Nārada Muni viděl, že chlapci zvaní Haryaśvové byli díky životu na onom svatém místě již očištění a prakticky připravení na osvobození. Proč by tedy měli být povzbuzováni k tomu, aby se zapletli do rodinného života, který je tak temný, že kdo do něj jednou vkročí, nemůže ho opustit? Tímto přirovnáním je Nārada Muni vyzval, aby uvážili, proč by měli následovat příkaz svého otce a zaplést se do rodinného života. Nepřímo jim doporučil, aby v hloubi svých srdcí odhalili postavení Nadduše, Pána Viṣṇua, neboť pak by byli skutečně zkušení. Ten, kdo je příliš zabraný do okolního hmotného prostředí a nehledí do hloubi svého srdce, se čím dál více zaplétá do iluzorní energie. Cílem Nārady Muniho bylo přivést syny Prajāpatiho Dakṣi k tomu, aby obrátili svou pozornost na duchovní realizaci a nezaobírali se obyčejnými, nicméně složitými záležitostmi spojenými s rozmnožováním. Tutéž radu dal Prahlāda Mahārāja svému otci (Bhāg. 7.5.5):

Jelikož má člověk dočasné tělo, je v temné studně rodinného života neustále plný úzkosti. Chce-li se jí zbavit, musí okamžitě zanechat rodinného života a přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství ve Vṛndāvanu. Nārada Muni radil Haryaśvům, aby se nestávali hospodáři. Byli již pokročilí v duchovním poznání — proč by se tedy měli takto zaplést?

Nārada Muni řekl Haryaśvům, synům Prajāpatiho Dakṣi, deset jinotajů — mluvil o králi, království, řece, domu, hmotných prvcích a tak dále. Poté, co se nad nimi Haryaśvové zamysleli, pochopili, že živá bytost uvězněná v těle hledá štěstí, ale nijak se nezajímá o to, jak se ze svého vězení dostat. Toto je velice důležitý verš, neboť všechny živé bytosti v hmotném světě jsou ve svých tělech, jež získaly, velice činné. Člověk ve dne v noci pracuje pro smyslový požitek, a zvířata jako prasata a psi se také lopotí ve dne v noci, aby získala smyslový požitek. Ptáci, zvěř a všechny ostatní podmíněné živé bytosti se věnují různým činnostem, aniž by měli poznání o duši uvězněné v těle. Zvláště v lidském těle má živá bytost povinnost jednat tak, aby z tohoto uvěznění unikla. Bez pokynů Nārady nebo jeho zástupce v učednické posloupnosti se však lidé jen slepě věnují tělesným činnostem, aby si užívali pomíjivého, dočasného štěstí (māyā-sukha). Nevědí, jak se dostat ze svého hmotného vězení. Ṛṣabhadeva proto řekl, že takové jednání není vůbec dobré, jelikož znovu a znovu uvězňuje duši v těle, jež podléhá trojímu utrpení hmotné existence.

Haryaśvové, synové Prajāpatiho Dakṣi, ihned pochopili smysl Nāradových pokynů. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je zvláště určeno k tomu, aby dávalo takovéto osvícení. Snažíme se osvítit lidstvo, aby všichni mohli pochopit, že mají tvrdě pracovat v rámci tapasyi za účelem seberealizace a vysvobození z neustálého otroctví v podobě zrození, smrti, stáří a nemoci v jednom těle za druhým. Māyā je ovšem velice silná — je zkušená v kladení překážek do cesty tohoto porozumění. Někdy se proto stává, že člověk přijde do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, ale pak znovu poklesne do spárů māyi, neboť nepochopil význam tohoto hnutí.

Nārada Muni se zmínil o království, kde žije pouze jeden král, který nemá soupeře. Celý duchovní svět, a konkrétně vesmírný projev, má jediného majitele či poživatele — Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Jenž je nad tímto hmotným projevem. Pán je proto označen jako turya, existující na čtvrté úrovni. Rovněž byl nazván abhava. Slovo bhava, které znamená “rodí se”, pochází ze slova bhū, “být”. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (8.19): bhūtvā bhūtvā pralīyate — živé bytosti v hmotném světě musí procházet opakovaným rozením a ničením. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, však není ani bhūtvā, ani pralīyate; je věčný. Není tedy nucen se rodit jako lidské bytosti či zvířata, jež se neustále rodí a umírají, protože nevědí nic o duši. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, takovým tělesným změnám nepodléhá, a kdo si myslí něco jiného, je hlupák (avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam). Nārada Muni doporučuje, aby lidské bytosti nemarnily čas tím, že budou skákat jako kočky a opice, bez jakéhokoliv skutečného prospěchu. Povinností lidské bytosti je pochopit Nejvyšší Osobnost Božství.

Bhagavad-gītā (15.6) uvádí: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama — existuje oblast, z níž se ten, kdo tam odešel, nevrací do hmotného světa. Tato oblast je opakovaně popisována. Na jiném místě Bhagavad-gīty (4.9) Kṛṣṇa říká:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Pokud někdo dokáže náležitě porozumět Kṛṣṇovi, který byl již popsán jako Svrchovaný Král, po opuštění hmotného těla se sem nevrátí. Tuto skutečnost vysvětluje tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu. Pumān naivaiti yad gatvā — nevrátí se do tohoto hmotného světa, ale domů, zpátky k Bohu, kde bude žít věčně blaženým životem plným poznání. Proč se o to lidé nestarají? Co prospěšného přinese opakované rození v tomto hmotném světě, někdy jako lidská bytost, někdy jako polobůh a někdy jako kočka nebo pes? K čemu je takové marnění času dobré? Kṛṣṇa velice rozhodně prohlašuje v Bhagavad-gītě (8.15):

“Velké duše, oddaní yogīni, kteří dospěli ke Mně, se nikdy nevrátí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.” Skutečným zájmem člověka má být vysvobození z koloběhu zrození a smrti a dosažení nejvyšší dokonalosti života — žít se Svrchovaným Králem v duchovním světě. Synové Dakṣi v těchto verších opakovaně říkají: kim asat-karmabhir bhavet — “K čemu jsou dobré pomíjivé plodonosné činnosti?”

Žena, která nemá manžela, se prohlašuje za nezávislou, což znamená, že se stává prostitutkou. Prostitutka se obvykle obléká různými způsoby, které mají přivábit mužskou pozornost k dolní části jejího těla. Dnes se stává velice propagovanou módou, aby žena chodila téměř nahá — s pouze nepatrně zakrytou dolní částí těla — a tak přitahovala pozornost muže ke svému ohanbí za účelem sexuálního požitku. Inteligence používaná k přitahování muže k dolní části těla je inteligencí profesionální prostitutky. Stejně tak inteligence živé bytosti, která neobrací svou pozornost ke Kṛṣṇovi nebo hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, pouze mění oděvy jako prostitutka. K čemu je taková pošetilá inteligence dobrá? Člověk by si měl prostřednictvím inteligence udržovat takové vědomí, aby již nemusel přecházet z jednoho těla do druhého.

Karmī každou chvíli mění svá zaměstnání, ale ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, své zaměstnání nemění, neboť jeho jediným zaměstnáním je přitahovat Kṛṣṇovu pozornost tím, že zpívá Hare Kṛṣṇa mantru a žije velice jednoduchým životem, aniž by se řídil každodenními změnami módy. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se ti, kdo si zakládají na módě, učí přijmout jednu módu — vaiṣṇavský oděv, oholenou hlavu a tilak. Učí se vždy udržovat čistotu mysli, oblékání a jedení, aby upevnili své postavení ve vědomí Kṛṣṇy. Jakou má cenu měnit oděvy, někdy nosit dlouhé vlasy a vousy a jindy se oblékat zase nějak jinak? To není dobré. Člověk nemá ztrácet čas takovými lehkovážnými činnostmi. Měl by být vždy pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy a s pevným odhodláním přijímat lék oddané služby.

Nečistá inteligence je přirovnána k prostitutce. Říká se, že ten, kdo neočistil svou inteligenci, je touto prostitutkou ovládán. Jak uvádí Bhagavad-gītā (2.41): vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana — ti, kdo berou věci skutečně vážně, se řídí jedním druhem inteligence, inteligencí ve vědomí Kṛṣṇy. Bahu-śākhā hy anantāś ca buddhayo 'vyavasāyinām — ten, kdo není upevněný ve správné inteligenci, přichází na mnoho různých způsobů života. Takto zapletený v hmotných činnostech je vystaven různým kvalitám hmotné přírody a podléhá rozličným druhům takzvaného štěstí a neštěstí. Pokud se muž stane manželem prostitutky, nemůže být šťastný, a stejně tak nebude nikdy šťastný ten, kdo se řídí příkazy hmotné inteligence a hmotného vědomí.

Je třeba uvážlivě chápat činnosti hmotné přírody. Bhagavad-gītā (3.27) uvádí:

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Člověk se šťastně považuje za pána či manžela hmotné přírody, přestože se řídí jejími příkazy. Například vědci se život za životem snaží být pány hmotné přírody, aniž by chtěli pochopit Nejvyšší Osobu, Svrchovaného Pána, podle Jehož pokynů se vše v tomto hmotném světě odehrává. Svou snahou být pány hmotné přírody představují nepravé bohy, kteří na veřejnosti prohlašují, že vědecký pokrok jednoho dne umožní vyhnout se takzvané vládě Boha. Živá bytost, neschopná ovládat rozhodnutí Boha, je však ve skutečnosti nucena stýkat se s prostitutkou v podobě nečisté inteligence a přijímat různá hmotná těla. Bhagavad-gītā (13.22) uvádí:

“Živá bytost pobývá v hmotné přírodě a užívá si jejích tří kvalit. To je způsobeno jejími styky s touto přírodou. Setkává se tak s dobrem a zlem v různých životních druzích.” Pokud se někdo plně zaměstnává dočasnými plodonosnými činnostmi a nevyřeší tento skutečný problém, jaký prospěch získá?

Člověk se může topit ve vlnách řeky māyi, ale může se z nich také vysvobodit tím, že se dostane ke břehům poznání a askeze. U těchto břehů jsou ovšem vlny velice silné. Pokud někdo nechápe, že je zmítán vlnami, a zabývá se dočasným plodonosným jednáním, jaký prospěch získá?

V Brahma-saṁhitě (5.44) je tento výrok:

Māyā-śakti, Durgā, se stará o tvoření a ničení (sṛṣṭi-sthiti-pralaya), a jedná pod vedením Nejvyššího Pána (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Když někdo spadne do řeky nevědomosti, vlny s ním neustále zmítají sem a tam, ale když se odevzdá Kṛṣṇovi neboli získá vědomí Kṛṣṇy, tatáž māyā ho může také zachránit. Vědomí Kṛṣṇy je poznání a askeze. Ten, kdo rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, přijímá poznání z védské literatury a zároveň musí praktikovat askezi.

Aby se člověk mohl vysvobodit z hmotného života, musí přijmout proces vědomí Kṛṣṇy. Pokud se místo toho bude jen usilovně věnovat takzvanému rozvoji vědy, čeho tím dosáhne? Když někoho unášejí vlny přírody, jaký má význam, že je to velký vědec nebo filozof? Světská věda a filozofie jsou také hmotné výtvory. Je třeba pochopit, jak māyā funguje a jak se lze vysvobodit z rozbouřených vln řeky nevědomosti. To je naše prvořadá povinnost.

Filozofové a vědci vedou odborný výzkum ve snaze zjistit původní příčinu, ale měli by to dělat skutečně vědecky, nikoliv náladově nebo prostřednictvím fantastických teorií. Vědu o původní příčině objasňují různá védská písma. Athāto brahma-jijñāsā / janmādy asya yataḥ. Vedānta-sūtra udává, že člověk se má dotazovat na Nejvyšší Duši. Takové dotazy na Nejvyššího se nazývají brahma-jijñāsā. Vysvětlení Absolutní Pravdy, tattvy, podává Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11):

“Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto neduální podstatu Brahman, Paramātmā nebo Bhagavān.” Absolutní Pravda se začátečníkům jeví jako neosobní Brahman a pokročilým mystickým yogīnům jako Paramātmā, Nadduše, ale oddaní, kteří jsou ještě pokročilejší, chápou Absolutní Pravdu jako Nejvyššího Pána, Viṣṇua.

Tento hmotný vesmírný projev je expanzí energie Pána Kṛṣṇy, Pána Viṣṇua.

“Vše, co vidíme v tomto světě, je pouze expanzí různých energií Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, Jenž je jako oheň, který šíří světlo do daleka, přestože je na jednom místě.” (Viṣṇu Purāṇa) Celý vesmírný projev je expanzí Nejvyššího Pána. Když tedy někdo nepodniká výzkum, aby objevil nejvyšší příčinu, a místo toho se falešně zabývá povrchními, dočasnými činnostmi, proč vyžaduje uznání jako důležitý vědec nebo filozof? K čemu je jeho vědecké a filozofické bádání, nezná-li konečnou příčinu?

Puruṣu, původní osobu — Bhagavāna, Viṣṇua — lze pochopit jedině oddanou službou. Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — pouze oddanou službou je možné porozumět Nejvyšší Osobě, která stojí za vším. Člověk se musí snažit pochopit, že hmotné prvky jsou oddělenou, nižší energií Pána a že živá bytost je Pánovou duchovní energií. Vše, s čím se setkáváme, včetně hmoty a duše, životní síly, není nic než kombinace dvou energií Pána Viṣṇua — nižší a vyšší. Lidská společnost by měla se vší vážností studovat skutečnosti týkající se stvoření, udržování a zničení, jakož i trvalé místo, odkud se živá bytost nikdy nemusí vrátit (yad gatvā na nivartante). Namísto rozvíjení takového poznání jsou však lidé přitahováni k dočasnému štěstí a smyslovému požitku, jež vrcholí v bezbřehé vášni. Takové činnosti nepřinášejí žádný užitek; člověk se musí zapojit do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si toužebně přeje podat védskou literaturu v moderních jazycích, zvláště v západních jazycích, jako je angličtina, francouzština a němčina. Vůdci západního světa, Američané a Evropané, se stali idoly moderní doby, protože lidé na Západě jsou vysoce kultivovaní co se týče dočasných činností zaměřených na rozvoj hmotné civilizace. Rozumný člověk ovšem chápe, že všechny tyto velkolepé činnosti — i když jsou možná velmi důležité pro dočasný život — nemají nic společného s věčným životem. Celý svět napodobuje materialistickou civilizaci Západu, a hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má proto velký zájem dát západním lidem poznání prostřednictvím překladů původních védských textů ze sanskrtu do západních jazyků.

Slovo vivikta-padam označuje cestu logických rozhovorů o smyslu života. Pokud člověk nediskutuje o tom, co je v životě důležité, je uvržen do temnoty a musí bojovat o přežití. Jaký prospěch potom přináší jeho rozvoj poznání? Lidé na Západě vidí, jak se z jejich studentů přes všechny velkolepé plány na univerzitní vzdělání stávají hippies. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se ovšem snaží přivést svedené, drogám propadlé studenty ke službě Kṛṣṇovi a zaměstnat je tou nejlepší dobročinnou prací pro lidskou společnost.

Tento verš vysvětluje slova kṣaura-pavyaṁ svayaṁ bhrami, která se konkrétně vztahují na oblast vlivu věčného času. Říká se: “Pozdě bycha honit.” Jak stojí v morálních pokynech velkého politika Cāṇakyi Paṇḍita:

Jediný okamžik života nelze vrátit zpět ani za milióny dolarů. Každý by měl proto uvážit, jakou ztrátu utrpí, když promarní ve svém životě byť jen moment. Lidé žijí jako zvířata — nechápou smysl života a pošetile se domnívají, že věčnost neexistuje a že jejich padesát, šedesát nebo nanejvýš sto let dlouhý život je vším. To je ta největší pošetilost. Čas je věčný a v hmotném světě živá bytost prochází různými fázemi svého věčného života. Čas je zde přirovnán k ostré žiletce. Žiletka je určená k holení vousů, ale při nepozorném zacházení způsobí neštěstí. Člověk nemá způsobovat neštěstí zneužíváním svého života. Měl by si dávat velice dobrý pozor, aby svůj život využil k duchovní realizaci, k získání vědomí Kṛṣṇy.

Bhagavad-gītā (16.7) říká: pravṛttiṁ ca nivṛttiṁ ca janā na vidur āsurāḥ — démoni, jež jsou na nižší úrovni než lidské bytosti, ale nejsou označováni jako zvířata, neznají smysl pravṛtti a nivṛtti — činností, které je třeba dělat, a těch, které se dělat nemají. Každá živá bytost v hmotném světě si přeje tomuto světu panovat, jak jen je to možné. To se nazývá pravṛtti-mārga. Všechny śāstry ovšem doporučují nivṛtti-mārgu neboli zbavení se materialistického způsobu života. To je společný bod všech śāster; nejen śāster védské civilizace, které jsou nejstarší na světě. Například v budhistických śāstrách Pán Buddha doporučuje vzdát se materialistického života, a dosáhnout tak nirvāṇy. V Bibli, což je také śāstra, najdeme tutéž radu: člověk má skoncovat s materialistickým životem a vrátit se do království Boha. Ať prozkoumáme kteroukoliv śāstru — zvláště védské śāstry — všechny dávají stejnou radu: vzdát se materialistického života a vrátit se ke svému původnímu, duchovnímu životu. I Śaṅkarācārya hlásá tento závěr: brahma satyaṁ jagan mithyā — tento hmotný svět či materialistický život je pouhá iluze, a proto je třeba ukončit své iluzorní činnosti a dospět na úroveň Brahmanu.

Slovo śāstra se vztahuje na písma, obzvláště na védské knihy poznání. Vedy — Sāma, Yajur, Ṛg a Atharva — a všechny ostatní knihy odvozující poznání z těchto Ved jsou považovány za védskou literaturu. Bhagavad-gītā je esencí všeho védského poznání, a proto je písmem, jehož pokyny je třeba zvláště přijímat. V této esenci všech śāster Kṛṣṇa Osobně doporučuje, aby se člověk vzdal všech ostatních povinností a odevzdal se Jemu (sarva dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja).

Člověk má být zasvěcen do následování principů śāster. Při udílení zasvěcení žádá naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy každého, aby dospěl k závěru śāster tím způsobem, že přijme radu od nejvyššího mluvčího śāster, Kṛṣṇy, a zapomene na principy materialistického života. Zásady, které doporučujeme, tedy jsou: žádný nedovolený sex, žádné požívání omamných látek, žádné hazardování a žádné jedení masa. Tyto čtyři pravidla jednání inteligentnímu člověku umožní oprostit se od materialistického života a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Co se týče pokynů otce a matky, je možné říci, že každá živá bytost — včetně obyčejných koček, psů a hadů — se rodí otci a matce. Získat hmotného otce a matku tedy není vůbec obtížné. Živá bytost dostává otce a matku v každé formě života, jeden život za druhým. Co se však týče lidské společnosti, pokud se člověk spokojí se svým hmotným otcem a matkou a jejich pokyny a nedělá další pokrok — nepřijme duchovního mistra a nedostává vzdělávání śāster — bezpochyby zůstane v temnotě. Hmotný otec a matka jsou důležití pouze tehdy, když mají zájem vzdělat svého syna tak, aby se vyprostil ze spárů smrti. Jak učil Ṛṣabhadeva (Bhāg. 5.5.18): pitā na sa syāj jananī na sā syāt / na mocayed yaḥ samupeta-mṛtyum. Člověk nemá usilovat o to, aby se stal matkou nebo otcem, nedokáže-li zachránit syna ve své péči z bezprostředně hrozícího nebezpečí smrti. Rodič, který neví, jak zachránit svého syna, je k ničemu, protože takové otce a matky je možné mít v kterékoliv formě života; i mezi kočkami, psy a podobnými tvory. Pravými rodiči jsou jedině ti, kteří dokáží povznést svého syna na duchovní úroveň. Podle védského systému je tedy řečeno: janmanā jāyate śūdraḥ — každý se rodí hmotnému otci a matce jako śūdra. Smyslem života je však stát se brāhmaṇou, prvotřídní lidskou bytostí.

Prvotřídní inteligentní člověk se nazývá brāhmaṇa, protože zná Nejvyšší Brahman, Absolutní Pravdu. Védský pokyn zní: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābigacchet — aby člověk poznal tuto vědu, musí vyhledat pravého gurua, duchovního mistra, který žáka zasvětí posvátnou šňůrou, a umožní mu tak pochopit védské poznání. Janmanā jāyate śūdraḥ saṁskārād dhi bhaved dvijaḥ. Povýšení se na úroveň brāhmaṇy díky snaze pravého duchovního mistra se nazývá saṁskāra. Po zasvěcení se student věnuje studiu śāster, jež ho učí, jak se vymanit z materialistického života a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Společnost pro vědomí Kṛṣṇy učí toto vyšší poznání — jak zanechat materialistického života a vrátit se k Bohu — ale mnozí rodiče s naším hnutím naneštěstí nejsou příliš spokojeni. Kromě rodičů našich studentů jsou nespokojeni také mnozí podnikatelé, protože naše studenty učíme, aby zanechali požívání omamných látek, jedení masa, hazardování a nedovoleného sexu. Bude-li se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy šířit, takzvaní podnikatelé budou nuceni zavřít svá jatka, pivovary a továrny na cigarety; proto i oni mají veliký strach. My však nemáme jinou možnost, než učit naše žáky, aby se oprostili od materialistického života. Musíme jim dávat pokyny, které jsou v protikladu k hmotnému životu, abychom je zachránili z koloběhu zrození a smrti.

Nārada Muni tedy doporučil Haryaśvům, synům Prajāpatiho Dakṣi, aby místo plození potomstva raději odešli a dosáhli dokonalosti duchovního porozumění podle pokynů śāster. O důležitosti śāster hovoří Bhagavad-gītā (16.23):

“Ten, kdo se nestará o příkazy písem a jedná podle vlastního rozmaru, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani nejvyššího cíle.”

Z tohoto verše můžeme pochopit smysl zasvěcení a povinnosti žáka a duchovního mistra. Duchovní mistr svému žákovi nikdy neříká: “Vezmi si ode mě mantru, zaplať mi a praktikováním tohoto jógového systému dosáhneš velkých úspěchů v materialistickém životě.” Tak nevypadá povinnost duchovního mistra. Duchovní mistr naopak žáka učí, jak materialistického života zanechat, a povinností žáka je přizpůsobit se jeho pokynům a nakonec jít po cestě zpátky domů, zpátky k Bohu, odkud se nikdo nevrací do hmotného světa.

Haryaśvové, synové Prajāpatiho Dakṣi, se po vyslechnutí pokynů Nārady Muniho rozhodli nezaplétat do materialistického života tím, že by plodili stovky dětí a museli se o ně starat. To by bylo zbytečné zapletení. Vůbec neuvažovali o zbožných a bezbožných činnostech — jejich materialistický otec jim nařídil zvýšit počet obyvatel, ale kvůli slovům Nārady Muniho se tímto pokynem nemohli řídit. Nārada Muni jakožto jejich duchovní mistr jim dal pokyny, jež uvádějí śāstry — že se mají zříci tohoto hmotného světa — a oni jako praví žáci jeho nařízení následovali. Člověk by neměl usilovat o cesty na různé planetární soustavy v tomto vesmíru, neboť i když se dostane na nejvyšší planetární soustavu, Brahmaloku, bude se muset znovu vrátit (kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti). Snahy karmīch jsou zbytečnou ztrátou času. Každý by měl usilovat o návrat domů, zpátky k Bohu — to je dokonalost života. Pán říká v Bhagavad-gītě (8.16):

“Všechny planety v hmotném světě, od nejvyšší až po nejnižší, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému zrození a smrti. Kdo však dosáhne Mého sídla, ó synu Kuntī, se již nikdy znovu nezrodí.”

Zde je popsána laskavost velkého mudrce Nārady Muniho, který neustále opěvuje zábavy Pána a přivádí pokleslé duše zpátky k Bohu. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura o tom zpívá:

Obsahem této písně je, že Nārada Muni, velká duše, hraje na strunný nástroj zvaný vīṇā melodii rādhikā-ramaṇa, což je další jméno Kṛṣṇy. Jakmile udeří do strun, všichni oddaní začnou odpovídat, což vytváří nádhernou vibraci. Zpívání za doprovodu strunného nástroje působí jako déšť nektaru a všichni oddaní tančí v extázi ke své plné spokojenosti. Když tančí, vypadají jako šíleně opojení extází — jako kdyby pili nápoj zvaný mādhurī-pūra. Někteří z nich pláčou, někteří tančí a jiní, přestože nemohou tančit veřejně, tančí ve svých srdcích. Pán Śiva objímá Nāradu Muniho a začíná mluvit extatickým hlasem, a když Pán Brahmā vidí Pána Śivu tančit s Nāradou, také se přidává a říká: “Všichni prosím zpívejte ,Hari bol! Hari bol!’” Král nebes Indra se postupně rovněž s velkým uspokojením připojuje a začíná tančit a zpívat: “Hari bol! Hari bol!” Takto se celý vesmír pod vlivem transcendentální vibrace svatého jména Boha dostává do extáze. Bhaktivinoda Ṭhākura říká: “Když je vesmír v extázi, má touha je splněna. Modlím se proto k lotosovým nohám Rūpy Gosvāmīho, aby toto zpívání harer nāma mohlo stále takto krásně pokračovat.”

Pán Brahmā je guruem Nārady Muniho, který je guruem Vyāsy, a Vyāsadeva je guruem Madhvācāryi. Gauḍīya-Mādhva-sampradāya je tedy učednickou posloupností pocházející od Nārady Muniho. Členové této učednické posloupnosti — členové hnutí pro vědomí Kṛṣṇy — by měli kráčet ve stopách Nārady Muniho a zpívat transcendentální vibraci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Měli by jít na všechna místa osvobozovat pokleslé duše zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry a přednášením pokynů Bhagavad-gīty, Śrīmad-Bhāgavatamu a Caitanya-caritāmṛty. To potěší Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo skutečně následuje pokyny Nārady Muniho, může udělat duchovní pokrok. Potěší-li Nāradu Muniho, bude potěšen i Hṛṣīkeśa, Nejvyšší Osobnost Božství (yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ). Bezprostřední duchovní mistr je zástupcem Nārady Muniho; mezi pokyny Nārady a pokyny současného duchovního mistra není rozdíl. Oba předávají totéž učení Kṛṣṇy, který říká v Bhagavad-gītě (18.65 — 66):

“Vždy na Mě mysli a staň se Mým oddaným, uctívej Mě a klaň se Mi. Takto ke Mně bezpochyby přijdeš. Slibuji ti to, protože jsi Můj velice drahý přítel. Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě zbavím všech následků za hříšná jednání. Neboj se.”

Haryaśvové, synové Prajāpatiho Dakṣi, měli nesporně ušlechtilé chování, byli učení a pokročilí a na pokyn svého otce se odešli podrobit askezi, aby pro svůj rod zplodili dobré syny. Nārada Muni však využil jejich vznešeného chování a náležitě je vedl k tomu, aby se nezaplétali do věcí hmotného světa a využili své výchovy a poznání k ukončení hmotné existence. Haryaśvové se řídili jeho pokynem, ale když se tato zvěst donesla k Prajāpatimu Dakṣovi, místo aby byl z jednání Nārady Muniho šťastný, byl naopak velice zarmoucený. Stejně tak my se snažíme přivést co nejvíce mladých lidí do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby získali ten nejvyšší prospěch, ale rodiče těchto mladých lidí připojujících se k hnutí jsou velice zarmoucení, bědují a dělají antipropagandu. Prajāpati Dakṣa samozřejmě nevedl proti Nāradovi Munimu propagandu, ale později — jak uvidíme — ho za jeho laskavé činnosti proklel. To je materialistický život. Materialistický otec a matka chtějí, aby jejich synové plodili děti, usilovali o lepší ekonomické podmínky a hnili v materialistickém životě. Nemrzí je, když se z jejich dětí stanou zkažení, nepotřební občané, ale bědují, když se děti připojí k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby dosáhly nejvyššího životního cíle. Toto nepřátelství mezi rodiči a hnutím pro vědomí Kṛṣṇy existuje již od nepaměti. Dokonce i Nārada Muni byl odsouzen, nemluvě o ostatních. Nicméně Nārada Muni se své mise nikdy nevzdá. Aby osvobodil co nejvíce pokleslých duší, neustále hraje na svůj hudební nástroj a rozeznívá transcendentální vibraci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Prajāpati Dakṣa dostal své jméno proto, že byl velmi zkušený v plození dětí (dakṣa znamená “odborník”). Nejprve zplodil v lůně své manželky deset tisíc dětí, a když o ně přišel — když se vrátily domů, zpátky k Bohu — zplodil další skupinu dětí známých jako Savalāśvové. Prajāpati Dakṣa je velký odborník co se týče plození dětí a Nārada Muni je velký odborník co se týče přivádění všech podmíněných duší zpátky domů, zpátky k Bohu. Materialističtí odborníci se proto s duchovním odborníkem Nāradou neshodují, ale to neznamená, že se Nārada Muni vzdá svého zpívání Hare Kṛṣṇa mantry.

Prajāpati Dakṣa poslal svou druhou skupinu synů na totéž místo, kde jeho starší synové dosáhli dokonalosti. Nezdráhal se tak učinit, přestože se i oni mohli stát oběťmi Nāradových pokynů. Ve védské kultuře má být syn předtím, než se stane hospodářem a začne plodit děti, vychován v duchovním porozumění jako brahmacārī. To je védský systém. Prajāpati Dakṣa tedy poslal svou druhou skupinu synů zdokonalit svůj charakter navzdory nebezpečí, že díky Nāradovým pokynům mohli nabýt stejné inteligence jako jejich starší bratři. Jako otec, který si byl dobře vědom své povinnosti, se nezdráhal svým synům dovolit přijmout výchovné pokyny týkající se životní dokonalosti; rozhodnutí, zda se vrátí domů, zpátky k Bohu, nebo zda budou hnít v tomto hmotném světě v různých životních druzích, nechal na nich. Povinností otce je za všech okolností poskytnout svým synům náležitou výchovu a oni se musí později sami rozhodnout, kterou cestou půjdou. Zodpovědní otcové by neměli bránit svým synům, kteří dělají kulturní pokrok ve styku s hnutím pro vědomí Kṛṣṇy. Toto není otcova povinnost — jeho povinností je dát svému synovi naprostou svobodu, aby poté, co duchovně pokročí následováním pokynů duchovního mistra, učinil své vlastní rozhodnutí.

Každá védská mantra se nazývá brahma, protože na jejím začátku je brahmākṣara (aum neboli oṁkāra). Například oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.8): praṇavaḥ sarva-vedeṣu — “Ve všech védských mantrách Mě zastupuje praṇava neboli oṁkāra.” Pronášení védských manter začínajících oṁkārou je tedy přímým pronášením Kṛṣṇova jména. Není v tom rozdíl. Ať už člověk pronáší oṁkāru nebo oslovuje Pána jako “Kṛṣṇu”, význam je stejný, ale pro tento věk Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučil zpívat Hare Kṛṣṇa mantru (harer nāma eva kevalam). Ačkoliv mezi Hare Kṛṣṇa a védskými mantrami začínajícími oṁkārou není žádný rozdíl, Śrī Caitanya Mahāprabhu—vůdce duchovního hnutí určeného pro tento věk — doporučuje, aby každý zpíval Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Z těchto veršů je zjevné, že zpívání mahā-mantry či védských manter musí doprovázet tvrdá askeze. V Kali-yuze lidé nemohou podstupovat takovou askezi, o jaké se mluví zde — po mnoho měsíců pít jen vodu a živit se pouze vzduchem. Takový proces nemůže nikdo napodobovat. Člověk však musí podstoupit alespoň nějakou askezi tím, že zanechá čtyř nežádoucích činností — nedovoleného sexu, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Tuto tapasyu může snadno praktikovat každý, a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry pak bude mít okamžité účinky. Askeze se člověk nemá nikdy vzdát. Je-li to možné, má se koupat ve vodách Gangy či Yamuny, nebo — je-li od těchto řek daleko — může se koupat v moři. To představuje askezi. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto založilo dvě velká střediska, jedno ve Vṛndāvanu a druhé v Māyāpuru, Navadvīpu. Tam se může každý koupat v Ganze či Yamuně, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, a tímto způsobem dosáhnout dokonalosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Nārada Muni povzbuzoval druhou skupinu synů Prajāpatiho Dakṣi tím, že v nich probouzel přirozenou náklonnost k jejich bratrům. Vybídl je, aby své starší bratry následovali, mají-li je opravdu rádi. Rodinná náklonnost je velice silná; Nārada Muni proto použil tuto taktiku a připomněl jim jejich rodinný vztah s Haryaśvy. Slovo nigama obvykle označuje Vedy, ale zde se vztahuje na pokyny obsažené ve Vedách. Śrīmad-Bhāgavatam říká: nigama-kalpa-taror galitaṁ phalam — védské pokyny jsou jako strom, jehož je Śrīmad-Bhāgavatam zralým plodem. Nārada Muni toto ovoce rozdává, a proto uložil Vyāsadevovi, aby sepsal tuto Mahā-purāṇu, Śrīmad-Bhāgavatam, ve prospěch nevědomé lidské společnosti.

“Hmotné strasti živé bytosti, které jsou pro ni zbytečné, může přímo zmírnit spojení prostřednictvím oddané služby. Obyčejní lidé to však nevědí, a proto učený Vyāsadeva sestavil toto védské písmo, které se vztahuje k Nejvyšší Pravdě.” (Bhāg. 1.7.6) Lidé trpí kvůli nevědomosti a jdou za štěstím po špatné cestě. To se nazývá anartha. Jejich hmotné činnosti jim nikdy nepřinesou štěstí, a proto Nārada uložil Vyāsadevovi, aby zaznamenal pokyny Śrīmad-Bhāgavatamu. Vyāsadeva Nāradu poslechl a učinil tak. Śrīmad-Bhāgavatam je nejvyšším pokynem Ved. Galitaṁ phalam — zralým plodem Ved je Śrīmad-Bhāgavatam.

Podle své víry v různé hmotné vztahy dosahují lidé různých planet. Zde je řečeno, že ten, kdo je věrný svým bratrům, má jít po podobné cestě jako oni, a získat tak příležitost k povýšení na Marudloku. Nārada Muni radil druhé skupině synů Prajāpatiho Dakṣi, aby následovali své starší bratry a dosáhli duchovního světa.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že Nārada Muni vysvobodil celý rod Svāyambhuvy Manua, počínaje Priyavratou a Uttānapādou. Vysvobodil Uttānapādova syna Dhruvu, a dokonce i Prācīnabarhiho, který se věnoval plodonosným činnostem. Nemohl však vysvobodit Prajāpatiho Dakṣu. Prajāpati Dakṣa ho před sebou spatřil proto, že ho Nārada přišel osobně vysvobodit. Nārada Muni využil příležitosti přijít za ním, když byl zarmoucený, protože doba zármutku je vhodnou dobou, kdy může člověk ocenit bhakti-yogu. Jak uvádí Bhagavad-gītā (7.16), oddanou službu se snaží pochopit čtyři druhy lidí — ārta (ten, kdo trpí), arthārthī (ten, kdo potřebuje peníze), jijñāsu (ten, kdo je zvídavý) a jñānī (ten, kdo má poznání). Prajāpati Dakṣa velice trpěl ztrátou svých synů, a Nārada proto využil příležitosti, aby ho poučil o vysvobození z hmotných pout.

Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: sannyāsīra alpa chidra sarva-loke gāya (Cc. Madhya 12.51). Ve společnosti lze nalézt mnoho sannyāsīnů, vānaprasthů, gṛhasthů a brahmacārīnů, ale pokud žijí řádně, v souladu se svými povinnostmi, jsou všichni považováni za sādhuy. Prajāpati Dakṣa byl nepochybně sādhu, protože se podrobil takové askezi, že se mu zjevil Pán Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Měl však sklon k vyhledávání chyb. Nevhodně si myslel, že Nārada Muni je asādhu, že není žádný světec, protože Nārada zmařil jeho záměry. Dakṣa toužil připravit své syny na život gṛhasthů plně obdařených poznáním, a proto je poslal podrobit se askezi u jezera Nārāyaṇa-saras. Nārada Muni však využil jejich pokročilé úrovně askeze a dal jim pokyn, aby se stali vaiṣṇavy ve stavu odříkání. To je povinnost Nārady Muniho a jeho následovníků — musí každému ukázat cestu zřeknutí se hmotného světa a návratu domů, zpátky k Bohu. Prajāpati Dakṣa však nechápal vznešenost povinností, které Nārada Muni vykonal ve vztahu k jeho synům. Jelikož nedokázal ocenit Nāradovo chování, nařkl ho, že je asādhu.

V této souvislosti jsou velice důležitá slova bhikṣor mārga, “cesta stavu odříkání”. Sannyāsī se nazývá tridaṇḍi-bhikṣu, protože jeho povinností je žebrat o almužny v domech gṛhasthů a dávat gṛhasthům duchovní pokyny. Sannyāsī může žebrat ode dveří ke dveřím, ale gṛhastha nikoliv. Gṛhasthové si mohou na své živobytí vydělávat v rámci rozdělení na čtyři třídy duchovního života. Brāhmaṇa gṛhastha si může vydělávat tím, že se stane učencem a bude učit lidi, jak uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Rovněž se může uctívání ujmout sám. Proto je řečeno, že jedině brāhmaṇové mohou uctívat Božstva a mohou také přijímat jako prasādam vše, co lidé Božstvu obětují. I když může brāhmaṇa někdy přijímat milodary, není to určeno na jeho osobní zaopatření, ale na uctívání Božstev. Brāhmaṇa tedy neshromažďuje nic pro budoucí použití. Kṣatriyové mohou zase vybírat daně od občanů a musí také občany chránit, uvádět v platnost pravidla a předpisy a udržovat zákon a pořádek. Vaiśyové si mají obstarávat živobytí prostřednictvím zemědělství a ochrany krav a śūdrové mají žít ze služby třem vyšším třídám. Dokud se člověk nestane brāhmaṇou, nemůže přijmout sannyās. Sannyāsīni a brahmacārīni mohou žebrat o almužny ode dveří ke dveřím, ale gṛhastha nikoliv.

Prajāpati Dakṣa odsoudil Nāradu Muniho, protože Nārada jakožto brahmacārī, který mohl žebrat ode dveří ke dveřím, učinil sannyāsīny z Dakṣových synů, kteří se připravovali na život gṛhasthů. Dakṣa se na Nāradu nesmírně hněval, protože si myslel, že se na něm Nārada dopustil velkého bezpráví. Podle Dakṣova názoru Nārada Muni jeho nezkušené syny svedl (asādhv akāry arbhakāṇām). Dakṣa považoval své syny za nevinné chlapce, kteří byli svedeni tím, že jim Nārada ukázal cestu životního stavu odříkání. Na základě všech těchto důvodů obvinil Prajāpati Dakṣa Nāradu Muniho, že je asādhu a že by se neměl oblékat jako sādhu.

Světci se někdy u gṛhasthů setkávají s nepochopením; zvláště když učí jejich mladé syny, aby přijali vědomí Kṛṣṇy. Gṛhastha si obvykle myslí, že dokud člověk neprojde životem gṛhasthy, nemůže být pro vstup do stavu odříkání náležitě připraven. Když v souladu s pokyny Nārady nebo některého člena jeho učednické posloupnosti nějaký mladý muž okamžitě přijme cestu odříkání, jeho rodiče se velmi rozhněvají. Stejný jev se vyskytuje v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, protože učíme všechny mladé chlapce v západních zemích kráčet cestou odříkání. Dovolujeme život gṛhasthy, ale i gṛhastha jde cestou odříkání. I on se musí vzdát tolika zlozvyků, až si jeho rodiče myslí, že si prakticky zničil život. Zakazujeme jedení masa, nedovolený sex, hazardování a požívání omamných látek, a rodiče se proto diví, jak může být život s tolika zákazy pozitivní. Zvláště v západních zemích jsou tyto čtyři zakázané činnosti pro moderní obyvatelstvo prakticky vším. Rodiče proto naše hnutí někdy nemají v oblibě, stejně jako Prajāpatimu Dakṣovi se nelíbilo jednání Nārady a obvinil ho z nečestnosti. Nicméně i když se na nás mohou rodiče hněvat, my musíme bez rozpaků plnit svou povinnost, protože patříme k učednické posloupnosti, která pochází od Nārady Muniho.

Lidé oddaní rodinnému životu se diví, jak se někdo může vzdát radostí života gṛhasthy, který je ústupkem pro sexuální požitek, jen proto, aby se stal žebravým mnichem ve vědomí Kṛṣṇy. Nevědí, že dokud člověk nepřijme život mnicha, ústupek pro hospodáře v podobě možnosti pohlavního styku nelze usměrnit. Ve védské civilizaci proto platí pravidlo, že na konci padesátého roku musí muž zanechat rodinného života. To je povinné. Jelikož je však moderní civilizace pomýlená, hospodáři chtějí žít rodinným životem až do smrti, a z toho důvodu trpí. V takových případech radí žáci Nārady Muniho všem členům mladší generace okamžitě se připojit k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Na tom není nic špatného.

Jakmile se brāhmaṇa narodí, bere na sebe tři dluhy — dluh světcům, dluh polobohům a dluh svému otci. Syn brāhmaṇy musí podstoupit celibát (brahmacarya), aby splatil dluh světcům, musí vykonávat obřady, aby splatil dluh polobohům, a musí zplodit děti, aby se zbavil dluhu vůči svému otci. Prajāpati Dakṣa namítal, že i když je stav odříkání doporučený pro osvobození, nikdo nemůže být osvobozen, aniž by splnil své závazky vůči polobohům, světcům a otci. Jak mohl Nārada Muni vést Dakṣovy syny k životnímu stavu odříkání, když se ještě nezbavili těchto tří dluhů? Prajāpati Dakṣa zjevně neznal konečné rozhodnutí śāster. Śrīmad-Bhāgavatam (11.5.41) uvádí:

Každý je zadlužený polobohům, živým bytostem všeobecně, své rodině, pitům a tak dále, ale pokud se člověk plně odevzdá Kṛṣṇovi (Mukundovi, Jenž může udělit osvobození), zbaví se všech dluhů, i když nevykonává žádné yajñi. I když člověk nesplatí své dluhy, bude jich zbaven, zřekne-li se hmotného světa pro Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, Jehož lotosové nohy jsou útočištěm všech. To je výrok śāster. Nārada Muni tedy jednal zcela správně, když dal synům Prajāpatiho Dakṣi pokyn, aby se okamžitě zřekli tohoto hmotného světa a přijali útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Prajāpati Dakṣa, otec Haryaśvů a Savalāśvů, bohužel nepochopil, jak velkou službu Nārada Muni vykonal, a oslovil ho výrazy pāpa, “zosobnění hříchu”, a asādhu, “pravý opak světce”. Nārada Muni jakožto velký světec a vaiṣṇava všechna tato obvinění Prajāpatiho Dakṣi toleroval. Tím, že vysvobodil všechny Dakṣovy syny a umožnil jim vrátit se domů, zpátky k Bohu, pouze vykonal svou povinnost vaiṣṇavy.

Tato mentalita, kterou projevil Prajāpati Dakṣa, přetrvává dodnes. Když se mladí chlapci připojují k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, jejich otcové a takzvaní opatrovatelé se na učitele tohoto hnutí velice hněvají, protože si myslí, že jejich synové byli zbytečně navedeni, aby se připravili o hmotné požitky jedení, pití a veselení se. Karmī, ploduchtiví pracovníci, si myslí, že člověk si má plně užívat svého současného života v tomto hmotném světě a také vykonávat nějaké zbožné činnosti, aby mohl dospět na vyšší planetární soustavy, kde si bude dále užívat v příštím životě. Yogī — a zvláště bhakti-yogī — je však vůči názorům tohoto hmotného světa lhostejný. Nemá zájem cestovat na vyšší planetární soustavy polobohů a užívat si tam dlouhého života v pokročilé materialistické civilizaci. Prabodhānanda Sarasvatī prohlásil: kaivalyaṁ narakāyate tridaśa-pūr ākāśa-puṣpāyate — pro oddaného je splynutí s Brahmanem pekelnou představou a život na vyšších planetárních soustavách polobohů přeludem — něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Čistý oddaný nemá zájem o jógovou dokonalost, cesty na vyšší planetární soustavy nebo ztotožnění se s Brahmanem. Chce pouze sloužit Osobnosti Božství. Prajāpati Dakṣa jakožto karmī nedokázal ocenit velkou službu, kterou Nārada Muni jeho jedenácti tisíci synům prokázal. Místo toho Nāradu nařkl, že je hříšný, a vyslovil obvinění, že jeho stykem s Nejvyšší Osobností Božství bude jistě očerněn i Pán. Kritizoval ho, že je známý jako Pánův společník, ale ve skutečnosti Pána uráží.

Takovouto kritiku musí snášet služebníci Nārady Muniho patřící k jeho učednické posloupnosti. Prostřednictvím hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snažíme vychovávat mladé lidi k tomu, aby se dodržováním striktních usměrňujících zásad stali oddanými a vrátili se domů, zpátky k Bohu, ale naše služba nezískává ocenění ani v Indii, ani v západních zemích, kde se snažíme toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy šířit. V Indii se stávají nepřáteli hnutí pro vědomí Kṛṣṇy kastovní brāhmaṇové, protože povyšujeme cizince — kteří jsou pokládáni za mlecchy a yavany — do postavení brāhmaṇů. Učíme je askezi a uznáváme je za brāhmaṇy udílením posvátné šňůry. Kastovní brāhmaṇové v Indii proto na naše činnosti v západním světě pohlížejí s velkou nelibostí. Na Západě se zase našimi nepřáteli stávají rodiče mladých lidí připojujících se k tomuto hnutí. Nemáme žádný zájem na vytváření nepřátel, ale skutečnost je taková, že neoddaní vůči nám budou vždy chovat zášť. Nicméně — jak je uvedeno v śāstrách — oddaný musí být tolerantní a milostivý. Oddaní, kteří káží, by měli být připraveni, že je nevědomí lidé budou obviňovat, a přesto musí být k pokleslým podmíněným duším milosrdní. Pokud někdo může vykonávat svou povinnost v učednické posloupnosti Nārady Muniho, jeho služba jistě dojde uznání. Pán o tom říká v Bhagavad-gītě (18.68 — 69):

“Ten, kdo toto nejvyšší tajemství vysvětluje oddaným, má zaručenu čistou oddanou službu a nakonec se vrátí ke Mně. V tomto světě není služebníka, který by Mi byl dražší než on, a ani Mi nikdo nikdy dražší nebude.” Pokračujme v kázání poselství Pána Kṛṣṇy a nebojme se nepřátel. Naší jedinou povinností je uspokojit Pána tímto kázáním, které Pán Caitanya a Pán Kṛṣṇa přijmou jako službu. Musíme upřímně sloužit Pánu a nenechat se zastrašit takzvanými nepřáteli.

V tomto verši je použito slovo sauhṛda-ghnam (“ten, kdo ničí přátelství”). Jelikož Nārada Muni a členové jeho učednické posloupnosti narušují přátelství a rodinný život, lidé je někdy obviňují, že vytvářejí nepřátelství mezi příbuznými. Mylně je považují za nepřátele, ale ve skutečnosti jsou tito oddaní přáteli všech živých bytostí (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām). Kázání může být obtížným, nevděčným úkolem, ale kazatel se musí řídit pokyny Nejvyššího Pána a nebát se materialistů.

Prajāpati Dakṣa měl pravdu v tom, že výměnou oděvu se nikdo od tohoto hmotného světa neodpoutá. Sannyāsīni v Kali-yuze, kteří se převléknou z bílých šatů do šafránových a potom si myslí, že si mohou dělat co chtějí, jsou odpornější než materialističtí gṛhasthové. Nic takového se nikde nedoporučuje. Prajāpati Dakṣa oprávněně poukázal na tento nedostatek, ale nevěděl, že Nārada Muni probudil v Haryaśvech a Savalāśvech smysl pro odříkání prostřednictvím úplného poznání. Takové osvícené odříkání je zapotřebí. Člověk má přijímat stav odříkání s úplným poznáním (jñāna-vairāgya), neboť ten, kdo se zřekne hmotného světa tímto způsobem, může dosáhnout dokonalosti života. Do tohoto vznešeného stádia lze dospět velice snadno, což podporují výroky Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.7):

“Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, lze okamžitě získat bezpříčinné poznání a odpoutanost od světa.” Pokud se někdo se vší vážností zaměstná oddanou službou Pánu Vāsudevovi, jñāna a vairāgya se u něho automaticky projeví. O tom není pochyb. Dakṣovo obvinění, že Nārada ve skutečnosti nepovznesl jeho syny na úroveň poznání, se nezakládalo na pravdě. Všichni synové Prajāpatiho Dakṣi byli nejprve pozdviženi na úroveň jñāny, a potom se automaticky zřekli tohoto světa. Souhrnně řečeno, bez probuzení poznání není odříkání možné, neboť bez vznešeného poznání se nikdo nedokáže vzdát připoutanosti k hmotnému požitku.

Je řečeno, že dokud žena neotěhotní, nemůže pochopit utrpení porodu. Bandhyā ki bujhibe prasava-vedanā. Slovo bandhyā znamená “neplodná žena”. Taková žena nemůže rodit; jak by potom mohla chápat porodní bolesti? Podle filozofie Prajāpatiho Dakṣi musí žena nejprve otěhotnět a pak zakusit bolesti porodu. Potom — je-li inteligentní — již nebude chtít být znovu těhotná. To však ve skutečnosti není pravda. Sexuální požitek je tak silný, že žena otěhotní a trpí při porodu, ale pak bez ohledu na svou zkušenost otěhotní znovu. Podle Dakṣovy filozofie se má člověk zaplést do hmotného požitku a poté, co zakusí neštěstí, které z něho plyne, se ho automaticky zříci. Hmotná příroda je však tak mocná, že člověk nezanechá svých pokusů užívat si, přestože trpí na každém kroku (tṛpyanti neha kṛpaṇā bahu-duḥkha-bhājaḥ). Za těchto okolností platí, že dokud člověk nezíská společnost oddaného, jako je Nārada Muni nebo jeho služebník v učednické posloupnosti, spící smysl pro odříkání se v něm nemůže probudit. Není pravda, že v důsledku utrpení, které přináší hmotný požitek, člověk automaticky vyvine odpoutanost. K tomu potřebuje požehnání oddaného, jako je Nārada Muni; pak se může zříci své připoutanosti k hmotnému světu. Mladí chlapci a děvčata v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se vzdávají sklonů k hmotnému požitku nikoliv na základě své zkušenosti, ale díky milosti Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Jeho služebníků.

Prajāpati Dakṣa chtěl dokázat, že byl velice tolerantní, když nic neřekl, přestože Nārada Muni bez jakéhokoliv důvodu přiměl jeho deset tisíc nevinných synů přijmout cestu odříkání. Hospodáři jsou někdy obviňováni, že jsou gṛhamedhī, což je označení pro ty, kdo se spokojí s rodinným životem bez duchovního pokroku. Gṛhasthové jsou však jiní, neboť dychtí po duchovním pokroku, přestože žijí v domácnosti s manželkami a dětmi. Prajāpati Dakṣa chtěl dokázat, že byl k Nāradovi Munimu velkodušný, a zdůrazňoval, že nic nepodnikl, když Nārada svedl jeho starší syny; byl laskavý a tolerantní. Zarmoutilo ho však, když Nārada svedl jeho syny podruhé. Chtěl proto dokázat, že Nārada Muni ve skutečnosti není žádný sādhu, i když se tak obléká, a že on sám je větší sādhu, přestože je hospodář.

Prajāpati Dakṣa byl gṛhamedhī, který chtěl zůstat ve stavu hospodáře, a proto si myslel, že když Nārada Muni nebude moci zůstat na jednom místě, ale bude muset cestovat po celém světě, bude to pro něho velký trest. Takový trest je však pro kazatele ve skutečnosti požehnáním. Kazatel je známý jako parivrājakācārya — ācārya neboli učitel, který neustále cestuje ve prospěch lidské společnosti. Prajāpati Dakṣa proklel Nāradu Muniho slovy, že i když může cestovat po celém vesmíru, nikdy nebude moci zůstat na jednom místě. V učednické posloupnosti pocházející od Nārady Muniho jsem byl proklet i já. I když mám mnoho středisek, která by mi mohla být vhodným sídlem, nikde nemohu zůstat, protože mě prokleli rodiče mých mladých žáků. Od okamžiku založení hnutí pro vědomí Kṛṣṇy cestuji každý rok dvakrát až třikrát kolem celého světa, a přestože mě všude, kam přijedu, čeká pohodlné ubytování, nikde nemohu zůstat déle než tři dny nebo týden. Proti této kletbě rodičů mých žáků nic nenamítám, ale nyní je nutné, abych zůstal na jednom místě kvůli dokončení jiného úkolu — tohoto překladu Śrīmad-Bhāgavatamu. Kdyby se moji mladí žáci — zvláště ti, kteří přijali sannyās — ujali mise cestovat po celém světě, mohl bych přenést rodičovskou kletbu na tyto mladé kazatele. Pak bych se mohl pohodlně usadit na jednom místě a pracovat na překladu.

Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.21) uvádí:

“Sādhu je tolerantní, milostivý a přátelský ke všem živým bytostem. Nemá nepřátel, je mírumilovný, řídí se pokyny písem a všechny jeho vlastnosti jsou vznešené.” Jelikož je Nārada Muni nejvznešenější ze sādhuů (oddaných), kletbu Prajāpatiho Dakṣi tiše toleroval, neboť ho chtěl osvobodit. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil tento princip všechny Své oddané:

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Podle příkazů Śrī Caitanyi Mahāprabhua má být ten, kdo káže slávu Pána po celém světě nebo po celém vesmíru, pokornější než tráva a tolerantnější než strom, protože kazatel nemůže žít bezstarostným životem. Musí naopak čelit mnoha překážkám. Nejen že je občas proklet, ale někdy také utrpí ublížení na těle. Když šel například Nityānanda Prabhu kázat vědomí Kṛṣṇy dvěma zlotřilým bratrům Jagāiovi a Mādhāiovi, poranili Ho tak, že Mu krvácela hlava, ale On je přesto tolerantně osvobodil, a tito dva darebáci se stali dokonalými vaiṣṇavy. To je povinnost kazatele. Pán Ježíš Kristus toleroval dokonce i ukřižování. Kletba proti Nāradovi proto nebyla příliš udivující, a on ji toleroval.

Někdo se nyní může zeptat, proč Nārada Muni zůstal v Dakṣově přítomnosti a toleroval všechna jeho obvinění a prokletí. Bylo to za účelem Dakṣova vysvobození? Odpověď zní: ano. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že po Dakṣově urážce měl Nārada Muni okamžitě odejít, ale on záměrně zůstal, aby vyslechl všechna silná slova Dakṣi, který se tak mohl zbavit svého hněvu. Prajāpati Dakṣa nebyl obyčejný člověk; nahromadil výsledky mnoha zbožných činností. Nārada Muni proto očekával, že vyslovení kletby Dakṣu uspokojí a zbaví hněvu; že potom bude litovat svého nevhodného chování, a tak dostane příležitost stát se vaiṣṇavou a být osvobozen. Když Jagāi a Mādhāi napadli Pána Nityānandu, Pán zůstal tolerantně stát, a oba bratři proto padli k Jeho lotosovým nohám a káli se. Díky tomu se později stali dokonalými vaiṣṇavy.