Kruté činy krále Kaṁsy

V této kapitole, kde Devakī a Vasudeva odpouštějí Kaṁsovi jeho mnohé nečestné a kruté činy, zatímco Kaṁsa se kaje a padá k jejich nohám, je jasně vidět působení Yogamāyi. Předtím, než se stráže a další lidé ve vězení probudili, se událo mnoho věcí. Narodil se Kṛṣṇa a byl přenesen do domu Yaśody v Gokule, masivní dveře se otevřely a opět zavřely a Vasudeva se stal znovu vězněm spoutaným okovy. Stráže však o těchto událostech nic nevěděly. Probudily se teprve, když uslyšely pláč novorozeného dítěte, kterým byla Yogamāyā.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že stráže byly jako psi. Psi na ulici zastávají v noci úlohu hlídačů. Když jeden začne štěkat, mnoho dalších se přidá. I když jim nikdo nepřikázal dělat hlídače, pokládají za svou zodpovědnost hlídat celou čtvrť, a jakmile do ní někdo cizí vstoupí, všichni začnou štěkat. Při všech hmotných činnostech působí Yogamāyā i Mahāmāyā (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ), ale přestože energie Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jedná pod Jeho dohledem (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram), hlídací psi, jako jsou politici a diplomaté, si myslí, že chrání svá území před nebezpečím okolního světa. Tak působí māyā. Ten, kdo se však odevzdá Kṛṣṇovi, je zbaven ochrany, kterou poskytují psi a psům podobní strážci tohoto hmotného světa.

Kaṁsa čekal ve velké úzkosti vzhledem k proroctví, že ho osmé dítě Devakī zabije. V tuto dobu přirozeně bděl a čekal, a když za ním hlídači přišli, ihned se vydal dítě usmrtit.

Slovo kālaḥ je významné. Přestože se dítě narodilo, aby zabilo Kaṁsu, Kaṁsa si myslel, že to je pravá chvíle zabít je, a tak se zachránit. Kāla je ve skutečnosti další jméno Nejvyšší Osobnosti Božství, používané tehdy, když Pán přichází, aby zabíjel. Když se Arjuna ptal Kṛṣṇy v Jeho vesmírné podobě: “Kdo jsi?”, Pán se představil jako kāla, zosobněná smrt přicházející zabíjet. Kāla přichází podle zákonů přírody tehdy, když dojde k nežádoucímu nárůstu populace, a pak jsou lidé řízením Nejvyšší Osobnosti Božství různými způsoby ve velkém zabíjeni-válkou, epidemiemi, hladomorem a podobně. Tehdy i nevěřící političtí vůdci chodí do kostela, mešity či chrámu žádat Boha či bohy o pomoc a pokorně říkají: “Děj se vůle Boží.” Předtím nevěnují Bohu žádnou pozornost, nechtějí Boha ani Jeho vůli znát, ale když se objeví kāla, prohlašují: “Děj se vůle Boží.” Smrt je pouze jiným aspektem svrchovaného kāly, Nejvyšší Osobnosti Božství. V době smrti se musí ateista podvolit, a tehdy mu Nejvyšší Osobnost Božství odebere veškeré vlastnictví (mṛtyuḥ sarva-haraś cāham) a donutí ho přijmout jiné tělo (tathā dehāntara-prāptiḥ). To ateisté nevědí, a pokud to vědí, nedbají na to, jen aby mohli pokračovat ve svém normálním životě. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se je snaží učit, že i když člověk může několik let vystupovat jako velký ochránce či strážce, jakmile přijde kāla neboli smrt, musí podle přírodních zákonů přijmout jiné tělo. Aniž by to věděli, zbytečně marní čas v roli hlídacích psů a nesnaží se získat milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Přitom je jasně řečeno: aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani-bez vědomí Kṛṣṇy je živá bytost odsouzena neustále procházet koloběhem zrození a smrti bez ponětí o tom, co ji čeká v příštím životě.

Devakī předtím Kaṁsa ušetřil, protože pomyslel na to, že není správné zabíjet ženu; zvláště když je těhotná. Nyní se však pod vlivem māyi chystal ženu usmrtit-dokonce ani ne ženu, jen malé, bezmocné novorozeně. Devakī chtěla svého bratra před tímto hrozným hříšným činem uchránit. Proto mu řekla: “Nebuď tak krutý a nezabíjej toto děvčátko. Přeji ti vše nejlepší.” Démoni jsou pro svůj osobní prospěch schopni všeho a nehledí na to, co je zbožné a co hříšné. Zato Devakī-i když sama byla v bezpečí, neboť její syn Kṛṣṇa se již narodil-chtěla zachránit dceru někoho jiného. Bylo to pro ni přirozené.

Zde vidíme, že Devakī nejprve zaměřila Kaṁsovu pozornost na jeho kruté činy, při nichž zabil mnoho jejích synů. Potom chtěla udělat nějaký ústupek a řekla, že to, co udělal, nebyla jeho chyba, ale řízení osudu. Pak ho naléhavě prosila, aby jí dal dceru jako dar. Devakī byla dcerou kṣatriyi a uměla hrát politickou hru. V politice se pro dosažení úspěchu používají různé metody: nejprve nátlak (dama), potom ústupek (sāma) a pak žádost o dar (dāna). Devakī nejprve uplatnila nátlak-přímo Kaṁsu obvinila, že krutě a bezcitně zahubil její děti. Potom nabídla ústupek, neboť prohlásila, že to nebyla jeho chyba, a pak prosila o dar. Z Mahābhāraty neboli “Dějin Velké Indie” víme, že manželky a dcery členů vládnoucí třídy, kṣatriyů, ovládaly politickou hru. Nikde však nenajdeme, že by ženě byla svěřena hlavní funkce ve vládě. To je ve shodě s pokyny Manu-saṁhity, ale ta je nyní bohužel znevažována a Árjové neboli členové védské společnosti s tím nejsou schopni nic dělat. Taková je Kali-yuga.

Nic se nestane, aniž by to předurčil osud.

Devakī dobře věděla, že zabití jejích mnoha dětí bylo předurčeno osudem, a proto za ně Kaṁsu nemohla vinit. Nebylo zapotřebí dávat Kaṁsovi dobré rady. Upadeśo hi murkhāṇāṁ prakopāya na śāntaye (Cāṇakya Paṇḍita). Když hloupému člověku dáme dobré rady, ještě více se rozzlobí. Krutý člověk je navíc nebezpečnější než had. Oba jsou krutí, ale krutý člověk je nebezpečnější, neboť hada lze okouzlit mantrou či ovládnout bylinami, ale na krutého člověka nic neplatí. Taková byla povaha Kaṁsy.

I když Devakī plakala jako ubohá žena, ve skutečnosti žádný chudák nebyla. Proto je zde použito slovo dīnavat. Již porodila Kṛṣṇu; kdo by tedy mohl být bohatší než ona? Dokonce i polobozi se k ní přišli modlit, ale Devakī hrála roli ubohé, žalostně trpící ženy, protože chtěla zachránit Yaśodinu dceru.

Kaṁsa se pokusil mrštit dítětem o kus kamene na zemi, ale jelikož to byla Yogamāyā, mladší sestra Pána Viṣṇua, vylétla do nebe a přijala podobu bohyně Durgy. Významné je slovo anujā, “mladší sestra”. Když se Viṣṇu či Kṛṣṇa narodil Devakī, musel se zároveň narodit i Yaśodě. Jak jinak by mohla být Yogamāyā anujā, mladší sestra Pána?

Bohyně Durgā je v Kalkatě známá jako Kālī, v Bombaji jako Mumbādevī, ve Vārāṇasī jako Annapūrṇā, v Kataku jako Bhadrakālī a v Ahmadábádu jako Bhadrā. Na různých místech je tedy nazývána různými jmény. Jejím oddaným se říká śāktové neboli uctívači energie Nejvyšší Osobnosti Božství, zatímco těm, kdo uctívají Nejvyššího Pána osobně, se říká vaiṣṇavové. Vaiṣṇavům je určeno vrátit se domů, zpátky k Bohu, do duchovního světa, zatímco śāktům je dáno žít v tomto hmotném světě a užívat si různých druhů hmotného štěstí. V hmotném světě musí živá bytost přijímat různé druhy těl. Bhrāmayan sarva-bhūtāni yantrārūḍhāni māyayā (Bg. 18.61). Podle její touhy jí Yogamāyā či Māyā, bohyně Durgā, dá tělo určitého druhu, o kterém se hovoří jako o yantře neboli stroji. Živé bytosti, které odejdou do duchovního světa, se však nevracejí do vězení hmotného těla (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna). Slova janma na eti vyjadřují, že tyto živé bytosti zůstávají ve svých původních, duchovních tělech, aby si užívaly společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství v transcendentálních sídlech, Vaikuṇṭě a Vṛndāvanu.

Kaṁsa žasl, že se bohyně Durgā stala dcerou Devakī. Jak se mohla Durgā stát dcerou obyčejné lidské bytosti? To byl jeden důvod jeho údivu. A jak je možné, že osmé dítě Devakī bylo ženského pohlaví? I to ho udivilo. Asurové jsou obvykle oddaní matky Durgy, Śakti, nebo polobohů, zvláště Pána Śivy. Zjevení Durgy v její původní osmiruké podobě držící různé zbraně ihned přimělo Kaṁsu k tomu, aby změnil svůj názor, že Devakī je obyčejná lidská bytost. Musela mít nějaké transcendentální vlastnosti, neboť proč by se jí jinak bohyně Durgā narodila? Za těchto okolností chtěl užaslý Kaṁsa odčinit ohavnosti, kterých se vůči své sestře Devakī dopustil.

O Rākṣasech je známo, že běžně požírají své vlastní syny, jako to někdy dělají hadi a mnohá další zvířata. V současné fázi Kali-yugy zabíjejí otcové a matky z řad Rākṣasů své vlastní děti v lůně, a někteří si dokonce na těchto zárodcích pochutnávají. Tak vypadá postupný pokrok takzvané civilizace-dělá z lidí Rākṣasy.

Kaṁsa oslovil svou sestru a švagra výrazem mahā-bhāgau, neboť i když jejich obyčejné děti zabil, narodila se jim bohyně Durgā. Velebil Devakī i jejího manžela za to, že nosila Durgādevī ve svém lůně. Asurové jsou velkými oddanými bohyně Durgy, Kālī a tak dále. Kaṁsa byl proto doopravdy udiven a ocenil vznešené postavení jeho sestry a švagra. Durgā rozhodně nepodléhá zákonům přírody, neboť jim sama vládne. Obyčejné živé bytosti jsou však těmito zákony ovládány (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). A tak nikomu z nás není dovoleno žít pohromadě libovolně dlouhou dobu. Tímto způsobem se Kaṁsa snažil svou sestru a švagra uklidnit.

I když je Kaṁsa označen jako démon, dobře znal ātma-tattvu, pravdu o vlastním já. Před pěti tisíci lety žili králové, jako byl Kaṁsa, který je prohlášen za asuru, ale přitom předčí moderní politiky a diplomaty, jimž je ātma-tattva zcela neznámá. Védy uvádějí: asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ-duchovní duše nemá se změnami hmotného těla nic společného. Tělo prochází šesti změnami-rodí se, roste, nějaký čas existuje, vytváří vedlejší produkty, chřadne a potom zaniká-ale duše jimi zůstává nedotčena. Původní zdroj tělesných prvků se ani po zničení určitého těla nemění. Živá bytost si užívá hmotného těla, které se objevuje a mizí, ale pět prvků (země, voda, oheň, vzduch a éter) je stále stejných. Zde je uveden příklad hrnců a figurek vyrobených z hlíny, které se po rozbití a zničení smísí s původním materiálem. Zdroj zůstává v každém případě nezměněný.

Již jsme mluvili o tom, že tělo je vytvořeno podle tužeb duše. Duše určitým způsobem touží, a podle toho se tvoří tělo. Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě (18.61):

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jako by usazeny na stroji z hmotné energie.” Jak Nadduše, Paramātmā, tak individuální duše nemění svou původní, duchovní totožnost. Ātmā neprodělává zrození, smrt či změny jako tělo. Proto védský aforismus říká: asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ-i když je duše v hmotném světě podmíněná, se změnami hmotného těla nemá nic společného.

Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) potvrzuje:

Slovo dharma znamená “zaměstnání”. Ten, kdo je neochvějně a bez ustání zaměstnán službou Pánu (yato bhaktir adhokṣaje), zaujímá své původní, duchovní postavení. Jakmile jej dosáhl, je neustále šťastný, neboť prožívá transcendentální blaženost. Ten, kdo však chápe život tělesným způsobem, musí zakoušet hmotné utrpení. Janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-duḥkha-doṣānudarśanam. Tělo podléhá svým podmíněním-zrození, smrti, stáří a nemoci, ale ten, kdo dosáhl duchovní úrovně (yato bhaktir adhokṣaje), se nerodí, neumírá, nestárne a není nemocný. Někdo může namítat, že je možné vidět člověka, který se věnuje duchovním činnostem dvacet čtyři hodin denně, a přesto strádá nemocí. Ve skutečnosti však nestrádá ani není nemocný, neboť jinak by nemohl dvacet čtyři hodin denně provádět duchovní činnosti. V této souvislosti můžeme uvést příklad, že v Ganze také někdy plave špinavá pěna či odpadky. Tomu se říká nīra-dharma, funkce vody. Ten, kdo se jde do Gangy vykoupat, však nehledí na pěnu a nečistoty, které v ní plavou. Odhrne je stranou, ponoří se do Gangy a získá z toho prospěch. Toho, kdo setrvává na duchovní úrovni, pěna a odpadky-či jakékoliv vnější nečistoty-nevyvedou z míry. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

“Ten, kdo slouží Kṛṣṇovi svým tělem, myslí a slovy, je i v hmotném světě osvobozenou osobou.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) Proto je zakázáno pokládat gurua za obyčejnou lidskou bytost (guruṣu nara-matir...nārakī saḥ). Duchovní mistr neboli ācārya setrvává neustále na duchovní úrovni. Zrození, smrt, stáří a nemoc ho neovlivňují. Proto se podle Hari-bhakti-vilāsy poté, co ācārya opustí tento svět, jeho tělo nikdy nezpopelňuje, jelikož je duchovní. Duchovní tělo nikdy neovlivňují hmotné podmínky.

V Brahma-saṁhitě (5.54) je uvedeno:

Každý, počínaje nepatrným hmyzem nazývaným indra-gopa, až po Indru, krále nebeských planet, musí přijmout výsledky svých plodonosných činností. Navenek nám může připadat, že někdo trpí nebo si užívá z nějakých vnějších důvodů, ale skutečným důvodem je jeho vlastní plodonosné jednání. Dokonce i když někdo někoho zabije, rozumí se, že smrt byla pro zabitou osobu výsledkem jejích vlastních činností a ten, kdo zabíjel, jednal jako prostředník hmotné přírody. Kaṁsa tedy na základě hlubokého rozboru toho, co se stalo, prosil Devakī o odpuštění. On nebyl příčinou smrti Devakiných synů; tou byl jejich osud. Za těchto okolností by měla Devakī Kaṁsovi prominout a bez nářku zapomenout na jeho minulé činy. Kaṁsa přiznal svou chybu, ale zároveň vše, co udělal, řídila prozřetelnost. Sám byl možná bezprostřední příčinou smrti Devakiných synů, ale vzdálenou příčinou bylo jejich dřívější jednání. Tak tomu skutečně bylo.

Kaṁsa milostí Pána upřímně litoval, že zbytečně pronásledoval vaiṣṇavy, jako je Devakī a Vasudeva, a tak dospěl na úroveň transcendentálního poznání. “Jelikož jsem nyní dosáhl poznání,” řekl, “chápu, že jsem vaše syny nezabil a nenesu za jejich smrt odpovědnost. Dokud jsem si myslel, že mě váš syn zabije, byl jsem pod vlivem nevědomosti, jež pocházela z tělesného pojetí života, ale nyní jsem od ní osvobozen.” Bhagavad-gītā (18.17) uvádí:

“I když ten, kdo není motivován falešným egem a jeho inteligence není podmíněna, v tomto světě zabíjí lidi, ve skutečnosti nezabíjí a není svými činnostmi poután.” S odkazem na tuto axiomatickou pravdu se Kaṁsa hájil, že není zodpovědný za zabití Devakiných a Vasudevových synů. “Prosím, pokuste se mi odpustit tyto iluzorní, vnější činy,” řekl, “a nalezněte pokoj pomocí téhož poznání.”

I když Kaṁsa mluvil velice pěkně o skutečném poznání, jeho minulé činy byly ohavné a kruté, a proto navíc prosil svou sestru a švagra o odpuštění ještě tak, že padl k jejich nohám a prohlásil se za velkého hříšníka.

Devakī a Vasudeva byli oba vznešené osobnosti a přijali pravdu, kterou jim Kaṁsa předkládal-že vše je předem dáno osudem. Podle proroctví mělo Devakino osmé dítě Kaṁsu zabít. Vasudeva a Devakī tedy za všemi těmito událostmi viděli velký plán Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož se Pán již narodil v podobě lidského dítěte a byl v bezpečí v péči Yaśody, vše probíhalo podle plánu a nebylo třeba, aby dále chovali vůči Kaṁsovi zášť. Proto přijali jeho slova.

Vše uskutečňují automaticky zákony přírody pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Nepřipadá v úvahu, že by někdo dělal něco nezávisle, neboť každý, kdo vstoupil do tohoto hmotného prostředí, zcela podléhá přírodním zákonům. Naším hlavním úkolem by proto mělo být vymanit se z tohoto podmínění a obnovit svou duchovní existenci. Jedině vlivem nevědomosti si živá bytost myslí: “jsem polobůh,” “jsem člověk,” “jsem pes,” “jsem kočka,” nebo dokonce, je-li tato nevědomost ještě hlubší, “jsem Bůh”. Dokud nedosáhne dokonalé seberealizace, bude žít stále v nevědomosti.

Kṛṣṇa je příčina všech příčin (sarva-kāraṇa-kāraṇam), ale ten, kdo s Ním nemá žádné spojení, je rozrušován bezprostředními příčinami a nedokáže přestat vnímat odlišnost či rozdíly. Když zkušený lékař někoho léčí, snaží se nalézt původní příčinu nemoci a nenechá se rozptýlit jejími příznaky. Také oddaný se nenechá nikdy zmást nepříznivými událostmi ve svém životě. Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ (Bhāg. 10.14.8). Oddaný chápe, že když ho stihne neštěstí, je to kvůli jeho vlastním špatným skutkům z minulosti, za něž nyní přicházejí reakce, i když jsou milostí Nejvyšší Osobnosti Božství pouze nepatrné. Karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Brahma-saṁhitā 5.54). Když má oddaný, který je pod ochranou Nejvyšší Osobnosti Božství, trpět za své dřívější chyby, milostí Pána zakouší jen malé utrpení. Ačkoliv je jeho nemoc způsobena chybami, kterých se dopustil někdy v minulosti, oddaný toto utrpení přijímá a toleruje a plně závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství. Díky tomu není nikdy ovlivněn hmotnými stavy v podobě nářku, radosti, strachu a tak dále. Nikdy nevidí nic odděleně od Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīla Madhvācārya cituje z Bhaviṣya Purāṇy:

Védské písmo Caṇḍī uvádí, že māyā, energie Nejvyššího Pána, je zároveň nidrā: durgā devī sarva-bhūteṣu nidrā-rūpeṇa samāsthitaḥ. Energie Yogamāyi a Mahāmāyi udržuje živé bytosti v tomto hmotném světě ve stavu spánku v hluboké temnotě nevědomosti. Yogamāyā neboli bohyně Durgā ponechala Kaṁsu v nevědomosti ohledně Kṛṣṇova zrození a oklamala ho, aby věřil, že jeho nepřítel Kṛṣṇa se narodil někde jinde. Kṛṣṇa se narodil jako syn Devakī, ale podle svého původního plánu, který prorokoval Brahmovi, se odebral do Vṛndāvanu, aby jedenáct let působil potěšení matce Yaśodě a Nandovi Mahārājovi společně s dalšími důvěrnými přáteli a oddanými. Pak se měl vrátit Kaṁsu zabít. Jelikož toto Kaṁsa nevěděl, věřil tomu, co prohlásila Yogamāyā-že se Kṛṣṇa nenarodil Devakī, ale někde jinde.

Existují dva druhy lidí-asurové a surové.

Ti, kdo jsou oddaní Pánu Viṣṇuovi, Kṛṣṇovi, se nazývají surové či devové, zatímco ti, kdo se staví proti oddaným, jsou asurové. Oddaní jsou odborníci na veškeré činnosti (yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ). Proto se o nich říká, že jsou kovida, což znamená “obratní”. Zato o asurech platí, že i když navenek předstírají dovednost v jednání na úrovni kvality vášně, ve skutečnosti jsou to hlupáci. Nejsou ani chytří, ani zruční a vše, co dělají, je nedokonalé. Moghāśā mogha-karmāṇaḥ. Podle tohoto popisu asurů v Bhagavad-gītě (9.12) budou všechny jejich snahy nakonec zmařeny. Takoví lidé radili Kaṁsovi jako jeho nejbližší přátelé a ministři.

Dokonce i boj má svá pravidla. Pokud nepřítel nemá vůz, ze strachu zapomene bojové umění nebo nemá zájem bojovat, neměl by být zabit. Ministři Kaṁsovi připomínali, že i když byl tak mocný, byl si vědom zásad boje, a proto nezpůsobilým polobohům udílel milost. “V současné nouzové situaci však taková milosrdnost či dodržování vojenské etikety nejsou na místě,” radili ministři. “Nyní by ses měl připravit bojovat za všech okolností.” Doporučovali tedy Kaṁsovi, aby zavrhl tradiční etiketu boje a porazil nepřítele za každou cenu.

Ministři Kaṁsovi řekli, že všichni vznešení polobozi ze strachu před ním utekli. Jeden se uchýlil do lesa, jeden do nitra srdce a další provádí tapasyu. “Z polobohů tedy nemusíš mít strach,” řekli. “Jen se připrav k boji.”

Morální pokyny říkají, že člověk nemá opomenout zcela uhasit oheň, zcela vyléčit nemoc a zcela splatit dluhy. Jinak se budou zvětšovat a později bude obtížné je zastavit. Proto ministři radili Kaṁsovi, aby své nepřátele zcela vymýtil.

Zde je popis sanātana-dharmy, věčných náboženských zásad, ke kterým musí patřit brāhmaṇové a jejich kultura, oběti a náboženství. Tyto principy vytvářejí království Viṣṇua. Bez Viṣṇuova či Božího království nemůže být nikdo šťastný. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum-v této démonské civilizaci lidé bohužel nechápou, že pravý zájem lidské společnosti spočívá ve Viṣṇuovi. Durāśayā ye bahir-artha-māninaḥ-proto jsou jejich naděje plané. Lidé chtějí být šťastní bez vědomí Boha neboli vědomí Kṛṣṇy, jelikož následují slepé vůdce, kteří uvrhají lidskou společnost do chaosu. Kaṁsovi asurští stoupenci chtěli zničit tradiční zdroje lidského štěstí, a tak porazit devaty-oddané a polobohy. Dokud nejsou oddaní a polobozi v převaze, asurů bude přibývat a společnost bude v chaotickém stavu.

Když se klaníme Osobnosti Božství, říkáme:

Když Kṛṣṇa přichází nastolit skutečně dokonalý společenský řád, osobně chrání krávy a brāhmaṇy (go-brāhmaṇa-hitāya ca). To je Jeho prvořadý zájem, neboť bez ochrany brāhmaṇů a krav nemůže existovat žádná lidská civilizace a šťastný a klidný život nepřipadá v úvahu. Proto se asurové stále zaměřují na zabíjení brāhmaṇů a krav. Zvláště v tomto věku, v Kali-yuze, se krávy zabíjejí na celém světě, a jakmile se objeví hnutí usilující o založení bráhmanské civilizace, lidé se bouří. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy považují za druh “vymývání mozků”. Jak mohou být tito záštiplní lidé ve své bezbožné civilizaci šťastní? Nejvyšší Osobnost Božství je trestá tím, že je život za životem udržuje v temnotě a posílá je níže a níže do zoufalých pekelných podmínek. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zavádí bráhmanskou civilizaci, ale zvláště v západních zemích se mu asurové snaží klást mnoho překážek. Musíme to však snášet a toto hnutí i přesto nadále šířit pro dobro společnosti.

Polobozi a zvláště vaiṣṇavové jsou nedílné části Nejvyššího Pána Viṣṇua, protože jsou vždy poslušni Jeho příkazů (oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ). Kaṁsovi démonští následovníci si mysleli, že když budou potírat vaiṣṇavy, světce a mudrce, bude tím přirozeně zničeno původní tělo Viṣṇua. Proto se rozhodli potlačovat vaiṣṇavismus. Asurové se neustále snaží pronásledovat vaiṣṇavy, protože nechtějí, aby se vaiṣṇavismus šířil. Vaiṣṇavové svým kázáním propagují pouze oddanou službu a nepodporují karmī, jñānī ani yogīny, protože aby se někdo vysvobodil z hmotného, podmíněného života, musí se nakonec stát vaiṣṇavou. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se řídí tímto pochopením, a proto se ho asurové stále snaží potlačit.

Śrīla Locana dāsa Ṭhākura zpíval: āpana karama, bhuñjāye śamana, kahaye locana dāsa. Bezbožní neoddaní nepřijímají dobré rady mudrců a śāster a místo toho jednají na základě svých rozmarů a plánů. Nikdo ve skutečnosti nemá vlastní plány, protože každý je spoután zákony přírody a musí jednat podle svých sklonů v rámci hmotného, podmíněného života. Proto je třeba změnit své rozhodnutí a řídit se rozhodnutím Kṛṣṇy a Kṛṣṇových oddaných. Tak se lze zachránit před trestem Yamarāje. Kaṁsa nebyl nevzdělaný. Z jeho rozhovoru s Vasudevou a Devakī vyplývá, že věděl vše o přírodních zákonech. Kvůli svým stykům se špatnými ministry se však nedokázal jednoznačně rozhodnout, co pro něho bude dobré. Proto Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.54) říká:

Ten, kdo si přeje skutečné dobro, musí se sdružovat s oddanými a světci, a tak zlepšit svůj hmotně orientovaný život.

Bhagavad-gītā (2.13) uvádí:

“Tak jako vtělená duše přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nenechá zmást.” Nezodpovědní lidé, pod vlivem vášně a nevědomosti, pošetile dělají věci, které se dělat nemají (nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma). Člověk by však měl znát výsledky nezodpovědného jednání, jež popisuje následující verš.