Kdo dokáže dojít k závěru, že Pán je transcendentální, se může stát oddaným Pána a být ihned zbaven všech reakcí za své minulé činy. Je řečeno: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām — Pán snižuje nebo zcela anuluje vliv minulých činů oddaného. (Brahma-saṁhitā 5.54)

Činnosti Pána mají přijímat a vychutnávat všechny živé bytosti. Tyto činnosti mají přitáhnout obyčejného člověka k Pánu. Pán vždy jedná ve prospěch oddaných a obyčejní lidé, kteří pracují pro plody své práce nebo hledají osvobození, k Němu mohou začít být přitahováni, když vidí, že jedná jako ochránce oddaných. Ploduchtiví pracovníci mohou dosáhnout svých cílů oddanou službou a stejně tak i lidé toužící po spasení mohou dosáhnout cíle svého života oddanou službou Pánu. Oddaní netouží po plodech své práce a nechtějí ani žádný druh osvobození. Vychutnávají slavné nadlidské činnosti Pána, například když jako malé dítě zdvihl kopec Govardhan a zabil čarodějnici Pūtanu. Pán projevuje Své činnosti proto, aby připoutal pozornost lidí všeho druhu — karmīch, jñānīch a bhaktů. Jelikož je transcendentální všem zákonům karmy, není možné, aby přijímal podobu stvořenou māyou, jakou nuceně přijímají obyčejné živé bytosti, spoutané akcemi a reakcemi svých vlastních činů.

Druhotným účelem Jeho příchodu je sprovodit ze světa domýšlivé asury a zastavit nesmyslnou ateistickou propagandu méně inteligentních lidí. Asurové, které zabíjí Osobnost Božství Osobně, získávají Pánovou bezpříčinnou milostí osvobození. Úmyslný příchod Pána se vždy liší od obyčejného zrození. Dokonce ani čistí oddaní nemají žádné spojení s hmotným tělem, a Pán, který přichází takový, jaký je, ve Své podobě sac-cid-ānanda, tedy jistě není omezen žádnou hmotnou podobou.

V celém vesmíru žije bezpočet vládců na mnoha různých planetách: bůh Slunce na planetě Slunci, bůh Měsíce na planetě Měsíci, Indra na nebeské planetě, Vāyu, Varuṇa a další na Brahmaloce, kde žije Pán Brahmā. Všichni jsou poslušnými služebníky Pána. Jakmile jsou na nespočetně mnoha planetách v různých vesmírech nějaké potíže s vládnutím, jejich vládci se modlí o Pánův příchod a Pán přichází. To již potvrdil Bhāgavatam následujícím veršem (1.3.28):

Pán se zjevuje v každém věku, kdykoliv nastanou poslušným vládcům nějaké potíže. Přichází také kvůli Svým čistým oddaným. Odevzdaní vládci a čistí oddaní se vždy přísně podřizují vládě Pána a nikdy se nesnaží jednat nezávisle na Jeho touhách. Pán jim proto vždy věnuje Svoji péči.

Účelem poutních cest je neustále vzpomínat na Pána, a Pán je proto známý jako tīrtha-kīrti. Účelem cesty na poutní místo je mít příležitost oslavovat Pána. I dnes, přestože se časy změnily, jsou v Indii stále poutní místa. Například v Mathuře a Vṛndāvanu, kde jsme měli možnost žít, jsou lidé vzhůru od časného rána (od čtyř hodin) až do noci a jsou nějakým způsobem neustále zaměstnáni opěvováním svaté slávy Pána. Krása poutního místa spočívá v tom, že člověk automaticky vzpomíná na svatou slávu Pána. Jméno, sláva, vlastnosti, podoba, zábavy a doprovod jsou s Pánem totožné, a proto opěvování Jeho slávy vyvolává Jeho osobní přítomnost. Vždy a všude, když se setkají čistí oddaní a opěvují slávu Pána, je Pán nepochybně přítomný. Pán Sám řekl, že je neustále přítomný tam, kde Jeho čistí oddaní opěvují Jeho slávu.