Zabití démona Aghāsury

V tomto verši jsou významná slova kṛṣṇa-vatsair asaṅkhyātaiḥ. Slovo asaṅkhyāta znamená “neomezeně mnoho”. Počet Kṛṣṇových telat byl neomezený. Můžeme mluvit o stovkách, tisících, desetitisících, statisících, miliónech, miliardách, biliónech, triliónech a tak dále, ale když pokračujeme dále a mluvíme o počtech, které již nedovedeme vyčíslit, pak hovoříme o neomezeně velkém množství. Tyto neomezené počty zde vyjadřuje slovo asaṅkhyātaiḥ. Kṛṣṇa je neomezený, Jeho energie je neomezená, Jeho krav a telátek je neomezeně mnoho a Jeho prostor je také neomezený. Proto je v Bhagavad-gītě osloven jako Parabrahman. Slovo brahman znamená “neomezený” a Kṛṣṇa je Nejvyšší Neomezený, Parabrahman. Neměli bychom tedy tvrzení tohoto verše považovat za mytologické. Je to skutečnost, ale nepochopitelná. Kṛṣṇa může disponovat neomezeně mnoha telaty a neomezeně velkým prostorem. To není mytologie ani omyl, ale pokud zkoumáme Kṛṣṇovu moc se svým omezeným poznáním, nejsme schopni ji pochopit. Ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.109). Naše smysly nedovedou vnímat, jak mohl Kṛṣṇa chovat neomezeně mnoho telat a krav a mít na to neomezený prostor. Bṛhad-bhāgavatāmṛta však dává odpověď:

Śrī Sanātana Gosvāmī ve své Bṛhad-bhāgavatāmṛtě uvádí, že vše, co se pojí s Kṛṣṇou, je neomezené, a proto pro Něho není nic nemožné. V tomto světle musíme chápat tento verš.

Takovéto hry a kradení mezi chlapci existují stále i v hmotném světě, protože tato zábava je běžná v duchovním světě, odkud tato forma požitku pochází. Janmādy asya yataḥ (Vedānta-sūtra 1.1.2). Tentýž požitek zažívá Kṛṣṇa a Jeho společníci v duchovním světě, ale tam je věčný, zatímco tady, na hmotné úrovni, je dočasný; tam je požitek Brahman, zatímco tady je jaḍa. Cílem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je učit lidi, jak se přemístit z prostředí jaḍa do Brahmanu, neboť k tomu je lidský život určen. Athāto brahma-jijñāsā (Vedānta-sūtra 1.1.1). Kṛṣṇa sestupuje, aby nás učil, jak si s Ním můžeme užívat na duchovní úrovni, v duchovním světě. Nejenže přichází, ale také osobně předvádí své zábavy ve Vṛndāvanu a přitahuje lidi k duchovnímu požitku.

Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučil: tasmāt kenāpy upāyena manaḥ kṛṣṇe niveśayet (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.4). Člověk může myslet na Kṛṣṇu jako na obyčejné dítě, jako na zdroj záře Brahmanu, jako na původ Paramātmy nebo jako na Nejvyšší Osobnost Božství, ale v každém případě by měl nějakým způsobem soustředit svou pozornost na Kṛṣṇovy lotosové nohy. To je také pokyn Bhagavad-gīty (18.66): sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Śrīmad-Bhāgavatam nabízí nejsnadnější způsob, jak vejít do přímého styku s Kṛṣṇou. Īśvaraḥ sadyo hṛdy avarudhyate 'tra kṛtibhiḥ śuśrūṣubhis tat-kṣanāt (Bhāg. 1.1.2). Když člověk zaměří alespoň trochu své pozornosti na Kṛṣṇu a na činnosti konané s vědomím Kṛṣṇy, umožní mu to bezprostředně dosáhnout nejvyšší dokonalosti života. To je záměr hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Lokasyājānato vidvāṁś cakre sātvata-saṁhitām (Bhāg. 1.7.6). Tajemství úspěchu obyčejní lidé neznají, a proto nám Śrīla Vyāsadeva ze soucitu s ubohými dušemi v tomto hmotném světě-zvláště v současném věku Kali-dal Śrīmad-Bhāgavatam. Śrīmad-bhāgavataṁ purāṇam amalaṁ yad vaiṣṇavānāṁ priyam (Bhāg. 12.13.18). Pro vaiṣṇavy, kteří jsou o něco pokročilejší a jsou si vědomi slávy a moci Pána, je Śrīmad-Bhāgavatam nejdražším védským spisem. Toto tělo musíme nakonec vyměnit (tathā dehāntara-prāptiḥ), a pokud nedbáme na Bhagavad-gītu a Śrīmad-Bhāgavatam, nemůžeme vědět, jaké bude naše příští tělo. Ten, kdo se však drží těchto dvou knih-Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu-má jisté, že v příštím životě získá Kṛṣṇovu společnost (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna). Proto je šíření Śrīmad-Bhāgavatamu po celém světě velmi významnou činností pro dobro teologů, filozofů, transcendentalistů a yogīnů (yoginām api sarveṣām), jakož i obyčejných lidí. Janma-lābhaḥ paraḥ puṁsām ante nārāyaṇa-smṛtiḥ (Bhāg. 2.1.6)-pokud si nějakým způsobem dokážeme na konci života vzpomenout na Kṛṣṇu neboli Nārāyaṇa, náš život bude úspěšný.

Můžeme si jen představovat, jak velké bylo štěstí obyvatel Vṛndāvanu. Není možné popsat, jak tohoto štěstí po mnoha životech naplněných zbožným jednáním dosáhli.

Můžeme se ptát, jak mohl nějaký démon narušit Kṛṣṇovy zábavy. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura na tuto otázku odpovídá, že transcendentální radost, kterou zažívali pasáčci, sice nebylo možné narušit, ale zároveň je pravda, že dokud by neukončili své rozmanité transcendentální radovánky, nemohli by sníst oběd. Proto se stalo, že když byl čas k jídlu, řízením yogamāyi se objevil Aghāsura, aby si chlapci na chvíli přestali hrát a najedli se. Rozmanitost je matkou požitku. Pasáčkové si nepřetržitě hráli, pak přestali a potom si užívali zase jiným způsobem. Proto každý den přicházel nějaký démon, který narušil jejich hru. Démon byl vždy usmrcen a pak se chlapci znovu věnovali svým transcendentálním zábavám.

Některé z chlapců při pohledu na tento podivuhodný úkaz napadlo, že je to skutečná krajta, a začali utíkat. Jiní však prohlásili: “Proč utíkáte? Není možné, aby tady ležela taková krajta. Toto je krásné místo pro naše hry!” Takové byly jejich představy.

Kamarádi spolu začali rozmlouvat o tom, kdo ve skutečnosti je ten podivuhodný tvor, který před nimi leží. Je mrtvý, nebo je to skutečně živá krajta, která je chce spolknout?

Poté, co debatovali o onom hrůzostrašném zvířeti z různých pohledů, rozhodli se, že vejdou do démonovy tlamy. Měli v Kṛṣṇu plnou víru, protože na vlastní kůži zažili, jak je zachránil před Bakāsurovým zobákem. Nyní zde byl další asura, Aghāsura. Chtěli se tedy pobavit tím, že vstoupí do démonových úst a Kṛṣṇa, nepřítel Bakāsury, je zachrání.

Kṛṣṇa je ananta-vīrya-sarvajña, protože je Mu vše známo. Zná všechno do posledních podrobností, a proto pro Něho nebylo těžké najít způsob, jak zároveň zachránit chlapce a zabít démona. Rozhodl se tedy také vejít do démonovy tlamy.

Tak jedná Kṛṣṇa. Paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām (Bg. 4.8). Zvětšil se v krku démona, čímž ho udusil a přitom sebe a své společníky zachránil před hrozící smrtí. Zároveň zbavil polobohy nářku.

Vidíme, že had jménem Aghāsura získal díky svému styku s Kṛṣṇou mukti, kdy vstoupil do Kṛṣṇova těla. Vstoupení do těla Kṛṣṇy se nazývá sāyujya-mukti, ale pozdější verše dokazují, že Aghāsura-stejně jako Dantavakra a další-získal sārūpya-mukti. To obšírně popsal Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura s odkazem na Vaiṣṇava-toṣaṇī od Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Aghāsura dosáhl sārūpya-mukti a byl přemístěn na Vaikuṇṭhy, aby žil ve stejné čtyřruké podobě, jakou má Viṣṇu. Vysvětlení, jak se to stalo, lze shrnout takto:

Záře vyšla z těla krajty a byla očištěna-dosáhla duchovní śuddha-sattvy, stavu bez hmotného znečištění, neboť dokonce i po hadově smrti se v tomto těle nacházel Kṛṣṇa. Někdo může pochybovat a žasnout nad tím, že by takový démon, jenž napáchal tolik zla, mohl dosáhnout osvobození sārūpya či sāyujya. Kṛṣṇa je ale tak laskavý, že tyto pochybnosti rozehnal-před zraky všech polobohů nechal záři neboli individuální osobnost krajty nějaký čas čekat v její individuální totožnosti.

Kṛṣṇa je úplná záře a každá živá bytost je nedílnou částí této záře. Jak je zde dokázáno, záře každé živé bytosti je individuální. Nějaký čas ona záře setrvávala ve své individuální totožnosti vně démonova těla a nemísila se s celkovou září brahmajyoti. Záři Brahmanu nelze hmotnýma očima vidět, ale na důkaz toho, že každá živá bytost je individuální, nechal Kṛṣṇa tuto individuální záři po nějaký čas setrvávat vně démonova těla, aby ji každý mohl vidět. Potom Kṛṣṇa dokázal, že každý, koho zabije, dosáhne osvobození; ať už sāyujya, sārūpya, sāmīpya nebo jakéhokoliv jiného.

Osvobozením těch, kteří jednají na transcendentální úrovni lásky a náklonnosti, je však vimukti neboli zvláštní osvobození. Had tedy nejprve vstoupil do Kṛṣṇova vlastního těla a smísil se se září Brahmanu. Toto splynutí se nazývá sāyujya-mukti. Z pozdějších veršů se však dozvídáme, že Aghāsura dosáhl sārūpya-mukti. Sloka 38 uvádí, že získal stejné tělo, jako má Viṣṇu, a ve sloce 39 je rovněž jasně řečeno, že získal zcela duchovní tělo, jako má Nārāyaṇa. Na dvou nebo třech místech tedy Bhāgavatam potvrzuje, že Aghāsura obdržel sārūpya-mukti. Někdo tedy může namítat: Jak je možné, že splynul se září Brahmanu? Odpověď zní, že stejně jako Jaya a Vijaya po třech životech znovu dosáhli sārūpya-mukti a Pánovy společnosti, Aghāsura získal podobné osvobození jako oni.

Každý má určitou povinnost. Konečným rozhodnutím śāster (nirūpitaḥ) je, že každý má svými schopnostmi oslavovat Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud jste zpěváci, stále oslavujte Nejvyššího Pána pěkným zpěvem. Pokud jste hudebníci, oslavujte Nejvyššího Pána hrou na hudební nástroje. Svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam (Bhāg. 1.2.13). Dokonalostí života je uspokojit Osobnost Božství. Proto se každý všude, od Země až po nebeské království, věnoval oslavování Nejvyšší Osobnosti Božství. Všichni velcí světci usuzují, že veškeré vlohy, které kdo získal, mají být využity k oslavování Nejvyššího Pána.

“Učení mudrci došli k jasnému závěru, že dokonalý cíl rozvoje poznání, askeze, studia Véd, obětí, pronášení hymnů a rozdávání milodarů spočívá v transcendentálních popisech vlastností Pána, jehož opěvují vybrané verše.” (Bhāg. 1.5.22) To je dokonalost života. Každého je třeba učit, jak má pomocí svých schopností oslavovat Nejvyšší Osobnost Božství. Výchova, askeze, pokání, nebo v moderním světě podnikání, průmysl, vzdělání a tak dále-to vše má být využito k oslavování Pána. Pak bude každý na světě šťastný.

Proto Kṛṣṇa přichází projevit své transcendentální činnosti, aby Ho lidé mohli po všech stránkách oslavovat. Hledat způsob oslavování Pána je pravým bádáním; nikoliv snaha porozumět všemu bez Boha. Ta je odsouzena.

Bez bhagavad-bhakti, bez oslavování Nejvyššího Pána, je vše, co máme, pouhou ozdobou na mrtvém těle.

Slovo anti zde znamená “poblíž”. Znamená to, že festival na oslavu Pána Kṛṣṇy probíhal i na vyšších planetárních soustavách poblíž Brahmaloky, jako je Maharloka, Janaloka a Tapoloka.

Slovo mokṣaṇam znamená “osvobození”. Kṛṣṇových společníků a Kṛṣṇy samotného se osvobození netýká-jsou již osvobozeni, neboť žijí v duchovním světě. V hmotném světě vládne zrození, smrt, stáří a nemoc, ale v duchovním světě nic takového není, neboť tam je vše věčné. Pokud jde ale o krajtu, ta díky společnosti Kṛṣṇy a Jeho oddaných získala tutéž výsadu věčného života. A jak vyjadřuje slovo ātmāhi-mokṣaṇam-pokud mohl věčnou společnost Nejvyšší Osobnosti Božství získat Aghāsura v podobě krajty, co říci o těch, kdo již jsou Pánovými společníky? Sākaṁ vijahruḥ kṛta-puṇya-puñjāḥ (Bhāg. 10.12.11). To dokazuje, že Bůh je dobrý ke všem. Dokonce i když někoho zabije, tato zabitá osoba získá osvobození. Co potom teprve ti, kdo již s Pánem žijí?

Slovo māyā se rovněž používá v souvislosti s láskou. Z lásky neboli māyi je otec laskavý ke svému dítěti. Slovo māyinaḥ tedy vyjadřuje, že Kṛṣṇa se z lásky zjevil jako syn Nandy Mahārāje a v podobě lidského dítěte (manujārbha). Kṛṣṇa je příčina všech příčin. Je stvořitelem příčiny a následku a nejvyšším vládcem. Nic pro Něho není nemožné. Umožnit dokonce i takové živé bytosti, jako byl Aghāsura, osvobození sārūpya-mukti tedy pro Kṛṣṇu nebylo vůbec nic úžasného. Kṛṣṇa se bavil tím, že se svými společníky vstoupil do Aghāsurovy tlamy. Když byl tedy Aghāsura tímto stykem prostřednictvím hry, které existují v duchovním světě, zbaven všeho znečištění, dosáhl milostí Kṛṣṇy sārūpya-mukti a vimukti. Pro Kṛṣṇu na tom nebylo vůbec nic úžasného.

Zde je popsán způsob, jak získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Yat-pāda-paṅkaja-palāśa-vilāsa-bhaktyā (Bhāg. 4.22.39). Živá bytost může velice snadno dosáhnout Kṛṣṇy tím, že na Něho bude jednoduše myslet. O Kṛṣṇovi je rovněž řečeno, že Jeho lotosové nohy jsou stále v srdcích Jeho oddaných (bhagavān bhakta-hṛdi sthitaḥ). V případě Aghāsury může někdo namítat, že to nebyl oddaný. Odpovědí na tuto námitku je, že na okamžik pomyslel na Kṛṣṇu s oddaností. Bhaktyāham ekayā grāhyaḥ. Komu chybí oddanost, ten nemůže myslet na Kṛṣṇu, a na druhou stranu ten, kdo myslí na Kṛṣṇu, nepochybně má nějakou oddanost. I když chtěl Aghāsura Kṛṣṇu zabít, na okamžik na Něho pomyslel s oddaností a Kṛṣṇa se svými společníky si chtěl pohrát v jeho tlamě. Podobně Pūtanā chtěla Kṛṣṇu otrávit jedem, ale Kṛṣṇa ji přijal za svou matku, protože pil mléko z jejího prsu. Sv-alpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt (Bg. 2.40). Zvláště když se Kṛṣṇa zjeví jako avatāra, tak každý, kdo na Něho myslí v Jeho různých inkarnacích (rāmādi-mūrtiṣu kalā-niyamena tiṣṭhan) a především v Jeho původní podobě Kṛṣṇy, získá osvobození. Je mnoho takových případů, a mezi ně patří Aghāsura, který získal osvobození sārūpya-mukti. Tím procesem je tedy satataṁ kīrtayanto māṁ yatantaś ca dṛḍha-vratāḥ (Bg. 9.14). Oddaní se neustále věnují oslavování Kṛṣṇy. Advaitam acyutam anādim ananta-rūpam-když mluvíme o Kṛṣṇovi, míníme tím všechny Jeho avatāry, jako je Kṛṣṇa, Govinda, Nārāyaṇa, Viṣṇu, Pán Caitanya, Kṛṣṇa-Balarāma a Śyāmasundara. Ten, kdo stále myslí na Kṛṣṇu, získá určitě vimukti, zvláštní osvobození, kdy se stane Pánovým osobním společníkem-ne nutně ve Vṛndāvanu, ale přinejmenším na Vaikuṇṭě. To se nazývá sārūpya-mukti.

Kṛṣṇa má mnoho energií-parāsya śaktir vividhaiva śrūyate (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.8). Příběh o Aghāsurovi se dostal na světlo po uplynutí jednoho roku. Za tím jistě vězel nějaký vliv Kṛṣṇovy energie. Mahārāja Parīkṣit na to byl velice zvědavý a žádal Śukadevu Gosvāmīho, aby to vysvětlil.

Ctnostné činnosti Nejvyšší Osobnosti Božství jsou velice důvěrné. Obyčejně o nich není možné naslouchat, nemá-li člověk velké štěstí. Parīkṣit Mahārāja nazval sám sebe kṣatra-bandhavaḥ, což znamená “nejnižší z kṣatriyů”. Vlastnosti kṣatriyů jsou uvedeny v Bhagavad-gītě, a přestože je jednou z hlavních īśvara-bhāva, sklon vládnout, nepřísluší jim vládnout brāhmaṇům. Mahārāja Parīkṣit tedy litoval, že se chtěl vyvyšovat nad brāhmaṇy, za což byl proklet. Pokládal se za nejnižšího z kṣatriyů. Dānam īśvara-bhāvaś ca kṣātraṁ karma svabhāva-jam (Bg. 18.43). O tom, že Mahārāja Parīkṣit měl dobré kṣatriyské vlastnosti, nebylo pochyb. Když si však vzpomněl, jak pověsil brāhmaṇovi kolem krku mrtvého hada, coby oddaný o sobě s pokorou a lítostí mluvil jako o nejnižším z kṣatriyů. Každý žák má právo tázat se gurua na jakoukoliv důvěrnou službu a povinností gurua je svému žákovi tato důvěrná témata vysvětlit.