Podzemní nebeské planety

Zde je řečeno, že Slunce je široké 10 000 yojanů (128 000 kilometrů) a Měsíc dvakrát tolik — 20 000 yojanů (256 000 kilometrů). Slovo dvādaśa znamená dvakrát deset, čili dvacet. Vijayadhvaja zastává názor, že Rāhu by měl být dvakrát tak velký jako Měsíc, tedy 40 000 yojanů. Aby však tento zjevný rozpor s textem Bhāgavatamu vyjasnil, uvádí následující citaci o planetě Rāhu: rāhu-soma-ravīṇāṁ tu maṇḍalā dvi-guṇoktitām. To znamená, že Rāhu je dvakrát tak velký jako Měsíc, který je dvakrát tak velký jako Slunce. To je závěr komentátora Vijayadhvaji.

Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, vždy chrání Své oddané, kteří jsou také známi jako polobozi. Vládnoucí polobozi Pána Viṣṇua na slovo poslouchají, ačkoliv si také přejí smyslový požitek — proto se nazývají “polobozi”, téměř jako Bůh. Přestože se Rāhu pokouší Slunce i Měsíc napadnout, Pán Viṣṇu je chrání. Strach před cakrou Pána Viṣṇua Rāhuovi nedovoluje setrvat před Sluncem či Měsícem déle než jednu muhūrtu (48 minut). Jev, ke kterému dochází, když Rāhu zakrývá světlo Slunce a Měsíce, se nazývá zatmění. Snaha vědců této planety dostat se na Měsíc je stejně démonská jako útok démona Rāhu. Jejich pokusy samozřejmě skončí nezdarem, protože na Slunce nebo na Měsíc se nikdo nemůže dostat tak snadno. Tyto pokusy jsou nepochybně odsouzeny k neúspěchu, stejně jako útok, o který se pokouší Rāhu.

Je řečeno, že obyvatelé Siddhaloky, které příroda vybavila jógovými silami, se mohou díky svým vrozeným mystickým silám přemísťovat z jedné planety na druhou bez použití letadel a podobných strojů.

Podle výroků Prahlāda Mahārāje je hmotné štěstí māyā-sukha, iluzorní požitek. Vaiṣṇava si úzkostlivě přeje, aby byly všechny živé bytosti z tohoto falešného požitku vysvobozeny. Prahlāda Mahārāja říká: māyā-sukhāya bharam udvahato vimūḍhān — tito hlupáci (vimūḍhové) se oddávají hmotnému štěstí, které je zaručeně dočasné. Na nebeských, nižších i zemských planetách jsou lidé pohrouženi v dočasném, hmotném štěstí a zapomínají, že časem musí změnit svá těla podle hmotných zákonů a trpět opakovaným zrozením, nemocemi, stářím a smrtí. Naprostí materialisté jsou během současného krátkého života zaneprázdněni vyhledáváním požitku a o příští život se nestarají. Vaiṣṇava se neustále snaží dát všem těmto zmateným materialistům skutečné štěstí — duchovní blaženost.

Toto je nedostatek hmotné existence. V podzemním nebi je vše velmi pěkně zařízeno — jsou tam dobře umístěná obydlí, příjemná atmosféra a neexistuje tam tělesné nepohodlí či mentální úzkost. Přesto se ale tamní obyvatelé musí znovu narodit podle své karmy. Lidé s otupělou myslí tento nedostatek materialistické civilizace, která je zaměřená na hmotné pohodlí, nedokáží pochopit. Člověk si může vytvořit z hlediska smyslů velmi příjemné životní podmínky, ale navzdory všem příznivým okolnostem musí časem zemřít. Ti, kdo vytvářejí démonskou civilizaci, se snaží zařídit si velmi podhodlný život, ale nemohou zastavit smrt. Vliv Sudarśana cakry nedovolí, aby jejich takzvané hmotné štěstí vydrželo věčně.

Ukazuje se, že když se Bhava a Bhavānī, Pán Śiva a jeho manželka, pohlavně spojí, emulgace jejich výměšků vytváří chemikálii, z níž po zahřátí ohněm vzniká zlato. Je známo, že středověcí alchymisté se snažili vyrobit zlato z obyčejného kovu, a také Śrīla Sanātana Gosvāmī uvádí, že když se smíchá zvonovina se rtutí, lze tak vytvořit zlato. Śrīla Sanātana Gosvāmī se o tom zmiňuje v souvislosti se zasvěcováním lidí nízkého původu, kteří se tímto procesem stávají brāhmaṇy:

“Tak jako lze smícháním zvonoviny (kaṁsa) se rtutí získat zlato, lze i člověka nízkého původu změnit v brāhmaṇu prostřednictvím řádného zasvěcení do vaiṣṇavských činností.” Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy se snaží vytvořit z mlecchů a yavanů skutečné brāhmaṇy tím, že jim umožní obdržet řádné zasvěcení a zabrání jim v pojídání masa, požívání omamných látek, nedovoleném sexu a hazardování. Ten, kdo zanechá těchto čtyř principů hříšného života a zpívá Hare Kṛṣṇa mahāmantru, se díky řádnému zasvěcení může nepochybně stát čistým brāhmaṇou, jak doporučuje Śrīla Sanātana Gosvāmī.

Kromě toho — když někdo chytře využije narážky v tomto verši a naučí se správným zahřátím a roztavením smíchat rtuť a zvonovinu, může velmi levným způsobem získat zlato. Středověcí alchymisté o to usilovali, ale byli neúspěšní; pravděpodobně proto, že se nedrželi správných pokynů.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je označen jako Uttamaśloka, “ten, kdo je uctíván nejlepšími z vybraných sanskrtských veršů”. Jeho oddaní, jako je Bali Mahārāja, jsou také uctíváni verši, které zvyšují zbožnost (puṇya-śloka). Bali Mahārāja obětoval Pánu vše — své bohatství, království a dokonce i vlastní tělo (sarvātma-nivedane baliḥ). Pán se před ním objevil jako žebravý brāhmaṇa a Bali Mahārāja Mu dal vše, co měl. Výsledkem však nebylo, že by se stal chudákem; tím, že věnoval veškerý majetek Nejvyšší Osobnosti Božství, se stal úspěšným oddaným a s Pánovým požehnáním dostal vše zpět. Také ti, kdo přispívají na šíření činností a dosažení cílů hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, nic neztratí; veškeré bohatství dostanou zpět s požehnáním Pána Kṛṣṇy. Na druhou stranu by se ti, kdo vybírají příspěvky jménem Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, měli mít velmi na pozoru, aby nic z vybraných příspěvků neutratili pro jiný účel než transcendentální láskyplnou službu Pánu.

Není pravda, že předtím, než se člověk může zaměstnat oddanou službou, musí věnovat svůj hmotný majetek Nejvyšší Osobnosti Božství a být osvobozen. Oddaný dosáhne osvobození automaticky, bez zvláštního úsilí. Bali Mahārāja dostal svůj veškerý hmotný majetek zpět nejen za svou dobročinnost vůči Pánu. Ten, kdo se stane oddaným a je prostý hmotných tužeb a pohnutek, považuje všechny hmotné i duchovní příležitosti za Pánova požehnání, a jeho službu Pánu tak nikdy nic nenaruší. Bhukti, hmotný požitek, a mukti, osvobození, jsou jen vedlejší produkty oddané služby. Oddaný se nemusí snažit dosáhnout osvobození nezávisle. Śrīla Bilvamaṅgala Ṭhākura řekl: muktiḥ svayaṁ mukulitāñjaliḥ sevate 'smān — Pánův čistý oddaný nemusí nezávisle usilovat o mukti, protože mukti je mu neustále připravena sloužit.

V této souvislosti popisuje Caitanya-caritāmṛta (Antya 3.177-178) svědectví Haridāse Ṭhākura o účinku zpívání svatého jména Pána.

Někteří říkají, že zpíváním svatého jména Pána se člověk zbaví všech reakcí za hříšný život, a jiní tvrdí, že zpívání svatého jména Pána vede k osvobození z hmotných pout.

Haridāsa Ṭhākura však řekl, že vytouženým cílem zpívání svatého jména Pána není osvobození z hmotných pout nebo odstranění reakcí za hříšný život. Skutečným výsledkem zpívání svatého jména Pána je probuzení spícího vědomí Kṛṣṇy, láskyplné služby Pánu.

Haridāsa Ṭhākura řekl, že osvobození a zbavení se reakcí za hříšné činnosti jsou jen vedlejší produkty zpívání svatého jména Pána. Ten, kdo zpívá svaté jméno Pána čistě, dosáhne úrovně láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto ohledu uvedl Haridāsa Ṭhākura příklad přirovnávající moc svatého jména ke slunečnímu svitu.

Předložil verš všem přítomným učencům, ale ti ho požádali, aby vysvětlil jeho význam.

Haridāsa Ṭhākura řekl, že když začíná vycházet Slunce, rozptyluje noční temnotu ještě předtím, než lze spatřit sluneční světlo.

Ještě před východem Slunce zažene světlo úsvitu strach z nočních nebezpečí — ze zlodějů, duchů a Rākṣasů — a když se skutečně objeví sluneční svit, každý začne vykonávat své povinnosti.

Podobně ještě dříve, než člověk dosáhne čistého zpívání svatého jména, je zbaven všech hříšných reakcí, a když zpívá čistě, stane se milovníkem Kṛṣṇy.

Mukti oddaný nikdy nepřijme, ani když mu ji Kṛṣṇa nabízí. Mukti, osvobození od všech hříšných reakcí, lze dosáhnout dokonce i prostřednictvím nāmābhāsy, záblesku záře svatého jména — ještě předtím, než je vidět jeho úplná záře.

Stádium nāmābhāsa se nachází mezi stádiem nāma-aparādha (zpíváním svatého jména s přestupky) a čistým zpíváním. Zpívání svatého jména Pána má tři stádia. Během prvního se člověk při zpívání dopouští deseti druhů přestupků. V dalším stádiu, nāmābhāsa, přestupky téměř skončily a oddaný se dostává na úroveň čistého zpívání. Ve třetím stádiu, kdy zpívá Hare Kṛṣṇa mantru bez přestupků, se probudí jeho spící láska ke Kṛṣṇovi. To je dokonalost.

Pán se stal vrátným Baliho Mahārāje ne proto, že Mu Bali dal vše, ale kvůli jeho vznešenému postavení milovníka Pána.

Existují dva druhy bohatství. Jedno, které je výsledkem osobní karmy, je hmotné, a druhé je duchovní. Odevzdaná duše, která plně závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství, nestojí o hmotné bohatství, ze kterého by získala smyslový požitek. Když tedy čistý oddaný vlastní velké hmotné bohatství, není to výsledkem jeho karmy, ale díky jeho bhakti. Takové postavení zaujímá proto, že Nejvyšší Pán chce, aby Mu sloužil velmi snadno a honosně. Zvláštní milostí Pána vůči začínajícímu oddanému je, že mu přivodí hmotnou chudobu. To je Pánova milost, protože když začátečník po hmotné stránce zbohatne, zapomene Pánovi sloužit. Když se ale Pánovy přízně v podobě bohatství dostane pokročilému oddanému, nejedná se o hmotné bohatství, ale o duchovní příležitost. Hmotné bohatství, které dostávají polobozi, způsobuje zapomnění na Pána, ale bohatství, které dostal Bali Mahārāja pro další službu Pánu, neneslo ani stopu māyi.

Bali Mahārāja byl tak mocný, že bojoval s Indrou a zmocnil se tří světů. Indra byl zajisté velmi učený, ale místo aby Vāmanadeva požádal o možnost Mu sloužit, využil Jeho přítomnosti, aby po Něm chtěl hmotné vlastnictví, které bude ztraceno na konci jednoho věku Manua. Věk Manua — což je délka Manuova života — je vypočítán na sedmdesát dva yug. Jednu yugu tvoří 4 300 000 let, a Manuův život tedy trvá 309 600 000 let. Polobozi vlastní své hmotné bohatství pouze do konce Manuova života. Čas je nepřekonatelný. Vyměřený čas každému rychle uplyne, i kdyby se jednalo o milióny let. Polobozi se svému hmotnému bohatství těší jen po omezenou dobu. Bali Mahārāja proto bědoval nad Indrou, který byl sice velmi vzdělaný, ale nevěděl, jak svou inteligenci správně použít. Místo, aby totiž od Vāmanadeva chtěl svolení, že Mu bude moci sloužit, využil Ho k tomu, aby Baliho Mahārāje požádal o hmotné bohatství. Indra i jeho hlavní ministr Bṛhaspati byli velmi učení, ale ani jeden z nich nepožádal, aby mohl Pánu Vāmanadevovi s láskou sloužit. Proto Bali Mahārāja nad Indrou bědoval.

Śrī Caitanya Mahāprabhu učil, že čistý oddaný se má považovat za služebníka služebníka služebníka Nejvyššího Pána (gopī-bhartuḥ pāda-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ). Podle vaiṣṇavské filozofie se živá bytost ani nemá stát přímým služebníkem. Prahlādovi Mahārājovi byla nabídnuta veškerá požehnání v podobě honosného postavení v hmotném světě, a dokonce i osvobození splynutím s Brahmanem, ale on to vše odmítl. Chtěl pouze sloužit služebníkovi Pánova služebníka. Bali Mahārāja proto řekl, že jelikož jeho děd Prahlāda Mahārāja odmítl požehnání Nejvyšší Osobnosti Božství v podobě hmotného bohatství a osvobození z hmotných pout, skutečně pochopil svůj vlastní zájem.

Je řečeno, že aby člověk dosáhl duchovní realizace, musí následovat velké osobnosti, jako je Pán Brahmā, Devarṣi Nārada, Pán Śiva a Prahlāda Mahārāja. Cesta bhakti není vůbec obtížná, kráčíme-li ve stopách předchozích ācāryů a autorit. Ti, kdo jsou příliš znečištěni kvalitami hmotné přírody, je však následovat nemohou. Ačkoliv Bali Mahārāja ve skutečnosti následoval cestu svého děda, ze své velké pokory se domníval, že ji nenásleduje. Pro pokročilé vaiṣṇavy, kteří se řídí zásadami bhakti, je charakteristické, že se považují za obyčejné lidské bytosti. Nejedná se o falešný projev pokory; vaiṣṇava tak skutečně uvažuje, a proto nikdy nepřizná své vznešené postavení.

Zde je řečeno, že hadi, kteří žijí na planetární soustavě Mahātala, mají mnoho hlav a jsou velmi mocní. Žijí se svými manželkami a dětmi a považují se za velmi šťastné, ačkoliv je neustále naplňuje strach z Garuḍy, který je tam létá zabíjet. Tak vypadá hmotný život. I když někdo žije v těch nejodpornějších podmínkách, přesto se považuje za šťastného ve společnosti své manželky, dětí, přátel a příbuzných.

Mezi hadími démony a Indrou, králem nebes, jednou vypukl velký boj. Když se poražení démoni setkali se Saramou — ženou, která jako posel pronášela jistou mantru — zachvátil je strach, a proto žijí na planetě zvané Rasātala.