Śrīmad-bhāgavatam 3.33.7

V předešlém verši již bylo řečeno, že kdo jen jednou zazpívá svaté jméno Boha, aniž by se přitom dopustil přestupků, je okamžitě oprávněn vykonávat védské oběti. Tento výrok Śrīmad-Bhāgavatamu není zdaleka přehnaný. Není o něm třeba pochybovat a myslet si: “Jak se někdo může zpíváním svatého jména stát svatou osobností na úrovni nejvznešenějšího brāhmaṇy?” Aby z myslí nevěřících vyprchaly veškeré pochybnosti, tento verš uvádí, že úrovně zpívání svatého jména Pána nelze dosáhnout náhle, ale až po vykonání všech védských obětí a obřadů. Nikdo nedokáže zpívat svaté jméno Pána, aniž by předem prošel všemi nižšími etapami — tedy konáním védských obřadních obětí, studiem Ved a výchovou v pravidlech chování, kterými se řídí Árijci. Nejprve musíme projít všemi těmito etapami. Studentem práva může být jen ten, kdo již získal základní a středoškolské vzdělání. Každý, kdo zpívá svaté jméno Pána — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — musel již projít všemi nižšími etapami. Je řečeno, že ti, kdo jednoduše mají svaté jméno na špičce jazyka, jsou slavní. Při zpívání svatého jména není ani důležité vědět, že existují různá stadia zpívání — s přestupky, bez přestupků a čisté zpívání. Samo o sobě již stačí, když je svaté jméno na špičce jazyka. Zde je řečeno, že stačí nāma v jednotném čísle, tedy jedno jméno, Kṛṣṇa nebo Rāma. Není tedy nutné zpívat všechna svatá jména Pána. Existují nesčetná svatá jména Pána a k tomu, abychom dokázali, že jsme se již podrobili všem védským očistným obřadům, nemusíme zpívat všechny. Když dokážeme zazpívat dokonce jen jedenkrát, svědčí to o tom, že jsme s úspěchem prošli všemi zkouškami. Co pak říci o těch, kdo zpívají nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně? Důležité je slovo tubhyam, “výhradně Tobě”. Musíme zpívat jen jméno Boha, a ne — jak učí někteří māyāvādští filozofové — jakékoliv jméno, včetně jmen polobohů a Božích energií. Účinek má jen svaté jméno Nejvyššího Pána. Kdo nevidí rozdíl mezi svatým jménem Nejvyššího Pána a jmény polobohů, je pāṣaṇḍī neboli rouhač.

Svaté jméno musíme zpívat proto, abychom uspokojili Nejvyššího Pána. Účelem zpívání nesmí být smyslový požitek či výdělek. Když někdo zpívá nezištným, čistým způsobem, není podstatné, zda pochází z nízké rodiny, například z rodiny pojídačů psů. Je tak slavný, že očistí nejen sebe, ale dokáže vysvobodit i jiné. O důležitosti svatého jména dokáže také mluvit, jak ukázal svým příkladem Ṭhākura Haridāsa. Ṭhākura Haridāsa se údajně narodil v mohamedánské rodině, ale protože zpíval svaté jméno Nejvyššího Pána bez přestupků, Pán Caitanya ho zplnomocnil stát se autoritou, ācāryou pro šíření svatého jména. Nevadilo, že se narodil v rodině, která nenásledovala védská pravidla a předpisy. Caitanya Mahāprabhu i Advaita Prabhu ho přijali jako autoritu vzhledem k tomu, že zpíval svaté jméno Pána bez přestupků. Velké autority, jako Caitanya Mahāprabhu a Advaita Prabhu, věděly, že se již podrobil veškerému odříkání, studoval Vedy a vykonal všechny oběti. To bylo samozřejmé. Smārta-brāhmaṇové, zastánci dědičného titulu brāhmaṇy, se naopak domnívají, že i ten, kdo je očištěn zpíváním svatého jména Pána, se musí podrobit dalším védským obřadům nebo se narodit v rodině brāhmaṇů, aby měl právo vykonávat védské oběti. Ale to není pravda. Kdo je očištěn zpíváním svatého jména, nemusí čekat na očištění v příštím životě. Je okamžitě čistý. Je zřejmé, že již vykonal všechny obřady. Naopak, jsou to právě takzvaní brāhmaṇové, kdo se musejí podrobit mnoha různým askezím, než dosáhnou čistoty. Existuje mnoho dalších védských obřadů, které zde nejsou popsány, ale ten, kdo zpívá svaté jméno, je již všechny podstoupil.

Slovo juhuvuḥ znamená, že ti, kdo zpívají svaté jméno, již vykonali všechny oběti. Sasnuḥ znamená, že již navštívili všechna posvátná poutní místa a podrobili se tam předepsaným očistám. Jsou tedy āryāḥ, neboť již splnili všechny požadavky, které jsou předepsány Árijcům nebo těm, kdo jsou kvalifikováni jako Árijci. Árijci jsou ti, kdo jsou civilizovaní a ve svém chování se řídí pravidly védských obřadů. Každý oddaný, který zpívá svaté jméno Pána, je nejlepším z Árijců. Árijcem může být jen ten, kdo studoval Vedy. Kdo však zpívá svaté jméno, prostudoval již veškeré védské texty. Slovo anūcuḥ se týká těch, kdo již vykonali veškeré předepsané povinnosti, a jsou tudíž povolaní být duchovními mistry.

Slovo gṛṇanti znamená dokonale vykonávat obřady. Pokud již někdo zastává funkci hlavního soudce a udílí rozsudky, rozumí se, že již prošel všemi státními zkouškami a předčí ty, kdo studují práva nebo se je teprve chystají studovat. Kdo zpívá svaté jméno, je transcendentální vůči tomu, kdo vykonává védské obřady, a tomu, kdo čeká na svoji kvalifikaci (jedná se o ty, kdo se narodili v bráhmanských rodinách, ale doposud se nepodrobili všem očistám; od nich se očekává, že budou dále studovat Vedy a konat další oběti).

Ve Vedách existují četné výroky, které prohlašují, že každý, kdo zpívá svaté jméno Pána, je okamžitě vysvobozen z podmíněného života. Také ten, kdo slyší svaté jméno Pána — i kdyby se narodil v rodině pojídačů psů — je vysvobozen z pout hmotného otroctví.