Mahārāja Parīkṣit byl vaiṣṇava, a proto když slyšel popis různých pekelných životních podmínek (na konci pátého zpěvu), toužil vědět, jak lze vysvobodit podmíněné duše ze zajetí māyi a přivést je zpátky domů, zpátky k Bohu. Proto svému duchovnímu mistrovi Śukadevovi Gosvāmīmu připomněl cestu osvobození (nivṛtti-mārga), kterou popsal ve druhém zpěvu. Mahārāja Parīkṣit, který měl v době své smrti to štěstí, že se setkal se Śukadevem Gosvāmīm, se ho tázal, co dělat pro osvobození v tuto kritickou chvíli. Śukadeva Gosvāmī jeho otázku velice ocenil a pochválil ho slovy:

“Můj milý králi, tvá otázka je slavná, protože přináší nesmírný prospěch všem druhům lidí. Všichni transcendentalisté se shodují, že odpověď na tuto otázku je tím nejlepším námětem k naslouchání.” (Bhāg. 2.1.1)

Parīkṣit Mahārāja se divil tomu, že živé bytosti v podmíněném stavu nepřijímají namísto utrpení v tolika pekelných podmínkách raději cestu osvobození, oddanou službu. To je charakteristický znak vaiṣṇavy. Vāñchā-kalpa-tarubhyaś ca kṛpā-sindhubhya eva ca — vaiṣṇava je oceán milosti. Para-duḥkha-duḥkhī — je nešťastný z neštěstí druhých. Parīkṣit Mahārāja proto ze soucitu s podmíněnými dušemi trpícími v pekelném životě naznačil, aby Śukadeva Gosvāmī dále popisoval cestu osvobození, kterou vysvětlil na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu. Velmi významné je v této souvislosti slovo asaṁsṛti. Saṁsṛti označuje pokračování na cestě zrození a smrti. Asaṁsṛti naopak označuje cestu osvobození (nivṛtti-mārga), jež ukončuje rození a umírání a živá bytost po ní postupně spěje na Brahmaloku — pokud se nejedná o čistého oddaného, který nemá zájem navštívit vyšší planetární soustavy. Ten se díky vykonávání oddané služby vrátí okamžitě domů, zpátky k Bohu (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti). Parīkṣit Mahārāja si tedy velice přál naslouchat od Śukadeva Gosvāmīho o cestě, po níž může podmíněná duše dospět k osvobození.

Podle názoru ācāryů slovo krama-yogopalabdhena vyjadřuje, že vykonává-li živá bytost nejprve karma-yogu, poté jñāna-yogu a nakonec se dostane na úroveň bhakti-yogy, může být vysvobozena. Bhakti-yoga je však tak mocná, že nezávisí na karma-yoze ani na jñāna-yoze. Má sama o sobě takovou moc, že i bezbožný člověk, který nevykonal nic v karma-yoze, nebo nevzdělanec, který nedosáhl ničeho v jñāna-yoze, může zaručeně dosáhnout duchovního světa, bude-li se věrně věnovat bhakti-yoze. Mām evaiṣyasy asaṁśayaḥ. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (8.7), že praktikováním bhakti-yogy se živá bytost nepochybně vrátí k Bohu, zpátky domů, do duchovního světa. Yogīni ovšem někdy nechtějí odejít přímo do duchovního světa, a přejí si nejprve vidět jiné planetární soustavy. Přemístí se proto na planetu, kde žije Pán Brahmā, což je zde vyjádřeno slovem brahmaṇā. Pán Brahmā odchází v době zničení vesmíru přímo do duchovního světa, a s ním odcházejí i všichni obyvatelé Brahmaloky. To je potvrzeno ve Vedách:

“Ti, kdo žijí na Brahmaloce, se díky svému vznešenému postavení vracejí v době zničení společně s Pánem Brahmou přímo domů, zpátky k Bohu.”

Pán Kṛṣṇa vysvětluje v Bhagavad-gītě (9.25):

“Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy; ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům; ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.” Živé bytosti mají pod vlivem různých kvalit přírody různé sklony, a tak se kvalifikují pro dosažení různých cílů. Dokud živou bytost přitahuje hmotný svět, chce kvůli této připoutanosti dosáhnout nebeských planet. Nejvyšší Osobnost Božství ovšem prohlašuje: “Ti, kdo uctívají Mě, přijdou ke Mně.” Ten, kdo neví nic o Nejvyšším Pánu a Jeho sídle, se snaží získat pouze lepší hmotné postavení, ale dojde-li někdo k závěru, že v tomto hmotném světě není nic než opakované zrození a smrt, snaží se vrátit domů, zpátky k Bohu. Kdo dosáhne tohoto cíle, nemusí se již nikdy vracet do hmotného světa (yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama). Śrī Caitanya Mahāprabhu říká v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 19.151):

“Všechny živé bytosti putují podle své karmy po celém vesmíru. Některé se dostávají na vyšší planetární soustavy a jiné na nižší. Z mnoha miliónů takto putujících živých bytostí má možná jedna to velké štěstí, že milostí Kṛṣṇy dostane příležitost stýkat se s pravým duchovním mistrem. Společnou milostí Kṛṣṇy a duchovního mistra pak získá semínko popínavé rostliny oddané služby.” Všechny živé bytosti kolují po celém vesmíru—někdy stoupají na vyšší planetární soustavy a jindy klesají na nižší planety. To je hmotná nemoc, která se nazývá pravṛtti-mārga. Jakmile živá bytost získá dostatečnou inteligenci, vydá se cestou osvobození (nivṛtti-mārga), a namísto kolování tímto hmotným světem se vrátí domů, zpátky k Bohu. To je zapotřebí.

Slova yathedam asṛjad vibhuḥ zde jasně vyjadřují, že celý tento hmotný svět s jeho různými planetami, hvězdami atd. stvořil Nejvyšší — velká, všemocná Osobnost Božství. Ateisté se snaží zatajit ruku Boha, která je přítomná v každém stvoření, ale nedokáží vysvětlit, jak všechna tato stvoření mohla vzniknout, aniž by za nimi stála schopná inteligence a nekonečná moc. Pouze si něco představovat nebo spekulovat je ztráta času. V Bhagavad-gītě (10.8) Pán říká: ahaṁ sarvasya prabhavo — “Jsem původ všeho.” Mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Vše, co existuje ve stvoření, pochází ze Mě.” Iti matvā bhajante māṁ budhā bhāva-samanvitāḥ — “Když někdo plně pochopí, že Já Svou všemocností tvořím vše, upevní své postavení v oddané službě a zcela se odevzdá Mým lotosovým nohám.” Neinteligentní lidé bohužel nedokáží Kṛṣṇovu svrchovanost ihned pochopit. Budou-li se však stýkat s oddanými a číst autorizované knihy, mohou postupně dojít ke správnému porozumění, i když to může trvat velmi mnoho životů. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.19):

“Po mnoha zrozeních a smrtích se ten, kdo je skutečně obdařen poznáním, odevzdá Mně, jelikož ví, že jsem příčinou všech příčin a všeho, co existuje. Taková velká duše je velmi vzácná.” Vāsudeva, Kṛṣṇa, je stvořitelem všeho, a Jeho energie se projevuje různými způsoby. Bhagavad-gītā (7.4—5) vysvětluje, že v každém stvoření se vyskytuje kombinace hmotné energie (bhūmir apo 'nalo vāyuḥ) a duchovní energie, živé bytosti. Tentýž princip — kombinace svrchované duše a hmotných prvků — je tedy příčinou vesmírného projevu.

Ve dvacáté šesté kapitole pátého zpěvu Śukadeva Gosvāmī vysvětlil, že lidé, kteří jednají hříšně, jsou nuceni jít na pekelné planety a trpět. Mahārāja Parīkṣit se nyní jakožto oddaný zajímá, jak je tomu možné zabránit. Vaiṣṇava je para-duḥkha-duḥkhī — sám nemá žádné těžkosti, ale je velice nešťastný, když vidí těžkosti druhých. Prahlāda Mahārāja řekl: “Můj Pane, nemám žádné osobní potíže, protože jsem se naučil, jak oslavovat Tvé transcendentální vlastnosti a pohroužit se tak do extatického tranzu. Přesto mám jeden problém, protože myslím na ty darebáky a hlupáky, kteří stále usilují o dočasné štěstí, māyā-sukha, a nevědí nic o oddané službě Tobě.” To je problém, kterému čelí vaiṣṇava. Jelikož plně přijímá útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, sám nemá žádné potíže, ale je soucitný k pokleslým, podmíněným duším, a proto neustále vymýšlí plány, jak je vysvobodit z jejich pekelného života v tomto a příštím těle. Parīkṣit Mahārāja se proto dychtivě toužil od Śukadeva Gosvāmīho dozvědět, jak zachránit lidstvo před pádem do pekla. Śukadeva Gosvāmī již vysvětlil, jak se lidé dostávají do pekelných podmínek, a byl také schopen vysvětlit, jak před nimi mohou být zachráněni. Inteligentní lidé musí těchto pokynů využít. Celý svět bohužel postrádá vědomí Kṛṣṇy, a lidé proto trpí v té nejhlubší nevědomosti, a dokonce ani nevěří v další život po smrti. Jelikož ve své honbě za hmotným požitkem téměř zešíleli, je velice obtížné je přesvědčit o existenci jejich příštího života. Nicméně naší povinností, povinností všech duševně zdravých lidí, je tyto nešťastníky zachránit. Mahārāja Parīkṣit představuje osobu, která je toho schopná.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že i když byl Mahārāja Parīkṣit čistý oddaný, Śukadeva Gosvāmī mu neříkal ihned o síle oddané služby. Jak uvádí Bhagavad-gītā (14.26):

Oddaná služba je tak silná, že když se někdo plně odevzdá Kṛṣṇovi a oddané službě Jemu, reakce za jeho hříšný život ihned přestanou působit.

Na jiném místě v Gītě (18.66) Pán Kṛṣṇa naléhá, aby se každý vzdal všech ostatních povinností a odevzdal se Jemu, a slibuje: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi — “Zbavím tě všech hříšných reakcí a udělím ti osvobození.” V odpověď na otázky Parīkṣita Mahārāje tedy mohl Śukadeva Gosvāmī, jeho guru, okamžitě vysvětlit princip bhakti, ale aby vyzkoušel jeho inteligenci, předepsal nejprve odčinění podle karma-kāṇḍy, cesty plodonosného jednání. Pro karma-kāṇḍu existuje osmdesát autorizovaných písem, jako například Manu-saṁhitā, jež jsou známá jako dharma-śāstry. Tato písma člověku radí neutralizovat své hříšné činy konáním jiných plodonosných činností. To byla první cesta, kterou Śukadeva Gosvāmī Mahārājovi Parīkṣitovi doporučil, a je pravda, že ten, kdo nezačne praktikovat oddanou službu, se musí řídit výroky těchto písem a pro neutralizaci svých bezbožných činů vykonávat zbožné činy. To se nazývá odčinění.

Dharma-śāstry, jako je Manu-saṁhitā, předepisují, že vraha je třeba oběsit, pro odčinění obětovat jeho život. Dříve se lidé na celém světě tohoto systému drželi, ale jelikož se stávají ateisty, nyní od trestu smrti upouštějí. To není moudré. Zde je řečeno, že lékař, který ví, jak určit diagnózu nemoci, předepisuje léky, jaké jí odpovídají. Je-li nemoc velice vážná, lék musí být silný. Vražda je velice těžký hřích, a podle Manu-saṁhity je proto nutné vraha zabít. Zabitím projevuje vláda vrahovi milost, protože není-li zabit v tomto životě, bude zabit a podroben mnohonásobnému utrpení v příštích životech. Jelikož lidé nevědí o příštím životě a spletitém chodu přírody, vytvářejí si své vlastní zákony; správně by se však měli řádně seznámit se zavedenými příkazy śāster a jednat podle nich. V Indii se ještě dnes hinduisté často obracejí na zkušené učence o radu, jak odčinit hříšné činnosti, a proces zpovědi a odčinění existuje také v křesťanství. Odčinění je tedy zapotřebí a musí odpovídat závažnosti hříšných činů.

V některých náboženských sektách se hříšný člověk chodí zpovídat ze svých hříchů knězi, zaplatí určitý poplatek, ale potom znovu páchá stejné hříchy a znovu se z nich přichází vyzpovídat. Tak jedná profesionální hříšník. Postřehy Mahārāje Parīkṣita naznačují, že i před pěti tisíci lety si zločinci běžně odpykávali své zločiny, ale pak je páchali znovu, jako by k tomu byli nuceni. Na základě své praktické zkušenosti tedy Mahārāja Parīkṣit viděl, že opakovaně hřešit a podstupovat odčinění nemá smysl. Ten, kdo je připoutaný ke smyslovému požitku, se bude dopouštět hříšných činů znovu a znovu — bez ohledu na to, kolikrát je potrestán—dokud se nenaučí, jak se uspokojování smyslů zdržet. Slovo vivaśa zde vyjadřuje, že i ten, kdo nechce hřešit, je k tomu nucen zvykem. Parīkṣit Mahārāja proto usoudil, že pro osvobození člověka od hříšného jednání nemá proces odčinění velký význam. V následujícím verši dále vysvětluje, proč tento proces odmítá.

Když se Mahārāja Parīkṣit ptal, jak se může lidská bytost oprostit od hříšného jednání, aby po smrti nebyla nucena jít na pekelné planety, Śukadeva Gosvāmī odpověděl, že pro neutralizování hříchů je nutné podstoupit proces odčinění. Śukadeva takto zkoušel inteligenci Mahārāje Parīkṣita, který ve zkoušce uspěl, neboť odmítl přijmout tento proces za pravý. Parīkṣit Mahārāja nyní od svého duchovního mistra, Śukadeva Gosvāmīho, očekává jinou odpověď.

Guru, Śukadeva Gosvāmī, zkouší Mahārāje Parīkṣita a ukazuje se, že král prošel jednou částí zkoušky tím, že odmítl proces odčinění, jelikož zahrnuje plodonosné činnosti. Nyní Śukadeva Gosvāmī doporučuje úroveň spekulativního poznání. Postupuje od karma-kāṇḍy ke jñāna-kāṇḍě a navrhuje: prāyaścittaṁ vimarśanam — “Skutečným odčiněním je úplné poznání.” Vimarśana se vztahuje na rozvoj spekulativního poznání. V Bhagavad-gītě jsou karmī, kteří postrádají poznání, přirovnáni k oslům. Kṛṣṇa říká:

“Ti ničemové, kteří jsou zcela hloupí, kteří jsou nejnižší z lidí, jimž poznání vzala iluze a kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.” (Bg. 7.15) Karmī, kteří holdují hříšnému jednání a neznají skutečný cíl života, jsou tedy označováni jako mūḍhové, osli. Vimarśana je ovšem také vysvětlena v Bhagavad-gītě (15.15), kde Kṛṣṇa prohlašuje: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — smyslem studia Ved je pochopit Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud někdo studuje Vedāntu, ale udělá pouze nějaký pokrok ve spekulativním poznání, aniž by chápal Nejvyššího Pána, zůstane stále stejným mūḍhou. Jak uvádí Bhagavad-gītā (7.19) — skutečného poznání člověk dosáhne, když porozumí Kṛṣṇovi a odevzdá se Mu (bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate). K tomu, aby se člověk stal učeným a zbavil se hmotného znečištění, by se měl snažit porozumět Kṛṣṇovi, neboť tak se okamžitě osvobodí od všech zbožných a bezbožných činností a jejich reakcí.

Když člověk rozvíjí poznání — byť prostřednictvím mentální spekulace — a striktně dodržuje usměrňující zásady, které předepisují śāstry a vysvětluje příští verš, postupně se očišťuje. Úroveň jñāny, spekulativního poznání, je tedy lepší než úroveň karmy, plodonosného jednání. Na úrovni karmy existuje velké nebezpečí poklesu do pekelných podmínek, ale na úrovni jñāny je živá bytost před pekelným životem ochráněna, i když ještě není zcela zbavena nákazy. Potíž spočívá v tom, že na úrovni jñāny si člověk myslí, že dosáhl osvobození a stal se Nārāyaṇem neboli Bhagavānem. To je další stupeň nevědomosti.

Vlivem nevědomosti člověk spekuluje a považuje se za osvobozeného od hmotného znečištění, i když ve skutečnosti není. Proto i ten, kdo dosáhne brahma-jñāny, pochopení Brahmanu, jistě poklesne, protože nepřijímá útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy. Jñānī však alespoň vědí, co je hříšné a co zbožné, a velice obezřetně jednají podle příkazů śāster.

Co je to tapaḥ, vysvětluje smṛti-śāstra: manasaś cendriyāṇāṁ ca aikāgryaṁ paramaṁ tapaḥ — “Úplné ovládání mysli a smyslů a jejich naprosté soustředění na jeden druh činnosti se nazývá tapaḥ.” Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy učí lidi, jak soustředit mysl na oddanou službu. To je prvotřídní tapaḥ. Brahmacarya, život v celibátu, má osm aspektů: nemyslet na ženy, nemluvit o sexu, nekoketovat se ženami, nedívat se chtivě na ženy, nemluvit důvěrně se ženami, neplánovat sex, neusilovat o něj a nemít pohlavní styk. Člověk nemá na ženy ani myslet nebo se na ně dívat, a už vůbec ne s nimi mluvit. To se nazývá prvotřídní brahmacarya. Jestliže brahmacārī nebo sannyāsī mluví v ústraní se ženou, přirozeně je zde možnost sexu, o kterém nebude nikdo vědět. Úplný brahmacārī proto jedná právě naopak. Je-li někdo dokonalým brahmacārīnem, dokáže velice snadno ovládat mysl a smysly, rozdávat milodary, mluvit pravdu a tak dále. Pro začátek je však třeba ovládnout jazyk a proces jedení.

Na cestě oddané služby (bhakti-mārga) musí člověk striktně dodržovat usměrňující zásady, což znamená, že musí nejprve ovládnout jazyk (sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ). Jazyk (jihvā) může ovládnout zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, tím, že nebude mluvit o jiných námětech než těch, které se týkají Kṛṣṇy, a nebude ochutnávat nic, co nebylo obětováno Kṛṣṇovi. Dokáže-li takto ovládnout jazyk, brahmacarya a další očistné procesy budou automaticky následovat. V příštím verši bude vysvětleno, že cesta oddané služby je naprosto dokonalá, a je tudíž lepší než cesta plodonosného jednání a cesta poznání. Śrīla Vīrarāghava Ācārya na základě citátu z Ved vysvětluje, že askeze zahrnuje co nejúplnější dodržování půstů (tapasānāśakena). Śrīla Rūpa Gosvāmī také oznamuje, že atyāhāra, přílišné holdování jídlu, je překážkou pokroku v duchovním životě. Rovněž v Bhagavad-gītě (6.17) Kṛṣṇa říká:

“Ten, kdo je usměrněný ve svých zvycích co se týče jídla, spánku, práce a odpočinku, může praktikováním systému yogy zmírnit všechny hmotné bolesti.”

Ve sloce 14 je velice významné slovo dhīrāḥ, které znamená “ti, kdo nejsou rozrušeni za žádných okolností”. Kṛṣṇa říká Arjunovi v Bhagavad-gītě (2.14):

“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” V hmotném životě se setkáváme s mnoha zneklidňujícími vlivy (adhyātmika, adhidaivika a adhibhautika). Ten, kdo se je naučil za všech okolností tolerovat, se nazývá dhīra.

V minulém verši uvedl Śukadeva Gosvāmī příklad, že suché listy popínavých rostlin pod bambusem jsou možná ohněm spáleny na popel, ale samotné rostliny mohou znovu vyrůst, protože kořeny jsou stále v zemi. Stejně tak u toho, kdo rozvíjí poznání, ale nemá žádnou chuť pro oddanou službu, existuje možnost, že se hříšné touhy znovu objeví, jelikož nejsou zničeny jejich kořeny v jeho srdci. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.4) uvádí:

Spekulanti, kteří vynakládají velké úsilí na to, aby rozlišováním mezi hříšnými a zbožnými činnostmi získali co nejpřesnější pochopení hmotného světa, ale kteří nevykonávají oddanou službu, mají sklon k hmotným činnostem. Mohou poklesnout a zaplést se do plodonosného jednání. Když však někdo vyvine připoutanost k oddané službě, jeho touhy po hmotném požitku zaniknou automaticky, bez vedlejší snahy. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca — tomu, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, se přirozeně protiví všechny hmotné činnosti, hříšné i zbožné. To je zkouška vědomí Kṛṣṇy. Zbožné i bezbožné činnosti ve skutečnosti pocházejí z nevědomosti, protože živá bytost nemá jakožto věčný služebník Kṛṣṇy zapotřebí jednat pro svůj vlastní smyslový požitek. Jakmile se tedy někdo vrátí na úroveň oddané služby, upustí od své připoutanosti ke zbožnému a bezbožnému jednání a zajímá se pouze o to, co uspokojí Kṛṣṇu. Tento proces bhakti, oddané služby Kṛṣṇovi (vāsudeva-parāyaṇa), zbavuje živou bytost reakcí za všechny činnosti.

Jelikož byl Mahārāja Parīkṣit velký oddaný, odpovědi jeho gurua, Śukadeva Gosvāmīho, které se týkaly karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy, ho nemohly uspokojit. Śukadeva Gosvāmī velice dobře znal srdce svého žáka, a proto popsal transcendentální blaženost oddané služby. Slovo kecit, použité v tomto verši, znamená “někteří lidé, ale ne všichni”. Ne každý dospěje k tomu, aby si byl vědom Kṛṣṇy. Kṛṣṇa to vysvětluje v Bhagavad-gītě (7.3):

“Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě sotva jeden zná v pravdě.” Prakticky nikdo nechápe Kṛṣṇu takového, jaký je, protože Kṛṣṇovi nelze porozumět prostřednictvím zbožných činností ani toho nejvznešenějšího spekulativního poznání. Nejvyšší poznání ve skutečnosti spočívá v porozumění Kṛṣṇovi. Neinteligentní lidé, kteří Kṛṣṇu nechápou, jsou velice pyšní a myslí si, že dosáhli osvobození či že se stali Kṛṣṇou nebo Nārāyaṇem. To je nevědomost.

Śrīla Rūpa Gosvāmī vyjadřuje čistotu bhakti, oddané služby, v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

“Oddaný má vykonávat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” Śrīla Rūpa Gosvāmī dále vysvětluje, že bhakti je kleśaghnī śubhadā, což znamená, že když někdo začne praktikovat oddanou službu, zcela ustane jeho zbytečná námaha i hmotná strádání všeho druhu, a dosáhne veškerého štěstí. Bhakti je tak mocná, že je rovněž označována jako mokṣa-laghutākṛt — snižuje důležitost osvobození.

Neoddaní musí podstupovat hmotné strasti, jelikož mají sklon páchat hříšné plodonosné činnosti. Touha jednat hříšně zůstává v jejich srdcích kvůli nevědomosti. Hříšné činy se dělí do tří kategorií — pātaka, mahā-pātaka a atipātaka — a také do dvou skupin: prārabdha a aprāprabdha. Prārabdha se vztahuje na hříšné reakce, jimiž člověk trpí v současnosti, a aprārabdha na zdroje možného utrpení. Reakce se nazývají aprārabdha, když semena (bīja) hříšných reakcí ještě nenesou své plody. Tato semena hříšných činů jsou neviditelná, ale je jich nekonečně mnoho a nikdo nezjistí, kdy byla poprvé zaseta. Působením hříšných reakcí, které již přinášejí plody (prārabdha), dochází k tomu, že se člověk narodí v nízké rodině nebo trpí jinými potížemi.

Jakmile však někdo začne praktikovat oddanou službu, všechny fáze hříšného života — a s nimi i prārabdha, aprārabdha a bīja — zaniknou. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.14.19) říká Pán Kṛṣṇa Uddhavovi:

“Můj milý Uddhavo, oddaná služba určená Mně je jako planoucí oheň, který může spálit na popel všechny hříšné činnosti, přikládané do něho jako palivo.” To, jak oddaná služba ničí reakce za hříšný život, vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam (3.33.6) ve verši, který byl vysloven, když Pán Kapiladeva udílel pokyny Své matce Devahūti. Devahūti řekla:

“Můj milý Pane, když i člověk narozený v rodině pojídačů psů slyší a opakuje opěvování Tvé slávy, vzdává Ti úctu a vzpomíná na Tebe, je okamžitě na vyšší úrovni než brāhmaṇa, a tudíž oprávněný vykonávat oběti. Co teprve říci o tom, kdo Tě vidí přímo?”

Padma Purāṇa uvádí, že ti, jejichž srdce vždy lpí na službě Pánu Viṣṇuovi, jsou okamžitě zbaveni všech reakcí za hříšný život. Tyto reakce obvykle existují ve čtyřech fázích. Některé z nich mohou dávat výsledky ihned, jiné jsou v podobě semen, další jsou neprojevené a další již působí. Oddaná služba všechny tyto reakce okamžitě zbavuje účinnosti. Když je v srdci přítomná oddaná služba, touhy vykonávat hříšné činnosti tam nemají místo. Hříšný život je důsledkem nevědomosti, zapomnění na naše přirozené postavení věčného služebníka Boha; kdo si je však plně vědom Kṛṣṇy, ten toto přirozené postavení realizuje.

Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti říká, že bhakti lze rozdělit na dvě skupiny: (1) santatā, oddaná služba s vírou a láskou, která probíhá neustále, a (2) kādācitkī, oddaná služba, která neprobíhá stále, ale někdy je probuzena. Neustále probíhající oddanou službu (santatā) lze dále rozdělit do dvou kategorií: (1) služba vykonávaná s nepatrnou připoutaností a (2) spontánní oddaná služba. Přerušovanou oddanou službu (kādācitkī) lze rozdělit do tří kategorií: (1) rāgābhāsamayī, oddaná služba, při níž je člověk téměř připoutaný, (2) rāgābhāsa-śūnya-svarūpa-bhūtā, oddaná služba, v níž není žádná spontánní láska, ale dotyčnému se líbí přirozené postavení služby, a (3) ābhāsa-rūpā, letmý záblesk oddané služby. Co se týče odčinění — když má člověk byť jen nepatrný zážitek oddané služby, vynahradí to veškerou potřebu odčinění (prāyaścitta) podstupovat. Pro toho, kdo dosáhl spontánní lásky a nadto láskyplné připoutanosti, což jsou znaky úspěšného pokroku v kādācitkī, tedy odčinění rozhodně není nutné. Dokonce již ve stádiu ābhāsa-rūpā bhakti jsou všechny reakce hříšného života vykořeněny a zničeny. Śrīla Jīva Gosvāmī vyjadřuje názor na význam slova kārtsnyena — i když někdo touží páchat hříšné činnosti, již samotná ābhāsa-rūpā bhakti zničí kořeny jeho touhy. Příklad slunce (bhāskara) je velice výstižný. Forma bhakti zvaná ābhāsa je přirovnána k úsvitu a nahromaděné hříšné činnosti k mlze. Jelikož mlha nepokrývá celé nebe, stačí, aby slunce ukázalo své první paprsky, a mlha se okamžitě rozplyne. Má-li člověk byť jen nepatrný kontakt s oddanou službou, je všechna mlha jeho hříšného života okamžitě rozptýlena.

Tat-puruṣa se vztahuje na kazatele vědomí Kṛṣṇy, jako je duchovní mistr. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura říká: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — “Kdo může být vysvobozen ze zajetí māyi, aniž by sloužil pravému duchovnímu mistrovi, ideálnímu vaiṣṇavovi?” Tato myšlenka je vyjádřena i na mnoha jiných místech. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.2) uvádí: mahat-sevāṁ dvāram āhur vimukteḥ — ten, kdo touží po vysvobození ze zajetí māyi, se musí stýkat s čistým oddaným, mahātmou. Mahātmā je ten, kdo dvacet čtyři hodin denně s láskou slouží Pánu. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.13):

“Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni — velké duše — jsou pod ochranou božské přírody. Plně se zaměstnávají oddanou službou, protože Mě znají jako Nejvyšší Osobnost Božství, původní a nevyčerpatelnou.” Příznakem mahātmy tedy je, že nemá jiné zaměstnání než službu Kṛṣṇovi. Člověk musí sloužit vaiṣṇavovi, aby se zbavil hříšných reakcí, obnovil své původní vědomí Kṛṣṇy a naučil se, jak milovat Kṛṣṇu. To je výsledek mahātma-sevy. Když někdo slouží čistému oddanému, reakce za jeho hříšný život jsou samozřejmě automaticky zničeny. Oddaná služba není nutná k tomu, aby odstranila zanedbatelnou zásobu hříchů, ale aby probudila naši spící lásku ke Kṛṣṇovi. Tak jako se mlha rozptýlí s prvním zábleskem slunečního světla, hříšné reakce automaticky zmizí, jakmile člověk začne sloužit čistému oddanému. Žádná další snaha není zapotřebí.

Slovo kṛṣṇārpita-prāṇaḥ se vztahuje na oddaného, který odevzdává svůj život službě Kṛṣṇovi; nikoliv tomu, aby se zachránil před cestou k pekelnému životu. Oddaný je nārāyaṇa-parāyaṇa či vāsudeva-parāyaṇa, což znamená, že cesta Vāsudeva, cesta oddanosti, je jeho životem a duší. Nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati (Bhāg. 6.17.28) — takový oddaný se nebojí jít kamkoliv. Existuje cesta osvobození na vyšší planetární soustavy a cesta na pekelné planety, ale oddaný nārāyaṇa-para se nebojí, ať je poslán kamkoliv — chce jen vzpomínat na Kṛṣṇu, bez ohledu na to, kde je. Takový oddaný se nezajímá o peklo či nebe — lpí jen na službě Kṛṣṇovi. Když se oddaný dostane do pekelných podmínek, přijímá je jako Kṛṣṇovu milost: tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ (Bhāg. 10.14.8). Neprotestuje: “Vždyť já jsem tak velký oddaný Kṛṣṇy. Proč jsem se dostal do takového neštěstí?” Namísto toho si myslí: “To je Kṛṣṇova milost.” Dosáhnout takového postoje může oddaný, který slouží zástupci Kṛṣṇy. To je tajemství úspěchu.

Nikdo by si neměl myslet, že ten, kdo začíná praktikovat bhakti, nedokáže vykonávat obřady doporučené v části Ved zvané karma-kāṇḍa nebo není dostatečně vzdělaný, aby mohl spekulovat o duchovních námětech. Māyāvādīni obvykle prohlašují, že cesta bhakti je pro ženy a nevzdělance. To je bezdůvodné obvinění — po cestě bhakti kráčí ty nejvzdělanější osobnosti, jako jsou Gosvāmī, Pán Caitanya Mahāprabhu a Rāmānujācārya. To jsou skuteční následovníci cesty bhakti. Ať už člověk je či není vzdělanec nebo aristokrat, musí kráčet v jejich stopách. Mahājano yena gataḥ sa panthāḥ — člověk musí jít cestou mahājanů. Mahājanové jsou ti, kdo se vydali po cestě oddané služby (suśīlāḥ sādhavo yatra nārāyaṇa-parāyaṇāḥ) — takové velké osobnosti jsou dokonalé. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (5.18.12):

“Ten, kdo je neochvějně oddán Osobnosti Božství, má všechny dobré vlastnosti polobohů.” Méně inteligentní lidé ovšem cestu bhakti nechápou, a proto tvrdí, že je určená pro toho, kdo nedokáže vykonávat obřady či spekulovat. Bhakti je však ona vhodná cesta, jak zde potvrzuje slovo sadhrīcīnaḥ — nikoliv cesty karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy. Māyāvādīni mohou být suśīlāḥ sādhavaḥ, svaté osoby s dobrým chováním, ale protože nepřijímají cestu bhakti, lze pochybovat, zda skutečně dělají nějaký pokrok. Na druhou stranu ti, kdo kráčejí cestou ācāryů, jsou nejen suśīlāḥ a sādhavaḥ, ale navíc je jejich cesta akuto-bhaya, prostá strachu. Člověk má beze strachu následovat dvanáct mahājanů a jejich učednickou posloupnost, a tak se vysvobodit ze zajetí māyi.

Aby člověk mohl využít metod odčinění, musí být alespoň trochu oddaný — jinak nemá sebemenší naději, že se očistí. Z tohoto verše je zřejmé, že dokonce i ti, kdo využívají karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy, ale nejsou ani trochu oddáni, se pouhým následováním těchto cest nemohou očistit. Slovo prāyaścittāni je v množném čísle, aby poukázalo jak na karma-kāṇḍu, tak na jñāna-kāṇḍu. Narottama dāsa Ṭhākura proto říká: karma-kāṇḍa, jñāna-kāṇḍa, kevala viṣera bhāṇḍa — přirovnává cesty karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy k nádobám plným jedu. Alkohol a jed patří do stejné kategorie. Podle tohoto verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu je ten, kdo již o cestě oddané služby hodně slyšel, ale přesto k ní není připoutaný — kdo si není vědom Kṛṣṇy — jako nádoba alkoholu. Bez alespoň nepatrného doteku oddané služby se taková osoba nemůže očistit.

Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (18.66):

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě zbavím všech následků za hříšná jednání. Neboj se.” Tentýž princip je popsán zde (sakṛn manaḥ kṛṣṇa-padāravindayor). Pokud se na základě studia Bhagavad-gīty někdo rozhodne odevzdat Kṛṣṇovi, je okamžitě zbaven všech hříšných reakcí. Rovněž je významné, že Śukadeva Gosvāmī poté, co několikrát zopakoval slova vāsudeva-parāyaṇa a nārāyaṇa-parāyaṇa, nakonec říká kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Tím naznačuje, že Kṛṣṇa je původem Nārāyaṇa i Vāsudeva. I když se Nārāyaṇa a Vāsudeva od Kṛṣṇy neliší, samotným odevzdáním se Kṛṣṇovi se člověk plně odevzdává všem Jeho expanzím, jako je Nārāyaṇa, Vāsudeva a Govinda. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.7): mattaḥ parataraṁ nānyat — “Neexistuje žádná pravda, která by Mě převyšovala.” Existuje mnoho jmen a podob Nejvyšší Osobnosti Božství, ale Kṛṣṇa je nejvyšší podobou (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Proto Kṛṣṇa doporučuje začínajícím oddaným, že je třeba se odevzdat pouze Jemu (mām ekam). Jelikož začínající oddaní nemohou porozumět podobám Nārāyaṇa, Vāsudeva a Govindy, Kṛṣṇa říká přímo: mām ekam. Zde je totéž podpořeno slovem kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Nārāyaṇa nehovoří Osobně, ale Kṛṣṇa, Vāsudeva, ano, jako například v Bhagavad-gītě. Následovat pokyn Bhagavad-gīty proto znamená odevzdat se Kṛṣṇovi. Takové odevzdání je nejvyšší dokonalostí bhakti-yogy.

Parīkṣit Mahārāja se tázal Śukadeva Gosvāmīho, jak se lze zachránit před poklesem do různých podmínek pekelného života. V tomto verši Śukadeva Gosvāmī odpovídá, že duši, která se odevzdala Kṛṣṇovi, jistě nečeká pobyt v pekle (naraka). Nejenže tam nepůjde, ale dokonce ani ve snu neuvidí Yamarāje či jeho služebníky, kteří tam mohou živou bytost odvést. Chce-li se tedy někdo zachránit před pádem do pekelného života, naraka, měl by se plně odevzdat Kṛṣṇovi. Slovo sakṛt je významné, protože vyjadřuje, že když se někdo jedinkrát upřímně odevzdá Kṛṣṇovi, bude zachráněn, i kdyby se stalo, že se shodou okolností dopustí hříšných činů a poklesne. Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě (9.30):

“Je-li ten, kdo se dopustí byť i toho nejohavnějšího činu, zaměstnán oddanou službou, má být považován za svatého, protože je správně umístěn.” Pokud někdo ani na okamžik nezapomene na Kṛṣṇu, je v bezpečí, i když shodou okolností spáchá něco hříšného a poklesne.

Ve druhé kapitole Bhagavad-gīty (2.40) Pán také říká:

“V tomto úsilí neexistuje ztráta či úbytek a i malý pokrok na této cestě může člověka zachránit před tím nejstrašnějším nebezpečím.”

Na jiném místě Gīty (6.40) Pán říká: na hi kalyāṇa-kṛt kaścid durgatiṁ tāta gacchati — “Toho, kdo koná příznivé činnosti, nikdy nepřemůže zlo.” Nejvyšší příznivou (kalyāṇa) činností je odevzdat se Kṛṣṇovi. To je jediný způsob, jak se zachránit před pekelným životem. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī to potvrzuje těmito slovy:

Hříšné činy toho, kdo se odevzdal Kṛṣṇovi, jsou přirovnány k hadovi s odstraněnými jedovými zuby (protkhāta-daṁṣṭrāyate). Takového hada se již není třeba bát. Nikdo by samozřejmě neměl páchat hříšné činnosti na základě toho, že se odevzdal Kṛṣṇovi. I když se však stane, že člověk odevzdaný Kṛṣṇovi se kvůli svým dřívějším zvykům někdy dopustí něčeho hříšného, tyto hříšné činy již nemají zhoubné účinky. Proto by se měl každý velice pevně držet lotosových nohou Kṛṣṇy a sloužit Mu pod vedením duchovního mistra. Tak bude za všech okolností akuto-bhaya, prostý strachu.

Purāṇy neboli příběhy z dávné historie někdy neinteligentní lidé přehlížejí a jejich obsah považují za mytologii. Popisy Purāṇ, dávných dějin vesmíru, jsou však skutečné, i když nejsou v chronologickém pořadí. Purāṇy zaznamenávají hlavní události, které se odehrály před mnoha milióny let nejen na této, ale i na jiných planetách ve vesmíru. Všichni realizovaní znalci Ved se proto na popisy Purāṇ odvolávají. Śrīla Rūpa Gosvāmī uznává Purāṇy za stejně důležité jako samotné Vedy a v Bhakti-
-rasāmṛta-sindhu cituje následující verš z Brahma-yāmaly:

“Oddaná služba Pánu, která opomíjí autorizovaná védská písma, jako jsou Upaniṣady, Purāṇy a Nārada-pañcarātra, je pouze zbytečným narušením pořádku ve společnosti.” Oddaný Kṛṣṇy se musí odvolávat nejen na Vedy, ale i na Purāṇy. Nikdo by neměl Purāṇy pošetile považovat za mytologii. Kdyby se jednalo o mytologii, Śukadeva Gosvāmī by se neobtěžoval s vyprávěním dávných historických událostí, které se týkaly života Ajāmila. Nyní tento příběh začíná.

Chybou nedovoleného styku se ženami je, že připravuje člověka o všechny bráhmanské vlastnosti. V Indii existuje dodnes třída služebníků, kteří se nazývají śūdrové, a jejich manželky-služebné se nazývají śūdrāṇī. Lidé posedlí chtíčem někdy navazují vztahy s těmito služebnými a uklízečkami, jelikož ve vyšších třídách společnosti nemohou holdovat lovu žen, který společenské konvence striktně zakazují. Ajāmila, mladý kvalifikovaný brāhmaṇa, pozbyl kvůli stykům s prostitutkou všech bráhmanských vlastností, ale nakonec byl zachráněn, neboť již započal proces bhakti-yogy. Proto Śukadeva Gosvāmī v dřívějším verši hovořil o tom, kdo se jen jednou odevzdal u lotosových nohou Pána (manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ) nebo právě začal praktikovat bhakti-yogu. Začátkem bhakti-yogy je śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, naslouchání jménům Pána Viṣṇua a jejich opěvování, například v podobě mahā-mantry: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Bhakti-yoga začíná zpíváním. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto prohlašuje:

“V tomto věku hádek a pokrytectví je jediným způsobem osvobození zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.” Metoda zpívání svatého jména Pána je vždy znamenitě účinná, ale zvláště účinná je v tomto věku Kali. Její účinnost nyní Śukadeva Gosvāmī vysvětlí na příběhu Ajāmila, který byl vysvobozen z rukou Yamadūtů jen proto, že volal svaté jméno Nārāyaṇa. Původní otázkou Parīkṣita Mahārāje bylo, jak se zachránit před pádem do pekla neboli do rukou Yamadūtů. Jako odpověď uvádí Śukadeva Gosvāmī tento příklad z dávné historie, aby přesvědčil Parīkṣita Mahārāje o síle bhakti-yogy, jež začíná prostým zpíváním Pánova jména. Všechny autority na bhakti-yogu doporučují proces oddané služby začínající zpíváním svatého jména Kṛṣṇy (tan-nāma-grahaṇādibhiḥ).

Tento verš naznačuje, jak hluboko člověk poklesne pouze kvůli nedovolenému sexu s prostitutkou. Nedovolený pohlavní styk nelze mít s počestnou či aristokratickou ženou; jedině s necudnými śūdry. Čím více společnost připouští prostituci a nedovolený sex, tím více podněcuje podvodníky, zloděje, raubíře, opilce a hazardní hráče. Všem žákům v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto ze všeho nejdříve radíme, aby se vyhnuli nedovolenému sexu, který je počátkem všeho odporného života a po němž postupně následuje konzumace masa, hazardování a požívání omamných látek. Ovládat se je samozřejmě velice těžké, ale je to možné, když se člověk plně odevzdá Kṛṣṇovi, neboť tomu, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se všechny tyto odporné zvyky postupně zprotiví. Pokud však společnost připouští rozmach nedovoleného sexu, čeká ji pád, neboť bude plná darebáků, zlodějů, podvodníků a podobných živlů.

Slovo pravayasaḥ naznačuje, jak byl Ajāmila hříšný, protože i když mu bylo osmdesát osm let, měl ještě malé dítě. Podle zásad védské kultury má muž po dosažení padesáti let odejít z domova — nemá tam zůstávat a plodit další děti. Sex je dovolený po dobu dvaceti pěti let; od dvaceti pěti do čtyřiceti pěti nebo nanejvýš padesáti let. Potom se má člověk vzdát sexuálního návyku, odejít z domova jako vānaprastha a poté řádně přijmout sannyās. Ajāmila však kvůli stykům s prostitutkou pozbyl veškeré bráhmanské kultury a stal se velkým hříšníkem, dokonce i v takzvaném životě hospodáře.

Zde je jasně uvedeno, že Nārāyaṇa byl tak malý, že neuměl ani správně mluvit a chodit. Stařec byl k dítěti velice připoutaný, a proto vychutnával jeho činnosti, a jelikož se dítě jmenovalo Nārāyaṇa, neustále vyslovoval svaté jméno Nārāyaṇa. I když měl na mysli malé dítě a nikoliv původního Nārāyaṇa, jméno Nārāyaṇa je tak mocné, že se očišťoval i vyslovováním jména svého syna (harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam). Śrīla Rūpa Gosvāmī proto prohlásil, že ten, jehož mysl je jakýmkoliv způsobem přitahována ke svatému jménu Kṛṣṇy (tasmāt kenāpy upāyena manaḥ kṛṣṇe niveśayet), je na cestě osvobození. V hinduistické společnosti je zvykem, že rodiče dávají svým dětem jména, jako je Kṛṣṇadāsa, Govinda dāsa, Nārāyaṇa dāsa a Vṛndāvana dāsa. Tak opakují jména Kṛṣṇa, Govinda, Nārāyaṇa a Vṛndāvan a mají příležitost se očistit.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je k podmíněné duši laskavý. Přestože tento muž na Nārāyaṇa zcela zapomněl, volal na své dítě slovy: “Nārāyaṇe, prosím, pojď se najíst. Nārāyaṇe, prosím, pojď se napít mléka.” Nějakým způsobem byl tedy připoutaný ke jménu Nārāyaṇa. To se nazývá ajñāta-sukṛti. Přestože volal na svého syna, nevědomky vyslovoval jméno Nārāyaṇa, a svaté jméno Nejvyšší Osobnosti Božství je tak transcendentálně mocné, že se jeho volání počítalo a bylo zaznamenáváno.

Ve druhém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (2.1.6) říká Śukadeva Gosvāmī:

“Nejvyšší dokonalostí lidského života, které může člověk dosáhnout buď úplným poznáním hmoty a duše, nabytím mystických sil, nebo dokonalým plněním svých předepsaných povinností, je vzpomínat na konci života na Osobnost Božství.” Nějakým způsobem, vědomě či nevědomě, Ajāmila vyslovoval v době smrti jméno Nārāyaṇa (ante nārāyaṇa-smṛtiḥ), a tím, že soustředil mysl na jméno Nārāyaṇa, dosáhl naprosté dokonalosti.

Z toho nám také může být jasné, že Ajāmila, který byl synem brāhmaṇy, byl v mládí zvyklý uctívat Nārāyaṇa, protože v domě každého brāhmaṇy probíhá uctívání nārāyaṇa-śily. Tento systém se v Indii dochoval dodnes; v domech striktních brāhmaṇů probíhá nārāyaṇa-sevā, uctívání Nārāyaṇa. Znečištěný Ajāmila tedy sice volal na svého syna, ale tím, že soustředil mysl na svaté jméno Nārāyaṇa, vzpomínal na toho Nārāyaṇa, Jehož věrně uctíval v mládí.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vyjádřil v této souvislosti své mínění slovy: etac ca tad-upalālanādi-śrī-nārāyaṇa-namoccāraṇa-māhātmyena tad-bhaktir evā- bhūd iti siddhāntopayogitvenāpi draṣṭavyam. “Podle bhakti-siddhānty je třeba rozborem dojít k závěru, že jelikož Ajāmila neustále opakoval jméno svého syna, Nārāyaṇa, byl povýšen na úroveň bhakti, přestože o tom nevěděl.” Podobně Śrīla Vīrarāghava Ācārya uvádí tento názor: evaṁ vartamānaḥ sa dvijaḥ mṛtyu-kāle upasthite satyajño nārāyaṇākhye putra eva matiṁ cakāra matim āsaktām akarod ity arthaḥ. “V době smrti sice opakoval jméno svého syna, nicméně soustředil mysl na svaté jméno Nārāyaṇa.” Śrīla Vijayadhvaja Tīrtha vyslovuje podobný názor:

mṛtyu-kāle deha-viyoga-lakṣaṇa-kāle mṛtyoḥ sarva-doṣa-pāpa-harasya harer anugrahāt kāle datta-jñāna-lakṣaṇe upasthite hṛdi prakāśite tanaye pūrṇa-jñāne bāle pañca-varṣa-kalpe prādeśa-mātre nārāyaṇāhvaye mūrti-viśeṣe matiṁ smaraṇa-samarthaṁ cittaṁ cakāra bhaktyāsmarad ity arthaḥ.

Přímo či nepřímo — Ajāmila v době smrti skutečně vzpomínal na Nārāyaṇa (ante nārāyaṇa-smṛtiḥ).

Hříšné činnosti páchá člověk tělem, myslí a slovy. Tři sluhové Yamarāje proto přišli Ajāmila odvést do Yamarājova sídla. Ten však naštěstí pronášel čtyři slabiky jména Pána Nārāyaṇa (hari-nāma) — i když měl na mysli svého syna — a proto se tam okamžitě objevili také služebníci Nārāyaṇa, Viṣṇudūtové. Jelikož se Ajāmila nesmírně bál Yamarājových provazů, opakoval Pánovo jméno s očima plnýma slz. Ve skutečnosti však neměl v úmyslu opakovat svaté jméno Nārāyaṇa; chtěl jen zavolat svého syna.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává: hari-kīrtanaṁ niśamyāpatan, katham-bhūtasya bhartur nāma bruvataḥ — služebníci Pána Viṣṇua přišli, protože Ajāmila pronášel svaté jméno Nārāyaṇa. Nebrali v úvahu, proč to dělal. Ajāmila ve skutečnosti při volání jména Nārāyaṇa myslel na svého syna, ale protože ho služebníci Pána Viṣṇua, Viṣṇudūtové, slyšeli opakovat Pánovo jméno, ihned ho přišli ochránit. Hari-kīrtan je ve skutečnosti určen pro oslavování svatého jména, podoby, zábav a vlastností Pána. Ajāmila ovšem neoslavoval Pánovu podobu, vlastnosti či příslušenství; pouze pronášel svaté jméno. I to však stačilo, aby se očistil od všech hříšných činností. Jakmile Viṣṇudūtové uslyšeli volání jména svého Pána, okamžitě přišli. Śrīla Vijayadhvaja Tīrtha v této souvislosti poznamenává: anena putra-sneham antareṇa prācīnādṛṣṭa-balād udbhūtayā bhaktyā bhagavan-nāma-saṅkīrtanaṁ kṛtam iti jñāyate. “Ajāmila opakoval jméno Nārāyaṇa vlivem nesmírné připoutanosti ke svému synovi. Díky své příznivé minulosti, kdy vykonával oddanou službu Nārāyaṇovi, však přesto pronášel svaté jméno, zjevně v postoji dokonalé oddané služby a bez přestupků.”

Vaiṣṇavu — toho, kdo se odevzdal lotosovým nohám Pána Viṣṇua — neustále chrání Viṣṇuovi služebníci. Jelikož Ajāmila volal svaté jméno Nārāyaṇa, nejenže za ním Viṣṇudūtové ihned přišli, ale navíc okamžitě nařídili Yamadūtům, aby se ho nedotýkali. Pronikavými hlasy jim pohrozili, že budou-li se i nadále snažit vytáhnout Ajāmilovu duši z jeho srdce, čeká je trest. Služebníci Yamarāje mají pravomoc nad všemi hříšnými živými bytostmi, ale poslové Pána Viṣṇua, Viṣṇudūtové, mohou potrestat každého — včetně Yamarāje — jestliže ukřivdí vaiṣṇavovi.

Materialističtí vědci nevědí, kde v těle mohou se svými hmotnými přístroji najít duši, ale tento verš jasně vysvětluje, že duše se nachází v hloubi srdce (hṛdaya). Srdce bylo to místo, odkud se Yamadūtové snažili vytáhnout duši Ajāmila. Dále se dozvídáme, že Nadduše, Pán Viṣṇu, rovněž sídlí v srdci (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). V Upaniṣadách je řečeno, že Nadduše a individuální duše žijí na stejném stromě těla jako dva ptačí přátelé. Nadduše je označována jako přítel, protože Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je k původní, individuální duši tak laskavý, že ji při jejím převtělování z jednoho těla do druhého doprovází. Navíc pro ni prostřednictvím māyi vytváří další tělo, které odpovídá její touze a karmě.

Srdce je mechanické zařízení. Pán říká v Bhagavad-gītě (18.61):

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené jakoby na stroji vytvořeném z hmotné energie.” Yantra znamená “stroj”, jako například automobil. Řidičem stroje v podobě těla je individuální duše, která je zároveň jeho pánem a majitelem, ale svrchovaným majitelem je Nejvyšší Osobnost Božství. Tělo vytváří māyā (karmaṇā daiva-netreṇa) a podle toho, jak živá bytost jedná v tomto životě, pro ni bude vytvořen další stroj; znovu pod dozorem daivī māyi (daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā). Ve vhodnou dobu bude neprodleně zvoleno další tělo a individuální duše se společně s Nadduší přemístí do tohoto příslušného tělesného stroje. Tak probíhá převtělování. Během přechodu duše z jednoho těla do druhého ji odvedou služebníci Yamarāje do určitého pekla (naraka), aby si zvykla na podmínky, ve kterých bude žít ve svém příštím těle.

Podle svých hříšných činností spadal Ajāmila do pravomoci Yamarāje, svrchovaného soudce, jenž je pověřen posuzováním hříchů živých bytostí. Yamarājovi služebníci byli překvapeni, když slyšeli zákaz dotýkat se Ajāmila, protože jim dosud nikdo ve třech světech ve vykonávání jejich povinnosti nebránil.

Nejvýznamnějším slovem v tomto verši je siddha-sattamāḥ, které znamená “nejlepší z dokonalých”. V Bhagavad-gītě (7.3) je řečeno: manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye — z miliónů osob se možná jedna snaží stát siddhou, dokonalou neboli seberealizovanou. Seberealizovaná osoba ví, že není tělo, ale duše (ahaṁ brahmāsmi). V současné době si této skutečnosti není prakticky nikdo vědom, ale kdo to pochopí, dosáhne dokonalosti, a proto se nazývá siddha. Když člověk pochopí, že duše je nedílnou částí nejvyšší duše, a zaměstná se tedy oddanou službou nejvyšší duši, stane se siddha-sattamou. Tehdy je připraven žít na vaikuṇṭhských planetách nebo na Kṛṣṇaloce. Slovo siddha-sattama se tedy vztahuje na osvobozeného, čistého oddaného.

Jelikož jsou Yamadūtové služebníky Yamarāje, který je rovněž jedním ze siddha-sattamů, věděli, že siddha-sattama stojí výše než polobozi a nižší polobozi — stojí nad všemi živými bytostmi v hmotném světě. Proto se ptali, proč přišli Viṣṇudūtové tam, kde umíral hříšný člověk.

Je třeba si také povšimnout toho, že Ajāmila ještě nebyl po smrti, neboť Yamadūtové se teprve snažili vytáhnout duši z jeho srdce. Nemohli si ji však odvést, a Ajāmila tedy ještě nebyl mrtev. To se ukáže v dalších verších. Když se Yamadūtové dohadovali s Viṣṇudūty, Ajāmila byl pouze v bezvědomí. Debata měla rozhodnout, kdo má na jeho duši nárok.

Setkáme-li se s nějakým cizincem, seznámíme se s ním prostřednictvím jeho oděvu, tělesných rysů a chování, a tak můžeme pochopit jeho postavení ještě dříve, než dojde k vzájemnému představení. Když tedy Yamadūtové poprvé spatřili Viṣṇudūty, žasli: “Podle tělesných rysů vypadáte na vznešené, ušlechtilé osobnosti a máte takovou nebeskou moc, že svou září rozptylujete temnotu tohoto hmotného světa. Proč se nám tedy snažíte bránit v konání našich povinností?” Dále bude vysvětleno, že Yamadūtové, služebníci Yamarāje, mylně považovali Ajāmila za hříšného. Nevěděli, že i když byl po celý život hříšný, očistil se neustálým opakováním svatého jména Nārāyaṇa. Jinými slovy, kdo není vaiṣṇava, nemůže pochopit činnosti vaiṣṇavy.

Tyto verše výstižně popisují oděv a tělesné rysy obyvatel Vaikuṇṭhaloky. Obyvatelé Vaikuṇṭhy, jež zdobí girlandy a žluté hedvábné šaty, mají čtyři ruce, v nichž drží různé zbraně. Nápadně tak připomínají Pána Viṣṇua. Mají stejné tělesné rysy jako Nārāyaṇa, protože dosáhli osvobození sārūpya, ale přesto jednají vždy jako služebníci. Všichni obyvatelé Vaikuṇṭhaloky dobře vědí, že jejich Pánem je Nārāyaṇa či Kṛṣṇa a že oni jsou Jeho služebníky. Všichni tedy patří mezi seberealizované duše, které jsou nitya-mukta, věčně osvobozené. Přestože by se mohli prohlašovat za Nārāyaṇa či Viṣṇua, nikdy to nedělají; vždy si jsou vědomi Kṛṣṇy a věrně slouží Pánu. Taková je atmosféra Vaikuṇṭhaloky. Také ten, kdo se učí věrné službě Pánu Kṛṣṇovi prostřednictvím hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, bude neustále pobývat na Vaikuṇṭhaloce a s hmotným světem nebude mít nic společného.

Yamadūtové byli překvapeni, že i když byli Viṣṇudūtové slušní, bránili ve vykonání Yamarājova nařízení. Také Viṣṇudūtové byli překvapeni, že Yamadūtové neznali zásady zbožného jednání, přestože se prohlašovali za služebníky Yamarāje, nejvyššího znalce náboženských zásad. Viṣṇudūtové se tedy usmívali, neboť si mysleli: “Co to říkají za nesmysly? Jsou-li skutečně služebníky Yamarāje, měli by vědět, že Ajāmila si nezaslouží, aby ho odvedli.”

Tato otázka, kterou Viṣṇudūtové položili Yamadūtům, je velice významná. Služebník musí znát pokyny svého pána. Služebníci Yamarāje prohlašovali, že vykonávají jeho nařízení, a proto je Viṣṇudūtové velice inteligentně požádali, aby popsali příznaky náboženství a bezbožnosti. Vaiṣṇava tyto zásady dobře zná, neboť je důkladně obeznámený s pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Vzdej se všech ostatních druhů náboženství a jen se Mi odevzdej.” Skutečným principem náboženství je tedy odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. Všichni ti, kdo se namísto Kṛṣṇovi odevzdávají principům hmotné přírody, jsou bezbožní, bez ohledu na jejich hmotné postavení. Jelikož neznají zásady náboženství, neodevzdávají se Kṛṣṇovi, a proto jsou považováni za hříšné darebáky, nejnižší z lidí a hlupáky zbavené všeho poznání. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.15):

“Ti ničemové, kteří jsou zcela hloupí, kteří jsou nejnižší z lidí, jimž poznání vzala iluze a kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.” Kdo se neodevzdal Kṛṣṇovi, nezná skutečný princip náboženství; jinak by se odevzdal.

Otázka Viṣṇudūtů byla velice příhodná. Ten, kdo někoho zastupuje, musí dobře vědět, jaké je poslání oné osoby. Oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si proto musí být plně vědomi poslání Kṛṣṇy a Pána Caitanyi; jinak budou považováni za hlupáky. Všichni oddaní — a zvláště kazatelé — musí znát filozofii vědomí Kṛṣṇy, aby se během kázání nedostávali do rozpaků a nebyli uráženi.

Ten, v jehož moci je trestat druhé, nemá trestat každého. Existuje nesčetně mnoho živých bytostí, z nichž většina sídlí v duchovním světě a jsou nitya-mukta, věčně osvobozené. Je soudit nepřipadá v úvahu. Pouze malá část živých bytostí — asi jedna čtvrtina — žije v hmotném světě. Z nich se většina — 8 000 000 z 8 400 000 forem života — nachází na nižší úrovni než lidé a nepodléhají trestu, neboť se automaticky vyvíjejí podle zákonů hmotné přírody. Lidské bytosti, které mají pokročilé vědomí, jsou zodpovědné, ale ne všechny mohou být trestány. Ti, kdo vykonávají pokročilé zbožné činnosti, se trestu vymykají; podléhají mu pouze ti, kdo holdují hříšným činnostem. Viṣṇudūtové se proto konkrétně ptali, kdo si zaslouží trest a kdo nikoliv, a proč bylo Yamarājovi dáno právo o tom rozhodovat. Podle čeho má být člověk souzen? Jaký je základní princip autority? To jsou otázky, které Viṣṇudūtové položili.

Služebníci Yamarāje odpověděli zcela správně. Nevymýšleli si principy náboženství či bezbožnosti, ale místo toho vysvětlili, co slyšeli od autority Yamarāje. Mahājano yena gataḥ sa panthāḥ — je třeba následovat mahājanu, autorizovanou osobu. Yamarāja je jednou z dvanácti autorit. Když tedy jeho služebníci, Yamadūtové, řekli śuśruma (“slyšeli jsme”), odpověděli zcela jasně. Lidé moderní civilizace si vymýšlejí nedokonalé náboženské principy pomocí vlastní spekulace. To není dharma. Nevědí, co je dharma a co adharma. Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu je proto řečeno: dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra — dharma, kterou nepodporují Vedy, je ze śrīmad-bhāgavata-dharmy vyloučená. Bhāgavata-dharma sestává pouze z toho, co je dáno Nejvyšší Osobností Božství. Bhāgavata-dharma je sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — člověk musí přijmout autoritu Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a odevzdat se Jemu a všemu, co říká. To je dharma. Arjuna si například myslel, že násilí je adharma, a proto odmítal válčit, ale Kṛṣṇa ho pobídl k boji. Arjuna uposlechl Kṛṣṇovy pokyny, a proto je skutečný dharmī, neboť Kṛṣṇův pokyn je dharma. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — “Skutečným smyslem poznání (veda) je znát Mě.” Kdo dokonale zná Kṛṣṇu, je osvobozený. V Bhagavad-gītě (4.9) Kṛṣṇa říká:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Ten, kdo chápe Kṛṣṇu a řídí se Jeho pokyny, je způsobilý pro návrat domů, zpátky k Bohu. Můžeme učinit závěr, že dharma (náboženství) se vztahuje na to, co přikazují Vedy, a adharma (bezbožnost) na to, co Vedy nepodporují.

Dharma ve skutečnosti není Nārāyaṇovým výtvorem. Vedy uvádějí: asya mahato bhūtasya niśvasitam etad yad ṛg-vedaḥ iti — příkazy dharmy pocházejí z dechu Nārāyaṇa, svrchované živé bytosti. Nārāyaṇa existuje věčně a dýchá věčně, a proto dharma — Nārāyaṇovy příkazy — existuje také věčně. Śrīla Madhvācārya, původní ācārya členů Madhva-Gauḍīya-sampradāyi, říká:

Transcendentální slova Ved vyšla z úst Nejvyšší Osobnosti Božství. Védské zásady je tedy třeba chápat jako vaiṣṇavské zásady, neboť Viṣṇu je původem Ved. Vedy neobsahují nic než pokyny Viṣṇua, a ten, kdo se řídí védskými zásadami, je vaiṣṇavou. Vaiṣṇava není členem žádného uměle vytvořeného společenství tohoto hmotného světa; vaiṣṇava je skutečný znalec Ved, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ).

Vedy nás informují:

Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je všemohoucí. Má rozmanité energie, a proto může zůstat ve Svém sídle a zároveň bez námahy dohlížet na celý vesmírný projev a ovládat ho prostřednictvím vzájemného působení tří kvalit hmotné přírody — sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy. Jejich interakce vytvářejí různé podoby, těla, činnosti a změny, které se projevují dokonalým způsobem. Jelikož je Pán dokonalý, vše se děje tak, jako kdyby na to přímo dohlížel a přímo se toho účastnil. Ateisté, zahalení třemi kvalitami hmotné přírody, však nevidí, že Nārāyaṇa je svrchovaná příčina všech činností. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.13):

“Celý svět, zmatený třemi kvalitami (dobrem, vášní a nevědomostí), nezná Mě, který jsem nad těmito kvalitami a nevyčerpatelný.” Neinteligentní agnostici jsou mohita, oklamáni třemi kvalitami hmotné přírody, a proto nechápou, že Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, je svrchovanou příčinou všech činností. Jak uvádí Brahma-saṁhitā (5.1):

“Kṛṣṇa, Jenž je známý jako Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, blažené duchovní tělo. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ, neboť je prvotní příčinou všech příčin.”

Členové některých náboženských sekt, zvláště křesťané, nevěří v reakce karmy. Jednou jsme diskutovali s učeným křesťanským profesorem, který argumentoval: “Lidé jsou obvykle potrestáni po vyslechnutí svědků jejich zločinů, ale kde jsou svědkové, kteří by se přičinili o to, aby živá bytost trpěla reakcemi za svou minulou karmu?” Takovému člověku zde odpovídají Yamadūtové. Podmíněná duše si myslí, že jedná potají a že její hříšné činnosti nikdo nevidí, ale z śāster vyplývá, že existuje mnoho svědků, k nimž patří slunce, oheň, nebe, vzduch, měsíc, polobozi, večer, den, noc, světové strany, voda, země a Samotná Nadduše, která sídlí společně s individuální duší v srdci. Kde je jaký nedostatek svědků? Existují svědkové i Nejvyšší Pán, a mnoho živých bytostí je proto posíláno na vyšší nebo nižší planetární soustavy, včetně pekelných planet. Nedochází k žádným nedopatřením, neboť vše je dokonale řízeno správou Nejvyššího Boha (svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca). O svědcích uvedených v tomto verši se zmiňují i jiná védská písma:

Rozdíl mezi lidskými a ostatními bytostmi spočívá v tom, že člověk by měl jednat podle pokynů Ved. Lidé si bohužel vytvářejí vlastní způsoby jednání a Vedy přehlížejí. Všichni proto páchají hříšné činy a podléhají trestu.

Bhagavad-gītā (14.18) uvádí:

Ti, kdo jednají v kvalitě dobra, budou přemístěni na vyšší planetární soustavy a stanou se polobohy; ti, kdo jednají běžným způsobem a nepáchají příliš hříšné činy, zůstanou v tomto středním planetárním systému a ti, kdo se dopouštějí odporných hříšných činností, musí podstoupit pekelný život.

Akce a reakce tří kvalit hmotné přírody můžeme vidět v současném životě. Někteří lidé jsou například velice šťastní, jiní jsou nanejvýš nešťastní a další prožívají smíšené štěstí a neštěstí. To je výsledek jejich minulých styků s kvalitami hmotné přírody — dobrem, vášní a nevědomostí. Jelikož tyto rozmanitosti vidíme v současném životě, můžeme předpokládat, že živé bytosti budou podle svých styků s různými kvalitami hmotné přírody šťastné, nešťastné nebo něco mezi tím i ve svých příštích životech. Nejlépe je tedy se od tří kvalit hmotné přírody odpoutat a být vždy transcendentální vůči jejich znečištění. To je možné jedině tehdy, když se člověk plně zaměstná oddanou službou Pánu. Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (14.26):

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, ten ihned transcenduje kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Dokud člověk není plně pohroužený do služby Pánu, podléhá znečištění třemi kvalitami hmotné přírody, a proto musí trpět neštěstím nebo smíšeným štěstím a neštěstím.

Naši minulost a budoucnost není příliš obtížné pochopit, neboť čas podléhá znečištění třemi kvalitami hmotné přírody. Jakmile přijde jaro, automaticky se objeví obvyklá plejáda nejrozmanitějších plodů a květů, a z toho můžeme usoudit, že v minulosti jaro zdobily podobné plody a květy a stejně tomu bude i v budoucnosti. Naše opakované rození a umírání se odehrává v čase a podle vlivu kvalit přírody dostáváme různé druhy těl a jsme vystaveni různým podmínkám.

Yamarāje bychom neměli považovat za obyčejnou živou bytost — je na stejné úrovni jako Pán Brahmā. Dokonale spolupracuje s Nejvyšším Pánem, který sídlí v srdci každého, a milostí Nadduše tedy vidí zevnitř minulost, přítomnost a budoucnost každé živé bytosti. Slovo anumīmāṁsate znamená, že může rozhodnout po poradě s Nadduší. Anu znamená “podle”. Skutečná rozhodnutí ohledně příštích životů živých bytostí činí Nadduše a Yamarāja je vykonává.

Člověk jedná hříšně, protože neví, co dělal v minulém životě, že dostal současné hmotně podmíněné tělo, které podléhá trojímu utrpení. Ṛṣabhadeva říká ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.4): nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma — člověk poblouzněný touhou po smyslovém požitku se nezdráhá jednat hříšně. Yad indriya-prītaya āpṛṇoti — koná hříšné činy jen pro uspokojení svých smyslů. Na sādhu manye — to není dobré. Yata ātmano 'yam asann api kleśada āsa dehaḥ — kvůli těmto hříšným činům dostane další tělo, ve kterém bude muset trpět tak, jak trpí v současném za své minulé hříšné činnosti.

Je třeba chápat, že ten, kdo nemá védské poznání, jedná vždy bez vědomí toho, co dělal v minulosti, co dělá v současnosti a jak bude trpět v budoucnosti. Je zcela v temnotě. Védský příkaz proto zní: tamasi mā—“Nezůstávej v temnotě.” Jyotir gama — “Snaž se vyjít na světlo.” Světlem je védské poznání, jež může člověk pochopit, když dosáhne kvality dobra nebo ji transcenduje vykonáváním oddané služby duchovnímu mistrovi a Nejvyššímu Pánu. To popisuje Śvetāśvatara Upaniṣad (6.23):

“Těm velkým duším, které mají absolutní víru v Pána a duchovního mistra, se automaticky vyjeví veškerý smysl védského poznání.” Vedy přikazují: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — člověk musí vyhledat duchovního mistra, který má plné poznání Ved, s vírou se řídit jeho pokyny, a tak se stát oddaným Pána. Pak mu bude poznání Ved zjeveno. Po zjevení védského poznání již živá bytost nemusí zůstávat v temnotě hmotné přírody.

Podle svých styků s kvalitami hmotné přírody — dobrem, vášní a nevědomostí — dostává živá bytost určitý druh těla. Příkladem toho, kdo je ve styku s kvalitou dobra, je kvalifikovaný brāhmaṇa. Takový brāhmaṇa zná minulost, přítomnost i budoucnost, protože odpovědi na své otázky hledá ve védské literatuře a dívá se očima śāster (śāstra-cakṣuḥ). Chápe, jaký byl jeho minulý život, proč je v současném těle a jak se může vysvobodit ze zajetí māyi a nepřijímat další hmotné tělo. To vše je možné, když se člověk nachází v kvalitě dobra. Obvykle jsou však živé bytosti zcela zabředlé v kvalitách vášně a nevědomosti.

Živá bytost v každém případě získává vyšší nebo nižší tělo podle vůle Nejvyšší Osobnosti Božství, Paramātmy. Jak uvádí minulý verš:

Vše závisí na Bhagavānovi neboli Nezrozeném (ajaḥ). Proč se člověk nesnaží potěšit Bhagavāna, aby získal lepší tělo? Odpovědí je ajñas tamasā — kvůli naprosté nevědomosti. Ten, kdo je v úplné temnotě, nemůže vědět, jaký byl jeho minulý život a jaký bude jeho příští; zajímá se pouze o současné tělo. Osoba v kvalitě nevědomosti, která se zajímá pouze o své současné tělo, je jako zvíře, i když je v lidském těle, neboť nevědomostí zahalené zvíře si myslí, že konečným cílem života a štěstím je co nejvíce se nažrat. Aby lidská bytost věděla o svém minulém životě a způsobu, jak může usilovat o lepší život v budoucnosti, musí mít vzdělání. Existuje dokonce kniha jménem Bhṛgu-saṁhitā, která zjevuje informace o minulém, současném a budoucím životě osob na základě astrologických výpočtů. Nějakým způsobem se člověk musí poučit o své minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Ten, kdo se zajímá pouze o své současné tělo a snaží se do nejvyšší míry uspokojovat své smysly, je zcela zabředlý v kvalitě nevědomosti. Zvláště v tomto věku je lidská společnost zahalená kvalitou nevědomosti, a proto každý považuje své současné tělo za vše, bez ohledu na minulost či budoucnost.

Každý jedná svýma rukama, nohama a dalšími smysly, aby dosáhl určitého cíle podle svých smyšlených představ. Snaží se užívat si pěti smyslových předmětů — podoby, zvuku, chuti, vůně a doteku — aniž by znal skutečný cíl života, kterým je uspokojit Nejvyššího Pána. Kvůli neposlušnosti vůči Nejvyššímu Pánu se živá bytost dostává do hmotných podmínek, a jelikož si nepřeje následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství, snaží se zlepšit svou situaci smyšleným způsobem. Nejvyšší Pán je přesto tak laskavý, že Osobně přichází zmatenou živou bytost poučit, jak jednat poslušně a poté se postupně vrátit domů, zpátky k Bohu, kde může dosáhnout věčného, pokojného života plného blaženosti a poznání. Živá bytost má tělo, které je velice složitou kombinací hmotných prvků, a s tímto tělem zápasí sama, jak zde vyjadřují slova ekas tu. Když například někdo bojuje o život v oceánu, musí plavat sám. I když tam plave mnoho jiných lidí a vodních živočichů, musí se o sebe postarat, protože mu nikdo jiný nepomůže. Tento verš proto naznačuje, že sedmnáctá složka, duše, musí jednat sama. I když se snaží vytvořit společnost, přátelství a lásku, nepomůže jí nikdo jiný než Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán. Jejím jediným zájmem proto má být, jak uspokojit Kṛṣṇu. To je také to, co Kṛṣṇa chce (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Lidé zmatení hmotnými podmínkami se snaží být jednotní, ale přestože usilují o jednotu mezi lidmi a národy, všechny jejich pokusy jsou marné. Každý musí zápasit o přežití s mnoha prvky přírody sám. Jedinou nadějí živé bytosti je tedy odevzdat se Kṛṣṇovi, jak Kṛṣṇa Sám doporučuje, neboť jedině On ji může vysvobodit z oceánu nevědomosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu se proto modlil:

“Ó Kṛṣṇo, milovaný synu Nandy Mahārāje, jsem Tvůj věčný služebník, ale z nějakého důvodu jsem poklesl do tohoto oceánu nevědomosti, a přestože těžce bojuji, nemohu se zachránit. Vytáhneš-li mě laskavě a umístíš-li mě jako jednu z částeček prachu ke Svým lotosovým nohám, budu zachráněn.”

Bhaktivinoda Ṭhākura zpíval:

“Můj milý Pane, nevzpomínám si, kdy a jak jsem poklesl do tohoto oceánu nevědomosti, a nyní nevidím žádný způsob, jak se zachránit.” Měli bychom mít na paměti, že za svůj život si každý zodpovídá sám. Když se individuální živá bytost stane čistým oddaným Kṛṣṇy, bude z oceánu nevědomosti vysvobozena.

Zde je vysvětlena podstata hmotného podmíněného života. Živá bytost jakožto sedmnáctý prvek život za životem osamoceně zápasí. Tento zápas se nazývá saṁsṛti neboli hmotný podmíněný život. V Bhagavad-gītě je řečeno, že hmotná příroda je nepřekonatelně silná (daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā). Trápí živou bytost v různých tělech, ale pokud se někdo odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, vysvobodí se z tohoto zapletení, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Jeho život tak bude úspěšný.

Jak již bylo vysvětleno, vliv kvalit přírody je velice silný. Živá bytost zapletená v různých druzích plodonosného jednání je jako housenka bource morušového uvězněná v kukle. Dokud se jí nedostane pomoci od Nejvyšší Osobnosti Božství, je pro ni velice těžké se vysvobodit.

Svābhāvika, přirozený sklon živé bytosti, je nejdůležitějším faktorem jednání. Přirozeným sklonem každého je sloužit, neboť každý je věčným služebníkem Boha. Živá bytost chce sloužit, ale jelikož zapomněla na svůj vztah s Nejvyšším Pánem, slouží pod vlivem kvalit hmotné přírody a vytváří si různé formy služby, jako je socialismus, humanitarismus a altruismus. Člověk by však měl být osvícen obsahem Bhagavad-gīty a přijmout pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství vzdát se všech přirozených sklonů k hmotné službě pod různými jmény a začít sloužit Pánu. Naším původním sklonem je jednat ve vědomí Kṛṣṇy, jelikož naše skutečná povaha je duchovní. Povinností lidské bytosti je pochopit, že jelikož je svou podstatou duchovní, musí se držet duchovního sklonu a nenechat se unášet hmotnými. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto zpíval:

“Moji milí bratři, jste unášeni vlnami hmotné energie a trpíte v mnoha nešťastných podmínkách. Někdy se topíte a jindy s vámi tyto vlny hmotné přírody zmítají jako s plavcem, který bojuje o život v oceánu.” Bhaktivinoda Ṭhākura potvrdil, že když živá bytost dospěje k pochopení, že je věčně služebníkem Boha, Kṛṣṇy (kṛṣṇa-dāsa), může tuto tendenci být bičována vlnami māyi změnit ve svou původní, přirozenou tendenci, která je duchovní.

Když namísto sloužení māyi pod různými jmény člověk zaměří svůj služebnický postoj na Nejvyššího Pána, je v bezpečí a zbaví se všech potíží. Jestliže se díky pochopení dokonalého poznání, které dává Samotný Kṛṣṇa ve védské literatuře, živá bytost v lidské podobě vrátí ke své původní, přirozené tendenci, pak je její život úspěšný.

Hrubohmotné tělo je výtvorem jemnohmotného. Bhagavad-gītā (8.6) uvádí:

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.” Rozpoložení jemnohmotného těla v okamžiku smrti vytvářejí činnosti těla hrubohmotného. Hrubohmotné tělo tedy jedná během života a jemnohmotné v době smrti. Jemnohmotné tělo, které se nazývá liṅga, “tělo touhy”, je základem pro rozvoj určitého druhu hrubohmotného těla, které se podobá buď tělu matky, nebo tělu otce. V Ṛg Vedě stojí, že jsou-li v době pohlavního styku matčiny výměšky hojnější než otcovy, dítě dostane ženské tělo, a je-li tomu naopak, dostane tělo muže. To jsou subtilní zákony hmotné přírody, které působí podle touhy živé bytosti. Učí-li se živá bytost měnit své jemnohmotné tělo rozvojem vědomí Kṛṣṇy, pak jí v čase smrti toto jemné tělo vytvoří takové hrubé tělo, ve kterém bude oddaným Kṛṣṇy. Pokud je živá bytost ještě dokonalejší, nepřijme další hmotné tělo, ale obdrží okamžitě duchovní tělo, a tak se vrátí domů, zpátky k Bohu. Tak probíhá převtělování duše. Namísto snahy sjednotit lidskou společnost dohodami o smyslovém požitku — což se nemůže nikdy podařit — je tedy zjevně žádoucí učit lidi, jak vyvinout vědomí Kṛṣṇy a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je pravda nyní i v každé době.

Slovo prakṛti znamená “hmotná příroda” a puruṣa se může také vztahovat na Nejvyšší Osobnost Božství. Chce-li se někdo i nadále stýkat s prakṛti, ženskou energií Kṛṣṇy, a být od Kṛṣṇy oddělený iluzí, aby si mohl prakṛti užívat, musí pokračovat ve svém podmíněném životě. Pokud však změní své vědomí a stýká se s Pánem — nejvyšší, původní osobou (puruṣaṁ śāśvatam) — nebo Jeho společníky, může se vyprostit ze zapletení v hmotné přírodě. Bhagavad-gītā (4.9) to potvrzuje: janma karma ca me divyam evaṁ yo vetti tattvataḥ. Člověk musí jen pochopit Nejvyšší Osobu, Kṛṣṇu — Jeho podobu, jméno, činnosti a zábavy. Tak bude moci být neustále v Kṛṣṇově společnosti. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna — po opuštění hrubohmotného těla již taková živá bytost nepřijme další hrubé tělo, ale obdrží duchovní tělo, v němž se vrátí domů, zpátky k Bohu. Tak ukončí své utrpení způsobované stykem s hmotnou energií. Souhrnně řečeno, živá bytost je věčným služebníkem Boha, ale kvůli své touze panovat hmotě přichází do hmotného světa a je poutána hmotnými podmínkami. Osvobození znamená vzdát se tohoto falešného vědomí a obnovit svou původní službu Pánu. Tento návrat k původnímu životu se nazývá mukti, což potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam (muktir hitvānyathā rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ).

Yamarājovi služebníci, Yamadūtové, vysvětlují, co je skutečná zbožnost a bezbožnost a jakým způsobem se živá bytost zaplétá v tomto hmotném světě. Při popisu příběhu Ajāmilova života uvádějí, že zpočátku byl Ajāmila učeným znalcem védské literatury. Byl dobrého chování, upravený a čistý a ke každému velice laskavý. Měl skutečně všechny dobré vlastnosti a byl na úrovni dokonalého brāhmaṇy. Brāhmaṇa má být dokonale zbožný, dodržovat všechny usměrňující zásady a mít všechny dobré vlastnosti. Tyto verše popisují příznaky zbožnosti. Śrīla Vīrarāghava Ācārya poznamenává, že dhṛta-vrata znamená dhṛtaṁ vrataṁ strī-saṅga-rāhityātmaka-brahmacarya-rūpam. Jinými slovy, Ajāmila dodržoval pravidla celibátu jako dokonalý brahmacārī a byl velice soucitný, pravdomluvný a čistý vně i uvnitř. Jak i přes všechny tyto vlastnosti poklesl a dostal se do situace, kdy mu hrozil Yamarājův trest, je popsáno v následujících verších.

Ajāmila potkal na veřejné cestě muže čtvrté třídy a prostitutku, kteří jsou zde živě popsáni. S opilostí se někdy bylo možné setkat i v minulých věcích, i když to nebylo příliš běžné. V současném věku Kali však tento hřích můžeme vidět všude, protože lidé celého světa pozbyli studu. Když před dávnými časy viděl Ajāmila, dokonalý brahmacārī, opilého śūdru a prostitutku, byl tím poznamenán. Dnes jsou takové hříchy vidět na mnoha místech a musíme si uvědomit, v jakém postavení je student-brahmacārī, který takové věci vidí. Není-li mimořádně pevný v dodržování usměrňujících zásad, je pro něho velice obtížné zůstat klidný. Ten, kdo však začne s velkou vážností praktikovat vědomí Kṛṣṇy, může těmto dráždivým projevům hříchu odolat. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zakazujeme nedovolený sex, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování. V Kali-yuze je pohled na opilou, polonahou ženu, která objímá opilého muže, zcela běžnou záležitostí — zvláště v západních zemích — a ten, kdo takové věci vidí, se pak těžko ovládá. Pokud se však člověk milostí Kṛṣṇy bude držet usměrňujících zásad a zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, Kṛṣṇa ho bezpochyby ochrání. Kṛṣṇa říká, že Jeho oddaný nebude nikdy přemožen (kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati). Všichni žáci, kteří praktikují vědomí Kṛṣṇy, by tedy měli věrně dodržovat usměrňující zásady a neustále se soustředit na zpívání svatého jména Pána. Pak se nemusí ničeho obávat. Jinak je člověk ve velice nebezpečném postavení, zvláště v Kali-yuze.

Je řečeno, že tělo potřené práškem z kurkumy přitahuje chtivé touhy opačného pohlaví. Slovo kāma-liptena vyjadřuje, že śūdrovo tělo bylo ozdobené rozetřenou kurkumou.

Dokud člověk není velice silný v poznání, trpělivosti a správném tělesném, mentálním a intelektuálním chování, je pro něho nesmírně obtížné ovládnout své chtivé touhy. Jak je popsáno výše, ovládnout je nedokázal dokonce ani plně kvalifikovaný brāhmaṇa, a když viděl muže objímat mladou ženu a dělat prakticky vše, co je zapotřebí k sexu, neubránil se tomu, aby se těmito touhami nechal unést. Není-li člověk pod zvláštní ochranou Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby, je sebeovládání kvůli tlaku materialistického života nesmírně obtížné.

Śukadeva Gosvāmī chce tímto veršem čtenářovi vštípit do mysli, že styky s prostitutkou natolik narušily Ajāmilovo vznešené postavení brāhmaṇy, až zapomněl na všechny své bráhmanské činnosti. Na konci života ho však opakování čtyř slabik jména Nārāyaṇa zachránilo před nejvážnějším nebezpečím pádu. Svalpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt — i malá oddaná služba může člověka zachránit před tím největším nebezpečím. Oddaná služba, která začíná zpíváním Pánova svatého jména, je tak mocná, že i když někdo propadne sexu a poklesne tak ze vznešeného postavení brāhmaṇy, může být zachráněn od všech pohrom, bude-li nějakým způsobem zpívat svaté jméno Pána. To je neobyčejná moc Pánova svatého jména. V Bhagavad-gītě je proto doporučeno nezapomenout zpívat svaté jméno ani na okamžik (satataṁ kīrtayanto māṁ yatantaś ca dṛḍha-vratāḥ). V hmotném světě číhá tolik nebezpečí, že člověk může kdykoliv poklesnout ze vznešeného postavení. Pokud si však neustále udržuje čistotu a stálost zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, bude nepochybně v bezpečí.

Na světě je známo mnoho případů, kdy i očištěný člověk utrácí všechny zděděné peníze, protože ho přitahuje prostitutka. Lov prostitutek je tak odporný, že touha po takovém sexu může člověku zničit charakter a připravit ho o vznešené postavení a všechny peníze. Neoprávněný sex je proto přísně zakázaný. Člověk se má spokojit se svou řádnou manželkou, neboť i malé odchýlení může způsobit chaos. To má mít každý Kṛṣṇy si vědomý gṛhastha vždy na paměti. Má se spokojit s jednou ženou, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru a žít v klidu. Jinak může ze svého vznešeného postavení kdykoliv poklesnout, jak dosvědčuje příklad Ajāmila.

Každý má obvykle právo zdědit majetek svého otce a rovněž Ajāmila zdědil otcovy peníze. Co s nimi však dělal? Místo aby je použil ve službě Kṛṣṇovi, sloužil jimi prostitutce. Proto byl odsouzen a zasloužil si Yamarājův trest. Jak k tomu došlo? Stal se obětí nebezpečného chtivého pohledu prostitutky.

Jídlo připravované nečistým, hříšným mužem či ženou—zvláště prostitutkou — je nesmírně nakažlivé. Ajāmila takovou potravu jedl, a proto podléhal Yamarājovu trestu.

Viṣṇudūtové zakázali Yamadūtům odvést Ajāmila k Yamarājovi, a proto jim Yamadūtové vysvětlovali, že odvedení takového člověka bylo namístě. Jelikož Ajāmila nepodstoupil odčinění za své hříšné činy, musel být odveden k Yamarājovi pro očištění. Člověk, který někoho zavraždil, je hříšný a musí být zabit, neboť jinak bude muset po smrti trpět mnoha hříšnými reakcemi. Yamarājův trest je metodou očištění pro ty největší hříšníky. Yamadūtové proto žádali Viṣṇudūty, aby jim nebránili odvést Ajāmila k Yamarājovi.