Činnosti Pracetů

Na počátku vyprávěl Maitreya Ṛṣi o činnostech Prācīnabarhiho synů. Tito synové šli kolem velkého jezera, které bylo jako oceán, a měli to štěstí, že se setkali s Pánem Śivou, od něhož se naučili, jak uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství zpěvem písně, kterou Pán Śiva složil. Jejich otec byl připoutaný k plodonosným činnostem a Nārada, jenž to neschvaloval, nyní Prācīnabarhiho milostivě poučil tím, že mu vyložil alegorický příběh o Purañjanovi. V tuto chvíli chtěl Vidura opět slyšet o Prācīnabarhiṣatových synech a zvláště ho zajímalo, čeho dosáhli, když uspokojili Nejvyšší Osobnost Božství. Slova siddhim āpuḥ, “dosáhli dokonalosti”, jsou velice důležitá. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.3): manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye — z mnoha a mnoha miliónů lidí se možná jeden chce učit, jak dosáhnout duchovního úspěchu. Co je největším úspěchem, uvádí také Bhagavad-gītā (8.15):

“Velké duše, oddaní yogīni, kteří dospěli ke Mně, se nikdy nevrátí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.” A co je tou nejvyšší dokonalostí? To rovněž vysvětluje tento verš. Nejvyšší dokonalostí je jít zpátky domů, zpátky k Bohu, aby se živá bytost již nemusela vracet do hmotného světa a ve snu hmotné existence transmigrovat z jednoho těla do druhého. Milostí Pána Śivy Pracetové skutečně dosáhli dokonalosti a poté, co si do nejvyšší míry užili hmotných vymožeností, se vrátili domů, zpátky k Bohu. O tom bude nyní Maitreya Vidurovi vyprávět.

V tomto či příštím životě, na této či jiné planetě je možné získat veškeré hmotné štěstí. Živá bytost bloudí po hmotném vesmíru v mnoha životních druzích a po mnoha planetárních soustavách. Neštěstí a štěstí obdržené v tomto životě se nazývá iha, zatímco neštěstí a štěstí obdržené v příštím životě se nazývá paratra.

Pán Mahādeva (Śiva) je jedním z mocných polobohů hmotného světa. Jeho požehnání, která dává obyčejným lidem, obvykle přinášejí hmotné blaho. Podléhá mu Durgā, vládnoucí božstvo tohoto hmotného světa, a Pán Mahādeva, Giriśa, tedy může kohokoliv obdarovat jakýmkoliv hmotným štěstím. Lidé se obvykle rádi stávají oddanými Pána Giriśi, aby získali hmotné štěstí, ale Pracetové se s Pánem Mahādevou setkali řízením prozřetelnosti. Pán Mahādeva jim dal pokyn, aby uctívali Nejvyšší Osobnost Božství, a sám přednesl modlitbu. Jak je uvedeno v minulém verši (rudra-gītena), pouhým zpěvem modlitby, kterou přednesl Pán Śiva Viṣṇuovi, se Pracetové přemístili do duchovního světa. Oddaní si někdy přejí také okusit hmotného štěstí, a proto před tím, než vstoupí do duchovního světa, dostávají řízením Nejvyšší Osobnosti Božství příležitost užívat si v hmotném světě. Někdy jsou přemístěni na nebeské planety—Janaloku, Maharloku, Tapoloku, Siddhaloku a podobně. Čistý oddaný však nikdy o žádné hmotné štěstí neusiluje, a proto je přemístěn přímo na Vaikuṇṭhaloku, která je zde označena slovem param. V tomto verši se Vidura ptá Maitreyi, žáka Bṛhaspatiho, co všechno Pracetové získali.

Modlitby Nejvyšší Osobnosti Božství lze skládat i přímo, ale když opakujeme modlitby velkých oddaných, jako je Pán Śiva a Pán Brahmā — když kráčíme ve stopách velkých osobností — můžeme Pána velice snadno potěšit. Někdy například zpíváme tuto mantru z Brahma-saṁhity (5.29):

“Uctívám Govindu, prvotního Pána a prvního praotce, který pase krávy plnící všechny touhy v sídle postaveném z duchovních drahokamů a obklopeném milióny stromů přání. S velkou úctou a láskou Mu neustále slouží statisíce lakṣmī neboli gopī.” Protože tuto modlitbu složil Pán Brahmā, jejím přednesem následujeme jeho příkladu. To je nejsnadnější způsob, jak uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Čistý oddaný se nikdy nepokouší dospět k Pánovi přímo. Nejdůležitějším způsobem uctívání Pána je postupovat přes učednickou posloupnost oddaných. Pracetové tedy opakovali modlitby, které Nejvyšší Osobnosti Božství přednesl Pán Śiva, a díky tomu se jim podařilo Nejvyššího Pána potěšit.

Nejvyšší Pán je zde označen slovem purañjana. Podle Madhvācāryi se živá bytost nazývá purañjana proto, že se stala obyvatelem tohoto hmotného světa a je nucena v něm žít pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Nejvyšší Osobnost Božství tvoří tento hmotný svět (pura) a také do něho vstupuje. Aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Pán vstupuje do srdce živé bytosti i do atomu, a proto se živá bytost i Pán nazývají purañjana. Jeden purañjana, živá bytost, je podřízený svrchovanému purañjanovi, a povinností podřízeného purañjany je tedy uspokojovat svrchovaného purañjanu. To je oddaná služba. Pán Rudra neboli Pán Śiva je původní ācārya vaiṣṇavské sampradāyi zvané Rudra-sampradāya. Rudra-gītena naznačuje, že Pracetové dosáhli duchovního úspěchu v učednické posloupnosti Pána Rudry.

Podrobovat se deset tisíc let tvrdé askezi nevypadá jako nic příjemného. Oddaní, kteří jsou vážnými studenty duchovního života, však přesto takovou snahu vynakládají, aby získali přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. V té době, kdy byl lidský život velice dlouhý, se lidé mohli podrobit tvrdé askezi trvající tisíce let. Je řečeno, že Vālmīki, autor Rāmāyaṇy, provozoval meditaci po dobu šedesáti tisíc let. Nejvyšší Pán ocenil askezi Pracetů a nakonec se jim zjevil ve Své velmi půvabné podobě. To je všechny uspokojilo tak, že zapomněli na své úsilí. Když v hmotném světě někdo dosáhne těžkou prací úspěchu, velice ho to potěší. Stejně tak oddaný, jakmile přijde do styku s Nejvyšší Osobností Božství, zapomene na všechnu námahu. Přestože byl Dhruva Mahārāja pouze pětiletý chlapec, podrobil se přísné askezi, při které jedl pouze suché listy, pil jen vodu a nepřijímal žádnou jinou potravu. Takto se mu po šesti měsících podařilo spatřit Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář. Jakmile Pána uviděl, zapomněl na všechno své úsilí a řekl: svāmin kṛtārtho 'smi — “Můj milý Pane, jsem velice spokojen.”

Takovou askezi samozřejmě oddaní podstupovali v Satya-yuze, Dvāpara-yuze a Tretā-yuze, ale nikoliv v současném věku Kali. V Kali-yuze lze téhož výsledku dosáhnout pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Jelikož jsou lidé tohoto věku pokleslí, Pán je tak laskavý, že jim dává tu nejsnadnější metodu. Pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry může člověk dosáhnout stejného výsledku. My jsme ale takoví nešťastníci — jak říká Pán Caitanya Mahāprabhu — že ani zpívání mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare nás nepřitahuje.

Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31) říká:

Pán je jako zářící slunce. Kdekoliv je tedy Nejvyšší Osobnost Božství, tam nemůže být temnota či nevědomost. Tento temný vesmír sice osvětluje slunce, ale slunce i měsíc pouze odrážejí tělesnou záři Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě (7.8) Pán praví: prabhāsmi śaśi-sūryayoḥ — “Jsem světlo slunce i měsíce.” Z toho plyne, že původem všeho života je tělesná záře Nejvyšší Osobnosti Božství. To rovněž potvrzuje Brahma-saṁhitā: yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi. Tělesná záře Nejvyšší Osobnosti Božství odstraňuje veškerou temnotu.

Viṣṇu se obvykle projevuje v podobě se čtyřma rukama, které drží čtyři předměty (lasturu, disk, kyj a lotosový květ). Tento verš ovšem popisuje Pána Viṣṇua s osmi pažemi a osmi druhy zbraní. Podle Vīrarāghavy Ācāryi lze lasturu a lotosový květ považovat také za zbraně. Jelikož je Pán nejvyšším vládcem, může být vše, co drží v ruce, přijímáno za zbraň. Čtyři ruce drží čtyři známé zbraně a další čtyři ruce drží šíp, luk, trojzubec a hada. Śrī Vīrarāghava Ācārya označuje osm zbraní slovy śaṅkha, cakra, gadā, padma, śārṅga, śara a tak dále.

Krále vždy doprovázejí jeho ministři, sekretáři a velitelé, a také Pána Viṣṇua doprovázejí Jeho následovníci — polobozi, velcí mudrci, světci a tak dále. Pán není nikdy sám, a proto nepřipadá v úvahu, že by byl neosobní. Je vždy Sám Sebou, Nejvyšší Osobností Božství, a Jeho společníci jsou také osoby. Podle popisu v tomto verši pochází Garuḍa z planety Kinnarů, jejíž obyvatelé mají právě takové tělesné rysy jako on. Jejich těla se podobají lidským, ale navíc mají křídla. Slovo gīta-kīrtiḥ vyjadřuje, že obyvatelé Kinnaraloky jsou velkými odborníky v opěvování slávy Pána. V Brahma-saṁhitě je řečeno: jagad-aṇḍa-koṭi-koṭiṣv aśeṣa-vasudhādi-vibhūti-bhinnam. V každém vesmíru existují různé planety a každá z nich se něčím liší od ostatních. Na základě tohoto verše můžeme usuzovat, že obyvatelé Kinnaraloky létají s pomocí křídel. Existuje také planeta zvaná Siddhaloka, jejíž obyvatelé mohou létat i bez křídel. Každá planeta má tedy své určité zvláštnosti. Taková je krása rozmanitého stvoření Nejvyšší Osobnosti Božství.

Slovo ādyaḥ je velice významné. Nejvyšší Osobnost Božství je původem dokonce i Paramātmy a Brahmanu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (14.27): brahmaṇo hi pratiṣṭhāham — počátkem Absolutní Pravdy není neosobní Brahman, ale původní Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Když Arjuna realizoval Kṛṣṇovu velikost, oslovil Ho takto:

“Jsi Nejvyšší Brahman, konečné, svrchované sídlo a původce očištění, Absolutní Pravda a věčná božská osoba. Jsi prvotní Bůh, transcendentální a původní, jsi nezrozená, všeprostupující krása.” (Bg. 10.12)

Brahma-saṁhitā také říká: anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam — “Nejvyšší Pán nemá žádnou příčinu (anādi), ale je Sám příčinou všech příčin.” Vedānta-sūtra říká: janmādy asya yataḥ — “Absolutní Pravda je to, z čeho vše pochází.” Absolutní Pravda je označena jako ādi-puruṣa; je tedy osobou a není neosobní.

Jelikož byli všichni synové krále Prācīnabarhiṣata jednotní ve vědomí Kṛṣṇy, Pán s nimi byl velice spokojen. Každý z nich byl individuální duší, ale byli jednotní v transcendentální službě Pánu. Když se individuální duše spojí ve snaze uspokojit Nejvyššího Pána nebo Mu sloužit, představuje to skutečnou jednotou. V hmotném světě taková jednota není možná. I když se lidé mohou oficiálně sjednocovat, každý má jiné zájmy. V Organizaci spojených národů mají například všechny národy své určité národní cíle, a proto nemohou být skutečně spojené. Nejednotnost mezi individuálními dušemi v tomto hmotném světě je tak silná, že i ve Společnosti pro vědomí Kṛṣṇy to někdy vypadá, že její členové jsou nejednotní, jelikož mají různé názory a hmotné sklony. Ve vědomí Kṛṣṇy ve skutečnosti nemohou být dva názory. Je zde jen jeden cíl: co nejlépe sloužit Kṛṣṇovi. Vyskytnou-li se někdy neshody ohledně služby, je třeba je považovat za duchovní. Ti, kdo skutečně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, nemohou být za žádných okolností rozděleni. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je tím velice šťastný a chce dát Svým oddaným veškerá požehnání, jak uvádí tento verš. Vidíme, že Pán byl připraven okamžitě udělit synům krále Prācīnabarhiṣata jakékoliv požehnání.

Náležitá inteligence znamená vrátit se domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (10.10):

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

Ten, kdo se modlí k Pánu o vyplnění svých různých tužeb, musí vědět, že jejich nejdokonalejším vyplněním je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Zde je uvedeno, že ti, kdo vzpomínají na činnosti Pracetů, synů krále Prācīnabarhiṣata, budou osvobozeni a obdrží požehnání. Co potom říci o samotných synech krále Prācīnabarhiṣata, kteří jsou přímo spojeni s Nejvyšší Osobností Božství? Takto funguje paramparā. Jdeme-li ve stopách ācāryů, získáme stejný prospěch jako naši předchůdci. Pokud se někdo řídí rozhodnutím Arjuny, je to stejné, jako kdyby vyslechl Bhagavad-gītu přímo od Nejvyšší Osobnosti Božství. Vyslechnout Bhagavad-gītu přímo od Nejvyššího Pána se neliší od následování osobností, jako je Arjuna, který ji od Pána vyslechl dříve. Hloupí lidé někdy namítají, že Kṛṣṇa zde v současné době není, a proto od Něho nelze přijímat přímé pokyny. Nevědí, že pokud člověk přijímá Bhagavad-gītu takovou, jaká je — jak ji Pán vyslovil — není mezi jejím přímým vyslechnutím a jejím čtením rozdíl. Chce-li však někdo pochopit Bhagavad-gītu pomocí svých nedokonalých interpretací, pak nikdy nepronikne do jejího tajemství, i když může být ze světského hlediska velkým učencem.

Jelikož je každá živá bytost nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství, má svou malou nezávislost. Někdy se neinteligentní lidé ptají, proč se člověk dostává do nepříjemných situací, přestože je vše pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství. Díky své nepatrné nezávislosti může živá bytost buď uposlechnout, nebo neuposlechnout pokynů Nejvyššího Pána. Pokud jich uposlechne, bude šťastná, a pokud ne, bude nešťastná. Živá bytost si tedy sama vytváří své štěstí či neštěstí — Nejvyšší Pán je nikomu nevnucuje. Pán chválil Pracety za to, že věrně plnili příkazy svého otce. Požehnal tedy synům krále Prācīnabarhiṣata za jejich poslušnost otcovým pokynům.

Jak vysvětlí další verš, Pracetové se ožení s dcerou velkého mudrce Kaṇḍua. Je uvedeno, že jejich syn se bude jmenovat Viśruta a proslaví otce i matku svými dobrými vlastnostmi. Svým významem předčí dokonce i Pána Brahmu. Velký politik Cāṇakya řekl, že je-li na zahradě nebo v lese jeden dobrý strom, jeho květy naplní celý les svou vůní; stejně tak dobrý syn proslaví celou svou rodinu ve všech koutech světa. Kṛṣṇa se narodil v rodu Yaduovců, a proto je yaduovská dynastie proslulá po celém světě.

Vždy, když nějaký velký mudrc podstupuje tvrdou askezi, aby získal hmotnou moc, krále nebes Indru naplní zášť. Všichni polobozi zastávají důležitá místa při řízení vesmírného dění a mají na svém kontě mnoho zbožných činností. Jsou to sice obyčejné živé bytosti, ale kvalifikovaly se pro zodpovědná místa, jako je postavení Pána Brahmy, Indry, Candry a Varuṇy. Jakmile se tedy nějaký velký mudrc podrobuje tvrdé askezi, král nebes Indra začne být plný zášti, jak je v tomto hmotném světě přirozené. Celý hmotný svět je tak naplněný záští, že se každý bojí i svých sousedů. Každý obchodník se bojí svých společníků, protože tento hmotný svět představuje pole činností pro lidi plné závisti a zášti, kteří sem přišli soupeřit se vznešeností Nejvyšší Osobnosti Božství. Indra se tedy velice bál tvrdé askeze velkého mudrce Kaṇḍua a poslal Pramlocu, aby jeho sliby a úsilí zmařila. Podobně tomu bylo také v případě Viśvāmitry. I z dalších událostí v śāstrách je patrné, že Indra je vždy plný zášti. Když král Pṛthu slavnostně vykonával různé oběti, jimiž Indru předčil, Indru naplnila závist a narušil jejich průběh. To bylo již popsáno v dřívějších kapitolách. Král Indra úspěšně překazil Kaṇḍuův slib, neboť mudrc podlehl kráse nebeské kurtizány Pramloci a zplodil s ní dceru. Zde se uvádí, že toto dítě mělo oči podobné lotosům a bylo velice krásné. Poté, co Pramlocā úspěšně splnila své poslání, vrátila se na nebeské planety a novorozeně ponechala v péči stromů. Stromy se naštěstí děvčátka ujaly a dohodly se, že ho vychovají.

Apsarā sice ponechala své dítě v péči stromů, ale stromy se o ně nedovedly náležitě postarat. Předaly ho proto králi Měsíce, Candrovi, který vsunul do úst dítěte svůj prst, aby utišil jeho hlad.

Pracetové byli nejen velkými oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství, ale také byli poslušní příkazů svého otce. Pán je proto vyzval, aby přijali dceru Pramloci za manželku.

Podle védských zásad nemůže mít žena více manželů, ačkoliv muž může mít mnoho manželek. Ve zvláštních případech má ovšem i žena více než jednoho manžela. Draupadī byla například provdána za všech pět bratří Pāṇḍuovců. Také v tomto případě nařídil Nejvyšší Pán Prācīnabarhiṣatovým synům, aby se všichni oženili s jednou dívkou, kterou zplodili velký mudrc Kaṇḍu a Pramlocā. Dívka se výjimečně může provdat za více než jednoho muže, je-li schopna se ke všem svým manželům chovat stejně. To žádná obyčejná žena nedokáže. Vzít si více než jednoho manžela může být dovoleno jen zvlášť kvalifikované ženě. V současném věku Kali je však velice těžké takovou nestrannou ženu najít. Proto v písmech stojí: kalau pañca vivarjayet. V tomto věku se žádná žena nesmí provdat za bratra svého manžela. Tento druh sňatku se dodnes udržuje v některých hornatých částech Indie. Pán říká: apṛthag-dharma-śīleyaṁ bhūyāt patny arpitāśayā. S požehnáním Nejvyšší Osobnosti Božství je možné cokoliv. Pán dívce zvláště požehnal, aby se odevzdala všem bratrům bez rozdílu. Učení apṛthag-dharmy, “zaměstnání bez rozdílných cílů,” podává Bhagavad-gītā, která se dělí na tři základní části — pojednání o karma-yoze, jñāna-yoze a bhakti-yoze. Slovo yoga znamená “jednání v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství”. Bhagavad-gītā (3.9) potvrzuje:

“Každou činnost je třeba konat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jinak člověka poutá k hmotnému světu. Proto, ó synu Kuntī, vykonávej své předepsané povinnosti pro Jeho uspokojení. Tímto způsobem zůstaneš vždy nespoutaný a na ničem nebudeš lpět.”

Člověk má vykonávat své předepsané povinnosti s jediným cílem—uspokojit yajña-puruṣu, Nejvyšší Osobnost Božství. To se nazývá apṛthag-dharma. Různé části těla mohou jednat různě, ale konečným cílem všech je udržovat celé tělo. Budeme-li jednat pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, zjistíme, že tím uspokojujeme vše. Měli bychom kráčet ve stopách Pracetů, jejichž jediným cílem bylo uspokoit Nejvyššího Pána. To je apṛthag-dharma. V Bhagavad-gītě (18.66) stojí: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej.” Taková je rada Pána Kṛṣṇy. Naším jediným cílem má být jednat ve vědomí Kṛṣṇy pro Pánovo uspokojení. To je skutečná jednota, apṛthag-dharma.

Délka života, kterou Pracetům vymezil Nejvyšší Pán, je počítána podle běhu času na vyšších planetárních soustavách. Je řečeno, že šest pozemských měsíců se rovná tamním dvanácti hodinám. Třicet dní tvoří jeden měsíc a dvanáct měsíců tvoří jeden rok — milión let podle tohoto počítání si tedy Pracetové mohli užívat všeho hmotného pohodlí. Přestože žili tak dlouho, byli milostí Pána obdařeni plnou tělesnou silou. Když chce někdo žít v hmotném světě mnoho let, musí snášet těžkosti v podobě stáří, invalidity a mnoha jiných strastí. Pracetové ovšem obdrželi plnou tělesnou sílu, aby si mohli užívat hmotných vymožeností. Tato zvláštní výsada jim byla dána, aby mohli i nadále vykonávat dokonalou oddanou službu. To vysvětlí následující verš.

Milostí Pána dostali Pracetové zvláštní výsady. I když budou moci žít milión let a užívat si hmotného pohodlí, přesto se neodchýlí od transcendentální láskyplné služby Pánu. Takto plně zaměstnáni oddanou službou se zcela zbaví veškeré hmotné připoutanosti. Hmotná připoutanost je velice silná. Materialista během svého života získává půdu, peníze, přátele, společnost, přátelství, lásku atd., a po zániku svého těla si chce užívat na nebeských planetách. Kdo se však zapojí do oddané služby, ten se odpoutá od všeho hmotného požitku i utrpení. V hmotném světě lze dosáhnout vyšších planetárních systémů a užívat si všeho hmotného pohodlí, nebo poklesnout na nižší planetární systémy a žít v pekelných podmínkách. Bhagavad-gītā (14.26) popisuje postavení oddaného takto:

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, ten ihned transcenduje kvality hmotné přírody a dostává se na úroveň Brahmanu.”

Oddaný je vždy na úrovni Brahmanu; nemá nic společného s hmotným štěstím či neštěstím. Kdo je pevný v oddané službě a prostý veškeré hmotné připoutanosti, neznečištěn hmotnými kvalitami přírody, ten je způsobilý vrátit se domů, zpátky k Bohu. I když si Pracetové budou moci díky zvláštnímu požehnání po milióny let užívat hmotného pohodlí, nebudou k němu připoutaní. Na konci svého hmotného požitku tedy dospějí do duchovního světa a vrátí se k Bohu.

Slovo pakva-guṇāśayāḥ je zvláště významné, neboť znamená, že oddanou službou se člověk dokáže zbavit vlivu tří kvalit hmotné přírody. Nikdo se nemůže vrátit k Bohu, dokud je pod jejich vlivem. Je jasně řečeno, že žádná planeta v hmotném světě — od Brahmaloky až po pekelné planety — se nehodí pro pobyt oddaného. Padaṁ padaṁ yad vipadāṁ na teṣām. Místo, kde číhá nebezpečí na každém kroku, jistě není příliš příjemné. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (8.16):

“Všechny planety v hmotném světě, od nejvyšší až po nejnižší, jsou místy utrpení, kde dochází k opakovanému zrození a smrti. Kdo však dosáhne Mého sídla, ó synu Kuntī, se již nikdy znovu nerodí.”

Ani povýšení na nejvyšší planetu hmotného vesmíru, Brahmaloku, tedy nic nepřináší. Pokud se nám však nějakým způsobem podaří dospět do sídla Pána, již se nikdy nevrátíme do hmotného světa.

Člověk žijící s rodinou obvykle příliš přilne k plodonosnému jednání a chce si užívat výsledků svých činností. Oddaný však ví, že nejvyšší poživatel a nejvyšší vlastník je Kṛṣṇa (bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram), a proto se nikdy nepovažuje za vlastníka žádného zaměstnání. Vždy myslí na to, že vlastníkem je Nejvyšší Osobnost Božství, a nabízí tedy výsledky svého jednání Nejvyššímu Pánu. Toho, kdo takto žije v hmotném světě s rodinou a dětmi, nikdy neovlivní hmotné znečištění. To potvrzuje Bhagavad-gītā (3.9):

Ten, kdo si chce užívat výsledků svých činností, je těmito výsledky spoután, ale ten, kdo je nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, se do nich nezaplétá. V tom spočívá tajemství úspěchu. Lidé obvykle přijímají sannyās, aby se zbavili reakcí za plodonosné jednání. Kdo nepřijímá výsledky svého jednání a místo toho je nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, je bezpochyby v osvobozeném postavení. To potvrzuje Śrī Rūpa Gosvāmī v Bhakti-rasāmṛta-sindhu:

Pokud někdo zapojuje do služby Pánu svůj život, bohatství, slova, inteligenci a vše, co vlastní, pak je vždy a za všech okolností osvobozený. Taková osoba se nazývá jīvan-mukta — “osvobozená ještě v tomto životě”. Ti, kdo postrádají vědomí Kṛṣṇy a zaměstnávají se hmotnými činnostmi, se pouze více a více zaplétají do hmotných pout a musí si vytrpět nebo vychutnat akce a reakce všeho svého jednání. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy největším darem lidstvu, neboť člověka neustále zaměstnává ve službě Kṛṣṇovi. Oddaní myslí na Kṛṣṇu, jednají pro Kṛṣṇu, jedí pro Kṛṣṇu, spí pro Kṛṣṇu a pracují pro Kṛṣṇu — vše zapojují do služby Kṛṣṇovi. Život prožitý ve vědomí Kṛṣṇy zachrání člověka před hmotným znečištěním. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja říkal:

Bylo by velkou chybou zříci se hmotného světa, je-li člověk takový odborník, že dokáže vše zapojit do služby Pánu. Je třeba se naučit používat vše ve službě Pánu, neboť vše je s Kṛṣṇou spojené. To je skutečný smysl života a tajemství úspěchu. Jak později znovu zdůrazňuje třetí kapitola Bhagavad-gīty (3.19):

“Člověk by tedy měl jednat z povinnosti a nelpět na plodech svých činů, neboť jednáním bez připoutanosti dosáhne Nejvyššího.”

Třetí kapitola Bhagavad-gīty se zvláště zaobírá hmotnými činnostmi pro smyslový požitek a hmotnými činnostmi pro uspokojení Nejvyššího Pána, a vede k závěru, že se nejedná o jedno a to samé. Hmotné činnosti pro smyslový požitek jsou příčinou hmotné spoutanosti, zatímco tytéž činnosti určené k uspokojení Kṛṣṇy přinášejí osvobození. Jak může být stejná činnost příčinou spoutanosti i osvobození, lze vysvětlit takto: Člověka, který jí příliš mnoho mléčných pokrmů (kondenzované mléko, sladkou rýži atd.) může postihnout porucha trávení. Ale i když dostane průjem, jiný mléčný pokrm — jogurt smíchaný s černým pepřem a solí — tyto choroby okamžitě vyléčí. Jeden mléčný pokrm tedy může vyvolat špatné trávení a průjem a druhý je může vyléčit.

Získá-li člověk zvláštní milostí Nejvyšší Osobnosti Božství velké hmotné bohatství, neměl by ho považovat za příčinu spoutanosti. Když je oddaný, který dosáhl zralosti, požehnán hmotným bohatstvím, necítí k němu odpor, neboť ho dokáže využít ve službě Pánu. V dějinách světa je mnoho takových příkladů — králové jako Pṛthu Mahārāja, Prahlāda Mahārāja, Janaka, Dhruva, Vaivasvata Manu a Mahārāja Ikṣvāku. Ti všichni byli velkými králi a byli obdařeni zvláštní přízní Nejvyšší Osobnosti Božství. Není-li oddaný duchovně vyspělý, Nejvyšší Pán mu všechno bohatství odebere. To prohlásil Pán Samotný: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ — “Můj první projev milosti vůči oddanému je ten, že mu odeberu veškeré hmotné bohatství.” Hmotné bohatství, které je překážkou v oddané službě, Pán odebírá, ale tomu, kdo již v oddané službě dosáhl zralosti, dává Nejvyšší Osobnost Božství veškeré hmotné prostředky.

Nadduše v srdci inspiruje oddaného k pokroku v oddané službě různými způsoby. Oddaný necítí, že by jeho život byl nudný či jednotvárný, ani mu nepřipadá, že ustrnul v jednom bodě. Když člověk v hmotném světě zpívá nějaké hmotné jméno, po jeho několikerém zopakování se unaví. Hare Kṛṣṇa mahā-mantru však můžeme zpívat ve dne v noci, a přesto se nebudeme cítit unaveni — čím více ji zpíváme, tím je novější a svěžejší. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl, že kdyby se mu nějak podařilo získat milióny uší a jazyků, mohl by vychutnávat duchovní blaženost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Pro vysoce pokročilého oddaného neexistuje skutečně nic, co by ho neinspirovalo. Pán říká v Bhagavad-gītě, že sídlí v srdci každého a pomáhá živé bytosti vzpomínat a zapomínat. Pánovou milostí dostává oddaný inspiraci.

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mě uctívají, dávám pochopení, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” (Bg. 10.10)

Je řečeno, že ty, kdo se věnují příznivým činnostem oddané služby (kuśala-karmaṇām), vede Nadduše, která je zde označena jako jña—znalec všeho: minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nadduše dává upřímnému, čistému oddanému pokyny, jak může prohlubovat svůj vztah s Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti říká, že Nadduše jakožto úplná expanze Osobnosti Božství sídlí v srdci každého, ale v srdci oddaného se projevuje jako čím dál novější. Takto inspirovaný oddaný prožívá při vykonávání své oddané služby stále rostoucí transcendentální blaženost.

Pán je zde označen jako puruṣārtha-bhājanam (dárce konečného cíle života). Veškerý úspěch, o který nám v životě jde, můžeme získat milostí Pána. Pracetové již Pánovu milost získali, a proto nepodléhali znečištění kvalitami hmotné přírody. Hmotné kvality je opustily, stejně jako se ihned po východu slunce vytratí noční tma. Jelikož se před nimi objevil Pán, veškeré znečištění guṇami rajas a tamas přirozeně zmizelo. Když čistý oddaný zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je také prostý všeho hmotného znečištění, protože Pánovo jméno a Pán se od Sebe neliší. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.17) uvádí:

“Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, který dlí jako Paramātmā (Nadduše) v srdci každého a je dobrodincem pravdomluvných oddaných, zprošťuje srdce oddaného dychtícího naslouchat Jeho poselstvím touhy po hmotném požitku. Jsou-li Pánova poselství správně vyslechnuta a přednesena, jsou sama o sobě příznivá.”

Svaté jméno Pána je Pán Samotný a jeho zpíváním a nasloucháním jemu se člověk očistí. Všechno hmotné znečištění postupně zmizí. Pracetové již byli očištěni tím, že Pán stál před nimi, a mohli proto se sepjatýma rukama pronášet náležité modlitby. Jinými slovy, jakmile oddaní vykonávají oddanou službu, jsou okamžitě transcendentální všemu hmotnému znečištění, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). Někdy jsou oddaní nespokojení kvůli tomu, že nevidí Nejvyšší Osobnost Božství Osobně. Když Pracetové viděli Nejvyššího Pána přímo před sebou, jejich neštěstí skončilo.

Velmi významné je slovo nirūpita, “ustanovené”. Nikdo nemusí provádět žádné výzkumy, aby nalezl Boha nebo udělal pokrok v duchovním poznání. Vše je již s konečnou platností ustanovené ve Vedách. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím Ved je dokonalé a konečné. Vedy říkají: ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ — transcendentální jména, podoby, vlastnosti, příslušenství a zábavy Pána nemůžeme pochopit našimi tupými hmotnými smysly. Sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. Zaměstná-li oddaný své smysly správně — oddanou službou — Pán se mu ze Své bezpříčinné milosti zjeví. To je védský postup vedoucí ke konečnému závěru. Vedy také uvádějí, že pouhým zpíváním svatých jmen Pána lze nepochybně dosáhnout duchovního pokroku. K Nejvyššímu Pánu se nemůžeme přiblížit rychlostí mysli či slov, ale budeme-li se držet oddané služby, můžeme s Ním snadno a rychle navázat spojení. Nejvyšší Pán je přitahován oddanou službou a může se k nám přiblížit rychleji než my k Němu svou mentální spekulací. Pán prohlásil, že je mimo dosah mentální spekulace a rychlosti mysli, ale přesto je možné se s Ním snadno spojit díky Jeho bezpříčinné milosti. Lze Ho tedy dosáhnout jedině Jeho bezpříčinnou milostí; jiné metody nám nepomohou.

Čistý oddaný, jehož mysl je neustále zaměstnaná službou Pánu, si je jistě vědom pomíjivosti tohoto hmotného světa. I když vykonává hmotné činnosti, jeho stav se nazývá anāsakti. Śrīla Rūpa Gosvāmī to popsal slovy anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ. Oddaný je vždy odpoutaný od hmotných činností, neboť v osvobozeném stavu je jeho mysl vždy upřená na lotosové nohy Pána.

Tento hmotný svět se nazývá dvaita, svět duality. Oddaný dobře ví, že vše, co se v něm nachází, je pouze projevem energie Nejvyššího Pána. Pro udržování tří kvalit hmotné přírody na Sebe Pán bere podoby Brahmy, Viṣṇua a Śivy — nedotčen hmotnými kvalitami přijímá různé podoby, aby tvořil, udržoval a ničil vesmírný projev. Závěr je takový, že i když čistý oddaný ve službě Pánu zdánlivě vykonává hmotné činnosti, dobře ví, že hmotný smyslový požitek nemá vůbec žádný význam.

V minulém verši je řečeno (gṛhīta-māyā-guṇa-vigrahāya), že Pán přijímá tři druhy těl — Viṣṇua, Brahmy a Śivy — za účelem tvoření, udržování a ničení vesmírného projevu. Tato tři vládnoucí božstva hmotného vesmíru se nazývají guṇa-avatārové. Existuje mnoho druhů inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, a prvními inkarnacemi v hmotném světě jsou Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara (Śiva). Z těchto tří přijímají Pán Brahmā a Pán Śiva hmotná těla, ale Pán Viṣṇu nikoliv; proto se nazývá viśuddha-sattva. Je zcela prostý znečištění kvalitami hmotné přírody, a neměli bychom Ho tedy řadit do stejné kategorie s Pánem Brahmou a Śivou. Śāstry takový způsob uvažování zakazují.

Ten, kdo si myslí, že Pán Viṣṇu patří do kategorie devů, jako je Pán Brahmā nebo Pán Śiva, nebo že se Brahmā a Śiva vyrovnají Pánu Viṣṇuovi, je označován jako pāṣaṇḍī (nevěřící ateista). Proto je v tomto verši vyjádřena výjimečnost Pána Viṣṇua slovy namo viśuddha-sattvāya. Pán Brahmā je živá bytost jako my, ale je vznešený díky svým zbožným činnostem; z toho důvodu dostal vysoké postavení Brahmy. Pán Śiva není obyčejná živá bytost, ale není také Nejvyšší Osobnost Božství. Jeho postavení je někde mezi Viṣṇuem, Nejvyšší Osobností Božství, a Brahmou, živou bytostí. Brahma-saṁhitā (5.45) ho proto popisuje takto:

Pán Śiva je přirovnán k jogurtu (dadhi). Jogurt není nic jiného než přeměněné mléko, ale přesto ho nelze za mléko považovat. Pán Śiva má téměř všechny schopnosti Pána Viṣṇua a svými vlastnostmi překonává také obyčejné živé bytosti, ale zároveň se Viṣṇuovi nevyrovná plně, tak jako se jogurt plně nevyrovná mléku, přestože vznikl jeho přeměnou.

Nejvyšší Osobnost Božství zde také popisuje oslovení vāsudevāya kṛṣṇāya. Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osobnost Božství a všechny expanze Viṣṇua jsou buď Jeho úplné části, nebo části Jeho úplných částí (zvané svāṁśa a kalā). Svāṁśa, přímá expanze, se také nazývá aṁśa. Všechny viṣṇu-tattvy jsou svāṁśa, přímé nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Kṛṣṇa je známý jako Vāsudeva, protože se v tomto hmotném světě zjevil jako syn Vasudeva. Dále je známý jako Devakī-nandana, Yaśodā-nandana, Nanda-nandana a podobně.

Pán si vždy velice přeje zvětšovat vliv Svých oddaných; proto je zde osloven prabhave sarva-sātvatām. Společnost sātvatů je společností vaiṣṇavů, čistých oddaných Pána. Nejvyšší Pán má neomezené síly a chce, aby jimi byli obdařeni i Jeho oddaní. Oddaný Pána se proto od všech ostatních živých bytostí za všech okolností liší.

Slovo hari znamená “ten, kdo odstraňuje všechny těžkosti” a hari-medhase znamená, že Pán neustále plánuje, jak vysvobodit podmíněnou duši ze zajetí māyi. Je tak laskavý, že za tímto účelem Osobně inkarnuje, a pokaždé má Svůj plán.

“Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemné a abych znovu ustanovil náboženské zásady, přicházím věk za věkem.” (Bg. 4.8)

Pán se nazývá hari-medhas, jelikož osvobozuje všechny podmíněné duše ze zajetí māyi. V seznamu inkarnací je Kṛṣṇa označen jako nejvyšší a původní Osobnost Božství.

Kṛṣṇa, původní Osobnost Božství, se zjevuje v tomto hmotném světě, když polobohy, kteří jsou Jeho oddanými, znepokojují démoni.

Slovo kamala-nābhāya vyjadřuje, že Pán Viṣṇu je původem hmotného stvoření. Z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua vyrůstá lotosový květ, z něhož se rodí první tvor ve vesmíru, Pán Brahmā, který potom tvoří celý vesmír. Původem veškerého stvoření je tedy Pán Viṣṇu a původem všech viṣṇu-tattev je Pán Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je tedy původem všeho. To potvrzuje rovněž Bhagavad-gītā (10.8):

“Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mě. Moudří, kteří to dobře vědí, Mi oddaně slouží a uctívají Mě celým svým srdcem.” Pán Kṛṣṇa říká: “Jsem původem všeho.” Vše, co vidíme, tedy pochází z Něho. To potvrzuje také Vedānta-sūtra. Janmādy asya yataḥ—“Absolutní Pravda je ten, z Něhož vše pochází.”

Tento verš popisuje oděv Nejvyššího Pána a Jeho všeprostupující povahu. Šaty, které si obléká Nejvyšší Osobnost Božství, jsou žluté, ale nikdy je nelze pokládat za hmotné. Pánův oděv je také Pán; neliší se od Něho, neboť je duchovní.

Výraz sarva-bhūta-nivāsāya dále vyjasňuje, jak Pán Viṣṇu pobývá v srdci každého a jedná jako přímý svědek všech činností podmíněné duše. Duše podmíněná v tomto hmotném světě má své touhy a jedná podle nich, a Nejvyšší Osobnost Božství všechny její činy pozoruje. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15):

“Sídlím v srdci každého a ode Mě pocházejí vzpomínky, poznání i zapomnění.” Pán je přítomný v srdci každého a dává živé bytosti inteligenci — podle jejích tužeb ji nechává buď si vzpomenout, nebo zapomenout. Je-li živá bytost démonská a chce na Nejvyšší Osobnost Božství zapomenout, Pán jí dá inteligenci, aby na Něho zapomněla navždy. A chce-li oddaný Nejvyššímu Pánu sloužit, Pán jakožto Paramātmā mu dá inteligenci, jak pokročit v oddané službě. Pán je přímým svědkem našich činností, vnímá naše touhy a dává nám vše potřebné, abychom mohli jednat tak, jak si přejeme.

Když se Nejvyšší Pán zjevuje ve Své původní podobě, jedná tak, aby osvobodil zbožné a vyhladil ničemné (Bg. 4.8). Démony Pán ničí, ale přesto jim přináší prospěch. Je řečeno, že všechny živé bytosti, které zemřely na Kuruovském bitevním poli, dosáhly svého původního, přirozeného postavení (svarūpy), protože mohly vidět Kṛṣṇu tváří v tvář, jak jede na Arjunově voze. Na Kurukṣetře se na první pohled děly dvě věci—démoni byli zabíjeni a oddaný, Arjuna, byl ochraňován. Výsledky ovšem byly pro všechny stejné. Proto je řečeno, že zjevení Pána přináší úlevu od veškerého strastiplného podmínění, způsobeného hmotnou existencí.

Zde je jasně řečeno (aśeṣa-kleśa-saṅkṣayam), že tato podoba přichází, aby přinesla úlevu od strastiplného podmínění, které zakoušejí nejen oddaní, ale i všichni ostatní. Āviṣkṛtaṁ naḥ kliṣṭānām. Pracetové se stavěli do pozice obyčejných lidí. Kim anyad anukampitam. K oddaným se Pán chová vždy příznivě. Projevuje všechnu Svou milost nejen podmíněným duším, ale i oddaným, kteří jsou díky své oddané službě již osvobození.

Podoba Pána uctívaná v chrámech se nazývá arcā-vigraha nebo arcāvatāra, inkarnace Božstva přijímající uctívání. Pán dává tuto možnost začínajícím oddaným, aby mohli vidět tváří v tvář Jeho skutečnou podobu a formou uctívání (arcā) Mu mohli vzdávat hluboké poklony a nabízet oběti. Tak mohou začátečníci postupně probudit své původní vědomí Kṛṣṇy. Uctívání Božstva v chrámu je tím nejcennějším požehnáním, které Pán začátečníkům dává. Všichni začínající oddaní se tedy musí doma nebo v chrámu věnovat uctívání Pána v podobě arcā-vigrahy (arcāvatāra).

Pánova podoba zvaná arcā-vigraha je expanzí Jeho neomezených energií. Oddaného, který Ho postupně uspokojí svou službou, Pán časem přijme za jednoho ze Svých mnoha čistých služebníků. Pán je přirozeně velice soucitný, a proto přijímá službu začínajících oddaných. To potvrzuje Bhagavad-gītā (9.26):

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květinu, ovoce či vodu, přijmu to.” Oddaný nabízí arcā-vigraze potravu v podobě zeleniny, ovoce, listů a vody. Pán, který je bhakta-vatsala, “soucitný ke Svým oddaným”, tyto oběti přijímá. Ateisté si mohou myslet, že oddaní uctívají modlu, ale skutečnost je jiná. Janārdana, Nejvyšší Pán, přijímá bhāvu, postoj služby. Začínající oddaný, který se věnuje uctívání Pána, možná nechápe hodnotu tohoto uctívání, ale Nejvyšší Pán, bhakta-vatsala, Svého oddaného přijímá a časem ho přivede domů.

V této souvislosti existuje příběh o jednom brāhmaṇovi, který v mysli obětoval Pánu sladkou rýži. Tento brāhmaṇa neměl peníze ani prostředky na uctívání Božstva, ale velice pěkně vše zařídil ve své mysli. Měl zlaté nádoby, do kterých z posvátných řek přinášel vodu na mytí Božstva, a nabízel Božstvu bohaté pokrmy, ke kterým patřila i sladká rýže. Jednou se mu před obětováním sladké rýže zdálo, že je příliš horká, a řekl si: “Raději to vyzkouším. Ta je ale horká!” Když do ní na zkoušku ponořil prst, popálil se a jeho meditace se přerušila. Pán přijímal obětovanou potravu, přestože Mu ji brāhmaṇa nabízel pouze v mysli, a poslal z Vaikuṇṭhy okamžitě kočár, který brāhmaṇu dovezl zpátky domů, zpátky k Bohu. Povinností každého upřímného oddaného je tedy přijmout Pánovu arcā-vigrahu a uctívat ji doma nebo v chrámu podle doporučení autorizovaných písem a pokynů duchovního mistra.

Velice pokročilý oddaný se nepovažuje za pokročilého; je vždy velmi pokorný. Nejvyšší Osobnost Božství sídlí ve Své úplné expanzi jako Paramātmā, Nadduše, v srdci každého a chápe postoje a touhy Svých oddaných. I neoddaným dává příležitost ke splnění jejich tužeb, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca).

Pán zaznamenává vše, po čem byť i sebeméně důležitá živá bytost touží, a umožňuje jí tyto touhy naplnit. Když se splňují touhy neoddaných, proč by se neměly splnit touhy oddaného? Čistý oddaný chce pouze sloužit Pánu bez hmotných tužeb, a pokud si to přeje v hloubi svého srdce, kde sídlí Pán, a nemá žádný postranní motiv, proč by tomu Pán neměl rozumět? Slouží-li upřímný oddaný Pánu nebo Pánově podobě arcā-vigraha, všechny jeho činnosti budou úspěšné, neboť Pán sídlí v jeho srdci a zná jeho upřímnost. Když tedy oddaný s plnou důvěrou pokračuje ve vykonávání předepsaných povinností oddané služby, dosáhne nakonec úspěchu.

V tomto verši jsou velice důležitá slova apavarga-gurur gatiḥ. Podle Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) je Nejvyšší Pán konečnou podobou Absolutní Pravdy. Brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate. Absolutní Pravda je realizována ve třech aspektech, jimiž jsou neosobní Brahman, lokalizovaná Paramātmā a nakonec Nejvyšší Osobnost Božství, Bhagavān. Slovo apavarga znamená “osvobození” a pavarga je “hmotná existence”. V hmotné existenci každý neustále těžce pracuje, ale všechny jeho plány nakonec selžou. Poté zemře a musí přijmout další tělo, aby začal znovu těžce pracovat. To je koloběh hmotné existence. Apavarga znamená pravý opak. Místo aby živá bytost těžce pracovala jako kočky a psi, vrátí se domů, zpátky k Bohu. Osvobození začíná splynutím s Pánovou září Brahmanu. Toto pojetí zastává jñāni-sampradāya, škola filozofických spekulantů, ale realizace Nejvyšší Osobnosti Božství stojí výše. Když oddaný chápe, že Pán je s ním spokojen, osvobození neboli splynutí se září Pána není příliš obtížné. K Nejvyšší Osobnosti Božství je nutné přijít skrze neosobní záři Brahmanu, stejně jako při cestě na Slunce je nutné projít slunečním svitem. Pro toho, kdo uspokojil Nejvyšší Osobnost Božství, není splynutí s neosobní září Pána, Brahmanem, nic nesnadného.

Pracetové nepotřebovali žádat Pána o žádné požehnání, protože oddaným stačí ke spokojenosti samotná přítomnost Nejvyšší Osobnosti Božství. Dhruva Mahārāja podstoupil tvrdou askezi, aby spatřil Nejvyššího Pána a získal Jeho požehnání. Chtěl usednout na trůn svého otce — a dokonce dosáhnout ještě lepšího postavení — ale když se skutečně ocitl v přítomnosti Nejvyššího Pána, na všechno zapomněl. Řekl: “Můj milý Pane, nechci Tě žádat o žádné požehnání.” To je pravý postoj oddaného. Oddaný chce pouze být v přítomnosti Nejvyššího Pána — ať už v tomto či dalším světě — a sloužit Mu. To je pro něho nejvyšším cílem a požehnáním.

Pán vyzval Pracety, aby se modlili o nějaké požehnání, a oni odpověděli: “O jaké požehnání bychom se měli modlit? Pán je neomezený a existují neomezená požehnání.” Tím je řečeno, že má-li člověk žádat o nějaké požehnání, má to být to, které je neomezené. Velice významná jsou slova tvat parataḥ. Nejvyšší Osobnost Božství je parataḥ parāt. Slovo para znamená “transcendentální, mimo tento hmotný svět”. Neosobní záře Brahmanu je za hranicemi hmotného světa a nazývá se paraṁ padam. Āruhya kṛcchreṇa paraṁ padam (Bhāg. 10.2.32). Splynutí s neosobní září Pána je paraṁ padam, ale existuje ještě vyšší transcendentální postavení, ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate (Bhāg. 1.2.11). Absolutní Pravdu lze realizovat nejprve jako neosobní Brahman, potom jako Paramātmu a nakonec jako Bhagavāna, Osobnost Božství. Bhagavān je tedy parataḥ parāt — přesahuje realizaci Brahmanu a Paramātmy. V této souvislosti Śrīla Jīva Gosvāmī poznamenává, že parataḥ parāt znamená “lepší než nejlepší”. Nejlepší je duchovní svět, Brahman. Nejvyšší Osobnost Božství je však Parabrahman. Parataḥ parāt tedy znamená “lepší než realizace Brahmanu”.

Další verše vysvětlí, že Pracetové chtěli Pána požádat o něco, co nemá meze. Pánovy zábavy, vlastnosti, podoby a jména — to vše je neomezené. Pro Jeho jméno, podoby, zábavy, stvoření a příslušenství meze neexistují. Živá bytost si nedokáže představit neomezenost neomezeného. Když však naslouchá o neomezených energiích Nejvyššího Pána, je s neomezeným skutečně přímo spojena. Toto chápání neomezeného se prostřednictvím naslouchání a opěvování stává neomezeným.

Jakmile oddaný skutečně slouží lotosovým nohám Pána, jeho zaměstnání je samo o sobě tak dokonalé, že nemá jediný důvod žádat o další požehnání. Když včela přiletí na strom pārijāta, získá neomezenou zásobu medu a nemusí již létat na jiný strom. Ten, kdo neochvějně slouží lotosovým nohám Pána, prožívá neomezenou transcendentální blaženost, a proto nemusí žádat o další požehnání. Strom pārijāta v tomto hmotném světě běžně nenajdeme. Nazývá se také kalpa-vṛkṣa, strom plnící všechna přání. Z takového stromu můžeme získat vše, co si přejeme. V hmotném světě získáme z pomerančovníku pomeranče a z mangovníku manga, ale nikoliv z mangovníku pomeranče nebo naopak. Ze stromu pārijāta ovšem můžeme získat cokoliv — pomeranče, manga, banány a tak dále. Tento strom se nachází v duchovním světě. Cintāmaṇi-prakara-sadmasu kalpa-vṛkṣa-lakṣāvṛteṣu. Duchovní svět, cintāmaṇi-dhām, je plný stromů kalpa-vṛkṣa (pārijāta), ale je možné je spatřit i v království Indry, na Indrově nebeské planetě. Strom pārijāta přinesl Kṛṣṇa pro potěšení Satyabhāmy, jedné ze Svých královen, a byl zasazen v palácích, jež byly postaveny pro královny ve Dvārace. Lotosové nohy Pána jsou jako stromy pārijāta, stromy přání, a oddaní jsou jako čmeláci — Pánovy lotosové nohy je neustále přitahují.

Toto je nejlepší požehnání, o jaké může oddaný Nejvyššího Pána žádat. Potvrzuje to i Śrī Caitanya Mahāprabhu: sthāne sthitāḥ śruti-gatāṁ tanu-vāṅ-manobhiḥ (Bhāg. 10.14.3). Živá bytost může být podle svého osudu v tom či onom postavení, ale v každém případě musí bez ohledu na okolnosti pokračovat v naslouchání o činnostech a zábavách Nejvyššího Pána. Čistý oddaný se nemodlí o osvobození či ukončení koloběhu zrození a smrti, protože to nepovažuje za důležité. Nejdůležitější věcí je pro něho možnost naslouchat o zábavách a slávě Pána. Oddaní, kteří slouží Pánu v tomto světě, budou mít stejnou příležitost i v duchovním světě. Pro oddaného je proto duchovním světem vše, neboť dokud může naslouchat o zábavách Pána a opěvovat je — ať je to kdekoliv — Pán je tam Osobně přítomný. Tatra tiṣṭhāmi nārada yatra gāyanti mad-bhaktāḥ. Místo, kde se sejdou čistí oddaní, aby zpívali, naslouchali a rozmlouvali o Nejvyšší Osobnosti Božství, se stává Vaikuṇṭhou. Oddaný se nemusí modlit k Pánu o přemístění do vaikuṇṭhského světa. Čistý oddaný dokáže vytvořit Vaikuṇṭhu či Vṛndāvan kdekoliv; jednoduše tím, že bez přestupků opěvuje Pánovu slávu.

Pracetové se modlí o příležitost naslouchat o slávě Pána v každé životní podobě (bhave bhave). Živá bytost se převtěluje z jednoho těla do druhého a oddaný se nijak zvlášť nestará o to, jak tento proces ukončit. Caitanya Mahāprabhu se modlí: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi — “Můj milý Pane, kéž jsem upevněný v čisté oddané službě Tobě život za životem.” Oddaný se pokorně považuje za nezpůsobilého pro přemístění do duchovního světa; vždy si o sobě myslí, že je znečištěn kvalitami hmotné přírody. Žádat o vysvobození z hmotných kvalit nemá ani zapotřebí. Oddaná služba sama o sobě představuje transcendentální postavení, a proto není důvod o vysvobození žádat. Čistý oddaný tedy neusiluje o ukončení opakovaného zrození a smrti, ale neustále touží po společnosti jiných oddaných, kteří se věnují opěvování Pána a naslouchání o Jeho slávě.

Velký světec Prabodhānanda Sarasvatī, oddaný Pána Caitanyi, prohlásil: kaivalyaṁ narakāyate tridaśa-pūr ākāśa-puṣpāyate. Pro čistého oddaného není kaivalya, splynutí se září Brahmanu, o nic lepší než život v pekle a přemístění na nebeské planety (tridaśa-pūr) považuje pouze za další druh přeludu. Čistý oddaný tedy nepřikládá cíli karmīch (životu na nebeských planetách) ani cíli jñānīch (splynutí se září Brahmanu) příliš velkou hodnotu. Jediný okamžik styku s jiným čistým oddaným považuje za mnohem cennější. Pro ty, kdo žijí v tomto hmotném světě a podléhají opakovanému rození a umírání (převtělování), je společnost čistých oddaných tím nejvyšším požehnáním. Každý by měl takové čisté oddané vyhledat a zůstat s nimi — pak bude zcela šťastný, přestože bude žít v hmotném světě. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno za tímto účelem. Ten, koho příliš souží hmotný svět, může existence tohoto hnutí využít a vejít s ním v důvěrný styk. Tak mohou zmatení a zklamaní obyvatelé hmotného světa nalézt to největší štěstí ve společnosti oddaných.

Vaikuṇṭha znamená “bez úzkosti”, zatímco hmotný svět je plný úzkosti. Prahlāda Mahārāja řekl: sadā samudvigna-dhiyām asad-grahāt. Živé bytosti, které přijímají tento hmotný svět za svůj domov, jsou naplněny úzkostí. Každé místo se okamžitě stane Vaikuṇṭhou, když tam čistí oddaní rozebírají svaté náměty o Osobnosti Božství. To je proces śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, zpívání a naslouchání o Nejvyšším Pánu Viṣṇuovi. Samotný Pán to potvrzuje:

“Můj milý Nārado, ve skutečnosti nepobývám ve Svém sídle na Vaikuṇṭě ani v srdcích yogīnů, ale tam, kde Moji čistí oddaní zpívají Mé svaté jméno a rozmlouvají o Mé podobě, zábavách a vlastnostech.” Přítomnost Pána v podobě transcendentální vibrace vytváří vaikuṇṭhskou atmosféru, ve které neexistuje strach ani úzkost a jedna živá bytost se nebojí druhé. Naslouchá-li člověk svatým jménům a slávě Pána, vykonává zbožné činnosti. Śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ (Bhāg. 1.2.17). Jeho hmotné touhy díky tomu okamžitě zmizí. Cílem saṅkīrtanového hnutí, které zahájila Společnost pro vědomí Kṛṣṇy, je vytvářet Vaikuṇṭhu, transcendentální svět bez úzkosti, dokonce i v tomto hmotném světě. Metodou je šířit po celém světě proces śravaṇaṁ kīrtanam. V hmotné existenci je každý plný závisti a zášti vůči svému bližnímu a tyto zvířecí sklony v lidské společnosti přetrvávají, dokud se nevykonává saṅkīrtana-yajña, zpívání svatých jmen — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Pracetové se proto rozhodli setrvávat vždy ve společnosti oddaných, což považovali za nejvyšší možné požehnání v lidském životě.

Māyāvādští sannyāsīni postrádají skutečnou přítomnost Nārāyaṇa, protože za Nārāyaṇa falešně prohlašují sami sebe. Podle své zavedené etikety se navzájem oslovují jako Nārāyaṇa. Říkat, že každý je chrámem Nārāyaṇa, je v pořádku, ale považovat za Nārāyaṇa jinou lidskou bytost je velkým přestupkem. Pojetí daridra-nārāyaṇa (chudého Nārāyaṇa) — pokus ztotožňovat chudáka s Nārāyaṇem — je také velký přestupek. Přestupkem je i ztotožňování Nārāyaṇa s polobohy, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva.

“Ten, kdo řadí Pána Nārāyaṇa do stejné kategorie s velkými polobohy, jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, je započítáván mezi nevěřící.” Skutečnost je taková, že vykonáváním saṅkīrtana-yajñi lze okamžitě potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Nārāyaṇa pak Osobně sestoupí a je bezprostředně přítomný. V tomto věku Kali je Nārāyaṇa bezprostředně přítomný v podobě Pána Caitanyi, o Němž Śrīmad-Bhāgavatam (11.5.32) říká:

“Ve věku Kali se inteligentní lidé věnují skupinovému zpívání, aby uctívali inkarnaci Boha, která neustále zpívá jméno Kṛṣṇy. Přestože pleť tohoto avatāra není černá, jedná se o Samotného Kṛṣṇu. Doprovázejí Ho Jeho společníci, služebníci, zbraně a důvěrní druhové.” Lidský život je určen pro potěšení Nārāyaṇa, a toho lze snadno dosáhnout vykonáváním saṅkīrtana-yajñi. Kdykoliv někde probíhá skupinové zpívání svatých jmen Pána, okamžitě se tam zjeví Gaura Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství ve Své inkarnaci jako Pán Caitanya, a je saṅkīrtana-yajñou uctíván.

Zde je řečeno, že Nārāyaṇa je nyāsināṁ gatiḥ, konečný cíl sannyāsīnů. Cílem těch, kdo se zřekli hmotného světa, je dosáhnout Nārāyaṇa. Každý vaiṣṇavský sannyāsī proto odevzdává svůj život službě Nārāyaṇovi a nikdy za Nārāyaṇa neprohlašuje sebe samotného. Pokud se někdo chce stát Nārāyaṇem, pak místo aby byl nirvaira (bez nepřátelství k ostatním živým bytostem), stává se nepřítelem Nejvyššího Pána. Pokus stát se Nārāyaṇem tedy představuje ten největší přestupek. Zato když někdo opěvuje či rozebírá transcendentální činnosti Pána, ihned se zbaví všeho nepřátelství. V tomto hmotném světě je každý naplněn záští vůči všem ostatním, ale když člověk zpívá svaté jméno Pána nebo o něm rozmlouvá, přestane být nepřátelský a zbaví se hmotných tužeb. Nepřátelství vůči všem ostatním živým bytostem pramení z našeho nepřátelství vůči Nejvyšší Osobnosti Božství. Přestaneme-li projevovat závist a zášť vůči Nejvyššímu Pánu, zavládne v lidské společnosti mír, jednota a bratrství. Bez Nārāyaṇa a saṅkīrtana-yajñi není mír v tomto hmotném světě možný.

Existují dva druhy oddaných — goṣṭhānandī a bhajanānandī. Slovo bhajanānandī označuje oddaného, který se nestěhuje a zůstává na jednom místě. Tento oddaný je neustále zaměstnaný oddanou službou Pánu. Zpívá mahā-mantru podle pokynů mnoha ācāryů minulosti a někdy chodí kázat. Goṣṭhānandī je ten, kdo si přeje zvyšovat počet oddaných na celém světě. Neustále cestuje, aby očišťoval celý svět a lidi, kteří v něm žijí. Caitanya Mahāprabhu doporučoval:

Pán Caitanya Mahāprabhu chtěl, aby Jeho stoupenci cestovali po celém světě a kázali v každém městě a vesnici. V Caitanya-sampradāyi musí ti, kdo se přísně řídí zásadami Pána Caitanyi, cestovat a kázat Jeho poselství, což je totéž jako kázat slova Kṛṣṇy (Bhagavad-gītu) a Śrīmad-Bhāgavatam. Čím více oddaní káží principy kṛṣṇa-kathā, tím více lidí na celém světě z toho bude mít prospěch.

Oddaní, jako je velký mudrc Nārada, kteří cestují všude a káží, se nazývají goṣṭhānandī. Nārada Muni putuje bez ustání po celém vesmíru a jeho jediným cílem je vytvářet různé nové oddané. Dokonce i lovce změnil v oddaného, a také Dhruva Mahārāja a Prahlāda se stali oddanými jeho přičiněním. Všichni oddaní jsou ve skutečnosti dlužníky velkého mudrce Nārady, který putuje nebem i peklem. Oddaný Pána se nebojí ani pekla. Chodí kázat o slávě Pána všude — i do pekla — protože pro něho neexistuje mezi nebem a peklem rozdíl.

“Čistý oddaný Nārāyaṇa nemá nikdy strach jít kamkoliv. Nebe a peklo pro něho znamenají jedno a totéž.” (Bhāg. 6.17.28) Takoví oddaní, kteří cestují po celém světě, osvobozují ty, kdo se skutečně bojí hmotné existence. Některé lidi již hmotná existence znechutila, neboť jsou zmateni a zklamáni hmotným požitkem, a jiní lidé, kteří jsou inteligentní, mají zájem pochopit Nejvyššího Pána. Obě skupiny mohou využít přítomnosti oddaného, jenž cestuje po celém světě.

Když jde oddaný na poutní místo, jeho cílem je toto svaté místo očistit. Ve svatých vodách poutních míst se koupe mnoho hříšných lidí. Přicházejí se vykoupat ve vodách Gangy a Yamuny na místech, jako je Prayāg, Vṛndāvan a Mathurā. Takto se hříšní lidé očistí, ale zanechávají na svatých poutních místech své hříšné akce a reakce. Oddaný, který se tam přijde vykoupat, tyto reakce hříšných lidí odstraní. Tīrthī-kurvanti tīrthāni svāntaḥ-sthena gadā-bhṛtā (Bhāg. 1.13.10). Jelikož oddaný nosí Nejvyššího Pána neustále ve svém srdci, každé místo, na které přijde, se stane svatým poutním místem vhodným pro pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství. Každý je proto povinen stýkat se s čistým oddaným, a tak se zbavit hmotného znečištění. Všichni by měli využít přítomnosti cestujících oddaných, kteří usilují o jediné — osvobodit podmíněné duše ze zajetí māyi.

Je řečeno: hariṁ vinā na sṛtiṁ taranti. Nikdo se nemůže osvobodit ze zajetí māyi, od opakovaného zrození, stáří, nemoci a smrti, nepřijme-li útočiště u lotosových nohou Osobnosti Božství. Pracetové toto útočiště přijali milostí Pána Śivy, nejpřednějšího z oddaných Pána Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství. Vaiṣṇavānāṁ yathā śambhuḥ — Pán Śiva je tím nejvznešenějším vaiṣṇavou a jeho skuteční oddaní se řídí jeho radou a přijímají útočiště u lotosových nohou Pána Viṣṇua. Své takzvané oddané, kterým jde pouze o hmotný blahobyt, Pán Śiva svým způsobem klame. Ne, že by je přímo podváděl (podvádět druhé není jeho záměrem), ale jelikož tito takzvaní oddaní chtějí být podvedeni, Pán Śiva — jehož je snadné potěšit — jim dává různá hmotná požehnání, která mohou nakonec ironicky vést k jejich zničení. Rāvaṇa například dostal od Pána Śivy veškerá hmotná požehnání, ale protože jich zneužil, byl nakonec zničen s celou svou rodinou, královstvím a vším ostatním. Vlivem své hmotné moci natolik zpyšněl, že se opovážil unést manželku Pána Rāmacandry, a to byl jeho konec. Není těžké získat od Pána Śivy hmotná požehnání, ale ta ve skutečnosti žádnými požehnáními nejsou. Pracetové dosáhli díky požehnání Pána Śivy útočiště u lotosových nohou Pána Viṣṇua. To je skutečné požehnání. Gopī také uctívaly Pána Śivu ve Vṛndāvanu, a on tam dodnes zůstává jako Gopīśvara. Gopī se ovšem modlily, aby jim požehnal tím, že jim dá Pána Kṛṣṇu za manžela. Na uctívání polobohů není nic špatného, je-li naším cílem návrat domů, zpátky k Bohu. Lidé se obvykle obracejí na polobohy pro hmotný zisk, jak uvádí Bhagavad-gītā (7.20):

“Ti, jimž mysl znetvořily hmotné žádosti, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel a předpisů, které odpovídají jejich povahám.” Člověk okouzlený hmotným ziskem se nazývá hṛta-jñāna (“ten, kdo pozbyl své inteligence”). V této souvislosti je třeba poznamenat, že zjevená písma někdy uvádějí, že se Pán Śiva neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství. Jde o to, že Pán Śiva a Pán Viṣṇu jsou tak důvěrně spojeni, že jejich názory se nikdy nerozcházejí. Skutečnou pravdou je: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya — “Jediným Nejvyšším Pánem je Kṛṣṇa a všichni ostatní jsou Jeho oddaní či služebníci.” (Cc. Ādi 5.142) To je pravá skutečnost a názory Pána Śivy a Pána Viṣṇua se v tomto směru neliší. Nikde ve zjevených písmech však Pán Śiva neprohlašuje, že se Pánu Viṣṇuovi vyrovná. To je pouze výmysl takzvaných oddaných Pána Śivy, kteří tvrdí, že Śiva je s Viṣṇuem totožný. Vaiṣṇava-tantra taková tvrzení přísně zakazuje: yas tu nārāyaṇaṁ devam. Pán Viṣṇu, Pán Śiva a Pán Brahmā jsou důvěrně spojeni jako pán a služebníci. Śiva-viriñci-nutam. Śiva i Brahmā Viṣṇua ctí a klaní se Mu. Považovat je všechny za rovnocenné je velký přestupek. Jsou si rovni v tom smyslu, že Pán Viṣṇu je Nejvyšší Osobnost Božství a všichni ostatní jsou Jeho věční služebníci.

Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: saṁsiddhir hari-toṣaṇam — skutečnou dokonalostí života je potěšit Nejvyššího Pána. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — pro pochopení Ved musí člověk pochopit Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo Pána skutečně pochopil, se Mu konečně po mnoha a mnoha životech odevzdá. Vidíme, že Pracetové splňovali všechny tyto předpoklady. Podstoupili přísnou askezi ve vodě a po velice dlouhou dobu nepřijímali žádnou potravu — a jejich cílem nebylo získat hmotné požehnání, ale uspokojit Nejvyššího Pána. Člověk může vykonávat jakékoliv činnosti — hmotné či duchovní — ale cílem má být uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento verš podává dokonalý obrázek védské civilizace. Lidé, kteří se učí být oddanými, mají ctít nejen Nejvyšší Osobnost Božství, ale i ty, kdo jsou pokročilejší v poznání, kdo jsou Árjové a skuteční oddaní Pána. Árja je ten, kdo se nevychloubá, ale je skutečným Pánovým oddaným. Āryan znamená “pokročilý”. Dříve museli všichni, kdo se prohlašovali za Árji, být oddanými Pána. V Bhagavad-gītě (2.2) například Kṛṣṇa káral Arjunu, že hovoří, jako kdyby nepatřil k Árjům.

“Bhagavān (Nejvyšší Osoba) pravil: Můj milý Arjuno, kde se u tebe vzala tato nečistota, která není hodna člověka, jenž zná vyšší hodnoty života, a která nevede k vyšším planetám, ale k potupě?” Arjuna jakožto kṣatriya odmítal bojovat, přestože mu to nařizoval přímo Nejvyšší Pán. Kṛṣṇa ho proto pokáral, že se chová, jako kdyby nepatřil k rodině Árjů. Každý, kdo je pokročilý v oddané službě Pánu, zná jistě svoji povinnost. Nezáleží na tom, zda je jeho povinnost násilné či nenásilné povahy. Pokud její vykonání dovolil a nařídil Nejvyšší Pán, je třeba ji vykonat. Každý Árja vykonává svou povinnost. To neznamená, že Árjové jsou zbytečně nepřátelští k živým bytostem. Nikdy nestavějí jatka a nechovají se nepřátelsky k nebohým zvířatům. Pracetové podstupovali přísnou askezi, která trvala mnoho let, a navíc zůstávali po celou dobu ve vodě. Askeze je uznávanou činností pro ty, kdo chtějí patřit k pokročilé civilizaci.

Slovo nirandhasām znamená “bez potravy”. Árja nejí nenasytně a zbytečně, ale omezuje jídlo na nejnižší možnou míru a přijímá jedině předepsanou potravu. Ohledně toho říká Pán v Bhagavad-gītě (9.26):

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květinu, ovoce či vodu, přijmu to.” Pro pokročilé Árji tedy platí určitá omezení. Přestože Pán Sám může jíst cokoliv, omezuje se na zeleninu, ovoce, mléko a podobně. Tento verš tedy popisuje činnosti lidí, kteří se prohlašují za Árji.

Pán Brahmā, Pán Śiva, Manu (otec lidstva), velcí světci i mudrci, kteří prostřednictvím askeze a oddané služby dospěli na transcendentální úroveň, mají ve srovnání s Nejvyšší Osobností Božství pouze nedokonalé poznání. Tak je tomu s každým v tomto hmotném světě. Nikdo se Nejvyššímu Pánovi v ničem nevyrovná, a rozhodně ne v poznání. Každá modlitba k Nejvyšší Osobnosti Božství je proto neúplná. Není možné postihnout úplnou slávu Pána, Jenž je neomezený. Dokonce ani Pán Samotný ve Své inkarnaci Ananty neboli Śeṣi nedokáže popsat Svou vlastní slávu. Přestože má Ananta tisíce tváří a oslavuje Pána po mnoho a mnoho let, ještě nikdy nedošel k mezím Jeho slávy. Úplnou moc a slávu Nejvyššího Pána tedy nelze odhadnout.

Každý, kdo oddaně slouží, může přesto Pánovi nabídnout ideální modlitby. Všichni jsme v relativním postavení a nikdo není v oslavování Pána dokonalý. Pánem Brahmou a Pánem Śivou počínaje a námi konče je každý služebníkem Nejvyššího Pána. Všichni se nacházíme v postavení, které odpovídá naší karmě. Každý z nás však může z celého srdce věnovat své modlitby — do takové míry, do jaké jsme schopni ocenit Pánovu slávu. V tom spočívá naše dokonalost. I ten, kdo je v nejtemnější oblasti existence, se může modlit k Pánu podle svých schopností. Pán proto říká v Bhagavad-gītě (9.32):

“Ó synu Pṛthy, všichni, kdo se ke Mně uchýlí, byť i nižšího rodu — ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci) — mohou dosáhnout nejvyššího cíle.”

Pokud člověk se vší vážností přijme Pánovy lotosové nohy, je milostí Pána a Jeho služebníka očištěn. Śukadeva Gosvāmī to potvrzuje: ye 'nye ca pāpā yad-apāśrayāśrayāḥ śudhyanti tasmai prabhaviṣṇave namaḥ (Bhāg. 2.4.18). Kdo se díky snaze Pánova služebníka, duchovního mistra, dostal k lotosovým nohám Pána, je okamžitě očištěn, ať už je jeho původ jakkoliv nízký. Stává se způsobilým pro návrat domů, zpátky k Bohu.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Vāsudeva, protože žije všude. Slovo vas znamená “žít”. Brahma-saṁhitā uvádí: eko 'py asau racayituṁ jagad-aṇḍa-koṭim — Pán vstupuje prostřednictvím Své úplné části do každého vesmíru, aby tvořil hmotný projev. Vstupuje také do srdce každé živé bytosti a do každého atomu (paramāṇu-cayāntara-stham). Jelikož Nejvyšší Pán žije všude, je známý jako Vāsudeva. Přestože je přítomný v celém hmotném světě, kvality přírody Ho neznečišťují. Īśopaniṣad Ho proto označuje slovy apāpa-viddham. Nikdy Ho neznečistí kvality hmotné přírody. Když Pán sestupuje na tuto planetu, jedná mnoha způsoby — zabíjí démony a koná činy, které se neshodují s védskými zásadami, a jsou tedy považovány za hříšné. Přestože takto jedná, není Svým jednáním nikdy znečištěn. Proto je zde popsán jako śuddha, “vždy prostý znečištění”. Pán je také sama — zaujímá stejný postoj ke každému. O tom říká v Bhagavad-gītě (9.29): samo 'haṁ sarva-bhūteṣu na me dveṣyo 'sti na priyaḥ — Pán nikoho nepovažuje za přítele či nepřítele a staví se ke každému stejně.

Slovo sattvāya vyjadřuje, že podoba Pána není hmotná; je sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Jeho tělo se liší od našich hmotných těl. Nikdo by si neměl myslet, že Nejvyšší Osobnost Božství má hmotné tělo, jako máme my.

Důležité je zde slovo anapavarga-vīryaḥ. Ana znamená “bez”, pavarga znamená “materialistický způsob života” a vīrya je “moc”. Moc Nejvyšší Osobnosti Božství vždy zahrnuje šest základních vznešených vlastností a jednou z nich je odříkání. Pán odešel, přestože se na Něho Pracetové chtěli dívat více, ke své plné spokojenosti. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho se jedná o projev Jeho laskavosti k nesčetným jiným oddaným. Přestože Ho Pracetové přitahovali, odešel. To je příklad Jeho odříkání. Odříkání projevil také Pán Caitanya Mahāprabhu, když pobýval u Advaity Prabhua poté, co přijal sannyās. Všichni přítomní oddaní chtěli, aby zůstal ještě několik dní, ale Pán Caitanya bez váhání odešel. Z toho plyne, že i když je Nejvyšší Pán ke Svým oddaným neomezeně laskavý, není k nikomu připoutaný. Svou laskavost projevuje stejnou měrou všem Svým nesčetným oddaným po celém stvoření.

Král Prācīnabarhiṣat opustil své království dříve, než se jeho synové vrátili po ukončení své askeze. Nejvyšší Pán Pracetům nařídil, aby opustili moře a ujali se království svého otce. Když se však vynořili z vody, viděli, že kvůli nepřítomnosti krále je vše zanedbané. Nejprve si všimli, že se nikde nepěstuje obilí a neexistuje zemědělství. Celý svět byl zarostlý velmi vysokými stromy, které jako kdyby chtěly lidem zabránit v cestě do nebeského království. Když to Pracetové uviděli, velice se rozhněvali a chtěli půdu odlesnit, aby na ní mohlo růst obilí.

Není pravda, že džungle a stromy přitahují mraky a déšť, neboť vidíme, že prší i nad mořem. Jestliže lidé vykácejí pralesy a připraví půdu pro zemědělské účely, mohou obývat jakékoliv místo na zemském povrchu. Budou-li chovat krávy, vyřeší se tím všechny hospodářské problémy. Práce je třeba pouze při pěstování obilí a péči o krávy. Dřevo z lesů je možné použít ke stavbě obydlí. Takto lze vyřešit hospodářské problémy lidstva. V současné době je na světě mnoho neobydlených území, a bude-li tato půda správně využita, nebude nedostatek potravy. Co se týče dešťů, ty přivolává vykonávání yajñi. Bhagavad-gītā (3.14) uvádí:

“Všechna živá těla závisejí na obilí, jehož růst zajišťují deště. Deště přicházejí díky yajñi (oběti) a yajña se rodí z vykonávání předepsaných povinností.” Vykonáváním oběti si člověk zajistí dostatek dešťů a obilí.

Vidura je zde osloven “ó králi” (rājan). Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to komentuje tak, že dhīra se nikdy nerozhněvá, protože je vždy zaměstnaný oddanou službou. Pokročilý oddaný dokáže ovládat své smysly, a proto ho lze oslovovat titulem rājan. Král vládne různými způsoby občanům, a podobně ten, kdo ovládá své smysly, je jejich králem — je svāmī nebo gosvāmī. Svāmī nebo gosvāmī je proto někdy oslovován jako mahārāja, král.

Kdykoliv se na některé planetě děje něco neobvyklého, Pán Brahmā, který má na starosti celý vesmír, tam okamžitě přijde, aby situaci urovnal. Přišel i v době, kdy Hiraṇyakaśipu podstupoval tvrdou askezi a celý vesmír se kvůli němu začal otřásat. Zodpovědná osoba v jakékoliv organizaci se v ní vždy snaží udržet klid a pořádek, a stejně tak má i Pán Brahmā právo dohlížet na udržování míru a pořádku v tomto vesmíru. Uklidnil proto syny krále Barhiṣmāna s použitím správné logiky.

O dceři stromů se hovoří ve třinácté sloce této kapitoly. Byla dcerou Kaṇḍua a Pramloci. Kurtizána Pramlocā se ihned po porodu odebrala do nebeského království a nad plačícím dítětem se slitoval král Měsíce, který ho zachránil tím, že mu do úst vsunul svůj prst. O malou dívku se staraly stromy, a když vyrostla, stala se na pokyn Pána Brahmy manželkou Pracetů. Příští verš uvádí, že se jmenovala Māriṣā, a vydal ji polobůh vládnoucí stromům. Śrīla Jīva Gosvāmī Prabhupāda v této souvislosti píše: vṛkṣāḥ tad-adhiṣṭhātṛ-devatāḥ — “Pod pojmem ,stromy’ rozumíme vládnoucí božstvo stromů.” Ve védské literatuře čteme o vládnoucím božstvu vody a podobně existuje i vládnoucí božstvo stromů. Pracetové pálili všechny stromy na popel a považovali je za své nepřátele. Aby je uklidnil, dal jim polobůh, který stromům vládne, na radu Pána Brahmy dceru Māriṣu.

V této souvislosti je významné slovo mahad-avajñānāt. Král Dakṣa byl synem Pána Brahmy, a byl tedy v minulém životě brāhmaṇou. Jelikož se však zachoval jako abrāhmaṇa (ten, kdo není brāhmaṇa), když urazil a zneuctil Pána Mahādeva, musel se narodit ze semene kṣatriyi. Stal se tedy synem Pracetů. A nejen to — kvůli své neúctě vůči Pánu Śivovi musel podstoupit bolesti zrození z lůna ženy. V jeho obětní aréně ho nejprve zabil služebník Pána Śivy, Vīrabhadra. To však nestačilo, a proto se znovu narodil, tentokrát z lůna Māriṣi. Na konci Dakṣa-yajñi a nešťastných událostí, ke kterým při té příležitosti došlo, se Dakṣa modlil k Pánu Śivovi, a přestože musel opustit tělo a narodit se z lůna ženy oplodněné semenem kṣatriyi, získal milostí Pána Śivy veškeré bohatství. To jsou subtilní zákony hmotné přírody. Lidé v moderním věku bohužel nevědí, jak tyto zákony fungují. Současné obyvatelstvo, jež nemá poznání o věčnosti duše a jejím převtělování, se nachází v nejhlubší nevědomosti. Z toho vzniká situace, kterou popisuje Bhāgavatam (1.1.10): mandāḥ sumanda-matayo manda-bhāgyā hy upadrutāḥ. Lidé tohoto věku Kali jsou velmi zlí, leniví, nešťastní a rozrušení hmotnými podmínkami.

Bhagavad-gītā (8.17) uvádí:

“Tisíc lidských věků trvá jeden Brahmův den a stejně dlouhá je i jeho noc.” Jeden Brahmův den se skládá z tisíce cyklů čtyř yug — Satya, Tretā, Dvāpara a Kali. Tento den se dělí na čtrnáct manvantar a zmíněná Cākṣuṣa manvantara je z nich šestá. Během jednoho dne Pána Brahmy se vystřídají tito Manuové: (1) Svāyambhuva, (2) Svārociṣa, (3) Uttama, (4) Tāmasa, (5) Raivata, (6) Cākṣuṣa, (7) Vaivasvata, (8) Sāvarṇi, (9) Dakṣa-sāvarṇi, (10) Brahma-sāvarṇi, (11) Dharma-sāvarṇi, (12) Rudra-sāvarṇi, (13) Deva-sāvarṇi a (14) Indra-sāvarṇi.

V jednom dni Brahmy tedy žije čtrnáct Manuů. V jednom roce jich je 5 040 a Brahmā žije sto takových let — za život jednoho Brahmy se tedy vystřídá celkem 504 000 Manuů. To platí pro jeden vesmír a vesmírů existuje nespočetně mnoho. Všichni tito Manuové se zjevují a mizí pouhým dýcháním Mahā-Viṣṇua. Brahma-saṁhitā uvádí:

Výraz jagad-aṇḍa-nātha označuje Pána Brahmu. Takových Brahmů je nesčetně mnoho, a tak můžeme dojít k závěru, že existuje obrovské množství Manuů. Současný věk spadá pod vládu Vaivasvaty Manua. Každý Manu žije 4 320 000 krát 71 let, z čehož současný Manu prožil již 4 320 000 krát 28 let. Všechny tyto dlouhé životy ovšem skončí působením přírodních zákonů. Ke sporu kolem Dakṣovy yajñi došlo v průběhu Svāyambhuva manvantary. Jeho výsledkem bylo, že Dakṣa byl Pánem Śivou potrestán, ale jeho modlitby k Śivovi ho oprávnily znovu získat své původní bohatství. Podle Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura podstupoval Dakṣa až po pátou manvantaru přísnou askezi a na začátku šesté manvantary zvané Cākṣuṣa získal díky požehnání Pána Śivy opět své někdejší bohatství.

Dakṣa byl velice vlivný a bohatý, a jelikož se jeho moc téměř vyrovnala moci Pána Brahmy, Brahmā ho zaměstnal plozením obyvatelstva. Dakṣa potom podobně zaměstnal další Prajāpatie v čele s Marīcim. Tak se rozrůstalo obyvatelstvo tohoto vesmíru.