Popis pekelných planet

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že různé pekelné planety v tomto vesmíru se nacházejí těsně nad Oceánem Garbhodaka. Tato kapitola popisuje, jak se na tyto pekelné planety dostávají všechny hříšné osoby a jak je tam pomocníci Yamarāje trestají. Různí jedinci s rozmanitými tělesnými rysy si v závislosti na svých minulých činech buď užívají, nebo zakoušejí utrpení.

Jak již bylo vysvětleno, pod naší planetární soustavou je sedm nižších planetárních soustav, z nichž nejníže umístěná se nazývá Pātālaloka. Pod ní se nacházejí další planety, které jsou známé jako Narakaloka neboli pekelné planety. Na dně vesmíru je oceán Garbhodaka. Pekelné planety tedy leží mezi Pātālalokou a oceánem Garbhodaka.

Yamarāja není vymyšlená či mytologická postava; má své vlastní sídlo, Pitṛloku, na které kraluje. Agnostici možná v peklo nevěří, ale Śukadeva Gosvāmī potvrzuje existenci planet Naraka, které se nacházejí mezi Oceánem Garbhodaka a Pātālalokou. Nejvyšší Pán pověřil Yamarāje dozorem nad tím, aby lidské bytosti neporušovaly Jeho pravidla a usměrnění. Bhagavad-gītā (4.17) potvrzuje:

“Spletitosti jednání je velmi obtížné pochopit. Proto je nutné dobře vědět, co je čin, co je zakázaný čin a co je nečin.” Je třeba pochopit povahu karmy, vikarmy a akarmy a jednat podle toho. To je zákon Nejvyšší Osobnosti Božství. Podmíněným duším, které do tohoto hmotného světa přišly za smyslovým požitkem, je dovoleno užívat si smyslů podle určitých usměrňujících zásad. Pokud tyto zásady poruší, Yamarāja je odsoudí a vyměří jim trest. Přivede je na pekelné planety a náležitě je potrestá, aby je přivedl zpátky k vědomí Kṛṣṇy. Podmíněné duše však pod vlivem māyi zůstávají zaslepeny kvalitou nevědomosti, a proto navzdory Yamarājovým opakovaným trestům nepřicházejí k rozumu, nadále setrvávají v hmotném podmínění a znovu a znovu páchají hříšné činnosti.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno:

“Ten, kdo považuje tento pytel těla sestávající ze tří prvků (žluči, hlenu a vzduchu) za své vlastní já, kdo má zálibu v důvěrném vztahu se svou ženou a dětmi, považuje svou zemi za hodnou uctívání a koupe se na svatých místech, aniž by využil přítomnosti osob se skutečným poznáním — takový člověk není o nic lepší než osel nebo kráva.” (Bhāg. 10.84.13) Existují dva druhy lidí s hmotným pojetím života. Člověk prvního druhu považuje z nevědomosti své tělo za sebe sama, a proto se nachází na úrovni zvířete (sa eva go-kharaḥ). V druhém případě však nejenže považuje své hmotné tělo za vlastní já, ale také páchá všemožné hříšné činnosti, aby ho udržoval. Každého podvádí, aby získal peníze pro svou rodinu a pro sebe, a je bezdůvodně podlý vůči ostatním. Taková osoba je uvržena do pekla, které se nazývá Raurava. Pokud někdo jen považuje své tělo za vlastní já — tak jako to dělají zvířata — není ještě příliš hříšný. Pokud však zbytečně páchá hříchy v zájmu udržování svého těla, je uvržen do pekla zvaného Raurava. To je mínění Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura. Zvířata žijí nepochybně také v tělesném pojetí života, ale při udržování svých těl, druhů a potomků se nedopouštějí žádných hříchů, a proto nemusí do pekla. Jestliže však lidská bytost jedná podle a podvádí ostatní, aby udržovala své tělo, je uvržena do pekelných podmínek.

Podle Śrīdhara Svāmīho je ruru také znám jako bhāra-śṛṅga (ati-krūrasya bhāra-śṛṅgākhya-sattvasya apadeśaḥ saṁjñā). Śrīla Jīva Gosvāmī to potvrzuje ve své Sandarbě: ruru-śabdasya svayaṁ muninaiva ṭīkā-vidhānāl lokeṣv aprasiddha evāyaṁ jantu-viśeṣaḥ. I když tedy zvířata ruru v tomto světě nevidíme, śāstry potvrzují jejich existenci.

Člověk, který žije v tělesném pojetí života, na úrovni zvířete, není od trestu osvobozen. Je uvržen do pekla zvaného Mahāraurava a napadán zvířaty ruru, známými jako kravyāda.

Ve skutečnosti existuje pouze jedna náboženská zásada: dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam — následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Naneštěstí každý, zvláště v tomto věku Kali, je ateistou. Lidé dokonce ani v Boha nevěří, natož aby následovali Jeho slova. Slova nija-veda-patha mohou znamenat i “vlastní soubor náboženských zásad”. V minulosti existoval pouze jeden soubor náboženských zásad (veda-patha), ale nyní je jich mnoho. Nezáleží na tom, který soubor náboženských zásad člověk následuje; jediným příkazem je, že je musí následovat striktně. Ateista (nāstika) je ten, kdo nevěří ve Vedy. I když ale člověk přijme jiný náboženský systém, musí podle tohoto verše následovat náboženské zásady, které přijal. Ať už je hinduistou, muslimem nebo křesťanem, musí dodržovat vlastní náboženské zásady. Pokud si však v mysli vytvoří vlastní náboženskou cestu, nebo dokonce nedodržuje vůbec žádné náboženské zásady, je potrestán v pekle, které se nazývá Asi-patravana. Jinak řečeno, lidská bytost se musí řídit nějakými náboženskými zásadami; v opačném případě není o nic lepší než zvíře. Postupem Kali-yugy se lidé stávají bezbožnými a přijímají takzvaný sekularismus. Nevědí nic o trestu, který je čeká v pekle zvaném Asi-patravana, jak uvádí tento verš.

Z tohoto velmi poučného verše se dozvídáme, že nižší živočichové, které přírodní zákony stvořily k obtěžování člověka, nepodléhají trestu. Lidská bytost však získala rozvinuté vědomí, a proto nemůže jednat proti zásadám varṇāśrama-dharmy, aniž by byla odsouzena. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (4.13): cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vidhāgaśaḥ — “Podle tří kvalit hmotné přírody a činností, které jim náleží, jsem stvořil čtyři třídy lidské společnosti.” Všichni lidé by tedy měli být rozděleni do čtyř tříd — na brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry — a jednat podle usměrnění, která jim byla určena. Od svých předepsaných pravidel a usměrnění se nemohou odchýlit. Jedno z nich praví, že za žádných okolností nesmějí trápit žádná zvířata, dokonce ani ta, která obtěžují lidi. Když tygr napadne jiné zvíře a žere jeho maso, nejedná se o hřích, ale když se téhož činu dopustí člověk s vyvinutým vědomím, musí být potrestán. Člověka, který nepoužívá své rozvinuté vědomí a jedná jako zvíře, čeká trest v mnoha různých peklech.

Bhagavad-gītā (3.13) uvádí:

“Oddaní Pána jsou osvobozeni od všech hříchů, neboť jedí jídlo, které bylo nejprve obětováno. Ostatní, kteří připravují jídlo pro svůj osobní smyslový požitek, jedí zajisté pouze hřích.” Všechno jídlo nám dává Nejvyšší Osobnost Božství: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān — Pán dává každému vše potřebné k životu. Měli bychom Mu proto za Jeho milost poděkovat vykonáním yajñi (oběti). To je povinnost všech. Vykonávat yajñu je ve skutečnosti jediným cílem života. Kṛṣṇa říká (Bg. 3.9):

“Každou činnost je třeba konat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jinak člověka poutá k hmotnému světu. Proto, ó synu Kuntī, vykonávej své předepsané povinnosti pro Jeho uspokojení. Tímto způsobem zůstaneš vždy nespoutaný a na ničem nebudeš lpět.” Pokud nevykonáváme yajñu a nerozdáváme ostatním prasādam, jsme zatraceni. Člověk má jíst až po vykonání yajñi a rozdání prasādam všem, kteří na tom závisí — dětem, brāhmaṇům a starým lidem. Ten, kdo vaří jen pro sebe nebo svou rodinu, je zatracen spolu se všemi, které živí, a po smrti bude trpět v pekle zvaném Kṛmibhojana.

Muž nesmí mít pohlavní styk s žádnou ženou kromě své manželky. Podle védských zásad je manželka jiného muže považována za matku a pohlavní styky s matkou, sestrou a dcerou jsou přísně zakázány. Pokud má někdo nedovolený pohlavní styk s manželkou jiného muže, je to považováno za rovnocenné pohlavnímu styku s vlastní matkou. To je největší hřích. Stejná zásada platí i pro ženu; pokud si užívá sexu s jiným mužem, než je její manžel, je to stejné, jako kdyby měla sex s vlastním otcem nebo synem. Takový sex je vždy zakázaný a jakýkoliv muž či žena, kteří mu holdují, jsou potrestáni tak, jak popisuje tento verš.

Sexuální pud je tak silný, že muž někdy holduje pohlavnímu styku s krávou a žena se psem. Takoví muži a ženy jsou uvrženi do pekla Vajrakaṇṭaka-śālmalī. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepřipouští nedovolený sex. Z popisu těchto veršů je zřejmé, o jak extrémně hříšný čin se jedná. Lidé někdy těmto popisům pekla nevěří, ale ať už jim věří nebo ne, zákony přírody působí neomylně a nikdo se jim nemůže vyhnout.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá:

Říká, že ti, kdo následují cestu karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy (plodonosných činností a spekulativního uvažování), promarňují možnosti, které poskytuje lidské zrození, a klesají do koloběhu zrození a smrti. Neustále tedy existuje možnost, že budou uvrženi do pekla zvaného Pūyoda Naraka, kde je živá bytost nucena pojídat výkaly, moč, hnis, hlen, sliny a další odporné věci. Je významné, že tento verš pojednává zvláště o śūdrech. Pokud se člověk narodí jako śūdra, musí se neustále vracet do oceánu Pūyoda a pojídat odporné věci. I od toho, kdo se narodil jako śūdra, se tedy očekává, že se stane brāhmaṇou; to je význam lidského života. Každý by měl zlepšit své postavení. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (4.13): cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ — “Podle tří kvalit hmotné přírody a činností, které jim náleží, jsem stvořil čtyři třídy lidské společnosti.” I když má někdo vlastnosti śūdry, musí se snažit své postavení zlepšit a stát se brāhmaṇou. Nikdo by se neměl snažit člověku v jakémkoliv postavení bránit v dosažení úrovně brāhmaṇy nebo vaiṣṇavy. Ve skutečnosti je třeba dospět až na úroveň vaiṣṇavy — tak se člověk stane automaticky brāhmaṇou. Toho lze dosáhnout pouze za předpokladu dalšího šíření tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, protože naší snahou je povýšit každého na úroveň vaiṣṇavy. Jak říká Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (18.66): sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech ostatních povinností a pouze se Mi odevzdej.” Člověk musí zanechat předepsaných povinností śūdrů, kṣatriyů nebo vaiṣyů a přijmout povinnosti vaiṣṇavů, které zahrnují činnosti brāhmaṇů. Kṛṣṇa to vysvětluje v Bhagavad-gītě (9.32):

“Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nízkého původu — ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci) — mohou dosáhnout nejvyššího cíle, ó synu Pṛthy.” Lidský život je určen pro návrat domů, zpátky k Bohu. Tato možnost by měla být dána každému, ať se jedná o śūdru, vaiśyu, ženu nebo kṣatriyu. To je cíl hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Pokud se však někdo spokojí s tím, že zůstane śūdrou, musí trpět tak, jak popisuje tento verš: tad evātibībhatsitam aśnanti.

Zvláště v západních zemích si aristokraté vydržují psy a koně za účelem lovu zvířat v lese. Aristokracie v Kali-yuze, na Západě i na Východě, si osvojila zvyk jezdit do lesa a zbytečně zabíjet zvířata. Lidé z vyšších tříd (brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové) by měli rozvíjet poznání Brahmanu a dát příležitost dosáhnout této úrovně i śūdrům. Jestliže se místo toho věnují lovu, jsou potrestáni, jak popisuje tento verš. Nejenže jsou prostříleni šípy Yamarājových pomocníků, ale také jsou uvrženi do oceánu hnisu, moči a výkalů, popsaného v předchozím verši.

V Bhagavad-gītě (6.41) Kṛṣṇa říká: śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe yoga-bhraṣṭo 'bhijāyate — “Díky svému předchozímu styku s bhakti-yogou se člověk narodí ve významné rodině brāhmaṇů nebo aristokratů.” Ten, kdo se takto narodí, by toho měl využít k dosažení dokonalosti v bhakti-yoze. Kvůli špatné společnosti však člověk často zapomíná, že své významné postavení dostal od Nejvyšší Osobnosti Božství, a zneužije ho vykonáváním různých druhů takzvaných yajñī, jako je kālī-pūjā nebo durgā-pūjā, při nichž se obětují ubohá zvířata. Zde je popsán trest, který tuto osobu čeká. Významné je slovo dambha-yajñeṣu. Pokud někdo při vykonávání yajñi porušuje védské pokyny a provádí oběť jen naoko, aby mohl zabíjet zvířata, čeká ho po smrti trest. V Kalkatě existují mnohá prodejní jatka, kde se prodává maso zvířat, která byla údajně obětována bohyni Kālī. Śāstry praví, že jednou za měsíc lze bohyni Kālī obětovat malou kozu. Nikde se neříká, že ve jménu chrámového uctívání je možné udržovat jatka a každý den zbytečně zabíjet zvířata. Ti, kdo tak činí, budou potrestáni tak, jak popisuje tento verš.

Nutit manželku pít vlastní semeno je černé umění, které praktikují extrémně chtivé osoby. Ti, kdo tuto nanejvýš odpornou činnost provádějí, tvrdí, že když je manželka nucena pít manželovo semeno, zůstane mu věrná. Tomuto černému umění se obvykle věnují jen lidé nízkého původu, ale pokud tak činí člověk narozený ve vyšší třídě, je po smrti uvržen do pekla Lālābhakṣa. Tam je ponořen do řeky Śukra-nadī a nucen pít semeno.

Ve dvanáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že v tomto věku Kali budou každého extrémně sužovat tři druhy utrpení: nedostatek deště, hlad a vysoké daně ukládané vládou. Jelikož jsou lidé čím dál tím bezbožnější, nastane sucho a neporoste žádné obilí. Pod záminkou úlevy od utrpení způsobeného následným hladem uloží vláda vysoké daně; zvláště bohatým obchodníkům. V tomto verši jsou členové takové vlády označeni jako dasyu, zloději. Jejich hlavní činností bude plenění majetku lidí. Lupič i vládní zloděj budou v příštím životě potrestáni uvržením do pekla zvaného Sārameyādana, kde je budou kousat zuřiví psi, a způsobovat jim tak nevýslovné utrpení.

Člověk nesmí být brāhmaṇou jen podle jména a páchat všemožné hříšné činnosti, zvláště pít alkohol. Brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové se musí chovat podle zásad své třídy. Jestliže poklesnou na úroveň śūdrů, kteří jsou navyklí pít alkohol, budou potrestáni zde uvedeným způsobem.

Nikdo by neměl být falešně pyšný. Člověk musí mít v úctě toho, kdo je ve vyšší pozici co se týče původu, vzdělání, chování a společenského či duchovního postavení. Pokud takovým vysoce postaveným osobám někdo neprokazuje úctu a je falešně pyšný, bude potrestán v Kṣārakardamě.

Podle védské etikety má být dokonce i nepřítel přicházející do domu hospodáře přijat tak laskavě, aby zapomněl, že přišel do domu nepřítele. Každý host, který přichází do domu, má být přijat velmi zdvořile. I když není vítán, hospodář si ho nemá měřit pronikavým pohledem s přivřenýma očima, neboť bude-li tak činit, dostane se do pekla zvaného Paryāvartana. Tam se na něho znenadání slétne mnoho zuřivých ptáků, jako například supi a vrány, a vyklovou mu oči.

Když člověk vlastní více bohatství, než je třeba, zaručeně velmi zpychne. Taková je situace lidí žijících v moderní civilizaci. Podle tradice védské kultury brāhmaṇové nevlastní nic, zatímco kṣatriyové disponují bohatstvím, ale jen pro vykonávání obětí a jiných vznešených činností v souladu s védskými pokyny. Také vaiśya poctivě vydělává peníze zemědělstvím, ochranou krav a obchodem. Dostane-li však peníze śūdra, pak je buď nešetrně a bez rozmyslu je utratí, nebo je bezúčelně hromadí. V tomto věku neexistují kvalifikovaní brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové, a proto je téměř každý śūdrou (kalau śūdra-sambhavaḥ). Mentalita śūdrů tedy moderní civilizaci velmi škodí. Śūdra neví, jak peníze použít v transcendentální láskyplné službě Pánu. Peníze se také nazývají lakṣmī, a Lakṣmī neustále slouží Nārāyaṇovi. Všechny peníze musí být použity ve službě Pánu Nārāyaṇovi. Každý by měl své peníze používat pro šíření velkého transcendentálního hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Pokud tak někdo nečiní a hromadí jich více, než je třeba, nevyhnutelně začne být na své nezákonně ukrývané peníze pyšný. Peníze ve skutečnosti patří Kṛṣṇovi, který v Bhagavad-gītě (5.29) říká: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram — “Já jsem skutečným příjemcem obětí a akeze a vlastníkem všech planet.” Nikomu kromě Kṛṣṇy tedy nic nepatří. Ten, kdo má více peněz než potřebuje, by je měl utratit pro Kṛṣṇu. Pokud tak neučiní, začne být na svůj falešný majetek pyšný, a bude proto v příštím životě potrestán, jak je zde popsáno.

Tato sloka je ve shodě se samotným začátkem učení Pána Kṛṣṇy v Bhagavad-gītě: tathā dehāntara-prāptiḥ — v tomto hmotném světě je každý předurčen k tomu, aby měnil jedno tělo za druhým na různých planetárních soustavách. Ūrdhvaṁ gacchanti satva-sthā — ti, kdo jsou v kvalitě dobra, stoupají na nebeské planety. Adho gacchanti tāmasāḥ — ti, kdo jsou příliš ponořeni v nevědomosti, se dostávají na pekelné planetární soustavy. Oba druhy lidí však podléhají opakovanému rození a umírání. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že i ten, kdo je velmi zbožný, se po ukončení svého požitku na vyšších planetárních systémech vrátí zpátky na Zemi (kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti). Stěhování se z jedné planety na druhou tedy problémy života neřeší. Ty budou vyřešeny jedině tehdy, až nebudeme nuceni přijmout další hmotné tělo. To bude možné, pokud vyvineme vědomí Kṛṣṇy. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a činností, se po opuštění těla již znovu nezrodí v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” To je dokonalost života a skutečné řešení životních problémů. Neměli bychom toužit po vyšších, nebeských planetárních soustavách a také bychom neměli jednat tak, abychom se dostali na pekelné planety. Celý účel tohoto hmotného světa bude splněn, pokud znovu získáme svou duchovní totožnost a vrátíme se domů, zpátky k Bohu. Nejvyšší Osobnost Božství pro tento cíl předepisuje velmi jednoduchou metodu: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Člověk nemá být ani zbožný, ani bezbožný. Má být oddaný a odevzdat se lotosovým nohám Kṛṣṇy. Toto odevzdání se je také velmi snadné — dokáže to i dítě. Man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru. Musíme neustále myslet na Kṛṣṇu a zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Každý se má stát Kṛṣṇovým oddaným, uctívat Ho a klanět se mu, a tak všechny své životní činnosti zaměstnat ve službě Pánu Kṛṣṇovi.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží urychlit vydání Śrīmad-Bhāgavatamu, který je vysvětlen tak, aby jej pochopil zvláště moderní civilizovaný člověk, a tak se probudilo jeho původní vědomí. Bez tohoto vědomí se člověk ztratí v naprosté temnotě. Ať už se dostává na vyšší nebo pekelné planetární soustavy, pouze mrhá časem. Proto má naslouchat o vesmírném postavení Pánovy podoby virāṭ, jak ho popisuje Śrīmad-Bhāgavatam. To mu pomůže zachránit se z hmotného, podmíněného života a postupně dosáhnout cesty osvobození, po které se bude moci vrátit domů, zpátky k Bohu.

Je řečeno: mahat-sevāṁ dvāram āhur vimukteḥ — chce-li někdo pokročit na cestě osvobození, musí se sdružovat s mahātmy, osvobozenými oddanými. V takové společnosti existuje nejlepší příležitost k naslouchání, vyprávění a zpívání o jménu, podobě, vlastnostech a příslušenství Nejvyšší Osobnosti Božství, které popisuje Śrīmad-Bhāgavatam. Na cestě otroctví živá bytost věčně podstupuje opakované rození a umírání. Ten, kdo se chce z tohoto otroctví vysvobodit, by se měl stát členem Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, a tak využít příležitosti naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu od oddaných a také jej vysvětlovat, aby se vědomí Kṛṣṇy neustále šířilo.

— Dokončeno v chrámu Pañca-tattvy v Honolulu, 5.června 1975

Jeho Božská Milost Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja Prabhupāda napsal ve svém díle Gauḍīya-bhāṣya dodatečnou poznámku, jejíž překlad následuje. Učenci s úplným poznáním všech védských písem se shodují na tom, že inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství jsou nespočetné. Tyto inkarnace jsou řazeny do dvou skupin — prābhava a vaibhava. V písmech stojí, že inkarnace prābhava se také dělí do dvou skupin — ty, které se nazývají věčné, a ty, které nejsou jasně popsány. V tomto pátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (ve třetí až šesté kapitole) se nachází popis Ṛṣabhadeva, ale chybí obšírný popis Jeho duchovních činností. Proto je Ṛṣabhadeva řazen do druhé skupiny inkarnací prābhava. Ve třináctém verši třetí kapitoly prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno:

“Pán Viṣṇu se v osmé inkarnaci zjevil jako syn Mahārāje Nābhiho (syna Āgnīdhry) a jeho manželky Merudevī. Vyjevil cestu dokonalosti, životní stádium paramahaṁsy, které uctívají všichni následovníci varṇāśrama-dharmy.” Ṛṣabhadeva je Nejvyšší Osobnost Božství a Jeho tělo je duchovní (sac-cid-ānanda-vigraha). Může tedy vyvstat otázka, jak je možné, že kálel a močil. Gauḍīya vedānta ācārya Baladeva Vidyābhūṣaṇa na tuto otázku odpověděl ve své knize Siddhānta-ratna (první část, text 65-68). Nedokonalí lidé upozorňují na Ṛṣabhadevovo kálení a močení, což představuje námět studia neoddaných, kteří nechápou duchovní postavení transcendentálního těla. V tomto pátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (5.6.11) je dokonale popsána zmatenost materialistů současného věku. Na jiném místě pátého zpěvu (5.5.19) Ṛṣabhadeva uvedl: idaṁ śarīraṁ mama durvibhāvyam — “Toto Mé tělo je pro materialisty nepochopitelné.” To potvrzuje i Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.11):

“Hlupáci se Mi vysmívají, když sestoupím v lidské podobě, neboť neznají Mou transcendentální povahu a Mou svrchovanou vládu nad vším, co existuje.” Lidskou podobu Nejvyšší Osobnosti Božství je nanejvýš obtížné pochopit a pro obyčejného člověka je prakticky nepředstavitelná. Proto Ṛṣabhadeva přímo vysvětlil, že Jeho tělo je na duchovní úrovni. Ṛṣabhadeva tedy ve skutečnosti nekálel a nemočil. I když to tak navenek vypadalo, tyto Jeho činnosti byly také transcendentální a žádný obyčejný člověk je nemůže napodobit. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu také stojí, že Ṛṣabhadevovy výkaly a moč vydávaly transcendentální vůni. Člověk může Ṛṣabhadeva napodobovat, ale nemůže Ho napodobit v tom, že jeho výkaly budou vonět.

Ṛṣabhadevovy činnosti tedy nepodporují tvrzení určité skupiny lidí, která je známá jako arhat a jejíž členové se někdy prohlašují za Ṛṣabhadevovy následovníky. Jak ale mohou být Jeho následovníky, když jednají proti védským zásadám? Śukadeva Gosvāmī vypráví, že poté, co se král Koṅky, Veṅky a Kuṭaky dozvěděl o činnostech Pána Ṛṣabhadeva, vytvořil systém náboženských zásad známý jako arhat. Tyto zásady nebyly v souladu s védskými principy, a proto se nazývají pāṣaṇḍa-dharma. Členové společenství arhat považovali Ṛṣabhadevovy činnosti za hmotné. Ṛṣabhadeva je však inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto je na transcendentální úrovni a nikdo se Mu nemůže rovnat.

Ṛṣabhadeva Osobně projevil činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam (5.6.8) uvádí: dāvānalas tad vanam ālelihānaḥ saha tena dadāha — na závěr Ṛṣabhadevových zábav spálil velký lesní požár na popel celý les i Pánovo tělo. Stejným způsobem Ṛṣabhadeva spálil na popel lidskou nevědomost. V pokynech, které dal Svým synům, projevil vlastnosti paramahaṁsy. Zásady společenství arhat však neodpovídají Ṛṣabhadevovu učení.

Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa poznamenává, že v osmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je další popis Ṛṣabhadeva, který se však liší od Ṛṣabhadeva, Jehož popisuje tento zpěv.
Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa remarks that in the Eighth Canto of Śrīmad-Bhāgavatam there is another description of Ṛṣabhadeva, but that Ṛṣabhadeva is different from the one described in this canto.