Narození Pána Kṛṣṇy

V Bhagavad-gītě Pán říká, že Jeho zrození a činnosti jsou transcendentální a že ten, kdo jim správně porozumí, je okamžitě způsobilý k přemístění do duchovního světa. Pán přichází na svět jinak než obyčejný člověk, který je nucen přijmout hmotné tělo podle svých minulých činů. Pánovo zjevení je vysvětleno v minulé kapitole-přichází pro vlastní potěšení.

Když dozrál čas pro zjevení Pána, souhvězdí zaujala velice příznivé postavení. Převládal také astrologický vliv souhvězdí zvaného Rohiṇī, které je spojováno se šťastným osudem. Rohiṇī je pod přímým dohledem Brahmy, jenž se zrodil z Viṣṇua, a objevuje se při zjevení Pána Viṣṇua, který se ve skutečnosti nikdy nerodí. Podle astrologických výpočtů existují kromě správného postavení hvězd také příznivé a nepříznivé doby dané různým rozmístěním různých planetárních soustav. V době Kṛṣṇova narození byly planetární soustavy automaticky uspořádány tak, aby bylo vše příznivé.

V té době zavládla na všech světových stranách-na východě, západě, jihu, severu, zkrátka všude-atmosféra míru a blahobytu. Na nebi bylo vidět příznivé hvězdy a na zemi se ve všech městech a vesnicích či na pastvinách a také v myslích všech objevily příznaky štěstí. Řeky byly plné vody a jezera nádherně ozdobená lotosy. Lesy se jen hemžily krásnými ptáky a pávy. Všichni ptáci v lesích se rozezpívali sladkými hlasy a pávi se dali se svými družkami do tance. Vál vítr nesoucí vůni různých květů, jenž byl příjemný na kůži. Brāhmaṇové, kteří byli zvyklí obětovat do ohně, zjistili, že atmosféra jejich domovů je příznivá pro obětování. Rušivými zásahy démonských králů byly ohňové oběti v domech brāhmaṇů téměř znemožněny, ale nyní nastala příležitost ohně znovu v klidu zažehnout. Jelikož brāhmaṇové měli zakázáno obětovat, jejich mysl, inteligence a činnosti byly poznamenány úzkostí. Ve chvíli Kṛṣṇova narození se však jejich mysli automaticky naplnily radostí, protože z nebe uslyšeli hlasitou transcendentální vibraci oznamující zjevení Nejvyšší Osobnosti Božství.

U příležitosti narození Pána Kṛṣṇy nastaly v celém vesmíru změny ročních období. Kṛṣṇa se narodil v měsíci září, ale přitom se zdálo, že je jaro. Ovzduší však bylo velice chladivé-i když nebylo zima-a řeky i vodní nádrže vypadaly tak jako v období śarat, na podzim. Lotosy a lekníny kvetou přes den, ale v době Kṛṣṇova zjevení rozkvetly také, i když to bylo o půlnoci. Vítr, který tehdy vál, byl proto prosycený vůní. Kvůli Kaṁsově zvůli byly védské obřady téměř zrušeny; brāhmaṇové a světci je nemohli provádět s klidnou myslí. Nyní se však začali brāhmaṇové s radostí nerušeně věnovat svým každodenním obřadům. Zaměstnáním asurů je obtěžovat sury, oddané a brāhmaṇy, ale v době Kṛṣṇova zjevení je nikdo neobtěžoval.

Brahma-saṁhitā (5.37) uvádí:

Tento verš vyjadřuje, že Kṛṣṇa a Jeho doprovod jsou stejné duchovní povahy (ānanda-cinmaya-rasa). Kṛṣṇův otec, Jeho matka, Jeho přátelé pasáčci krav i samotné krávy jsou Kṛṣṇovými expanzemi. To bude vysvětleno ve výprávění o brahma-vimohana-līle. Když Brahmā odvedl Kṛṣṇovy společníky, aby si ověřil svrchovanost Pána Kṛṣṇy, Pán se znovu expandoval do podob všech pasáčků a telátek a Brahmā viděl, že všichni jsou viṣṇu-mūrti. Devakī je také expanzí Kṛṣṇy, a proto tento verš říká: devakyāṁ deva-rūpiṇyāṁ viṣṇuḥ sarva-guhā-śayaḥ.

V době předcházející Pánovu zjevení začali velcí mudrci a polobozi z radosti shazovat květy. Na mořském břehu se rozléhalo dunění mírných vln a nad mořem se na nebi seskupily mraky, jež začaly příjemně hřmít.

Když bylo takto vše připraveno, Pán Viṣṇu, jenž sídlí v srdci každé živé bytosti, se zjevil v temnotě noci jako Nejvyšší Osobnost Božství před Devakī, jež vypadala jako polobohyně. Příchod Pána Viṣṇua v tuto dobu lze srovnat s úplňkem vycházejícím na východním obzoru. Někdo může namítnout, že Pán Kṛṣṇa se zjevil osmý den po úplňku, takže měsíc v úplňku být nemohl. Na to lze odpovědět, že Pán Kṛṣṇa se narodil v dynastii pocházející od Měsíce. I když byl tedy Měsíc té noci neúplný, měl radost, že se Pán zjevuje v dynastii, jejíž je on sám zakladatelem, a proto se mohl milostí Kṛṣṇy zjevit v úplňku. K uvítání Nejvyšší Osobnosti Božství se ubývající Měsíc ze samé radosti stal úplňkem.

Některé verze Śrīmad-Bhāgavatamu namísto deva-rūpiṇyām jasně uvádějí viṣṇu-rūpiṇyām. V obou případech je však význam ten, že Devakī má stejně duchovní podobu jako Pán. Pán je sac-cid-ānanda-vigraha a Devakī je také sac-cid-ānanda-vigraha. Nikdo proto nemůže nalézt jedinou chybu na tom, jak se Nejvyšší Pán, sac-cid-ānanda-vigraha, zjevil z lůna Devakī.

Ti, kdo postrádají dokonalé poznání o tom, že příchod a odchod Pána jsou transcendentální (janma karma ca me divyam), bývají překvapeni, že se Nejvyšší Osobnost Božství může narodit jako obyčejné dítě. Pánovo narození není ve skutečnosti nikdy obyčejné. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, již sídlí v srdcích všech jako antaryāmī neboli Nadduše. Jelikož byl tedy plně přítomen v srdci Devakī, dokázal se zjevit i mimo její tělo.

Jednou z dvanácti velkých osobností-autorit, které mají oddaní následovat-je Bhīṣmadeva (svayambhūr nāradaḥ śambhuḥ kumāraḥ kapilo manuḥ prahlādo janako bhīṣmaḥ). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.9.42) Bhīṣma říká, že Nejvyšší Osobnost Božství sídlí v srdci každého, tak jako slunce dokáže být nad hlavou každého. Přestože je však nad hlavami miliónů lidí, neznamená to, že je na různých místech. Také Nejvyšší Pán může být díky svým nepochopitelným energiím v srdcích všech a zároveň na jednom místě. Ekatvam anupaśyataḥ (Īśopaniṣad 7). Pán je jeden, ale díky své nepochopitelné energii se může zjevit v srdci každého. I když byl tedy v srdci Devakī, zjevil se jako její dítě. Podle citátu z Viṣṇu Purāṇy uvedeného ve Vaiṣṇava-toṣaṇī se Pán zjevil jako slunce (anugrahāsaya). Brahma-saṁhitā (5.35) potvrzuje, že přebývá dokonce i v atomu (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham). Sídlí v Mathuře, na Vaikuṇṭě a v hloubi srdce. Proto je třeba jasně pochopit, že nežil jako obyčejné dítě v srdci či lůně Devakī. Ani nepřišel na svět jako obyčejné lidské dítě, i když tak zdánlivě učinil, aby zmátl asury, jako byl Kaṁsa. Asurové se mylně domnívají, že se Kṛṣṇa narodil jako obyčejné nemluvně a že tento svět opustil jako obyčejný člověk. Ti, kdo znají Nejvyšší Osobnost Božství, tyto asurské představy odmítají. Ajo 'pi sann avyayātmā bhūtānām īśvaro 'pi san (Bg. 4.6). Bhagavad-gītā uvádí, že Pán je aja, nezrozený, a je nejvyšším vládcem všeho. Přesto se však zjevil jako dítě Devakī. Tento verš popisuje nepochopitelnou energii Pána, jenž vzešel jako úplněk. Každý by měl pochopit zvláštní význam zjevení Nejvyššího Boha a v žádném případě si o Něm nemyslet, že se narodil jako obyčejné dítě.

Na podporu slova adbhutam, “úžasné”, jsou zde dopodrobna popsány ozdoby a jedinečné rysy novorozeného dítěte. Brahma-saṁhitā (5.30) to potvrzuje: barhāvataṁsam asitāmbuda-sundarāṅgam-pleť Pánova nádherného těla má načernalou barvu hustých mraků (asita znamená “načernalý” a ambuda je “mrak”). Ze slov catur-bhujam je zřejmé, že se Kṛṣṇa nejprve zjevil ve čtyřruké podobě jako Pán Viṣṇu. Žádné obyčejné dítě se ještě nikdy nenarodilo se čtyřma rukama. A kdy se nějaké dítě narodí s dlouhými vlasy? Sestoupení Pána se tedy naprosto liší od narození obyčejného dítěte. Drahokam Vaidūrya, který je někdy modrý, jindy žlutý a jindy zase červený, se vyskytuje na Vaikuṇṭhaloce, a právě ten zdobil Pánovu helmici a náušnice.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura analyzoval, jak Vasudeva žasl při pohledu na své neobyčejné dítě. Vasudeva se chvěl údivem, když viděl novorozené dítě tak pěkně ozdobené cennými oděvy a šperky. Ihned pochopil, že se zjevil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství-nikoliv jako obyčejné dítě, ale ve své původní, dokonale ozdobené čtyřruké podobě. Prvním divem bylo, že se Pán nebál zjevit v Kaṁsově vězení, kde byli Vasudeva a Devakī drženi. Druhým bylo, že se zjevil z lůna Devakī, i když jako Nejvyšší Transcendence prostupuje vším. Třetím důvodem k úžasu bylo, že dítě mohlo vyjít z lůna tak pěkně ozdobené. A za čtvrté, Nejvyšší Pán byl Vasudevovým uctívaným Božstvem, a přesto se narodil jako jeho syn. Ze všech těchto důvodů byl Vasudeva transcendentálně šťastný a chtěl uspořádat slavnost, jakou kṣatriyové na oslavu narození dítěte obvykle pořádají. Jelikož byl však ve vězení, nemohl to udělat otevřeně, a proto slavnost uskutečnil v mysli. To mělo úplně stejnou hodnotu. Pokud někdo nemůže navenek sloužit Nejvyššímu Pánu, může Mu sloužit v mysli, neboť činnosti mysli jsou stejně významné jako činnosti ostatních smyslů. To se nazývá nedvojná či absolutní skutečnost (advaya-jñāna). Lidé obvykle provádějí obřady spojené s narozením dítěte. Proč by tedy takový obřad neměl vykonat Vasudeva, když se jako jeho syn zjevil Nejvyšší Pán?

Užaslý Vasudeva nyní soustředil pozornost na Nejvyšší Osobnost Božství. Jelikož poznal moc Nejvyššího Pána, zbavil se strachu, neboť chápal, že se Pán zjevil proto, aby ho ochránil (gata-bhīḥ prabhāva-vit). Když pochopil, že je s ním Nejvyšší Osobnost Božství, přiměřeně situaci přednesl následující modlitby.

Ve Vasudevově srdci se probudila láska k jeho synovi a zároveň poznání transcendentální povahy Nejvyššího Pána. Zpočátku si myslel: “Tak pěkné dítě se narodilo, ale teď přijde Kaṁsa a zabije Ho.” Jakmile však pochopil, že se nejedná o obyčejné dítě, ale o Nejvyšší Osobnost Božství, jeho obavy se rozplynuly. Považoval svého syna za Nejvyššího Pána, úžasného ve všech ohledech, a začal se k Němu vhodným způsobem modlit. Již neměl žádný strach z Kaṁsovy krutosti a dítě se pro něho stalo předmětem lásky a současně i uctívání prostřednictvím modliteb.

V Bhagavad-gītě (7.4) Nejvyšší Pán vysvětluje:

Tento hmotný svět, tvořený třemi kvalitami přírody-sattva-guṇou, rajo-guṇou a tamo-guṇou-je kombinací země, vody, ohně, vzduchu, éteru, mysli, inteligence a falešného ega. To vše jsou energie pocházející z Kṛṣṇy, ale Kṛṣṇa samotný, který je vždy transcendentální, je nad tento hmotný svět povznesený. Ti, kdo postrádají čisté poznání, si myslí, že Kṛṣṇa je výtvorem hmoty a že Jeho tělo je hmotné jako naše (avajānanti māṁ mūḍhāḥ). Kṛṣṇa však ve skutečnosti stojí vždy mimo tento hmotný svět.

Ve védské literatuře je stvoření popisováno v souvislosti s Mahā-Viṣṇuem. Brahma-saṁhitā (5.35) uvádí:

“Uctívám prvotního Pána Govindu, původní Osobnost Božství. Svou úplnou dílčí expanzí známou jako Mahā-Viṣṇu vstupuje do hmotné přírody. Potom vstupuje do každého vesmíru jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a do všech prvků, včetně každého atomu hmoty, jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Těchto projevů vesmírného stvoření-jak vesmírů, tak individuálních atomů-je nespočetně mnoho.” Govinda se částečně projevuje jako antaryāmī, Nadduše, jež vstupuje do tohoto hmotného světa (aṇḍāntara-stha) a setrvává i v každém atomu. Brahma-saṁhitā (5.48) dále říká:

Tento verš představuje Mahā-Viṣṇua jako úplnou expanzi Kṛṣṇy. Mahā-Viṣṇu leží na Příčinném oceánu, a když vydechuje, z pórů Jeho těla vycházejí milióny brahmāṇḍ neboli vesmírů. Když se potom opět nadechne, všechny tyto brahmāṇḍy zmizí. To znamená, že milióny brahmāṇḍ, v nichž vládnou Brahmové a další polobozi, se v tomto hmotném světě objevují a mizí díky dýchání Mahā-Viṣṇua.

Pošetilí lidé se domnívají, že když se Kṛṣṇa zjevuje jako syn Vasudevy, je stejně omezený jako obyčejné dítě. Vasudeva však věděl, že i když se Pán zjevil jako jeho syn, nestalo se to tak, že by vstoupil do lůna Devakī a potom z něho vyšel ven. Byl totiž přítomen neustále. Nejvyšší Pán je všudypřítomný, uvnitř i vně. Praviṣṭa iva bhāvyase-pouze zdánlivě vstoupil do lůna Devakī a pak přišel na svět jako dítě Vasudevy. To, že Vasudeva vyjadřuje toto poznání, znamená, že věděl, jak se vše odehrálo. Patří jistě mezi ty oddané Pána, kteří mají úplné poznání, a od takových oddaných se musíme učit. Bhagavad-gītā (4.34) doporučuje:

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, jelikož vidí pravdu.” Vasudeva zplodil Nejvyšší Osobnost Božství, ale přesto dobře věděl, jak Nejvyšší Pán přichází a odchází. Byl tedy tattva-darśī-osoba, jež vidí pravdu-neboť na vlastní oči viděl, jak se Nejvyšší Absolutní Pravda zjevuje v roli jeho syna. Vasudeva nebyl zahalen nevědomostí a nemyslel si, že když se Nejvyšší Bůh stal jeho synem, že Ho to nějak omezilo. Pán je neomezený a prostupuje vším, uvnitř i vně. O Jeho příchodu a odchodu tedy nemůže být řeč.

Totéž vysvětluje Pán samotný v Bhagavad-gītě (9.4):

“Ve Své neprojevené podobě prostupuji celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.”

Nejvyšší Osobnost Božství nelze vnímat hrubohmotnými smysly. Je řečeno, že jméno Pána Śrī Kṛṣṇy, Jeho slávu, zábavy a tak dále nelze poznat pomocí hmotných smyslů. Pán se zjeví jedině tomu, kdo se věnuje čisté oddané službě pod náležitým vedením. Jak uvádí Brahma-saṁhitā (5.38):

Oddaný může neustále vidět Govindu, Nejvyšší Osobnost Božství, vně i uvnitř sebe sama, pokud vůči Němu vyvine transcendentální láskyplný postoj. Obyčejní lidé Ho tedy nevidí. Ve výše uvedeném verši z Bhagavad-gīty se proto říká, že i když je Pán všeprostupující a všudypřítomný, nelze Ho vnímat hmotnými smysly. Přestože Ho však nevidíme, vše v Něm spočívá. Jak je vysvětleno v sedmé kapitole Bhagavad-gīty, celý hmotný vesmírný projev je pouze kombinací Jeho dvou různých energií-vyšší, duchovní energie a nižší, hmotné energie. Tak jako se sluneční světlo šíří po celém vesmíru, i Pánova energie se rozprostírá po celém stvoření a vše v ní spočívá.

Přesto by z toho však nikdo neměl usuzovat, že když se Pán rozpíná všude, přestal existovat jako osoba. Pro vyvrácení těchto argumentů Pán říká: “Jsem všude a vše je ve Mně, ale přesto zůstávám mimo to.” Král je například v čele vlády, která není ničím jiným než projevem jeho energie; různá ministerstva jsou pouze královy energie a všechna se zakládají na jeho moci. Nelze však od krále očekávat, že bude osobně přítomen v každém ministerstvu. To je hrubý příklad. Podobně všechny projevy, které vidíme, a vše, co existuje v hmotném i duchovním světě, závisí na energii Nejvyšší Osobnosti Božství. Ke stvoření dochází expandováním různých energií Pána, a jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, On je přítomný všude, zastoupen svými energiemi.

Někdo může namítat, že Nejvyšší Pán, jenž tvoří celý vesmírný projev svým pouhým pohledem, přece nemůže vstoupit do lůna Devakī, manželky Vasudevy. Vasudeva, aby vyvrátil tuto námitku, řekl: “Můj milý Pane, to, že ses zjevil v lůně Devakī, není příliš úžasné, protože podobně došlo i ke stvoření. Ležel jsi na Příčinném oceánu jako Mahā-Viṣṇu a s Tvým dýcháním vznikly nespočetné vesmíry. Potom jsi do každého vesmíru vstoupil jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a pak ses ještě dále expandoval jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu a vstoupil jsi do srdcí všech živých bytostí, a dokonce i do každého atomu. To, jak jsi vstoupil do lůna Devakī, tedy lze chápat stejným způsobem. Vypadá to, jako že jsi tam vstoupil, ale zároveň prostupuješ vším. Tvé vstoupení a nevstoupení můžeme pochopit na hmotných příkladech. I poté, co se celková hmotná energie rozdělí na šestnáct prvků, sama zůstává netknutá. Hmotné tělo není ničím jiným než kombinací pěti hrubohmotných prvků-země, vody, ohně, vzduchu a éteru. Když se narodí hmotné tělo, zdá se, že jsou tyto prvky nově stvořeny, ale ve skutečnosti neustále existují vně tohoto těla. Ty existuješ také vně, i když ses zjevil jako dítě v lůně Devakī. Přebýváš neustále ve svém sídle, ale zároveň se dokážeš expandovat do miliónů podob.

Člověk musí vynaložit značnou inteligenci, aby pochopil Tvé zjevení, neboť hmotná energie také vychází z Tebe. Jsi jejím původním zdrojem, tak jako je slunce zdrojem slunečního svitu. Sluneční svit nemůže zahalit Slunce, a stejně tak nemůže hmotná energie-která je Tvojí emanací-zahalit Tebe. Zdá se, jako kdybys byl pod vlivem tří kvalit hmotné energie, ale ve skutečnosti na Tebe nemohou působit. To chápou filozofové s rozvinutým intelektem. Jinými slovy-i když se zdáš být v poli působnosti hmotné energie, nikdy jí nejsi zahalen.”

Z Véd se dozvídáme, že Nejvyšší Brahman projevuje svou záři, a tou je vše osvětleno. Z Brahma-saṁhity můžeme pochopit, že brahmajyoti neboli záře Brahmanu vychází z těla Nejvyššího Pána. A z této záře Brahmanu vzniká veškeré stvoření. Dále je uvedeno v Bhagavad-gītě, že Pán je oporou záře Brahmanu. On je původní příčinou všeho. Méně inteligentní lidé se však domnívají, že když Nejvyšší Osobnost Božství přichází do hmotného světa, nabývá hmotné vlastnosti. To nejsou zralé závěry, ale představy osob, kterým se nedostává inteligence.

Tělo nelze vytvořit bez základu, kterým je duše. Takzvaní vědci se různými způsoby snaží vytvořit živé tělo ve svých chemických laboratořích, ale nikomu se to ještě nepodařilo, neboť tělo nelze připravit z hmotných prvků bez přítomnosti duše. Vědci jsou nyní nadšeni z teorií o chemickém složení těla, a mnoho jsme jich proto vyzvali, aby vyrobili alespoň malé vejce. Chemikálie tvořící vejce lze nalézt velice snadno. Je v něm bílá a žlutá hmota obalená skořápkou, a to vše by měli být moderní vědci schopni velmi snadno napodobit. Ale dokonce i kdyby je vytvořili a vložili do inkubátoru, kuře by se z jejich umělého chemického vejce nevylíhlo. Musí zde být ještě duše, neboť žádná chemická sloučenina nevytvoří život. Proto jsou ti, kdo si myslí, že je možný život bez duše, v tomto verši nazváni slovem abudhaḥ, pošetilí darebáci.

Pak jsou tu také jiní, kteří tělo zavrhují, protože ho považují za nepodstatné. Ti patří do stejné kategorie pošetilců. Tělo nelze ani zavrhnout, ani pokládat za podstatné. Podstatou je Nejvyšší Osobnost Božství a tělo i duše jsou energie Nejvyššího Boha, jak Pán sám popisuje v Bhagavad-gītě (7.4-5):

“Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego Ä všech těchto osm prvků dohromady tvoří Mé oddělené hmotné energie. Ó Arjuno mocných paží, kromě nich však existuje ještě Moje jiná, vyšší energie, která zahrnuje živé bytosti, jež vykořisťují zdroje této hmotné, nižší přírody.”

Tělo tedy má vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství stejně jako duše. Jelikož obojí jsou to Pánovy energie, nejsou neskutečné, protože mají původ ve skutečnosti. Ten, kdo nezná toto tajemství života, je abudhaḥ. Védy prohlašují: aitadātmyam idaṁ sarvam, sarvaṁ khalv idaṁ brahma-vše je Nejvyšší Brahman. To znamená, že tělo i duše jsou Brahman, neboť hmotná i duchovní energie pocházejí z Brahmanu.

Někteří lidé, kteří neznají závěry Véd, pokládají za podstatu hmotnou přírodu a jiní zase duši, ale ve skutečnosti je podstatou Brahman, příčina všech příčin. Složky tohoto projeveného hmotného světa a jeho bezprostřední příčina jsou Brahman a nikdy nezařídíme, aby byly na Brahmanu nezávislé. Dále platí, že složky i bezprostřední příčina tohoto hmotného projevu jsou jakožto Brahman pravdivé, satya. Rčení brahma satyaṁ jagan mithyā neplatí. Svět není neskutečný.

Jñānī tento svět zavrhují a pošetilci ho pokládají za skutečnost, ale jedni i druzí jsou pomýlení. I když tělo není tak důležité jako duše, nemůžeme říci, že je neskutečné. Je však dočasné, a pouze pošetilí materialisté, kteří o duši nic nevědí, považují dočasné tělo za skutečnost a snaží se je zdobit. Oběma těmto léčkám-zavrhování těla jako neskutečného a jeho pokládání za jedinou skutečnost-se může vyhnout ten, kdo si je dokonale vědom Kṛṣṇy. Jestliže považujeme tento svět za neskutečný, patříme do kategorie asurů, kteří tvrdí, že tento svět je falešný, nemá žádný základ a nevládne mu žádný Bůh (asatyam apratiṣṭhaṁ te jagad āhur anīśvaram). To je závěr démonů, jenž popisuje šestnáctá kapitola Bhagavad-gīty.

Ve Védách je řečeno:

“Nejvyšší Pán nemusí nic dělat a nelze nalézt nikoho, kdo by se Mu vyrovnal nebo Ho předčil, protože vše je přirozeně a systematicky konáno Jeho četnými energiemi.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.8) Stvoření, udržování i zničení řídí osobně Nejvyšší Osobnost Božství, což potvrzuje i Bhagavad-gītā (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Pán však z konečného hlediska nemusí dělat nic, a proto je nirvikāra, neměnný. Jelikož se vše děje pod Jeho vedením, říká se Mu sṛṣṭi-kartā, pán stvoření. Je také pánem zničení. Když pán sedí na jednom místě a služebníci zatím vykonávají různé povinnosti, z konečného hlediska je vše, co služebníci dělají, činností pána, i když sám nedělá nic (na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate). Pán má tolik energií, že vše probíhá hladce. Proto je přirozeně klidný a sám v tomto hmotném světě nekoná nic.

Vasudeva se k Pánu modlil: “Říká se Ti śuklam. Śuklam neboli bílá barva je symbolickým zastoupením Absolutní Pravdy, neboť je nedotčená hmotnými kvalitami. Pán Brahmā je nazýván rakta neboli červený, protože zastupuje kvalitu vášně potřebnou pro stvoření. Temnota je přisouzena Pánu Śivovi, protože on ničí celý vesmír. Stvoření, zničení a udržování tohoto vesmírného projevu konají Tvé energie, ale Tebe se přitom tyto kvality nedotýkají.” To potvrzují Védy: harir hi nirguṇaḥ sākṣāt-Nejvyšší Osobnost Božství je vždy mimo vliv hmotných kvalit. Rovněž je řečeno, že kvality vášně a nevědomosti v osobě Nejvyššího Pána neexistují.

Tři barvy, uvedené v tomto verši-śukla, rakta a kṛṣṇa-nelze brát doslovně jako to, co vnímáme svými smysly, ale spíše jako zastoupení sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy. Například volavka bývá bílá, a přitom je pod vlivem tamo-guṇy, kvality nevědomosti. Podle logiky zvané bakāndha-nyāya je volavka tak hloupá, že běhá za varlaty býka, neboť je považuje za visící rybu, kterou si bude moci sebrat, až spadne. Je tedy v trvalé nevědomosti. Na druhou stranu Vyāsadeva, jenž sestavil védskou literaturu, je načernalý, ale to neznamená, že ho ovládá tamo-guṇa; ve skutečnosti je na nejvyšší úrovni sattva-guṇy, mimo vliv hmotných kvalit přírody. Někdy jsou těmito barvami (śukla-raktas tathā pītaḥ) označováni brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové. Pán Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu je uctíván jako načernalý, Pán Śiva je bělavý a Pán Brahmā načervenalý, ale podle toho, co říká Śrīla Sanātana Gosvāmī ve své knize Vaiṣṇava-toṣaṇī-ṭīkā, zde není míněno rozdělení barev.

Správný význam pojmů śukla, rakta a kṛṣṇa je tento: Pán je neustále transcendentální, ale za účelem stvoření se zjevuje jako Pán Brahmā s barvou rakta. A zase jindy se Pán hněvá. V Bhagavad-gītě (16.19) říká:

“Tyto záštiplné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských životních druhů.” Pán se hněvá, aby zahubil démony, a proto přijímá podobu Pána Śivy. Nejvyšší Osobnost Božství je vždy mimo vliv hmotných kvalit a neměli bychom se nechat svést k nějakému jinému závěru pouze na základě smyslového vnímání. Jeho postavení musíme pochopit z podání autorit neboli mahājanů. Śrīmad-Bhāgavatam (1.3.28) uvádí: ete cāṁśa-kalāḥ puṁsaḥ kṛṣṇas tu bhagavān svayam.

Kṛṣṇa se na tomto světě zjevuje se dvěma záměry: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām-aby chránil nevinné, zbožné oddané Pána a potíral všechny nevzdělané, nekulturní asury, kteří bezdůvodně štěkají jako psi a rvou se o politickou moc. Je řečeno: kali-kāle nāma-rūpe kṛṣṇa-avatāra. Hnutí Hare Kṛṣṇa je také inkarnací Kṛṣṇy v podobě svatého jména (nāma-rūpe). Každý z nás, kdo se skutečně bojí asurských vládců a politiků, musí uvítat tuto Kṛṣṇovu inkarnaci: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Pak bude před trápením působeným asurskými vládci ochráněn. V současné době jsou tito vládci tak mocní, že se po dobrém či po zlém zmocňují nejvyšších míst ve vládě a pod záminkou zajištění bezpečí národa nebo nějakého stavu nouze vykořisťují nespočetně mnoho lidí. Pak jeden asura porazí druhého, ale lidé trpí dále. Celý svět je tedy v povážlivé situaci a hnutí Hare Kṛṣṇa je jedinou nadějí. Pán Nṛsiṁhadeva se zjevil, když Prahlāda neúnosně týral jeho asurský otec. Kvůli těmto asurským otcům-tím míníme vládnoucí politiky-je nesmírně těžké hnutí Hare Kṛṣṇa šířit, ale jeho prostřednictvím se nyní Kṛṣṇa zjevuje ve svém svatém jménu, a tak můžeme doufat, že budou tito démonští otcové zničeni a na celém světě bude nastoleno Boží království. Svět je nyní plný asurů v rouchu politiků, guruů, sādhuů, yogīnů a inkarnací, kteří odvádějí veřejnost od vědomí Kṛṣṇy, jež může společnosti poskytnout skutečný prospěch.

Kaṁsa je zde označen jako asabhyaḥ, což znamená “necivilizovaný” či “zlotřilý”, neboť zahubil mnoho dětí své vlastní sestry. Když uslyšel proroctví, že ho její osmý syn usmrtí, okamžitě chtěl svou nevinnou sestru zabít ještě v průběhu její svatby. Necivilizovaný člověk je schopen čehokoliv, jen aby uspokojil své smysly. Je schopen zabíjet děti, krávy, brāhmaṇy, starce-s nikým nemá slitování. Podle pravidel védské civilizace se má kravám, ženám, dětem, starcům a brāhmaṇům odpouštět, i když se dopustí něčeho špatného. Asurové, necivilizovaní lidé, na to však nedbají. V současné době se krávy i děti zabíjejí bez omezení, a tato civilizace nemá s lidskou nic společného. Ti, kdo tuto odsouzeníhodnou civilizaci řídí, jsou necivilizovaní asurové.

Tito necivilizovaní lidé nejsou hnutí pro vědomí Kṛṣṇy příznivě nakloněni. V postavení státních úředníků bezostyšně prohlašují, že zpívání hnutí Hare Kṛṣṇa je výtržnost, přestože Bhagavad-gītā jasně říká: satataṁ kīrtayanto māṁ yatantaś ca dṛḍha-vratāḥ. Podle tohoto verše je povinností mahātmů zpívat Hare Kṛṣṇa mantru a snažit se ji všemi způsoby šířit po celém světě. Společnost je bohužel tak necivilizovaná, že existují takzvaní mahātmové, kteří neváhají zabíjet krávy a děti a chtějí zastavit hnutí Hare Kṛṣṇa. Toto necivilizované jednání jsme zažili na vlastní kůži při odporu vůči středisku Hare Kṛṣṇa v Bombaji, zvaném Hare Kṛṣṇa Land. Tak jako Kaṁsa nemohl zabít nádherné dítě Vasudevy a Devakī, necivilizovaná společnost nemůže zastavit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, bez ohledu na to, jak jí jeho rozvoj vadí. Přesto musíme čelit mnoha různým potížím. I když Kṛṣṇu nebylo možné zabít, Vasudeva se jako Jeho otec chvěl, protože ze své náklonnosti myslel na to, že Kaṁsa okamžitě přijde a jeho syna zahubí. I když se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy neliší od Kṛṣṇy samotného a žádní asurové ho nedovedou zadržet, i my se bojíme, že by je mohli asurové kdykoliv v kterékoliv části světa zastavit.

V tomto verši je významné slovo suvismitā, “užaslá”. Devakī a její manžel Vasudeva si byli jisti tím, že jejich dítě je Nejvyšší Osobnost Božství a že je Kaṁsa nemůže zabít, ale když pomysleli na Kaṁsovy ohavné činy v minulosti, zároveň se ve své lásce báli, že Kṛṣṇu čeká smrt. Proto je zde použito slovo suvismitā. Také my trneme při pomyšlení na to, zda toto hnutí nezničí nějací asurové, nebo zda se bude i nadále bez obav rozvíjet.

Viṣṇu je zdrojem všeho a mezi Pánem Viṣṇuem a Pánem Kṛṣṇou není rozdíl, neboť Oba jsou viṣṇu-tattva. Z Ṛg Vedy víme: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam-původní podstatou je všeprostupující Pán Viṣṇu, který je zároveň Paramātmou a zářícím Brahmanem. Živé bytosti jsou rovněž nedílné části Viṣṇua, jenž má rozmanité energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca). Viṣṇu či Kṛṣṇa je tedy vším. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate—“Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mě.” Kṛṣṇa je tedy původní příčinou všeho (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Když se Viṣṇu expanduje do svého všeprostupujícího aspektu, mělo by nám být jasné, že je nirākāra-nirviśeṣa-brahmajyoti.

I když vše pochází z Kṛṣṇy, On sám je z konečného hlediska osobou. Aham ādir hi devānām-je zdrojem Brahmy, Viṣṇua a Maheśvary, a z nich se projevuje mnoho dalších polobohů. Proto Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (14.27): brahmaṇo hi pratiṣṭhāham-“Brahman spočívá na Mně.” Na jiném místě také říká:

“Ti, kdo jsou oddanými jiných bohů a uctívají je s vírou, ve skutečnosti uctívají pouze Mě, ó synu Kuntī, ale špatným způsobem.” (Bg. 9.23) Mnozí lidé uctívají různé polobohy a považují je za samostatné bohy, jimiž ve skutečnosti nejsou. Skutečností je, že každý polobůh a každá živá bytost je nedílnou částí Kṛṣṇy (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ). Polobozi patří rovněž do kategorie živých bytostí; nejsou to samostatní bozi. Lidé, jejichž poznání je nezralé a znečištěné kvalitami hmotné přírody, však uctívají různé polobohy podle úrovně své inteligence. Bhagavad-gītā je proto kárá (kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ). Jelikož nejsou inteligentní, ani příliš pokročilí a nezvážili důsledně pravdu, uchylují se k uctívání různých polobohů nebo spekulují v rámci různých filozofií, jako je například māyāvāda.

Kṛṣṇa, Viṣṇu, je skutečným zdrojem všeho. Ve Védách je uvedeno: yasya bhāṣā sarvam idaṁ vibhāti. Absolutní Pravda bude později ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.28.15) popsána slovy satyaṁ jñānam anantaṁ yad brahma-jyotiḥ sanātanam. Brahmajyoti je sanātana, věčné, ale přesto závisí na Kṛṣṇovi (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Brahma-saṁhitā uvádí, že Pán prostupuje vším. Aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham-je v tomto vesmíru i v atomu jako Paramātmā. Yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi-koṭiṣv aśeṣa-vasudhādi-vibhūti-bhinnam-ani Brahman na Něm není nezávislý. Vše, co může jakýkoliv filozof popsat, je tedy z konečného hlediska Kṛṣṇa neboli Pán Viṣṇu (sarvaṁ khalv idaṁ brahma, paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān). Podle různých úrovní porozumění je Pán Viṣṇu popisován různě, ale ve skutečnosti je zdrojem všeho.

Jelikož Devakī byla čistá oddaná, chápala, že tentýž Pán Viṣṇu se zjevil jako její syn. Proto po modlitbách Vasudevy přednesla svoje modlitby. Byla vystrašená zvěrstvy, jež páchal její bratr. Řekla: “Můj milý Pane, Tvé věčné podoby, jako je Nārāyaṇa, Pán Rāma, Śeṣa, Varāha, Nṛsiṁha, Vāmana, Baladeva a milióny dalších inkarnací Viṣṇua, jsou ve védské literatuře popsány jako původní. Jsi původní, protože všechny Tvé inkarnace existují mimo toto hmotné stvoření. Tvá podoba existovala dříve, než byl tento vesmírný projev stvořen. Tvé podoby jsou věčné, všeprostupující, zářící, neměnné a neznečištěné hmotnými kvalitami. Jsou věčně vědomé a naprosto blažené. Setrvávají na úrovni transcendentálního dobra a neustále se věnují různým zábavám. Nejsi omezen pouze na jednu určitou podobu-všechny tyto transcendentální, věčné podoby jsou soběstačné. Vím, že jsi Nejvyšší Pán Viṣṇu.” Můžeme tedy vyvodit závěr, že Pán Viṣṇu je vším, i když se zároveň ode všeho liší. To je filozofie zvaná acintya-bhedābheda-tattva.

V době zničení vstupuje pět hrubohmotných prvků-země, voda, oheň, vzduch a éter-do mysli, inteligence a falešného ega (ahaṅkāra) a celý vesmírný projev vstupuje do duchovní energie Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který jediný zůstává jako původ všeho. Proto je Pán známý pod jménem Śeṣa-nāga, Ādi-puruṣa a mnoha dalšími.

Devakī se tedy modlila: “Po mnoha miliónech let, když Pán Brahmā dospěje ke konci svého života, nastává zničení vesmírného projevu. Pět prvků-země, voda, oheň, vzduch a éter-tehdy vstupuje do mahat-tattvy. Ta pak silou času vstoupí do neprojevené celkové hmotné energie, jež vstupuje do energetického zdroje, pradhāny, a ta vstupuje do Tebe. Po zničení celého vesmírného projevu tedy zůstáváš jen Ty se svým transcendentálním jménem, podobou, vlastnostmi a vším, co k Tobě náleží.

Můj Pane, s úctou se Ti klaním, neboť jsi vládcem celkové energie a konečným zdrojem hmotné přírody. Můj Pane, celý vesmírný projev podléhá času, počínaje okamžikem a délkou celého roku konče. Všichni jednají pod Tvým vedením. Ty jsi původním vládcem všeho a zdrojem všech mocných energií.”

Brahma-saṁhitā (5.52) uvádí:

“Slunce je králem všech planetárních systémů a má neomezené zásoby tepla a světla. Uctívám Govindu, prvotního Pána, Nejvyšší Osobnost Božství, pod Jehož vládou i Slunce, považované za oko Pána, obíhá po své pevné dráze věčným časem.” I když se našim zrakům vesmírný projev jeví obrovský a úžasný, omezuje ho kāla, časový faktor. A tento prvek času rovněž podléhá Nejvyšší Osobnosti Božství, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Prakṛti, vesmírný projev, podléhá času. Podléhá mu v podstatě vše, ale času vládne Nejvyšší Osobnost Božství. Nejvyšší Pán se proto náporu času nemusí bát. Čas se počítá podle pohybů slunce (savitā). Podle nich lze změřit každou minutu, každou sekundu, každý den, každou noc, každý měsíc i každý rok. Slunce však není nezávislé, neboť mu vládne čas. Bhramati saṁbhṛta-kāla-cakraḥ-slunce se pohybuje uvnitř kāla-cakry, po oběžné dráze dané časem. Spadá pod vládu času, a tomu vládne Nejvyšší Osobnost Božství. Proto Pán nemá z času strach.

Pán je zde nazván slovem avyakta-bandhu, prvotní hybatel celého vesmírného projevu. Vesmírný projev se někdy přirovnává k hrnčířskému kruhu. Když se hrnčířský kruh točí, kdo ho uvedl do pohybu? Samozřejmě hrnčíř, i když někdy vidíme jen pohybující se kruh a hrnčíře nevidíme. Proto se Pán, jenž uvedl do pohybu celý vesmír, nazývá avyakta-bandhu. Vše je vymezeno časem, ale čas plyne pod řízením Pána, který jím proto není omezen.

Existují různé druhy živých bytostí, ale každá se bojí smrti. Nejvyšším cílem karmīch je dosáhnout vyšších, nebeských planet, kde je velice dlouhý život. Bhagavad-gītā (8.17) uvádí: sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ-jeden den Brahmy se skládá z tisíce mahā-yug a každá mahā-yuga trvá 4 300 000 let. Také noc Brahmy je dlouhá tisíc krát 4 300 000 let. Z toho můžeme vypočítat délku Brahmova měsíce a roku, ale dokonce i Brahmā, který žije mnoho miliónů let (dvi-parārdha-kāla), musí zemřít. Obyvatelé vyšších planetárních soustav žijí podle védských śāster 10 000 let, a tak jako je Brahmův den dlouhý 4 300 000 000 našich let, trvá jeden den na vyšších planetárních soustavách šest našich měsíců. Karmī se proto snaží dosáhnout vyšších planetárních soustav, ale to je neosvobodí od smrti. V tomto hmotném světě musí zemřít každý, Brahmou počínaje a nepatrným mravencem konče. Proto se nazývá martya-loka. Kṛṣṇa prohlašuje v Bhagavad-gītě (8.16): ā-brahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna-dokud je živá bytost v hmotném světě, ať už na Brahmaloce, nebo na kterékoliv jiné loce v tomto vesmíru, musí podstupovat kāla-cakru jednoho života za druhým (bhūtvā bhūtvā pralīyate). Ten, kdo se vrátí k Nejvyšší Osobnosti Božství (yad gatvā na nivartante), však již nemusí zpátky do říše omezované časem. Proto mohou oddaní, kteří přijali útočiště u lotosových nohou Nejvyššího Pána, s tímto ujištěním spát zcela klidně. Bhagavad-gītā (4.9) potvrzuje: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti-oddaný, který poznal Kṛṣṇu takového, jaký je, se po opuštění současného těla již nemusí vrátit do hmotného světa.

Přirozeným stavem živé bytosti je věčnost (na hanyate hanyamāne śarīre, nityaḥ śāśvato 'yam). Každá živá bytost je věčná. Jelikož však poklesla do hmotného světa, putuje vesmírem a neustále mění jedno tělo za druhým. Caitanya Mahāprabhu říká:

Každý bezcílně putuje nahoru a dolů po vesmíru, ale kdo má dostatek štěstí, přijde milostí duchovního mistra do styku s vědomím Kṛṣṇy a vydá se cestou oddané služby. Pak má zaručený věčný život a nemusí se bát smrti. Když se zjevuje Kṛṣṇa, je každý zbaven strachu ze smrti, ale Devakī přesto cítila: “Stále se ještě bojíme Kaṁsy, přestože ses zjevil jako náš syn.” Víceméně si nevěděla rady, proč tomu tak je, a žádala Pána, aby ji a Vasudevu od tohoto strachu oprostil.

V této souvislosti můžeme poznamenat, že Měsíc je jednou z nebeských planet. Z védské literatury víme, že ten, kdo se dostane na Měsíc, obdrží život dlouhý deset tisíc let, v němž si bude moci užívat plodů svých zbožných činností. Kdyby naši takzvaní vědci byli na Měsíci, proč by se vraceli zpátky? Nepochybně musíme učinit závěr, že nikdy na Měsíci nebyli. Pro vstup na Měsíc se člověk musí kvalifikovat zbožným jednáním. Jen pak tam může vstoupit a žít tam. Kdyby se někdo na Měsíc dostal, proč by se vracel na tuto planetu, kde je život tak krátký?

Slovo dhyāna-dhiṣṇyam je v tomto verši významné, protože o podobě Pána Viṣṇua meditují yogīni (dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ). Devakī žádala Pána, který se zjevil jako Viṣṇu, aby tuto podobu skryl, neboť Ho chtěla vidět jako obyčejné dítě, které uvidí ti, kdo se dívají hmotnýma očima. Chtěla vidět, zda se Nejvyšší Pán skutečně zjevil, nebo zda se jí o podobě Viṣṇua jen zdálo. Myslela si, že kdyby přišel Kaṁsa a spatřil by dítě s podobou Viṣṇua, ihned by je zabil, zatímco u lidského dítěte by si to ještě mohl rozmyslet. Devakī naháněl strach Ugrasena-ātmaja; to znamená nikoliv Ugrasena a jeho lidé, ale Ugrasenův syn. Proto žádala Pána, aby tento strach rozptýlil, neboť je neustále připravený chránit své oddané (abhayam). Modlila se: “Můj Pane, žádám Tě, abys mě zachránil z krutých rukou Ugrasenova syna Kaṁsy. Modlím se k Tobě, abys mě vysvobodil z této hrůzyplné situace, protože jsi vždy připravený chránit své služebníky.” Toto prohlášení Pán potvrdil v Bhagavad-gītě, když ujistil Arjunu: “Můžeš oznámit celému světu, že Můj oddaný nebude nikdy poražen.”

Ve svých modlitbách o záchranu vyjádřila matka Devakī své mateřské city k Pánu: “Chápu, že tuto transcendentální podobu obvykle vnímají velcí mudrci v meditaci, ale přesto mám strach, protože jakmile se Kaṁsa dozví o Tvém zjevení, mohl by Ti ublížit. Proto Tě žádám, aby ses prozatím stal našim hmotným očím neviditelný.” Jinými slovy, žádala Pána, aby přijal podobu obyčejného dítěte. “Tvé zjevení je jedinou příčinou, proč se bojím svého bratra Kaṁsy. Můj Pane Madhusūdano, Kaṁsa možná ví, že ses již narodil. Proto Tě žádám, aby jsi skryl svou čtyřrukou podobu se čtyřmi symboly Viṣṇua-lasturou, diskem, kyjem a lotosovým květem. Můj milý Pane, na konci zničení vesmírného projevu přijmeš celý vesmír do svého břicha, a přesto jsi se ze své ryzí milosti zjevil v mém lůně. Žasnu, jak napodobuješ činnosti obyčejné lidské bytosti jen proto, abys potěšil svou oddanou.”

Devakī se tolik bála Kaṁsy, že nevěřila, že by Pána Viṣṇua, jenž byl osobně přítomen, nemohl zabít. Pod vlivem své mateřské lásky proto žádala Pána, Nejvyšší Osobnost Božství, aby zmizel. I když by ji Kaṁsa kvůli Pánovu zmizení týral víc a víc, protože by si myslel, že Ho někam schovala, nechtěla dopustit, aby bylo týráno a zabito transcendentální dítě. Proto Pána Viṣṇua prosila, aby zmizel. Když bude později týrána, bude si Ho vybavovat ve své mysli.

Devakī oslovila Nejvyšší Osobnost Božství jménem Madhusūdana. Byla si vědoma toho, že Pán již zabil mnoho démonů, jako například Madhua, kteří byli stotisíckrát mocnější než Kaṁsa, ale přesto z lásky k transcendentálnímu dítěti věřila, že by je Kaṁsa mohl zabít. Místo aby myslela na Pánovu nekonečnou sílu, myslela na Něho s láskou, a proto transcendentální dítě žádala, aby zmizelo.

Devakī myslela na to, že Nejvyššího Pána ukryje a nepředá Ho Kaṁsovi, jak to učinila se všemi předchozími dětmi. I když Vasudeva slíbil, že předá Kaṁsovi každé dítě, tentokrát chtěl svůj slib porušit a dítě někde schovat. Jelikož se však Pán zjevil v této překvapující čtyřruké podobě, nebylo by možné Ho ukrýt.

V Caitanya-caritāmṛtě je vysvětleno, že láskyplná služba Osobnosti Božství je dvojího druhu: aiśvarya-pūrṇa, plná bohatství, a aiśvarya-śīthila, bez bohatství. Skutečná láska k Bohu začíná na úrovni aiśvarya-śīthila, pouze na základě čisté lásky.

Čistí oddaní, jejichž oči jsou potřeny balzámem premy, lásky, chtějí vidět Nejvyšší Osobnost Božství jako Śyāmasundara, Muralīdhara, se dvěma rukama, v nichž se Mu pohupuje flétna. To je podoba blízká obyvatelům Vṛndāvanu, kteří milují Nejvyšší Osobnost Božství jako Śyāmasundara, nikoliv jako Pána Viṣṇua neboli Nārāyaṇa, který je uctíván na Vaikuṇṭě, kde oddaní obdivují Jeho majestát. I když Devakī není na vṛndāvanské úrovni, blíží se jí. Na úrovni Vṛndāvanu je Kṛṣṇovou matkou Yaśodā a na úrovni Mathury a Dvāraky je jí Devakī. V Mathuře a Dvārace je láska k Pánu smíšena s obdivem k Jeho majestátu, ale ve Vṛndāvanu jej Pán neprojevuje.

Existuje pět stupňů láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství: śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Devakī je na úrovni vātsalya. Chtěla se svým věčným synem Kṛṣṇou jednat na této úrovni lásky, a proto si přála, aby svou majestátní podobu Viṣṇua skryl. Tuto skutečnost vysvětluje velice jasně ve svém výkladu této sloky Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura.

Bhakti, bhagavān a bhakta nepatří do hmotného světa. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (14.26):

“Ten, kdo se zaměstává čistou oddanou službou Pánu, překonává kvality hmotné přírody a okamžitě dosahuje duchovní úrovně.” Oddaný se nachází na transcendentální úrovni od samého počátku svého jednání v rámci bhakti. Vasudeva a Devakī, kteří jednají na úrovni čisté oddanosti, jsou tedy mimo tento hmotný svět a nepodléhají hmotnému strachu. V transcendentálním světě však na základě čisté oddanosti existuje podobný strach, jenž pochází z intenzivní lásky.

Bhagavad-gītā uvádí (bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ) a Śrīmad-Bhāgavatam potvrzuje (bhaktyāham ekayā grāhyaḥ), že bez bhakti není možné pochopit Pánovo duchovní postavení. Bhakti lze rozdělit do tří stádií, zvaných guṇī-bhūta, pradhānī-bhūta a kevala, s nimiž se pojí tři kategorie zvané jñāna, jñānamayī a rati či premā-to znamená prosté poznání, láska smíšená s poznáním a čistá láska. Díky prostému poznání lze vnímat transcendentální blaženost bez rozmanitosti. Toto vnímání se nazývá māna-bhūti. Ten, kdo dosáhne stádia jñānamayī, poznává transcendentální majestát Osobnosti Božství. Jakmile však dosáhne čisté lásky, vnímá transcendentální podobu Pána Kṛṣṇy či Pána Rāmy. To je cíl. Zvláště ve vztahu na stupni mādhurya-rasa si oddaný vytváří pouto k Osobnosti Božství (śrī-vigraha-niṣṭha-rūpādi). Tehdy mezi nimi začne docházet k láskyplným výměnám.

Zvláštní význam toho, že Kṛṣṇa ve Vrajabhūmi, Vṛndāvanu, drží v rukách flétnu, je popsán slovy mādhurī...virājate. Pán s flétnou v rukách je nanejvýš přitažlivý a osobou, která je k Němu přitahována tím nejvznešenějším způsobem, je Rādhikā, Śrīmatī Rādhārāṇī. Ta s Kṛṣṇou prožívá svrchovaně blažený vztah. Někdy lidé nechápou, proč není jméno Rādhiky ve Śrīmad-Bhāgavatamu uvedené. Toto jméno však ve skutečnosti můžeme vyčíst ze slova ārādhana, které vyjadřuje, že Rādhā prožívá s Kṛṣṇou ty nejvznešenější milostné zábavy.

Jelikož si Devakī nepřála, aby se jí lidé posmívali, že porodila Viṣṇua, chtěla Kṛṣṇu se dvěma rukama, a proto Pána žádala, aby změnil podobu.

Nejvyšší Pán dal jasně najevo, že Devakī se nestala Jeho matkou jenom nyní, ale byla jí i předtím. Kṛṣṇa je věčný a svého otce a matku si vybírá z řad svých oddaných také věčně. Devakī byla i předtím Pánovou matkou a Vasudeva Jeho otcem a jmenovali se Pṛśni a Sutapā. Když se Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zjevuje, přijímá své věčné rodiče a oni přijímají Kṛṣṇu jako svého syna. Tato zábava probíhá věčně, a proto se nazývá nitya-līlā. Nebyl tedy žádný důvod k údivu či posměchu. Pán sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Oddaný by se měl snažit pochopit příchod a odchod Nejvyšší Osobnosti Božství od védských autorit, nikoliv na základě představivosti. Ten, kdo se řídí svými představami o Nejvyšším Pánu, je hoden odsouzení.

Pán se zjevuje jako syn svého oddaného díky své paraṁ bhāvam. Slovo bhāva označuje stádium čisté lásky, která nemá s hmotnými vztahy nic společného.

Zde je pokyn o tom, jak používat smysly pro plození potomstva. Podle védských zásad musí člověk před plozením potomstva své smysly dokonale ovládnout. Toto ovládnutí se děje prostřednictvím garbhādhāna-saṁskāry. V Indii probíhá velká propagace v zájmu omezování porodnosti různými umělými způsoby, ale rození nelze takto mechanicky kontrolovat. V Bhagavad-gītě (13.9) je uvedeno: janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-duḥkha-doṣānudarśanam-zrození, smrt, stáří a nemoc představují bezpochyby hlavní zdroje úzkosti v hmotném světě. Lidé se snaží kontrolovat rození, ale umírání kontrolovat nedokáží; a pokud nejsou schopni kontrolovat smrt, nemohou kontrolovat ani zrození. Jinými slovy-uměle kontrolovat rození není o nic reálnější než uměle kontrolovat smrt.

Podle pravidel védské civilizace nemá být plození v rozporu s náboženskými zásadami. Tím bude porodnost omezena. Bhagavad-gītā (7.11) uvádí: dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi-sex, který neodporuje náboženským zásadám, je zastoupením Nejvyššího Pána. Lidé by měli být poučeni, jak plodit dobré děti pomocí saṁskār, počínaje garbhādhāna-saṁskārou. Porodnost by se neměla omezovat umělými prostředky, neboť to povede ke zvířecí civilizaci. Pokud člověk dodržuje náboženské zásady, automaticky tím omezuje porodnost, neboť je-li duchovně vzdělaný, pak ví, že sex má za následek mnoho druhů utrpení (bahu-duḥkha-bhāja). Duchovně pokročilá osoba neholduje neomezenému sexu. Lidé by tedy neměli být nuceni zříkat se sexu nebo plození mnoha dětí, ale mělo by se jim poskytovat duchovní vzdělání. Omezení porodnosti pak bude automaticky následovat.

Ten, kdo je odhodlán dělat duchovní pokrok, nezplodí dítě, dokud z něho nebude schopen vychovat oddaného. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.18) se uvádí: pitā na sa syāt-nikdo se nemá stávat otcem, dokud své dítě nedokáže ochránit před zrozením a smrtí (mṛtyu). Kde se však nabízí vzdělání o těchto věcech? Zodpovědný otec nikdy nebude plodit děti tak, jak to dělají kočky a psi. Namísto propagování umělých prostředků pro omezení porodnosti by lidé měli být vzděláváni ve vědě o vědomí Kṛṣṇy, neboť jedině pak pochopí svou zodpovědnost vůči svým dětem. Pokud všichni dokáží plodit děti, ze kterých budou oddaní a budou vedeny k tomu, aby opustily cestu zrození a smrti (mṛtyu-saṁsāra-vartmani), omezování porodnosti nebude zapotřebí. V tom případě by mělo být plození dětí naopak povzbuzováno. Umělé prostředky omezování porodnosti nemají žádnou cenu. Ať už lidé plodí děti nebo ne, pokud bude obyvatelstvo na úrovni koček a psů, společnost nebude nikdy šťastná. Proto je nezbytné lidem poskytovat duchovní vzdělání, aby neplodili děti jako kočky a psi a místo toho podstupovali askezi, díky níž budou přivádět na svět oddané. Pak budou jejich životy úspěšné.

Vasudeva a Devakī nezískali Nejvyšší Osobnost Božství za svého syna nijak snadno a Nejvyšší Bůh také za svého otce a matku nepřijímá jen tak někoho. Zde vidíme, jak Vasudeva a Devakī dosáhli toho, aby byl Kṛṣṇa jejich věčným synem. Principy, o jakých je zde zmínka, bychom měli následovat i my ve svých vlastních životech, abychom měli děti, které za něco stojí. Každý samozřejmě nemůže mít za syna Kṛṣṇu, ale může mít alespoň syny a dcery s velice dobrou povahou, kteří budou společnosti přinášet prospěch. V Bhagavad-gītě je řečeno, že pokud lidé nebudou dodržovat pravidla duchovního života, bude přibývat obyvatelstva kategorie varṇa-saṅkara-obyvatelstva zplozeného způsobem koček a psů-a celý svět bude připomínat peklo. Pouhé doporučování umělých prostředků pro omezení nárůstu populace, aniž by se rozvíjelo vědomí Kṛṣṇy, je zbytečné; obyvatelstvo se bude množit dále a bude ho tvořit varṇa-saṅkara, nežádoucí potomstvo. Lepší je učit lidi, aby neplodili děti jako prasata a psi, ale v rámci sebeovládání.

Lidský život není určen k tomu, abychom se stali prasetem nebo psem, ale k provádění transcendentální askeze (tapo divyam). K té je třeba vést každého. I když nejspíš nebude moci podstupovat stejnou tapasyu jako Pṛśni a Sutapā, śāstry nabízejí velice snadnou formu askeze-saṅkīrtanové hnutí. I když člověk nemůže očekávat, že tapasyou získá Kṛṣṇu za své dítě, přesto se může prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry (kīrtanād eva kṛṣṇasya) natolik očistit, že se oprostí od všech nečistot hmotného světa (mukta-saṅgaḥ) a vrátí se domů, zpátky k Bohu (paraṁ vrajet). Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy učí lidi, aby se ve snaze dosáhnout štěstí nespoléhali na umělé prostředky, ale přijali metodu vedoucí ke skutečnému štěstí, kterou doporučují śāstry-zpívání Hare Kṛṣṇa mantry-a dosáhli dokonalosti po všech stránkách hmotné existence.

Dvanáct tisíc let na nebeských planetách není pro ty, kdo žijí ve vyšším planetárním systému, příliš dlouhá doba, i když obyvatelům této planety může připadat velice dlouhá. Sutapā byl synem Brahmy, a jak již víme z Bhagavad-gīty (8.17), jeden Brahmův den se podle našich počtů rovná mnoha miliónům let (sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ). Měli bychom si pozorně všimnout toho, že k získání Kṛṣṇy za syna je třeba podstoupit obrovskou askezi. Jestliže chceme, aby se Nejvyšší Pán stal jedním z nás v hmotném světě, vyžaduje to spoustu askeze, ale chceme-li se vrátit ke Kṛṣṇovi (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna), stačí, když Ho budeme znát a milovat. Samotná láska nám umožní vrátit se snadno domů, zpátky k Bohu. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto prohlásil: premā pum-artho mahān-láska k Bohu je tím nejvyšším, čeho může kdokoliv dosáhnout.

Jak jsme již vysvětlili, uctívání Pána má tři stádia zvaná jñāna, jñānamayī a rati neboli láska. Sutapā a jeho manželka Pṛśni zahájili svou oddanou službu na základě úplného poznání. Postupně vyvinuli k Nejvyšší Osobnosti Božství lásku, a když byla zralá, Pán se zjevil jako Viṣṇu, ačkoliv Devakī Ho pak požádala, aby přijal podobu Kṛṣṇy. Abychom Nejvyšší Osobnost Božství milovali více, chceme být ve styku s Pánem v podobě Kṛṣṇy či Rāmy. Zvláště s Kṛṣṇou můžeme uskutečňovat různé láskyplné výměny.

V tomto věku jsme všichni pokleslí, ale Nejvyšší Pán se zjevil jako Caitanya Mahāprabhu, aby nám dal lásku k Bohu přímo. To Jeho společníci opěvovali. Rūpa Gosvāmī prohlásil:

V tomto verši je Śrī Caitanya Mahāprabhu nazván mahā-vadānya, nejvelkodušnější ze všech štědrých osob, neboť dává Kṛṣṇu tak snadno, že kdokoliv může Kṛṣṇy dosáhnout prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Měli bychom proto využít požehnání Śrī Caitanyi Mahāprabhua, a když budeme zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry zbaveni všech nečistot (ceto-darpaṇa-mārjanam), velice snadno pochopíme, že Kṛṣṇa je jediným cílem lásky (kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet).

Člověk tedy nemusí podstupovat tvrdou askezi trvající mnoho tisíc let; potřebuje se jen naučit, jak milovat Kṛṣṇu a neustále Mu sloužit (sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ). Pak se bude moci velmi snadno vrátit domů, zpátky k Bohu. Nemusíme Pána přivádět sem za nějakým hmotným účelem, například abychom měli syna nebo cokoliv jiného. Pokud se vrátíme domů, zpátky k Bohu, bude nám vyjeven náš skutečný, věčný vztah s Pánem, a ten budeme věčně rozvíjet. Zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry postupně rozvineme náš věčný vztah s Nejvyšší Osobou, a tak dosáhneme dokonalosti zvané svarūpa-siddhi. Měli bychom využít tohoto požehnání a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto zpíval: patita-pāvana-hetu tava avatāra-Caitanya Mahāprabhu se zjevil jako inkarnace, aby vysvobodil všechny pokleslé duše, jako jsme my, a dal nám přímo lásku k Bohu. Tohoto velkého požehnání velké Osobnosti Božství musíme využít.

Vasudeva a Devakī byli dam-patī, manžel a manželka, již od dob Sutapy a Pṛśni, a chtěli zůstat manželi, aby mohli mít za svého syna Nejvyšší Osobnost Božství. Tuto připoutanost způsoboval vliv devamāyi. Milovat Kṛṣṇu jako svého syna je védský princip. Vasudeva a Devakī si nikdy nepřáli nic jiného, než mít Pána za svého syna, ale proto zdánlivě chtěli žít jako obyčejní gṛhasthové, aby mohli mít pohlavní styk. I když to byl výsledek působení duchovní energie, jejich touha připomíná zálibu v sexu manželského života. Ten, kdo se chce vrátit domů, zpátky k Bohu, se musí těchto tužeb vzdát. To je možné jedině tehdy, když vyvine intenzivní lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrī Caitanya Mahāprabhu říkal:

Pokud se chce oddaný vrátit domů, zpátky k Bohu, musí být niṣkiñcana, prostý všech hmotných tužeb. Neměl by si tedy přát, aby Pán přišel sem a stal se jeho synem, ale místo toho má chtít, aby se zbavil všech hmotných tužeb (anyābhilāṣitā-śūnyam) a vrátil se zpátky domů, zpátky k Bohu. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás učí ve své Śikṣāṣṭace:

“Ó všemocný Pane! Nechci hromadit bohatství, nechci si užívat krásných žen a nechci mít ani žádné stoupence. Vše, co v životě chci, je bezpříčinná oddaná služba Tobě zrození za zrozením.” Neměli bychom Pána žádat o splnění jakýchkoliv hmotně znečištěných tužeb.

Podle sanskrtského slovníku Amara-kośa se pohlavní aktivita nazývá také grāmya-dharma, hmotná touha, ale v duchovním životě se tato grāmya-dharma, hmotná touha po sexu, příliš vysoce necení. Pokud někdo projevuje byť jen nepatrný náznak připoutanosti k hmotnému požitku v podobě jedení, spaní, styků s opačným pohlavím a obrany, není niṣkiñcana. Být niṣkiñcana je však opravdu nutné. Proto je třeba se zbavit touhy zplodit dítě, jako je Kṛṣṇa, prostřednictvím sexuálního požitku. Na to tento verš nepřímo poukazuje.

V Tretā-yuze se Pán zjevil jako Pṛśnigarbha. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: pṛśnigarbha iti so 'yaṁ tretā-yugāvatāro lakṣyate.

Nejvyšší Osobnost Božství si vybírá matku a otce, jimž se rodí znovu a znovu. Nejprve se narodil Sutapovi a Pṛśni, potom Kaśyapovi a Aditi a pak opět témuž otci a matce, Vasudevovi a Devakī. “I v jiných inkarnacích jsem se zjevil jako obyčejné dítě,” řekl Pán, “abychom si mohli opětovat věčnou lásku.” Jīva Gosvāmī vysvětluje tento verš v devadesáté šesté kapitole své Kṛṣṇa-sandarbhy, kde poznamenává, že v 37. sloce Pán říká: amunā vapuṣā, což znamená “v téže podobě”. Jinými slovy, Pán řekl Devakī: “Tentokrát jsem se zjevil ve své původní podobě Śrī Kṛṣṇy.” Śrīla Jīva Gosvāmī dodává, že ostatní podoby byly částečnými expanzemi Pánovy původní podoby, ale díky intenzivní lásce, kterou Pṛśni a Sutapā vyvinuli, se Pán narodil Devakī a Vasudevovi se všemi svými vznešenými atributy jako Śrī Kṛṣṇa. V tomto verši potvrzuje: “Jsem tatáž Nejvyšší Osobnost Božství, ale nyní se zjevuji se všemi vznešenými atributy jako Śrī Kṛṣṇa.” To je význam slov tenaiva vapuṣā. Pán neřekl tenaiva vapuṣā, když se zmiňoval o zrození Pṛśnigarbhy, ale nyní ujistil Devakī, že při svém třetím zrození se zjevil Nejvyšší Pán Kṛṣṇa, a nikoliv Jeho částečná expanze. Pṛśnigarbha a Vāmana byly Kṛṣṇovy částečné expanze, ale při třetím zrození se zjevil Kṛṣṇa osobně. To je vysvětlení, které podává Śrīla Jīva Gosvāmī ve Śrī Kṛṣṇa-sandarbě.

Devakī nepotřebovala připomínat, že se jako její syn zjevil Nejvyšší Pán Viṣṇu, Osobnost Božství, neboť to již přijala. Přesto však měla obavy, neboť myslela na to, že kdyby její bližní slyšeli, že se Viṣṇu zjevil jako její syn, nikdo by jí to nevěřil. Proto chtěla, aby se proměnil v lidské dítě. Na druhou stranu Nejvyšší Pán měl také obavy, neboť myslel na to, že kdyby se zjevil jako obyčejné dítě, Devakī by nevěřila, že je to skutečně Pán Viṣṇu. Tak vypadají vztahy mezi oddanými a Pánem. Pán jedná se svými oddanými úplně stejně jako lidská bytost, ale to neznamená, že je jednou z lidských bytostí. To si myslí neoddaní (avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam). Oddaní znají Nejvyšší Osobnost Božství za každých okolností. V tom spočívá rozdíl mezi oddaným a neoddaným. Pán říká: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru—“Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, klaň se Mi a uctívej Mě.” Neoddaný nevěří, že stačí myslet na jednu osobu, a tak získat vysvobození z hmotného světa a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je však skutečnost. Pán přichází jako lidská bytost, a když k Němu někdo přilne v láskyplné službě, má přemístění do transcendentálního světa zaručeno.

Tento pokyn Nejvyššího Pána Jeho otci a matce, kteří jsou s Ním věčně spojeni, je zvláště určen pro ty, kdo se chtějí vrátit domů, zpátky k Bohu. Oddaný by nikdy neměl považovat Nejvyšší Osobnost Božství za obyčejnou lidskou bytost, jako to dělají neoddaní. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se osobně zjevil a zanechal své pokyny pro dobro celé společnosti, ale pošetilci a darebáci Ho naneštěstí považují za obyčejnou lidskou bytost a překrucují pokyny Bhagavad-gīty pro uspokojení svých smyslů. Prakticky každý, kdo komentuje Bhagavad-gītu, ji interpretuje v zájmu smyslového požitku. Zvláště moderní učenci a politici si oblíbili vykládat Bhagavad-gītu jako něco smyšleného a svými nesprávnými výklady si ničí svou vlastní kariéru i kariéry ostatních. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy však bojuje proti této tendenci považovat Kṛṣṇu za smyšlenou postavu a tvrdit, že k bitvě na Kurukṣetře nikdy nedošlo, že všechno je symbolické a že nic v Bhagavad-gītě není pravda. V každém případě, ten, kdo chce být skutečně úspěšný, toho může dosáhnout tím, že bude číst Bhagavad-gītu takovou, jaká je. Śrī Caitanya Mahāprabhu kladl na pokyny Bhagavad-gīty zvláštní důraz: yāre dekha, tāre kaha ’kṛṣṇa'-upadeśa. Ten, kdo chce v životě dosáhnout nejvyššího úspěchu, musí přijmout Bhagavad-gītu tak, jak ji vyslovil Nejvyšší Pán. Přijme-li jí tímto způsobem, může být celá lidská společnost dokonalá a šťastná.

Je třeba si povšimnout toho, že jelikož měl být Kṛṣṇa přenesen do obydlí Nandy Mahārāje v Gokule, a Vasudeva a Devakī tedy od Něho měli být odděleni, Pán je osobně poučil, aby na Něho neustále mysleli jako na svého syna a jako na Nejvyšší Osobnost Božství. Tak s Ním zůstanou ve styku. Za jedenáct let se Pán vrátí do Mathury a bude jejich synem, takže nebyl důvod mluvit o odloučení.

Bhagavad-gītā (4.6) uvádí: sambhavāmy ātma-māyayā-vše, co Nejvyšší Pán dělá, zařizuje Jeho duchovní energie; nic Mu není vnuceno hmotnou energií. To je rozdíl mezi Pánem a obyčejnou živou bytostí. Védy říkají:

Pro Pána je přirozené nebýt poznamenán hmotnými kvalitami, a jelikož je v Jeho duchovní energii vše dokonale přítomné, jakmile si něco přeje, je to okamžitě vykonáno. Pán není prākṛta-śiśu, dítě tohoto světa, ale díky své osobní energii se tak jevil. Pro obyčejné lidi je těžké přijmout, že nejvyšší vládce, Bůh, může mít podobu lidské bytosti, protože zapomínají, že Pán může pomocí své duchovní energie (ātma-māyayā) dělat cokoliv. Nevěřící prohlašují: “Jak by mohl nejvyšší vládce sestoupit jako obyčejná bytost?” Toto uvažování je materialistické. Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že Nejvyššímu Pánu nemůžeme porozumět, dokud neuznáme, že Jeho energie je nepochopitelná, nepostižitelná našimi slovy a myslí. Ti, kdo pochybují o tom, že Nejvyšší Osobnost Božství může přijít jako lidská bytost a proměnit se v lidské dítě, jsou pošetilci, kteří si myslí, že Kṛṣṇovo tělo je hmotné, že se Kṛṣṇa rodí, a proto také umírá.

Ve čtvrté kapitole třetího zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, slokách 28 a 29, je popsáno, jak Kṛṣṇa opustil své tělo. Mahārāja Parīkṣit se ptal Śukadevy Gosvāmīho: “Když všichni členové Yaduovské dynastie skonali, i Kṛṣṇa ukončil své pozemské působení a jediným členem rodiny, který zůstal naživu, byl Uddhava. Jak se to mohlo stát?” Śukadeva Gosvāmī odpověděl, že Kṛṣṇa pomocí své energie zničil celou rodinu a potom pomyslel na to, že nechá zmizet i své vlastní tělo. V této souvislosti Śukadeva Gosvāmī popsal, jakým způsobem Pán své tělo opustil. Nejednalo se však o zánik Kṛṣṇova těla, ale o odchod Nejvyššího Pána uskutečněný Jeho osobní energií.

Pán ve skutečnosti své věčné tělo neopouští, ale stejně jako může své tělo proměnit z podoby Viṣṇua v podobu obyčejného lidského dítěte, může ho proměnit, do jakékoliv podoby si přeje. To neznamená, že své tělo opouští. Působením duchovní energie se může zjevit v těle vytvořeném ze dřeva či kamene. Může své tělo proměnit v cokoliv, neboť vše je Jeho energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). V Bhagavad-gītě (7.4) je jasně řečeno: bhinnā prakṛtir aṣṭadhā-hmotné prvky jsou oddělené energie Nejvyššího Pána. I tehdy, když se promění v arcā-mūrti, uctívané Božstvo, které se našim zrakům jeví jako kámen nebo dřevo, zůstává stále Kṛṣṇou. Śāstry proto varují: arcye viṣṇau śilā-dhīr guruṣu nara-matiḥ. Ten, kdo si myslí, že Božstvo uctívané v chrámu je ze dřeva či kamene, kdo považuje vaiṣṇavského gurua za obyčejnou lidskou bytost nebo kdo pod vlivem svých hmotných dojmů přistupuje k vaiṣṇavovi jako k příslušníku nějaké kasty, je nārakī, obyvatel pekla. Nejvyšší Osobnost Božství se před námi může zjevit v mnoha podobách podle svého přání, ale my musíme znát skutečnou pravdu: janma karma ca me divyam evaṁ yo vetti tattvataḥ (Bg. 4.9). Ten, kdo následuje pokyny sādhua, gurua a śāster-svatých osob, duchovního učitele a autoritativních písem-může poznat Kṛṣṇu a pak úspěšně završit svůj život návratem domů, zpátky k Bohu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura rozebírá, že Kṛṣṇa se zjevil současně jako syn Devakī a jako syn Yaśody, společně s duchovní energií Yogamāyou. Jako syn Devakī se nejprve zjevil v podobě Viṣṇua, a jelikož Vasudeva nedosahoval úrovně čisté lásky ke Kṛṣṇovi, uctíval svého syna jako Pána Viṣṇua. Yaśodā však těšila svého syna Kṛṣṇu, aniž by věděla o Jeho Božství. To je rozdíl mezi Kṛṣṇou, synem Yaśody, a Kṛṣṇou, synem Devakī. To vysvětluje Viśvanātha Cakravartī na základě autoritativního díla zvaného Hari-vaṁśa.

Śeṣa-nāga je expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství, který má za úkol sloužit Pánu vším potřebným. Když Vasudeva přenášel své dítě, Śeṣa-nāga přišel Pánu sloužit tím, že Ho chránil před mírným deštěm.

Vasudeva dobře věděl, že jakmile se Nandova dcera octne v Kaṁsově vězení, Kaṁsa ji okamžitě zabije, ale aby ochránil své vlastní dítě, musel nechat zabít dítě svého přítele. Nanda Mahārāja byl jeho přítel, ale Vasudeva tak vědomě učinil z hluboké lásky a připoutanosti ke svému synovi. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že toho, kdo chrání své dítě na úkor dítěte někoho jiného, nelze vinit. Vasudevu navíc nelze obviňovat z bezcitnosti, neboť ho k tomuto jednání přivedla Yogamāyā.

Nanda Mahārāja a Vasudeva byli blízcí přátelé a totéž platilo o jejich manželkách, Yaśodě a Devakī. I když jejich jména byla různá, prakticky se od sebe jako osobnosti nelišili. Jediný rozdíl byl ten, že Devakī chápala, že se jí narodil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který se nyní proměnil v Kṛṣṇu, zatímco Yaśodā nevěděla, jaké dítě se jí narodilo. Yaśodā byla tak pokročilá oddaná, že nikdy nepovažovala Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství, ale jednoduše Ho milovala jako své dítě. Devakī zato od začátku věděla, že i když je Kṛṣṇa její syn, je Nejvyšší Osobností Božství. Ve Vṛndāvanu nikdo nepovažoval Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství. Když se v důsledku Jeho činností stalo něco úžasného, obyvatelé Vṛndāvanu-pastevci a pasáčkové krav, Nanda Mahārāja, Yaśodā a další-byli ohromení, ale nikdy si nemysleli, že jejich syn Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Někdy nadhodili, že se v podobě Kṛṣṇy možná zjevil nějaký mocný polobůh. V tak vznešeném stádiu oddané služby oddaný zapomíná, jaké je Kṛṣṇovo postavení, a intenzivně Jej miluje, aniž by chápal, o koho se jedná. To se nazývá kevala-bhakti a liší se od stádií jñāna a jñānamayī bhakti.