Kṛṣṇovy dětské zábavy

Když se vezmou v úvahu všechny okolnosti, mohl to udělat Kṛṣṇa? Stál tam a Jeho kamarádi vyprávěli, že to bylo Jeho dílo. Skutečně to Kṛṣṇa udělal, nebo to byly jen povídačky? Pastevci byli zmateni.

Pastevci byli velice rozrušeni, neboť malý Kṛṣṇa koneckonců stál mezi těmi dvěma stromy, a kdyby náhodou spadly na Něho, byly by Ho rozdrtily. On tam však stál nezraněn, i když bylo jisté, že se to všechno stalo. Kdo to tedy udělal? Jak se mohly tyto události takovým podivuhodným způsobem odehrát? Tyto úvahy představovaly některé z důvodů, proč byli pastevci rozrušeni a zmateni. Mysleli si však, že Bůh Kṛṣṇu shodou okolností zachránil, aby se Mu nic nestalo.

Kṛṣṇovi kamarádi chtěli Jeho otci vysvětlit, co se přesně stalo, a proto popsali nejen, jak se stromy skácely, ale také jak z nich vystoupili dva nádherní muži. “To vše se stalo,” říkali. “Viděli jsme to na vlastní oči.”

Jeden názor byl, že není možné, aby tak malý chlapec dokázal něco takového, jako strhnout k zemi dva stromy. Vyskytly se však i pochyby, neboť Kṛṣṇa měl předpovězeno, že se vyrovná Nārāyaṇovi. Pastevci tedy byli na vážkách.

Nanda Mahārāja se divil, že Yaśodā, Kṛṣṇova matka, mohla své milované dítě takto spoutat. Kṛṣṇa opětoval její lásku. Jak tedy mohla být tak krutá, že Ho přivázala k dřevěnému hmoždíři? Nanda Mahārāja pochopil tuto výměnu láskyplných citů, a proto se usmál a Kṛṣṇu odvázal. Tak jako Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, svazuje živou bytost plodonosnými činnostmi, svazuje matku Yaśodu a Nandu Mahārāje rodičovskou láskou. To je Jeho zábava.

To, že si Kṛṣṇa hrál jako dítě, aby zvětšoval blaženost svých oddaných, byla další transcendentální nálada. Tyto činnosti projevoval nejen pro obyvatele Vrajabhūmi, ale i pro jiné, kdo byli uchváceni Jeho vnější energií a majestátem. Jak blízcí oddaní, kteří byli jednoduše pohrouženi v lásce ke Kṛṣṇovi, tak vzdálení oddaní, kteří byli okouzleni Jeho neomezenou mocí, byli seznamováni s Kṛṣṇovou touhou podrobovat se svým služebníkům.

Příslušníci domorodých kmenů obvykle chodí vesničanům prodávat ovoce. Zde je popsáno, jak byli tito domorodci připoutáni ke Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa jim chtěl projevit svou přízeň, a proto si šel okamžitě koupit ovoce výměnou za neloupanou rýži, kterou nesl v rukách, jak to viděl u druhých.

V Bhagavad-gītě (9.26) Kṛṣṇa říká:

Kṛṣṇa je tak laskavý, že když Mu kdokoliv nabídne lístek, ovoce, květ nebo trochu vody, okamžitě to přijme. Jedinou podmínkou je, aby byly tyto věci nabízeny s bhakti (yo me bhaktyā prayacchati). Pokud je někdo nafoukaný, samolibý, a myslí si: “Mám velké bohatství a něco z toho dám Kṛṣṇovi,” Kṛṣṇa jeho oběť nepřijme. I když prodavačka patřila mezi chudé domorodce, její jednání s Kṛṣṇou bylo plné lásky. Říkala: “Kṛṣṇo, Tys ke mně přišel vyměnit rýži za nějaké ovoce. Všechnu rýži jsi poztrácel, ale i tak si můžeš vzít, co chceš.” Naplnila tedy Kṛṣṇovy dlaně tolika kusy ovoce, kolik jen unesl a On jí na oplátku naplnil celý koš drahokamy a zlatem.

Z této události bychom se měli poučit, že nabídneme-li Kṛṣṇovi cokoliv s láskou a náklonností, Kṛṣṇa nám to může miliónkrát oplatit, po hmotné i duchovní stránce. Základním principem je opětování lásky. Proto Kṛṣṇa učí v Bhagavad-gītě (9.27):

“Ó synu Kuntī! Vše co děláš, jíš, obětuješ či rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, dělej jako oběť Mně.” Každý by se měl snažit dát Kṛṣṇovi s láskou něco ze svého příjmu. Tak učiní svůj život úspěšným. Kṛṣṇa v plné míře oplývá všemi druhy bohatství a od nikoho nic nepotřebuje. Je-li však někdo připraven Kṛṣṇovi něco dát, bude to pro jeho vlastní dobro. V této souvislosti se uvádí příklad, že když má někdo ozdobenou tvář, odraz jeho tváře je automaticky také ozdobený. Pokud se snažíme Kṛṣṇovi sloužit se vším, co máme, budeme jako nedílné části či odrazy Kṛṣṇy na oplátku sami šťastní. Kṛṣṇa je šťastný neustále, neboť je ātmārāma, dokonale spokojený se svým vlastním bohatstvím.

I když byla Rohiṇīdevī matkou Balarāmy, matka Yaśodā byla ke Kṛṣṇovi a Balarāmovi více připoutaná než ona. Poslala Rohiṇīdevī zavolat Rāmu a Kṛṣṇu, kteří si hráli, neboť již byl čas na oběd. Rohiṇīdevī Je tedy šla zavolat a přerušit Jejich hru.

Yaśodāṁ preṣayām āsa. Tato slova ukazují, že když Kṛṣṇa a Balarāma nereagovali na Rohiṇino volání, aby se vrátili, Rohiṇī si myslela, že když Je zavolá Yaśodā, přinutí Je to k návratu, neboť Yaśodā Jim projevovala více lásky než ona.

Slovo ajohavīt znamená “volající Je znovu a znovu”. “Kṛṣṇo a Balarāmo,” volala, “pojďte prosím zpátky! Zpozdili jste se na oběd. Už jste si hráli dost. Vraťte se!”

Je zřejmé, že Nanda Mahārāja pravidelně jedl se svými dvěma syny, Kṛṣṇou a Balarāmou. Yaśodā řekla ostatním chlapcům: “Teď běžte všichni domů!” Otec a syn obvykle stolují spolu, takže matka Yaśodā požádala Kṛṣṇu a Balarāmu, aby se vrátili, a ostatním chlapcům radila jít domů, aby na ně rodiče nemuseli čekat.

Ve védské kultuře je zvykem při jakémkoli příznivém obřadu darovat pěkné krávy brāhmaṇům. Proto matka Yaśodā vyzvala Kṛṣṇu: “Pojď prosím sem a buď teď místo hraní nadšený do rozdávání milodarů!” Yajña-dāna-tapaḥ-karma na tyājyaṁ kāryam eva tat. V Bhagavad-gītě (18.5) je doporučeno nikdy neustat v konání oběti, rozdávání milodarů a podstupování askeze. Yajño dānaṁ tapaś caiva pāvanāni manīṣiṇām-dokonce ani ten, kdo je velice duchovně pokročilý, by neměl těchto tří povinností zanechat. Na oslavu svých narozenin by měl člověk vykonat alespoň některou z těchto tří činností (yajña, dāna či tapaḥ) nebo všechny tři dohromady.

Malí chlapci jsou obvykle soutěživí. Pokud jeden z kamarádů něco udělá, jiný chce také něco udělat. Proto matka Yaśodā poukázala na to, jak byli Kṛṣṇovi kamarádi ozdobení, aby Ho to přimělo ozdobit se jako oni.

Kṛṣṇa je stále krásný, čistý a vznešený a nepotřebuje, aby Ho někdo myl, koupal či oblékal, ale matka Yaśodā Ho z lásky považovala za své obyčejné dítě a konala své povinnosti, aby její syn neustále zářil.

Upānanda navrhoval: “Kṛṣṇa byl milostí Pána Viṣṇua zachráněn ze všech nebezpečných situací. Opusťme nyní toto místo, dříve než nás ohrozí na životě nějaký další démon, a odejděme někam jinam, kde budeme moci Pána Viṣṇua nerušeně uctívat.” Oddaný si přeje, aby se mohl vždy v klidu věnovat oddané službě. Zde však vidíme, že rušivé vlivy působily i během Kṛṣṇovy přítomnosti, kdy měli Nanda Mahārāja a ostatní pastevci Nejvyšší Osobnost Božství ve svém středu. Kṛṣṇa samozřejmě v každém případě zvítězil. Z toho si můžeme vzít ponaučení, že nás takzvané pohromy nemají znepokojovat. Našemu hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hrozila a hrozí mnohá nebezpečí, ale my se nesmíme nechat odradit a zastavit svůj postup kupředu. Naopak, lidé na celém světě toto hnutí velice nadšeně přijímají a kupují si literaturu o vědomí Kṛṣṇy se znásobenou energií. Přicházejí tedy jak problémy, tak povzbuzení. Tak tomu bylo i v dobách Kṛṣṇovy přítomnosti.

Vṛndāvan se rozkládá mezi Nandīśvarou a Mahāvanem. Nejprve se pastevci přestěhovali do Mahāvanu, ale ani tam nebyl klid. Proto si zvolili Vṛndāvan, který ležel mezi oběma vesnicemi, a rozhodli se jít tam.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv byli obyvatelé Gokuly většinou pastevci krav a zemědělci, přesto věděli, jak se ubránit v nebezpečí a jak chránit ženy, starce, krávy, děti i bráhmanské kněze, purohity.

Je zřejmé, že matka Yaśodā a Rohiṇī nemohly být od Kṛṣṇy a Balarāmy odloučené ani na okamžik. Stále trávily svůj čas buď tak, že se o Kṛṣṇu a Balarāmu přímo staraly, nebo že naslouchaly vyprávění o Jejich zábavách. Vypadaly tak velmi krásně.

Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno:

A v Hari-vaṁśe se uvádí:

Nebylo třeba kolem stavět hrazení. Jedna strana již byla chráněna trnitými stromy, a tak byli obyvatelé ve svém dočasném obydlí obklopeni trnitým porostem, vozy a zvířaty.

Jakmile Kṛṣṇa a Balarāma trochu povyrostli, měli pečovat o telata. I když se narodili ve velice zámožné rodině, nic to neměnilo na tom, že museli dohlížet na telátka. Tak vypadala výchova. Ti, kdo se nenarodili v bráhmanských rodinách, nedostávali akademické vzdělání. Brāhmaṇové studovali literaturu a akademické předměty, kṣatriyové byli připravováni na vedení státu a vaiśyové se učili, jak obdělávat půdu a starat se o krávy s telaty. Nikdo nemusel marnit čas chozením do školy, jen aby dostal nevhodné vzdělání a pak zvětšil počet nezaměstnaných. Kṛṣṇa a Balarāma nás učili svým vlastním chováním. Kṛṣṇa se staral o krávy a hrál na flétnu, zatímco Balarāma s pluhem v ruce měl na starost zemědělské činnosti.

Vṛndāvan je plný pávů. Kūjat-kokila-haṁsa-sārasa-gaṇākīrṇe mayūrākule. Ve vṛndāvanském lese je vždy plno kukaček, volavek, labutí, pávů, jeřábů a také opic, býků a krav. Kṛṣṇa a Balarāma tedy napodobovali hlasy těchto zvířat a těšili se ze svých her.

Slova mugdha iva znamenají, že i když Kṛṣṇa ví všechno, předstíral, že neví, z jakého důvodu se démon vmísil mezi telata, a Baladevovi dal tajné znamení.

Kṛṣṇa zabitím démona zároveň shodil plody kapittha, aby je On, Balarāma a ostatní chlapci mohli jíst. Těmto plodům se také někdy říká kṣatbel-phala. Mají velice chutnou sladkokyselou dužinu, kterou má každý rád.

Paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Zabíjení duṣkṛtī v tomto hmotném světě tvořilo Kṛṣṇův každodenní program. Nijak to nenarušovalo Jeho každodenní povinnosti, neboť to pro Něho byla rutinní záležitost. Když pásl telátka na břehu řeky Yamuny, docházelo ke dvěma či třem takovým událostem každý den. Přestože šlo o vážné situace, zabíjet jednoho démona za druhým bylo Jeho běžnou činností.

Balarāma může udělat cokoliv, ale pod vlivem intenzivní lásky ke svému bratrovi byl na okamžik bezradný. Je řečeno, že podobná věc se stala ve spojení s únosem Rukmiṇī (rukmiṇī-haraṇa). Když na Kṛṣṇu poté, co ji unesl, všichni králové zaútočili, Rukmiṇī byla na krátkou chvíli bezradná, dokud Pán nepodnikl patřičné kroky.

Kṛṣṇa je vždy jemný jako lotos, ale v Bakāsurově krku vytvořil žár větší než oheň. I když je celé Kṛṣṇovo tělo sladší než cukrkandl, Bakāsura cítil hořkou chuť, a proto Kṛṣṇu okamžitě vyzvrátil. V Bhagavad-gītě (4.11) je řečeno: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. Kṛṣṇa se pro neoddaného, který Ho považuje za svého nepřítele, stává naprosto nesnesitelným, a ten Ho pak nemůže vystát uvnitř ani vně. To je zde ukázáno na příkladu Bakāsury.

Obyvatelé Vrajabhūmi byli zvyklí skládat básně o tom, jak Kṛṣṇa v lese různými způsoby zabíjel asury. Všechny příhody popsali v básních-nebo si je nechali složit u profesionálních básníků-a potom mohli o těchto událostech zpívat. Proto je zde napsáno, že chlapci velmi hlasitě zpívali.

Pod vlivem intenzivní lásky ke Kṛṣṇovi pastevci a pastevkyně mlčeli, neboť mysleli na to, jak byli Kṛṣṇa a chlapci zachráněni. Pastevci a jejich ženy hleděli na Kṛṣṇu s Jeho kamarády a nechtěli z nich spustit oči.

Pastevci si nevinně mysleli: “Náš Kṛṣṇa je nevinný, a proto byly hrozby smrti, které se před Ním objevily, samy zabity místo Něj. To je ta největší milost Nejvyšší Osobnosti Božství.”

Nanda Mahārāja nevinně uvažoval: “Možná, že tento chlapec Kṛṣṇa dříve všechny tyto démony zabil, a proto jsou v tomto životě Jeho nepřáteli a útočí na Něho. Ale Kṛṣṇa je oheň a oni jsou můry, a ve střetu mezi ohněm a můrami oheň vždy zvítězí.” Boj mezi démony a mocí Nejvyšší Osobnosti probíhá neustále. Paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām (Bg. 4.8). Každý, kdo se vzpěčuje vládě Nejvyšší Osobnosti Božství, musí být zabíjen život za životem. Obyčejné živé bytosti podléhají zákonu karmy, ale Nejvyšší Osobnost Božství nad démony vždy vítězí.

Smysl lidského života je vyjádřen v Brahma-sūtře: athāto brahma-jijñāsā. Aby člověk přivedl svůj život k dokonalosti-v minulosti, přítomnosti i budoucnosti-musí poznávat Brahman. Nanda Mahārāja pod vlivem své intenzivní lásky nechápal Kṛṣṇu takového, jaký je. Gargamuni byl díky studiu Véd schopen znát vše-minulost, přítomnost i budoucnost-ale Nanda Mahārāja nedovedl Kṛṣṇovi porozumět přímo. Pro svou intenzivní lásku ke Kṛṣṇovi zapomněl, kdo Kṛṣṇa je, a nerozuměl Jeho moci. I když je Kṛṣṇa samotný Nārāyaṇa, Gargamuni to neprozradil. Přestože Nanda Mahārāja oceňoval Gargamuniho slova, kvůli svým hlubokým citům nechápal, kdo Kṛṣṇa je, ani když o Něm Gargamuni prohlásil, že bude mít stejné vlastnosti jako Nārāyaṇa.

Zde je řečeno, jaký je výsledek studia či rozebírání Kṛṣṇových zábav, které se objevují ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Sadyo hṛdy avarudhyate 'tra kṛtibhiḥ śuśrūṣubhis tat-kṣanāt (Bhāg. 1.1.2). Nanda Mahārāja a Yaśodā ve Vṛndāvanu vypadali jako obyčejní lidé tohoto hmotného světa, ale nikdy necítili zdejší strasti, přestože se občas ocitali v nebezpečných situacích vytvářených démony. Toto je praktický příklad. Když budeme jednat po vzoru Nandy Mahārāje a gopů, můžeme být všichni šťastní jednoduše díky tomu, že budeme rozmlouvat o Kṛṣṇových činnostech.

Vyāsadeva sepsal tuto knihu, aby mohl každý prostým rozmlouváním o bhāgavata-kathā poznat své transcendentální postavení. Dokonce i dnes se může kdokoliv a kdekoliv řídit Śrīmad-Bhāgavatamem, a tak být šťastný a nedotčený hmotnými strastmi. Nejsou k tomu zapotřebí různé druhy askeze, které je v tomto věku velice těžké provádět. Proto Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: sarvātma-snapanaṁ paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam. Prostřednictvím našeho hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snažíme šířit Śrīmad-Bhāgavatam, aby se každý v kterékoliv části světa mohl rozmlouváním a nasloucháním o Kṛṣṇových činnostech pohroužit do vědomí Kṛṣṇy a zbavit všech hmotných těžkostí.