Viṣṇudūtové vysvobozují Ajāmila

Viṣṇudūtové obvinili Yamadūty, že svým pokusem odvléci Ajāmila k Yamarājovi, aby ho potrestal, porušili náboženské zásady. Yamarāja je autorita pověřená Nejvyšší Osobností Božství posuzovat zbožné a bezbožné činy a trestat lidi, kteří jsou bezbožní. Jsou-li však trestáni lidé, kteří jsou bez poskvrny, je tím celé Yamarājovo shromáždění znečištěné. Tento princip platí nejen na Yamarājově dvoře, ale i v celé lidské společnosti.

V lidské společnosti je povinností královského dvora či vlády náležitě udržovat náboženské zásady. V současném věku, Kali-yuze, jsou bohužel náboženské zásady falšovány a vláda nedokáže správně posoudit, koho je třeba potrestat a koho ne. Je řečeno, že když v Kali-yuze člověk nemůže u soudu platit, spravedlnosti se nedovolá. U soudních dvorů skutečně často dochází k podplácení soudců, aby vynášeli příznivé rozsudky. Představitelé náboženství, kteří káží a šíří hnutí pro vědomí Kṛṣṇy ve prospěch všeho obyvatelstva, jsou někdy zatýkáni a pronásledováni policií a soudy. Viṣṇudūtové jakožto vaiṣṇavové želeli této nanejvýš politováníhodné situace. Z duchovního soucitu ke všem pokleslým duším chodí vaiṣṇavové kázat — v souladu se všemi náboženskými principy — ale vlivem Kali-yugy bohužel dochází k tomu, že tito vaiṣṇavové, kteří zasvětili své životy kázání slávy Pána, jsou někdy pronásledováni a soudně trestáni na základě falešných obvinění z narušování klidu a pořádku.

Král — nebo v moderní době vláda — má jednat jako opatrovník občanů a učit je pravému cíli života. Lidská podoba je zvláště určena pro realizaci svého vlastního já a svého vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, neboť to nelze realizovat ve zvířecí podobě. Povinností vlády je starat se o výchovu všech občanů takovým způsobem, aby postupně dospěli na duchovní úroveň a realizovali sebe samotné a svůj vztah s Bohem. Tímto principem se řídili králové, jako byl Mahārāja Yudhiṣṭhira, Mahārāja Parīkṣit, Pán Rāmacandra, Mahārāja Ambarīṣa a Prahlāda Mahārāja. Vůdčí představitelé vlády musí být velice čestní a zbožní, protože jinak budou státní záležitosti trpět. Nyní bohužel ve jménu demokracie volí darebáci a zloději na nejdůležitější místa ve vládě další darebáky a zloděje. Nedávno se to potvrdilo v Americe, kde občané museli prezidenta veřejně odsoudit a svrhnout z jeho pozice. A to je jen jeden příklad z mnoha. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je natolik důležité, že lidé by si měli být vědomi Kṛṣṇy a nevolit nikoho, kdo si Kṛṣṇy vědom není. Potom ve státě nastane skutečný mír a blahobyt. Když vaiṣṇava vidí nezpůsobilost vlády, má srdce plné soucitu a ze všech sil se snaží situaci očistit šířením hnutí Hare Kṛṣṇa.

I když Ajāmila nepodléhal trestu, Yamadūtové trvali na tom, že ho odvedou k Yamarājovi, aby ho potrestal. To bylo proti náboženským zásadám (adharma). Viṣṇudūtové se obávali, že dovolení takových bezbožných činů by zničilo organizaci celé lidské společnosti. V moderní době se hnutí pro vědomí Kṛṣṇy snaží zavést správné principy řízení společnosti, ale vlády Kali-yugy bohužel tomuto hnutí neposkytují náležitou podporu, neboť jeho hodnotnou službu nedokáží ocenit. Hnutí Hare Kṛṣṇa je ideální hnutí pro zlepšení ubohé úrovně lidské společnosti, a vlády a představitelé veřejnosti ve všech částech světa by ho proto měli podporovat v zájmu celkové nápravy hříšného stavu lidstva.

Sanskrtské slovo viśvasta-ghāta označuje toho, kdo zklame či vyvolá ztrátu důvěry. Obyčejní lidé by se měli díky ochraně vlády vždy cítit v bezpečí. Jak politováníhodná je proto vláda, která zklame jejich důvěru a z politických důvodů přivede občany do nesnází! V době dělení Indie jsme viděli, jak machinace politiků znenadání vyvolaly nenávist mezi hinduisty a muslimy, kteří spolu do té doby žili v míru, ale kvůli politice se pak začali navzájem zabíjet. To je příznak Kali-yugy. V tomto věku jsou zvířata chována v dobrých podmínkách a mají plnou důvěru, že je jejich pánové ochrání, ale bohužel jakmile ztloustnou, jsou ihned poslána na jatka. Vaiṣṇavové, jako jsou Viṣṇudūtové, takovou krutost odsuzují. Hříšné lidi, kteří jsou za takové utrpení zodpovědní, čekají pekelné podmínky, jež byly popsány dříve. Ten, kdo zklame důvěru živé bytosti, která se k němu s vírou uchýlí — ať už se jedná o lidskou bytost nebo zvíře — je nesmírně hříšný. Jelikož vláda nyní takovou proradnost netrestá, je celá lidská společnost hrozným způsobem znečištěná. Lidé současného věku jsou proto popsáni jako mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyā hy upadrutāḥ. V důsledku této hříšnosti jsou lidé zavrženi (mandāḥ), jejich inteligence je zatemněná (sumanda-matayaḥ), jsou to nešťastníci (manda-bhāgyāḥ), a proto jsou neustále znepokojeni mnohými problémy (upadrutāḥ). Taková je jejich situace za tohoto života, a po smrti je čeká trest v pekelných podmínkách.

Yamadūtové brali v úvahu pouze Ajāmilův vnější stav. Jelikož byl Ajāmila po celý život nesmírně hříšný, mysleli si, že je třeba ho odvést k Yamarājovi, a nevěděli, že se od reakcí za všechny své hříchy oprostil. Viṣṇudūtové je tedy poučili, že se pronášením čtyř slabik jména Nārāyaṇa v době smrti zbavil všech hříšných reakcí. V této souvislosti cituje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura následující verše ze smṛti-śāstry:

“Když hříšný člověk vysloví pouze jedno svaté jméno Hariho, může odstranit reakce za více hříchů, než dokáže spáchat.” (Bṛhad-viṣṇu Purāṇa)

“Pronáší-li někdo svaté jméno Pána — byť v bezmocném stavu nebo aniž by si to přál — všechny reakce za jeho hříšný život zmizí, stejně jako se všechna malá zvířata strachy rozutečou, když zařve lev.” (Garuḍa Purāṇa)

“Kdo jednou vysloví svaté jméno Pána, které sestává ze dvou slabik, ha-ri, má zajištěnou cestu k osvobození.” (Skanda Purāṇa)

To jsou některé z důvodů, proč Viṣṇudūtové nesouhlasili s tím, aby Yamadūtové odvedli Ajāmila na Yamarājův dvůr.

Již dříve, když Ajāmila páchal hříšné činnosti pro zaopatření své rodiny, pronášel jméno Nārāyaṇa bez přestupků. Zpívat svaté jméno Pána za účelem odstranění svých hříšných činností neboli hřešit na síle zpívání svatého jména je přestupek (nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ). Ale přestože Ajāmila hřešil, nikdy nepronášel svaté jméno Nārāyaṇa proto, aby tyto hříšné činnosti neutralizoval — pouze tak volal na svého syna. Proto bylo jeho volání účinné. Tím, že takto vyslovoval svaté jméno Nārāyaṇa, již zničil hříšné reakce nahromaděné za mnoho a mnoho let. Na počátku byl čistý, a přestože později napáchal mnoho hříšných činů, nedopustil se jediného přestupku, jelikož nepronášel svaté jméno Nārāyaṇa pro jejich odstranění. Ten, kdo neustále opakuje svaté jméno Pána bez přestupků, je vždy čistý. V tomto verši je potvrzeno, že Ajāmila již byl zbaven hříchů, a jelikož volal jméno Nārāyaṇa, bez hříchů také zůstal. Nezáleželo na tom, že volal svého syna; svaté jméno působilo samo o sobě.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři uvádí, že zpívání svatého jména Pána má zvláštní význam, který ho odlišuje od védských obřadů pro odčinění vážného, vážnějšího či nejvážnějšího hříšného jednání. Existuje dvacet druhů náboženských písem zvaných dharma-śāstry (počínaje Manu-saṁhitou a Parāśara-saṁhitou), ale zde je zdůrazněno, že i když se dodržováním náboženských zásad těchto písem může hříšník zbavit reakcí za ty nejhříšnější činnosti, nemůže dosáhnout láskyplné služby Pánu. Na druhou stranu když někdo byť jen jednou vysloví svaté jméno Pána, nejenže se ihned oprostí od reakcí za ty největší hříchy, ale zároveň dosáhne úrovně láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství, Pánu, který je označován jako uttamaśloka, protože je proslulý Svými slavnými činnostmi. Tak člověk slouží Pánu tím, že vzpomíná na Jeho podobu, vlastnosti a zábavy. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že díky Pánově všemocnosti je to vše možné prostým zpíváním Pánova svatého jména. Čeho nelze dosáhnout vykonáváním védských obřadů, lze zpíváním Pánova svatého jména dosáhnout velice snadno. Zpívat svaté jméno a tančit v extázi je tak snadné a vznešené, že pouhým následováním tohoto procesu může člověk získat veškerý prospěch duchovního života. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto prohlašuje: paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam — “Sláva saṅkīrtanu Śrī Kṛṣṇy!” Saṅkīrtanové hnutí, které jsme založili, nabízí ten nejlepší způsob, jak se očistit od všech hříšných reakcí a okamžitě dospět na úroveň duchovního života.

To, co je řečeno v tomto verši, bylo potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu již dříve (1.2.17):

“Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, Jenž dlí jako Paramātmā (Nadduše) v srdci každého a je dobrodincem oddaných, kteří jsou věrní pravdě, zprošťuje srdce oddaného dychtícího po poslechu Jeho poselství touhy po hmotném požitku. Jsou-li poselství Pána správně vyslyšena a přednesena, jsou sama o sobě příznivá.” Jakmile Nejvyšší Pán ví, že někdo oslavuje Jeho jméno, slávu a vlastnosti, Osobně pomáhá odstranit nečistoty ze srdce takové osoby. To je Jeho zvláštní milost. Samotným oslavováním se tedy člověk nejen očistí, ale rovněž dosáhne výsledků zbožných činností (puṇya-śravaṇa-kīrtana). Puṇya-śravaṇa-kīrtana se vztahuje na proces oddané služby. I když významu Pánova jména, zábav či vlastností nerozumíme, očistíme se pouhým nasloucháním o nich nebo jejich opěvováním. Toto očištění se nazývá sattva-bhāvana.

Hlavním cílem lidské bytosti má být očištění své existence a dosažení osvobození. Dokud má živá bytost hmotné tělo, je nečistá. V tomto nečistém, hmotném stavu si nikdo nemůže užívat skutečně blaženého života, i když ho všichni hledají. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.1) proto říká: tapo divyaṁ putrakā yena sattvaṁ śuddhyet — člověk musí podstoupit tapasyu, askezi, aby očistil svou existenci a mohl dospět na duchovní úroveň. Tapasya v podobě zpívání a velebení jména, slávy a vlastností Pána je velice snadným způsobem očištění, prostřednictvím něhož může být každý šťastný. Každý, kdo si přeje úplně očistit své srdce, tedy musí přijmout tento proces. Jiné procesy, jako je karma, jñāna a yoga, srdce dokonale neočistí.

Viṣṇudūtové jakožto vyšší autority dali rozkaz Yamadūtům, kteří nevěděli, že Ajāmila již nepodléhá pekelnému utrpení za své minulé hříchy. I když svatým jménem Nārāyaṇa volal na svého syna, svaté jméno je tak transcendentálně mocné, že byl jeho voláním v okamžiku smrti (ante nārāyaṇa-smṛtiḥ) automaticky osvobozen. Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (7.28):

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech, jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány a kdo jsou osvobozeni od duality iluze, Mi s odhodláním slouží.” Člověk nemůže dospět na úroveň oddané služby, dokud není zbaven všech hříšných reakcí. Na jiném místě v Bhagavad-gītě (8.5) je řečeno:

Když někdo vzpomíná na Kṛṣṇu, Nārāyaṇa, v okamžiku smrti, je bezpochyby způsobilý vrátit se okamžitě domů, zpátky k Bohu.

Jak uvádí Bhagavad-gītā (8.6):

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.” Ten, kdo je zvyklý zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, bude přirozeně zpívat Hare Kṛṣṇa také tehdy, když ho potká nějaká nehoda. I když na to však někdo není zvyklý, vysloví-li nějakým způsobem svaté jméno Pána (Hare Kṛṣṇa) při smrtelné nehodě, zachrání se od pekelného života po smrti.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti vypráví příběh o tom, jak byl Sāmba zachráněn před trestem Kuruovců. Sāmba se zamiloval do Duryodhanovy dcery, a jelikož podle kšatrijského zvyku nemůže nikdo získat dceru kṣatriyi, dokud neprokáže svou rytířskou odvahu, Sāmba ji unesl. Kuruovci ho kvůli tomu zajali. Pán Balarāma ho později přišel zachránit a nastal spor ohledně Sāmbova propuštění. Když tento spor nebyl vyřešen, Balarāma ukázal Svou sílu takovým způsobem, že se celý Hastināpur třásl a byl málem zničen jako při velkém zemětřesení. Poté bylo vše urovnáno a Sāmba se s Duryodhanovou dcerou oženil. Z toho plyne, že se máme odevzdat Kṛṣṇa-Balarāmovi, Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, Jehož ochranná moc je tak velká, že se jí nic v hmotném světě nevyrovná. Budeme-li zpívat jména Hariho, Kṛṣṇy, Balarāma nebo Nārāyaṇa, reakce za naše hříchy, ať už jsou jakkoliv těžké, budou okamžitě překonány.

Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.42) uvádí: bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca — oddaná služba je tak mocná, že ten, kdo ji vykonává, je okamžitě osvobozen od všech hříšných tužeb. Všechny touhy v tomto hmotném světě jsou hříšné, protože hmotná touha znamená smyslový požitek, se kterým se vždy pojí více či méně hříšné jednání. Čistá bhakti je však anyābhilāṣitā-śūnya — prostá hmotných tužeb, jež jsou výsledkem karmy a jñāny. Kdo vykonává oddanou službu, nemá již žádné hmotné touhy, a to znamená, že překonal hříšný život. S hmotnými touhami je třeba zcela skoncovat. Jinak dojde k tomu, že i když se člověk prostřednictvím askeze a dobročinnosti načas osvobodí od hříchu, stejné touhy se objeví znovu, protože jeho srdce je nečisté. Bude proto opět jednat hříšně a trpět.

Oheň bude pálit bez ohledu na to, zda s ním zachází nevinné dítě nebo ten, kdo si je dobře vědom jeho moci. Jestliže například někdo zapálí pole slámy nebo suché trávy, tráva shoří, ať už to učinil dospělý člověk, který sílu ohně zná, nebo dítě, které ji nezná. Stejně tak sílu zpívání Hare Kṛṣṇa mantry člověk může nebo nemusí znát, ale bude-li zpívat svaté jméno, osvobodí se od všech hříšných reakcí.

V západních zemích, kde se hnutí Hare Kṛṣṇa šíří, si učenci a další myslitelé uvědomují jeho účinnost. Například dr. J. Stillsona Judaha toto hnutí velice přitahuje, protože na vlastní oči viděl, jak mění hippies propadlé drogám v čisté vaiṣṇavy, kteří se dobrovolně stávají služebníky Kṛṣṇy a celého lidstva. Ještě před několika lety tito hippies neznali Hare Kṛṣṇa mantru, ale nyní ji zpívají a stávají se čistými vaiṣṇavy. Osvobozují se tak od všech hříšných činností, jako je nedovolený sex, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování. To je praktický důkaz účinnosti hnutí Hare Kṛṣṇa, kterou tento verš podporuje. Hodnotu Hare Kṛṣṇa mantry člověk může nebo nemusí znát, ale bude-li ji nějakým způsobem zpívat, okamžitě se očistí, podobně jako ten, kdo si vezme silný lék, pocítí jeho účinky, ať už si ho vzal vědomě či nevědomě.

Velmi důležité je zde slovo pratyuditāḥ. Služebníci Yamarāje jsou tak mocní, že nemohou být nikdy nikde zadrženi, ale tentokrát byl jejich plán zmařen a nepodařilo se jim odvést člověka, kterého považovali za hříšného. Ihned se proto vrátili k Yamarājovi a popsali mu vše, k čemu došlo.

I vaiṣṇavové jsou Viṣṇudūtové, protože vykonávají příkazy Kṛṣṇy. Pán Kṛṣṇa si velice přeje, aby se Mu všechny podmíněné duše hnijící v hmotném světě odevzdaly, a zachránily se tak před hmotnými bolestmi v tomto životě a pekelným trestem po smrti. Vaiṣṇava se proto snaží přivést podmíněné duše k rozumu. Ti, kdo mají takové štěstí jako Ajāmila, jsou zachráněni Viṣṇudūty neboli vaiṣṇavy a vrátí se domů, zpátky k Bohu.

Śāstry říkají:

“Ti, kdo jsou pāpiṣṭha, velice hříšní, a durācāra, špatného chování nebo nečistých zvyků, kdo se staví proti existenci Boha, nemají v úctě vaiṣṇavy a brāhmaṇy a jedí, cokoliv se jim zlíbí, mají zaručenu předčasnou smrt.” Je řečeno, že v Kali-yuze je maximální délka života sto let, ale s tím, jak jsou lidé čím dál pokleslejší, se jejich životy zkracují (prāyeṇālpāyuṣaḥ). Jelikož byl nyní Ajāmila oproštěn od všech hříšných reakcí, život se mu prodloužil, přestože měl bezodkladně zemřít. Když Viṣṇudūtové viděli, že jim chce něco říci, okamžitě zmizeli, aby mu dali příležitost oslavovat Nejvyššího Pána. Nyní byl k oslavování Pána připraven, protože všechny jeho hříšné reakce byly zničeny. Člověk nemůže Pána oslavovat, dokud se zcela neoprostí od všech hříšných činností. To potvrzuje Samotný Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.28):

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech, jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány a kdo jsou osvobozeni od duality iluze, Mi s odhodláním slouží.” Viṣṇudūtové připomněli Ajāmilovi oddanou službu, aby se mohl ihned stát způsobilým k návratu domů, zpátky k Bohu. Aby zvýšili jeho dychtivost oslavovat Pána, zmizeli, a dali mu tak pocítit odloučení v jejich nepřítomnosti. V náladě odloučení je oslavování Pána velice intenzivní.

V Bhagavad-gītě (2.45) řekl Pán Kṛṣṇa Arjunovi:

“Vedy převážně pojednávají o třech kvalitách hmotné přírody. Povznes se nad tyto kvality, ó Arjuno; buď jim transcendentální. Osvoboď se od všech dualit a veškeré úzkosti co se týče zisku a bezpečí a spočívej v Nejvyšším Já.” Védské principy nepochybně určují postupný proces pro dosažení duchovní úrovně, ale bude-li člověk lpět stále jen na těchto principech, nemůže začít žít duchovním životem. Kṛṣṇa proto radil Arjunovi vykonávat oddanou službu, což je proces transcendentálního náboženství. Transcendentální úroveň oddané služby potvrzuje rovněž Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6). Sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje. Bhakti, oddaná služba, je paro dharmaḥ, transcendentální dharma; není to hmotná dharma. Lidé si obvykle myslí, že náboženství se je třeba věnovat pro nějaký hmotný zisk. To může vyhovovat těm, kdo mají zájem o hmotný život, ale kdo má zájem o duchovní život, má být připoután k paro dharmě, náboženským zásadám, jejichž prostřednictvím se člověk stane oddaným Nejvyššího Pána (yato bhaktir adhokṣaje). Náboženství Bhāgavata učí, že Pán a živá bytost jsou věčně spojeni vzájemným vztahem a že povinností živé bytosti je odevzdat se Pánu. Ten, kdo dosáhne úrovně oddané služby, se zbaví všech překážek a bude zcela spokojený (ahaituky apratihatā yayātmā suprasīdati). Ajāmila byl pozdvižen na tuto úroveň, a proto začal bědovat nad svými minulými materialistickými činnostmi a velebit jméno, slávu, podobu a zábavy Nejvyšší Osobnosti Božství.

Muži z vyšších tříd — brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové—neplodí děti v lůnech žen z nižších tříd. Ve védské společnosti je proto zvykem před svatbou přezkoumat horoskop dívky a chlapce a zjistit, zda se k sobě hodí. Védská astrologie vyjevuje podle tří kvalit hmotné přírody, zda se člověk narodil ve vipra-varṇě, kṣatriya-varṇě, vaiśya-varṇě či śūdra-varṇě. To je třeba ověřit, protože manželství mezi chlapcem z vipra-varṇy a dívkou ze śūdra-varṇy je nevhodné; jejich manželský život by byl pro oba utrpením. Chlapec se má tedy oženit s dívkou ze stejné kategorie. To je samozřejmě trai-guṇya, hmotný výpočet na základě Ved, ale jsou-li chlapec a dívka oddaní, není třeba tyto věci brát v úvahu. Oddaný je transcendentální, a manželství oddaných je proto velice šťastnou kombinací.

Tak uvažuje ten, kdo se stává čistým oddaným. Když je někdo milostí Pána a duchovního mistra pozdvižen na úroveň oddané služby, ze všeho nejdříve lituje svého minulého hříšného jednání. To mu pomůže pokročit v duchovním životě. Viṣṇudūtové dali Ajāmilovi příležitost stát se čistým oddaným a povinností čistého oddaného je litovat svých minulých hříšných činností — nedovoleného sexu, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování. Nejenže se musí těchto špatných zvyků vzdát, ale musí vždy litovat hříchů, kterých se v minulosti dopustil. To je standard čisté oddanosti.

Ve védské civilizaci se každý musí starat o brāhmaṇy, starce, ženy, děti a krávy. To je povinnost každého, a zvláště člověka z vyšší třídy. Kvůli stykům s prostitutkou zanechal Ajāmila plnění všech svých povinností — nyní toho lituje a považuje se za zcela pokleslého.

Z popisů v pátém zpěvu jsme se dozvěděli, že pekelné planety se nacházejí v nižší části tohoto vesmíru. Proto jsou nazvány adho bhuvaḥ. Ajāmila chápal, že Yamadūtové přišli z této oblasti.

V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.54) je řečeno:

“Společnost oddaných doporučují všechny śāstry, protože díky jedinému okamžiku v takové společnosti může člověk získat semínko veškeré dokonalosti.” Na počátku svého života byl Ajāmila zajisté velice čistý a stýkal se s oddanými a brāhmaṇy; díky tomuto zbožnému jednání byl proto i v pokleslém stavu inspirovaný dát svému synovi jméno Nārāyaṇa. K tomu byl jistě veden dobrou radou zevnitř, od Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán říká v Bhagavad-gītě (15.15): sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdci každého a ode Mne pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.” Pán, který sídlí v srdci každého, je tak laskavý, že nikdy nezapomene na toho, kdo Mu někdy sloužil. Poskytl proto zevnitř Ajāmilovi příležitost dát nejmladšímu synovi jméno Nārāyaṇa, aby z lásky neustále volal: “Nārāyaṇe! Nārāyaṇe!” a byl tak v okamžiku smrti zachráněn z té nejhrozivější a nejnebezpečnější situace. Taková je Kṛṣṇova milost. Guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja — milostí gurua a Kṛṣṇy člověk dostane semínko bhakti. Tato společnost zachrání oddaného před tím největším strachem. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto měníme oddaným jména tak, aby jim připomínala Viṣṇua. Dokáže-li si oddaný v okamžiku smrti vzpomenout na své jméno — například Kṛṣṇadāsa nebo Govinda dāsa — může být zachráněn před tím největším nebezpečím. Změna jmen při zasvěcení je proto nepostradatelná. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tak pečlivé, že dává každému velkou příležitost nějakým způsobem vzpomínat na Kṛṣṇu.

Jméno Vaikuṇṭhapati, jež znamená “Pán duchovního světa”, se neliší od jména Vaikuṇṭha. Ajāmila, který se stal realizovanou duší, nyní chápal, že příležitost pronášet svaté jméno Vaikuṇṭhapatiho v děsivé situaci v okamžiku smrti dostal díky svým předchozím duchovním činnostem v oddané službě.

Ti, kdo šíří svaté jméno Nārāyaṇa, Kṛṣṇy, prostřednictvím hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, by měli mít vždy na paměti, jaké bylo naše postavení předtím, než jsme přišli, a jaké je nyní. Poklesli jsme na úroveň odporného života jedlíků masa, opilců a lovců žen, kteří páchali hříšné činnosti všeho druhu, ale nyní jsme dostali příležitost zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. Této příležitosti si proto musíme vždy vážit. Milostí Pána otevíráme mnoho poboček a měli bychom tohoto štěstí, které máme, využít ke zpívání svatého jména Pána a k přímé službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Musíme si být vědomi rozdílu mezi tím, jak jsme žili dříve a jak žijeme nyní, a vždy si dávat velký pozor, abychom z této nejvznešenější životní úrovně nepoklesli.

Toto odhodlání by měl mít každý z nás. Milostí Kṛṣṇy a duchovního mistra jsme se dostali do vznešeného postavení, a když budeme pamatovat na to, jak velká je to příležitost, a modlit se ke Kṛṣṇovi, abychom znovu nepoklesli, naše životy budou úspěšné.

Takové odhodlání by měli mít všichni ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy. Kṛṣṇův oddaný by se měl vysvobodit ze zajetí māyi a být také soucitný ke všem ostatním, kteří v tomto zajetí trpí. Činnosti hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se zaměřují nejen na vlastní pokrok, ale také na pokrok ostatních. To je dokonalost vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo se zajímá pouze o své osvobození, není ve vědomí Kṛṣṇy tak pokročilý jako ten, kdo ze soucitu s druhými dále šíří toto hnutí. Takový pokročilý oddaný nikdy nepoklesne, protože mu Kṛṣṇa poskytne zvláštní ochranu. To je podstata hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Každý je hračkou v rukách iluzorní energie a jedná tak, jak s ním ona pohybuje. Člověk by měl dospět k vědomí Kṛṣṇy, aby vysvobodil sebe i ostatní.

Tento verš jasně vysvětluje, jak se živá bytost stává obětí hmotných podmínek. Počátkem je mylné ztotožňování těla s vlastním já. Bhagavad-gītā proto začíná duchovním pokynem, že nejsme tělo, ale jsme uvnitř těla. Toto vědomí je možné mít jedině tehdy, když člověk zpívá svaté jméno Kṛṣṇy, Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, a neustále se zdržuje ve společnosti oddaných. To je tajemství úspěchu. Proto zdůrazňujeme, že každý by měl zpívat svaté jméno Pána a vyhýbat se nečistotám hmotného světa, zvláště znečištění chtivými touhami po nedovoleném sexu, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Měl by s odhodláním slíbit, že bude dodržovat tyto zásady, a tak se ochránit před utrpením hmotné existence. Prvním nezbytným předpokladem je zbavit se tělesného pojetí života.

Slovo mukta-sarvānubandhanaḥ naznačuje, že po této události se Ajāmila již nestaral o manželku a děti a odešel přímo do Hardwaru, aby udělal další pokrok v duchovním životě. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy má nyní střediska ve Vṛndāvanu a Navadvīpu, aby se tam ti, kdo chtějí žít v ústraní — ať už jsou oddaní nebo ne — mohli odebrat a s odhodláním se vzdát tělesného pojetí života. Zveme všechny, aby strávili zbytek života na těchto svatých místech a velice jednoduchou metodou zpívání svatého jména Pána a přijímání prasādam dosáhli toho největšího úspěchu. Tak se může každý vrátit domů, zpátky k Bohu. Nemáme sice středisko v Hardwaru, ale Vṛndāvan a Śrīdhām Māyāpur jsou pro oddané lepší než kterákoliv jiná místa. Caitanya Candrodaya mandir (chrám v Māyāpuru) poskytuje každému velkou příležitost stýkat se s oddanými. Všichni tedy této příležitosti využijme.

Oddaní, kteří se připojili k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, mohou žít pohodlně v mnoha našich chrámech a vykonávat oddanou službu Pánu. Tak jsou schopni ovládnout mysl a smysly a dosáhnout toho největšího úspěchu v životě. To je proces, který se traduje již od nepaměti. Měli bychom se poučit z Ajāmilova života a s odhodláním slíbit, že pro následování této cesty uděláme vše, co je třeba.

Když člověk uctívá Božstvo v chrámu, jeho mysl bude přirozeně pohroužená v myšlenkách na Pána a Jeho podobu. Mezi Pánem a Jeho podobou není žádný rozdíl. Bhakti-yoga je proto nejsnadnějším jógovým systémem. Yogīni se snaží soustředit mysl na podobu Nadduše (Viṣṇua) v srdci, ale téhož cíle lze snadno dosáhnout, je-li mysl pohroužená v uctívání chrámového Božstva. V každém chrámu sídlí transcendentální podoba Pána, na kterou může člověk snadno myslet. Bude-li shlížet Pána během ārati, obětovat bhogu a neustále myslet na podobu Božstva, stane se z něho prvotřídní yogī. To je nejlepší jógový proces, jak potvrzuje Nejvyšší Osobnost Božství v Bhagavad-gītě (6.47):

“Ten z yogīnů, který se ke Mně s velkou vírou neustále upíná, v nitru na Mě myslí a poskytuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech nejvyšší. To je Můj názor.” Prvotřídní yogī je ten, kdo ovládá své smysly a odpoutává se od hmotných činností tím, že neustále myslí na podobu Pána.

Když Ajāmila pevně upřel svou mysl na podobu Pána, znovu k němu přišli Viṣṇudūtové, kteří ho předtím vysvobodili. Na nějaký čas ho opustili, aby mu dali příležitost ustálit se v meditaci o Pánu. Nyní, když jeho oddanost dozrála, se vrátili, aby ho vzali s sebou. Jakmile viděl, že se Viṣṇudūtové vrátili, poklonil se před nimi na znamení úcty.

Pán říká v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Ten, kdo dosáhne dokonalosti ve vědomí Kṛṣṇy, bude po opuštění hmotného těla okamžitě přemístěn ve svém původním, duchovním těle do duchovního světa, aby se mohl stát společníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Někteří oddaní dospějí na Vaikuṇṭhu a jiní na Goloku Vṛndāvanu, kde budou společníky Kṛṣṇy.

Materialističtí vědci se mnoho let snažili doletět na Měsíc, ale dodnes se jim to nepodařilo. Duchovní letadla z duchovních planet však mohou za vteřinu přenést živou bytost domů, zpátky k Bohu. Jejich rychlost si můžeme nanejvýš představit. Duše je jemnější než mysl a každý ví, jak rychle dovede mysl cestovat z jednoho místa na druhé. Rychlost duchovní podoby si tedy lze představit ve srovnání s rychlostí mysli. Dokonalý oddaný se může ihned — za necelý okamžik — po opuštění hmotného těla vrátit domů, zpátky k Bohu.

Můžeme vidět, že i po dosažení takzvané dokonalosti mnoho karmīch, jñānīch a yogīnů znovu ulpí na hmotných činnostech. Mnoho takzvaných svāmīch a yogīnů zanechává hmotných činností, které prohlásí za iluzorní (jagan mithyā), ale po nějakém čase se k nim opět vrátí a otevírají nemocnice a školy nebo vykonávají jiné veřejně prospěšné činnosti. Někdy se zapojují do politiky, i když se přitom stále falešně prohlašují za sannyāsīny, členy životního stavu odříkání. Dokonalý závěr ovšem je, že chce-li někdo skutečně uniknout z hmotného světa, musí praktikovat oddanou službu, která začíná u śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ — zpívání a naslouchání o slávě Pána. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je toho živým důkazem. Mnoho mladých chlapců v západních zemích, kteří byli závislí na drogách a měli i mnoho jiných zlozvyků, jichž se nebyli schopni zbavit, se po příchodu do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy všech těchto sklonů vzdalo a s velkou vážností se začali věnovat opěvování Pánovy slávy. Toto je tedy nejlepší metoda odčinění všeho, co jsme vykonali v kvalitách vášně a nevědomosti (rajaḥ a tamaḥ). Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.19) říká:

Jedná-li člověk pod vlivem kvalit rajaḥ a tamaḥ, je čím dál posedlejší chtíčem a chamtivostí. Když se však začne věnovat procesu opěvování a naslouchání, dospěje na úroveň dobra a bude šťastný. S pokrokem v oddané službě budou všechny jeho pochybnosti odstraněny (bhidyate hṛdaya-granthiś chidyante sarva-saṁśayāḥ), a uzel jeho touhy po plodonosných činnostech bude rozsekán na kousky.

V okamžiku smrti je každý zmatený, protože jeho tělo přestává náležitě fungovat. I ten, kdo po celý život zpíval svaté jméno Pána, možná v tuto chvíli nebude schopen Hare Kṛṣṇa mantru zřetelně vyslovit. Přesto však získá veškerý prospěch, který zpívání svatého jména přináší. Proč bychom tedy neměli zpívat svaté jméno Pána nahlas a zřetelně, dokud je naše tělo v pořádku? Budeme-li tak činit, je docela možné, že i v okamžiku smrti budeme schopni vyslovit Pánovo svaté jméno s láskou a vírou. Závěrem lze tedy říci, že ten, kdo neustále zpívá svaté jméno Pána, má zaručené, že se vrátí domů, zpátky k Bohu.

Komentář Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura k devátému a desátému verši této kapitoly je psaný formou dialogu o tom, jak se člověk může osvobodit od všech hříšných reakcí prostým zpíváním svatého jména Pána.

Někdo může říci: “Je možné přijmout, že zpíváním svatého jména Pána se člověk osvobodí od všech reakcí za svůj hříšný život. Jestliže se však někdo dopouští hříchů s plným vědomím a ne pouze jednou, ale mnohokrát, nemůže se oprostit od hříšných reakcí, ani kdyby za ně prováděl odčinění dvanáct nebo i více let. Jak je potom možné, že když člověk pouze jednou vysloví svaté jméno Pána, ihned se od reakcí za takové hříchy osvobodí?”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura odpovídá citací devátého a desátého verše této kapitoly: “Zpívání svatého jména Pána Viṣṇua je nejlepším způsobem odčinění pro zloděje zlata a jiných cenností, pro opilce, pro toho, kdo zradí přítele či příbuzného, pro toho, kdo zabije brāhmaṇu, či pro toho, kdo holduje sexu s manželkou svého gurua nebo jiného nadřízeného. Je to také nejlepší metoda odčinění pro vraha žen, krále či vlastního otce, pro toho, kdo poráží krávy, a pro všechny ostatní hříšníky. Prostým zpíváním svatého jména Pána Viṣṇua mohou tito hříšníci upoutat pozornost Nejvyššího Pána, který potom zváží: ,Tento člověk zpívá Mé svaté jméno, a proto je Mou povinností ho ochránit.’”

Člověk může odčinit svůj hříšný život a zničit všechny hříšné reakce zpíváním svatého jména — tomu se ovšem neříká odčinění. Obyčejné odčinění může hříšného člověka dočasně ochránit, ale neočistí zcela jeho srdce od hluboko zakořeněné touhy páchat hříšné činnosti. Odčinění proto není tak mocné jako zpívání svatého jména Pána. V śāstrách je řečeno, že pokud člověk jen jednou vysloví svaté jméno a zcela se odevzdá lotosovým nohám Pána, Pán ho okamžitě považuje za Svého svěřence a chce ho vždy chránit. To potvrzuje Śrīdhara Svāmī. Když byl tedy Ajāmila ve velkém nebezpečí, že ho služebníci Yamarāje odvlečou, Pán ihned poslal Své služebníky, aby ho ochránili. Jelikož byl Ajāmila zbaven všech hříšných reakcí, Viṣṇudūtové promluvili na jeho obhajobu.

Ajāmila dal svému synovi jméno Nārāyaṇa, a protože ho měl nesmírně rád, často na něho volal. Ačkoliv volal na svého syna, samotné jméno mělo sílu, protože jméno Nārāyaṇa se neliší od Nejvyššího Pána Nārāyaṇa. Když Ajāmila pojmenoval svého syna Nārāyaṇa, neutralizoval tím všechny reakce za svůj hříšný život, a jak neustále na svého syna volal — čímž mnohotisíckrát opakoval svaté jméno Nārāyaṇa — dělal ve skutečnosti nevědomky pokrok ve vědomí Kṛṣṇy.

Je možné namítat: “Jestliže neustále opakoval jméno Nārāyaṇa, jak mohl žít s prostitutkou a myslet na víno?” Svými hříšnými činnostmi si Ajāmila znovu a znovu působil utrpení, a proto někdo může říci, že vysvobození mu přineslo až jeho poslední volání Nārāyaṇa. Potom by ale jeho opakování svatého jména bylo nāma-aparādha. Nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ — ten, kdo i nadále jedná hříšně a snaží se neutralizovat své hříchy zpíváním svatého jména Pána, je nāma-aparādhī (páchá přestupky při zpívání svatého jména). Na to lze odpovědět tak, že Ajāmila pronášel svaté jméno Nārāyaṇa bez přestupků, protože tím nechtěl neutralizovat své hříchy. Nevěděl, že páchá hříšné činnosti, a nevěděl ani, že je vyslovováním jména Nārāyaṇa neutralizuje. Proto se nedopouštěl nāma-aparādhy a jeho opakované pronášení svatého jména Nārāyaṇa, když volal na svého syna, lze nazvat čistým zpíváním. Díky tomuto čistému zpívání Ajāmila nevědomky nahromadil výsledky bhakti. Dokonce už jeho první vyslovení svatého jména stačilo na vymazání všech hříšných reakcí za celý jeho život. Zde je logický příklad: fíkovník nedává plody okamžitě, ale za nějaký čas. Podobně Ajāmilova oddaná služba rostla kousek po kousku, a tak na něj reakce nepůsobily, přestože páchal velice hříšné činy. V śāstrách je řečeno, že když někdo byť jen jednou pronese svaté jméno Pána, reakce za minulý, současný či budoucí hříšný život ho nemohou ovlivnit. Uvedeme i jiný příklad: jestliže hadovi vytrhneme jedové zuby, jeho budoucí oběti budou zachráněny před účinky jedu, i když je had kousne několikrát. Jestliže oddaný jedinkrát vysloví svaté jméno bez přestupků, navždy ho to ochrání. Musí jen čekat, až výsledky jeho zpívání postupem času dozrají.