Poklesnutí mudrce Saubhariho

Ve védských dobách se občas přistupovalo k tomu, že muž se obrátil na jiného, vznešenějšího muže, aby v lůně jeho ženy zplodil lepší potomstvo. Žena se v takovém případě přirovnává k zemědělskému poli. Majitel pole může zaměstnat jiného člověka, aby na poli vypěstoval obilí, ale jelikož úroda pochází z půdy, je považována za majetek toho, komu půda patří. Za určitých okolností bylo dovoleno, aby ženu oplodnil někdo jiný než její manžel, ale synové, kteří se jí narodili, se stali syny jejího manžela a byli nazýváni kṣetra-jāta. Rathītara neměl žádné syny, a proto se uchýlil k této metodě.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura slovu dvi-jātayaḥ přisuzuje význam “smíšená kasta”, směs brāhmaṇy a kṣatriyi.

Bhāgavatam (9.1.11-12) již zahrnul Ikṣvākua mezi deset synů, které Manu zplodil v lůně své ženy Śraddhy, ale podle Śrīdhara Svāmīho se jednalo o zevšeobecnění. Zde je konkrétně uvedeno, že se Ikṣvāku narodil z pouhého Manuova kýchnutí.

Je zřejmé, že kṣatriyové zabíjeli v lese zvířata, jejichž maso se hodilo k obětování během určité yajñi. Oběť předkům při obřadu śrāddha je rovněž yajña, a právě při ní bylo možné obětovat maso získané lovem v lese. V současném věku Kali je to však zakázáno. Śrī Caitanya Mahāprabhu v této souvislosti citoval verš z Brahma-vaivarta Purāṇy:

“V tomto věku Kali je zakázáno pět činů — obětovat koně, obětovat krávu, přijmout sannyās, obětovat předkům maso a plodit děti s manželkou svého bratra.” Slovo pala-paitṛkam se vztahuje na obětování masa předkům. Dříve byla tato oběť dovolena, ale v tomto věku je zakázána. V Kali-yuze umí každý lovit zvířata, ale většina lidí jsou śūdrové, nikoliv kṣatriyové. Podle védských pravidel však bylo pouze kṣatriyům dovoleno lovit, zatímco śūdrové mohli jíst maso poté, co obětovali kozu nebo jiné méně významné zvíře před božstvem bohyně Kālī či podobných polobohů. Obecně není pojídání masa úplně zakázáno; určitá třída lidí může za jistých okolností a dodržování určitých pravidel maso jíst. Jíst hovězí maso je však přísně zakázáno všem. V Bhagavad-gītě Kṛṣṇa sám mluví o ochraně krav (go-rakṣyam). Někteří lidé mohou vzhledem ke svému postavení a pokynům śāster maso jíst, ale nikdy ne maso krav. Kravám musí být poskytována veškerá ochrana.

To, co má být obětováno při yajñi, nemůže nikdo ochutnat dříve, než je to nabídnuto Božstvu. V našich chrámech je toto pravidlo zavedeno. Dokud není jídlo obětováno Božstvu, nelze je z kuchyně jíst. Pokud si někdo něco vezme ještě před obětováním, je celý pokrm poskvrněn a již ho nelze obětovat. Ti, kdo se věnují uctívání Božstev, to musí dobře vědět, aby se při své službě vyvarovali přestupků.

Člověk může vstoupit do stavu vānaprasthy i se svou manželkou, ale znamená to, že zcela přestane žít jako hospodář. Král Yuvanāśva sice zanechal rodinného života, ale byl spolu se svými ženami stále sklíčený, protože neměl syna.

Yajñi, které brāhmaṇové konají podle védských pravidel, jsou tak mocné, že posvěcení vody védskými mantrami umožňuje dosáhnout kýženého výsledku. V tomto případě posvětili brāhmaṇové vodu se záměrem, aby ji při yajñi vypila králova manželka, ale řízením prozřetelnosti se tam král v noci vydal, a jelikož měl žízeň, vypil ji sám.

To je začátek příběhu o mudrci Saubharim. Podle Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura byl Māndhātā králem Mathury a Saubhari Ṛṣi prováděl svou askezi ponořený hluboko v řece Yamuně. Když mudrc pocítil pohlavní touhu, vynořil se z vody a šel požádat krále Māndhātu, aby mu dal jednu ze svých dcer za manželku.

Saubhari Ṛṣi byl mocný yogī. Jógová dokonalost s sebou přináší osm hmotných výsad: aṇimā, laghimā, mahimā, prāpti, prākāmya, īśitva, vaśitva a kāmā-vasāyitā. Saubhari Muni díky své jógové dokonalosti zařídil prvotřídní možnosti k hmotnému požitku. Slovo bahv-ṛca znamená “mistr v pronášení manter”. Tak jako lze hmotné bohatství získat obyčejnými hmotnými prostředky, lze je také získat subtilními prostředky, pomocí manter. Recitací manter obstaral Saubhari Muni hmotné bohatství, ale to neznamenalo dokonalost života. Jak dále uvidíme, hmotné bohatství se mu později znechutilo, a proto vše opustil a znovu se vrátil do lesa jako vānaprastha, aby docílil konečného úspěchu. Ti, kdo nejsou ātma-tattva- vit, kdo neznají duchovní hodnotu života, se spokojí s vnějším hmotným bohatstvím, ale ty, kteří jsou na úrovni ātma-tattva-vit, hmotné bohatství neláká. To je ponaučení, které můžeme získat ze života a činností mudrce Saubhariho.

Každý je pyšný na své postavení, ale zde král celého světa žasl nad tím, že Saubhari Muni ho ve všech maličkostech, jež přispívají k hmotnému štěstí, svým bohatstvím překonal.

Hmotná touha je jako planoucí oheň. Neustálým přiléváním tuku se bude oheň jen a jen zvětšovat a nikdy neuhasne. Snaha uspokojit hmotné touhy posluhováním hmotným požadavkům nebude tedy nikdy úspěšná. V moderní civilizaci každý usiluje o hospodářský rozvoj, což je další způsob, jak neustále přilévat tuk do hmotného ohně. Západní země dospěly k vrcholu hmotné civilizace, ale lidé jsou tam stále nespokojení. Skutečnou spokojenost přináší vědomí Kṛṣṇy. To potvrzuje Bhagavad-gītā (5.29), kde Kṛṣṇa říká:

“Ten, kdo si je Mě plně vědom a zná Mě coby konečného příjemce veškerých obětí a askeze, Nejvyššího Pána všech planet a polobohů a přejícího přítele všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhne klidu a míru.” Proto je nutné, aby se člověk snažil rozvíjet vědomí Kṛṣṇy za řádného dodržování usměrňujících zásad. Pak bude moci dosáhnout věčného, blaženého života v míru a poznání.

Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že důvodem, proč Saubhari Muni poklesl z úrovně askeze, byla vaiṣṇava-aparādha. Došlo k ní tak, že když se chtěl Garuḍa nasytiti rybou, Saubhari Muni jí nepatřičně poskytl ochranu. Tím, že překazil Garuḍovy plány ohledně jídla, se dopustil vážného přestupku proti vaiṣṇavovi. Tato vaiṣṇava-aparādha, přestupek u lotosových nohou vaiṣṇavy, se stala příčinou jeho poklesnutí ze vznešené úrovně mystické tapasyi. Z toho plyne, že vaiṣṇavovi by nikdo neměl klást do cesty překážky. To je ponaučení, které si musíme vzít z této události týkající se mudrce Saubhariho.

Saubhari Muni vyvozuje závěry ze své vlastní zkušenosti a učí, že ti, kdo chtějí překonat hmotný oceán, se musejí vzdát společnosti všech, kteří touží po sexu a hromadění peněz. Totéž radil Śrī Caitanya Mahāprabhu:

“Pro toho, kdo s veškerou vážností touží překonat hmotný oceán a zaměstnat se transcendentální láskyplnou službou Pánu bez hmotných motivů, je pohled na materialistu holdujícího smyslovému požitku nebo na ženu s podobnými zájmy horší než se úmyslně napít jedu.”

Ten, kdo si přeje být plně vysvobozen z hmotných pout, se může věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu. Nesmí se sdružovat s těmi, kdo jsou viṣayī — s materialisty a osobami toužícími po pohlavním životě. Každý materialista má zájem o sex. Je tedy jasně řečeno, že vznešená svatá osoba se má vyhýbat společnosti lidí s hmotnými sklony. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura také doporučuje, aby oddaný sloužil ācāryům, a pokud touží po nějaké společnosti, nechť je to společnost oddaných (tāṅdera caraṇa sevi bhakta-sane vāsa). Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zakládá mnohá střediska právě proto, aby vytvářelo oddané. Záměrem je, aby se lidé sdružováním se členy těchto středisek automaticky zbavili zájmu o hmotné záležitosti. Přestože je to ctižádostivý plán, milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua se tato společnost ukazuje být účinnou. Tím, že se obyčejní lidé začínají sdružovat s členy hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, přijímají prasādam a zpívají Hare Kṛṣṇa mantru, dělají znatelný pokrok. Saubhari Muni lituje, že se špatné společnosti nevyhnul ani ve vodních hlubinách. Poklesl kvůli nevhodné společnosti pářících se ryb. Ani osamělé místo není bezpečné, pokud tam chybí dobrá společnost.

Oheň v době smrti spálí hrubohmotné tělo, a pokud není přítomna již žádná touha po hmotném požitku, znamená to i konec jemnohmotného těla a zůstane jen čistá duše. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti). Pokud se živá bytost vysvobodí z hrubohmotného i jemnohmotného těla a zůstane čistá duše, vrátí se domů, zpátky k Bohu, aby se zapojila do služby Pánu. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti — jde domů, zpátky k Bohu. Vidíme tedy, že Saubhari Muni této dokonalosti dosáhl.

V Bhagavad-gītě (9.32) je uvedeno: striyo vaiśyās tathā śūdrās te 'pi yānti parāṁ gatim. Co se týče dodržování duchovních zásad, ženám nejsou připisovány příliš velké schopnosti, ale pokud má žena to štěstí, že získala dobrého, duchovně pokročilého manžela, a pokud mu neustále slouží, pak získá stejný prospěch jako její muž. Zde je jasně řečeno, že manželky mudrce Saubhariho vstoupily díky zásluhám svého manžela rovněž do duchovního světa. Nebyly k tomu sice způsobilé, ale jelikož věrně následovaly svého muže, dosáhly duchovního světa společně s ním. Žena by tedy měla být věrnou služebnicí svého manžela, a je-li duchovně pokročilý, získá i ona automaticky příležitost dospět do duchovního světa.