Genealogická tabulka Manuových dcer

Nejdříve vzdejme uctivé poklony našemu duchovnímu mistrovi, Oṁ Viṣṇupādovi Śrī Śrīmad Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu Gosvāmīmu Prabhupādovi, který mne pověřil neobyčejně obtížným úkolem — napsat komentáře ke Śrīmad-Bhāgavatamu v podobě Bhaktivedantových výkladů. Jeho milost nám umožnila dokončit již tři zpěvy a nyní se snažíme začít čtvrtý zpěv. Prostřednictvím jeho božské milosti se pokloňme Pánu Caitanyovi, který před pěti sty lety založil toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy neboli hnutí bhāgavata-dharmy. Prostřednictvím Jeho milosti se pokloňme šesti Gosvāmīm a vzdejme uctivé poklony Rādě a Kṛṣṇovi, duchovnímu páru, který se spolu s pasáčky a pasačkami z Vrajabhūmi těší ve Vṛndāvanu věčným zábavám. Hluboce se také pokloňme všem oddaným a věčným služebníkům Nejvyššího Pána.

Čtvrtý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu obsahuje třicet jedna kapitol a každá z nich popisuje druhotné stvoření, které uskutečňují Brahmā a Manu. Původcem prvotního stvoření je Samotný Pán, který nejprve uvede do pohybu Svoji hmotnou energii. Brahmā, první živá bytost ve vesmíru, se poté na Pánův pokyn snaží stvořit různé planetární systémy s jejich obyvateli. Počet obyvatel Brahmā zvyšuje prostřednictvím svých potomků, jako je Manu a další předkové všeho tvorstva, kteří neustále jednají podle pokynů Nejvyššího Pána. První kapitola čtvrtého zpěvu popisuje tři dcery Svāyambhuvy Manua a jejich potomky. Dalších šest kapitol popisuje oběť, kterou vykonával král Dakṣa, a jak došlo k jejímu zmaření. V následujících pěti kapitolách se dozvíme o činnostech Mahārāje Dhruvy a dalších jedenáct kapitol popisuje činy krále Pṛthua. Posledních osm kapitol je věnováno popisu činností králů, kteří se jmenovali Pracetové.

Z první sloky této kapitoly se dozvídáme, že Svāyambhuva Manu měl tři dcery: Ākūti, Devahūti a Prasūti. O jedné z nich, Devahūti, jejím manželovi Kardamovi a synovi Kapiladevovi již bylo psáno. V této kapitole se blíže seznámíme s potomky první dcery Svāyambhuvy Manua, Ākūti. Svāyambhuva byl synem Brahmy. Brahmā měl celou řadu dalších synů, ale Manu je zvláště uvedený jako první, protože byl velkým oddaným Pána. Slovo ca naznačuje, že kromě těchto tří dcer měl Svāyambhuva Manu rovněž dva syny.

Někdy se stává, že člověk, který nemá syna, věnuje svoji dceru určitému manželovi s podmínkou, že svého vnuka adoptuje jako vlastního syna, a ten se tak stane jeho právoplatným dědicem. Tento systém se nazývá putrikā-dharma neboli způsob, jak získat syna prostřednictvím náboženských obřadů, když se vlastní manželce žádný syn nenarodí. Manuovo chování tedy překvapuje, neboť již dva syny měl. Přesto dal svou prvorozenou dceru Prajāpatimu Rucimu s podmínkou, že syn, který se jí narodí, se stane jeho synem. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svých komentářích v této souvislosti píše, že král Manu věděl o skutečnosti, že v lůně Ākūti se narodí Nejvyšší Osobnost Božství. Byl natolik ctižádostivý, že si nechtěl nechat ujít příležitost mít Nejvyšší Osobnost Božství za svého syna a vnuka. Proto se také rozhodl, že si přivlastní syna Ākūti, ačkoliv již měl dva vlastní syny. Manu je zákonodárcem celého lidstva, a jelikož vykonal putrikā-dharmu, lze z toho usoudit, že i ostatní lidé mají právo tento systém použít. Chce-li někdo určitého syna své dcery, může dceru věnovat s touto podmínkou, třebaže již syna má. To je názor Śrīly Jīvy Gosvāmīho.

Slovo brahma-varcasvī je velmi důležité. Ruci byl brāhmaṇa, který přísně vykonával své bráhmanské povinnosti. Jak praví Bhagavad-gītā, brāhmaṇové se vyznačují schopností ovládat smysly a mysl, vnější a vnitřní čistotou, duchovním a hmotným poznáním, jednoduchostí, pravdomluvností, vírou v Nejvyšší Osobnost Božství a podobně. Brāhmaṇu lze rozpoznat podle mnoha vlastností a Ruci se velmi přísně držel všech bráhmanských zásad. Proto je označený jako brahma-varcasvī. Když se někdo narodí jako syn brāhmaṇy, ale nechová se jako brāhmaṇa, védské názvosloví ho označuje slovem brahma-bandhu, a takový člověk je na stejné úrovni jako śūdrové a ženy. Proto se v Bhāgavatamu dozvídáme, že Vyāsadeva napsal Mahābhāratu zvláště pro příslušníky této skupiny, strī-śūdra-brahma-bandhu. Strī jsou ženy, śūdrové jsou příslušníci nižší kategorie civilizované lidské společnosti a brahma-bandhuové jsou ti, kteří se narodili v bráhmanské rodině, ale nenásledují striktně bráhmanská pravidla a předpisy. Příslušníci těchto tří kategorií nejsou příliš inteligentní, a nemohou tudíž studovat Vedy, jež jsou určeny lidem, kteří získali bráhmanské kvalifikace. Toto omezení se nezakládá na nějakém sektářském rozlišování, ale na způsobilosti. Védským textům v žádném případě neporozumíme, dokud nevyvineme bráhmanské vlastnosti. Je proto politováníhodné, že někteří lidé komentují védské texty, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a jiné Purāṇy, aniž by měli patřičné vlastnosti brāhmaṇů a byli vyškoleni pravým duchovním mistrem. Takoví lidé nemohou předat jejich skutečné poselství. Ruci byl považován za prvotřídního brāhmaṇu, a proto je zde označen jako brahma-varcasvī neboli ten, který disponuje veškerou bráhmanskou silou.

Lakṣmī, bohyně štěstí, je věčná choť Pána Viṣṇua. Zde je řečeno, že Pán a Lakṣmī se jako věčný pár zjevili z Ākūti ve stejnou dobu. Pán i Jeho choť existují mimo hmotné stvoření, což dosvědčují mnohé autority (nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt). Jejich věčný poměr se proto nemůže změnit — Yajña, chlapec, který se Ākūti narodil, se později s bohyní štěstí oženil.

Když Svāyambhuva Manu viděl, že jeho dcera Ākūti porodila současně dceru a chlapce, byl velice šťastný. Obával se, že Ruci by mohl být zklamaný, kdyby se musel vzdát svého jediného potomka. Když se tedy dozvěděl, že spolu s chlapcem se narodilo také děvče, velmi ho to potěšilo. Ruci splnil svůj slib — syna vrátil Manuovi a ponechal si dceru, která dostala jméno Dakṣiṇā. Jedno ze jmen Pána Viṣṇua je Yajña, protože je vládcem Ved. Jméno Yajña má svůj kořen v sanskrtském yajuṣāṁ patiḥ, což znamená “Pán všech obětí”. Yajur Veda obsahuje různá pravidla obřadních úkonů pro provádění yajñī a příjemcem všech těchto yajñī je Nejvyšší Pán, Viṣṇu. Bhagavad-gītā (3.9) proto říká: yajñārthāt karmaṇaḥ — člověk má jednat, ale své předepsané povinnosti má vykonávat pouze ve prospěch Yajñi, Viṣṇua. Když nejednáme pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství neboli když nejsme zapojeni v oddané službě, obdržíme za své jednání reakce. Nezáleží na tom, zda jsou tyto reakce příznivé či nepříznivé. Pokud naše činy nejsou v souladu s touhou Nejvyššího Pána — neboli pokud nejednáme ve vědomí Kṛṣṇy — poneseme za vše zodpovědnost. Každá akce přináší reakci, ale činnosti ve prospěch Yajñi nepřinášejí žádné reakce. Když tedy děláme vše pro Yajñu, Nejvyšší Osobnost Božství, nezapleteme se do hmotných podmínek života. Ve Vedách i v Bhagavad-gītě je jasně řečeno, že Vedy a védské obřady jsou určeny výhradně k tomu, abychom jejich prostřednictvím pochopili Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Od samého počátku bychom se měli snažit jednat ve vědomí Kṛṣṇy. Tím se osvobodíme od reakcí za hmotné činnosti.

Ideální manželský pár se přirovnává k Lakṣmī a Nārāyaṇovi, protože bohyně štěstí a Pán jsou spolu jako manželé věčně šťastní. Žena by měla být se svým manželem za všech okolností spokojená a muž by měl být vždy spokojený se svou manželkou. V Cāṇakya-śloce, morálních pokynech Cāṇakyi Paṇḍita, je řečeno, že jsou-li spolu muž a žena v manželství spokojeni, dostává se jim automaticky přízně bohyně štěstí. Když mezi manželi nedochází k neshodám, budou mít dobré děti a dostaví se i veškeré hmotné bohatství. Ve védské civilizaci se ženy učí být spokojené se svými manžely za jakýchkoliv okolností. Manžel se podle védských pokynů musí postarat o to, aby svou ženu těšil dobrými pokrmy, hezkým oblečením a šperky. Když mezi partnery vládne vzájemná spokojenost, narodí se jim spokojené děti, a na celém světě tak může nastat mír. Ve věku Kali však bohužel ideální partneři neexistují, a proto se rodí nechtěné děti. V dnešním světě nenajdeme ani mír, ani opravdový blahobyt.

Během života Svāyambhuvy Manua byli tvořením pověřeni polobozi Tuṣitové, dále mudrci v čele s Marīcim a potomci Yajñi, krále polobohů. Celkem stvořili šest druhů živých bytostí, jež se dále rozmnožovaly, jak si Pán přál, a celý vesmír se naplnil jejich potomky. Těchto šest druhů živých bytostí známe jako manuy, devy, manu-putry, aṁśāvatāry, sureśvary a ṛṣie. Yajña se jakožto inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství stal Indrou, který je vůdcem všech polobohů.

Ve třetím zpěvu jsme se již dozvěděli, jak Kardama Muni zplodil s Devahūti devět dcer a jak byly později věnovány velkým mudrcům, jako je Marīci, Atri a Vasiṣṭha.

Ze dvou synů, kteří se jmenovali Kaśyapa a Pūrṇimā, je zde výčet potomků Pūrṇimy. Důkladný popis těchto potomků nalezneme v šestém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Z této sloky se také dozvídáme, že Devakulyā je vládnoucí božstvo řeky Gangy, která na naši planetu přitéká z nebeských planet. Ganga je považována za posvátnou, neboť se dotkla lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, Hariho.

V této sloce je výraz ātma-īśa-brahma-sambhavān, ve kterém se ātma vztahuje na Nadduši, Viṣṇua, īśa se vztahuje na Pána Śivu a brahma označuje čtyřhlavého Pána Brahmu. Tři synové Anasūyi—Dattātreya, Durvāsā a Soma — se narodili jako částeční představitelé těchto tří polobohů. Ātmu však nelze zařadit do kategorie polobohů neboli živých bytostí. Jedná se o Viṣṇua, a tudíž se na něho vztahují slova vibhinnāṁśa-bhūtānām. Nadduše, Viṣṇu, je otec všech živých bytostí, včetně Brahmy a Pána Śivy. Další význam slova ātma je, že Nadduše, která je v každé ātmě, nebo můžeme říci duše každého se projevila jako Dattātreya. Tento význam naznačuje slovo aṁśa, nedílná část.

V Bhagavad-gītě je uvedeno, že individuální duše jsou části Nejvyšší Osobnosti Božství, Nadduše. Proč bychom tedy neměli Dattātreyu považovat za jednu z těchto částí? I Pán Śiva a Pán Brahmā jsou popsáni jako části — proč je tedy nezapočítat mezi obyčejné individuální duše? Skutečností je, že projevy Viṣṇua i obyčejných živých bytostí jsou nedílné části Nejvyššího Pána, Jemuž se nikdo nevyrovná, ale tyto nedílné části spadají do různých kategorií. Ve Varāha Purāṇě je názorně vysvětleno, že určitým částem se říká svāṁśa a jiným vibhinnāṁśa. Mezi části vibhinnāṁśa patří jīvy, zatímco části svāṁśa se řadí do kategorie Viṣṇua. Nedílné části vibhinnāṁśa (jīvy) se dále dělí podle různých úrovní. Viṣṇu Purāṇa učí, že individuální nedílné části Nejvyššího Pána podléhají vlivu vnější energie zvané iluze, māyā. Označují se jako sarva-gata, neboť mohou cestovat do kterékoliv části Pánova stvoření, a trpí bolestmi hmotné existence. Jsou úměrně oproštěny od pokryvů hmotné nevědomosti podle různých úrovní jejich činností a různých vlivů kvalit hmotné přírody. Napříkad jīvy, které se nacházejí v kvalitě dobra, trpí méně než ty, které jsou pod vlivem kvality nevědomosti. Každá živá bytost však má přirozené právo na život v čistém vědomí Kṛṣṇy, protože každý je částí Nejvyššího Pána. Vědomí Pána je také v Jeho nedílných částech a různá postavení, ve kterých se živé bytosti nacházejí, jsou úměrná tomu, nakolik je jejich vědomí zbaveno hmotných nečistot. Ve Vedānta-sūtře se živé bytosti různých úrovní přirovnávají ke svíčkám či lampám s různou svítivostí. Existují žárovky se svítivostí tisíce svíček, jiné se svítivostí pěti set svíček, další sta svíček, další padesáti a podobně, ale všechny žárovky svítí. Všechny vydávají světlo, jen jeho množství se liší. V Brahmanu existují rovněž různé stupně. Svāṁśa expanze Nejvyššího Pána v různých podobách Viṣṇua jsou jako lampy. Pán Śiva je také jako lampa a nejsilnějším, stoprocentním zdrojem světla je Kṛṣṇa. Viṣṇu-tattva má devadesátičtyřprocentní svítivost, śiva-tattva osmdesátičtyřprocentní a Pán Brahmā sedmdesátiosmiprocentní. Živé bytosti jsou stejné jako Brahmā, avšak v podmíněné existenci se jejich svítivost snižuje. V Brahmanu tedy existují různé stupně; to nikdo nemůže popřít. Slova ātmeśa-brahma-sambhavān naznačují, že Dattātreya byl přímo nedílnou částí Viṣṇua, zatímco Durvāsā byl nedílnou částí Pána Śivy a Soma nedílnou částí Pána Brahmy.

Vidurova zvídavost byla namístě, neboť chápal, že když se prostřednictvím manželky Atri Muniho, Anasūyi, zjevili současně Nadduše, Pán Śiva a Pán Brahmā, muselo to mít jistě nějaký hlubší význam. Proč by se jinak božstva zjevila tímto způsobem?

Ukazuje se, že velký mudrc Atri Muni neměl o Nejvyšší Osobnosti Božství žádnou konkrétní představu. Jistě znal védské údaje o tom, že existuje Nejvyšší Osobnost Božství, stvořitel vesmíru, ze kterého vše emanuje, který udržuje celé stvoření a ve kterém po zničení spočine celý vesmírný projev. Yato vā imāni bhūtani (Taittirīya Upaniṣad 3.1.1). Védské mantry nás informují o Nejvyšší Osobnosti Božství, a Atri Muni tudíž soustředil svou mysl na Nejvyššího Pána, aniž by znal Jeho jméno. Chtěl Ho poprosit, aby mu daroval syna, který bude na stejné úrovni jako On. Bhagavad-gītā rovněž popisuje tento druh oddané služby, kdy její vykonavatel nezná ani Pánovo jméno, v souvislosti se čtyřmi druhy zbožných lidí, kteří za Pánem přicházejí s nějakou prosbou. Atri Muni toužil mít syna, který bude úplně stejný jako Pán, a to znamená, že nebyl čistý oddaný, neboť měl přání, jež bylo hmotné. Chtěl sice mít syna, jako je Nejvyšší Osobnost Božství, ale přesto se jednalo o hmotné přání, neboť nechtěl, aby se jeho dítětem stal Sám Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Přál si pouze dítě, které by bylo stejné jako On. Kdyby chtěl za syna Nejvyšší Osobnost Božství, byl by oproštěný od hmotných tužeb, protože by toužil po Nejvyšší Absolutní Pravdě. Takto však byla jeho touha hmotná, neboť si přál pouze dítě, které by se Pánu podobalo. Atri Muniho tedy nelze počítat mezi čisté oddané.

Oheň prāṇāyāmy je podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho projevem spokojenosti mysli. Plameny tohoto ohně viděl Viṣṇu, Nadduše, a díky Němu je viděli také Pán Brahmā a Pán Śiva. Prostřednictvím dechových cvičení se Atri Muni soustředil na Nadduši, Pána vesmíru. Bhagavad-gītā potvrzuje, že Pánem vesmíru je Vāsudeva (vāsudevaḥ sarvam iti); Pán Brahmā a Pán Śiva jednají na Jeho nařízení. Řízením Vāsudeva tedy měli Pán Brahmā i Pán Śiva možnost pozorovat velkou askezi Atri Muniho. Byli nadmíru spokojeni a rozhodli se sestoupit, jak popisuje následující verš.

Védské texty nám doporučují, abychom vyhledali útočiště u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána vesmíru a vládce stvoření, udržování a zničení. Pán je Nadduše, a když tuto Nadduši uctíváme, zjeví se s Pánem Viṣṇuem i Brahmā, Śiva a všechna ostatní božstva, neboť Nadduše je řídí.

Daṇḍa znamená “dlouhá tyč” a vat znamená “jako”. Před výše postavenou osobou je třeba padnout na zem jako tyč. Tomuto projevu úcty se říká daṇḍavat, a Atri Ṛṣi takto projevil svou úctu třem božstvům. Božstva bylo možno rozeznat podle zvířat, která je nesla, a také podle příslušných symbolů. Pán Viṣṇu seděl na obrovském orlu Garuḍovi a v ruce měl disk, Brahmā seděl na labuti a v ruce měl trávu kuśa a Pán Śiva seděl na býku a v ruce měl bubínek ḍamaru. Když je Atri Ṛṣi rozeznal podle jejich symbolů a zvířat, která je nesla, vzdal jim patřičnou úctu a pronesl své modlitby.

Jelikož se božstva usmívala, Atri Muni chápal, že jsou s ním spokojena. Byl nucen na čas zavřít oči, neboť nemohly snést oslnivou záři vycházející z jejich těl.

Atri Ṛṣi volal Nejvyšší Osobnost Božství — jagat-īśvaru, Pána vesmíru. Pán musí existovat již před stvořením; jak by jinak mohl být jeho Pánem? Když někdo postaví velký dům, znamená to, že musel žít ještě předtím, než byl dům postaven. Nejvyšší Pán, stvořitel celého vesmíru, tedy musí být transcendentální hmotným kvalitám přírody. Nicméně je také známo, že Viṣṇu se stará o kvalitu dobra, Brahmā o kvalitu vášně a Śiva má na starost kvalitu nevědomosti. Atri Muni proto řekl: “Jeden z vás musí být jagad-īśvara, Pán vesmíru. Ale protože jste se zjevili tři, nevím, koho z vás jsem volal. Jste všichni nesmírně laskaví, a proto vás prosím, abyste mi vyjevili, kdo je skutečný jagad-īśvara, Pán vesmíru.” Atri Ṛṣi si nebyl jistý věčným, přirozeným postavením Nejvyššího Pána, Viṣṇua, ale byl přesvědčený o tom, že Pán vesmíru nemůže být jedním z tvorů vytvořených māyou. Samotná jeho otázka, koho vlastně volal, svědčí o jeho nejistotě ohledně přirozeného postavení Pána. Modlil se proto ke všem třem: “Prozraďte mi prosím, kdo je transcendentálním Pánem vesmíru.” Věděl, že nemohli být Pánem všichni tři, ale že Jím byl jeden z nich.

Atri Muni byl s vírou přesvědčený o tom, že Nejvyšší Osobnost Božství je Pán vesmíru, a proto se modlil, aby získal jednoho Nejvyššího Pána. Přirozeně ho překvapilo, když se před ním zjevila tři božstva.

Atri Muni sice myslel na Osobnost Božství, Pána vesmíru, ale neměl jasnou představu o Jeho konkrétní podobě. Za Pána vesmíru lze považovat Mahā-Viṣṇua, Jenž vydechuje a znovu pohlcuje milióny vesmírů. Garbhodakaśāyī Viṣṇua lze rovněž považovat za Pána vesmíru, neboť z Jeho břicha vyrostl lotosový květ, na kterém se narodil Brahmā. Také Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua lze považovat za Pána vesmíru, neboť je Nadduší všech živých bytostí. Pán Brahmā a Pán Śiva — pod vedením Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua, podoby Viṣṇua v tomto vesmíru — jsou rovněž označováni jako vesmírní vládci.

Viṣṇu je Pán vesmíru, jelikož je jeho udržovatelem. Brahmā je stvořitel planetárních systémů a jejich obyvatelstva, a proto lze i jeho považovat za Pána vesmíru. Pán Śiva nakonec celý vesmír zničí, takže i on může být pokládán za jeho Pána. Atri Muni ve svých modlitbách neuvedl konkrétně, koho chtěl přivolat, a proto se mu zjevili všichni tři: Brahmā, Viṣṇu i Śiva. Promluvili k němu takto: “Jelikož sis toužebně přál mít přesně takového syna, jako je Nejvyšší Osobnost Božství, Pán vesmíru, tvá touha bude naplněna.” O tom, zdali se naše touha naplní nebo ne, rozhoduje hloubka naší oddanosti. Bhagavad-gītā (9.25) říká: yānti deva-vratā devān pitṝn yānti pitṛ-vratāḥ. Když někdo uctívá určitého poloboha, dostane se do jeho sídla. Ten, kdo uctívá Pity, předky, bude přemístěn na jejich planetu. A ten, kdo uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, dosáhne Kṛṣṇova sídla. Atri Muni neměl jasnou představu o tom, kdo je skutečným Pánem vesmíru. Tři vládci vesmíru, božstva tří kvalit hmotné přírody, za ním proto přišli společně. Úměrně síle jeho odhodlání může být nyní milostí Pána naplněna jeho touha mít syna.

Gati, manželka Pulahy, byla pátou dcerou Kardamy Muniho. Byla svému manželovi věrná a její synové se ve všem vyrovnali otci.

Kriyā byla šestou dcerou Kardamy Muniho. Porodila šedesát tisíc mudrců, kteří byli známí jako Vālakhilyové, neboť se jako vānaprasthové všichni zřekli rodinného života.

Vasiṣṭhova manželka Ūrjā, kterou též známe jako Arundhatī, byla devátou dcerou Kardamy Muniho.

Manželka Atharvy, Citti, je také známá jako Śānti. Byla osmou dcerou Kardamy Muniho.

Vesmírnou podobou Pána je vesmírný projev, který je ukázkou vnější energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve vesmírném prostoru se nachází nespočetné množství rozličných planet a také vzduch s různými druhy barevných oblaků. Někdy tam vidíme letadla přelétávat z jednoho místa na druhé. Celý vesmírný projev je plný různorodosti, ale tato různorodost je ve skutečnosti projevem vnější energie Pána, jež spočívá v Pánovi. Pán nejprve projevil Svou energii a nyní se Osobně zjevil v tomto světě stvořeném Jeho energií, který je s Ním totožný, ale zároveň se od Něho liší. Polobozi tedy vzdali úctu Nejvyššímu Pánu, který se projevuje v tolika podobách. Jistí nedualističtí filozofové si na základě svého neosobního pojetí myslí, že jakákoliv různorodost je falešná. Tato sloka však přímo uvádí: yo māyayā viracitam. Různorodost je projevem energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Energie se od Boha neliší, a proto je různorodost také skutečná. Hmotná různorodost je sice dočasná, ale není falešná — je odrazem duchovní různorodosti. Slovo praticakṣaṇāya — “je v Něm různorodost” — zde vyhlašuje slávu Nejvyššího Pána, který se zjevil jako Nara-Nārāyaṇa Ṛṣi a který je počátkem veškeré různorodosti hmotné přírody.

Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, původ vesmírného projevu, je zahalen úžasnou činorodostí hmotné přírody, stejně jako jsou vesmírný prostor nebo záře slunce a měsíce někdy zakryté oblaky nebo prachem. Nalézt původ vesmírného projevu je nesmírně těžké, a proto si materialističtí vědci představují, že konečným zdrojem všech projevů je samotná příroda. Autentická literatura, śāstry, jako je Bhagavad-gītā a jiná védská písma, nás však učí, že za tímto úžasným vesmírným projevem je Nejvyšší Osobnost Božství. Pán se zjevuje, aby se postaral o řádný chod Svého stvoření a aby se ukázal očím těch, kdo jsou v kvalitě dobra. On je příčinou stvoření i zničení vesmírného projevu. Polobozi se modlili, aby jim požehnal Svým milostivým pohledem.

Nārāyaṇa je Nejvyšší Pán a Nara je Jeho částí. Energie a její zdroj tedy společně představují Nejvyšší Osobnost Božství. Maitreya Vidurovi vysvětlil, že Nara, část Nārāyaṇa, se zjevil v rodině Kuruovců a Nārāyaṇa, úplná expanze Kṛṣṇy, se zjevil jako Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, aby osvobodili strádající lidské pokolení od útrap hmotné existence. Jinými slovy, Nārāyaṇa Ṛṣi byl tou dobou na světě přítomný v podobách Kṛṣṇy a Arjuny.

Když Maitreya dokončil vyprávění o potomcích třinácti žen Dharmy, které byly všechny Dakṣovými dcerami, začal popisovat Dakṣovu čtrnáctou dceru jménem Svāhā a její tři syny. Obětiny vkládané do obřadního ohně jsou určeny polobohům a Pāvaka, Pavamāna a Śuci, tři synové Agniho a Svāhy, je jménem polobohů přijímají.

Agni je děd a Pāvaka, Pavamāna a Śuci jsou jeho synové. Tito čtyři a čtyřicet pět vnuků dohromady představují čtyřicet devět bohů ohně.

Impersonalisté, kteří vykonávají plodonosné védské obřady, často vzývají různé bohy ohně a obětují jejich jménem. Těchto čtyřicet devět bohů ohně je zde popsáno.

Pán Śiva, který je největší ze všech mystických yogīnů, si nikdy nepostavil ani vlastní dům. Satī však byla dcerou velkého krále a její otec, Dakṣa, nebyl příliš nadšený tím, že si jeho nejmladší dcera vybrala za manžela právě Śivu. Kdykoliv se s ním Satī setkala, byla nucena poslouchat jeho neoprávněnou kritiku svého manžela, přestože Pán Śiva neměl jedinou chybu. Kvůli tomu opustila tělo, které jí otec dal, ještě předtím, než dosáhla dospělosti, a proto nemohla přivést na svět žádného potomka.