Modlitby Haṁsa-guhya, které Pánu obětoval Prajāpati Dakṣa

Když král Prācīnabarhi vykonával védské obřady, v nichž bylo doporučeno zabíjet zvířata, Nārada Muni mu dal ze soucitu radu, aby s tím přestal. Prācīnabarhi Nāradu správně pochopil a opustil království, aby se v lese podrobil askezi. Jeho deset synů ovšem tou dobou podstupovalo askezi ve vodě, a proto nebylo krále, který by dohlédl na vládu nad světem. Když těchto deset synů (Pracetů) vyšlo z vody, viděli, že Země je zarostlá stromy.

Když vláda zanedbává zemědělství — které je nezbytné pro produkci potravy — země zaroste nadbytečnými stromy. Mnoho stromů je samozřejmě užitečných, protože dávají ovoce a květy, ale mnoho jiných stromů je neúčelných. Mohou být použity jako palivo a země může být odlesněna a využita k zemědělským účelům. Když je vláda nedbalá, rodí se méně obilí. Jak uvádí Bhagavad-gītā (18.44): kṛṣi-gorakṣya-vāṇijyaṁ vaiśya-karma svabhāva-jam — náležitým zaměstnáním vaiśyů, které odpovídá jejich povaze, je farmařit a chránit krávy. Povinností vlády a kṣatriyů je dohlížet, aby příslušníci třetí třídy, vaiśyové — kteří nejsou ani brāhmaṇové, ani kṣatriyové — byli takto řádně zaměstnáni. Kṣatriyové mají ochraňovat lidi, zatímco vaiśyové mají chránit užitečná zvířata, zvláště krávy.

Slovo tapo-dīpita-manyavaḥ vyjadřuje, že ti, kdo se podrobili tvrdé askezi (tapasya), jsou obdařeni velkou mystickou silou — jak ukázali Pracetové, kteří vytvořili oheň a vítr, jež chrlili z úst. Oddaní, přestože podstupují tvrdou tapasyu, jsou ovšem vimanyavaḥ, sādhavaḥ — nikdy se nehněvají. Vždy je zdobí dobré vlastnosti. Bhāgavatam (3.25.21) uvádí:

Sādhu, oddaný, se nikdy nehněvá. Skutečným rysem oddaných, kteří se podrobují tapasyi, askezi, je ochota odpouštět. I když má vaiṣṇava díky tapasyi dostatečnou moc, nerozhněvá se, jestliže se dostane do potíží. Pokud však někdo podstupuje tapasyu, ale nestane se vaiṣṇavou, nemůže vyvinout dobré vlastnosti. Například Hiraṇyakaśipu a Rāvaṇa se rovněž podrobili velké askezi, ale jen proto, aby projevili své démonské sklony. Vaiṣṇavové se při šíření slávy Pána musí setkávat s mnoha odpůrci, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučuje, aby se při kázání zdrželi hněvu. Pán Caitanya Mahāprabhu dává tento návod: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā / amāninā mānadena kīrtanīyaḥ sadā hariḥ. “Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Ti, kdo šíří slávu Pána, mají být pokornější než tráva a snášenlivější než strom; pak mohou kázat o slávě Pána bez potíží.

Z tohoto verše vyplývá, že vládnoucí božstvo Měsíce je tím, kdo udržuje všechny stromy a rostliny v celém vesmíru. Měsíčnímu svitu vděčí stromy a rostliny za svůj bujný růst. Jak bychom tedy mohli přijmout výroky takzvaných vědců, jejichž výpravy na Měsíc nás informovaly, že tam neexistuje žádná vegetace? Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: somo vṛkṣādhiṣṭhātā sa eva vṛkṣāṇāṁ rājā — Soma, vládnoucí božstvo Měsíce, je králem všeho rostlinstva. Jak bychom mohli věřit tomu, že ten, kdo se stará o rostliny, nemá žádné na své vlastní planetě?

Zde je naznačeno, že vláda či král mají povinnost chránit nejen lidské bytosti, ale i všechny ostatní živé bytosti, včetně zvířat, stromů a rostlin. Žádná živá bytost nemá být zbytečně zabita.

Soma, vládnoucí božstvo Měsíce, připomněl Pracetům, že toto rostlinstvo stvořil Pán pánů, aby poskytovalo potravu všem. Kdyby se je Pracetové snažili zničit, jejich poddaní by rovněž trpěli, protože stromy jsou také nezbytné k zajištění potravy.

Podle zákona přírody neboli řízením Nejvyšší Osobnosti Božství je jeden druh živé bytosti potravou jiným živým bytostem. Jak je zde uvedeno: dvi-padāṁ ca catuṣ-padaḥ — čtyřnohá zvířata (catuṣ-padaḥ), jakož i obiloviny, jsou potravou lidským bytostem (dvi-padām). Tato čtyřnohá zvířata zahrnují jeleny či kozy; nikoliv krávy, kterým se má dostávat ochrany. Členové vyšších společenských tříd — brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové — obecně nejedí maso. Kṣatriyové někdy chodí do lesa zabíjet zvířata, jako jsou jeleni, protože se musí naučit umění zabíjet, a někdy tato zvířata také jedí. Rovněž śūdrové jedí zvířata, jako jsou kozy. Krávy však nejsou v žádném případě určeny k tomu, aby je lidé zabíjeli a jedli. Každá śāstra zabíjení krav důrazně odsuzuje. Je řečeno, že ten, kdo zabije krávu, bude muset trpět tolik let, kolik má kráva na těle chlupů. Manu-saṁhitā uvádí: pravṛttir eṣā bhūtānāṁ nivṛttis tu mahā-phalā — v tomto hmotném světě máme mnoho sklonů, ale v lidském životě je třeba se je naučit krotit. Ti, kdo touží jíst maso, mohou uspokojit žádosti svého jazyka masem nižších zvířat, ale nikdy nesmějí zabíjet krávy, které jsou díky tomu, že dávají mléko, uznávány za matky lidské společnosti. Śāstry obzvláště doporučují: kṛṣi-gorakṣya — třída vaiśyů má celé lidské společnosti zajišťovat potravu prostřednictvím zemědělských činností a poskytovat plnou ochranu kravám, což jsou ta nejužitečnější zvířata, protože dávají lidem mléko.

Slova pitrā pitāmahenāpi juṣṭaṁ vaḥ prapitāmahaiḥ popisují ctnostný královský rod, který tvoří králové, jejich otec, děd a pradědové. Takový rod je věhlasný, protože pečuje o občany (prajā). Slovo prajā se vztahuje na každého, kdo se narodil na území spravovaném danou vládou. Vznešené královské rody si byly vědomy toho, že všem živým bytostem—lidem, zvířatům či bytostem ještě nižším — se má dostávat ochrany. Moderní demokratický systém nemůže být takto vznešený, protože zvolení vůdci usilují pouze o moc a nemají žádný smysl pro zodpovědnost. V monarchii je král důstojný a koná slavné skutky jako jeho předkové. Soma, král Měsíce, zde proto Pracetům připomíná slávu jejich otce, děda a pradědů.

Svrchovanou vůlí Osobnosti Božství existují pro bezmocné živé bytosti různí ochránci a opatrovatelé. Stromy jsou rovněž považovány za poddané krále (prajā), a proto je povinností vládce chránit dokonce i je, ani nemluvě o ostatních tvorech. Král je vázán povinností chránit živé bytosti ve svém království. I když jsou tedy za ochranu a zaopatřování dětí přímo zodpovědní rodiče, povinností krále je dohlížet, aby všichni rodiče svou povinnost náležitě plnili. Král také zodpovídá za dozor nad ostatními ochránci uvedenými v tomto verši. Rovněž lze podotknout, že žebráky, o něž se mají starat hospodáři, nejsou žebráci z povolání, ale sannyāsīni a brāhmaṇové, jimž mají hospodáři dodávat potravu a ošacení.

Jak uvádí Bhagavad-gītā a potvrzují všechna védská písma: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — Nadduše sídlí v srdci každého. Jelikož je tedy tělo každého sídlem Nejvyšší Osobnosti Božství, nikdo by neměl žádné tělo ničit kvůli zbytečné zlobě. Takové jednání se Nadduši nelíbí. Soma řekl Pracetům, že jelikož se předtím snažili Nadduši uspokojit, neměli by nyní vyvolávat Její nespokojenost.

Když se někdo rozhněvá, zapomíná, kým je a v jaké je situaci, ale ten, kdo dokáže posoudit své postavení pomocí poznání, transcenduje vliv kvalit hmotné přírody. Člověk je vždy služebníkem chtivých tužeb, hněvu, chamtivosti, iluze, závisti a podobně, ale ten, kdo získá dostatečnou sílu tím, jak dělá duchovní pokrok, dokáže tyto neřesti ovládnout. Jakmile někdo dosáhne takové sebevlády, bude neustále v transcendentálním postavení, nedotčený kvalitami hmotné přírody. To je možné jedině tehdy, když se plně zaměstná službou Pánu. Pán říká v Bhagavad-gītě (14.26):

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností nepoklesne, ten okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zaměstnává člověka oddanou službou, a tak ho neustále udržuje v postavení, kdy je transcendentální hněvu, chamtivosti, chtíči, závisti a tak dále. Člověk musí vykonávat oddanou službu, neboť jinak se stane obětí kvalit hmotné přírody.

Dakṣa se nejprve narodil za vlády Svāyambhuvy Manua, ale jelikož urazil Pána Śivu, byl potrestán tím, že namísto vlastní hlavy dostal hlavu kozy. Takto zneuctěný musel opustit toto tělo a v šesté manvantaře, zvané Cākṣuṣa manvantara, se narodil z lůna Māriṣi jako Dakṣa. V této souvislosti cituje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura následující verš:

“Jeho předchozí tělo bylo zničeno, ale on, tentýž Dakṣa, inspirovaný svrchovanou vůlí, stvořil v Cākṣuṣa manvantaře všechny žádoucí živé bytosti.” (Bhāg. 4.30.49) Takto Dakṣa znovu získal své dřívější bohatství a znovu plodil tisíce a milióny dětí, aby zaplnil všechny tři světy.

Slovo duhitṛ-vatsalaḥ naznačuje, že všichni obyvatelé (prajā) se narodili Dakṣovým dcerám. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Dakṣa zjevně neměl žádného syna.

Je třeba vědět, že modlitby s názvem Haṁsa-guhya nesložil Dakṣa, ale již existovaly ve védské literatuře.

Zde je vysvětleno transcendentální postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Pána nemohou vidět podmíněné duše, jež přivykly hmotnému pohledu a nemají schopnost pochopit, že Nejvyšší Osobnost Božství setrvává ve Svém sídle, které je mimo dosah tohoto pohledu. Dokonce i kdyby nějaký materialista dokázal spočítat všechny atomy ve vesmíru, ani tehdy by nebyl schopen pochopit Nejvyšší Osobnost Božství. To potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.34):

Podmíněné duše se mohou mnoho miliard let snažit pochopit Nejvyšší Osobnost Božství pomocí svých mentálních spekulací a cestovat rychlostí mysli či větru, ale Absolutní Pravda pro ně přesto zůstane nepochopitelná, protože žádný materialista nedokáže změřit délku a šířku neomezené existence Nejvyšší Osobnosti Božství. Někdo může položit otázku: “Jestliže Absolutní Pravda přesahuje všechna měřítka, jak je možné Ji realizovat?” Odpověď na to dává slovo svayambhuve — člověk Pána může nebo nemusí chápat, ale Pán přesto existuje ve Své vlastní duchovní energii.

Individuální duše a Nejvyšší Duše žijí společně v těle. To potvrzují Upaniṣady přirovnáním ke dvěma ptačím přátelům, kteří žijí na stejném stromě — jeden pták jí ovoce toho stromu a druhý pouze přihlíží a řídí prvního. Individuální duše — jež je přirovnána k ptáku, který jí—nevidí svého přítele, Nejvyšší Duši, přestože sedí vedle ní. Nadduše ve skutečnosti řídí činnost jejích smyslů při požívání si smyslových předmětů, ale stejně jako není v moci smyslových předmětů vidět smysly, tak podmíněná duše nemůže vidět řídící duši. Podmíněná duše má touhy a Nejvyšší Duše je plní, ale podmíněná duše Nejvyšší Duši nevidí. Prajāpati Dakṣa se tedy klaní Nejvyšší Duši, Nadduši, přestože Ji není schopen vidět. Je uváděn také další příklad: i když obyčejní občané jednají pod řízením vlády, nechápou, jak jsou ovládáni nebo co je to vláda. V této souvislosti cituje Madhvācārya následující verš ze Skanda Purāṇy:

“Stejně jako různí služebníci v různých odděleních velké instituce nevidí hlavního ředitele, pod kterým pracují, podmíněné duše nevidí svrchovaného přítele, který sídlí v jejich tělech. Pokloňme se proto s úctou Nejvyššímu, který je pro naše hmotné oči neviditelný.”

Materialističtí vědci mohou analyticky prostudovat hmotné prvky, tělo, smysly, smyslové předměty a dokonce i vzduch, který ovládá životní sílu, ale přesto nedokáží pochopit, že nad tím vším je skutečná duše. Jinými slovy — živá bytost může jakožto duše pochopit všechny hmotné předměty, nebo — je-li seberealizovaná — je schopna pochopit Paramātmu, o Níž meditují yogīni. Nicméně ani pokročilá živá bytost nemůže pochopit Nejvyšší Bytost, Osobnost Božství, neboť Pán je ananta, neomezený majitel všech šesti vznešených vlastností.

Existují dvě stádia realizace Boha. Jedno se nazývá sujñeyam, snadno pochopitelné (obvykle mentální spekulací), a druhé durjñeyam, chápané jen s velkými potížemi. Realizace Paramātmy a Brahmanu jsou považovány za sujñeyam, ale realizace Nejvyšší Osobnosti Božství je durjñeyam. Jak je zde popsáno, konečné realizace Osobnosti Božství člověk dosáhne tehdy, když se vzdá činností mysli — myšlení, cítění a chtění—neboli když skončí s mentální spekulací. Tato transcendentální realizace je výše než suṣupti, hluboký spánek. V našem hrubém podmíněném stavu vnímáme vše prostřednictvím hmotné zkušenosti a vzpomínek a v jemném stavu vnímáme svět ve snech. Proces vidění rovněž zahrnuje vzpomínky a rovněž existuje v jemné podobě. Nad hrubou zkušeností a sny je suṣupti, hluboký spánek, a když živá bytost dospěje na zcela duchovní úroveň, kdy transcenduje hluboký spánek, dosáhne tranzu (viśuddha-sattva či vasudeva-sattva), v němž je zjevena Osobnost Božství.

Ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ — živá bytost nemůže realizovat původní Osobnost Božství, dokud je na hrubé či jemné smyslové úrovni, na úrovni duality. Sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. Když však zaměstná své smysly službou Pánu — zvláště jazyk zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry a ochutnáváním jedině Kṛṣṇova prasādam v postoji služby — Nejvyšší Osobnost Božství se jí zjeví. To zde vyjadřuje slovo śuci-sadmane. Śuci znamená “očištěné”. Když si člověk osvojí postoj poskytování služby svými smysly, celá jeho existence se stane śuci-sadma, úrovní dokonalé čistoty. Dakṣa se tedy s úctou klaní Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, Jenž je zjeven na úrovni śuci-sadma. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti cituje následující modlitbu Pána Brahmy ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.6): tathāpi bhūman mahimāguṇasya te viboddhum arhaty amalāntar-ātmabhiḥ. “Můj Pane, ten, jehož srdce bylo zcela očištěno, může porozumět Tvým transcendentálním vlastnostem a velikosti Tvých činností.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura používá ve svém komentáři k tomuto verši slovo durvijñeyam, které znamená “velmi obtížné realizovat”. Čistý stav existence popisuje Bhagavad-gītā (7.28), kde Kṛṣṇa říká:

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech, jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány a kdo jsou osvobozeni od duality iluze, Mi s odhodláním slouží.”

Na jiném místě v Bhagavad-gītě (9.14) Pán říká:

“Velké duše vždy opěvují Mou slávu, snaží se s velkým odhodláním, klaní se přede Mnou a takto Mě neustále s oddaností uctívají.”

Člověk může pochopit Nejvyšší Osobnost Božství poté, co transcenduje všechny hmotné překážky. Proto Pán Kṛṣṇa v Gītě (7.3) také říká:

“Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě sotva jeden zná v pravdě.”

Pro pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, musí člověk podstoupit tvrdou askezi, ale cesta oddané služby je tak dokonalá, že jejím následováním lze velice snadno dospět na duchovní úroveň a porozumět Pánu. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (18.55), kde Kṛṣṇa říká:

“Pochopit Nejvyššího Pána takového, jaký je, lze pouze oddanou službou. A ten, kdo si Ho je díky takové oddanosti plně vědom, může vstoupit do království Boha.”

I když je tedy námět velice obtížný na pochopení, (durvijñeyam), ten, kdo následuje předepsanou metodu, mu snadno porozumí. Přijít do styku s Nejvyšší Osobností Božství je možné prostřednictvím čisté oddané služby, která začíná u śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti cituje verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (2.8.5): praviṣṭaḥ karṇa-randhreṇa svānāṁ bhāva-saroruham. Proces naslouchání a opěvování vstupuje do hloubi srdce, a tak se člověk stává čistým oddaným. Pokračuje-li v tomto procesu, dosáhne stádia transcendentální lásky a tehdy oceňuje transcendentální jméno, podobu, vlastnosti a zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství. Čistý oddaný tedy může prostřednictvím oddané služby vidět Nejvyšší Osobnost Božství navzdory mnoha hmotným překážkám, jež jsou všechny Pánovými různými energiemi. Oddaný tyto překážky snadno překoná a přichází do styku přímo s Nejvyšší Osobností Božství. Hmotné překážky popsané v těchto verších ostatně nejsou nic jiného než různé energie Pána. Když oddaný dychtí vidět Nejvyšší Osobnost Božství, modlí se k Pánu:

“Ó synu Nandy Mahārāje, jsem Tvůj věčný služebník, ale přesto jsem z nějakého důvodu spadl do oceánu zrození a smrti. Vyzdvihni mě prosím z tohoto oceánu smrti a umísti mě jako jeden z atomů ke Tvým lotosovým nohám.” Pán, Jehož oddaný potěšil, mění všechny jeho hmotné překážky v duchovní službu. V této souvislosti cituje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura verš z Viṣṇu Purāṇy:

V hmotném světě se duchovní energie Nejvyšší Osobnosti Božství projevuje jako tāpa-karī, “působící utrpení”. Každý touží po štěstí, ale přestože štěstí původně pochází z energie blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství, v hmotném světě se kvůli hmotným činnostem stává Pánova energie blaženosti zdrojem utrpení (hlāda-tāpa-karī). Iluzorní štěstí v hmotném světě je zdrojem neštěstí, ale když člověk přeorientuje své úsilí o dosažení štěstí na uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, tento prvek utrpení (tāpa-karī) bude překonán. V této souvislosti je dán příklad, že probudit oheň spící ve dřevě je nepochybně obtížné, ale když se objeví, spálí dřevo na popel. Pro ty, kdo nevykonávají oddanou službu, je poznání Nejvyšší Osobnosti Božství nesmírně obtížné, ale pro oddaného je vše snadnější — oddaný se může velice snadno setkat s Nejvyšším Pánem.

Tyto modlitby říkají, že podoba Pána je mimo oblast hmotných podob, a proto je nepochopitelná. Oddaný se však modlí: “Můj milý Pane, kéž jsi se mnou spokojen, abych mohl snadno spatřit Tvou transcendentální podobu a energii.” Neoddaní se snaží pochopit Nejvyšší Brahman odmítáním: neti neti. Niṣedha-nirvāṇa-sukhānubhūtiḥ — oddaný se však prostým zpíváním Pánova svatého jména vyhne takovým pracným spekulacím a velice snadno realizuje existenci Nejvyššího Pána.

Ten, kdo vymýšlí jména, podoby, vlastnosti či příslušenství náležící Nejvyšší Osobnosti Božství, nemůže Pánovi porozumět, neboť Nejvyšší Pán je nad stvořením. Je stvořitelem všeho a to znamená, že existoval, když ještě stvoření neexistovalo. Jeho jméno, podoba a vlastnosti tedy nejsou hmotné výtvory; jsou vždy transcendentální. Pomocí svých hmotných výmyslů, vibrací a představ proto Nejvyššího Pána nemůžeme odhalit. To vysvětluje verš ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ.

Prācetasa, Dakṣa, se zde modlí k Transcendenci; nikoliv k nějaké osobě v hmotném stvoření. Jedině hlupáci a darebáci považují Boha za hmotný výtvor. To Pán Sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.11):

“Hlupáci se Mi vysmívají, když sestoupím v lidské podobě, neboť neznají Mou transcendentální povahu Nejvyššího Pána všeho, co existuje.” Proto je nutné přijmout poznání od toho, komu se Pán zjevil; vytvářet imaginární jméno či podobu Pána nemá cenu. Śrīpāda Śaṅkarācārya byl impersonalista, ale přesto prohlásil: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt — Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, není osobou hmotného světa. Nārāyaṇovi nemůžeme připisovat hmotná označení, jak se o to snaží hlupáci, kteří mluví o daridra-nārāyaṇovi (chudém Nārāyaṇovi). Nārāyaṇa je vždy transcendentální, mimo toto hmotné stvoření. Jak by se mohl stát daridra-nārāyaṇem? S chudobou se setkáváme v tomto hmotném světě, ale v duchovním světě nic takového neexistuje. Představa daridra-nārāyaṇa je tedy pouhý výmysl.

Dakṣa důsledně upozorňuje, že hmotná označení nemohou být jmény uctívaného Pána: yad yan niruktaṁ vacasā nirūpitam. Slovo nirukta se vztahuje na védský slovník. Nejvyšší Osobnost Božství nelze pochopit pouhým vybíráním výrazů ze slovníku. Když se Dakṣa modlí k Pánu, nechce uctívat hmotná jména a podoby, ale raději Pána, který existoval před stvořením hmotných slovníků a jmen. Jak potvrzují Vedy: yato vāco nivartante / aprāpya manasā saha — jméno, podobu, vlastnosti a příslušenství Pána nelze zjistit pomocí nějakého hmotného slovníku. Kdo však dosáhne transcendentální úrovně porozumění Nejvyšší Osobnosti Božství, pozná vše; hmotné i duchovní. To potvrzuje další védská mantra: tam eva viditvāti mṛtyum eti. Pokud člověk milostí Pána nějakým způsobem porozumí Pánovu transcendentálnímu postavení, stává se věčným. To Pán Sám ještě potvrzuje v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Pouhým porozuměním Nejvyššímu Pánu překoná živá bytost zrození, smrt, stáří a nemoc. Śrīla Śukadeva Gosvāmī proto Mahārājovi Parīkṣitovi ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.1.5) oznámil:

“Ó potomku krále Bharaty, ten, kdo se touží osvobodit od veškerého utrpení, musí naslouchat o Nejvyšším Pánu, oslavovat Ho a vzpomínat na Něj, Osobnost Božství, který je Nadduší, vládcem a tím, kdo zachraňuje ze všeho neštěstí.”

Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je původní příčinou, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ). Je původcem i tohoto hmotného světa, řízeného kvalitami hmotné přírody, a proto s ním má důvěrný vztah. Kdyby hmotný svět nebyl částí Jeho těla, Nejvyšší Pán, svrchovaná příčina, by byl neúplný. Proto je řečeno: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ — pokud člověk ví, že Vāsudeva je původní příčinou všech příčin, stává se dokonalým mahātmou.

Brahma-saṁhitā (5.1) prohlašuje:

“Kṛṣṇa, který je známý jako Govinda, je nejvyšším vládcem. Má věčné, blažené, duchovní tělo. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ, neboť je prvotní příčinou všech příčin.” Nejvyšší Brahman (tad brahma) je příčinou všech příčin, ale Sám žádnou příčinu nemá. Anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam — Govinda, Kṛṣṇa, je původní příčinou všech příčin, ale Jeho zjevení v podobě Govindy nezpůsobuje žádná příčina. Govinda se expanduje do mnoha různých podob, ale všechny jsou přitom totožné. Jak potvrzuje Madhvācārya: ananyaḥ sadṛśābhāvād eko rūpādy-abhedataḥ — Kṛṣṇa nemá žádnou příčinu ani Sobě rovného a je jeden jediný, protože Jeho různé podoby, jako například svāṁśa a vibhinnāṁśa, se od Něho neliší.

Již od nepaměti, od stvoření vesmírného projevu, vytvářejí podmíněné duše různé školy filozofické spekulace. To ovšem neplatí o oddaných. Neoddaní mají různé představy o stvoření, udržování a zničení, a proto se nazývají vādīni a prativādīni — zastánci teorií a jejich odpůrci. Z výroku Mahābhāraty plyne, že existuje mnoho těch, kdo jsou muni neboli spekulanti:

Všichni spekulanti musí oponovat jiným spekulantům — proč by jinak existovalo tolik navzájem si odporujících škol zabývajících se zjištěním nejvyšší příčiny?

Filozofie znamená najít nejvyšší příčinu. Vedānta-sūtra říká velice rozumně: athāto brahma-jijñāsā — lidský život je určen k pochopení konečné příčiny. Oddaní přijímají za konečnou příčinu Kṛṣṇu, protože tento závěr podporuje veškerá védská literatura a rovněž Kṛṣṇa Samotný, který říká: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Jsem zdrojem všeho.” Oddaní nemají s pochopením konečné příčiny všeho žádné potíže, ale neoddaní musí čelit mnoha protivníkům, protože každý, kdo chce být významným filozofem, vymýšlí svou vlastní cestu. V Indii existuje mnoho filozofických škol, jako například dvaita-vādīni, advaita-vādīni, vaiśeṣikové, mīmāṁsakové, māyāvādīni a svabhāva-vādīni, a každá z nich oponuje ostatním. Také v západních zemích je mnoho filozofů s různými názory na stvoření, život, udržování a zničení. Je tedy nepochybné, že na celém světě existuje bezpočet filozofů, kteří si všichni navzájem protiřečí.

Nyní je možné položit otázku, proč existuje tolik filozofů, když konečný cíl filozofie je jeden. Konečná příčina je nepochybně jedna — Nejvyšší Brahman. Arjuna řekl Kṛṣṇovi v Bhagavad-gītě (10.12):

“Jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné sídlo, nejčistší, Absolutní Pravda. Jsi věčná, transcendentální, původní osoba, nezrozená a největší.” Neoddaní spekulanti ovšem konečnou příčinu (sarva-kāraṇa-kāraṇam) neuznávají. Jelikož jsou nevědomí a zmatení v otázce duše a jejích činností — i když někteří z nich mají o duši mlhavou představu — objevuje se mezi nimi mnoho sporů a nikdy nemohou dojít k žádnému závěru. Všichni tito filozofičtí spekulanti závidí Nejvyšší Osobnosti Božství a Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (16.19 — 20):

“Tyto závistivé lotry, nejnižší z lidí, vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských životních druhů. V nich se opakovaně rodí a nikdy ke Mně nemohou dospět. Postupně klesají do toho nejodpornějšího stavu existence.” Kvůli své závisti vůči Nejvyšší Osobnosti Božství se neoddaní život za životem rodí v démonských rodinách. Dopouštějí se velikých přestupků, a Pán proto způsobuje, že jsou neustále zmateni. Kurvanti caiṣāṁ muhur ātma-moham — Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je záměrně udržuje v temnotě (ātma-moham).

Parāśara, velká autorita a otec Vyāsadeva, popisuje Nejvyšší Osobnost Božství takto:

Démonští spekulanti nemohou pochopit transcendentální vlastnosti, podobu, zábavy, sílu, poznání a bohatství Nejvyšší Osobnosti Božství, jež jsou prosté hmotného znečištění (vinā heyair guṇādibhiḥ). Tito spekulanti chovají vůči existenci Pána závist. Jagad āhur anīśvaram — jejich závěr je, že celý vesmírný projev nemá žádného vládce a funguje sám od sebe. Život za životem jsou takto udržováni v trvalé temnotě a nemohou pochopit skutečnou příčinu všech příčin. To je důvod, proč existuje tolik škol filozofické spekulace.

Na tomto sporu se podílejí dvě strany — jedni říkají, že Absolutní nemá podobu (nirākāra), a druzí říkají, že podobu má (sākāra). Slovo podoba je tedy oběma společné, přestože ji jedni uznávají (asti či astika), zatímco druzí se ji snaží popřít (nāsti či nāstika). Jelikož oddaný považuje slovo “podoba” (ākāra) za faktor společný pro obě strany, skládá podobě uctivé poklony, i když se druzí mohou i nadále přít, zda ji Absolutní má či nikoliv.

V tomto verši je velice důležité slovo yoga-sāṅkhyayoḥ. Yoga znamená bhakti-yoga, protože yogīni rovněž uznávají existenci všeprostupující Nejvyšší Duše a snaží se Ji vidět ve svých srdcích. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (12.13.1): dhānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Oddaný se snaží přijít do styku přímo s Nejvyšší Osobností Božství, zatímco yogī se snaží pomocí meditace nalézt Nadduši v srdci. Yoga tedy přímo i nepřímo znamená bhakti-yoga. Sāṅkhya ovšem znamená hmotné studium vesmíru pomocí spekulativního poznání, což je obecně známé jako jñāna-śāstra. Sāṅkhyité jsou připoutáni k neosobnímu Brahmanu, ale Absolutní Pravdu lze ve skutečnosti poznat třemi způsoby. Brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate — Absolutní Pravda je jedna, ale někteří Ji přijímají jako neosobní Brahman, jiní jako Nadduši existující všude a další jako Bhagavāna, Nejvyšší Osobnost Božství. Ústředním bodem je Absolutní Pravda.

Impersonalisté a personalisté sice navzájem stojí proti sobě, ale přesto se zaměřují na tentýž Parabrahman, na stejnou Absolutní Pravdu. Yoga-śāstry popisují Kṛṣṇu takto: kṛṣṇaṁ piśaṅgāmbaram ambujekṣaṇaṁ catur-bhujaṁ śaṅkha-gadādy-udāyudham. Tak jsou popsány půvabné tělesné rysy, údy a oděv Nejvyšší Osobnosti Božství. Sāṅkhya-śāstry však popírají existenci Pánovy transcendentální podoby a uvádějí, že Nejvyšší Absolutní Pravda nemá žádné ruce, žádné nohy a žádné jméno: hy anāma-rūpa-guṇa-pāṇi-pādam acakṣur aśrotram ekam advitīyam api nāma-rūpādikaṁ nāsti. Védské mantry říkají: apāṇi pādo javano grahītā — Nejvyšší Pán nemá nohy ani ruce, ale může přijmout vše, co je Mu obětováno. Takové výroky ve skutečnosti potvrzují, že Nejvyšší má ruce a nohy, ale popírají, že by měl hmotné ruce a nohy. Proto se Absolutní nazývá aprākṛta. Podoba Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, je věčná a plná poznání a blaženosti (sac-cid-ānanda-vigraha); není hmotná. Sāṅkhyité neboli jñānī popírají hmotnou podobu, a oddaní také dobře vědí, že podoba Absolutní Pravdy, Bhagavāna, není hmotná.

“Kṛṣṇa, který je známý jako Govinda, je nejvyšším vládcem. Má věčné, blažené, duchovní tělo. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ, neboť je prvotní příčinou všech příčin.” Pojetí Absolutního bez rukou a nohou a pojetí s rukama a nohama si zdánlivě odporují, ale obě jsou v souladu se stejnou pravdou o Nejvyšší Absolutní Osobě. Zde použité slovo vastu-niṣṭhayoḥ proto naznačuje, že yogīni i sāṅkhyité mají víru v realitu, ale dohadují se o ní z různých hledisek hmotné a duchovní totožnosti. Parabrahman neboli bṛhat je společným bodem. Sāṅkhyité i yogīni se nacházejí ve stejném Brahmanu, ale liší se v názorech kvůli různým úhlům pohledu.

Pokyny bhakti-śāster dávají člověku správný směr. Nejvyšší Osobnost Božství říká v Bhagavad-gītě: bhaktyā mām abhijānāti — “Poznat Mě je možné jedině oddanou službou.” Bhaktové vědí, že podoba Nejvyšší Osoby je nehmotná, zatímco jñānī jen popírají hmotnou podobu. Každý by se měl tedy uchýlit k cestě oddanosti (bhakti-mārga); pak mu bude vše jasné. Jñānī se soustřeďují na virāṭ-rūpu, gigantickou vesmírnou podobu Pána. To je zpočátku dobré pro ty, kdo jsou příliš materialističtí, ale na virāṭ-rūpu není třeba myslet stále. Arjuna viděl Kṛṣṇovu virāṭ-rūpu, když mu ji Pán ukázal, ale nechtěl ji vidět trvale; požádal Pána, aby znovu přijal Svou původní podobu dvourukého Kṛṣṇy. Učenci tedy v tom, že se oddaní soustřeďují na duchovní podobu Pána (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ), nevidí žádný rozpor. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká, že méně inteligentní neoddaní považují svůj závěr za nejvyšší, ale oddaní díky svému úplnému vzdělání chápou, že konečným cílem je Nejvyšší Osobnost Božství.

Co se týče významného slova anāma-rūpaḥ, Śrī Śrīdhara Svāmī říká: prākṛta-nāma-rūpa-rahito 'pi. Slovo anāma, které znamená “beze jména”, vyjadřuje, že Nejvyšší Osobnost Božství nemá hmotné jméno. Když Ajāmila volal na svého syna, pouhým pronášením jména Nārāyaṇa dosáhl osvobození. To znamená, že Nārāyaṇa není obyčejné světské jméno; je nehmotné. Slovo anāma tedy vyjadřuje, že jména Nejvyššího Pána nepatří do tohoto hmotného světa. Vibrace Hare Kṛṣṇa mahā-mantry není hmotný zvuk, a stejně tak je nehmotná i Pánova podoba, zjevení a činnosti. Na projev Své bezpříčinné milosti k oddaným i neoddaným se Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, zjevuje v tomto hmotném světě se Svými jmény, podobami a zábavami, jež jsou všechny transcendentální. Neinteligentní lidé, kteří to nechápou, si myslí, že tato jména, podoby a zábavy jsou hmotné, a upírají Nejvyššímu jméno i podobu.

Po důkladném přezkoumání zjistíme, že závěr neoddaných — kteří říkají, že Bůh nemá žádné jméno — a závěr oddaných — kteří vědí, že Jeho jméno není hmotné — jsou prakticky totožné. Nejvyšší Osobnost Božství nemá žádné hmotné jméno, podobu, zrození, zjevení či odchod z tohoto světa, a přesto se rodí (janma). Bhagavad-gītā (4.6) uvádí:

I když je Pán nezrozený (aja) a Jeho tělo nikdy nepodléhá hmotným změnám, přesto se zjevuje jako inkarnace, přičemž neustále setrvává v transcendentálním stavu (śuddha-sattva). Takto projevuje Své transcendentální podoby, jména a činnosti; je to Jeho zvláštní milost oddaným. Jiní se mohou i nadále přít, zda Absolutní Pravda má či nemá podobu, ale když oddaný Pánovou milostí vidí Pána Osobně, dostává se do duchovní extáze.

Neinteligentní lidé říkají, že Pán nic nedělá. Ve skutečnosti opravdu nemusí dělat nic, ale zároveň musí dělat všechno, protože nikdo nemůže nic vykonat bez Jeho svolení. Neinteligentní lidé ovšem nevidí, jak Pán jedná a jak celá hmotná příroda funguje pod Jeho vedením. Jeho různé energie jednají dokonalým způsobem.

Nic nemusí dělat Osobně — Jeho energie jsou dokonalé, a proto se vše okamžitě stane Jeho vůlí. Ti, jimž se Nejvyšší Pán nezjeví, nevidí, jak jedná, a proto si myslí: “I v případě, že Bůh existuje, jistě nic nekoná a nemá žádné určité jméno.”

Jméno Pána je ve skutečnosti již dáno Pánovými transcendentálními činnostmi. Pán se také nazývá guṇa-karma-nāma, protože je pojmenováván podle Svých transcendentálních činností. Například Kṛṣṇa znamená “všepřitažlivý”. To je jméno Pána, které vyjadřuje, že Je velice přitažlivý díky Svým transcendentálním vlastnostem. Jako malý chlapec zdvihl kopec Govardhan a v dětství zabil mnoho démonů. Tyto činnosti jsou velice přitažlivé, a proto je někdy nazýván Giridhārī, Madhusūdana, Agha-niṣūdana a tak dále. Jelikož vystupoval jako syn Nandy Mahārāje, má jméno Nanda-tanuja. Tato jména již existují, ale jelikož je neoddaní nechápou, je Pán někdy označován jako anāma, bezejmenný. To znamená, že nemá žádná hmotná jména. Všechny Jeho činnosti jsou duchovní, a proto má duchovní jména.

Méně inteligentní lidé mají obvykle dojem, že Pán nemá žádnou podobu. Proto se zjevuje ve Své původní podobě jako Kṛṣṇa, sac-cid-ānanda-vigraha, aby splnil Své poslání zúčastnit se bitvy na Kurukṣetře a předvést zábavy, ve kterých ochraňuje Své oddané a zabíjí démony (paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām). To je Jeho milost. Těm, kdo si myslí, že Kṛṣṇa nemá žádnou podobu a nekoná žádné činnosti, přichází ukázat, že opravdu jedná — a jedná tak úžasně, že nikdo jiný nedokáže takové neobyčejné činy vykonat. Ačkoliv vypadal jako lidská bytost, přijal 16 108 manželek, čehož není žádný člověk schopen. Pán vykonává takové činnosti, aby lidem ukázal, jak je mocný, laskavý a milosrdný. Jeho původní jméno je Kṛṣṇa (kṛṣṇas tu bhagavān svayam), ale protože jedná neomezeně mnoha způsoby, má podle Svého jednání mnoho tisíc jmen.

Impersonalisté si představují, že různí polobozi jsou podobami Pána. Māyāvādīni například uctívají pět polobohů (pañcopāsanā). Ve skutečnosti v podobu Pána nevěří, ale kvůli uctívání si představují nějakou podobu jako Boha. Obvykle jsou to podoby Viṣṇua, Śivy, Gaṇeśe, boha Slunce a Durgy. To se nazývá pañcopāsanā. Dakṣa ovšem nechtěl uctívat žádnou imaginární podobu, ale svrchovanou podobu Pána Kṛṣṇy.

V této souvislosti popisuje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura rozdíl mezi Nejvyšší Osobností Božství a obyčejnou živou bytostí. Jak bylo uvedeno v jednom z předchozích veršů (25): sarvaṁ pumān veda guṇāṁś ca taj-jño na veda sarva-jñam anantam īḍe — všemocný Nejvyšší Pán zná vše, ale živá bytost nezná Nejvyšší Osobnost Božství. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě: “Já znám vše, ale Mě nezná nikdo.” To je rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a obyčejnou živou bytostí. V jedné modlitbě ve Śrīmad-Bhāgavatamu říká královna Kuntī: “Můj milý Pane, existuješ uvnitř a vně, a přesto Tě nikdo nevidí.”

Podmíněná duše nemůže pochopit Nejvyšší Osobnost Božství pomocí spekulativního poznání nebo představivosti. Nejvyšší Osobnost Božství je tedy nutné poznat milostí Samotné Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán se zjevuje, ale nelze Mu porozumět spekulací. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.29) uvádí:

“Můj Pane, když je někdo poctěn byť jen nepatrným náznakem milosti Tvých lotosových nohou, může pochopit velikost Tvé osobnosti. Avšak ti, kdo chtějí pochopit Nejvyšší Osobnost Božství pomocí spekulace, Tě nemohou poznat, i kdyby studovali Vedy po mnoho let.”

To je výrok śāstry. Obyčejný člověk může být velký filozof a spekulovat o tom, co je Absolutní Pravda, jakou má podobu a kde existuje, ale nemůže tyto pravdy pochopit. Sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ — pochopit Nejvyšší Osobnost Božství lze jedině oddanou službou. To rovněž Osobně vysvětluje Nejvyšší Osobnost Božství v Bhagavad-gītě (18.55). Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — “Jedině prostřednictvím oddané služby může člověk pochopit Nejvyššího Pána takového, jaký je.” Neinteligentní lidé si chtějí podobu Nejvyšší Osobnosti Božství představovat nebo vymýšlet, ale oddaní touží uctívat skutečnou Osobnost Božství. Dakṣa se proto modlí: “Někdo Tě může považovat za osobního, neosobního či imaginárního, ale já se k Tobě modlím, abys mi splnil mou touhu vidět Tě takového, jaký skutečně jsi.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že tento verš je zvláště určen pro impersonalistu, který si myslí, že on sám je Nejvyšší, protože mezi živou bytostí a Bohem není žádný rozdíl. Māyāvādský filozof se domnívá, že existuje jen jedna Nejvyšší Pravda a že i on je touto Nejvyšší Pravdou. To ve skutečnosti není poznání, ale pošetilost. Tento verš je zvláště určen pro takové hlupáky, jež o poznání připravila iluze (māyayāpahṛta-jñānāḥ). Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že tito lidé, jñāni-māninaḥ, se považují za velice pokročilé, ale ve skutečnosti postrádají inteligenci.

Śrīla Madhvācārya v souvislosti s tímto veršem říká:

Existují tři druhy lidí — nejnižší (adhama), ti uprostřed (madhyama) a nejlepší (uttama). Nejnižší (adhama) si myslí, že mezi Bohem a živou bytostí není žádný rozdíl kromě toho, že živá bytost má určitá označení, zatímco Absolutní Pravda nikoliv. Podle jejich názoru se jīva, živá bytost, po odstranění označení hmotného těla smísí s Nejvyšším. Předkládají argument ghaṭākāśa-paṭākāśa, kde je tělo přirovnáno k nádobě s prostorem uvnitř a vně. Impersonalisté tvrdí, že živá bytost splyne s Nejvyšším, stejně jako po rozbití nádoby splyne prostor uvnitř s prostorem vně. Tak vypadá jejich argumentace. Śrīla Madhvācārya však říká, že tímto způsobem argumentují jen ti nejnižší z lidí. Další druh lidí nedokáže zjistit, jaká je skutečná podoba Nejvyššího, ale souhlasí, že existuje Nejvyšší, který řídí činnosti obyčejné živé bytosti. O těchto filozofech je řečeno, že se nacházejí uprostřed. Nejlepší jsou ovšem ti, kdo chápou Nejvyššího Pána (sac-cid-ānanda-vigrahu). Pūrṇānandādi-guṇakaṁ sarva-jīva-vilakṣaṇam — Jeho podoba je zcela duchovní, plná blaženosti a naprosto odlišná od podoby podmíněné duše nebo jakékoliv jiné živé bytosti. Uttamās tu hariṁ prāhus tārata-myena teṣu ca — tito filozofové jsou nejlepší, protože vědí, že Nejvyšší Osobnost Božství se zjevuje různě osobám uctívajícím pod vlivem různých kvalit hmotné přírody. Vědí, že třicet tři miliónů polobohů existuje jen za účelem přesvědčit podmíněnou duši o existenci nejvyšší moci a přivést ji k uctívání jednoho z těchto polobohů, aby díky společnosti oddaných mohla pochopit, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Jak Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — “Neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” Aham ādir hi devānām — “Já jsem původcem všech polobohů.” Aham sarvasya prabhavaḥ — “Jsem nadřazený každému, včetně Pána Brahmy, Pána Śivy a ostatních polobohů.” To jsou závěry śāster, a toho, kdo tyto závěry přijímá, je třeba považovat za prvotřídního filozofa. Takový filozof ví, že Nejvyšší Osobnost Božství je Pánem polobohů (deva-deveśvaraṁ sūtram ānandaṁ prāṇa-vedinaḥ).

Jakmile člověk skutečně realizuje či vidí Nejvyšší Osobnost Božství, naplní ho naprosté štěstí. Když například Dhruva Mahārāja před sebou uviděl Pána, řekl: svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce — “Můj milý Pane, nemám nic, oč bych Tě chtěl žádat. Jsem nyní zcela spokojen.” A když před sebou spatřil Nejvyššího Pána Prajāpati Dakṣa, padl na zem a nebyl schopen nic říci ani Ho o cokoliv požádat.

Pán Osobně potvrzuje v Bhagavad-gītě (8.15), že když se někomu dostane toho štěstí, že realizuje Nejvyšší Osobnost Božství, dosáhne nejvyšší dokonalosti:

“Velké duše, oddaní yogīni, kteří dospěli ke Mně, se nikdy nevrátí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.” Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto učí, jak jít po cestě vedoucí k nejvyšší dokonalosti jednoduše vykonáváním oddané služby.

Po každém zničení hmotného vesmíru vstupují všechny živé bytosti do těla Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, a když nastává další stvoření, vycházejí z Jeho těla v různých životních druzích, aby navázaly na své předchozí činnosti. Proč dochází ke stvoření takovým způsobem, že se živé bytosti dostávají do podmíněného stavu života, kde musí zakoušet trojí utrpení, které jim působí hmotná příroda? Pán zde říká Dakṣovi: “Chceš prospět všem živým bytostem, a to je rovněž Moje touha.” Živé bytosti, které přicházejí do styku s hmotným světem, mají být napraveny. Všechny živé bytosti v tomto hmotném světě se vzpírají službě Pánu, a proto zde zůstávají jako věčně podmíněné, nitya-baddha, a rodí se znovu a znovu. Existuje samozřejmě možnost jejich osvobození, ale podmíněné duše této příležitosti nevyužívají, žijí i nadále životem smyslového požitku, a proto jsou trestány opakovaným rozením a umíráním. To je zákon přírody. Pán říká v Bhagavad-gītě (7.14):

“Tuto Mou božskou energii, sestávající ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdají, ji snadno překročí.” Na jiném místě Bhagavad-gīty (15.7) Pán říká:

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce zápasí se šesti smysly, k nimž patří také mysl.” Živá bytost bojuje o přežití v hmotném světě kvůli své vzpurné povaze a musí takto zápasit tak dlouho, dokud se neodevzdá Kṛṣṇovi.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy není žádná přechodná móda. Je to autorizované hnutí zaměřené na zvyšování blaha všech podmíněných duší snahou povznést každého na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Kdo nedospěje na tuto úroveň, musí neustále pokračovat v hmotném životě, někdy na vyšších a jindy na nižších planetách. To potvrzuje Caitanya-caritāmṛta (Madhya 20.118): kabhu svarge uṭhāya, kabhu narake ḍubāya — podmíněná duše někdy poklesne do nevědomosti a jindy zakusí do určité míry úlevu, když se této nevědomosti relativně zbaví. Tak vypadá život podmíněné duše.

Prajāpati Dakṣa se snaží prospět podmíněným duším tím, že je plodí a dává jim tak život s nadějí na osvobození. Osvobození znamená odevzdat se Kṛṣṇovi. Pokud někdo plodí děti s cílem vychovávat je k tomu, aby se odevzdaly Kṛṣṇovi, je otcovství velice dobré. Stejně tak duchovní mistr, který učí podmíněné duše být si vědomy Kṛṣṇy, je v úspěšném postavení. Pokud někdo dává podmíněným duším příležitost dospět k vědomí Kṛṣṇy, mají všechny jeho činnosti podporu Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je tím nesmírně potěšen, jak je zde uvedeno (prīto 'ham). Všichni členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by se měli po vzoru předchozích ācāryů snažit prospět podmíněným duším tím, že je vyzvou k dosažení vědomí Kṛṣṇy a budou jim k tomu poskytovat vše potřebné. Takové činnosti představují skutečné dobročinné jednání. Kazatel nebo každý, kdo se snaží šířit vědomí Kṛṣṇy, těmito činnostmi získává uznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (18.68 — 69):

“Ten, kdo toto nejvyšší tajemství vysvětluje oddaným, má zaručenu čistou oddanou službu a nakonec se vrátí ke Mně. V tomto světě není služebníka, který by Mi byl dražší než on, a ani Mi nikdo nikdy dražší nebude.”

Existují různé druhy inkarnací či expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství. Expanze Jeho osobnosti, viṣṇu-tattva, se nazývají expanze svāṁśa, zatímco živé bytosti — které nejsou viṣṇu-tattva, ale jīva-tattva — se nazývají vibhinnāṁśa, oddělené expanze. I když Prajāpati Dakṣa není na stejné úrovni jako Pán Brahmā a Pán Śiva, je k nim přirovnán, protože slouží Pánu. Ve službě Osobnosti Božství neplatí, že by Pán Brahmā byl považován za významného, zatímco obyčejná lidská bytost, která se snaží kázat slávu Pána, by byla považována za podřadnou. Takové rozdíly zde neexistují. Každý, kdo slouží Pánu, je Mu duchovně velice drahý — bez ohledu na to, zda má z hmotného hlediska vysoké či nízké postavení. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti uvádí následující citát z Tantra-nirṇayi:

Všechny živé bytosti od Pána Brahmy níže, které slouží Pánu, jsou neobyčejné a nazývají se vibhūti. Pán říká v Bhagavad-gītě (10.41):

“Věz, že všechny bohaté, krásné a slavné výtvory povstávají z pouhého zlomku Mé nádhery.” Živá bytost zvláště zplnomocněná jednat jménem Pána se nazývá vibhūti, zatímco inkarnace Pána kategorie viṣṇu-tattva, jako například Matsya avatāra (keśava dhṛta-mīna-śarīra jaya jagad-īśa hare), se nazývají vibhava.

Ateisté někdy namítají, že v Boha nevěří, protože Ho nevidí. Pro ně Nejvyšší Pán popisuje metodu, jak Ho mohou vidět v Jeho neosobní podobě. Inteligentní osoby vidí Boha v Jeho osobní podobě, která je uvedená v śāstrách, ale pokud někdo dychtí vidět Nejvyšší Osobnost Božství okamžitě, tváří v tvář, může vidět Pána prostřednictvím tohoto popisu, jenž líčí různé vnitřní a vnější části Jeho těla.

Podstupovat tapasyu neboli odmítat hmotné činnosti je prvním principem duchovního života. Dále existují duchovní činnosti, jako je vykonávání védských obětí, studium védského poznání, meditace o Nejvyšší Osobnosti Božství a zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Také je třeba ctít polobohy a chápat jejich postavení, jednání a to, jak v hmotném světě řídí činnosti v různých oblastech. Takto může člověk vidět, jak Bůh existuje a jak je vše dokonale řízeno díky Jeho přítomnosti. Pán říká v Bhagavad-gītě (9.10):

“Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti. Podle jejích zákonů je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.” Pokud někdo není schopen vidět Nejvyššího Pána — přestože je jako Kṛṣṇa přítomný ve Svých různých inkarnacích — může pod vedením pokynů Ved vidět Jeho neosobní rys pozorováním činností hmotné přírody.

Jak uvedli služebníci Yamarāje (Bhāg. 6.1.40), vše, co je vykonáno podle védských pokynů, se nazývá dharma:

“To, co je předepsáno ve Vedách, tvoří dharmu, náboženské zásady, a opak toho je bezbožnost. Vedy jsou přímo Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa, a jsou samozrozené. To jsme slyšeli od Yamarāje.”

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti poznamenává:

Rozliční polobozi jednají pod ochranou Nejvyšší Osobnosti Božství a podle svých různých činností mají různá jména.

Slovo aham poukazuje na osobu. Ve Vedách je vysvětleno: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām — Pán je nejvyšší věčný mezi nespočetně mnoha věčnými a je nejvyšší živou bytostí mezi nesčetně mnoha živými bytostmi. Pán je osoba, která má také neosobní rysy; jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11):

“Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto neduální podstatu Brahman, Paramātmā nebo Bhagavān.” Chápání Paramātmy a neosobního Brahmanu přišlo v úvahu až po stvoření; před stvořením existoval pouze Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství. Jak rozhodně prohlašuje Bhagavad-gītā (18.55), Osobnost Božství lze pochopit jedině prostřednictvím bhakti-yogy. Konečnou příčinou — nejvyšší příčinou stvoření — je Nejvyšší Pán, k Jehož pochopení vede jedině bhakti-yoga. Nelze Ho pochopit spekulativním filozofickým bádáním nebo meditací, neboť všechny tyto procesy vznikly až po hmotném stvoření. Neosobní a lokalizované pojetí Nejvyšší Osobnosti Božství jsou víceméně hmotně znečištěné. Skutečným duchovním procesem je proto bhakti-yoga. Pán říká: bhaktyā mām abhijānāti — “Poznat Mě lze jedině oddanou službou.” Před stvořením existoval Pán jako osoba, což zde vyjadřuje slovo aham. Když Ho Prajāpati Dakṣa viděl jako osobu, krásně oblečeného a ozdobeného, skutečně poznal význam tohoto slova aham prostřednictvím oddané služby.

Každá osoba je věčná. Jelikož Pán říká, že existoval jako osoba před stvořením (agre) a bude rovněž existovat po zničení, je osobou věčně. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto cituje následující verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.9.13 — 14):

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se zjevil ve Vṛndāvanu jako syn matky Yaśody, která Ho svázala provazem, stejně jako obyčejná matka svazuje hmotné dítě. Pro podobu Nejvyšší Osobnosti Božství (sac-cid-ānanda-vigrahu) ve skutečnosti neexistuje rozdělení na vnější a vnitřní, ale když se Pán zjevuje ve Své podobě, neinteligentní lidé Ho považují za obyčejnou osobu. Avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — přestože přichází ve Svém vlastním těle, které se nikdy nemění, mūḍhové, neinteligentní lidé, si myslí, že neosobní Brahman přijal hmotné tělo, aby přišel v podobě osoby. Obyčejné živé bytosti přijímají hmotná těla, ale Nejvyšší Osobnost Božství nikoliv. Jelikož je Nejvyšší Osobnost Božství svrchovaným vědomím, je zde řečeno, že saṁjñāna-mātram (původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy) bylo před stvořením neprojevené, přestože je vědomí Nejvyšší Osobnosti Božství původem všeho. Pán říká v Bhagavad-gītě (2.12): “Nikdy nebylo doby, kdy bych neexistoval Já, ty či všichni tito králové, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.” Osoba Pána je tedy Absolutní Pravdou v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Madhvācārya v této souvislosti cituje dva verše z Matsya Purāṇy:

Podoba Nejvyššího Pána je sac-cid-ānanda-vigraha, a proto po zničení všeho Pán zůstává ve Své původní podobě, ale jelikož těla ostatních živých bytostí jsou hmotná, hmota splývá s hmotou a jemná podoba duše zůstává v těle Pána. Pán nespí, ale obyčejné živé bytosti zůstávají spát až do dalšího stvoření. Neinteligentní člověk si myslí, že bohatství Nejvyššího Pána přestává po zničení existovat, ale to není pravda — v duchovním světě zůstává takové, jaké je; pouze v hmotném světě je vše zničeno. Brahma-līna, splynutí s Nejvyšším Brahmanem, není skutečná līna neboli zničení, neboť jemnohmotná podoba, která zůstává v záři Brahmanu, se po hmotném stvoření vrátí do hmotného světa a znovu přijme hrubohmotnou podobu. To je popsáno slovy bhūtvā bhūtvā pralīyate. Když je hmotné tělo zničeno, duše zůstává v jemné podobě, která později přijme další hmotné tělo. To platí pro podmíněné duše, ale Nejvyšší Osobnost Božství zůstává věčně ve Svém původním vědomí a duchovním těle.

Toto je popis historie stvoření vesmíru. První příčinou je Samotný Pán, Nejvyšší Osoba, a z Něho je stvořen Brahmā, který se stará o vesmírné dění. Vše, co se děje ve vesmíru v rámci hmotného stvoření, závisí na hmotné energii Nejvyššího Pána, Jenž je tedy příčinou hmotného stvoření. Celý vesmírný projev je zde popsán výrazem guṇa-vigrahaḥ, podoba Pánových kvalit. Prvním stvořením z vesmírné podoby je Pán Brahmā, který je původcem všech živých bytostí. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti popisuje neomezené charakteristiky Pána:

Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate. Pán má nespočetně mnoho energií a všechny jsou neomezené. Samotný Pán a všechny Jeho vlastnosti, podoby, zábavy a příslušenství jsou tedy rovněž bez omezení. Pro Své neomezené charakteristiky je Pán Viṣṇu známý jako Ananta.

Bez tapasyi není možné dosáhnout ničeho. Pán Brahmā byl díky askezi zplnomocněn ke stvoření celého tohoto vesmíru. Čím více se věnujeme askezi, tím mocnějšími se milostí Pána stáváme. Ṛṣabhadeva proto radil Svým synům: tapo divyaṁ putrakā yena sattvaṁ śuddhyed—“Člověk se má podrobit askezi, aby dosáhl božského postavení oddané služby. Tak se očistí jeho srdce.” (Bhāg. 5.5.1) V naší hmotné existenci jsme nečistí, a proto nedokážeme nic úžasného, ale očistíme-li se tapasyou, budeme milostí Pána schopni dělat neuvěřitelné věci. Proto — jak tento verš zdůrazňuje — je tapasya velice důležitá.

Pán říká v Bhagavad-gītě (7.11): dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi — “Jsem sex, který neodporuje náboženským zásadám.” Pohlavní styk stanovený Nejvyšší Osobností Božství je dharma, náboženský princip, ale není určen pro smyslový požitek. Holdování smyslovému požitku prostřednictvím pohlavního styku védské zásady nedovolují. Člověk se může podvolit své přirozené tendenci k sexu pouze tehdy, když chce plodit děti. Pán tedy v tomto verši Dakṣovi řekl: “Tato dívka ti je dána pouze pro sex určený k početí dětí. Je velice plodná, a proto budeš moci mít tolik dětí, kolik dokážeš zplodit.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že Dakṣa dostal možnost neomezeného pohlavního styku. Ve svém minulém životě se Dakṣa rovněž nazýval Dakṣa, ale při vykonávání obětí urazil Pána Śivu, a proto byla jeho hlava nahrazena hlavou kozy. Kvůli tomuto zahanbujícímu stavu si Dakṣa vzal život, ale jelikož si zachoval tutéž neomezenou sexuální touhu, podrobil se askezi, kterou uspokojil Nejvyššího Pána, Jenž mu pak dal neomezenou sexuální potenci.

Je třeba poznamenat, že i když člověk může milostí Nejvyšší Osobnosti Božství získat takovou možnost pohlavního styku, není nabízena pokročilým oddaným, kteří jsou prosti hmotných tužeb (anyābhilāṣitā-śūnyam). V této souvislosti lze podotknout, že chtějí-li američtí chlapci a děvčata zapojení do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy pokročit ve vědomí Kṛṣṇy a dosáhnout nejvyššího prospěchu v podobě láskyplné služby Pánu, měli by se zdržet využívání této možnosti pohlavního života. Každému proto doporučujeme vyhnout se přinejmenším nedovolenému sexu. I když má člověk k sexu příležitost, měl by dobrovolně přijmout omezení, že bude mít pohlavní styk pouze pro plození dětí a za žádným jiným účelem. Kardama Muni rovněž dostal možnost sexu, ale jeho touha po něm byla nepatrná. Poté, co v lůně Devahūti zplodil děti, se všeho zřekl. Z toho plyne, že chce-li se někdo vrátit domů, zpátky k Bohu, měl by se dobrovolně vzdát sexu. Sex je třeba přijímat pouze v nezbytné míře; nikoliv neomezeně.

Neměli bychom si myslet, že když Dakṣa dostal možnost neomezeného sexu, získal tím Pánovu přízeň. Pozdější verše vyjeví, že se Dakṣa znovu dopustil přestupku — tentokrát u lotosových nohou Nārady. I když je tedy sex nejvyšším požitkem v hmotném světě a i když je milostí Boha možné dostat příležitost k sexuálnímu požitku, přináší to s sebou nebezpečí, že se člověk bude dopouštět přestupků. Dakṣa byl k těmto přestupkům náchylný, a proto mu — přesně řečeno — Nejvyšší Pán ve skutečnosti žádnou přízeň neprojevil. Nikdo by neměl usilovat o přízeň Pána, aby mohl mít neomezenou sexuální potenci.