Bg. 2.26

Vždy najdeme filozofy, kteří podobně jako buddhisté nevěří, že by duše mohla existovat odděleně od těla. Jak je vidět, žili i v době, kdy Pán Kṛṣṇa vyslovil Bhagavad-gītu – tehdy byli známí pod jmény lokāyatikové a vaibhāṣikové. Tito filozofové tvrdí, že příznaky života se objevují v jisté zralé fázi slučování hmotných prvků. Materialističtí vědci uvažují podobně. Podle nich je tělo sloučeninou hmotných prvků a příznaky života se vyvíjejí v jisté fázi vzájemného působení těchto fyzických a chemických složek. Na tom se zakládá celá antropologie. V současné době se k této filozofii hlásí vedle nihilistických buddhistických sekt, které neuznávají oddanost, i mnoho pseudonáboženství, jež nyní (zvláště v Americe) přicházejí do módy.

I kdyby Arjuna nevěřil v existenci duše, tak jako v ni nevěří stoupenci filozofie vaibhāṣika, neměl by stejně důvod k bědování. Nikdo nenaříká nad ztrátou nějaké směsi chemických látek a nepřestane kvůli ní plnit svou předepsanou povinnost. Naopak, s rozvojem moderní vědy a vědeckého válečnictví se plýtvá tunami chemických látek, jen aby se dosáhlo vítězství nad nepřítelem. filozofie vaibhāṣika učí, že takzvaná duše, ātmā, zaniká spolu s tělem. Ať už tedy Arjuna souhlasil s védským závěrem, že existuje nepatrná duše, nebo v její existenci nevěřil, ani v jednom případě neměl důvod bědovat. Podle teorie vaibhāṣiků vzniká z hmoty každým okamžikem mnoho živých bytostí a stejně tak jich každým okamžikem mnoho zaniká, a není tedy třeba se pro takové události rmoutit. Kdyby se duše již znovu nerodila, Arjuna se nemusel bát následků, které by měl nést za zabití svého děda a učitele. Kṛṣṇa však zároveň Arjunu sarkasticky oslovil mahā-bāho, „válečníku mocných paží“, neboť alespoň On teorii vaibhāṣiků, která ignoruje védskou moudrost, neuznával. Arjuna jakožto kṣatriya náležel k védské kultuře, a proto by se měl i nadále řídit jejími zásadami.