Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že i když byla tvrzení Yamadūtů plně podpořena védskými zásadami, argumenty Viṣṇudūtů zvítězily. To potvrdil i samotný Yamarāja.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Yamadūtové, služebníci Yamarāje, byli tak zklamaní, že se téměř nahněvaně ptali svého pána, zda kromě něho existuje ještě mnoho jiných vládců. Jelikož byli poraženi a jejich pán je nedokázal ochránit, měli nutkání mu říci, že sloužit takovému pánu nemá význam. Nemůže-li služebník vykonávat pokyny svého pána, aniž by utrpěl porážku, jakou cenu má služba takovému bezmocnému pánu?

Jelikož se Yamadūtům nepodařilo vykonat Yamarājův příkaz, začali pochybovat, zda má Yamarāja skutečně moc trestat hříšníky. Na jeho pokyn šli zajmout Ajāmila, ale neuspěli kvůli rozkazu nějaké vyšší autority. Nebyli si proto jisti, zda existuje více autorit, nebo jen jedna. Kdyby existovalo více autorit, které by vynášely navzájem si odporující rozsudky, mohlo by se stát, že by někdo byl chybně potrestán nebo odměněn, nebo by nebyl ani potrestán, ani odměněn. V hmotném světě máme zkušenost, že ten, komu jeden soud uložil určitý trest, se může odvolat k jinému soudu. Stejný člověk tedy může být podle různých rozsudků buď potrestán, nebo odměněn. V zákonech přírody neboli u soudu Nejvyšší Osobnosti Božství se však takové protichůdné rozsudky nemohou vyskytovat. Soudci a jejich rozsudky musí být dokonalí a nesmí si navzájem odporovat. V Ajāmilově případě bylo postavení Yamarāje skutečně velmi složité, protože Yamadūtové jednali správně, když se snažili Ajāmila zajmout, ale Viṣṇudūtové jejich snahu zmařili. Za těchto okolností byl Yamarāja obviňován Viṣṇudūty i Yamadūty, ale jelikož je zplnomocněn Nejvyšší Osobností Božství, je přesto dokonalým soudcem. Vysvětlí proto, jaké je jeho skutečné postavení a jak je každý ovládán nejvyšším vládcem — Osobností Božství.

Ve vládě může být mnoho ministrů, kteří zajišťují spravedlnost různým osobám, ale zákon musí být jeden, a tento ústřední zákon musí platit pro každého. Yamadūtové si nedovedli představit, že by dva soudci vynesli ve stejném případě různé rozsudky, a proto chtěli vědět, kdo je ústředním soudcem. Byli si jisti tím, že Ajāmila je velice hříšný člověk, ale přestože ho chtěl Yamarāja potrestat, Viṣṇudūtové ho zprostili viny. To byla matoucí situace. Yamadūtové tedy chtěli, aby Yamarāja vše vyjasnil.

Yamadūtové se domnívali, že Yamarāja je jediným vládcem spravedlnosti. Byli plně přesvědčeni, že vykonání jeho rozsudku nikdo nemůže zabránit, ale nyní — k jejich údivu — jeho nařízení zrušily čtyři úžasné osoby ze Siddhaloky.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že Yamadūtové chtěli přivést Viṣṇudūty před Yamarāje. Kdyby Yamarāja mohl Viṣṇudūty potrestat, Yamadūtové by byli spokojeni.

Služebníci Yamarāje byli velice zarmouceni porážkou, kterou utrpěli od Viṣṇudūtů, a chtěli je předvést před svého pána a pokud možno potrestat. V opačném případě si přáli spáchat sebevraždu. Než se však rozhodli pro jedno či druhé, chtěli, aby je o Viṣṇudūtech informoval Yamarāja, který je také vševědoucí.

Śrīlu Yamarāje, nejvyššího vládce živých bytostí ve věci jejich zbožných a bezbožných činností, jeho služebníci velice potěšili, protože v jeho panství vyslovili svaté jméno Nārāyaṇa. Yamarāja musí jednat s lidmi, kteří jsou bez výjimky hříšní a Nārāyaṇovi mohou stěží rozumět. Když tedy jeho poslové pronesli jméno Nārāyaṇa, nesmírně ho to potěšilo, neboť Yamarāja je také vaiṣṇava.

Služebníci měli podezření, že existuje vládce, který převyšuje dokonce i Yamarāje. Aby Yamarāja rozptýlil jejich pochybnosti, okamžitě odpověděl: “Ano, všemu vládne jeden nejvyšší vládce.” Yamarāja má na starosti některé z pohyblivých živých bytostí — lidi — ale zvířata, která se také pohybují, pod jeho pravomoc nespadají. Jedině lidské bytosti mají vědomí dobrého a špatného, a z nich pouze ty, které jednají hříšně, patří pod Yamarājovu vládu. I když je tedy Yamarāja vládce, vládne pouze v určité správní oblasti malému množství živých bytostí. Existují i jiní polobozi, kteří vládnou mnoha jiným oblastem, ale nade všemi je jeden nejvyšší vládce, Kṛṣṇa. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ — nejvyšším vládcem je Kṛṣṇa. Jiní, kteří vládnou svým příslušným oblastem správy vesmíru, jsou ve srovnání s Kṛṣṇou, nejvyšším vládcem, zanedbatelní. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.7): mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — “Můj milý Dhanañjayo (Arjuno), nikdo Mě nepřevyšuje.” Yamarāja proto okamžitě rozptýlil pochybnosti svých pomocníků, Yamadūtů, když potvrdil, že existuje jeden nejvyšší vládce nad všemi ostatními.

Śrīla Madhvācārya vysvětluje, že slova otaṁ protam se vztahují na příčinu všech příčin. Nejvyšší Pán je vesmírnému projevu svislým i vodorovným směrem. To potvrzuje následující verš ze Skanda Purāṇy:

Stejně jako je deka utkaná ze dvou vláken, vodorovného a svislého, Pán Viṣṇu představuje svislou a vodorovnou příčinu vesmírného projevu.

V tomto hmotném světě je každý podmíněný, bez ohledu na to, o koho se jedná. Živá bytost může být člověkem, polobohem nebo zvířetem, stromem či rostlinou, ale vše řídí přírodní zákony a nad touto vládou přírody stojí Nejvyšší Osobnost Božství. To potvrzuje Bhagavad-gītā (9.10), kde Kṛṣṇa říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Hmotná příroda jedná pod Mým vedením a vydává všechny pohyblivé i nehybné bytosti.” Za strojem přírody je tedy Kṛṣṇa a vše se odehrává pod Jeho vládou.

Nehledě na jiné živé bytosti, ty, které mají lidské tělo, jsou systematicky řízeny védskými pokyny co se týče rozdělení na varṇy a āśramy. Člověk má dodržovat pravidla varṇy a āśramu; jinak nemůže uniknout Yamarājovu trestu. Účelem dodržování těchto pravidel je, aby každá lidská bytost dospěla na úroveň brāhmaṇy, nejinteligentnějšího člověka. Poté musí překonat i tuto úroveň a stát se vaiṣṇavou. To je dokonalostí života. Brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya i śūdra mohou zlepšit své postavení uctíváním Pána podle svých činností (sve sve karmaṇy abhirataḥ saṁsiddhiṁ labhate naraḥ). Rozdělení na varṇy a āśramy je nezbytné k tomu, aby každý řádně vykonával své povinnosti a žil pokojně; všichni jsou však vedeni k uctívání Nejvyššího Pána, který je všeprostupující (yena sarvam idaṁ tatam). Nejvyšší Pán existuje ve svislém i vodorovném směru (otaṁ protam), a jestliže se tedy člověk řídí védskými pokyny a uctívá Pána podle svých schopností, jeho život bude dokonalý. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.13) uvádí:

“Ó nejlepší z dvojzrozených, závěr proto zní, že nejvyšší dokonalostí, které lze dosáhnout vykonáváním předepsaných povinností (dharmy) podle dané společenské třídy a životního stavu, je potěšit Pána Hariho.” Společenský systém varṇāśramy nabízí dokonalou metodu, jak člověka připravit na návrat domů, zpátky k Bohu, protože cílem každé varṇy a āśramu je potěšit Nejvyššího Pána. Pána lze těšit pod vedením pravého duchovního mistra, a kdo tak činí, dosáhl dokonalosti života. Nejvyšší Pán je hoden uctívání a každý Ho uctívá přímo či nepřímo. Ti, kdo Ho uctívají přímo, získají výsledky osvobození rychle, zatímco osvobození těch, kdo Mu slouží nepřímo, přijde až po dlouhé době.

Velice důležitá jsou slova nāmabhir vāci. Ve varṇāśramském systému existují různá jména — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsī. Vāk neboli védské příkazy řídí všechny tyto skupiny. Každý se má klanět Nejvyššímu Pánu a vykonávat povinnosti uvedené ve Vedách.

Lidé a další živé bytosti v tomto vesmírném projevu jsou ovládáni třemi kvalitami přírody. Ti, kdo jsou pod vládou nižších kvalit—vášně a nevědomosti — nemohou Bohu porozumět. Ani ti, kdo jsou v kvalitě dobra — jako mnozí polobozi a velcí ṛṣiové, uvedení v těchto verších — nechápou činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhagavad-gītā prohlašuje, že ten, kdo oddaně slouží Pánu, je všem hmotným kvalitám transcendentální. Pán proto Osobně říká, že Ho mohou chápat jedině bhaktové, transcendentální hmotným kvalitám; nikdo jiný (bhaktyā mām abhijānāti). Bhīṣmadeva řekl Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.9.16):

“Ó králi, nikdo nezná plán Pána (Śrī Kṛṣṇy). I velcí filozofové jsou zmateni, přestože se věnují důkladnému bádání.” Nikdo tedy nemůže porozumět Bohu pomocí spekulativního poznání. Spekulací budeme pouze zmateni (muhyanti). To také potvrzuje Samotný Pán v Bhagavad-gītě (7.3):

Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost, a i z těch, kteří již dokonalosti dosáhli a stali se siddhy, může Kṛṣṇovi porozumět pouze ten, kdo přijme proces bhakti, oddané služby.

Různé části těla sice nemají schopnost vidět oči, ale oči řídí každý jejich pohyb. Nohy se pohybují dopředu, protože oči vidí, co je před nimi, a ruka se dotýká, protože oči vidí předměty, kterých se může dotknout. Stejně tak každá živá bytost jedná podle pokynů Nadduše, která sídlí v srdci. Pán Samotný to potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15): sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a dávám pokyny ke vzpomínkám, poznání a zapomnění.” Na jiném místě Bhagavad-gīty je řečeno: īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — “Nejvyšší Pán v podobě Nadduše sídlí v srdci.” Živá bytost nemůže dělat nic bez svolení Nadduše. Nadduše jedná neustále, každým okamžikem, ale živá bytost nemůže pochopit Její podobu a činnosti pomocí svých smyslů. Příklad očí a tělesných údů je velice výstižný. Kdyby nohy byly schopny vidět, mohly by chodit bez pomoci očí, ale to není možné. I když prostřednictvím svých smyslů Nadduši ve svém srdci nevidíme, Její řízení je nezbytné.

Yamarāja popisoval Nejvyšší Osobnost Božství, nejvyššího vládce, ale jeho poslové chtěli slyšet o Viṣṇudūtech, kteří je porazili při jejich střetu s Ajāmilem. Řekl proto, že Viṣṇudūtové se podobají Nejvyšší Osobnosti Božství tělesnými rysy, transcendentálními vlastnostmi a povahou. Viṣṇudūtové neboli vaiṣṇavové jsou tedy téměř stejně kvalifikovaní jako Nejvyšší Pán. Yamarāja sdělil Yamadūtům, že Viṣṇudūtové nejsou o nic méně mocní než Pán Viṣṇu. Jelikož Viṣṇu stojí výše než Yamarāja, Viṣṇudūtové jsou výše než Yamadūtové. Těch, kdo jsou pod ochranou Viṣṇudūtů, se proto Yamadūtové nemohou ani dotknout.

Yamarāja specificky popsal vlastnosti Viṣṇudūtů, aby své služebníky přesvědčil, že jim nemají závidět. Upozornil Yamadūty, že Viṣṇudūtům se uctivě klaní i polobozi a že jsou neustále připraveni chránit oddané Pána před nepřáteli, přírodními pohromami a všemi nebezpečnými situacemi v tomto hmotném světě. Členové Společnosti pro vědomí Kṛṣṇy se někdy obávají hrozící světové války a ptají se, co by se s nimi stalo, kdyby k ní skutečně došlo. Ať už se ocitnou v jakémkoliv nebezpečí, vždy by měli mít důvěru, že Viṣṇudūtové nebo Nejvyšší Osobnost Božství je ochrání; jak potvrzuje Bhagavad-gītā (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati). Hmotné nebezpečí není určeno pro oddané. To také potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam. Padaṁ padaṁ yad vipadāṁ na teṣām — v tomto hmotném světě číhají různá nebezpečí na každém kroku, ale nikoliv na oddané, kteří se zcela odevzdali lotosovým nohám Pána. Čistí oddaní Pána Viṣṇua si mohou být jisti, že je Pán ochrání, a dokud jsou v hmotném světě, měli by se naplno zaměstnat oddanou službou a šířit hnutí Hare Kṛṣṇa, které je hnutím Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Pána Śrī Kṛṣṇy.

Když Viṣṇudūtové vyzvali Yamadūty, aby popsali zásady náboženství, Yamadūtové řekli: veda-praṇihito dharmaḥ — náboženské zásady jsou stanoveny ve védské literatuře. Nevěděli však, že védská literatura obsahuje popisy obřadů, které nejsou transcendentální, ale jsou určeny k udržování klidu a pořádku mezi materialisty v hmotném světě. Skutečné náboženské zásady jsou nistraiguṇya, nad třemi kvalitami hmotné přírody neboli transcendentální. Yamadūtové tyto transcendentální náboženské zásady neznali, a proto byli překvapeni, když jim bylo zabráněno zajmout Ajāmila. Materialisty, kteří všechnu svou víru upínají k védským obřadům, popisuje Bhagavad-gītā (2.42), kde Kṛṣṇa říká: veda-vāda-ratāḥ pārtha nānyad astīti vādinaḥ — údajní stoupenci Ved říkají, že neexistuje nic, co by přesahovalo védské obřady. V Indii se skutečně setkáme se skupinou lidí, kteří jsou vyznavači védských obřadů, ale přitom nechápou jejich význam, jímž je povznést člověka postupně na transcendentální úroveň poznání Kṛṣṇy (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Ti, kdo neznají tuto zásadu, ale pouze vkládají svou víru do védských obřadů, se nazývají veda-vāda-ratāḥ.

Zde je řečeno, že skutečný náboženský princip představuje to, co je dáno Nejvyšší Osobností Božství. Tento princip uvádí Bhagavad-gītā. Sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — je třeba se vzdát všech ostatních povinností a odevzdat se lotosovým nohám Kṛṣṇy. To je skutečný náboženský princip, kterým by se měli všichni řídit. Je možné, že člověk následuje védská písma, a přesto nemusí tento transcendentální princip znát, neboť ne každý ho zná. Nejsou si ho vědomi dokonce ani polobozi na vyšších planetárních soustavách, o lidských bytostech nemluvě. Tomuto transcendentálnímu náboženskému principu je třeba porozumět buď přímo od Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, nebo od Jeho zvláštního zástupce, jak uvádějí další verše.

V Bhagavad-gītě označuje Pán Kṛṣṇa bhāgavata-dharmu za nejdůvěrnější náboženský princip (sarva-guhyatamam, guhyād guhyataram). Kṛṣṇa říká Arjunovi: “Protože jsi Můj velice drahý přítel, vysvětluji ti to nejdůvěrnější náboženství.” Sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech ostatních povinností a odevzdej se Mně.” Někdo se může zeptat: “K čemu je tento princip dobrý, když je ho tak těžké pochopit?” Yamarāja zde odpovídá, že tomuto náboženskému principu může porozumět ten, kdo následuje systém parampary Pána Brahmy, Pána Śivy, čtyř Kumārů a dalších uznávaných autorit. Existují čtyři učednické posloupnosti: jedna od Pána Brahmy, jedna od Pána Śivy, jedna od Lakṣmī, bohyně štěstí, a jedna od Kumārů. Učednická posloupnost od Pána Brahmy se nazývá Brahma-sampradāya, posloupnost od Pána Śivy (Śambhua) se nazývá Rudra-sampradāya, posloupnost od bohyně štěstí, Lakṣmījī, se nazývá Śrī-sampradāya a posloupnost od Kumārů se nazývá Kumāra-sampradāya. Aby člověk pochopil nejdůvěrnější náboženský systém, musí přijmout útočiště u jedné z těchto čtyř sampradāyí. V Padma Purāṇě je řečeno: sampradāya-vihīnā ye mantrās te niṣphalā matāḥ — pokud člověk nenásleduje čtyři uznávané učednické posloupnosti, jeho mantra či zasvěcení nemá žádnou cenu. V současné době existuje mnoho apasampradāyí neboli nepravých sampradāyí, které nemají žádné spojení s autoritami, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva, Kumārové nebo Lakṣmī. Tyto školy svádějí lidi na scestí. Śāstry říkají, že být zasvěcený v takových sampradāyích je zbytečná ztráta času, neboť to člověku nikdy neumožní pochopit skutečné náboženské zásady.

Jak je uvedeno v minulém verši, dharmaṁ bhāgavatam, skutečné náboženské zásady, jsou bhāgavata-dharma, zásady popsané v samotném Śrīmad-Bhāgavatamu nebo v Bhagavad-gītě, která je přípravou ke studiu Bhāgavatamu. Jaké to jsou zásady? Bhāgavatam říká: dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra — ve Śrīmad-Bhāgavatamu není místo pro podvodné náboženské systémy. Vše, co Bhāgavatam obsahuje, se přímo pojí s Nejvyšší Osobností Božství. Bhāgavatam dále říká: sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje — nejvyšší náboženství je to, které učí své následovníky, jak milovat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Jenž je mimo dosah experimentálního poznání. Takový náboženský systém začíná zpíváním svatého jména Pána, tan-nāma-grahaṇa (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam). Když člověk zpívá svaté jméno Pána a tančí v extázi, postupně uvidí podobu Pána, Jeho zábavy a transcendentální vlastnosti. Tak plně porozumí postavení Osobnosti Božství. K tomuto pochopení Pána — jak sestupuje do hmotného světa, jak se rodí a jaké činnosti vykonává — je možné dojít, ale jedině prostřednictvím oddané služby. Bhagavad-gītā uvádí: bhaktyā mām abhijānāti — prostým vykonáváním oddané služby lze pochopit o Nejvyšším Pánu vše. Má-li někdo to štěstí, že Nejvyššímu Pánu takto porozumí, výsledkem bude tyaktvā dehaṁ punar janma naiti — po opuštění hmotného těla se již nebude muset narodit v hmotném světě; místo toho se vrátí domů, zpátky k Bohu. To je nejvyšší dokonalost. Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě (8.15):

“Velké duše, oddaní yogīni, kteří dospěli ke Mně, se nikdy nevrátí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.”

Ohledně významu zpívání Hare Kṛṣṇa mantry není třeba bádat. Ajāmilův příběh je dostatečným důkazem síly Pánova svatého jména a vznešeného postavení toho, kdo svaté jméno neustále zpívá. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto radil:

V tomto věku Kali nemůže nikdo provádět všechny obřady pro dosažení osvobození; to je nesmírně náročné. Všechny śāstry a všichni ācāryové proto doporučují v tomto věku zpívat svaté jméno.

Haridāsa Ṭhākura potvrdil na shromáždění u otce Raghunātha dāse Gosvāmīho, že prostým zpíváním svatého jména Pána se člověk vysvobodí, dokonce i když nezpívá zcela bez přestupků. Smārta-brāhmaṇové a māyāvādīni nevěří, že takto lze dosáhnout osvobození, ale pravdivost výroku Haridāse Ṭhākura podporuje mnoho citátů ze Śrīmad-Bhāgavatamu.

Například Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k tomuto verši uvádí tento citát:

“Když někdo ráno a večer s velkou oddaností zpívá svaté jméno Pána, může se osvobodit od všech hmotných utrpení.” Jiný citát potvrzuje, že kdo neustále, každý den, s velkou úctou naslouchá svatému jménu Pána, může získat osvobození (anudinam idam ādareṇa śṛṇvan). Další citát říká:

“Člověk by měl vždy naslouchat o neobyčejně úžasných činnostech Pána, opěvovat je, meditovat o nich a snažit se Pána potěšit.” (Bhāg. 11.3.27)

Śrīdhara Svāmī také cituje z Purāṇ: pāpa-kṣayaś ca bhavati smaratāṁ tam ahar-niśam — “Člověk se může osvobodit od všech hříšných reakcí jednoduše tím, že bude ve dne v noci (ahar-niśam) vzpomínat na lotosové nohy Pána.” Dále cituje z Bhāgavatamu (6.3.31):

Všechny uvedené citáty dokazují, že ten, kdo neustále zpívá a naslouchá o svatých činnostech, jménu, slávě a podobě Pána, je osvobozený. To je úžasně vyjádřeno v tomto verši: etāvatālam agha-nirharaṇāya puṁsāṁ—pouhým vyslovením Pánova jména se člověk zbaví všech hříšných reakcí.

Slovo alam, použité v tomto verši, vyjadřuje, že pouhé pronášení svatého jména Pána je dostačující. Toto slovo má různé významy. Podle nejautoritativnějšího sanskrtského slovníku zvaného Amara-kośa může slovo alam znamenat “ozdoba”, “dostatek”, “moc” a “bránění” (alaṁ bhūṣaṇa-paryāpti-śakti-vāraṇa-vācakam). Zde vyjadřuje, že není třeba se věnovat jiným procesům; stačí zpívat svaté jméno Pána. I když ho člověk zpívá nedokonale, osvobodí se tím od všech hříšných reakcí.

Tuto sílu zpívání svatého jména potvrdilo Ajāmilovo vysvobození. Když Ajāmila pronášel svaté jméno Nārāyaṇa, nevzpomínal přímo na Nejvyššího Pána, ale na svého syna. V okamžiku smrti rozhodně nebyl příliš čistý; byl známý jako velký hříšník. Před smrtí jsou navíc narušené všechny životní pochody v těle, a v takovém nezáviděníhodném stavu by Ajāmila těžko mohl zřetelně zpívat. Přesto však dosáhl osvobození pouhým pronášením svatého jména Pána. Co potom říci o těch, kdo nejsou tak hříšní jako Ajāmila? Z toho bychom měli vyvodit závěr, že každý by měl s velkým předsevzetím zpívat svaté jméno Pána — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — neboť tak se milostí Kṛṣṇy jistě vysvobodí ze zajetí māyi.

Zpívání Hare Kṛṣṇa mantry se doporučuje i těm, kdo se dopouštějí přestupků, protože budou-li ve zpívání pokračovat, postupně se jich zbaví. Zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry bez přestupků oddaný zvětšuje svou lásku ke Kṛṣṇovi. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká: premā pum-artho mahān—hlavním cílem všech má být zvětšení své připoutanosti a lásky k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství.

V této souvislosti Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura cituje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.19.24):

“Můj milý Uddhavo, nejvyšší náboženský systém určený pro lidskou společnost je ten, pomocí kterého může člověk probudit svou spící lásku ke Mně.” V komentáři k tomuto verši popisuje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura slovo bhakti, když říká premaivoktaḥ. Kaḥ anyaḥ arthaḥ asya — k čemu je třeba osvobození tam, kde je bhakti?

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura rovněž cituje tento verš z Padma Purāṇy:

I když zpočátku člověk zpívá Hare Kṛṣṇa mantru s přestupky, opakovaným zpíváním dojde do stádia, kdy se jich přestane dopouštět. Pāpa-kṣayaś ca bhavati smaratāṁ tam ahar-niśam — bude-li zpívat ve dne v noci, jak doporučoval Śrī Caitanya Mahāprabhu, osvobodí se od všech hříšných reakcí. Byl to Śrī Caitanya Mahāprabhu, kdo citoval následující verš:

“V tomto věku hádek a pokrytectví je jediným způsobem osvobození zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.” Budou-li členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy striktně následovat toto doporučení Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jejich postavení bude vždy bezpečné.

Jelikož je tak snadné dosáhnout největšího úspěchu zpíváním svatého jména Pána, někdo se může zeptat, proč existuje tolik védských obřadů a proč jsou k nim lidé přitahováni. Na tuto otázku odpovídá tento verš. Jak uvádí Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — skutečným smyslem studia Ved je vyhledat lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Neinteligentní lidé jsou naneštěstí zmateni velkolepostí védských yajñí a dychtí vidět vykonávání oslnivých obětí. Chtějí, aby byly zpívány védské mantry a aby za tyto obřady bylo utráceno obrovské množství peněz. Někdy musíme pořádat védské obřady, abychom tyto neinteligentní lidi uspokojili. Nedávno jsme při otevírání velkého chrámu Kṛṣṇa-Balarāma ve Vṛndāvanu byli nuceni přizvat brāhmaṇy na vykonání védských obřadů, protože obyvatelé Vṛndāvanu — zvláště smārta-brāhmaṇové — by Evropany a Američany za pravé brāhmaṇy neuznali. Museli jsme tedy zaměstnat brāhmaṇy vykonáním nákladných yajñí. Bez ohledu na tyto yajñi však členové naší Společnosti vedli hlasitý saṅkīrtan s mṛdaṅgami, což jsem považoval za důležitější než védské obřady. Obřady i saṅkīrtan probíhaly zároveň; obřady byly určeny pro ty, kdo se zajímají o védské rituály vedoucí k dosažení nebeských planet (jaḍī-kṛta-matir madhu-puṣpitāyām), zatímco saṅkīrtan byl určen pro čisté oddané, kteří chtějí potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. My bychom bývali prováděli pouze saṅkīrtan, ale obyvatelé Vṛndāvanu by pak nebrali slavnostní instalaci vážně. Zde je vysvětleno, že védské obřady jsou určeny pro ty, jejichž inteligence byla otupena květnatým jazykem Ved, který popisuje plodonosné činnosti zaměřené na dosažení vyšších planet.

Zvláště v tomto věku Kali je dostatečný samotný saṅkīrtan. Budou-li oddaní z našich chrámů v různých částech světa pokračovat v provádění saṅkīrtanu před Božstvy — zvláště před Śrī Caitanyou Mahāprabhuem — zůstanou dokonalí. Žádné jiné obřady nejsou zapotřebí. Nicméně pro udržení čistých návyků a čisté mysli se je třeba věnovat uctívání Božstev a dodržovat také další usměrňující zásady. Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že i když saṅkīrtan k dosažení dokonalosti života stačí, arcanā neboli uctívání Božstev v chrámu musí pokračovat, aby oddaní zůstali vně i uvnitř čistí. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto doporučoval následovat oba procesy zároveň a my se jeho zásadou souběžně vykonávat uctívání Božstev i saṅkīrtan striktně řídíme. V tom bychom měli stále pokračovat.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti cituje následující verš z modliteb Pána Brahmy (Bhāg. 10.14.29):

Verš hovoří o tom, že ani velký znalec védských śāster si nemusí být vůbec vědom existence Nejvyššího Pána a Jeho jména, slávy, vlastností atd., zatímco ten, kdo se nějakým způsobem zaměstná oddanou službou a stane se tak čistým oddaným Pána, může pochopit postavení Nejvyšší Osobnosti Božství, i když není velkým učencem. Yamarāja zde proto říká: evaṁ vimṛśya sudhiyo bhagavati — ti, kdo s láskou slouží Pánu, se stávají inteligentními, sudhiyaḥ, ale o znalci Ved, který nechápe Kṛṣṇovo jméno, slávu a zábavy, to nelze říci. Čistý oddaný je ten, jehož inteligence je čistá; je skutečně moudrý, protože se zaměstnává službou Pánu — ne aby tím zapůsobil na ostatní, ale s láskou, svou myslí, slovy a tělem. Neoddaní mohou předstírat, že se věnují náboženství, ale to není příliš účinné, neboť i když okázale navštěvují chrám nebo kostel, myslí přitom na něco jiného. Tito lidé zanedbávají svou náboženskou povinnost a podléhají Yamarājovu trestu. Avšak oddanému, který se kvůli svým dřívějším zvykům nechtěně či nahodile dopustí hříšných činů, bude odpuštěno. Taková je hodnota saṅkīrtanového hnutí.

Yamarāja ve skutečnosti své služebníky varoval: “Moji milí služebníci, navzdory tomu, co jste možná udělali dříve, od této chvíle již oddané neobtěžujte. Činnosti oddaných, kteří se odevzdali lotosovým nohám Pána a kteří neustále zpívají Jeho svaté jméno, velebí polobozi a obyvatelé Siddhaloky. Tito oddaní jsou natolik úctyhodní a vznešení, že je Pán Viṣṇu Osobně chrání s kyjem v ruce. Proto — bez ohledu na to, co jste učinili tentokrát — od nynějška se k takovým oddaným nepřibližujte; jinak vás zabije kyj Pána Viṣṇua. To je mé varování. Pán Viṣṇu má kyj a cakru na trestání neoddaných. Nevystavujte se nebezpečí a nepokoušejte se oddané znepokojovat. I kdyby je chtěl trestat Pán Brahmā nebo já, čekal by nás trest, o vás ani nemluvě. Proto již nikdy oddané neobtěžujte.”

Poté, co Yamarāja varoval Yamadūty, aby se nepřibližovali k oddaným, říká jim, koho mu mají přivádět. Zvláště jim doporučuje, aby mu vodili materialisty, připoutané k rodinnému životu jen kvůli sexu. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham — lidé lpí na rodinném životě jedině kvůli sexu. Mají neustále mnoho problémů se svým hmotným zaměstnáním a jejich jediným štěstím po celodenní těžké práci je v noci spát a mít pohlavní styk. Nidrayā hriyate naktaṁ vyavāyena ca vā vayaḥ — v noci materialističtí hospodáři spí nebo holdují sexu. Divā cārthehayā rājan kuṭumba-bharaṇena vā — ve dne se pracně snaží získat nějaké peníze, a když je získají, utratí je na zaopatření svých rodin. Yamarāja zvláště oznamuje svým služebníkům, aby mu k potrestání vodili právě takové osoby, a nevodili oddané, kteří neustále lížou med Pánových lotosových nohou, přejí všem stejně a ze soucitu k veškerým živým bytostem se snaží kázat vědomí Kṛṣṇy. Oddaní Yamarājovu trestu nepodléhají, ale ty, kdo nevědí nic o vědomí Kṛṣṇy, jejich hmotný život plný takzvaného rodinného požitku neochrání. Śrīmad-Bhāgavatam (2.1.4) říká:

Takoví lidé spokojeně věří, že je jejich národy, společnosti či rodiny ochrání, a neuvědomují si, že všichni tito nespolehliví vojáci budou časem zničeni. Závěr tedy je, že člověk se má snažit stýkat s těmi, kdo dvacet čtyři hodin denně vykonávají oddanou službu.

Slovo viṣṇu-kṛtyān je velice důležité, neboť smyslem lidského života je potěšit Pána Viṣṇua. K tomu je také určena varṇāśrama-dharma. Viṣṇu Purāṇa (3.8.9) uvádí:

Lidská společnost má striktně dodržovat systém varṇāśrama-dharmy, který ji dělí na čtyři společenské třídy (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a čtyři duchovní stavy (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). Varṇāśrama-dharma snadno přivede člověka blíže k Pánu Viṣṇuovi, který je jediným skutečným cílem lidské společnosti. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum — lidé však bohužel nevědí, že v jejich vlastním zájmu je vrátit se domů, zpátky k Bohu, neboli vyhledat Pána Viṣṇua. Durāśayā ye bahir-artha-māninaḥ — místo toho jsou pouze zmateni. Každá lidská bytost má vykonávat povinnosti určené k dosažení Pána Viṣṇua. Yamarāja proto nabádá Yamadūty, aby mu vodili ty, kdo zapomněli na své povinnosti vůči Viṣṇuovi (akṛta-viṣṇu-kṛtyān). Trestu Yamarāje podléhá ten, kdo nezpívá svaté jméno Viṣṇua (Kṛṣṇy), neklaní se před Božstvem Viṣṇua a nevzpomíná na Viṣṇuovy lotosové nohy. Souhrnně řečeno, Yamarāja trestá všechny avaiṣṇavy — ty, kdo se o Pána Viṣṇua nezajímají.

Pán Yamarāja na sebe vzal zodpovědnost za přestupek, kterého se dopustili jeho služebníci. Jestliže služebník nějaké instituce udělá chybu, instituce za to přebírá zodpovědnost. I když je Yamarāja nade všemi přestupky, jeho služebníci šli — prakticky s jeho svolením — zajmout Ajāmila, což byl závažný přečin. Nyāya-śāstra potvrzuje: bhṛtyāparādhe svāmino daṇḍaḥ — udělá-li služebník chybu, pán podléhá trestu, protože za přestupek nese zodpovědnost. Yamarāja to nebral na lehkou váhu a společně se svými služebníky se se sepjatýma rukama modlil, aby mu Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, prominul.

Měli bychom si všimnout toho, že i když Ajāmila pronášel jméno Nārāyaṇa nedokonale, byl osvobozen od všech hříšných reakcí. Zpívání svatého jména je tak příznivé, že může od reakcí za hříšné činnosti osvobodit každého. Nikdo by z toho však neměl vyvodit závěr, že může i nadále hřešit a zpívání Hare Kṛṣṇa odstraní reakce. Naopak by si měl dávat velký pozor, aby se nedopouštěl žádných hříchů, a nikdy nepomýšlet na neutralizaci hříšných činností zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry, neboť to je další přestupek. Pokud se oddaný nahodile dopustí nějakého hříchu, Pán mu promine, ale nikdo by neměl páchat hříšné činy úmyslně.

Každý může velice snadno zpívat a poslouchat svaté jméno Pána, a dosáhnout tak v duchovním životě extáze. Padma Purāṇa říká:

I když někdo zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru s přestupky, může je odstranit, bude-li neochvějně pokračovat ve zpívání. Kdo přivykne této činnosti, bude neustále v čistém transcendentálním postavení a žádné hříšné reakce se ho nedotknou. Śukadeva Gosvāmī požádal krále Parīkṣita, aby této skutečnosti věnoval zvláštní pozornost. Vykonávání védských obřadů naopak nepřináší žádný prospěch. Díky takovým činnostem se živá bytost může přemístit na vyšší planetární soustavy, ale jak uvádí Bhagavad-gītā (9.21): kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti — až doba jejího požitku na nebeských planetách vyprší (jelikož rozsah výsledků jejích zbožných činností je omezený), bude se muset vrátit na Zemi. Snaha cestovat vesmírem nahoru a dolů tedy nemá žádný význam. Lépe je zpívat svaté jméno Pána, abychom se mohli zcela očistit a kvalifikovat pro návrat domů, zpátky k Bohu. To je smysl života a také jeho dokonalost.

Povinností oddaného je zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. Někdy možná zpívá s přestupky a někdy bez přestupků, ale přijme-li tento proces se vší vážností, dosáhne dokonalosti, které nelze dosáhnout prostřednictvím védských obřadů pro odčinění. Ti, kdo jsou připoutáni k védským obřadům, ale nevěří v oddanou službu, kdo doporučují odčinění, ale neoceňují zpívání Pánova svatého jména, nedosáhnou nejvyšší dokonalosti. Oddaní, kteří jsou zcela odpoutaní od hmotného požitku, se proto nikdy nevzdají vědomí Kṛṣṇy ve prospěch védských obřadů. Ti, kdo lpí na védských obřadech kvůli svým chtivým touhám, jsou znovu a znovu vystavováni utrpení hmotné existence. Mahārāja Parīkṣit jejich činnosti přirovnal ke koupeli slona (kuñjara-śauca).

Po této události již Yamadūtové neriskují přibližovat se k oddaným. Oddaný je pro Yamadūty velice nebezpečný.