Shrnutí obsahu Bhagavad-gīty

Hmotný soucit, nářek a slzy jsou známky toho, že člověk neví, kdo skutečně je. Seberealizovaný je ten, kdo má soucit s věčnou duší. V tomto verši je důležité slovo „Madhusūdana“. Pán Kṛṣṇa kdysi zabil démona Madhua a teď po něm Arjuna chce, aby zabil démona nepochopení, který Arjunu přemohl, když měl plnit svou povinnost. Lidé nevědí, kdy je třeba projevit soucit. Nemá smysl litovat šaty tonoucího člověka. Stejně tak toho, kdo spadl do oceánu nevědomosti, nezachráníme, když vytáhneme jeho vnější oděv, hmotné tělo. Člověku, který to neví a běduje pro tento oděv, se říká śūdra, což je ten, kdo naříká zbytečně. Arjuna byl kṣatriya, od něhož se takové chování neočekávalo. Pán Kṛṣṇa ale dokáže zahnat nářek nevědomého člověka, a za tím účelem přednesl Bhagavad-gītu. Ve druhé kapitole nás Śrī Kṛṣṇa, nejvyšší autorita, učí seberealizaci prostřednictvím analytického studia hmotného těla a duchovní duše. Této realizace může člověk dosáhnout, když není připoutaný k plodům svého konání a má jasnou představu o tom, kdo skutečně je.

Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Proto se tu o Pánu Kṛṣṇovi mluví jako o „Bhagavānovi“. Bhagavān je konečným aspektem Absolutní Pravdy. Absolutní Pravdu lidé vnímají na třech úrovních: jako Brahman neboli neosobní všeprostupující duchovní podstatu, jako Paramātmu neboli lokalizovaný aspekt Nejvyššího v srdcích všech živých bytostí a jako Bhagavāna neboli Nejvyšší Osobnost Božství, Pána Kṛṣṇu. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11) vykládá toto chápání Absolutní Pravdy takto:

„Ti, kdo znají Absolutní Pravdu, Ji vnímají ve třech aspektech, které jsou navzájem totožné a nazývají se Brahman, Paramātmā a Bhagavān.“

Tyto tři božské aspekty můžeme přiblížit na příkladu slunce, které má také tři aspekty: sluneční svit, sluneční kotouč a samotnou planetu Slunce. Ten, kdo zkoumá jen sluneční svit, se zabývá předběžným poznáním. Pokročilejší je ten, kdo zná sluneční kotouč, a nejpokročilejší je osoba, která přímo vstoupí na planetu Slunce. Běžné badatele, kteří se spokojí s poznáním slunečního svitu – že prostupuje celý vesmír a je neosobní oslnivou září – , můžeme přirovnat k těm, kdo z Absolutní Pravdy vnímají jen aspekt zvaný Brahman. Pokročilejší badatel poznává sluneční kotouč, což se přirovnává k poznání Paramātmy. A badatele, který dokáže vstoupit do nitra sluneční planety, můžeme přirovnat k těm, kdo vnímají osobní rysy Nejvyšší Absolutní Pravdy. Z toho plyne, že ačkoliv se všichni transcendentalisté zkoumající Absolutní Pravdu soustřeďují na stejné téma, bhaktové, kteří vnímají osobní aspekt Absolutní Pravdy, Bhagavāna, jsou nejpokročilejší. Sluneční svit, sluneční kotouč a dění na sluneční planetě se od sebe nedají oddělit, ale přesto se ti, kdo zkoumají tyto tři různé úrovně, neřadí do stejné kategorie.

Význam sanskrtského slova bhagavān vysvětlil Parāśara Muni, uznávaný odborník a otec Vyāsadevy: Bhagavān je Nejvyšší Osobnost vládnoucí v plné míře veškerým bohatstvím, silou, slávou, krásou, poznáním a schopností si odříkat. Je mnoho osob, které jsou hodně bohaté, mocné, krásné, slavné, učené a odpoutané, ale žádná z nich nemůže tvrdit, že vlastní všechno bohatství, všechnu sílu a tak dále. To může tvrdit jedině Kṛṣṇa, protože On je Nejvyšší Osobnost Božství. Žádná živá bytost – ani Brahmā, Śiva či Nārāyaṇa – nemůže mít všechno bohatství v takové míře jako Kṛṣṇa. Proto samotný Pán Brahmā dochází v Brahma-saṁhitě k závěru, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo se Mu nevyrovná. On je prvotní Pán, Bhagavān, zvaný též Govinda, a je nejvyšší příčinou všech příčin:

„Mnoho osobností má vlastnosti Bhagavāna, ale Kṛṣṇa je nejvyšší, protože Ho nikdo nepředčí. Je Nejvyšší Osobou a Jeho tělo je věčné, plné poznání a blaženosti. Je prvotním Pánem Govindou a příčinou všech příčin.“ (Brahma-saṁhitā 5.1)

V Bhāgavatamu je soupis mnoha inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, ale i tam stojí, že Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a početné inkarnace a další Osobnosti Božství jsou Jeho expanze:

„Všechny uvedené inkarnace Boha jsou buď úplnými expanzemi, nebo částmi úplných expanzí Nejvyššího, ale Kṛṣṇa je přímo Nejvyšší Osobností Božství.“ (Bhāg. 1.3.28)

Kṛṣṇa je tedy původní Nejvyšší Osobnost Božství, Absolutní Pravda, zdroj Nadduše i neosobního Brahmanu.

Arjunův nářek nad svými příbuznými v přítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství skutečně nebyl na místě. Proto Kṛṣṇa vyjádřil svůj podiv slovem kutaḥ, „odkud“. Takové nečistoty se u někoho, kdo náležel k třídě civilizovaných lidí zvaných árjové, rozhodně neočekávaly. Árjové jsou ti, kdo znají hodnotu života a jejichž civilizace se zakládá na duchovní realizaci. Lidé, kteří vyznávají hmotné pojetí, nevědí, že cílem života je realizace Absolutní Pravdy, Viṣṇua neboli Bhagavāna. Jsou okouzlení vnějšími rysy hmotného světa, a tak nevědí, co je to osvobození. Takovým osobám, které nevědí nic o možnosti se vysvobodit z hmotného zajetí, se říká neárjové. Přestože Arjuna byl kṣatriya, zdráhal se bojovat, a tím se odchyloval od svých předepsaných povinností. Taková bázlivost přísluší neárjům. Kdo se vyhýbá povinnostem, nemůže dělat duchovní pokrok, a nebude tak slavný ani na tomto světě. Pán Kṛṣṇa Arjunův takzvaný soucit s jeho blízkými neschválil.

Kṛṣṇa zde oslovuje Arjunu jako syna Pṛthy, která byla zároveň sestrou Kṛṣṇova otce Vasudevy. Arjuna měl tedy s Kṛṣṇou pokrevní spojení. Jestliže syn kṣatriyi odmítá bojovat, je kṣatriyou jen podle jména, a rovněž syn brāhmaṇy je brāhmaṇou jen podle jména, pokud jedná bezbožně. Takoví kṣatriyové a brāhmaṇové jsou nehodnými syny svých otců, a Kṛṣṇa nechtěl, aby se Arjuna stal nehodným synem kṣatriyi. Arjuna byl Kṛṣṇovým nejdůvěrnějším přítelem a Kṛṣṇa seděl s ním na válečném voze a poskytoval mu přímé vedení. Kdyby však Arjuna přes všechny tyto výhody bitvu vzdal, byl by to neslavný čin. Proto mu Kṛṣṇa řekl, že takový postoj jeho osobnosti nepřísluší. Arjuna mohl namítat, že chce opustit bojiště, aby se zachoval šlechetně vůči ctihodnému Bhīṣmovi a dalším příbuzným, ale Kṛṣṇa jeho postoj považoval za pouhou slabost srdce. Jeho nemístná šlechetnost neměla podporu autorit. Osoby jako Arjuna, pod přímým vedením Kṛṣṇy, tedy mají od takovéto šlechetnosti či takzvaného nenásilí upustit.

Stařešinové rodu, jako byli praotec Bhīṣma a učitel Droṇācārya, si vždy zasluhují úctu. Dokonce i když zaútočí, nemá se jim odpovídat protiútokem. Podle etikety se starším nemá ani odmlouvat. I když se někdy mohou chovat hrubě, k nim by nikdo být hrubý neměl. Jak jim tedy mohl Arjuna oplatit útok? Zaútočil by snad někdy Kṛṣṇa na svého děda Ugrasenu nebo na svého učitele Sāndīpaniho Muniho? Tak Arjuna zdůvodňoval Kṛṣṇovi, proč nechce bojovat.

Učitel, který se chová hanebně a ztratil soudnost, si podle pokynů písem zaslouží zavržení. Bhīṣma a Droṇa byli Duryodhanovi zavázaní za jeho finanční pomoc a museli se přidat na jeho stranu, i když jenom kvůli financím takové postavení přijmout neměli. Tím ztratili svou úctyhodnost učitelů. Arjuna si však myslí, že jsou to i přesto nadále jeho nadřízení a že užívat si hmotného zisku po jejich zabití by tedy znamenalo užívat si kořisti poskvrněné jejich krví.

Pro kṣatriyu je boj povinností, ale Arjuna nevěděl, zda má bojovat a odvážit se zbytečného násilí, nebo zda má od boje upustit a živit se žebráním. Kdyby soupeře neporazil, jediným způsobem obživy by pro něj pak byla žebrota. A vítězství nebylo jisté, zvítězit mohla kterákoliv strana. Ale i kdyby je čekalo vítězství (a právo bylo na jejich straně), těžko by se jim žilo v nepřítomnosti Dhṛtarāṣṭrových synů, kteří by zemřeli v boji. To by pro ně znamenalo jen jiný druh porážky. Všechny tyto Arjunovy úvahy dokazují, že byl nejen velký oddaný Pána, ale také osvícená osobnost, dokonale ovládající svou mysl a smysly. Jeho přání živit se žebráním, přestože se narodil v královské rodině, je další známkou odpoutanosti. Tyto vlastnosti společně s jeho vírou v pokyny Śrī Kṛṣṇy, jeho duchovního učitele, ukazují, že byl skutečně ctnostný, a tudíž způsobilý pro osvobození. S neovládnutými smysly nikdo nedosáhne úrovně poznání a bez poznání a oddanosti nelze dosáhnout osvobození. Arjuna byl vedle svých mimořádných hmotných schopností způsobilý po všech těchto stránkách.

Příroda je tak zařízená, že složité hmotné dění je pro všechny matoucí. Jsou tu zmatky na každém kroku, a proto je radno vyhledat pravého duchovního učitele, který nás může náležitě vést k naplnění smyslu života. Všechna védská písma nám doporučují, abychom se obrátili na pravého duchovního učitele a pod jeho vedením se zbavili zmatků, které nás trápí proti naší vůli. Jsou jako lesní požár, který nějak vzplane, aniž by ho někdo založil. Svět je takový, že v našem životě automaticky nastávají zmatky, aniž bychom o ně stáli. Nikdo si požár nepřeje, ale on přesto vypukne, a my jsme zmatení. Védská moudrost tedy radí: abychom pochopili vědecký způsob, jak vyřešit životní zmatky, a zbavili se jich, musíme vyhledat duchovního učitele, který patří k učednické posloupnosti. Ten, kdo má pravého duchovního učitele, by měl všemu rozumět. Neměli bychom tedy zůstávat hmotně zmatení, ale měli bychom vyhledat duchovního učitele. Takový je význam tohoto verše.

Kdo je hmotně zmatený? Ten, kdo nechápe problémy života. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad (3.8.10) popisuje zmateného člověka takto: yo vā etad akṣaraṁ gārgy aviditvāsmāḻ lokāt praiti sa kṛpaṇaḥ. „Ten, kdo v lidském těle nevyřeší problémy života a pak opustí tento svět stejně jako kočky a psi, aniž by porozuměl učení o seberealizaci, je obyčejný lakomec.“ Lidské tělo je pro živou bytost drahocenným darem, který může použít k vyřešení životních problémů. Opakem lakomce, který s tímto darem nenaloží správným způsobem, je brāhmaṇa – ten, kdo je natolik inteligentní, že tělo použije k vyřešení všech problémů života: ya etad akṣaraṁ gārgi viditvāsmāḻ lokāt praiti sa brāhmaṇaḥ.

Kṛpaṇové neboli lakomci marní svůj čas přehnanou náklonností k rodině, společnosti, zemi atd. založenou na hmotném pojetí života. Mnozí často na základě „kožní nemoci“ lpí na rodinném životě – na manželce, dětech a dalších příbuzných. Kṛpaṇa si myslí, že dokáže ochránit svou rodinu před smrtí, nebo že rodina či společnost může před smrtí ochránit jeho. Taková rodinná pouta najdeme i u nižších zvířat, která se také starají o svá mláďata. Arjuna byl inteligentní a chápal, že jeho náklonnost k rodině a přání ochránit ji před smrtí ho zmátly. Ale i když věděl, že ho čeká povinnost bojovat, kvůli lakomecké slabosti se jí nebyl schopen zhostit. Žádá proto Pána Kṛṣṇu, nejvyššího duchovního mistra, o konečné řešení. Odevzdává se Kṛṣṇovi jako žák. Chce ukončit přátelský rozhovor. Hovory mezi mistrem a žákem jsou vážné, a Arjuna chce nyní mluvit s uznávaným duchovním učitelem velice vážně. Kṛṣṇa je tedy původním duchovním učitelem vědy podané v Bhagavad-gītě a Arjuna je prvním žákem, který má Gītu pochopit. Jak Arjuna Bhagavad-gītu chápe, je uvedeno v Gītě samotné. Nechápaví světští učenci přesto vysvětlují, že člověk se nemusí odevzdat Kṛṣṇovi jako osobě, ale „tomu nezrozenému v Kṛṣṇovi“. Mezi Kṛṣṇovým nitrem a vnějškem není žádný rozdíl. Snaha porozumět Bhagavad-gītě bez tohoto pochopení je největší bláhovostí.

I když Arjuna uváděl mnoho argumentů založených na znalosti náboženských a morálních zásad, bez pomoci duchovního učitele, Pána Śrī Kṛṣṇy, neměl pro svůj problém řešení. Uvědomoval si, že k odstranění tohoto problému, který ho úplně ochromoval, mu jeho takzvané poznání nebylo nic platné; bez pomoci duchovního učitele, jako je Pán Kṛṣṇa, ho neuměl vyřešit. Akademické poznání, vzdělanost, vysoké postavení a tak podobně jsou pro řešení životních problémů bezcenné – tady pomůže jedině duchovní učitel, jako je Kṛṣṇa. Z toho plyne, že duchovní učitel, který je stoprocentně pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy, je pravý duchovní učitel, který dovede vyřešit problémy života. Pán Caitanya řekl, že každý, kdo ovládá vědu o vědomí Kṛṣṇy, je skutečný duchovní učitel, bez ohledu na jeho společenské postavení.

„Nezáleží na tom, zda je člověk vipra (znalec védské moudrosti), zda se narodil v nízké rodině či zda je ve stavu odříkání – pokud ovládá vědu o Kṛṣṇovi, je dokonalým a pravým duchovním učitelem.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 8.128) Nikdo tedy nemůže být pravý duchovní učitel, pokud neovládá vědu o vědomí Kṛṣṇy. Ve védských písmech také stojí:

„Jestliže učený brāhmaṇa, který je dobře obeznámený se všemi odvětvími védského poznání, není vaiṣṇavou neboli znalcem vědy o vědomí Kṛṣṇy, není způsobilý se stát duchovním učitelem. Naproti tomu člověk, který se narodil v rodině nižší společenské třídy, se může stát duchovním učitelem, je-li vaiṣṇava, vědomý si Kṛṣṇy.“ (Padma Purāṇa)

Problémy hmotné existence – zrození, stáří, nemoc a smrt – se nedají překonat hromaděním bohatství a ekonomickým rozvojem. V mnoha oblastech světa jsou bohaté a ekonomicky rozvinuté země se zajištěnými životními podmínkami, ale problémů hmotné existence se přesto nezbavily. Různými způsoby hledají klid a mír, ale skutečné štěstí mohou najít jedině tehdy, když přijmou radu od Kṛṣṇy, čili z Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu (jež podávají vědu o Kṛṣṇovi), prostřednictvím Kṛṣṇova pravého zástupce, pohrouženého ve vědomí Kṛṣṇy.

Kdyby ekonomický rozvoj a hmotné pohodlí mohly odstranit naše nářky způsobené rodinnými, společenskými, národnostními nebo mezinárodními problémy, Arjuna by neřekl, že jeho nářek nemůže utišit ani království na Zemi, které by neohrožovali nepřátelé, ani svrchovaná moc, jakou mají polobozi na nebeských planetách. Arjuna tedy hledal útočiště ve vědomí Kṛṣṇy, a to je pravá cesta k dosažení klidu a harmonie. Jediný úder hmotné přírody může ekonomický rozvoj nebo vládu nad světem kdykoliv ukončit. I když člověk dospěje na vyšší planety – jako se nyní lidé pokoušejí dostat na Měsíc – , může toto postavení také rázem ztratit. Bhagavad-gītā to potvrzuje: kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti. „Jakmile někdo vyčerpá výsledky svých zbožných činností, poklesne zpátky z vrcholu štěstí až na nejnižší úroveň života.“ Mnoho světových politiků takto pokleslo. Takové pády jsou zase jen dalšími důvody k nářku.

Chceme-li tedy s nářkem nadobro skoncovat, musíme jako Arjuna vyhledat útočiště u Kṛṣṇy. Arjuna požádal Kṛṣṇu, aby s konečnou platností vyřešil jeho problém. Tomu se říká vědomí Kṛṣṇy.

Dhṛtarāṣṭru muselo velmi potěšit, když slyšel, že Arjuna nemá v úmyslu bojovat a chce opustit bojiště a živit se žebráním. Sañjaya ho ale znovu zklamal tím, že Arjunu popsal jako bojovníka schopného zabíjet své nepřátele (paran-tapaḥ). I když na chvíli se Arjuna kvůli rodinným citům poddal nepatřičnému zármutku, odevzdal se Kṛṣṇovi, nejvyššímu duchovnímu mistrovi, jako Jeho žák. To věstilo, že brzy zanechá planého nářku, vyvolaného citovým vztahem k rodině, dostane se mu dokonalého poznání o seberealizaci neboli vědomí Kṛṣṇy, a pak bude rozhodně bojovat. Dhṛtarāṣṭra se tedy radoval předčasně, neboť Kṛṣṇa osvítí Arjunu poznáním a Arjuna bude bojovat až do konce.

Rozhovor probíhal mezi dvěma dobrými přáteli, Hṛṣīkeśou a Guḍākeśou. Jako přátelé byli oba na stejné úrovni, ale jeden z nich se dobrovolně stal žákem druhého. Kṛṣṇa se usmíval, protože Jeho přítel se rozhodl stát Jeho žákem. Śrī Kṛṣṇa zůstává jako Pán všech vždy v nadřazeném postavení, a přesto se ochotně stává přítelem, synem nebo milencem oddaných, kteří Ho tak chtějí vidět. Když se však na Něho Arjuna obrátil jako na svého učitele, Kṛṣṇa tuto úlohu ihned přijal a začal se svým žákem hovořit jako učitel, tedy s patřičnou vážností. Vidíme, že rozhovor mezi učitelem a žákem se konal otevřeně v přítomnosti obou vojsk, aby z něho měli prospěch všichni. Učení Bhagavad-gīty není určené nějaké konkrétní osobě, společnosti nebo komunitě, ale všem, a přátelé i nepřátelé mají stejné právo je slyšet.

Pán ihned přijal postavení učitele a svého žáka pokáral, když ho nepřímo nazval hlupákem. Řekl mu: „Mluvíš jako učenec, a přitom nevíš, že ten, kdo je učený – kdo ví, co je tělo a co duše, – neběduje nad žádným stavem těla, živým ani mrtvým.“ Z vysvětlení v pozdějších kapitolách bude jasné, že poznání znamená znát hmotu, duši a toho, kdo obojímu vládne. Arjuna argumentoval tím, že náboženským zásadám by se měla přikládat větší důležitost než politice nebo společenským pravidlům, ale nevěděl, že poznání hmoty, duše a Nejvyššího je ještě důležitější než náboženské zásady. A jelikož mu toto poznání chybělo, neměl se vydávat za příliš učeného. Vzhledem k tomu, že nebyl moc učený, bědoval pro něco, co nebylo hodno zármutku. Tělo se rodí a dnes nebo zítra bude muset zaniknout; proto není tak důležité jako duše. Ten, kdo to ví, je skutečně učený, a žádný stav hmotného těla mu nedává důvod bědovat.

Ve Védách – v Kaṭha Upaniṣadě a také ve Śvetāśvatara Upaniṣadě – je řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství zaopatřuje nespočetné množství živých bytostí, každou v takovém postavení, do jakého se dostala svými činy a jejich následky. Tentýž Nejvyšší Pán je svou úplnou částí zároveň přítomný v srdci každé živé bytosti. Jedině světci, kteří vidí stejného Nejvyššího Pána uvnitř i vně, mohou skutečně dosáhnout dokonalého a věčného klidu.

Tatáž védská pravda, kterou Kṛṣṇa sdělil Arjunovi, je určena všem lidem na světě, kteří se vydávají za velmi učené, ale ve skutečnosti mají jen chabé poznání. Pán jasně říká, že On sám, Arjuna a všichni králové shromáždění na bojišti jsou věčně individuálními bytostmi a že On individuální živé bytosti věčně zaopatřuje, v jejich podmíněném i osvobozeném stavu. Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, je nejvyšší individuální věčná osoba a Jeho věčný společník Arjuna i všichni shromáždění králové jsou individuální věčné osoby. Není to tak, že by v minulosti jako individuální osoby neexistovali nebo že věčnými osobami nezůstanou. Jejich individualita existovala v minulosti a bude bez přerušení pokračovat i v budoucnosti. Nikdo tedy nemá důvod bědovat.

Pán Kṛṣṇa, nejvyšší autorita, zde nepodporuje māyāvādskou teorii, podle níž je individuální duše nyní oddělená pokryvem, který tvoří māyā (iluze), ale po osvobození splyne s neosobním Brahmanem a ztratí svou individualitu. Nepodporuje ani teorii, že individualita je pouze naše představa v podmíněném stavu. Kṛṣṇa jasně říká, že individualita Jeho i ostatních bude věčně pokračovat, což dokládají i Upaniṣady. Toto Kṛṣṇovo tvrzení je autoritativní, protože Kṛṣṇa nemůže podléhat iluzi. Kdyby individualita každé osoby nebyla skutečností, Kṛṣṇa by ji tolik nezdůrazňoval, i co se týče budoucnosti. Māyāvādī může namítat, že individualita, o které zde Kṛṣṇa hovoří, není duchovní, ale hmotná. I kdybychom však přijali argument, že individualita je hmotná, – jak bychom potom rozpoznali Kṛṣṇovu individualitu? Kṛṣṇa dokládá svou individualitu v minulosti a potvrzuje, že se zachová i v budoucnosti. Mnoha způsoby dokazuje, že je individuální bytostí, a je také řečeno, že neosobní Brahman je Mu podřízený. Kṛṣṇa si svou duchovní individualitu zachovává neustále; kdybychom Ho měli pokládat za obyčejnou podmíněnou duši s individuálním vědomím, neměla by Jeho Bhagavad-gītā hodnotu autoritativního písma. Obyčejný člověk omezený čtyřmi lidskými nedostatky nedokáže učit něco, co je hodno poslechu. Gītā stojí vysoko nad takovou literaturou – žádná světská kniha se jí nevyrovná. Jakmile považujeme Kṛṣṇu za obyčejného člověka, Bhagavad-gītā ztrácí veškerou důležitost. Māyāvādī může namítat, že množné číslo je v tomto verši použité jen v rámci běžného chápání a vztahuje se na těla. Kṛṣṇa však již v předchozím verši takové tělesné pojetí zavrhl. Jak by tedy nyní mohl zase stavět své pokyny na běžném chápání, které se týká těla? Individualita tedy zůstává na duchovní úrovni, což potvrzují velcí ācāryové, jako je Śrī Rāmānuja a další. Na mnoha místech Gīty je jasně řečeno, že této duchovní individualitě rozumí jen oddaní Pána. Ti, kdo Kṛṣṇovi závidí Jeho postavení Nejvyšší Osobnosti Božství, nemají k tomuto velkému literárnímu dílu správný přístup. Neoddaní přistupují k učení Gīty jako včely, které olizují sklenici s medem. Med se nedá ochutnat, dokud není sklenice otevřená. Podobně mohou mystice Bhagavad-gīty porozumět jedině oddaní; nikdo jiný nemůže poznat její náplň, jak je uvedeno ve čtvrté kapitole této knihy. Gīty se nemohou ani dotknout osoby, které nesnášejí samotnou Pánovu existenci. Māyāvādský výklad Gīty je proto velmi zavádějícím podáním celé pravdy. Pán Caitanya nám zakázal číst māyāvādské komentáře a varuje nás, že ten, kdo přijme māyāvādské pochopení, ztratí veškerou schopnost porozumět skutečnému tajemství Gīty. Pokud by se individualita vztahovala výhradně na empirický vesmír, pak by Pánova učení nebylo zapotřebí. Existence individuální duše a Pána jakožto různých osob je věčnou pravdou, kterou Védy dokládají výše uvedeným způsobem.

Jelikož každá živá bytost je individuální duše, mění své tělo každým okamžikem, a tak má někdy podobu dítěte, někdy mladíka a jindy starce. Přes všechny tyto změny těla však sama duše zůstává nezměněná. Tato individuální duše nakonec vymění tělo v čase smrti tak, že přejde do jiného. A jelikož v příštím životě určitě obdrží nějaké další tělo – buď hmotné, nebo duchovní – , Arjuna neměl žádný důvod bědovat kvůli smrti; ani Bhīṣmy, ani Droṇy, o které si dělal takovou starost. Spíš ho mělo těšit, že oba vymění stará těla za nová, a tak obnoví svoji energii. Tyto změny těla přinášejí každému různé druhy požitku či utrpení, podle toho, co kdo dělal během svého života. Jelikož Bhīṣma i Droṇa byli vznešené duše, bylo jisté, že v příštím životě budou mít duchovní těla, nebo přinejmenším nebeská těla, která umožňují užívat si hmotné existence na vyšší úrovni. Ani v jednom případě nebylo proč bědovat.

Každý, kdo dokonale zná povahu individuální duše, Nadduše a hmotné i duchovní přírody, je dhīra, vyrovnaný. Takový člověk se nikdy nedá zmást změnami těl.

Māyāvādská teorie, že duše je jen jedna, je neudržitelná, protože duše se nedá dělit na kousky. Takové rozdělení na různé individuální duše by znamenalo, že Nejvyšší je dělitelný či měnitelný, což je v rozporu s neměnností Nejvyšší Duše. Jak je doloženo v Gītě, dílčí části Nejvyššího existují věčně (sanātana) a jsou kṣara, náchylné k poklesnutí do hmotné přírody. Tyto dílčí části jsou věčně částmi, a dokonce i po osvobození si každá individuální duše ponechává svůj dílčí charakter. Jakmile však jednou dosáhne osvobození, žije věčně životem plným blaženosti a poznání ve společnosti Osobnosti Božství. Teorie odrazu se dá vztáhnout na Nadduši, která dlí v každém individuálním těle a nazývá se Paramātmā. Nadduše se liší od individuální živé bytosti. Když se nebe zrcadlí ve vodě, v odrazu vidíme slunce, měsíc i hvězdy. Hvězdy lze přirovnat k živým bytostem a slunce či měsíc k Nejvyššímu Pánu. Individuální dílčí duši představuje Arjuna a Nejvyšší Duší je Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa. Ti dva nejsou na stejné úrovni; to se jasně ukáže na začátku čtvrté kapitoly. Kdyby byl Kṛṣṇa na téže úrovni jako Arjuna a nikoliv na vyšší, jejich vztah učitele a žáka by ztrácel smysl. Kdyby byli oba zmatení iluzorní energií (māyou), nebylo by zapotřebí, aby jeden dával pokyny a druhý je přijímal. Takové pokyny by neměly smysl, protože ten, kdo je v zajetí māyi, nemůže být autoritativní učitel. Z těchto souvislostí tedy vyplývá, že Śrī Kṛṣṇa je svrchovaný Pán, a má proto vyšší postavení nežli živá bytost, Arjuna, který je zapomnětlivou duší oklamanou māyou.

Aby člověk mohl dobře konat své povinnosti, musí se naučit snášet pomíjivé příchody a odchody radostí a strastí. Védy například přikazují koupat se časně ráno i v průběhu zimního měsíce Māgha (leden-únor). V té době je velice chladno, ale ten, kdo dodržuje náboženské zásady, se přesto neváhá jít vykoupat. Také žena nepřestane vařit v kuchyni během května a června, nejteplejších letních měsíců. Každý musí plnit svou povinnost i přes nepohodlí plynoucí z počasí. Bojovat je náboženskou zásadou kṣatriyů, a proto i kdyby měl kṣatriya bojovat proti svému příteli nebo příbuznému, nesmí od své předepsané povinnosti ustoupit. Všichni se musí řídit pravidly a zásadami danými v písmech, aby nabyli poznání, protože jedině poznáním a oddaností se člověk může vysvobodit ze zajetí māyi neboli iluze.

Dvě různá přízviska, jimiž je zde Arjuna osloven, jsou také významná. Slovo kaunteya poukazuje na jeho vysoký původ z matčiny strany a bhārata naznačuje vznešenost zděděnou v rodu jeho otce. Toto neobyčejné dědictví z obou stran ho zavazuje k náležitému plnění povinností. Proto se nemůže vyhnout boji.

Každý, kdo nepolevuje v odhodlání dosáhnout vyššího stavu duchovní realizace a dokáže stejně snášet štěstí i neštěstí, je způsobilý pro osvobození. Čtvrtý životní stupeň ve varṇāśramské společnosti, tedy stav odříkání (sannyās), je velmi obtížný. Avšak ten, kdo má vážný zájem dosáhnout dokonalosti života, přijme sannyās i přes všechny potíže. Obvykle je největší těžkostí natrvalo přerušit rodinné vztahy, přestat se stýkat s manželkou a dětmi. Pokud však člověk dokáže takové potíže snést, jeho cesta k duchovní realizaci je u cíle. Zde zase radí Kṛṣṇa Arjunovi, aby vytrval v plnění povinností kṣatriyů, i když je pro něho těžké bojovat proti členům vlastní rodiny a dalším lidem, které má rád. Když Pán Caitanya přijal stav odříkání, bylo Mu dvacet čtyři let a Jeho mladá manželka a stará matka neměly nikoho jiného, kdo by se o ně postaral. Přesto sannyās přijal s ohledem na vyšší zájem a byl nezlomný v plnění vyšších, duchovních povinností. Takové odhodlání je nutné, aby se člověk mohl vysvobodit z hmotných pout.

Měnící se tělo je pomíjivé. Moderní lékařská věda přiznává, že tělo se mění každým okamžikem, jelikož v něm dochází k akcím a reakcím různých buněk – tak roste a stárne. Duše však existuje trvale a zůstává stejná i přes všechny proměny těla a mysli. To je rozdíl mezi hmotou a duší; tělo se od přírody stále mění, zatímco duše je věčná. Tento závěr uznávají všechny školy těch, kdo vidí pravdu, – stoupenci jak osobního, tak neosobního pojetí. Ve Viṣṇu Purāṇě (2.12.38) je řečeno, že Viṣṇu a Jeho sídla vydávají vlastní záři a jejich existence je duchovní (jyotīṁṣi viṣṇur bhuvanāni viṣṇuḥ). Slovo „existující“ se může vztahovat jedině na duchovní podstatu a „neexistující“ jedině na hmotu. Na tom se shodují všichni, kdo vidí pravdu.

Toto je začátek Pánova učení určeného živým bytostem, které jsou zmatené vlivem nevědomosti. Odstranit nevědomost znamená obnovit věčný vztah mezi uctívajícím a uctívaným, a tak pochopit rozdíl mezi Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, a živými bytostmi jakožto Jeho nedílnými částmi. Povaze Nejvyššího můžeme porozumět důkladným studiem sebe sama, založeným na pochopení, že se od Něho lišíme tak, jak se části liší od celku. Ve Vedānta-sūtrách a také ve Śrīmad-Bhāgavatamu je Nejvyšší uznán za původ všech emanací. Ty jsou vnímány jako projevy dvou úrovní, vyšší a nižší. Jak se ukáže v sedmé kapitole, živé bytosti patří k vyšší úrovni. Ačkoliv mezi energií a jejím zdrojem není žádný rozdíl, energetický zdroj je energii vždy nadřazený. Živé bytosti jsou tedy Nejvyššímu Pánu podřízené, tak jako je služebník podřízený pánovi a žák učiteli. Toto jasné poznání nelze chápat v temnotě nevědomosti, a proto Pán učí Bhagavad-gītu, aby jednou provždy ukázal všem živým bytostem světlo pravdy.

V tomto verši je názorněji vysvětlená skutečná povaha duše, která prostupuje celým tělem. Každý může pochopit, co se šíří po celém těle – je to vědomí. Každý si je vědomý bolestí a slastí celého těla nebo kterékoliv jeho části. Toto vědomí je ovšem omezené jen na naše vlastní tělo; bolesti a slasti jednoho těla jsou druhému neznámé. Každé tělo je tedy schránkou individuální duše a příznakem její přítomnosti je individuální vědomí. Podle písem má tato duše rozměry jedné desetitisíciny konečku vlasu. To uvádí Śvetāśvatara Upaniṣad (5.9):

„Když koneček vlasu rozdělíme na sto dílků a každý z nich na dalších sto, potom každý takový dílek představuje velikost duše.“ Totéž čteme i v jiném verši:

„Existuje nespočetně mnoho duchovních atomů o rozměrech jedné desetitisíciny konečku vlasu.“

Každá duše, individuální duchovní částečka, je tedy jedním z duchovních atomů, které jsou menší než hmotné atomy a kterých je nespočetně mnoho. Tato velice malá duchovní jiskra je hybnou silou hmotného těla a její vliv se po celém těle šíří tak, jako se po něm šíří účinky nějakého léku. Toto působení duše cítíme v celém těle jako vědomí, a to je důkazem její přítomnosti. Každý laik chápe, že hmotné tělo bez vědomí je mrtvé, a toto vědomí se nedá v těle oživit žádným hmotným zásahem. Vědomí tedy není výtvorem sebevětšího množství hmotných kombinací, ale projevem duše. Velikost nepatrné duše dále líčí Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.9):

„Duše má rozměry atomu a lze ji vnímat dokonalou inteligencí. Je nesena pěti druhy vzduchů (prāṇa, apāna, vyāna, samāna a udāna), setrvává v srdci a šíří svůj vliv po celém těle vtělených živých bytostí. Když je zbavena znečišťujícího spojení s těmito pěti druhy hmotného vzduchu, projeví svůj duchovní vliv.“

Účelem haṭha-yogy je pomocí různých pozic těla ovládnout pět druhů vzduchu, jež obklopují čistou duši. Smyslem těchto cvičení není získat nějaký hmotný prospěch, ale vysvobodit nepatrnou duši ze zapletení v hmotném prostředí.

Takto je povaha nepatrné duše udávaná ve všech védských spisech a každý duševně zdravý člověk ji tak také prakticky pociťuje sám na sobě. Jedině blázen může tuto nepatrnou duši považovat za všeprostupující viṣṇu-tattvu.

Vliv nepatrné duše se může šířit po celém jednom těle. Podle Muṇḍaka Upaniṣady tato nepatrná duše přebývá v srdci každé živé bytosti. A jelikož se její rozměry vymykají vnímání materialistických vědců, někteří z nich pomateně tvrdí, že duše neexistuje. Nepatrná individuální duše je mimo jakoukoliv pochybnost přítomná v srdci společně s Nadduší, a díky tomu se z této části těla šíří veškerá energie, kterou tělo potřebuje k pohybu. Krvinky, které rozvádějí kyslík z plic, získávají energii od duše. Jakmile duše opustí srdce, koloběh krve se zastaví. Lékařská věda uznává důležitost červených krvinek, ale není schopná dojít k závěru, že energii dodává duše. Nicméně připouští, že srdce je sídlem všech energií v těle.

Tyto nepatrné částečky duchovního celku se přirovnávají k molekulám slunečního svitu. Tak jako sluneční svit obsahuje nespočetně mnoho zářících molekul, dílčí části Nejvyššího Pána jsou nepatrné jiskry, které tvoří Jeho záři zvanou prabhā neboli vyšší energii. Ať už jsme tedy stoupenci védského poznání, nebo moderní vědy, existenci duše v těle nemůžeme popřít. A samotný Pán, Osobnost Božství, jasně popisuje vědu o duši v Bhagavad-gītě.

Každé hmotné tělo musí zaniknout. Může se to stát okamžitě, nebo za sto let – je to jen otázka času. Tělo se nedá udržovat při životě donekonečna. Duše je zato tak nepatrná, že ji nepřítel nemůže ani spatřit, natož pak zabít. Jak jsme již zmínili v předchozím verši, je tak malá, že ji nikdo nedokáže změřit. Ani z jednoho, ani z druhého hlediska tedy není proč naříkat, neboť živou bytost v její skutečné podobě nelze zabít a hmotné tělo nelze trvale zachovat. Nepatrná částečka duchovního celku získává toto hmotné tělo podle toho, co dělá; proto má člověk dodržovat náboženské zásady. Vedānta-sūtry popisují živou bytost jako světlo, jelikož je nedílnou částí absolutního světla. Tak jako sluneční světlo udržuje v chodu celý vesmír, světlo duše udržuje při životě hmotné tělo. Jakmile ho duše opustí, tělo se začne rozkládat – je to tedy duše, která ho udržuje naživu. Tělo samo o sobě nemá žádný význam. Kṛṣṇa radil Arjunovi, aby bojoval a neobětoval náboženství hmotným ohledům, týkajícím se těla.

Když vtělenou živou bytost zasáhne nějaká smrtící zbraň, měli bychom vědět, že osobu v těle to nezabije. Duše je tak malá, že ji nemůže zabít žádná hmotná zbraň, jak uvidíme v následujících verších. Kromě toho je živá bytost duchovní a jako takovou ji není možné zabít. Tím, co je zabité, nebo co je považováno za zabité, je pouze tělo. To však rozhodně nevybízí k zabíjení těl. Védy přikazují: mā hiṁsyāt sarvā bhūtāni – „Nikdy nikomu neubližuj!“ Chápání, že živou bytost nelze nikdy zabít, nepodporuje zabíjení zvířat ve velkém. Neautorizované zabití jakéhokoliv těla je hanebný zločin, který podléhá trestu jak podle státního, tak podle Pánova zákona. Arjuna má ovšem zabíjet pro ochranu náboženských zásad, nikoliv svévolně.

Kvalitou se každá duše jakožto nepatrná dílčí část Nejvyšší Duše vyrovná Nejvyššímu. Nepodléhá změnám, kterými prochází tělo, a proto se o ní také říká, že je stálá, kūṭa-stha. Tělo prochází šesti změnami: rodí se z matčina lůna, nějaký čas zůstává, roste, vytváří své produkty, postupně chřadne a nakonec mizí v zapomnění. Duše ovšem těmto změnám nepodléhá. Nerodí se, ale díky tomu, že přijímá hmotné tělo, se zrodí toto tělo. Duše se nerodí při vzniku těla ani neumírá při jeho zániku. Vše, co se narodilo, musí také zemřít; a jelikož se duše nenarodila, nemá ani minulost, přítomnost či budoucnost. Je věčná, trvalá a původní – to znamená, že nemůžeme najít nějaký počátek její existence. Snažíme se určit, kdy se narodila, jelikož máme takovou zkušenost s tělem. Duše na rozdíl od těla nikdy nestárne; proto se takzvaně starý člověk cítí v duchu stejně, jako se cítil v dětství nebo v mládí. Proměny těla nemají na duši vliv. Duše nechřadne jako strom nebo cokoliv hmotného. Nevytváří ani žádné produkty. Vedlejší produkty těla, tedy děti, jsou další individuální duše a jenom v rámci tělesných vztahů se jeví jako děti určitého člověka. Tělo se vyvíjí proto, že je v něm přítomná duše, ale ta nemá žádné potomstvo a nemění se. Šest změn těla se duše netýká.

V Kaṭha Upaniṣadě (1.2.18) nacházíme podobnou pasáž:

Tento verš má stejný význam jako verš v Bhagavad-gītě; je zde však navíc slovo vipaścit, což znamená „učená“ či „mající poznání“.

Duše oplývá poznáním a vždy je nositelkou vědomí. Proto je vědomí příznakem duše. I když nenajdeme duši v srdci, kde přebývá, přesto můžeme poznat, že tu je, podle přítomnosti vědomí. Někdy kvůli mrakům nebo z nějakého jiného důvodu nevidíme na nebi slunce, ale je světlo, a proto víme, že je den. Jakmile se časně ráno nebe trochu rozjasní, víme, že vychází slunce. Stejným způsobem můžeme vědět u lidí i u zvířat, že když je v jejich tělech vědomí, je tam i duše. Toto vědomí duše se však liší od vědomí Nejvyššího, protože absolutní vědomí zahrnuje veškeré poznání – minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Vědomí individuální duše má sklony zapomínat. Když nepatrná duše zapomene na svou skutečnou povahu, dostává se jí poučení a osvícení z vyššího zdroje – od Kṛṣṇy, který není zapomnětlivý jako ona. Kdyby Kṛṣṇa také zapomínal, Jeho učení v Bhagavad-gītě by nemělo žádný význam.

Existují dva druhy duší – nepatrná dílčí duše (aṇu-ātmā) a Nadduše (vibhu-ātmā). To potvrzuje Kaṭha Upaniṣad (1.2.20):

„Nadduše (Paramātmā) i nepatrná duše (jīvātmā) sedí na stejném stromě těla, ve stejném srdci živé bytosti. Jen ten, kdo se oprostil od všech hmotných tužeb a nářků, může milostí Nejvyššího poznat slávu duše.“ Jak se ukáže v následujících kapitolách, Kṛṣṇa je také zdrojem Nadduše a Arjuna je nepatrná duše, která zapomíná na svou skutečnou povahu, a proto potřebuje osvícení od Kṛṣṇy či Jeho pravého zástupce, duchovního učitele.

Vše má své náležité uplatnění a člověk s úplným poznáním ví, kde a jak se má co správně použít. I násilí může být užitečné, jen by o jeho použití měl rozhodovat ten, kdo má poznání. Když soudce odsoudí vraha k trestu smrti, nedá se mu to vytýkat, protože násilí na jiné osobě nařídil v souladu se zákony spravedlnosti. Zákoník lidstva zvaný Manu-saṁhitā nařizuje odsoudit vraha k trestu smrti, aby za svůj velký hřích nemusel trpět v příštím životě. Když tedy král potrestá vraha oběšením, ve skutečnosti je to vrahovi ku prospěchu. Stejně tak nám musí být jasné, že když Kṛṣṇa nařizuje bojovat, jedná se o násilí v zájmu nejvyšší spravedlnosti. Arjuna by se proto měl tímto pokynem řídit s vědomím, že násilí, kterého se dopustí v boji pro Kṛṣṇu, není vůbec žádné násilí, protože člověka – nebo lépe řečeno duši – tak jako tak nelze zabít. K nastolení spravedlnosti je tedy takzvané násilí povolené. Chirurg neoperuje pacienta proto, aby ho zabil, ale proto, aby ho vyléčil. Boj, který má Arjuna na pokyn Kṛṣṇy vést, je podložený úplným poznáním, a proto není hříchem, který by mu mohl přinést nějaké špatné následky.

To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (třebaže nedovedou vysvětlit zdroj energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: od dětství přes mládí a dospělost až ke stáří. Po stáří se změna přenáší do dalšího těla. To již bylo vysvětleno v dřívějším verši (2.13).

Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněný milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svému příteli. Védy – Muṇḍaka Upaniṣad a také Śvetāśvatara Upaniṣad – přirovnávají duši a Nadduši ke dvěma spřáteleným ptákům, kteří sedí na stejném stromě. Jeden z nich (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Kṛṣṇa) ho při tom jen pozoruje. I když jsou oba stejné povahy, jeden je zaujatý plody hmotného stromu, zatímco druhý je jen svědkem činností svého přítele. Kṛṣṇa je ptákem, který přihlíží, a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, jeden je pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jīva, nepatrná duše či podřízený pták, má na stromě hmotného těla mnoho těžkostí, ale jakmile se uvolí přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra – jako to udělal Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Kṛṣṇovi a Jeho pokynům, – okamžitě se osvobodí od všeho bědování. Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) i Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) to potvrzují:

„Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a chce si pochutnávat na jeho plodech, je plný úzkosti a mrzutosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, hned se vší úzkosti zbaví.“ Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Kṛṣṇovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gītu. Když takto naslouchá Kṛṣṇovým slovům, může porozumět Pánově svrchované slávě a přestat bědovat.

Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho starý děd a učitel projdou tělesnou změnou. Spíš by měl být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak je okamžitě očistí od všech následků jejich dřívějších tělesných činů. Živá bytost, která položí svůj život na obětním oltáři či ve spravedlivém boji, se okamžitě očistí od následků spojených s jejím tělem a čeká ji život na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.

Žádná zbraň – meče, ohňové zbraně, zbraně spouštějící déšť, větrné smrště a tak dále – nemůže zabít duši. Zde se ukazuje, že kromě moderních ohňových zbraní dříve existovalo mnoho druhů zbraní využívajících zemi, vodu, vzduch, éter a tak dále. I současné jaderné zbraně se řadí mezi ohňové, ale dřívější zbraně využívaly všechny hmotné prvky. Proti ohňovým zbraním se uplatňovaly vodní zbraně, o kterých dnešní věda nemá ani potuchy. Moderní vědci také nevědí nic o zbraních, které vyvolávaly větrné smrště. Každopádně duši nelze nikdy rozsekat ani jinak zničit žádnou zbraní.

Māyāvādī nedokáže vysvětlit, jak se mohlo stát, že pouhým působením nevědomosti vznikla individuální duše, kterou pak zahalila iluzorní energie. Ani nebylo nikdy možné zrušit vztah individuálních duší s původní Nejvyšší Duší – individuální duše jsou Jejími věčnými oddělenými částmi. Jelikož jsou věčně (sanātana) nepatrné, snadno podlehnou vlivu iluzorní energie, a tak se oddělí od společnosti Nejvyššího Pána – stejně jako jiskry snadno vyhasnou, když se ocitnou mimo oheň, přestože se kvalitou od ohně neliší. Varāha Purāṇa popisuje živé bytosti jako oddělené částečky Nejvyššího. Jsou jimi věčně, což dokládá i Bhagavad-gītā. Ve svých pokynech Arjunovi dává Pán jasně najevo, že ani poté, co se vysvobodí z iluze, neztrácí živá bytost svou individualitu. Arjuna díky poznání, které získal od Kṛṣṇy, dosáhl osvobození, ale nikdy se nestal Kṛṣṇou.

Všechny tyto vlastnosti nepatrné individuální duše jednoznačně dokazují, že je trvale nepatrnou částečkou duchovního celku a že tímto stejným atomem zůstává věčně, aniž by se kdy změnila. Zde se těžko uplatní teorie monismu, protože od individuální duše se v žádném případě neočekává, že splyne ve stejnorodou jednotu. Nepatrná duše může chtít poté, co se zbaví hmotného znečištění, zůstat jako duchovní jiskra v paprscích záře, jež vychází z Nejvyšší Osobnosti Božství, ale inteligentní duše vstupují na duchovní planety, aby se mohly s Osobností Božství přímo stýkat.

Slovo sarva-gataḥ („všudypřítomná“) je důležité, protože vyjadřuje, že živé bytosti se vyskytují po celém Božím stvoření. Žijí na souši, ve vodě, ve vzduchu, v zemi, a dokonce i v ohni. Obyčejně se věří, že oheň všechno zničí, ale tady je jasně řečeno, že duši nelze spálit. Proto není pochyb, že i na Slunci žijí živé bytosti, které mají těla přizpůsobená tamním podmínkám. Kdyby Slunce nebylo obydlené, pak by slovo sarva-gataḥ – „žijící všude“ – ztratilo význam.

Jak již bylo popsáno, duše je z hlediska našich hmotných výpočtů tak nepatrná, že ji nemůžeme vidět ani pomocí nejsilnějšího mikroskopu, – proto je neviditelná. Její existenci nelze dokázat žádnými pokusy vedle důkazu, který podává śruti neboli védská moudrost. Nezbývá nám než tuto pravdu přijmout, jelikož poznání ohledně existence duše nezískáme z žádného jiného zdroje; i když je to skutečnost, kterou můžeme vnímat. Je mnoho věcí, které musíme přijmout jen na základě prohlášení vyšší autority. Nikdo nemůže popřít existenci svého otce, kterou dosvědčuje autorita matky. Od nikoho jiného než od matky se nedozvíme, kdo je naším otcem. Stejně tak duši není možné poznat jinak než studiem Véd. Na základě lidského experimentálního poznání je nepochopitelná. Duše je vědomí a je vědomá – i to učí Védy, a my to musíme uznat. Na rozdíl od těla se duše nemění. Jakožto věčně neměnná zůstává ve srovnání s nekonečnou Nejvyšší Duší vždy nepatrná. Nejvyšší Duše je nekonečně velká a atomická duše je nekonečně malá. Nekonečně malá duše, která je neměnná, se tedy nikdy nemůže vyrovnat nekonečně velké duši, Nejvyšší Osobnosti Božství. Védy tento popis opakují různými způsoby, aby potvrdily, že pravda o duši se nemění. Opakování je nezbytné, abychom dané látce důkladně porozuměli a vyvarovali se chyb.

Vždy najdeme filozofy, kteří podobně jako buddhisté nevěří, že by duše mohla existovat odděleně od těla. Jak je vidět, žili i v době, kdy Pán Kṛṣṇa vyslovil Bhagavad-gītu – tehdy byli známí pod jmény lokāyatikové a vaibhāṣikové. Tito filozofové tvrdí, že příznaky života se objevují v jisté zralé fázi slučování hmotných prvků. Materialističtí vědci uvažují podobně. Podle nich je tělo sloučeninou hmotných prvků a příznaky života se vyvíjejí v jisté fázi vzájemného působení těchto fyzických a chemických složek. Na tom se zakládá celá antropologie. V současné době se k této filozofii hlásí vedle nihilistických buddhistických sekt, které neuznávají oddanost, i mnoho pseudonáboženství, jež nyní (zvláště v Americe) přicházejí do módy.

I kdyby Arjuna nevěřil v existenci duše, tak jako v ni nevěří stoupenci filozofie vaibhāṣika, neměl by stejně důvod k bědování. Nikdo nenaříká nad ztrátou nějaké směsi chemických látek a nepřestane kvůli ní plnit svou předepsanou povinnost. Naopak, s rozvojem moderní vědy a vědeckého válečnictví se plýtvá tunami chemických látek, jen aby se dosáhlo vítězství nad nepřítelem. filozofie vaibhāṣika učí, že takzvaná duše, ātmā, zaniká spolu s tělem. Ať už tedy Arjuna souhlasil s védským závěrem, že existuje nepatrná duše, nebo v její existenci nevěřil, ani v jednom případě neměl důvod bědovat. Podle teorie vaibhāṣiků vzniká z hmoty každým okamžikem mnoho živých bytostí a stejně tak jich každým okamžikem mnoho zaniká, a není tedy třeba se pro takové události rmoutit. Kdyby se duše již znovu nerodila, Arjuna se nemusel bát následků, které by měl nést za zabití svého děda a učitele. Kṛṣṇa však zároveň Arjunu sarkasticky oslovil mahā-bāho, „válečníku mocných paží“, neboť alespoň On teorii vaibhāṣiků, která ignoruje védskou moudrost, neuznával. Arjuna jakožto kṣatriya náležel k védské kultuře, a proto by se měl i nadále řídit jejími zásadami.

Každý se musí narodit podle toho, co v životě dělal, a po skončení jednoho období svých činností musí zemřít a narodit se do dalšího. Tak živá bytost prochází znovu a znovu koloběhem zrození a smrti, aniž by dosáhla osvobození. Tento koloběh rození a umírání ovšem neopravňuje ke zbytečným vraždám, zabíjení zvířat a válkám. Zároveň jsou však násilí a válka nevyhnutelnými prostředky k udržení zákona a pořádku v lidské společnosti.

Bitva na Kurukṣetře byla nevyhnutelná, protože si ji přál Nejvyšší, a každý kṣatriya má povinnost bojovat za spravedlivou věc. Proč by se měl Arjuna bát smrti svých příbuzných a proč by se kvůli ní měl trápit, když plnil svou povinnost? Neslušelo se, aby porušil zákon a vystavil se tak následkům hříšného jednání, kterých se tolik bál. Tím, že by odmítl plnit svou povinnost, by stejně smrti svých příbuzných nezabránil a sám by si přivodil pád kvůli tomu, že si zvolil špatnou cestu.

Jsou dva druhy filozofů – jedni věří v existenci duše a druzí nikoliv. Žádný z nich však nemá důvod naříkat. Následovníci védské moudrosti nazývají lidi nevěřící v existenci duše ateisty. Ale i když za účelem diskuse přijmeme ateistickou teorii, přesto není důvod k nářku. Ponecháme-li stranou oddělenou existenci duše, hmotné prvky zůstávají před stvořením neprojevené. Z tohoto subtilního neprojeveného stavu dochází k projevení. Z éteru vzniká vzduch, ze vzduchu oheň, z ohně voda a z vody země. Ze země vzniká mnoho rozmanitých projevů, například velký mrakodrap. Po zbourání je tento mrakodrap opět neprojevený a nakonec zůstává v podobě atomů. Zákon zachování energie platí stále, ale v průběhu času jsou věci projevené a neprojevené – to je jediný rozdíl. Proč tedy naříkat kvůli projevenému či neprojevenému stavu? Skutečností zůstává, že ani v neprojeveném stavu není nic ztraceno. Na počátku i na konci jsou všechny prvky neprojevené a jen v prostředním stádiu jsou projevené; z hmotného hlediska to neznamená žádný skutečný rozdíl.

Přijímáme-li védský závěr, jak je uvedený v Bhagavad-gītě, že tato hmotná těla časem zaniknou (antavanta ime dehāḥ), ale duše je věčná (nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ), pak musíme mít vždy na paměti, že tělo je jako oděv. Proč bychom tedy měli naříkat nad změnou oděvu? Hmotné tělo ve vztahu k věčné duši v podstatě neexistuje; je něco jako sen. Ve snu si můžeme myslet, že létáme po obloze nebo sedíme v kočáře jako král, ale když se probudíme, vidíme, že nejsme ani na obloze, ani v kočáře. Védská moudrost nabádá k seberealizaci na základě toho, že hmotné tělo prakticky neexistuje. V žádném případě – ať už v existenci duše věříme, nebo v ni nevěříme – tedy nemáme důvod naříkat nad ztrátou těla.

Gītopaniṣad se zcela zakládá na principech Upaniṣad, a proto nepřekvapí, že podobný verš najdeme také v Kaṭha Upaniṣadě (1.2.7):

Je bezesporu podivuhodné, že duše podobná atomu je jak v těle obrovského zvířete či mohutného banyánu, tak i v mikrobech, kterých se vejdou miliardy do malinkého prostoru. Lidé, kteří mají chabé poznání a kteří nežijí zdrženlivým způsobem, nemohou pochopit udivující vlastnosti nepatrné individuální duchovní jiskry, ani když je líčí největší znalec, který učil i Brahmu, první živou bytost ve vesmíru. Většina lidí v tomto věku pojímá vše na hrubohmotné úrovni, a proto si nedovedou představit, jak může taková malá částečka nabýt tak velkých i tak malých rozměrů. Lidé žasnou nad povahou duše nebo jejím popisem. Jelikož je hmotná energie udržuje v klamu, jsou tak pohroužení do zdrojů smyslového požitku, že mají velice málo času na otázky sebepoznání, přestože je skutečností, že bez tohoto sebepoznání skončí všechny naše snahy v boji o přežití porážkou. Tito lidé asi nevědí, že musí myslet na duši, aby našli řešení pro svá hmotná trápení.

Někteří lidé se zájmem naslouchat o duši mohou navštěvovat přednášky v příznivé společnosti, ale i tak si někdy pod vlivem nevědomosti vytvoří mylnou představu, že Nadduše a nepatrná duše jsou totožné, bez rozdílu ve velikosti. Je velmi těžké najít člověka, který jasně chápe postavení Nadduše a nepatrné duše, jejich role a vztahy a všechny ostatní významné i druhotné podrobnosti. A ještě obtížnější je najít někoho, kdo z poznání duše skutečně vytěžil veškerý prospěch a dokáže popsat její postavení z různých hledisek. Pokud se však člověku nějakým způsobem podaří porozumět duši, jeho život bude úspěšný.

Nejsnadněji přitom můžeme poznat vlastní já, pokud přijmeme výroky Bhagavad-gīty v podání největší autority, Pána Kṛṣṇy, a nenecháme se od nich odvést jinými teoriemi. Aby člověk dokázal uznat Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství, ale také vyžaduje mnoho askeze a obětí buď v tomto, nebo v minulých životech. Nicméně pochopit Kṛṣṇovo postavení je možné bezpříčinnou milostí čistého oddaného, a nijak jinak.

Tímto veršem Pán Kṛṣṇa uzavírá část, ve které učí o neměnné duši. Různými způsoby tuto nesmrtelnou duši popisuje, aby ukázal, že je věčná, zatímco tělo je dočasné. Arjuna jakožto kṣatriya by se proto neměl vyhýbat své povinnosti ze strachu, že jeho děd a učitel – Bhīṣma a Droṇa – v boji zahynou. Śrī Kṛṣṇa nabádá k víře, podložené Jeho tvrzením, že existuje duše, která se liší od hmotného těla; a ne že nic takového jako duše neexistuje nebo že se příznaky života objevují na určitém stupni vývoje hmoty, jako výsledek vzájemného působení chemikálií. Nesmrtelnost duše není omluvou pro použití násilí, ale v době války, když už není jiného zbytí, je násilí oprávněné. Je však možné k němu sáhnout jedině se souhlasem Pána, a ne z něčího rozmaru.

Členové druhé ze čtyř společenských tříd zajišťují dobrou státosprávu a nazývají se kṣatriyové. Kṣat znamená „ublížení“ a trāyate znamená „chránit“, takže kṣatriya je „ten, kdo chrání před ublížením“. Kṣatriyové se učí zabíjet v lese. Dříve bývalo zvykem, že kṣatriya šel do lesa a s mečem se postavil tygrovi. Když ho zabil, zvíře čekala královská kremace. Tento zvyk dodnes zachovávají kṣatriyští králové v Džajpuru. Kṣatriyové se učí vyzývat k boji a zabíjet, protože násilí pro ochranu náboženských zásad je někdy nezbytné. Proto nemohou kṣatriyové přijmout sannyās neboli stav odříkání. Nenásilí může být v politice diplomatickým krokem, ale nikdy není zásadou. V náboženských zákonících je uvedeno:

„Král či kṣatriya, který se na bitevním poli utkává s jiným, nepřátelským králem, je způsobilý dosáhnout po smrti nebeských planet, stejně jako jich dosahují brāhmaṇové obětováním zvířat v obětním ohni.“ Zabití na bojišti na základě náboženských zásad a zabití zvířat v obětním ohni tedy rozhodně nejsou považovány za násilné činy, protože jejich náboženská stránka přinese prospěch všem. Obětované zvíře dostane okamžitě lidské tělo, aniž by muselo procházet postupnou evolucí z jedné podoby do druhé, a kṣatriyové padlí na bojišti dosáhnou nebeských planet stejně jako brāhmaṇové, kteří jich dosahují konáním obětí.

Existují dva druhy sva-dharmy neboli osobních povinností. Dokud člověk není osvobozený, musí v souladu s náboženskými zásadami konat povinnosti odpovídající jeho tělu, aby dosáhl osvobození. A když ho dosáhne, jeho sva-dharma – osobní povinnost – se stává duchovní a přesahuje meze hmotného, tělesného pojetí. Na úrovni tělesného pojetí života mají brāhmaṇové a kṣatriyové své příslušné povinnosti, kterým se nemohou vyhnout. Sva-dharmu určuje Pán, a to bude vyloženo ve čtvrté kapitole. Na tělesné úrovni se sva-dharma nazývá varṇāśrama-dharma, což je systém, který člověka přivádí k duchovnímu porozumění. Začátkem lidské civilizace je varṇāśrama-dharma, jež ukládá každému povinnosti odpovídající tomu, jaké kvality přírody se pojí s tělem, které dostal. Když člověk v jakémkoliv postavení koná svou příslušnou povinnost v souladu s pokyny vyšších autorit, dosáhne tak vyšší úrovně života.

Pán Kṛṣṇa, učitel celého světa, odsuzuje postoj Arjuny, který prohlásil: „Nevidím na tomto boji nic dobrého. Za to skončím navěky v pekle.“ Tato Arjunova slova pocházela jen z nevědomosti. Chtěl se při plnění svých povinností vyhnout násilí. Zastávat na bojišti nenásilí je pro kṣatriyu filozofie bláznů. V Parāśara-smṛti, sbírce náboženských zákonů, již sestavil Parāśara, velký mudrc a otec Vyāsadevy, je řečeno:

„Kṣatriya má povinnost chránit občany před všemi pohromami, a z toho důvodu musí pro zachování zákona a pořádku používat ve vhodných případech násilí. Musí proto porážet vojska nepřátelských králů, a tak má vládnout světu podle náboženských zásad.“ (Parāśara-smṛti 1.61)

S ohledem na všechny okolnosti neměl Arjuna jediný důvod zdržet se boje. Kdyby své nepřátele porazil, těšil by se z království, a kdyby v bitvě zemřel, dospěl by na nebeské planety, jejichž brány měl dokořán otevřené. V obou případech mu boj přinášel prospěch.

Arjuna byl slavný bojovník, jenž si získal svou slávu bojem s mnoha velkými polobohy, včetně samotného Pána Śivy. Když bojoval s Pánem Śivou převlečeným za lovce a porazil ho, potěšil ho tím a za odměnu od něho obdržel zbraň zvanou pāśupatāstra. Každý Arjunu znal jako velkého válečníka. Také jeho učitel Droṇācārya mu dal požehnání a věnoval mu zvláštní zbraň, kterou mohl Arjuna zabít dokonce i jeho samotného. Mnoho autorit, včetně Arjunova skutečného otce, nebeského krále Indry, různými způsoby ocenilo Arjunovy válečnické schopnosti. Kdyby se však vzdal boje, nejenže by zanedbal svou kṣatriyskou povinnost, ale přišel by také o svou slávu a dobré jméno a připravil by si tím královskou cestu do pekla. Jinými slovy – nešel by do pekla za to, že bojoval, ale kvůli tomu, že bojovat odmítl.

Pán Kṛṣṇa nyní jako Arjunův přítel i moudrý rádce vynáší konečný soud, co si myslí o Arjunově odmítnutí bojovat. Pán říká: „Arjuno, jestliže opustíš bojiště ještě dřív, než bitva vůbec začne, lidé tě prohlásí za zbabělce. A pokud si myslíš, že tě sice mohou kritizovat, ale hlavně když si útěkem z bojiště zachráníš život, potom ti radím, že by pro tebe bylo lepší v bitvě zahynout. Pro váženého muže, jako jsi ty, je špatná pověst horší než smrt. Proto bys neměl ze strachu o život utíkat; lepší je zemřít v boji. To tě ochrání před ostudou, že jsi neuměl využít Mého přátelství, a uchováš si dobré jméno ve společnosti.“

Pánův konečný soud tedy zněl, že by Arjuna měl raději zahynout v bitvě, než aby ji opustil.

Pán Kṛṣṇa dále vyjevoval Arjunovi svoje hodnocení situace: „Nemysli si, že velcí generálové, jako jsou Duryodhana, Karṇa a další tvoji vrstevníci, to budou chápat tak, že jsi opustil bojiště ze soucitu se svými bratry a dědem. Budou si myslet, že jsi utekl ze strachu o vlastní život, a už o tobě nebudou mít moc vysoké mínění.“

Na začátku se Pán Kṛṣṇa podivoval nad Arjunovým nemístným soucitem a prohlásil, že takový soucit projevují neárjové. Nyní mnoha slovy dokazuje, proč byly Jeho výhrady k Arjunovu takzvanému soucitu oprávněné.

Arjuna měl bojovat, přestože nebylo jisté, že jeho strana zvítězí, neboť i kdyby v boji zahynul, dostal by se na nebeské planety.

Pán Kṛṣṇa nyní přímo říká, že Arjuna má bojovat pro samotný boj, protože On sám si tuto bitvu přeje. Když člověk jedná s vědomím Kṛṣṇy, nemusí se zaobírat úvahami, zda ho čeká štěstí či neštěstí, zisk či ztráta, vítězství či porážka. Pokud chápe, že všechno se má dělat pro Kṛṣṇu, jeho vědomí je transcendentální; jeho činnosti pak nejsou hmotné a nenesou žádné následky. Ten, kdo jedná jen pro svůj vlastní smyslový požitek, pod vlivem kvality dobra nebo kvality vášně, se dobrým nebo špatným následkům nevyhne. Ale ten, kdo se úplně odevzdal při činnostech spojených s vědomím Kṛṣṇy, již vůči nikomu nemá žádné závazky a nikomu nic nedluží, jako tomu jinak obyčejně bývá. Je řečeno:

„Kdokoliv se zřekl všech dalších povinností a zcela se odevzdal Kṛṣṇovi, Mukundovi, již není dlužníkem a nikomu není zavázaný – polobohům, mudrcům, dalším živým bytostem, příbuzným, celému lidstvu ani předkům.“ (Bhāg. 11.5.41) To Kṛṣṇa Arjunovi v tomto verši nepřímo naznačil a v následujících verších to vyjasní ještě víc.

Slovo saṅkhyā podle védského slovníku Nirukti označuje podrobné popisy a sāṅkhya je filozofie, která podrobně popisuje skutečnou povahu duše. Jóga pak vyžaduje ovládání smyslů. Arjunovo odmítnutí bojovat se zakládalo na touze po smyslovém požitku. Zapomínal na svou prvořadou povinnost a chtěl se vyhnout boji, protože si myslel, že když nezabije své příbuzné a blízké, bude šťastnější, než kdyby si po porážce svých bratranců, synů Dhṛtarāṣṭry, užíval království. V obou případech šlo o smyslový požitek. Jak štěstí, které ho očekávalo po vítězství nad příbuznými, tak radost vidět je naživu se zakládají na smyslovém požitku i na úkor moudrosti a povinnosti. Proto chtěl Kṛṣṇa Arjunovi objasnit, že když zabije tělo svého děda, nezabije samotnou duši. Vysvětlil mu, že všechny individuální osoby, včetně samotného Pána, mají svou individualitu věčně. Byli osobami v minulosti, jsou jimi v přítomnosti a budou jimi i v budoucnosti, protože všichni jsme věčně individuální duše. Jenom různými způsoby měníme těla, která jsou jako šaty, ale individualitu si zachováme i poté, co se vysvobodíme z pout v podobě hmotných oděvů. Pán Kṛṣṇa podal názorný rozbor duše a těla. Takovéto teoretické poznání duše a těla z různých úhlů pohledu se podle slovníku Nirukti nazývá sāṅkhya. Tato sāṅkhya nemá nic společného se sāṅkhyovou filozofií ateisty Kapily. Už dávno před podvodníkem Kapilou vyložil sāṅkhyovou filozofii ve Śrīmad-Bhāgavatamu pravý Pán Kapila, inkarnace Pána Kṛṣṇy, své matce Devahūti. Jasně vysvětlil, že puruṣa, Nejvyšší Pán, je činný tím způsobem, že pohlédne na prakṛti. Totéž uvádějí Védy i Gītā. Podle popisu ve Védách Pán pohledem oplodnil prakṛti neboli přírodu nepatrnými individuálními dušemi. Ty všechny jednají v hmotném světě pro uspokojení svých smyslů a pod vlivem hmotné energie si myslí, že si užívají. Tato mentalita se přenáší i do posledního stádia – osvobození, kdy chce být živá bytost totožná s Pánem. To je poslední léčka māyi, iluze smyslového požitku. Až po mnoha a mnoha životech strávených takovým uspokojováním vlastních smyslů se nějaká velká duše odevzdá Vāsudevovi, Pánu Kṛṣṇovi, a tak završí své hledání konečné pravdy.

Arjuna již přijal Kṛṣṇu za svého duchovního učitele tím, že se Mu odevzdal: śiṣyas te ’haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. Kṛṣṇa mu tedy nyní vyloží, jak jednat na úrovni buddhi-yogy neboli karma-yogy – to znamená, jak praktikovat oddanou službu jen pro potěšení smyslů Pána. Tuto buddhi-yogu jasně vysvětluje desátý verš desáté kapitoly jako přímé spojení s Pánem, jenž dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Takové spojení ovšem není možné bez oddané služby. Jakmile tedy někdo prokazuje oddanou, transcendentální láskyplnou službu Pánu neboli, jinými slovy, má vědomí Kṛṣṇy, dosahuje úrovně buddhi-yogy zvláštní milostí Pána. Proto Pán říká, že jedině těm, kteří Mu z transcendentální lásky neustále oddaně slouží, poskytuje čisté poznání o láskyplné oddanosti. Tak za Ním může oddaný snadno dospět do věčně blaženého Božího království.

Buddhi-yoga zmíněná v tomto verši je tedy oddaná služba Pánu a uvedené slovo sāṅkhya nemá nic společného s ateistickou sāṅkhya-yogou, kterou zavedl podvodník Kapila. Bylo by chybou si myslet, že sāṅkhya-yoga, o níž se zde hovoří, je nějak spojená s ateistickou sāṅkhyou. Ta ještě v tehdejší době neměla žádný vliv, a Pán Kṛṣṇa by ani neměl zájem se o takových bezbožných filozofických spekulacích zmiňovat. Skutečnou sāṅkhyovou filozofii popisuje Pán Kapila ve Śrīmad-Bhāgavatamu, ale dokonce ani o té se v těchto verších nemluví. Zde sāṅkhya znamená analytický popis těla a duše. Pán Kṛṣṇa vyložil analýzu duše, aby přivedl Arjunu k buddhi-yoze neboli bhakti-yoze. V tomto smyslu se sāṅkhya Pána Kṛṣṇy a sāṅkhya Pána Kapily popsaná v Bhāgavatamu od sebe neliší – obě jsou bhakti-yogou. Proto Pán Kṛṣṇa také řekl, že jen méně inteligentní lidé dělají mezi sāṅkhya-yogou a bhakti-yogou rozdíl (sāṅkhya-yogau pṛthag bālāḥ pravadanti na paṇḍitāḥ).

Ateistická sāṅkhya-yoga samozřejmě nemá s bhakti-yogou nic společného, ale jistí neinteligentní lidé přesto tvrdí, že právě o ní Bhagavad-gītā pojednává.

Měli bychom tedy pochopit, že buddhi-yoga znamená jednat s vědomím Kṛṣṇy, v oddané službě Pánu, která dává úplnou blaženost a poznání. Pokud někdo pracuje výhradně pro uspokojení Pána, pak jedná podle zásad buddhi-yogy a neustále pociťuje transcendentální blaženost, ať je jeho práce sebeobtížnější. Díky takovému transcendentálnímu zaměstnání se mu automaticky, milostí Pána dostane všeho transcendentálního porozumění, a jeho osvobození je tedy úplné, aniž by získával poznání nějakou další snahou. Je podstatný rozdíl mezi činností, při které si je člověk vědomý Kṛṣṇy, a činností konanou s touhou po plodech, zejména po smyslovém požitku z rodinného, světského štěstí. Buddhi-yoga je tedy transcendentální kvalita našeho konání.

Jednání s vědomím Kṛṣṇy neboli ve prospěch Kṛṣṇy bez očekávání smyslového požitku je činností nejvyšší transcendentální kvality. Ani skromný pokus potěšit Kṛṣṇu nenarazí na žádnou překážku a nepřijde nikdy nazmar. Na hmotné úrovni je nutné každé započaté dílo dokončit, jinak je celá snaha neúspěšná. Ale každá činnost započatá s vědomím Kṛṣṇy přináší trvalý užitek, i kdyby zůstala nedokončená. Proto člověk, který něco dělá s vědomím Kṛṣṇy, nic neztrácí, ani když tato jeho snaha není úplná. Když dokončí jedno procento, výsledky mu zůstanou, a příště začne u dvou procent, kdežto pro hmotnou činnost platí, že dokud není úspěch stoprocentní, zisk není žádný. Ajāmila plnil své povinnosti s několika procenty vědomí Kṛṣṇy, ale nakonec se milostí Pána těšil ze stoprocentního výsledku. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je v této souvislosti jeden pěkný verš (1.5.17):

„Pokud někdo zanechá svých světských povinností, aby sloužil Pánu, ale potom poklesne, jelikož svou snahu nedovede do konce, co ztratí? A co může získat ten, kdo jen dokonale plní své hmotné povinnosti?“

Hmotné činnosti a jejich výsledky zanikají společně s tělem. Ale to, co člověk udělá s vědomím Kṛṣṇy, ho dokonce i po ztrátě současného těla přivede znovu k vědomí Kṛṣṇy. Přinejmenším je jisté, že v příštím životě dostane příležitost narodit se zase jako člověk; buď v rodině pokročilého brāhmaṇy, nebo v bohaté aristokratické rodině, kde bude mít dobré podmínky pro další pokrok. To je nesrovnatelná kvalita jednání s vědomím Kṛṣṇy.

Neochvějná víra, že uvědomování si Kṛṣṇy vede k nejvyšší dokonalosti života, je inteligence vyavasāyātmikā. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.62) uvádí:

Víra je neochvějná důvěra v něco vznešeného. Když někdo plní povinnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy, nemusí jednat ve vztahu k hmotnému světu, kde má závazky k rodinným tradicím, lidstvu či národu. Pro plody člověk jedná v důsledku svých dřívějších dobrých nebo špatných činů. Ten, kdo pozorně slouží Kṛṣṇovi, už nemusí usilovat o to, aby jeho činy přinášely nějaké dobré výsledky. Všechny činnosti založené na vědomí Kṛṣṇy jsou na absolutní úrovni, kde se na ně už nevztahují duality, jako je dobro a zlo. V nejvyšším stádiu vědomí Kṛṣṇy oddaný opouští hmotné pojetí života. Do tohoto stavu ho sílící vědomí Kṛṣṇy automaticky dovede.

Rozhodnost toho, kdo je ukotvený ve vědomí Kṛṣṇy, se zakládá na poznání. Vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā su-durlabhaḥ – taková osoba je vzácná, vznešená duše, která dobře ví, že Vāsudeva neboli Kṛṣṇa je původem všech projevených příčin. Tak jako zalévání kořene stromu automaticky dodává vláhu jeho větvím a listům, je jednání s vědomím Kṛṣṇy největší službou všem – sobě samotnému, své rodině, společnosti, zemi i celému lidstvu. Pokud je Kṛṣṇa spokojený s tím, co děláme, budou spokojení všichni.

Službu s vědomím Kṛṣṇy je ovšem nejlépe vykonávat pod zralým vedením duchovního učitele, pravého zástupce Kṛṣṇy, který zná povahu svého žáka a ví, jak ho k jednání s vědomím Kṛṣṇy vést. Aby tedy člověk skutečně poznal vědomí Kṛṣṇy, musí jednat s pevným odhodláním a poslouchat Kṛṣṇova zástupce. V pokynech pravého duchovního učitele by měl vidět naplnění svého života. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura nás ve svých proslulých modlitbách k duchovnímu mistrovi učí:

„Když uspokojím duchovního učitele, bude spokojený i Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. A pokud duchovního učitele neuspokojím, nemám jak dospět na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Proto bych měl o něm třikrát denně meditovat, prosit o jeho milost a skládat mu, mému duchovnímu učiteli, uctivé poklony.“

Celý proces se ovšem zakládá na tom, že člověk překoná tělesné pojetí a osvojí si dokonalé poznání duše – ne teoreticky, ale prakticky, kdy už nebude uspokojovat svoje smysly plodonosným jednáním. Toho, kdo není v mysli stálý, budou rozptylovat různé druhy plodonosných činností.

Lidé většinou nejsou příliš inteligentní a ve své nevědomosti se upínají k plodonosným činnostem, které doporučuje část Véd zvaná karma-kāṇḍa. Nechtějí nic víc než smyslový požitek, který se nabízí na nebeských planetách, kde je dostatek vína a žen a kde je hmotné bohatství běžně dostupné. Védy doporučují mnoho obětí, které umožňují dosáhnout nebeských planet; zvláště oběti jyotiṣṭoma. Je psáno, že každý, kdo se chce dostat na nebeské planety, musí tyto oběti konat, a lidé s nedostatečným poznáním si myslí, že v tom spočívá veškerý smysl védské moudrosti. Takové nezralé osoby těžko vyvinou odhodlání jednat s vědomím Kṛṣṇy. Lidi s nedostatečným poznáním přitahuje nebeské bohatství a smyslový požitek, stejně jako hlupáci chtějí květy jedovatých stromů, aniž by věděli, co jim hrozí.

V karma-kāṇḍské části Véd je řečeno: apāma somam amṛtā abhūma a také se tam říká akṣayyaṁ ha vai cāturmāsya-yājinaḥ sukṛtaṁ bhavati. To znamená, že ti, kdo podstupují čtyřměsíční askezi, dostanou možnost pít nápoj zvaný soma-rasa a tak dosáhnou nesmrtelnosti a věčného štěstí. I tady na Zemi by někteří chtěli mít soma-rasu, která by jim dala sílu a schopnosti napomáhající k lepšímu smyslovému požitku. Takoví lidé nevěří ve vysvobození z hmotných pout a velmi lpí na okázalých védských obětních obřadech. Jsou obvykle smyslní a nestojí o nic jiného než o nebeské radosti, které nabízejí příjemné zahrady zvané Nandana-kānana, kde je možnost stýkat se s krásnými andělskými ženami a mít vždy dostatek omamné soma-rasy. Takové tělesné štěstí pochází samozřejmě od smyslů. Jsou tedy tací, kteří výhradně lpí na hmotném, dočasném štěstí a chtějí se cítit jako páni hmotného světa.

Samādhi znamená „soustředěná mysl“. Védský slovník Nirukti uvádí: samyag ādhīyate ’sminn ātma-tattva-yāthātmyam – „Stav, ve kterém je mysl soustředěná na poznání skutečného já, se nazývá samādhi.“ Samādhi nikdy nedosáhnou ti, kdo vyhledávají hmotný smyslový požitek a jsou z takových pomíjivých věcí zmatení. Ti jsou vydáni na milost a nemilost hmotné energii.

Všechny hmotné činnosti jsou akce a reakce tří kvalit hmotné přírody. Lidé je konají pro výsledky, a ty je pak spoutávají v hmotném světě. Jestliže se Védy zabývají hlavně plodonosnými činnostmi, je to proto, aby lidem pomohly postupně se povznést od uspokojování smyslů na transcendentální úroveň. Pán Kṛṣṇa svému žáku a příteli Arjunovi radí, ať se povznese rovnou k transcendentální filozofii Vedānty, která začíná otázkami na téma nejvyšší transcendence (brahma-jijñāsā). Všechny živé bytosti v hmotném světě svádějí těžký boj o přežití. Pán jim po stvoření hmotného světa dal védskou moudrost, která jim radí, jak mají žít a jak se mohou vyprostit z hmotného zapletení. Když skončí s uspokojováním smyslů podle popisů karma-kāṇḍy, nabízí se jim možnost duchovní realizace prostřednictvím Upaniṣad, což jsou části různých Véd, tak jako je Bhagavad-gītā částí páté Védy neboli Mahābhāraty. Upaniṣady představují začátek transcendentálního života.

Dokud existuje hmotné tělo, probíhají akce a reakce pod vlivem tří hmotných kvalit. Člověk se musí naučit snášet protiklady, jako je štěstí a neštěstí nebo teplo a zima, a tak si přestat dělat starosti ohledně zisku a ztráty. Tohoto transcendentálního postavení dosáhne, když si bude plně vědomý Kṛṣṇy a bude zcela záviset na Jeho dobré vůli.

Účelem obřadů a obětí popsaných v karma-kāṇḍské části védské literatury je povzbuzovat člověka k postupnému pokroku v seberealizaci. A cíl seberealizace podle Véd je jasně uveden v patnácté kapitole Bhagavad-gīty (15.15): účelem studia Véd je poznat Pána Kṛṣṇu, původní příčinu všeho. Seberealizace tedy znamená znát Kṛṣṇu a věčný vztah, který s Ním každý z nás má. Vztah mezi živými bytostmi a Kṛṣṇou je také zmíněný v patnácté kapitole Bhagavad-gīty (15.7). Živé bytosti jsou nedílné části Kṛṣṇy; pokud si tedy individuální živá bytost znovu uvědomí Kṛṣṇu, dosáhne tak nejvyšší úrovně védského poznání. To je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.33.7):

„Ó můj Pane, člověk, který zpívá Tvé svaté jméno, je na nejvyšší úrovni seberealizace, i kdyby pocházel z nízké rodiny caṇḍālů (kteří jedí psy). Již musel podstoupit všechny druhy askeze, vykonat všechny oběti v rámci védských obřadů a poté, co se vykoupal na všech posvátných poutních místech, musel mnohokrát prostudovat Védy. Takového člověka je třeba považovat za nejlepšího z árjů.“

Člověk tedy musí být natolik inteligentní, aby pochopil cíl Véd a neulpíval na samotných obřadech, a nesmí bažit po životě na nebeských planetách, kde jsou lepší možnosti smyslového požitku. V tomto věku není pro běžné lidi možné dodržovat všechna pravidla védských obřadů ani důkladně prostudovat Vedāntu a všechny Upaniṣady. Vyžaduje to mnoho času, energie, znalostí a prostředků, a toho všeho se v tomto věku nedostává. Nejvyššího cíle védské kultury se však dá dosáhnout zpíváním svatého jména Pána, jak to zavedl Pán Caitanya, osvoboditel všech pokleslých duší. Jednou se Ho velký učenec a znalec Véd Prakāśānanda Sarasvatī zeptal, proč místo studia filozofie Vedānty zpívá svaté jméno Pána jako nějaký sentimentalista, a Pán Caitanya mu na to odpověděl, že když Jeho duchovní učitel viděl, jaký je hlupák, dal Mu pokyn, aby jen zpíval svaté jméno Pána Kṛṣṇy. Začal to tedy dělat, a zažíval extázi, jako kdyby zešílel. V tomto věku Kali jsou lidé většinou hloupí a nedostatečně vzdělaní na to, aby pochopili filozofii Vedānty. Jejího nejvyššího cíle se dá dosáhnout zpíváním svatého jména Pána bez přestupků. Vedānta je vrcholem védské moudrosti, Pán Kṛṣṇa je jejím autorem a znalcem a ta velká duše, která nachází potěšení ve zpívání svatého jména Pána, je největším vedāntistou. To je konečný cíl veškeré védské mystiky.

Zde se posuzují tři věci: předepsané povinnosti, náladové jednání a nečinnost. Předepsané povinnosti jsou činnosti stanovené každému podle toho, jak na něho působí kvality hmotné přírody. Náladovými činy se rozumí jednání bez souhlasu autority a nečinnost znamená vyhýbat se svým předepsaným povinnostem. Pán zde Arjunovi radí, aby nebyl nečinný, ale aby konal svou předepsanou povinnost bez ulpívání na výsledcích. Ten, kdo lpí na plodech svého konání, je také příčinou činů; a pak si užívá jejich výsledků, nebo kvůli nim trpí.

Předepsané povinnosti lze rozdělit do tří skupin: na pravidelné, příležitostné a ty, které mají splnit nějaké přání. Běžné úkoly konané z povinnosti podle pokynů písem, bez touhy po výsledcích, náleží ke kvalitě dobra. Činnosti, při kterých člověk touží po plodech, ho spoutávají, a proto jsou nepříznivé. Každý má právo mít své předepsané povinnosti, ale měl by jednat bez připoutanosti k výsledkům. Takové nezištné plnění povinností vede zaručeně na cestu osvobození.

Pán tudíž Arjunovi radil, aby boj bral jako svou povinnost a neupínal se na výsledek. Arjunovo přání nebojovat je jen druhou stranou připoutanosti, která nikdy na cestu osvobození nevede. Jakákoliv připoutanost – ať souhlasná, či odmítavá – spoutává. Nečinnost je hříšná. Boj z povinnosti byl tedy pro Arjunu jedinou příznivou cestou osvobození.

Kṛṣṇa Arjunovi říká, aby praktikoval jógu. Co je jóga? Jóga znamená ovládat věčně neklidné smysly a soustředit mysl na Nejvyššího. A kdo je Nejvyšší? Samotný Pán. A jelikož On sám Arjunovi říká, aby bojoval, Arjuna se nemá zabývat tím, jak boj dopadne. Zisk či vítězství jsou Kṛṣṇova starost a Arjuna má jen jednat podle Jeho pokynů. Řídit se Kṛṣṇovými pokyny je skutečná jóga, a její praktické uplatnění najdeme v procesu zvaném uvědomění si Kṛṣṇy. Jedině s vědomím Kṛṣṇy se člověk může zbavit majetnických pocitů. Musí se stát služebníkem Kṛṣṇy neboli služebníkem Kṛṣṇova služebníka. To je správný způsob, jak plnit povinnosti s vědomím Kṛṣṇy, a jen tak se člověk naučí praktikovat jógu.

Arjuna má své místo v systému varṇāśrama-dharmy jako kṣatriya. Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že cílem varṇāśrama-dharmy je uspokojit Viṣṇua. Nikdo by neměl uspokojovat sám sebe, jak je pravidlem v hmotném světě, ale každý by měl uspokojovat Kṛṣṇu. Ten, kdo neuspokojuje Kṛṣṇu, tedy nemůže správně dodržovat zásady varṇāśrama-dharmy. Kṛṣṇa zde Arjunovi nepřímo radí, aby následoval Jeho pokyny.

Ten, kdo skutečně pochopil, že jeho přirozené postavení je být věčným služebníkem Pána, skončí se všemi činnostmi kromě těch, které se pojí s vědomím Kṛṣṇy. Jak již bylo vysvětleno, buddhi-yoga znamená transcendentální láskyplná služba Pánu. Tato oddaná služba je tím, co by každá živá bytost měla dělat. Jedině lakomci se chtějí těšit z plodů své práce, a tak se jen víc a víc zaplétají do pout hmotné existence. Všechny činnosti, které se nepojí s vědomím Kṛṣṇy, jsou špatné, protože svého konatele trvale poutají ke koloběhu rození a umírání. Proto by člověk nikdy neměl chtít dělat cokoliv jenom sám pro sebe. Všechno by měl dělat s vědomím Kṛṣṇy, pro Kṛṣṇovu spokojenost. Lakomci nevědí, jak používat bohatství, jehož nabyli přízní osudu nebo těžkou prací. Měli bychom vynakládat všechnu svou energii na uspokojování Kṛṣṇy, pak bude náš život úspěšný. Nešťastníci ale jako lakomci svou lidskou energii ve službě Pánu nepoužívají.

Každá živá bytost už od nepaměti hromadí různé následky svých dobrých a špatných činů, a to jí brání poznat své skutečné přirozené postavení. Tuto nevědomost může odstranit, když bude následovat pokyn Bhagavad-gīty, aby se ve všech ohledech odevzdala Pánu Śrī Kṛṣṇovi, a tak se zachránila z řetězce činů a jejich následků, který ji spoutává život za životem. Arjuna proto dostává radu, aby jednal s vědomím Kṛṣṇy, což je proces, který očišťuje výsledky činů.

Osvobozené živé bytosti sídlí tam, kde neexistuje hmotné utrpení. Bhāgavatam (10.14.58) uvádí:

„Tomu, kdo se uchýlil na loď v podobě lotosových nohou Pána, jenž je útočištěm vesmírného projevu a je známý pod jménem Mukunda, dárce mukti, se oceán hmotného světa jeví jako loužička vody v otisku kopýtka telete. Jeho cílem je paraṁ padam neboli Vaikuṇṭha, tedy místo, kde neexistuje hmotné utrpení, a nikoliv místo, kde hrozí nebezpečí na každém kroku.“

Kvůli nevědomosti si člověk neuvědomuje, že tento hmotný svět je místem plným utrpení, kde nebezpečí hrozí na každém kroku. Jen z nevědomosti se méně inteligentní lidé snaží přizpůsobit této situaci pomocí plodonosných činností a myslí si, že z výsledků svého jednání budou šťastní. Nevědí, že žádné hmotné tělo nikde ve vesmíru nemůže zaručit život bez utrpení. Strasti života – zrození, smrt, stáří a nemoci – jsou v hmotném světě přítomné všude. Ale ten, kdo zná své skutečné přirozené postavení věčného Pánova služebníka, a tudíž i postavení Osobnosti Božství, se věnuje transcendentální láskyplné službě Pánu. Tak získá právo vstoupit na vaikuṇṭhské planety, kde neexistuje hmotný, strastiplný život, ani vliv času a smrti. Znát své přirozené postavení znamená také znát vznešené postavení Pána. Ten, kdo se mylně domnívá, že živá bytost a Bůh jsou na stejné úrovni, žije v temnotě, a proto se nedokáže zapojit do oddané služby Pánu. Chová se sám jako pán, a tak si dláždí cestu koloběhem rození a umírání. Ale ten, kdo pochopí, že jeho údělem je sloužit, a proto se zaměří na službu Pánu, je ihned způsobilý jít na Vaikuṇṭha-loku. Služba zájmům Pána se nazývá karma-yoga či buddhi-yoga, nebo jednoduše řečeno, oddaná služba Pánu.

V životech velkých oddaných Pána je mnoho dobrých příkladů těch, pro které díky samotné oddané službě Pánu přestaly být védské obřady důležité. Když někdo skutečně porozumí Kṛṣṇovi a svému vztahu s Ním, pak i kdyby to byl zkušený brāhmaṇa, bude přirozeně zcela lhostejný k provádění obřadů, jejichž cílem je hmotný prospěch. Śrī Mādhavendra Purī, velký oddaný a ācārya oddaných, říká:

„Mé modlitby třikrát denně, sláva vám! Očistná koupeli, klaním se před tebou. Ó polobozi! Ó předkové! Promiňte mi prosím, že vás nejsem schopný uctívat. Kdekoliv nyní usednu, vzpomínám na vznešeného potomka yaduovské dynastie (Kṛṣṇu), nepřítele Kaṁsy, a tím se zbavuji všech hříchů, které mě svazují. Myslím, že to mi stačí.“

Védské obřady, jako je pronášení různých modliteb třikrát denně, časná ranní koupel a vzdávání úcty předkům, jsou povinné pro začátečníky. Když si je ale někdo plně vědomý Kṛṣṇy a prokazuje Mu transcendentální láskyplnou službu, je ke všem těmto usměrňujícím pravidlům lhostejný, protože již dosáhl dokonalosti. Pokud člověk službou Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi dospěl na úroveň poznání, již nemusí vykonávat různé druhy askeze a obětí, jež doporučují zjevená písma. A podobně, pokud jen provádí obřady, aniž by chápal, že záměrem Véd je dovést ho ke Kṛṣṇovi, pak zbytečně plýtvá časem. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, překonávají hranice śabda-brahma – Véd a Upaniṣad.

Když říkáme, že někdo je v samādhi, znamená to, že v plné míře zrealizoval vědomí Kṛṣṇy; v dokonalém samādhi člověk realizuje Brahman, Paramātmu i Bhagavāna. Nejvyšší dokonalostí seberealizace je pochopit, že jsme věčnými služebníky Kṛṣṇy a naším jediným úkolem je plnit své povinnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy. Člověk vědomý si Kṛṣṇy neboli neochvějný oddaný Pána by neměl být zmatený květnatým jazykem Véd ani plodonosnými činnostmi usilovat o vstup do nebeského království. Skrze vědomí Kṛṣṇy je člověk v přímém styku s Kṛṣṇou a v tomto transcendentálním stavu dokáže porozumět všem Jeho pokynům. Takovým jednáním zaručeně dosáhne kýžených výsledků a konečného poznání. Musí jen plnit pokyny Kṛṣṇy nebo Jeho zástupce, duchovního učitele.

Každý člověk se vyznačuje určitými rysy, podle kterých se pozná jeho stav, a ten, kdo si je vědomý Kṛṣṇy, má také svou příznačnou povahu – určitým způsobem mluví, chodí, myslí, cítí a tak dále. Stejně jako bohatý člověk projevuje známky toho, že je bohatý, nemocný známky toho, že je nemocný, nebo učený známky učenosti, tak i člověk s transcendentálním vědomím Kṛṣṇy se v různých situacích projevuje určitým způsobem. Poznat ho můžeme podle popisů Bhagavad-gīty. Velice důležité je, jak hovoří, protože mluva je nejvýznamnějším projevem každého člověka. Říká se, že hlupáka nepoznáte, dokud nepromluví, zvláště když je pěkně oblečený; ale jen co otevře ústa, hned se ukáže, co je zač. Prvním rysem osoby vědomé si Kṛṣṇy je, že mluví jen o Kṛṣṇovi a o věcech, které jsou s Ním spojené. Další rysy pak přirozeně následují, a o nich budeme číst dále.

Bhāgavatam dokládá, že každý, kdo je plně pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy neboli v oddané službě Pánu, má všechny dobré vlastnosti velkých mudrců, zatímco ten, kdo není na této transcendentální úrovni, nemá žádné dobré vlastnosti, protože se nechává vést rozmary vlastní mysli. Proto je zde správně řečeno, že se člověk musí vzdát všech tužeb po smyslovém požitku, vytvořených spekulující myslí. Uměle se tyto touhy nedají zastavit, ale při jednání s vědomím Kṛṣṇy automaticky ustoupí bez dalšího úsilí. Člověk by tedy měl bez váhání začít jednat podle zásad vědomí Kṛṣṇy, neboť tato oddaná služba mu okamžitě pomůže dostat se na úroveň transcendentálního vědomí. Vysoce pokročilá duše je stále spokojená sama v sobě, protože ví, že je věčným služebníkem Nejvyššího Pána. Osoba v takovém transcendentálním postavení nemá žádné touhy po smyslovém požitku, pocházející z bezvýznamného materialismu; zůstává totiž stále šťastná ve své přirozené pozici věčné služby Nejvyššímu Pánu.

Slovo muni označuje člověka, který dovede různými způsoby podněcovat svou mysl ke spekulaci, ale nikdy nedojde k žádnému skutečnému závěru. Je řečeno, že každý muni má svůj úhel pohledu, a pokud se některý názorově neliší od jiného muniho, nelze ho v pravém slova smyslu nazývat munim. Nāsāv ṛṣir yasya mataṁ na bhinnam (Mahābhārata, Vana-parva 313.117). Avšak sthita-dhīr muni, o kterém zde hovoří Pán, je jiný než obyčejný muni. Sthita-dhīr muni je stále pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy, protože již zanechal všeho spekulativního uvažování. Je praśānta-niḥśeṣa-mano-rathāntara (Stotra-ratna 43), tedy ten, kdo překonal úroveň mentálních spekulací a došel k závěru, že Pán Śrī Kṛṣṇa, Vāsudeva, je vším (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā su-durlabhaḥ). O něm se říká, že je mudrcem ustálené mysli. Takový člověk, který si je plně vědomý Kṛṣṇy, není nijak znepokojený utrpením trojího druhu, protože všechny strasti přijímá jako milost Pána. Usuzuje, že by si za své dřívější špatné jednání zasloužil ještě větší potíže, ale že jeho utrpení je milostí Pána zmenšené na minimum. A podobně, když je šťastný, připisuje všechny zásluhy Pánovi a sebe nepovažuje za hodného štěstí – uvědomuje si, že jedině milostí Pána je v takové pohodlné situaci, kde může Pánovi lépe sloužit. V zájmu služby Pánu je vždy odvážný a aktivní a nenechává se ovlivnit připoutaností či odpoutaností. Připoutanost znamená vyhledávat uspokojení vlastních smyslů a odpoutanost znamená nezajímat se o smyslové činnosti. Ten, kdo je ukotvený ve vědomí Kṛṣṇy, tuto připoutanost ani odpoutanost necítí, protože svůj život zasvětil službě Pánu. Proto se také vůbec nehněvá, ani když je nějaká jeho snaha zdánlivě neúspěšná. Žádný úspěch či neúspěch nenaruší jeho odhodlání.

V hmotném světě se stále děje něco dobrého nebo zlého. O tom, koho takové hmotné dění nerozruší a na koho dobro ani zlo nemá vliv, vězme, že je ustálený ve vědomí Kṛṣṇy. Dokud jsme v hmotném světě, budeme se stále setkávat s dobrem a zlem, protože tento svět je plný protikladů. Ale ten, kdo má pevné vědomí Kṛṣṇy, není dobrem a zlem ovlivněný, neboť jeho zájem je zaměřený pouze na Kṛṣṇu, na úplné absolutní dobro. Takové vědomí pohroužené do Kṛṣṇy uvádí člověka do dokonalého transcendentálního stavu, odborně zvaného samādhi.

Jógí, oddaný či seberealizovaná duše se pozná podle toho, že dokáže ovládat smysly tak, jak si naplánuje. Většina lidí smyslům slouží a řídí se jejich příkazy. To je odpověď na otázku, jaké postavení má jógí. Smysly se přirovnávají k jedovatým hadům. Chtějí jednat volně a bez omezování. Jógí, oddaný, musí být velice silný, aby dokázal tyto hady ovládat; musí být jako krotitel hadů. Nikdy jim nedovolí jednat nezávisle. Ve zjevených písmech je mnoho pokynů udávajících, co člověk má a nemá dělat. Pokud se nedovede řídit těmito příkazy a zákazy a neomezuje se tak ve smyslovém požitku, není možné, aby měl pevně ustálené vědomí Kṛṣṇy. Nejlepším příkladem, zde uvedeným, je želva. Želva může své smysly kdykoliv zatáhnout a pak je opět kdykoliv podle potřeby vysunout. Podobně lidé vědomí si Kṛṣṇy používají své smysly, je-li to potřeba, ke službě Pánu, a jinak ne. Arjuna zde dostává pokyny, aby nepoužíval své smysly pro vlastní uspokojení, ale pro službu Pánu. Jak zaměstnávat smysly výhradně službou Pánu, to znázorňuje příklad želvy, která nechává své smysly zatažené.

Nikdo nemůže zanechat uspokojování smyslů, dokud nebude na transcendentální úrovni. Omezovat smyslový požitek prostřednictvím usměrňujících pravidel je něco podobného jako zakazovat nemocnému člověku jíst určitá jídla. Pacient nemá takové zákazy rád, a ani neztratí na zakázaná jídla chuť. Omezování smyslů nějakým duchovním procesem, jako je například aṣṭāṅga-yoga, sestávající ze stupňů zvaných yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra, dhāraṇā, dhyāna a tak dále, se doporučuje méně inteligentním lidem, kteří neznají nic lepšího. Ale ten, kdo během rozvíjení vědomí Kṛṣṇy ochutnal krásu Nejvyššího Pána Kṛṣṇy, již nenachází chuť v neživých hmotných věcech. Omezení jsou tedy určená pro méně inteligentní začátečníky v duchovním životě. Jsou užitečná jen do té doby, dokud člověk nenajde chuť ve vědomí Kṛṣṇy. Když si je někdo skutečně vědomý Kṛṣṇy, přirozeně ztrácí chuť na nezáživné věci.

Je mnoho učených mudrců, filozofů a transcendentalistů, kteří se pokoušejí ovládnout smysly, ale navzdory vynaloženému úsilí se stává, že i ti nejpokročilejší z nich někdy vinou rozrušené mysli propadnou hmotnému smyslovému požitku. Dokonce i velkého mudrce a dokonalého jógího Viśvāmitru svedla Menakā k sexuálnímu požitku, přestože se snažil ovládat své smysly náročnou askezí a jógou. V dějinách světa najdeme mnoho takových příkladů. Je tedy velice obtížné ovládnout mysl a smysly, aniž by si člověk byl plně vědomý Kṛṣṇy. Pokud neupíná mysl na Kṛṣṇu, nemůže zanechat smyslného hmotného jednání. Praktický příklad dává Śrī Yāmunācārya, velký světec a oddaný, který říká:

„Od té doby, co se má mysl věnuje službě lotosovým nohám Pána Kṛṣṇy, ve které vychutnávám stále nové transcendentální nálady, při pomyšlení na pohlavní styk se ženou znechuceně odvracím tvář a odplivnu si nad tou myšlenkou.“

Vědomí Kṛṣṇy je něco natolik transcendentálně blaženého, že hmotný požitek vedle něho automaticky ztrácí chuť. Je to, jako když hladový člověk zažene hlad tím, že se dosyta nají. Mahārāja Ambarīṣa přemohl velkého jógího Durvāsu Muniho také jen tím, že měl mysl pohrouženou ve vědomí Kṛṣṇy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayor vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane).

V tomto verši je jasně vysvětlené, že vědomí Kṛṣṇy je nejvyšší formou jógy. A bez vědomí Kṛṣṇy není možné ovládat smysly. Již jsme se zmínili o velkém mudrci Durvāsovi, který si našel záminku pro spor s Mahārājem Ambarīṣem. Jelikož byl pyšný, bezdůvodně se rozhněval, a tak nedokázal své smysly zkrotit. Naproti tomu král sice nebyl tak mocný jógí jako mudrc, ale zato byl oddaný Pána, a tak všechny mudrcovy křivdy mlčky snášel a vyšel ze sporu vítězně. Śrīmad-Bhāgavatam (9.4.18–20) uvádí, jak král ovládal své smysly díky následujícím vlastnostem:

„Král Ambarīṣa stále upíral mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy, svá slova používal k popisování Pánova sídla, ruce k čištění chrámu Pána, uši k poslouchání popisů Pánových zábav, oči ke zhlížení podoby Pána, tělo k dotýkání se těl oddaných, nos k čichání vůně květů obětovaných lotosovým nohám Pána, jazyk k ochutnávání lístků tulasī obětovaných Pánu, nohy k putování na svaté místo, kde stojí Pánův chrám, hlavu ke skládání poklon Pánu a své touhy k plnění Pánových tužeb, a to vše z něho dělalo Pánova mat-para oddaného.“

Výraz mat-para je v této souvislosti velice důležitý. Život Mahārāje Ambarīṣe ukazuje, jak se stát člověkem, který je mat-para. Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa, velký učenec a ācārya tradice mat-para, dodává: mad-bhakti-prabhāvena sarvendriya-vijaya-pūrvikā svātma-dṛṣṭiḥ su-labheti bhāvaḥ. „Smysly lze zcela ovládnout jedině silou oddané služby Kṛṣṇovi.“ Někdy se také uvádí příklad ohně: „Pán Viṣṇu, kterého má jógí v srdci, tam spálí všechny nečistoty, tak jako plameny ohně vypálí celou místnost.“ Yoga-sūtra rovněž předepisuje meditaci o Viṣṇuovi, a ne o prázdnotě. Takzvaní jógí, kteří meditují o něčem jiném, než o podobě Viṣṇua, jenom ztrácejí čas marnou honbou za nějakou vidinou. Musíme si být vědomí Kṛṣṇy, oddaní Osobnosti Božství. To je cíl skutečné jógy.

Když člověk bez vědomí Kṛṣṇy rozjímá o smyslových předmětech, je vydán napospas hmotným touhám. Smysly potřebují být pořád patřičně zaměstnané, a pokud nejsou zaměstnané transcendentální láskyplnou službou Pánu, budou si hledat uplatnění ve službách materialismu. Každý v hmotném světě, včetně Pána Śivy a Pána Brahmy (o jiných polobozích na nebeských planetách ani nemluvě), podléhá vlivu smyslových předmětů a jediným způsobem, jak se dostat ven z tohoto bludiště hmotné existence, je rozvinout své vědomí Kṛṣṇy. Pán Śiva byl pohroužený v hluboké meditaci, ale jakmile ho Pārvatī vybídla ke smyslovému požitku, přijal její návrh a z jejich spojení se narodil Kārttikeya. Když byl Haridāsa Ṭhākura mladým oddaným Pána, sváděla ho podobným způsobem ztělesněná Māyā-devī, ale on díky své ryzí oddanosti Pánu Kṛṣṇovi v té zkoušce snadno obstál. Jak dokládá verš Śrī Yāmunācāryi uvedený ve výkladu k 60. verši, ryzí oddaný Pána odmítá všechen hmotný smyslový požitek díky své vyšší chuti, kterou mu skýtá duchovní požitek v Pánově společnosti. To je tajemství úspěchu. Ten, kdo nemá vědomí Kṛṣṇy, tedy může sebelépe ovládat smysly umělým potlačováním, ale nakonec stejně neuspěje, neboť i nepatrná myšlenka na smyslový požitek ho rozruší tak, že bude chtít své touhy uspokojit.

Śrīla Rūpa Gosvāmī nám dává tento návod:

Rozvíjením vědomí Kṛṣṇy se dá poznat, že všechno má své využití ve službě Pánu. Ti, kdo se chtějí vysvobodit z hmotných pout bez poznání spojeného s vědomím Kṛṣṇy, se uměle snaží vyhýbat hmotným předmětům, ale pak nedosáhnou dokonalé úrovně odříkání. Jejich takzvané odříkání se nazývá phalgu, méně významné. Naproti tomu člověk vědomý si Kṛṣṇy ví, jak všechno použít ve službě Pánu, a proto se nestane, že by ho zahalilo hmotné vědomí. Například podle impersonalisty Pán či Absolutno nemůže jíst, jelikož není osoba. Impersonalista se tedy vyhýbá dobrému jídlu, ale oddaný ví, že Kṛṣṇa si nejlépe vychutnává všechen požitek a že jí vše, co Mu kdo s oddaností nabízí. Proto po obětování chutného jídla Pánu jí oddaný zbytky zvané prasādam. Vše je tak zduchovněné a oddanému nehrozí, že by mohl poklesnout. Oddaný přijímá prasādam s vědomím Kṛṣṇy, zatímco neoddaný ho odmítá s tím, že ho považuje za hmotné. Impersonalista se tedy kvůli svému umělému odříkání nemůže těšit ze života, a proto ho i nepatrné vzrušení mysli stáhne zpátky do tůně hmotné existence. Je řečeno, že i když taková duše dospěje k osvobození, znovu poklesne, jelikož nemá oporu v oddané službě.

Již bylo dříve vysvětleno, že člověk sice může nějakou umělou metodou navenek ovládat své smysly, ale pokud je nezaměstnává transcendentální službou Pánu, může kdykoliv poklesnout. Oddaný, který si je plně vědomý Kṛṣṇy, může být zdánlivě na smyslové úrovni, ale on přitom díky svému vědomí Kṛṣṇy není k činnostem smyslů připoutaný. Člověku vědomému si Kṛṣṇy se jedná jen o Kṛṣṇovu spokojenost, a o nic jiného. Proto je transcendentální vůči veškeré připoutanosti i odpoutanosti. Pokud Kṛṣṇa chce, oddaný může udělat cokoliv, co by jinak neměl dělat, a jestliže Kṛṣṇa nechce, oddaný neudělá, co by pro svou vlastní spokojenost běžně udělal. To, zda bude jednat, nebo ne, je tedy v jeho moci, neboť jedná jen podle pokynů Kṛṣṇy. Takové vědomí je známkou bezpříčinné milosti Pána, kterou může oddaný získat i přesto, že má stále vztah k úrovni smyslů.

Ten, kdo nemá vědomí Kṛṣṇy, nemůže žít v klidu. V páté kapitole (5.29) je potvrzeno, že skutečný klid může člověk zažívat jedině tehdy, když ví, že Kṛṣṇa je jediným příjemcem všech dobrých výsledků obětí a askeze, vlastníkem všech vesmírných projevů a skutečným přítelem všech živých bytostí. Jestliže si tedy někdo není vědomý Kṛṣṇy, nemůže mít v mysli konečný cíl. Bez konečného cíle je jeho mysl neklidná, ale jakmile si je jistý, že Kṛṣṇa je poživatelem, vlastníkem a přítelem všech a všeho, pak může s vyrovnanou myslí najít klid. Ten, kdo jedná bez vztahu s Kṛṣṇou, je tedy vždy plný úzkosti a neklidu, i kdyby sebevíce předstíral, jak je klidný a duchovně pokročilý. Vědomí Kṛṣṇy je stav klidu, který se projeví sám od sebe a kterého lze dosáhnout jedině ve vztahu s Kṛṣṇou.

Pokud nejsou všechny smysly zaměstnané službou Pánu, může i jen jediný z nich, který vyhledává požitek, svést oddaného z cesty transcendentálního pokroku. Podle příkladu Mahārāje Ambarīṣe je třeba zaměstnávat všechny smysly ve spojení s vědomím Kṛṣṇy, neboť to je správný způsob, jak ovládat mysl.

Nutkání ke smyslovému požitku můžeme přemoci jedině vědomím Kṛṣṇy neboli tím, že všechny smysly zaměstnáme transcendentální láskyplnou službou Pánu. Tak jako nepřátele přemůže silnější vojsko, i smysly můžeme přemoci ne nějakým lidským úsilím, ale tím, že je necháme stále sloužit Pánu. Kdo pochopil, že jedině vědomí Kṛṣṇy dává člověku ustálenou inteligenci, a kdo toto umění rozvíjí pod vedením pravého duchovního učitele, se nazývá sādhaka neboli osoba způsobilá k osvobození.

Jsou dva druhy inteligentních lidí: jeden je inteligentní, co se týče hmotných činností, které přinášejí smyslový požitek, a druhý zkoumá sám sebe a je bdělý, pokud jde o rozvoj seberealizace. Činnosti tohoto introspektivního mudrce, přemýšlivého člověka, jsou nocí pro ty, kdo jsou pohroužení do hmoty. Materialisté v této noci spí, protože o seberealizaci nic nevědí. Mudrc, který hledí do svého nitra, však zůstává v této noci materialistických lidí bdělý. Tento myslitel při svém postupném rozvoji duchovní kultury pociťuje transcendentální blaženost, zatímco člověk unesený materialistickými činnostmi spí, pokud jde o seberealizaci, a sní o různých smyslových radostech, a tak je ve svém spánku někdy šťastný a jindy nešťastný. Introspektivní člověk je ovšem vůči materialistickému štěstí a neštěstí vždy netečný. Pokračuje ve svých činnostech zaměřených na seberealizaci, nerušený hmotnými následky.

Širý oceán je vždy plný vody, ale přesto jí do něj přitéká stále víc a víc, zvláště během období dešťů. Oceán se však nemění a zůstává klidný; nerozbouří ho to a nevyleje se kvůli tomu z břehů. To platí i o člověku, který má pevné vědomí Kṛṣṇy. Dokud máme hmotné tělo, bude stále požadovat smyslový požitek. Oddaného však takové touhy nerozrušují, protože je v nitru naplněný. Člověk vědomý si Kṛṣṇy nic nepostrádá, neboť Pán se stará o všechny jeho hmotné potřeby. Proto je jako oceán – vždy naplněný sám v sobě. Touhy k němu mohou přicházet, tak jako se vody řek vlévají do oceánu, ale on si dál hledí svých činností a touhy po smyslovém požitku ho nijak nerozrušují. Podle toho se pozná člověk vědomý si Kṛṣṇy – nemá už žádné sklony k hmotnému uspokojování smyslů, přestože touhy nezmizely. Jelikož je vždy spokojený v transcendentální láskyplné službě Pánu, zůstává stálý jako oceán, a proto se těší úplnému klidu. Zato jiní, kteří si chtějí naplnit své touhy až po úroveň osvobození, ani nemluvě o hmotném úspěchu, nikdy klidu nedosáhnou. Ti, kdo pracují pro plody své práce, kdo usilují o vysvobození, i jógí, kteří se snaží získat mystické síly, jsou nešťastní, protože mají nenaplněné touhy. Ale oddaný s vědomím Kṛṣṇy je šťastný ve službě Pánu a žádné touhy si naplnit nepotřebuje. Ve skutečnosti netouží ani po vysvobození z takzvaného hmotného zajetí. Oddaní Kṛṣṇy nemají žádné hmotné touhy, a proto žijí v dokonalém klidu.

Zbavit se tužeb znamená netoužit po ničem pro uspokojení svých smyslů. Jinými slovy, toužit po vědomí Kṛṣṇy vlastně znamená být bez tužeb. Chápat své skutečné postavení věčného Kṛṣṇova služebníka a nezaměňovat hmotné tělo za sebe samotného a nepřivlastňovat si nic na tomto světě je dokonalá úroveň vědomí Kṛṣṇy. Kdo je na této úrovni, ten ví, že Kṛṣṇa je vlastníkem všeho, a proto se musí všechno používat pro Kṛṣṇovo uspokojení. Arjuna nechtěl bojovat, aby uspokojil své vlastní smysly, ale jakmile si byl plně vědomý Kṛṣṇy, bojoval, protože si to Kṛṣṇa přál. Neměl nejmenší osobní zájem bojovat, ale pro Kṛṣṇu tentýž Arjuna bojoval, jak nejlépe uměl. Skutečně nemít touhy znamená toužit po uspokojení Kṛṣṇy, a ne se uměle snažit všechny touhy zapudit. Živá bytost nemůže existovat bez tužeb a smyslových vjemů, ale musí změnit kvalitu svých tužeb. Člověk, který nemá hmotné touhy, s jistotou ví, že všechno patří Kṛṣṇovi (īśāvāsyam idaṁ sarvam), a proto nic nevydává za své vlastnictví. Toto transcendentální poznání se zakládá na seberealizaci – na jasném pochopení, že každá živá bytost je jakožto duchovní osoba věčně nedílnou částí Kṛṣṇy, a že se tedy ve svém věčném postavení nikdy Kṛṣṇovi nevyrovná ani Ho nepředčí. Toto porozumění vědomí Kṛṣṇy je základem skutečného klidu.

Vědomí Kṛṣṇy neboli božského života může člověk dosáhnout okamžitě, ve vteřině, anebo ho nemusí dosáhnout ani za milióny životů. Je to jen otázka poznání a přijetí skutečnosti. Khaṭvāṅga Mahārāja dosáhl tohoto stavu až několik minut před smrtí, když se odevzdal Kṛṣṇovi. Nirvāṇa znamená ukončení materialistického způsobu života. Podle buddhistické filozofie nebude po tomto hmotném životě následovat nic než prázdnota, ale Bhagavad-gītā učí něco jiného. Po završení hmotného života začíná skutečný život. Nekultivovanému materialistovi stačí vědět, že tento materialistický způsob života musí skončit, ale pro duchovně pokročilé je tu pak další život. Má-li člověk to štěstí, že si ještě před ukončením nynějšího života osvojí vědomí Kṛṣṇy, dostává se okamžitě na úroveň zvanou brahma-nirvāṇa. Boží království a oddaná služba Pánu se od sebe neliší. Obojí je na absolutní úrovni, takže kdo je zapojený do transcendentální láskyplné služby Pánu, již dospěl do duchovního království. V hmotném světě se všechno dělá pro smyslový požitek, zatímco v duchovním světě se všechno dělá s vědomím Kṛṣṇy. Osvojit si vědomí Kṛṣṇy již v tomto životě znamená zároveň dosáhnout Brahmanu a ten, kdo je pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy, již vešel do Božího království.

Brahman je pravým opakem hmoty. Brāhmī sthiti proto znamená „nikoliv na úrovni hmotných činností“. Oddanou službu Pánu Bhagavad-gītā uznává za činnost na úrovni osvobození (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). Brāhmī sthiti je tudíž stavem vysvobození z hmotného zajetí.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve svém stručném shrnutí uvádí, že tato druhá kapitola představuje obsah celého díla. Tématy Bhagavad-gīty jsou karma-yoga, jñāna-yoga a bhakti-yoga. Ve druhé kapitole se jasně probírá karma-yoga a jñāna-yoga a rovněž je zde předběžná zmínka o bhakti-yoze, což vyjadřuje, o čem celý text pojednává.