Hiraṇyakaśipu utiskuje celý vesmír

Hmotná požehnání si ne vždy zaslouží být zvána požehnáními. Pokud někdo vlastní stále více, požehnání se může stát prokletím. Tak jako je k získání hmotného bohatství v tomto světě zapotřebí velké síly a snahy, i jeho uchování vyžaduje velké úsilí. Pán Brahmā Hiraṇyakaśipuovi sdělil, že i když je připravený poskytnout mu vše, oč ho žádal, pro Hiraṇyakaśipua bude velmi těžké si výsledky těchto požehnání udržet. Jelikož to však Brahmā slíbil, chtěl mu všechna vyžádaná požehnání dát. Slovo durlabhān naznačuje, že člověk nemá přijímat požehnání, kterých si nebude moci v klidu užívat.

Démon nenávidí Nejvyšší Osobnost Božství i tehdy, když získá veškeré bohatství, které je v tomto vesmíru dostupné.

Slovo garuḍa zde poukazuje na to, že existují planety velkých ptáků, jako je Garuḍa. Slovo uraga zase svědčí o existenci planet obrovských hadů. Tyto popisy různých planet ve vesmíru mohou být výzvou moderním vědcům, kteří si myslí, že všechny planety kromě Země jsou pusté. Tito vědci tvrdí, že vyslali výpravy na Měsíc, které nenalezly žádné živé bytosti, ale jen velké krátery plné kamení a prachu — přestože je Měsíc tak jasný, že podobně jako Slunce osvětluje celý vesmír. Moderní vědce samozřejmě není možné přesvědčit o pravdivosti védských informací o vesmíru. Nicméně když říkají, že všechny ostatní planety jsou pusté a živé bytosti jsou jedině na Zemi, jejich slova na nás nedělají příliš velký dojem.

Z tohoto popisu vyplývá, že všechny nebeské planety vyššího planetárního systému jsou miliónkrát bohatší než nižší planetární systém, kde žijeme my. Viśvakarmā, slavný nebeský architekt, se proslavil jako stavitel mnoha úžasných budov na vyšších planetách, kde je navíc i mnoho nádherných zahrad a parků, jež jsou popisovány slovy nandana-devodyāna, “zahrady skýtající požitek polobohům”. Tomuto popisu vyššího planetárního systému a jeho nádhery je třeba porozumět studiem autoritativních písem, jako je védská literatura. Teleskopy a ostatní nedokonalé vědecké přístroje k poznání vyšších planet nestačí. Jelikož takzvaní vědci mají nedokonalý zrak, potřebují tyto přístroje, ale ty jsou rovněž nedokonalé. Nedokonalí lidé používající nedokonalé, lidskou rukou vyrobené přístroje nedokáží vyšší planety náležitě vnímat. Přímé informace, získané z védské literatury, jsou však dokonalé. Tvrzení, že na jiných planetách než na Zemi neexistují honosná sídla, proto nemůžeme přijmout.

Hiraṇyakaśipu měl na nebeských planetách takovou moc, že mu všichni polobozi s výjimkou Pána Brahmy, Pána Śivy a Pána Viṣṇua byli nuceni sloužit. Báli se jeho přísného trestu, kdyby ho neuposlechli. Śrīla Viśvanātha Cakravartī srovnává Hiraṇyakaśipua s Mahārājem Venou, který byl také ateistou a také pohrdal obřady uvedenými ve Vedách; Mahārāja Vena se však bál některých velkých mudrců, jako je Bhṛgu, zatímco Hiraṇyakaśipu vládl tak, že kromě Pána Viṣṇua, Pána Brahmy a Pána Śivy se každý bál jeho. Hiraṇyakaśipu se měl natolik na pozoru před tím, aby ho velcí mudrci jako Bhṛgu nespálili svým hněvem na popel, že askezí překonal jejich moc a dokonce i z nich učinil své podřízené. Je vidět, že i na vyšších planetárních soustavách, kam se lidé dostávají díky zbožným činnostem, působí asurové, jako byl Hiraṇyakaśipu, nepokoje. Nikdo ve třech světech nemůže žít v ničím nerušeném klidu a blahobytu.

Skanda Purāṇa uvádí: upāyanaṁ daduḥ sarve vinā devān hiraṇyakaḥ. Hiraṇyakaśipu byl tak mocný, že kromě tří nejpřednějších polobohů — Pána Brahmy, Pána Śivy a Pána Viṣṇua — mu každý sloužil. Madhvācārya říká: ādityā vasavo rudrās tri-vidhā hi surā yataḥ — jsou tři druhy polobohů: Ādityové, Vasuové a Rudrové, a pod nimi další, jako jsou Marutové a Sādhyové (marutaś caiva viśve ca sādhyāś caiva ca tad-gatāḥ). Všichni polobozi jsou proto zváni tri-piṣṭapa a totéž slovo tri se vztahuje na Pána Brahmu, Pána Śivu a Pána Viṣṇua.

Asurové někdy nabydou takové moci, že i Nāradu Muniho a podobné oddané mohou přimět, aby jim sloužili. To neznamená, že byl Nārada Hiraṇyakaśipuovi podřízený. Někdy se však v tomto hmotném světě stane, že asurové mohou ovládnout velké osobnosti a dokonce i velké oddané.

Voda moří a oceánů, které známe, je slaná, ale na jiných planetách ve vesmíru jsou oceány šťávy z cukrové třtiny, alkoholu, ghí, mléka a sladké vody. Řeky jsou zde obrazně označeny za manželky oceánů a moří, protože do nich stékají jako jejich přítoky, stejně jako manželky lnou ke svým manželům. Moderní vědci se pokoušejí podnikat výlety na jiné planety, ale nevědí nic o tom, kolik je ve vesmíru různých druhů oceánů a moří. Podle jejich zkušeností je Měsíc plný prachu. To však nevysvětluje, jak je možné, že nám posílá chladivé paprsky na vzdálenost miliónů kilometrů. Pokud jde o nás, následujeme zmocněné osobnosti, jako je Vyāsadeva a Śukadeva Gosvāmī, jež popisují vesmír v souladu s védskou literaturou. Stanovisko těchto autorit je zcela jiné než stanovisko moderních vědců, kteří na základě nedokonalé zkušenosti svých smyslů usuzují, že jedině tuto planetu obývají živé bytosti a ostatní planety jsou pusté a plné prachu.

Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu stojí: tejo-vāri-mṛdāṁ yathā vinimayaḥ — tento hmotný svět je tvořen ohněm, vodou a zemí, jež se slučují a tvarují. Zde je uvedeno, že tři kvality přírody (pṛthag guṇān) působí podle pokynů různých polobohů. Král Indra se například stará o sesílání deště, polobůh Vāyu ovládá vzduch a vysouší vodu, zatímco polobůh vládnoucí ohni vše spaluje. Hiraṇyakaśipu však díky asketickému provádění mystické yogy nabyl takové moci, že řídil vše sám, bez pomoci polobohů.

Tak vypadá život asurů. Ateisté mohou dosahovat hmotného pokroku a vytvářet pro smysly nesmírně příjemné podmínky, ale jelikož je smysly ovládají, nemohou být spokojeni. Tento stav má na svědomí moderní civilizace. Materialisté jsou velmi pokročilí a dovedně si užívají peněz a žen, a přesto ve společnosti panuje nespokojenost. Lidé totiž nemohou být šťastní a pokojní bez vědomí Kṛṣṇy. Pokud jde o hmotný smyslový požitek, lidé ho mohou stupňovat co hrdlo ráčí, ale jelikož jsou v této hmotné situaci služebníky svých smyslů, nemohou být spokojeni. Démon Hiraṇyakaśipu byl živoucím příkladem této nespokojenosti lidstva.

V minulosti došlo k mnoha případům, kdy démoni poté, co získali hmotné bohatství, nesmírně zpychli — až do té míry, že překračovali zákony a usměrnění autoritativních śāster. Tak se choval Hiraṇyakaśipu. Bhagavad-gītā (16.23) uvádí:

“Ten, kdo se nestará o příkazy písem a jedná podle vlastního rozmaru, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani nejvyššího cíle.” Slovo śāstra označuje to, co řídí naše jednání. Zákony a usměrňující zásady uvedené v śāstrách nemůžeme porušovat či překračovat. Bhagavad-gītā to dokládá znovu a znovu:

“Je tedy třeba pochopit, co je a co není povinnost, podle pravidel písem. Ten, kdo je zná, má jednat tak, aby mohl být postupně povznesen.” (Bg. 16.24) Každý by měl jednat podle pokynů śāster. Vliv hmotné energie je ale tak silný, že jakmile někdo získá hmotné bohatství, začne zákony písem překračovat. Když člověk překračuje zákony śāster, okamžitě se ocitá na cestě zkázy.

V Bhagavad-gītě (5.29) Pán Kṛṣṇa říká:

“Mudrci, kteří vědí, že jsem konečným cílem veškerých obětí a askeze, Nejvyšším Pánem všech planet a polobohů a přejícím přítelem všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhnou klidu a míru.” Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je nejlepším přítelem všech. Když je někdo nešťastný či trpí, hledá útočiště u přítele, který mu přeje. Dokonalým přejícím přítelem je Pán Śrī Kṛṣṇa. Všichni obyvatelé různých planet, kteří nemohli nalézt žádné jiné útočiště, tedy museli vyhledat útočiště u lotosových nohou nejlepšího přítele. Budeme-li od samotného začátku vyhledávat útočiště u nejlepšího přítele, nebude nám hrozit žádné nebezpečí. Člověk, jenž chce překonat oceán tak, že se chytí za ocas psa, který v něm plave, je nepochybně hlupák. Totéž platí o tom, kdo v neštěstí hledá útočiště u nějakého poloboha, protože jeho snaha bude marná. Za všech okolností bychom se měli uchylovat k Nejvyšší Osobnosti Božství. Pak nám nikdy nebude hrozit nebezpečí.

Zde jsou velmi důležitá slova tasyai kāṣṭhāyai. Nejvyšší Osobnost Božství ve svých aspektech Brahmanu a Paramātmy sídlí všude, ve všech směrech, v každém srdci a v každém atomu. Jaký má potom smysl říkat tasyai kāṣṭhāyai (ve směru, kde je Hari)? Hiraṇyakaśipu za doby své vlády rozšířil svůj vliv všude, ale to neplatilo o místech, kde se odehrávaly zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství. Na zemi jsou například místa, jako Vṛndāvan a Ayodhyā, jež se nazývají dhāmy. V dhāmu nepůsobí vliv Kali-yugy ani žádného démona. Pro toho, kdo se do takového dhāmu uchýlí, je uctívání Pána velmi snadné a brzy se projeví z toho plynoucí duchovní pokrok. V Indii je i dnes možné jít do Vṛndāvanu a na podobná místa, kde lze za krátkou dobu obdržet výsledky duchovních činností.

Lidé si někdy zarputile přejí vidět Boha. V souvislosti s uvedeným výrazem mad-darśanam (“pohled na Mě”) bychom měli mít na vědomí, že v Bhagavad-gītě Pán říká: bhaktyā mām abhijānāti. Jinými slovy, schopnost poznat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, vidět Ho či mluvit s Ním závisí na našem pokroku v oddané službě, zvané bhakti. Bhakti zahrnuje devět různých činností: śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Všechny tyto druhy oddané služby jsou absolutní, a proto není žádný podstatný rozdíl mezi uctíváním Božstva v chrámu, díváním se na Ně a opěvováním Jeho slávy. To vše jsou způsoby, jak vidět Pána, neboť vše, co je vykonáno v rámci oddané služby, umožňuje přímý styk s Nejvyšším. Všichni oddaní slyšeli Pánův hlas, a přestože Pána nespatřili, setkali se s Ním, jelikož Mu věnovali modlitby a byla přítomná vibrace Jeho hlasu. Mezi díváním se na Pána, přednášením modliteb a nasloucháním transcendentální vibraci není žádný rozdíl, jako je tomu v rámci zákonů hmotného světa. Čisté oddané proto plně uspokojuje oslavování Pána, které se nazývá kīrtan. Věnovat se kīrtanu a poslouchat vibraci Hare Kṛṣṇa znamená přímo vidět Nejvyšší Osobnost Božství. S touto realizací lze pochopit absolutní povahu Pánových činností.

Urážka čistého oddaného neboli vaiṣṇavy je nejhorší ze všech hříšných činů. Přestupek vůči lotosovým nohám vaiṣṇavy má tak katastrofální následky, že ho Śrī Caitanya Mahāprabhu přirovnal k šílenému slonu, který vtrhne do zahrady a způsobí nesmírné škody tím, že vytrhá velké množství rostlin a stromů. Proviní-li se někdo vůči lotosovým nohám brāhmaṇy či vaiṣṇavy, zničí to všechny jeho příznivé činnosti. Všichni by si proto měli dávat dobrý pozor, aby se nedopustili vaiṣṇava-aparādhy, přestupků vůči lotosovým nohám vaiṣṇavy. Zde Pán jasně říká, že i když Hiraṇyakaśipu získal od Pána Brahmy mnohá požehnání, všechna vezmou za své, jakmile spáchá přestupek vůči lotosovým nohám svého syna jménem Prahlāda. Vaiṣṇava jako Prahlāda Mahārāja je zde nazván nirvaira, “nemající nepřátel”. Na jiném místě Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.21) je řečeno: ajāta-śatravaḥ śāntāḥ sādhavaḥ sādhu-bhūṣaṇāḥ — oddaný nemá nepřátel, je klidný, věrný písmům a všechny jeho vlastnosti jsou vznešené. Oddaný sám nikdy nepodněcuje nepřátelství, ale toho, kdo se stane jeho nepřítelem, Nejvyšší Pán zničí bez ohledu na všechna požehnání, jež mohl získat někde jinde. Hiraṇyakaśipu si bezesporu vychutnával plody své askeze, ale zde Nejvyšší Osobnost Božství říká, že jakmile se dopustí přestupku vůči Prahlādovým lotosovým nohám, bude zničen. Spáchá-li někdo přestupek vůči lotosovým nohám vaiṣṇavy, jeho délka života, bohatství, krása, vzdělání ani cokoliv jiného, co získal díky svým zbožným činnostem, ho neochrání. Proviní-li se vůči lotosovým nohám vaiṣṇavy, bude zničen, ať vlastní cokoliv.

Méně inteligentní lidé, kteří se s horlivostí věnují uctívání polobohů, by si měli povšimnout, že jakmile jsou polobozi sužováni démony, obracejí se o pomoc na Nejvyšší Osobnost Božství. Když se k Nejvyšší Osobnosti Božství uchylují polobozi, proč by neměli o splnění veškerých tužeb žádat Nejvyššího Pána ti, kdo polobohy uctívají? Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.10) stojí:

“Ať už člověk touží po všem, netouží po ničem nebo si přeje splynout s Pánovým bytím, inteligentní je jedině tehdy, když transcendentální láskyplnou službou uctívá Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství.” Chce-li někdo — ať je to karmī, jñānī či yogī — aby se mu splnilo určité, byť i hmotné přání, měl by se obrátit na Nejvyššího Pána a modlit se k Němu; pak toho dosáhne. Pro splnění touhy, ať je jakákoliv, se není třeba zvlášť obracet na nějakého poloboha.

“U toho, kdo má neochvějnou oddanou víru v Kṛṣṇu, se projevují všechny dobré vlastnosti Kṛṣṇy a polobohů.” (Bhāg. 5.18.12) Prahlāda Mahārāja je zde veleben za to, že měl všechny dobré vlastnosti, kterých nabyl uctíváním Nejvyšší Osobnosti Božství. Čistý oddaný, prostý jakýchkoliv pohnutek, má tedy všechny příznivé vlastnosti, hmotné i duchovní. Tělo duchovně pokročilého, neochvějného, velkomyslného oddaného Pána projevuje všechny dobré vlastnosti. A naopak — harāv abhaktasya kuto mahad-guṇāḥ — není-li člověk oddaným, pak i když má z hmotného hlediska nějaké dobré vlastnosti, nemají žádnou cenu. To je závěr Véd.

Zde jsou uvedeny některé z předností vaiṣṇavy. Vaiṣṇava je automaticky brāhmaṇou, neboť má všechny příznivé charakteristiky brāhmaṇů:

“Klid, sebeovládání, askeze, čistota, snášenlivost, čestnost, poznání, moudrost a zbožnost jsou přirozené charakteristiky, podle kterých jednají brāhmaṇové.” (Bg. 18.42) Tělo vaiṣṇavy projevuje tyto přednosti, a proto je dokonalý vaiṣṇava také dokonalým brāhmaṇou, což zde vyjadřují slova brahmaṇyaḥ śīla-sampannaḥ. Vaiṣṇava je vždy odhodlaný poznat Absolutní Pravdu a k tomu je zapotřebí zcela ovládat smysly a mysl. Prahlāda Mahārāja oplýval všemi těmito vlastnostmi. Vaiṣṇava každému vždy přeje dobro. O šesti Gosvāmīch je například řečeno: dhīrādhīra-jana-priyau. Měli je stejně rádi vznešení i hrubí lidé. Vaiṣṇavové musí být stejně nakloněni všem, bez ohledu na jejich postavení, tak jako Paramātmā (ātmavat). Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — Paramātmā nechová nenávist vůči nikomu; sídlí v srdci brāhmaṇy, ale i v srdci prasete. Vaiṣṇavové nikdy neodmítají jednat pro dobro všech, stejně jako měsíc nikdy neodepře své příjemné paprsky ani domu caṇḍāly. Vaiṣṇava proto vždy poslouchá duchovního učitele (ārya). Slovem ārya je nazýván ten, kdo pokročil v poznání. Toho, komu se poznání nedostává, tak nazvat nelze. V současnosti se ovšem slova ārya užívá pro bezbožné lidi. Tak vypadá neblahá situace Kali-yugy.

Slovo guru poukazuje na duchovního učitele, který zasvěcuje svého žáka do toho, jak dělat pokroky v realizaci vědy o Kṛṣṇovi neboli vědomí Kṛṣṇy. To uvádí Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura (śrī-bhagavan-mantropadeśake gurāv ity arthaḥ).

Z tohoto verše zjišťujeme, že to, zda člověk má či nemá příslušné vlastnosti, není dáno původem. Prahlāda Mahārāja byl původem asura, a přesto měl všechny vlastnosti dokonalého brāhmaṇy (brahmaṇyaḥ śīla-sampannaḥ). Pod vedením duchovního učitele se může každý stát zcela způsobilým brāhmaṇou. Prahlāda Mahārāja byl živoucím příkladem toho, jak myslet na duchovního učitele a pokojně přijímat jeho pokyny.

Z autoritativních písem víme, že Prahlāda Mahārāja stále žije na Vaikuṇṭhaloce a také v tomto hmotném světě na planetě jménem Sutala. Tato transcendentální schopnost existovat současně na různých místech je dalším rysem Nejvyšší Osobnosti Božství. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — Pán se zjevuje v srdci každého, a přesto zároveň sídlí na své planetě, Goloce Vṛndāvaně. Díky čisté oddané službě získává oddaný téměř stejné vlastnosti, jako má Pán. Obyčejné živé bytosti toho nemohou dosáhnout, ale oddaný může mít stejné přednosti jako Nejvyšší Osobnost Božství; ne v plné míře, ale částečně.

Jayadeva Gosvāmī ve svých modlitbách k deseti inkarnacím říká: keśava dhṛta-narahari-rūpa jaya jagad-īśa hare. Prahlāda Mahārāja byl oddaným Pána Nṛsiṁhy, jenž je Keśava, samotný Kṛṣṇa. Když tedy v tomto verši stojí: vāsudeve bhagavati, měli bychom vědět, že Prahlādova připoutanost k Nṛsiṁhadevovi byla připoutaností ke Kṛṣṇovi, Vāsudevovi, synovi Vasudeva. Proto je Prahlāda Mahārāja nazýván mahātmā. V Bhagavad-gītě (7.19) tuto skutečnost potvrzuje samotný Pán:

“Ten, kdo má opravdu poznání, po mnoha zrozeních a smrtích, se Mi odevzdá — ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.” Vznešený oddaný Kṛṣṇy, Vasudevova syna, je velkou duší, kterou lze najít jen vzácně. Prahlādovu připoutanost ke Kṛṣṇovi líčí následující verš. Kṛṣṇa-graha-gṛhītātmā — jeho srdce bylo vždy plné myšlenek na Kṛṣṇu. Prahlāda Mahārāja je proto ideálním oddaným s vědomím Kṛṣṇy.

Prahlāda Mahārāja je živoucím příkladem velké osobnosti zcela zaujaté vědomím Kṛṣṇy. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 8.274) uvádí:

Ten, kdo si je zcela vědom Kṛṣṇy, nevidí nikde nic než Kṛṣṇu, přestože se nachází v tomto hmotném světě. Podle toho se pozná mahā-bhāgavata. Díky své čisté lásce ke Kṛṣṇovi vidí mahā-bhāgavata Kṛṣṇu všude. Brahma-saṁhitā (5.38) to dokládá takto:

“Uctívám původního Pána, Govindu, jehož neustále vidí oddaní, kteří mají oči potřené balzámem lásky. Vidí Ho v Jeho věčné podobě Śyāmasundary, jež sídlí v srdci oddaného.” Vznešený oddaný neboli mahātmā, jehož je vzácné spatřit, si je vždy plně vědom Kṛṣṇy a neustále vidí Pána ve svém srdci. Někdy se říká, že pod vlivem nepříznivých planet, jako je Saturn, Rāhu nebo Ketu, se člověku nic nedaří. Prahlāda Mahārāja byl naopak pod vlivem Kṛṣṇy, svrchované planety, a nemohl tedy myslet na hmotný svět a žít bez vědomí Kṛṣṇy. Tak se pozná mahā-bhāgavata. Dokonce i nepřítele Kṛṣṇy vidí jako Kṛṣṇova služebníka. Jiným příkladem je, že oku stiženému žloutenkou se zdá být vše žluté. Mahā-bhāgavatovi připadá, že každý kromě něho slouží Kṛṣṇovi.

Prahlāda Mahārāja je mahā-bhāgavata, nejpokročilejší oddaný. V předchozím verši stojí, že přirozeně lnul ke Kṛṣṇovi (naisargikī ratiḥ), a zde jsou popsány znaky této připoutanosti. I když byl ještě chlapec, neměl zájem si hrát. Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.42) uvádí: viraktir anyatra ca—znakem dokonalého vědomí Kṛṣṇy je, že oddaný ztrácí zájem o všechny hmotné činnosti. Žádný malý chlapec si nemůže přestat hrát, ale Prahlāda Mahārāja se nacházel na úrovni prvotřídní oddané služby, a tak byl neustále pohroužený v tranzu vědomí Kṛṣṇy. Tak jako je materialista nepřetržitě pohroužený v myšlenkách na hmotný zisk, mahā-bhāgavata jako Prahlāda Mahārāja je neustále pohroužený v myšlenkách na Kṛṣṇu.

Malé dítě, o které pečuje jeho matka, neví, jak je postaráno o potřeby jeho těla, jako je jedení, spaní, ležení, močení a kálení. Je spokojené, že může být na matčině klíně. Prahlāda Mahārāja, o něhož se staral Govinda, byl přesně jako malé dítě. Nezbytné činnosti jeho těla se odehrávaly bez jeho vědomí. Tak jako otec a matka pečují o své dítě, Govinda pečoval o Prahlāda Mahārāje, jenž zůstával trvale pohroužený v myšlenkách na Něho. Tak vypadá vědomí Kṛṣṇy. Prahlāda Mahārāja je živoucím příkladem dokonalosti, kterou vědomí Kṛṣṇy skýtá.

Tento verš dále vyjasňuje přirovnání oddaného k dítěti. Pokud matka ponechá své dítě v postýlce nebo kolébce a jde se věnovat nějakým povinnostem, dítě okamžitě pochopí, že jeho matka odchází, a proto pláče. Jakmile se však matka vrátí a pečuje o ně, dítě se směje a je veselé. Prahlāda Mahārāja, který byl neustále pohroužený v myšlenkách na Kṛṣṇu, také někdy cítil odloučení — “Kde je Kṛṣṇa?” Tento stav popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu slovy: śūnyāyitaṁ jagat sarvaṁ govinda-viraheṇa me. Když vznešený oddaný cítí, že Kṛṣṇa odešel a není Ho vidět, pláče kvůli odloučení. A když vidí, že se Kṛṣṇa vrátil, aby o něho pečoval, směje se jako dítě, které vidí, že se o ně matka stará. Tyto znaky se nazývají bhāva. Různé bhāvy, extatické stavy, podrobně popisuje Nektar oddanosti a lze je vidět v činnostech dokonalého oddaného.

Prahlāda Mahārāja někdy cítil, že je Pán od něho daleko, a proto Ho hlasitě volal. Když viděl, že je Pán před ním, naplnilo ho to radostí. Někdy se v mysli ztotožnil s Nejvyšším a napodoboval Pánovy zábavy. A když od Něho cítil odloučení, projevoval příznaky šílenství. Impersonalisté tyto pocity oddaného nikdy nepochopí. Je nutné pronikat stále hlouběji do duchovní realizace. První realizací je neosobní Brahman, ale je třeba pokročit ještě dále, k realizaci Paramātmy a nakonec Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána, který je uctíván transcendentálními pocity oddaného na úrovni śānta, dāsya, sakhya, vātsalya či mādhurya. Uvedené Prahlādovy pocity se vyznačovaly náladou synovské lásky. Když Prahlāda Mahārāja cítil, že u něho Pán není, začal plakat (nadati), tak jako dítě, které opustí matka. Oddaný jako Prahlāda někdy vidí, že k němu Pán přichází z velké dálky, aby ho uklidnil, stejně jako matka dítěti odpovídá: “Neplač, mé milé dítě! Už jdu!” Tehdy oddaný uvažuje: “Tady je můj Pán! Můj Pán přichází!” a začne tančit, aniž by mu vadila daná situace a styděl se před svým okolím. V naprosté extázi tak někdy napodobuje Pánovy zábavy, stejně jako pasáčci krav napodobovali chování zvířat z džungle. Nestává se však samotným Pánem. Prahlāda Mahārāja dospěl k duchovním extázím, které jsou zde popsané, díky pokroku v duchovní realizaci.

Když oddaný prožívá odloučení od Pána, dychtivě si přeje vidět, kde Pán je, a jindy, když cítí bolesti odloučení, mu z přivřených očí tečou proudy slz. Ve své Śikṣāṣṭace Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: yugāyitaṁ nimeṣeṇa cakṣuṣā prāvṛṣāyitam. Slova cakṣuṣā prāvṛṣāyitam poukazují na slzy tekoucí bez ustání z očí oddaného. Prahlādovo tělo projevovalo všechny tyto znaky, které se objevují v extázi čisté oddanosti.

Prahlāda Mahārāje jeho otec neustále mučil. Takové hmotné podmínky obyčejně nedovolí mít klidnou mysl, ale jelikož je bhakti nepodmíněná (ahaituky apratihatā), Prahlāda nebyl Hiraṇyakaśipuovými tresty nikdy rozrušen. Znaky jeho extatické lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství, které projevovalo jeho tělo, naopak měnily mysl jeho přátel rovněž narozených v ateistických rodinách. Místo aby byl Prahlāda mučením vyveden z klidu, ovlivnil tyto přátele a očistil jejich mysl. Oddaný není nikdy znečištěn hmotnými vlivy, ale ti, kdo jim podléhají, mohou pohledem na chování čistého oddaného dosáhnout duchovního pokroku a blaženosti.

Začne-li démon jako Hiraṇyakaśipu sužovat oddaného, pak navzdory vznešenému postavení, jehož dosáhl tvrdou askezí, je to začátek jeho pádu a výsledky jeho askeze mizí. Ten, kdo utiskuje čistého oddaného, přichází o všechny výsledky své askeze a zbožného jednání. Jelikož se Hiraṇyakaśipu nyní rozhodl trestat svého syna, vznešeného oddaného Prahlāda Mahārāje, jeho majestát začal upadat.

Abychom se dozvěděli o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, a vlastnostech Jeho čistého oddaného, musíme se dotazovat autorit, jako je Devarṣi Nārada. Na transcendentální skutečnosti se nemůžeme ptát světského člověka. Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.25) uvádí: satāṁ prasaṅgān mama vīrya-saṁvido bhavanti hṛt-karṇa-rasāyanāḥ kathāḥ — autoritativně poznat postavení Pána a Jeho oddaných je možné jedině stykem s oddanými. Oddaný jako Nārada Muni je oslovován suvrata. Su znamená dobrý a vrata značí slib. Slovo suvrata tedy poukazuje na toho, kdo nemá nic společného s hmotným světem, který je vždy špatný. Ten, kdo se obrátí na materialistického učence pyšného na akademické znalosti, se nic duchovního nedozví. V Bhagavad-gītě (18.55) stojí: bhaktyā mām abhijānāti — je třeba se snažit poznat Kṛṣṇu prostřednictvím oddané služby a oddaného. Proto bylo zcela namístě, že se Yudhiṣṭhira Mahārāja chtěl dozvědět více podrobností o Prahlādovi od Śrī Nārady Muniho.

V dějinách lidstva není jednoduché najít milujícího otce, který by ubližoval vznešenému a oddanému synovi. Mahārāja Yudhiṣṭhira proto chtěl, aby Nārada Muni rozptýlil jeho pochybnost.