Druhá kapitola čtvrtého zpěvu vysvětluje důvod sporu mezi Pánem Śivou a Dakṣou, který vznikl, když Dakṣa uspořádal velkou oběť pro usmíření celého vesmíru. O Pánu Śivovi je zde řečeno, že je nejlepší z vlídných, protože nikomu nezávidí. Je nakloněn všem živým bytostem bez rozdílu a má i všechny ostatní dobré vlastnosti. Slovo śiva znamená “naprosto příznivý”. Nikdo nemůže být Śivovým nepřítelem, jelikož je tak mírný a odříkavý, že si ani nepostaví svůj vlastní dům. Žije pod stromem a je vždy odpoutaný od záležitostí tohoto světa. Zosobňuje dokonalý mír a vlídnost. Jak je možné, že Dakṣa, který této vznešené osobnosti věnoval svoji milovanou dceru, choval vůči mírumilovnému Śivovi tolik zášti, až se kvůli tomu Satī, dcera Dakṣi a manželka Pána Śivy, rozhodla opustit své tělo?

VÝZNAM
O Pánu Śivovi se zde hovoří jako o carācara-guruovi, duchovním mistrovi všeho živého i neživého. Někdy se mu také říká Bhūtanātha, “božstvo, které uctívají hlupáci”. Slovem bhūta jsou rovněž označováni duchové. Pán Śiva se stará o nápravu duchů a démonů a přirozeně také zbožných lidí. Je proto duchovním mistrem všech — jak hlupáků a démonů, tak i vysoce vzdělaných vaiṣṇavů. Je také řečeno: vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ — Śambhu, Pán Śiva, je největší ze všech vaiṣṇavů. Uctívají ho sice démoni a hlupáci, ale současně je to nejlepší vaiṣṇava, oddaný, který má svoji vlastní sampradāyu, zvanou Rudra-sampradāya. I když je něčím nepřítelem nebo se někdy i rozzlobí, nikdo by neměl takové osobnosti závidět. Vidura se proto s údivem ptal, proč právě Dakṣa Śivovi tak záviděl. Dakṣa také není obyčejná osoba. Jako Prajāpati se stará o plození potomstva a všechny jeho dcery jsou velice vznešené, zvláště Satī. Slovo satī znamená “nejpočestnější”. Kdekoliv se mluví o počestnosti, je Satī, manželka Pána Śivy a dcera Dakṣi, první na řadě. Vidura se proto divil. Uvažoval: “Dakṣa je tak významná osobnost, Satī je jeho dcera a Pán Śiva je duchovní mistr všech. Jak tedy mohlo mezi Dakṣou a Śivou vzniknout tak velké nepřátelství, že se kvůli němu počestná bohyně Satī vzdala svého těla?”

Na Vidurovu otázku začal mudrc Maitreya vysvětlovat, proč mezi Pánem Śivou a Dakṣou vzniklo nedorozumění, kvůli němuž se bohyně Satī vzdala svého těla. Tak začíná příběh o velkolepé oběti, kterou pořádaly vůdčí osobnosti tohoto vesmíru — Marīci, Dakṣa a Vasiṣṭha—a k níž se sešli polobozi, jako je Indra a bohové ohně, i se svými stoupenci. Pán Brahmā a Pán Śiva byli rovněž přítomni.

Pán Śiva byl Dakṣův zeť a předpokládalo se, že svému tchánovi projeví úctu spolu s ostatními. Pán Brahmā a Pán Śiva jsou však hlavní polobozi, a proto je jejich postavení vyšší než Dakṣovo. Dakṣa se ovšem s touto skutečností nemohl smířit a chování svého zetě považoval za urážku. Ani předtím neměl Pána Śivu příliš v oblibě, neboť Śiva vypadal velice chudě a byl otrhaný.

Svoji zášť proti Pánu Śivovi se Dakṣa snažil ospravedlnit velice zdvořilým oznámením, že bude hovořit o chování urozených osobností. To se samozřejmě mohlo dotknout některých nezpůsobných domýšlivců. Shromáždění si však nepřáli, aby se kdokoliv urazil, včetně nevychovaných osob. Dakṣova slova byla zcela vědomě namířena proti Pánu Śivovi, a to i přesto, že Śivův charakter je bez poskvrny. Co se týče závisti, Dakṣa záviděl Pánu Śivovi od samého začátku, a proto si toho ani nebyl vědom. Mluvil jako člověk, který se nachází v nevědomosti, ale přesto se snažil všechny přesvědčit o tom, že jeho slova nejsou motivována zlomyslností a závistí.

Dakṣa se snažil všechny shromážděné velké mudrce přesvědčit o tom, že jelikož je Śiva polobůh, jeho nezdvořilost poškodila dobrou pověst všech polobohů. Dakṣova tvrdá slova však lze chápat i v pozitivním smyslu. Řekl například, že Śiva je yaśo-ghna, což označuje někoho, kdo snižuje slávu. A skutečně: Śiva je tak proslulý, že jeho sláva zastínila slávu všech ostatních. Dakṣa dále užil slova nirapatrapa, které lze rovněž vyložit dvojím způsobem. Jeden význam tohoto slova je “nestydatý” a další označuje osobu, která se stará o ty, kdo nikde jinde nenalezli útočiště. O Pánu Śivovi je všeobecně známo, že je pánem bhūtů, bytostí na nižších úrovních existence. Tyto bytosti se k němu uchylují zejména proto, že Śiva je ke všem přívětivý a lze ho velmi snadno uspokojit. Jmenuje se proto Āśutoṣa. Poskytuje útočiště těm, kdo k jiným polobohům a Viṣṇuovi nemají přístup. To je tedy druhý význam slova nirapatrapa.

Když Dakṣa tvrdil, že Pán Śiva čestnost jen předstíral, mínil tím, že ve skutečnosti byl nečestný, neboť ačkoliv přijal postavení Dakṣova zetě, odmítal mu projevovat úctu.

Śūdrové nemají k Vedám přístup. Vzhledem ke svým nečistým návykům nejsou hodni slyšet védské pokyny. Toto omezení, že védská písma mohou studovat pouze osoby s bráhmanskými kvalitami, je stejné jako omezení, že student práv musí dříve, než bude přijat na vysokou školu, nejprve dokončit středoškolské vzdělání. Podle Dakṣi měl Śiva nečisté návyky, a neměl tedy nárok na ruku jeho dcery — moudré, krásné a počestné Satī. V této souvislosti je zde použito slovo bhinna-setave, které označuje toho, kdo porušuje všechna pravidla dobrého chování tím, že nedodržuje védské zásady. Dakṣa tedy měl ke sňatku své dcery s Śivou veliké výhrady.

Ti, kdo se pravidelně nemyjí, jsou obvykle ve styku s duchy a blázny. Zdálo se, že Pán Śiva je také takovou osobou, ale Śiva je skutečně hoden svého jména, neboť je velice laskavý k osobám nacházejícím se v temnotě nevědomosti, jako jsou nečistí opilci, kteří se pravidelně nemyjí. Pán Śiva je tak laskavý, že tyto bytosti chrání a pomáhá jim postupně dosáhnout úrovně duchovního vědomí. Povýšit takové bytosti k duchovnímu poznání je nesmírně složité, ale Pán Śiva se jich přesto ujímá. Proto se ve Vedách praví, že Śiva je nanejvýš příznivou osobností. Díky jeho společnosti mohou být povýšeni i ti nejpokleslejší. Někdy vidíme, že významné osobnosti se setkávají s pokleslými dušemi, nikoliv ve svém zájmu, ale pro jejich prospěch. V Pánově stvoření žijí různé druhy živých bytostí. Některé jsou v kvalitě dobra, některé v kvalitě vášně a některé v kvalitě nevědomosti. Pán Viṣṇu se věnuje těm, kteří jsou pokročilí ve vědomí Kṛṣṇy, vaiṣṇavům, a Pán Brahmā se stará o ty, kdo velice lpí na hmotných činnostech. Pán Śiva je však tak laskavý, že se ujímá osob v nejhlubší nevědomosti, jejichž chování je na nižší úrovni než chování zvířat. Proto je Pán Śiva nazýván “příznivý”.

Jednou z povinností rodičů je provdat dcery za způsobilé manžely, kteří odpovídají jejich rodinným tradicím co se týče čistotnosti, zdvořilosti, bohatství, společenského postavení a podobně. Dakṣa si vyčítal, že na popud svého otce Brahmy provdal svoji dceru za někoho, koho považoval za odporného nevychovance. Ve své zlosti ani neuznal, že k sňatku došlo na žádost jeho vlastního otce. Místo toho nazval Brahmu nejvyšším učitelem vesmíru, parameṣṭhī — byl natolik zaslepený zlostí, že ho ani nedokázal přijmout jako svého otce. Nepřímo tedy napadl i Brahmu, že je méně inteligentní, když mu doporučil věnovat svoji krásnou dceru takovému ničemovi. Hněv zatemňuje paměť, a proto Dakṣa nejenže nařkl velkého Pána Śivu, ale dokonce kritizoval i vlastního otce, Pána Brahmu, za jeho nedomyšlenou radu dát svoji dceru Pánu Śivovi.

Tato kletba způsobila, že Śiva ztratil nárok na svůj podíl z védských obětí. Śrī Viśvanātha Cakravartī v této souvislosti poznamenává, že Pán Śiva byl touto kletbou zachráněn, protože jinak by se musel přidat k ostatním polobohům, kteří jsou všichni materialisticky zaměření. Pán Śiva je největší oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství a nehodí se, aby jedl nebo seděl s materialisty, jakými jsou polobozi. Dakṣovo prokletí bylo tedy nepřímým požehnáním, neboť Pána Śivu ušetřilo společnosti materialistických polobohů. Praktický příklad nám dal Gaurakiśora dāsa Bābājī Mahārāja, který si sedal vedle záchodků, když zpíval Hare Kṛṣṇa. Jelikož za ním stále chodili materialističtí lidé se svými problémy a rušili jeho každodenní pravidelné zpívání, chtěl se vyhnout jejich společnosti, a proto sedával poblíž záchodků, kam se materialisté kvůli špíně a odpornému zápachu zdráhali jít. Gaurakiśora dāsa Bābājī Mahārāja byl přitom tak velký oddaný, že jej za svého duchovního mistra přijala taková osobnost, jako je Jeho Božská Milost Oṁ Viṣṇupāda Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja. Závěr tedy je, že Pán Śiva se svým chováním vyhýbal materialistickým osobám, které by ho jen rušily v jeho oddané službě.

Hněv má natolik neblahé následky, že i tak významná osobnost, jako je Dakṣa, pod jeho vlivem opustila arénu, kde Brahmā předsedal shromáždění mnoha velkých mudrců a zbožných, svatých mužů. Dakṣa byl tak rozzloben, že i když mu to všichni rozmlouvali, odešel s přesvědčením, že toto příznivé místo se pro něho nehodí. Byl pyšný na své postavení a domníval se, že se mu v polemizování nikdo nevyrovná. Ukazuje se, že všichni členové shromáždění, včetně Pána Brahmy, ho prosili, aby se nehněval a neopouštěl je, ale on přes všechny jejich prosby odešel. Takový je výsledek krutého hněvu. Proto nám Bhagavad-gītā radí, že chceme-li udělat opravdový pokrok v duchovním vědomí, je nutné, abychom se vyvarovali tří věcí — chtíče, hněvu a kvality vášně. Můžeme vidět, že chtíč, hněv a kvalita vášně člověka úplně pomatou, i kdyby byl tak mocný jako Dakṣa. Samotné jméno Dakṣa znamená, že byl odborník na všechny hmotné činnosti, ale přesto se kvůli své zášti vůči takové svaté osobnosti, jakou je Pán Śiva, stal obětí těchto tří nepřátel — hněvu, chtíče a vášně. Pán Caitanya proto důrazně varoval před urážkou vaiṣṇavy. Řekl, že urážky proti vaiṣṇavům se podobají šílenému slonu. Šílený slon může dělat příšerné věci, a stejně tak ten, kdo uráží vaiṣṇavy, je schopen jakékoliv ohavnosti.

Mezi některými méně pokročilými vaiṣṇavy a śivaisty existuje vleklý spor. Když Dakṣa hrubými slovy proklel Pána Śivu, někteří z přítomných brāhmaṇů se možná v duchu radovali, neboť určití brāhmaṇové nemají Pána Śivu příliš v oblibě. Neznají totiž jeho postavení. Nandīśvara se prokletím Pána Śivy cítil dotčený, ale nenásledoval Śivův příklad. Pán Śiva byl také přítomný a také mohl Dakṣu proklít, ale mlčel a Dakṣovo jednání toleroval. Nandīśvara, jeho stoupenec, ho však tolerovat nedokázal. Jako věrný následovník svého pána měl samozřejmě právo se ho zastat, ale neměl proklínat přítomné brāhmaṇy. Celá záležitost se natolik zkomplikovala, že ti, kteří nebyli dostatečně silní, zapomněli na své postavení, a tak se ve velkém shromáždění strhla vlna vzájemného proklínání. Materiální podmínky tohoto světa jsou natolik nestálé, že i osobnosti, jako je Nandīśvara, Dakṣa a mnozí přítomní brāhmaṇové, se nakazily atmosférou hněvu.

Nandīśvarova první kletba zněla, že každý, kdo podporuje Dakṣu, se pošetile ztotožňuje s tělem, a jelikož Dakṣa neměl žádné transcendentální poznání, podporovat ho znamenalo toto poznání okamžitě ztratit. Nandīśvara prohlásil, že Dakṣa se stejně jako všichni ostatní materialisté ztotožňuje s tělem, pro které se snažil dosáhnout co nejlepších podmínek. Příliš lpěl na svém těle a na věcech, které se s ním bezprostředně pojí — na manželce, dětech, domovu a všem ostatním, co nemá nic společného s duší. Nandīśvarova kletba zněla, že každý, kdo podporuje Dakṣu, bude zbaven transcendentálního poznání o duši, a tím i poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství.

Lidé, kteří se ztotožňují s tělesnou existencí, ulpívají na plodonosných činnostech popsaných ve védské literatuře. Vedy například prohlašují, že kdo dodržuje slib cāturmāsya, dosáhne věčné blaženosti v nebeském království. V Bhagavad-gītě je řečeno, že tento květnatý jazyk Ved zvláště přitahuje ty, kdo se ztotožňují s tělem. Štěstí v nebeském království je pro tyto osoby vším. Nevědí, že ještě výše je duchovní říše, království Boha, a že je možné se tam dostat. To znamená, že nemají žádné transcendentální poznání. Úzkostlivě dodržují pravidla a zásady rodinného života, aby se v příštím životě dostali na Měsíc či jinou nebeskou planetu. Zde je řečeno, že tito lidé ulpívají na hmotném štěstí (grāmya-sukha) a zcela postrádají vědomosti o věčném a blaženém duchovním životě.

Tři uvedená prokletí stačí, aby se postižený stal netečným jako kámen, pozbyl duchovního poznání a zcela se pohroužil do materialistického vzdělání, které představuje nevědomost. Poté, co Nandīśvara pronesl tyto kletby, proklel brāhmaṇy, jež podpořili Dakṣu v urážení Pána Śivy, aby zůstali v koloběhu zrození a smrti.

Védské sliby dosažení vyšších planet, kde je lepší úroveň hmotného života, jsou srovnávány s květnatými slovy, neboť v květech je sice vůně, ale nevydrží příliš dlouho. Je v nich také med, ale ani ten není věčný.

Následky Nandīśvarovy třetí kletby, kterou uvalil na brāhmaṇy podporující Dakṣu, se plně projevují ve věku Kali. Takzvaní brāhmaṇové se již nezajímají o povahu Nejvyššího Brahmanu, přestože brāhmaṇa znamená ten, kdo dosáhl poznání o Brahmanu. Vedānta-sūtra také praví: athāto brahma-jijñāsā — lidský život je určen pro realizaci Nejvyššího Brahmanu, Absolutní Pravdy, tedy pro dosažení úrovně brāhmaṇy. Dnešní brāhmaṇové nebo takzvaní brāhmaṇové, kteří se rodí v původně bráhmanských rodinách, bohužel zanechali plnění svých předepsaných povinností, ale přitom nedovolí, aby kdokoliv jiný mohl zaujmout postavení brāhmaṇy. Śrīmad-Bhāgavatam, Bhagavad-gītā a jiná védská písma jasně popisují kvality, které musí brāhmaṇa mít. Brāhmaṇa není dědičný titul nebo postavení. Takzvaní brāhmaṇové protestují, když se někdo z nebráhmanské rodiny (například z rodiny śūdrů) snaží stát brāhmaṇou tím, že se řádně kvalifikuje pod vedením pravého duchovního mistra. Nandīśvara tyto brāhmaṇy proklel, takže ani nejsou schopni rozlišit, co se smí a nesmí jíst, a žijí jen pro obživu svého pomíjivého hmotné těla a jeho rodiny. Tyto pokleslé podmíněné duše si nezasluhují být nazývány brāhmaṇy. Přesto se v Kali-yuze za brāhmaṇy prohlašují a tomu, kdo se pokouší skutečně vyvinout bráhmanské vlastnosti, se snaží bránit v pokroku. Tak vypadá situace v současném věku. Caitanya Mahāprabhu tento postoj jednoznačně odsoudil. Ve Svých rozhovorech s Rāmānandou Rāyem řekl, že bez ohledu na to, zda se člověk narodil v rodině brāhmaṇů nebo śūdrů, zda je hospodář či sannyāsī — zná-li vědu o Kṛṣṇovi, musí být duchovním mistrem. Caitanya Mahāprabhu měl mnoho žáků i mezi takzvanými śūdry, jako například Haridāse Ṭhākura a Rāmānandu Rāye. Dokonce i Gosvāmī, přední žáci Pána Caitanyi, byli vyloučeni ze společenství brāhmaṇů. Caitanya Mahāprabhu je však Svou milostí změnil na prvotřídní vaiṣṇavy.

Slova duratyaya je zde konkrétně užito v souvislosti s brahma-daṇḍou, bráhmanskou kletbou. Prokletí od brāhmaṇy má nesmírnou moc, a proto se říká, že je duratyaya, nepřekonatelné. Pán v Bhagavad-gītě praví, že nikdo nemůže překonat přísné zákony přírody, a stejně nepřekonatelná je i bráhmanská kletba. Avšak v Bhagavad-gītě rovněž stojí, že kletby či požehnání tohoto hmotného světa jsou koneckonců pouhé výtvory hmoty. Caitanya-caritāmṛta potvrzuje, že v tomto hmotném světě je požehnání i kletba na stejné úrovni, protože obojí je hmotné. Abychom se zbavili hmotného znečištění, musíme se uchýlit k Nejvyšší Osobnosti Božství, jak doporučuje Bhagavad-gītā (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te. Nejlepší cestou je transcendovat veškeré hmotné kletby a požehnání, uchýlit se k Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, a zůstat stále na transcendentální úrovni. Ti, kdo se uchýlili ke Kṛṣṇovi, jsou vždy mírumilovní — nikdo je nikdy neproklíná a oni se také nesnaží nikoho proklít. Tak vypadá transcendentální postavení.

Oddaní Pána Śivy někdy napodobují jeho jednání. Pán Śiva například vypil oceán jedu a někteří z jeho stoupenců ho napodobují tím, že požívají omamné látky, jako je gāñjā (marihuana). Touto kletbou je každý, kdo následuje takovéto principy, odsouzený stát se bezvěrcem, který se staví proti védským pravidlům. Je řečeno, že oddaní Pána Śivy budou sac-chāstra-paripanthinaḥ — budou odporovat závěrům śāster neboli písem. To potvrzuje také Padma Purāṇa. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pověřil Pána Śivu, aby za určitým účelem šířil neosobní māyāvādskou filozofii, stejně jako Pán Buddha šířil za určitým účelem, který popisují śāstry, filozofii voidismu.

Někdy je nutné šířit filozofická učení, která odporují védským závěrům. V Śiva Purāṇě se píše o tom, jak Pán Śiva řekl Pārvatī, že se v Kali-yuze zjeví v těle brāhmaṇy a bude kázat māyāvādskou filozofii. Ti, kdo uctívají Pána Śivu, jsou proto většinou stoupenci māyāvādy. Pán Śiva však osobně prohlásil: māyāvādam asac-chāstram. Jak je zde vysvětleno, asat-śāstra označuje učení māyāvādského impersonalismu, splynutí s Nejvyšším. Bhṛgu Muni proklel každého, kdo uctívá Pána Śivu, aby se stal stoupencem této māyāvādské asat-śāstry, která se snaží prosadit, že Nejvyšší Osobnost Božství je neosobní. Navíc jsou mezi stoupenci Pána Śivy i takoví, kteří žijí skutečně ďábelským životem. Śrīmad-Bhāgavatam a Nārada-pañcarātra jsou autorizovaná písma, kterým se říká sat-śāstra, neboť vedou člověka na cestu realizace Boha. Asat-śāstry představují pravý opak.

Pít víno, jíst maso, nosit dlouhé vlasy, nekoupat se každý den a kouřit gāñju neboli marihuanu jsou některé ze zvyků hloupých bytostí, které nežijí usměrněným způsobem. Takové chování člověka připravuje o transcendentální poznání. Zasvěcení do Śivovy mantry doprovází mudrikāṣṭaka, ve které se mimo jiné doporučuje usadit se na vagínu a toužit po nirvāṇě, rozplynutí existence. Při tomto uctívání je nutné pít víno nebo kvašenou palmovou šťávu, která má opojné účinky. I to lze podle Śiva-āgamy, písmu pojednávajícím o metodách uctívání Pána Śivy, obětovat.

Ve své kletbě proti Nandīśvarovi a jeho druhům Bhṛgu Muni řekl, že se nestanou ateisty jen kvůli jeho prokletí, ale že již poklesli na úroveň ateismu, jelikož uráží Vedy, které jsou zdrojem lidské civilizace. Lidská civilizace se zakládá na rozdělení společnosti do společenských tříd podle různých vlastností — na třídu inteligence, třídu bojovníků, třídu výrobců a třídu dělníků. Vedy dávají pokyny pro duchovní rozvoj, úspěšné hospodaření a uspokojování smyslů v rámci pravidel, aby mohl být člověk nakonec vysvobozen ze znečištěného stavu hmotné existence a dosáhl přirozené duchovní totožnosti (ahaṁ brahmāsmi). Dokud jsme znečištěni hmotnou existencí, střídáme těla počínaje vodními živočichy až po Brahmu, ale lidská životní podoba je v tomto hmotném světě nejdokonalejší. Vedy dávají důležité informace, jak zlepšit svoji situaci v příštím životě. Vedy jsou matkou těchto pokynů a brāhmaṇové, znalci Ved, jsou jejich otcem. Jakmile tedy někdo uráží Vedy a brāhmaṇy, poklesne na úroveň ateismu. V sanskrtu se tomu říká nāstika — člověk, který nevěří ve Vedy, a místo toho si vymýšlí svůj vlastní náboženský systém. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že stoupenci buddhismu jsou nāstikové. Pán Buddha chtěl prosadit své učení o nenásilí, a proto zcela odmítl víru ve Vedy. Z toho důvodu Śaṅkarācārya později skoncoval s jeho náboženským systémem a vykázal ho za hranice Indie. Zde je řečeno: brahma ca brāhmaṇān. Brahma znamená Vedy. Ahaṁ brahmāsmi znamená “jsem plný poznání”. Vedy praví, že se máme považovat za Brahman, neboť jím skutečně jsme. Jestliže se zavrhne brahma, védská duchovní věda, spolu s jejími znalci, brāhmaṇy, co potom zbyde z lidské civilizace? Bhṛgu Muni tedy řekl: “Nestanete se ateisty v důsledku mého prokletí — již jimi jste. Proto jste odsouzeni.”

Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, v Bhagavad-gītě prohlásil, že je otcem všech živých bytostí ve všech podobách. Existuje 8 400 000 různých životních druhů a Pán Kṛṣṇa prohlašuje, že je otcem všech. Všechny živé bytosti jsou jakožto nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství Pánovi synové, a jelikož si neustále myslí, že mohou panovat hmotné přírodě, jsou jim pro jejich prospěch dány Vedy, které jim poskytují vedení. Vedy se nazývají apauruṣeya, neboť jejich autorem není žádný člověk ani polobůh, včetně prvního živého tvora, Brahmy. Brahmā není autorem a tvůrcem Ved. I on je jednou z živých bytostí tohoto hmotného světa a nedokáže Vedy napsat či vyslovit sám od sebe. Každá živá bytost tohoto hmotného světa se vyznačuje čtyřmi nedostatky — chybuje, pokládá věci za něco jiného, než ve skutečnosti jsou, podvádí a má nedokonalé smysly. Vedy ovšem nejsou výtvorem žádné bytosti z tohoto hmotného světa; jsou apauruṣeya. Nikdo není schopen zjistit jejich minulost. Moderní lidská civilizace nezná chronologické dějiny světa či vesmíru a nemá historické údaje z doby před více než třemi tisíci lety. Nikdo není schopen určit přesné stáří Ved, protože je nesepsala žádná živá bytost z tohoto hmotného světa. Všechny ostatní systémy poznání mají své nedostatky, neboť byly sepsány či vysloveny lidmi nebo polobohy, kteří jsou výtvorem tohoto světa. Bhagavad-gītā je však apauruṣeya, neboť ji nevyslovil žádný člověk ani polobůh z tohoto hmotného světa. Vyslovil ji Pán Kṛṣṇa, který je mimo hmotné stvoření, což potvrzují nejen ācāryové, jako je Rāmānujācārya a Madhvācārya, ale i věhlasní učenci, jako byl Śaṅkarācārya. Śaṅkarācārya uznal, že Nārāyaṇa a Kṛṣṇa jsou transcendentální, a v Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa také říká: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate—“Jsem původem všeho, vše pochází ze Mne.” Hmotné stvoření, včetně Brahmy, Śivy a ostatních polobohů, stvořil Kṛṣṇa, neboť vše pochází z Něho. Kṛṣṇa také říká, že poznat Ho je účelem všech Ved (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Je prvotním znalcem Ved (veda-vit) a autorem Vedānty (vedānta-kṛt). Vedy nesestavil Brahmā.

Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: tene brahma hṛdā — Svrchovaný Pán, Nejvyšší Absolutní Pravda, vložil védské poznání do srdce Brahmy. To, že ho vyslovil Janārdana, Nejvyšší Osobnost Božství, je důkazem, že védské poznání nemá nedostatky v podobě chyb, iluze, podvádění a nedokonalosti. Tak je přijímáno od nepaměti, počínaje Brahmou. Kulturně vyspělí lidé v Indii odjakživa následují védská náboženská pravidla a zásady. Historii védského náboženství nelze popsat — je sanātana — a jakékoliv pomlouvání Ved se pokládá za ateismus. Vedy jsou označovány slovem setu, “most”. Chce-li člověk dosáhnout své duchovní totožnosti, musí překonat oceán nevědomosti. Vedy jsou jako most, po kterém lze přejít přes tento obrovský oceán.

Vedy popisují způsob, jak lidskou společnost rozdělit do čtyř kategorií podle vlastností a schopností každého jednotlivce. Je to vysoce vědecký systém a je rovněž sanātana, neboť nikdo nezjistí jeho počátek a nikdy nenastane jeho konec. Nikdo nemůže zrušit systém vareṇ a āśramů, který dělí společnost do přirozených skupin. Vždy budou například existovat inteligentní lidé se zájmem o duchovní poznání a filozofii, ať už se nazývají brāhmaṇové či nějak jinak. Lidé, kteří mají sklony k řízení a vládě nad ostatními, jsou rovněž v každé lidské společnosti. Ve védském systému se těmto bojovným mužům říká kṣatriyové. Stejně tak ve všech společnostech existují lidé, jejichž zájmem je být hospodářsky úspěšný, rozvíjet podnikatelství, průmysl či peněžnictví, a ti se nazývají vaiśyové. A všude také existují lidé, kteří nemají intelektuální sklony, vůdcovské vlastnosti či schopnosti zajišťovat hospodářský rozvoj, ale jen slouží ostatním. Těm se říká śūdrové neboli dělníci. Celý tento systém je sanātana — existuje od nepaměti a zůstane stejný i v budoucnosti. Na světě není síla, která by ho mohla zrušit. Systém sanātana-dharma je tedy věčný, a následováním védských zásad se proto člověk může povýšit na nejvyšší úroveň duchovního života.

Skutečnost, že v minulosti se mudrci řídili tímto systémem, svědčí o tom, že védské zásady představují standard společenského života. Stoupenci Pána Śivy, kteří holdují alkoholu, omamným látkám a sexu, nemyjí se a kouří gāñju, se však o společenská pravidla nezajímají. To znamená, že lidé, kteří odmítají védské zásady, jsou sami důkazem autoritativního postavení Ved — jelikož nenásledují védské zásady, začínají se podobat zvířatům. Tito lidé, kteří žijí zvířecím životem, jsou přímým svědectvím svrchovanosti védských pokynů.

O Pánu Śivovi se zde hovoří jako o bhūta-rāṭovi. Bhūta je duch nebo osoba na úrovni hmotné kvality nevědomosti, a bhūta-rāṭ je tedy ten, kdo vládne bytostem, které jsou na nejnižší příčce hmotných kvalit. Jiný význam slova bhūta je “ten, kdo byl zplozen” nebo všeobecně cokoliv stvořeného, a v tomto smyslu může být Pán Śiva považován za otce tohoto hmotného světa. Zde však má Bhṛgu Muni na mysli Pána Śivu jako vůdce těch nejpokleslejších bytostí. O jejich vlastnostech jsme se již zmínili. Je známo, že se nemyjí, nosí dlouhé vlasy a jsou závislí na požívání omamných látek. Ve srovnání s cestou, kterou následují stoupenci Bhūtarāṭa, je védský systém nesrovnatelně lepší, neboť člověka povyšuje na úroveň duchovního života, k nejvyššímu věčnému cíli lidské civilizace. Rouhat se a veřejně odmítat védská pravidla vede k poklesu živé bytosti na úroveň ateismu.

Zde je popis příkladné povahy Pána Śivy. Přestože se jeho a Dakṣovi přívrženci začali vzájemně proklínat, on sám jakožto největší vaiṣṇava zůstal klidný a neřekl ani slovo. Vaiṣṇava vždy toleruje a Pán Śiva je považován za nejpřednějšího vaiṣṇavu. Tato událost názorně ukazuje ušlechtilost jeho charakteru. Byl smutný, protože si byl vědom nesmyslnosti vzájemného proklínání jeho a Dakṣových stoupenců, které nemělo nic společného s duchovním životem. Jako vaiṣṇava neviděl nikoho jako nižší nebo vyšší osobnost. Jak praví Bhagavad-gītā (5.18): paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ. Ten, kdo je dokonale vzdělaný, vidí každého z duchovní úrovně, a proto nerozlišuje mezi větším a menším. Když chtěl Pán Śiva ukončit vzájemné proklínání svého stoupence Nandīśvary a Bhṛgu Muniho, nezbývalo mu nic jiného než odejít.

Zde je jasně řečeno, že vůdčí osobnosti, které jsou pověřené plozením obyvatelstva celého vesmíru, mají zájem uspokojit prostřednictvím obětí Nejvyšší Osobnost Božství. Pán také v Bhagavad-gītě (5.59) říká: bhoktāraṁ yajña-tapasām — každý může vykonávat oběti a podrobovat se tvrdé askezi za účelem zdokonalení, ale to vše je určeno k uspokojení Nejvyššího Pána. Pokud tyto činnosti vykonáváme pouze pro své osobní uspokojení, jednáme na úrovni pāṣaṇḍa, ateismu. Provádíme-li je však pro potěšení Nejvyššího Pána, jednáme v souladu s védskými pokyny. Shromáždění mudrci konali oběti po celých tisíc let.

I když Pán Śiva a před ním Dakṣa předčasně opustili obětní arénu, shromáždění mudrci přesto po mnoho let pokračovali ve vykonávání oběti pro uspokojení Nejvyššího Pána. Oběť nebyla odchodem Śivy a Dakṣi zmařena a mudrci pokračovali se svými činnostmi. Z toho vyplývá, že i když neuctíváme polobohy, dokonce ani Pána Śivu a Brahmu, můžeme přesto uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Bhagavad-gītā (7.20) to potvrzuje: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ. Polobohy uctívají lidé posedlí chtíčem a touhou po hmotném zisku. Bhagavad-gītā užívá specifických slov — nāsti buddhiḥ, “ti, kteří pozbyli veškeré soudnosti a inteligence”. Jen takoví lidé se ucházejí o přízeň polobohů, od kterých očekávají hmotné štěstí. To ovšem neznamená, že bychom polobohy neměli mít v úctě. Nemusíme je však uctívat. Čestný občan má úctu k vládě, ale nemusí proto podplácet vládní zaměstnance. Podplácení je trestné. To, že nepodplácíme vládního činitele, neznamená, že ho nemáme v úctě. Podobně ten, kdo je zaměstnán transcendentální láskyplnou službou Nejvyššímu Pánu, nemusí uctívat polobohy, ale také k nim není neuctivý. Na jiném místě Bhagavad-gīty (9.23) je řečeno: ye 'py anya-devatā-bhaktā yajante śraddhayānvitāḥ. Pán říká, že ten, kdo uctívá polobohy, uctívá také Jeho, avšak způsobem avidhi-pūrvakam — “bez následování usměrňujících zásad”. Zásadou je uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Uctíváním polobohů sice také nepřímo uctíváme Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, ale neusměrněně. Když uctíváme Nejvyššího Pána, automaticky sloužíme všem polobohům, kteří jsou nedílnými částmi celku. Zaléváme-li kořen, mají z toho automaticky prospěch všechny části stromu, jako jsou listy a větve. Stejně tak dodáváním potravy žaludku živíme všechny části těla — ruce, nohy, prsty a podobně. Když uctíváme Nejvyšší Osobnost Božství, uspokojíme všechny polobohy, ale uctíváním všech polobohů neuctíváme plně Nejvyššího Pána. Uctívání polobohů je tedy proti pravidlům a je projevem neúcty k příkazům písem.

V tomto věku Kali je prakticky nemožné vykonávat oběti polobohům, deva-yajñu. Proto Śrīmad-Bhāgavatam pro tento věk doporučuje saṅkīrtana-yajñu. Yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ (Bhāg. 11.5.32). “Inteligentní lidé v tomto věku završí vykonávání všech druhů yajñí zpíváním Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.” Tasmin tuṣṭe jagat tuṣṭaḥ. “Když je spokojený Pán Viṣṇu, jsou spokojení i všichni polobozi, kteří jsou nedílnými částmi Nejvyššího Pána.”